TEMNÁ ŽENA V NAŠEM NITRU

KDYŽ SE VIDÍTE V ZRCADLE

Nazrál čas a znovu jsem se potřebovala podívat na film 300: Vzestup říše. Jde o pokračování filmu 300: Bitva u Thermopyl s Gerardem Butlerem v roli krále Leonidase. Tehdy jsem na film šla kvůli němu ( i intelektuálky mají své sny…), na pokračování jsem šla kvůli Evě Green. V jičínském kině jsem tehdy byla asi jediná nad dvacet let, na filmy, kde stříká krev a hlavy se řežou ve zpomaleném záběru slušní občané nechodí. Já tam seděla jako uhranutá a sála energii Artemisie, kterou moje oblíbená Eva Green, krásná Židovka s Lunou v Beranu v 8.domě Štíra, v opozici na Pluto, hrála. Ladila s Temnou Ženou v mém nitru a na plátně měla plnou volnost ji projevit, takže jsem si užila dvě hodiny projekce a domů přišla jako hodná holka, jak se sluší a patří.

V každé z nás je Temná Žena. Plutonská síla, obrovský rezervoár moci, který – pokud o něm nevíme či nechceme vědět, protože se to nehodí, protože ho raději mocensky zneužíváme či se ho jednoduše bojíme – čeká, až překonáme naučený strach nebo přestaneme žít (sebe)destruktivitu, přiznáme si, co v nás dřímá, a ponoříme se do zkoumání i prožitku. S vědomím, že jde o pohyb na hraně, nicméně s plnou úctou. Čím jsme k sobě upřímnější a naše sebereflexe je hlubší, tím více se odkryje a osvětlí – a tím spíše můžeme utvářet vědomější pouto. Je to ta věta, magická afirmace vyřčená z hloubi srdce a prožitku, která zahájí proměnu: „I TOTO JSEM JÁ.“

TEMNÁ ŽENA ROSTE ZE ZRANĚNÍ

Moje Temná Žena je úzce spjata s mojí babičkou z otcovy strany, po které jsem zdědila široký rusínský obličej, husté vlasy, pozitivní i negativní projevy energie Býka v mandale horoskopu… a archetypální ženské zranění. Protože – a to je potřeba říci – energie Temné Ženy v našem nitru roste ze ženského zranění. Z archetypálního zmenšení Luny, z odejmutí moci moudrým ženám rodů, ze znásilňování, ponižování, vysmívání, degradování na poskytovatelky rozkoše mužům a matky jejich dětí (synů). Artemisia ve Vzestupu říše je až psychopaticky zlá, seká mužské hlavy s rozkoší, sexualitu mocensky zneužívá a uspokojí ji jen pomsta. Film ale zachycuje i důvod, proč se takovou stala. Jako dívenka zažila vpád hoplitů (řeckých bojovníků – pěšáků) do své vesnice. Vypálili její domov, znásilnili ženy, vyvraždili rodinu. Jí samotnou vzali na loď jako sexuální otrokyni. Za pár let ji zuboženou vyhodili na břeh přístavu, kde ji našel perský emisar. Vzal ji do Persie, vyléčil – a naučil bojovat. Scéna, ve které se dospívající Artemisia učí zacházet s mečem, je velmi silná: energie hněvu a pomsty prostupuje celé její mladé a pružné tělo a zraňuje i svého zachránce. V detailu na její tvář vnímáme její silné oči, krásu a inteligenci – jaká škoda…

Moje babička se narodila v prostředí, kde žena měla cenu, když rodila děti a dřela jako kůň. Domácí a sexuální násilí byl neznámý pojem, protože bylo běžným způsobem partnerského života, a vyhrocené emoce byly cestou, jak se vyrovnat s hladem, zimou a jinými životními strastmi. Rusínští muži odcházeli do ciziny vydělávat na živobytí, ženy zůstávaly v dřevěných karpatských chalupách, dřely a vychovávaly děti. Muži se po dlouhém čase vraceli, zplodili další dítě, v lepším případě nenakazili manželku syfilidou získanou od prostitutek, a zase odešli. Vesnická dramata výživně nahrazovala televizní seriály. Manželství mých praprarodičů nebylo šťastné. Pradědeček byl mnohem starší než prababička, která byla donucena vdát se v sedmnácti letech, a postupně porodila osm dětí, než v sedmatřiceti letech zemřela na tuberkulózu. Babička si v patnácti letech sbalila proutěný kufr (mám ho dodnes) a přišla do Čech za prací. Jaké měla vzpomínky na dětství? Mluvila o hladu, o škole, která ji bavila, ale musela přestat do ní chodit, a o kázáních řeckokatolických popů (přesněji řečeno, o vymývání mozků řeckokatolickými popy) typu „Židé zabíjejí děti a z jejich krve pečou macesy“. Přestože babičku od deseti do patnácti let vychovávala židovská rodina, kterou měla velmi ráda, celý život byla latentní antisemitkou, protože „pan farář říkal…“

Co pro ni znamenalo být ženou? Náboženská dogmata o poslušné manželce, hříšném sexu… a velká vyhladovělost.

VYHLADOVĚLOSTI

Terapeutka Marie Madeira ve svém programu „28 dní v sukni“ nabízí cvičení „Napište si seznam všech svých vyhladovělostí, které vyplouvají napovrch. Po lásce, ocenění, uznání rodičů, po přijetí, po bezpečí, po blízkosti a objetí matky, po ochraně otce a další.“ Jsou to naše vyhladovělosti, babičky a moje. Všechno, co Marie vyjmenovává.

Marie Madeira pokračuje: „Jsou to naše nádoby vyhladovělosti, které si neseme do života a které potom v dospělosti promítáme na své přátele, partnery, partnerky, do pracovních vztahů. Zároveň tam jsou uložené zárodky našeho budoucího chtění a lpění.“ Babička potkala mého dědu, přecitlivělého, jemného muže s něčím jako oidipovský komplex: on v její rozhodnosti, vůli a vůdcovství hledal oporu, ona si díky jeho vnímavé ženské energii mohla dovolit vypustit své démony, které by každý jiný muž hned utnul (a dobře by udělal). Démoni mé babičky byli závislost na dramatu, neustálé vydírání a manipulace, aby mi ten druhý dokazoval, že mne miluje, mám cenu a hodnotu, aby mne neustále dobýval a dával najevo, že jsem jedinečná, protože bez toho jsem nic. Jako žena nemám žádnou hodnotu a druhý je tu od toho, aby mi ji dodával. Tento hlad nejde nasytit – dokud si úctu a lásku nedáme sami sobě, druhé jenom využíváme, a to, co z nich vymáčkneme, nedokážeme přijmout. Babička v touze naplnit svoji vyhladovělou nádobu manipulovala sexualitou, kterou nikdy nepřijala, posléze dětmi, které štvala proti otci, jídlem, kterým diktátorsky zahrnovala všechny okolo, neboť to byla její prakticky jediná nezpochybnitelná dovednost, domem, který měl být domovem a stal se panoptikem s nočními můrami. Syn s hrdlem dodnes ovázaným pupeční šňůrou odešel do jiného města a našel si velkorysou, tolerantní, přímou ženu. Dcera, jež si v době dospívání naplno užila závist a žárlivost „Temné Matky“, emigrovala do ciziny. Manžel psychicky zkolaboval a do konce života to byl zlomený, nemocný muž, na manželce závislý jako dítě.

Neříkám to ráda, ale ty fúrie v sobě cítím více než je mi milé. Občas mne chytne pocit, že mne „nikdo nemá rád“ a „moje rodina je tu přece od toho, aby mne milovala“. Závist a žárlivost vůči dcerám jsem si zpracovávala díky tělesnému symptomu bradavic (nevědomý aspekt čarodějnice v nás, viz.http://www.oheladom.cz/2012/puvodni-clanky/snehurka-a-lovec-co-se-da-udelat-s-archetypalnim-pribehem/) a sklony k organizování druhých musím krotit. Vnímám velkou citlivost a křehkost svého muže a ve slabých chvílích slyším vnitřní hlas: „Kdybych chtěla, dokázala bych tebou manipulovat. A nikdo by to nepoznal.“ Protože Zraněné Děti a Zranění Dospělí si dokáží vytvořit skvělé mimikry, to jsem poznala při práci ve vězení, a jistě by to potvrdili i lidé pracující např. v dětských domovech. Naši babičku všichni měli za tu milou a hodnou paní, co všem ochotně vyhověla, v kostele uklízela a panu faráři nosila bábovky. Po jejím pohřbu vloni na podzim tetě, babiččině dceři, která si zažila nejvíce šikany, protože se na rozdíl od manžela a syna dokázala vzepřít, řekla sousedka: „Stejně celé město ví, že jste ji utrápili hladem a zimou.“ Ano, hlad a zima ji utrápili. Její vnitřní.

TEMNÁ ŽENA JAKO DAR Z LÁSKY

Jsem babičce z celého srdce vděčná, že Temnou Ženu našeho rodu žila a ukázala mi, jaké to je, když její srdce zůstane tvrdé. Vím, co v sobě mám, a co mám s plným soucítěním opečovávat, aby to nenabralo ničivé podoby. Na babičku vzpomínám s láskou. Říkám si: Kdyby dokázala odpustit sama sobě, svým rodičům, celému světu, …, rozpustit led srdce, přijímat lásku a žít naplno svoji sílu – co všechno by vytvořila? Temná Žena je jako (ň)(j)aderná elektrárna, která čeká na zadání toho správného kódu: obrovská energie jejího hněvu, vzteku, křivdy, touhy po pomstě, se může proměnit v nevídaný energetický potenciál pro tvořivost, vášeň, radost. Z nějakého důvodu mi při vzpomínce na babičku v hlavě zní rusínské zpěvy, i když ona sama je nikdy nezpívala: jsou ukřičené, hlučné, halekavé, temperamentní, možná primitivní. Každopádně je v nich síla země a hor. Co by se stalo, kdyby místo dramatických scén, které jsme si jako děti užívaly, zpívala? V Česku, kde si lidé starší generace své emoce úzkostlivě hlídají, aby pak agresivně nadávali u televizních zpráv,  a ženský temperament se omezuje na hádky a stížnosti? Co by se stalo, kdyby překonala svůj strach z vody (v dětství se topila a od té doby vodu nenáviděla – ani neuměla plavat) a zjemnila své cítění/emoce/pocity, nechala odplavit zranění a přijala sama sebe takovou, jaká byla?

LILIT

„Temná žena v našem nitru“ je podtitul knihy autorky – astroložky Hannelore Traugott o Lilit. Lilit byla psychologickou astrologií interpretována jako místo našeho nejhlubšího zranění. A čekalo se, kdy se naplní i druhá část starověké moudrosti, totiž ta, že místo našeho nejhlubšího zranění je místem našeho největšího pokladu. K tomu konstelační prací ve vysokých vibracích dospěla kvantová astrologie (chráněná značka – nejde mi to tu napsat a paní tvůrkyně si to tak přeje…), která následně začala Lilit interpretovat jako naše Vnitřní Dítě, nejkrásnější dar a nejčistší esenci, kterou v sobě máme.

Moje Lilit je v Panně ve 12. domě Ryb, v konjunkci s Plutem v Panně. Vnitřní Dítě je spojeno s Temnou Ženou od mala: neléčené je vysávané a zneužívané. Pokud začne být vědomé, na základě sebeúcty stavět hranice, a přesto s Plutem spolupracovat, sestoupí do vnitřních zranění a temnot, přijme je se soucítěním a (od)pustí je, stane se oním „janik chakim“, „moudrým dítětem“, o kterém se mluví v kabalistických textech, a Pluto se stane Temným Lůnem – Zdrojem Života, místem naší transformace, a tedy růstu. Řekla bych, že právě vyplouvám z Lůna – také díky babičce, která mi tak názorně ukazovala, co se stane, když…ne. Spojení dítěte a moudré stařeny je archetypální spojení. Lilit je jako zářivá hvězda, jako klenot nevýslovné krásy, který čeká, až ho s láskou objevíme a budeme žít, a Pluto je jako skála, o kterou se můžeme opřít.

MUŽI A ŽENY

Ve své práci se nyní setkávám s klientkami, které touží po lásce muže, většinou stávajícího partnera. Po romantických večerech, sdílení, blízkosti, projevování citů. Muži jsou nyní v silném vývoji – a i oni touží po tom ženě lásku dát. Pokud zpracují nesmírné břemeno viny, které je jako dědictví patriarchátu většinou nevědomě tíží (a před kterým utíkají do workoholismu, machovství, egoismu a jiného zdůrazňování vlastní důležitosti), stojí před ženou emočně nazí, křehcí, s otevřeným srdcem a touhou je upřímně milovat. A ta chvíle je okamžikem pravdy pro nás, ženy. Mnoho z nás popadne panika: Co teď? Já to nechci! Je to příliš blízko! Já jsem zpanikařila, když jsme s manželem odcházeli od moudré terapeutky a on mne vzal za ruku. Jiný muž. Jemný, a přitom rozhodnutý. V tu chvíli jsem pocítila nervozitu: I já budu muset udělat vstřícné kroky, sundat masky, neschovávat se do oběti, když se mi to zrovna hodí.

Kamarádka to skvěle popsala: Když jí nyní nový partner vyjadřuje svoji laskavost, „vidím svoje bariéry strachu. Můžu vidět, jako bych to dobré, co dostávám, chtěla od sebe odstrčit a zůstat zavřená ve své smutné, ale pro mě známé a bezpečné ulitě…. Tolik touhy a nedostatku, a když bych si to mohla vzít a mám to naservírované před sebou, musím otvírat branky a zábrany…. Měkké srdce potřebuju. Hodně jsem ztvrdla, abych si ochránila to, co mi zbylo.“ Bezpečná ulita. Jasně rozdělené role: kdo je oběť a kdo je agresor. Starý program mučednictví, jaká jsem to chudinka,… a najednou se ukáže, že jsem to já, kdo se nechce pustit starého známého. Tvrdé srdce mne chrání…, ale také brání.

Takže ženy, teď je řada na nás. Všechny křivdy, zranění, bolesti, všechno staré, co nás už nechrání, co nám už neslouží, nýbrž nám brání a táhne nás ke dnu, nechme odplavit vodou, čerstvým jarním vzduchem, pohřběme do země, spalme ohněm. Artemisia umírá v boji, bez smíření: ale v příštím životě už to třeba dá. My to můžeme dát teď.

SETKÁNÍ SE ZDROJEM SÍLY

Jaké to je, když přestanu hrát hry na chudinku a přijmu lásku, kterou mi muž nabízí? Když se přestanu zaobírat tím, že to „není podle mých představ“, zklidním svůj kontrolující rozum a vnímám ty nové, křehké, cenné věci v jejich skutečné podobě? Šanci lásky, smíření, harmonie a osvobození? Kdy jindy, než v Beranu, na začátku jara, nového cyklu času?

Filmem jsme začali, filmem můžeme skončit. I když se podle mého moc nepovedl, na to, o jak hlubokém tématu vypráví. „Královna Zloba“ s Angelinou Jolie v hlavní roli je také příběhem takové Temné Ženy v našem nitru. Vyrůstá jako šťastná a temperamentní víla, zamiluje se, ale její milý jí fatálně zraní. Silný obraz uříznutí křídel nepotřebuje komentář, že, milé ženy… Stane se z ní zlá sudička z pohádky, toužící po pomstě. Vyleje si svůj hněv na dceru zrádce. Ale dcera roste a její srdce je čisté… a způsobí, že i srdce Temné Ženy začne tát. Možná právě ti, kdo poznali temnou stránku lidí a sebe sama, jsou potom schopni pravé lásky, protože už jsou celiství a znají cenu věcí. Vždyť i Mesiáš má mít v sobě temný pól, jak říkají Židé, aby byl schopný zlu čelit.

Konec konců, v nějaké podobě v nás Temná Žena zůstává. Pluto i Lilit máme stále ve svém horoskopu. Naše vnitřní čarodějka se může ozvat před menstruací (tak to mám já), aby nám připomněla, že má „smířit Lilith s Evou a dát úctu Adamovi“ (Marie Madeira). V těch dnech, kdy roste v mém těle napětí tvořící se menstruační krve, do mých snů přichází vlčice. Zuřivost uvolňuji tancem a stále dokola poslouchám podařenou Madonninu píseň „Like It Or Not“:

„Můžeš mě nazvat hříšnicí/Můžeš mě nazvat svatou
Oslavovat mě pro to, jaká jsem/Nemít mě rád pro to, jaká nejsem
Postavit mě na piedestal nebo mne strhnout dolů do prachu
Klacky a kameny mi zlámou kosti/ Ale tvá nařčení mi nikdy neublíží
Já budu zahradou/Ty budeš hadem
Všechno mé ovoce je tvé, abysis je vzal.
Lepší než ďábel, kterého znáš/ Tvá láska ke mně bude sílit
Protože
Taková jsem
Může se ti to líbit nebo ne
Můžeš mě milovat nebo opustit
Přesto nikdy nepřestanu
Ne ne

Kleopatra měla své způsoby, Matahari také
Jestli byly dobré nebo špatné, to záleží jen na tobě
Život je paradox a příliš nedává smysl
Nemůžeš mít Femme bez Fatale…a neber to jako urážku
Nenech to ovoce shnít pod révou/ Naplň svůj pohár a napij se vína
Lepší než ďábel, kterého znáš/Tvá láska ke mně bude sílit
Protože
Taková jsem
Může se ti to líbit nebo ne
Můžeš mě milovat nebo opustit
Přesto nikdy nepřestanu
Ne ne“

Jak jsem říkala. Temná Žena nese naši sílu. A ta nemusí být destruktivní, ani pro nás, ani pro druhé. Je to naše hrdost, vášeň pro život, radost a spojení se smrtí v úctě.
Nepropásněte šanci.

Foto: Jade Chynoweth v roli dospívající Artemisie ve chvíli, kdy byla vyhozena z lodi na břeh.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

O ženském hněvu

O ŽENSKÉM STÍNU

Cesta k vědomému ženství

O dokonalosti, nedokonalosti a živé Zemi

NEDOKONALÝM ŽENÁM (S LÁSKOU)

ŽENA V SÍLE I JEMNOSTI

 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli