Nepamatuji se, kdy jsem Evu potkala poprvé. Pamatuji se, že když se tak stalo, byla jsem nadšená z nevídané kombinace citlivosti a klidu, bystrosti a rozhledu, vyjadřovacích schopností a akademické vzdělanosti, které jsem v její osobnosti vnímala. Je publicistkou, poradkyní pro rodinu a vztahy a lektorkou přednášek a seminářů. Každý rok v rámci Světového týdne respektu k porodu moderuje diskusi k aktuálním tématům v porodnictví, dlouhodobě se tématu vědomějšího porodu věnuje. Prošla výcvikem psychoterapie v Rafael Institutu, těžištěm její práce je péče o duši a podpora rodin. Povídala jsem si s ní v příjemné místnosti, kde se setkává se svými klienty.
DĚTSKÁ A DOSPĚLÁ MENTALITA
Terezie: Mnoho lidí v naší společnosti na něco stěžuje. Mají pocit, že se mají špatně. Jde ovšem o zkreslený pohled: kdo vycestoval, mnohdy pozná, jak se máme výborně a jaké jsou výdobytky bohaté evropské společnosti. Přitom ta stojí na hodnotách předpokládajících dospělou mentalitu, na lidech, kteří např. solidárně přispívají do sociálního systému, a nikoli na těch, kteří se ho snaží různě oklamat a obejít.
Eva: Součástí dětské mentality je už to, že si stěžujeme. Znamená to, že vinu suneme někam jinam. Zaujímáme dětinský postoj „já za to nemůžu, já jsem oběť, mně SE to děje, udělejte s tím něco, hlavně abych to nemusel řešit sám“.
Terezie: V rozhovoru pro Lidové noviny na to upozornila Magda Vašáryová: podle ní se lidé ve Střední Evropě stále cítí jako oběti, kterým by se mělo pomáhat. Myslíš, že je to dědictví totality? Vnímáš to nějak ve své praxi?
Eva: Musím říct, že během své práce k tématu totality téměř nepřijdu. Pokud ano, tak v mezigeneračním vypořádávání, kdy třeba tchyně nebo tchán jsou stále příznivci komunismu a mladí se s tím mají vyrovnat. Lidé, kteří ke mně chodí, jsou nejčastěji ve věku kolem třiceti až čtyřiceti let, takže tam už asi neprobíhá tento druh názorového formování. Což nevylučuje, že se někteří schovávají do mentality oběti z jiných důvodů.
Terezie: A co vliv přetrvávajících společenských struktur?
Eva: Na pozůstatky totality odkazují určitě střety s institucemi. Mívá to tu podobu, že se lidé neodvažují převzít za sebe odpovědnost, protože snazší je spolehnout se na někoho, kdo ji má za mne. Ať už se to týká zdravotnictví nebo školství, toho, co budu jíst, co si budu oblékat… Spíše se spolehnu na to, co mi někdo naservíruje, a když už nebude k dispozici nějaká autorita v podobě instituce, tak mi to naservíruje alespoň veřejné mínění. Raději se schovám za masu, než bych šel/šla cestou, která je divně nevyšlapaná a jde jí málo lidí, a nevím si rady, co s tím. Jako kdyby chyběla ochota přiznat si, že pravý život začíná teprve ve chvíli, kdy (řečeno s Jungem) „projdeme individuací“. Potřebuji poznat, kdo vlastně jsem, co jsou moje potenciály, jakým způsobem je uplatním, a jestli do toho půjdu i za cenu, že budu muset nějaké neživotné, nehybné struktury zbourat? V něčem jsme vyrostli, něco nám předali předci, ale kdo jsem opravdu já? Říkám tomu „staré kabáty“, které na mne někdo navěsil. Jsou jiné velikosti a z materiálu i barev, které se mi vlastně nelíbí, ale nosím je, protože mi to takhle někdo před mnoha lety dal a já už si na ně zvykl/zvykla. Při mé práci přichází k uplatnění stará pravda: v čem se duše zabydlí na počátku života a na co si přivykne, to si ráda přivolává i v průběhu další existence. Často čistě ze zvyku, a to i v situaci, kdy jí to škodí. Když v raném dětství zažiju na příklad zanedbávání reálné potřeby emocí, zásadní nepochopení ze strany pečovatelů, a přijmu naučenou bezmocnost či permanentní vzdor, abych náhodou nemusel/a s někým souhlasit, tak v tom často automaticky pokračuji jen proto, že to znám. A jediné, co mne může zachránit je, že se stane něco, co mne zastaví a tuhle moji setrvačnost zpochybní. Nejčastěji to bývá karambol na úrovni vztahu nebo zdraví.
Terezie: Ovšem abychom si neřekli, že za to může partner nebo bacil…
Eva: Ano. Pak není co dělat. Ale musím říct, že mám spíš zkušenost, že když už lidé přijdou na poradenství, tak tuší, že to tak jednoduché není. Zajímavé to začne být ve chvíli, kdy si dovolíme sami přijmout odpovědnost. Zároveň se stává, že když se po mnoha hodinách práce ke změně přiblížíme, objeví se strach a s ním odpor. Je totiž jasné, že když teď neřeknu „ne“, tak v tom budu až po uši a změnu už asi budu muset udělat. Tady mnoho lidí couvne. Ale jsou tací, kteří vytrvají a jdou dál.
STARÉ VZORCE A RODINA JAKO VÝUKOVÁ LEKCE
Terezie: Je podle tebe držení „starých kabátů“ více vědomé, nebo nevědomé?
Eva: Nevědomé. Lidé si neuvědomují, že je mohou zpochybnit. Oni do určitých postojů doslova vrostou. Připomíná mi to situaci, když se ve staré Číně svazovala holčičkám chodidla, aby nenarostla, protože módou bylo mít malá roztomilá chodidla. Nikdo neřešil, že ty holky nemůžou chodit. „Tak se to dělá a dělají to tak téměř všichni, a ti, co to dělají jinak, jsou podivíni.“ Takže jde o to vůbec připustit, že bych to mohl/a zkusit jinak, i když zažiju odpor většiny. Ten se samozřejmě nejdříve projeví u blízkých lidí.
Terezie: Ano. Nejtěžší je konfrontace v rodině.
Eva: Ale také nejefektivnější a nejúčinnější. Jde rovnou na dřeň. Rodina je většinou v takové konstelaci, že se tam lidé potkávají v podobách a poměrech vlastností, které dohromady, když se s tím začne pracovat, vytvoří rovnováhu.
Terezie: Dá se říct, že spousta lidí neprošlo zdravou vzpourou v době puberty a že tato transformace je i součástí procesu oddělování?
Eva: Musím říct, že s pubertální vzpourou mám trošičku problém. Mám pocit, že je to mýtus. Samozřejmě, pokud rodič jako průvodce životem nedovolí dítěti emočně zdravý vývoj a rovnou ho deformuje, tak je vzpoura na místě – je to cesta úniku. Ale asi bych se bránila tvrzení, že pubertální vzdor musí ve vztahu rodičů a dětí být. Pokud jsou rodiče vědomí a zacházejí s dítětem tak, že mu autenticitu od samého začátku dovolí, a dají mu to, co v raném věku potřebuje, aby se duše mohla svobodně zrodit, pak vidím, že v pubertě vzpoura není zapotřebí. Nebo má podobu experimentů, ale to už ten mladý člověk dělá spíš kvůli sobě než kvůli rodičům.
Terezie: Taky to tak vnímám.
Eva: Naopak si myslím, že je škodlivé neustále opakovat, že bez vzpoury člověk nemůže dozrát. V rodinách, kde je autenticita dítěte deformovaná, tam vzpoura může dotyčnému zachránit jeho pravé já, ale když o tom budeme mluvit jako o nezbytné součásti toho, aby člověk mohl dospět, tak už tam vkládáme něco, co tam nemusí patřit. Na pubertu zakládáme o mnoho let dříve, už když jsme s batoletem… Terezie: A necháváme mu např. jasné a pružné hranice.
Eva: Přesně tak. Hranice a splnění vývojových úkolů batolecího věku je pro mne nahlédnutím do pubertálních let, protože tam se neděje nic jiného, než že to nabere dramatičtější podobu, mladý člověk se už chce vědomě vymezit.
Terezie: My jsme dcery od narození vnímali jako moudré bytosti. Dokonce jsme na ně s manželem nešišlali. Cítili jsme, že mají svoji osobnost, i když jsou to miminka.
Eva: Děti to mají na začátku života obtížné v tom, že se rodí s mozkem, který není zralý. Má „polotovarový“ základ, jako když nějaká měkká tvárná hmota čeká na svoji formu. A když forma odpovídá tomu, co lidská duše potřebuje pro svůj zdárný vývoj – bezpodmínečné přijetí, lásku, službu – už v tomto raném věku, tak potom se dítě poměrně záhy naučí, jak opečovat svoje potřeby, jak vyjádřit svoje emoce… Může být od samého počátku autentické, jako když si odemkne vstup k sobě samému. Jenomže tohle se děje výjímečně. Ve většině případů dojde k tomu, že rodiče takto neuvažují. Netuší, co je ve hře. Spíše mají autoritářský postoj, myslí si, že musí dítě ve všem udělat či předělat. Jeho výchozí moudrost neberou v potaz. A tak mu předají svoji vlastní deformovanost. Ať už tím, že ho příliš omezují, nebo naopak rozmazlují. Ke svobodnému rozkvětu kolikrát vůbec nedojde. Někdo právě tomuhle říká dědičný hřích. Děti v dospělém věku mohou skončit v terapeutických ordinacích, kdy se k tomu vrací a snaží se zamotané klubko z počátku života rozmotat. Optimální by bylo mezi rodiči rozšířit poznání, že děti se rodí s obrovským potenciálem, ale jsou křehké ve své nehotovosti. Jak už bylo řečeno: K prvnímu období života dítěte, resp. miminka, patří služba rodičů v podobě bezpodmínečné lásky, přijetí a služby. Až batolecí období, mezi zhruba prvním a třetím rokem , přináší potřebu vymezování hranic a pěstování empatie.
Terezie: A to si vezmi, že se ještě nebavíme o multidimenzionalitě. Předmětem vědy zatím není, že by se vysoká duše nebo duch vtělily do těla novorozeněte. Jaký je to rozpor mezi takovým utvářejícím se tělíčkem a vysokou energií duše!
Eva: Tohle ještě nemám promyšlené, ale napadá mne, že si takové dítě – stará duše – vybírá okolnosti, které mu mají posloužit k dalšímu růst. Možná ale zbytečné utrpení vzniká tam, kde to s vyspělostí duše není tak vyhraněné. Vývojový proces se zpozdí a zabetonuje pouhým problematickým mezigeneračním přenosem.
VÝZNAM RODIČOVSTVÍ
Terezie: Setkáváš se s tím, že by láska k dětem rodiče donutila pracovat na sobě?
Eva: Ano. Často.
Terezie: Mně se to s dcerami stalo.
Eva: Když mají v sobě rodiče lásku a berou rodičovství vážně, tak skrze dítě dostávají příležitost učinit inventuru vlastního života. Poznávají, že všechno, co jim dítě v dobrém i ve zlém zrcadlí, je především něco, co se týká jich samotných. Třeba zjišťují, že co nemají, to dítěti nedají, pakliže si to neopatří. Pozná se to například u reakcí na dětský pláč či na nekontrolované emoce dítěte v období vzdoru. Rodič najednou zjistí, že s tím neumí pracovat, že jde do úzkosti nebo do agrese. Tohle je velmi zajímavé! Když ke mně přijdou rodiče s tím, že dítě rozumem bezmezně milují, ale když stojí tváří v tvář nějaké problémové situaci s ním, tak jsou schopni ho chvíli úplně nesnášet nebo třeba téměř zmlátit. To je poděsí. Zkrátka se přistihnou při emocích, které jim do rozumového konceptu nehrají. A jakmile to začneme rozmotávat, zjistí se, že skrze dítě poznávají, co jim samým třeba nebylo dáno, co si oni sami nikdy nedovolili. Skrz dítě přijdou k vlastním emočním deficitům a vrací se do dětství. Může se to projevit i na úrovni partnerského vztahu, kdy se muž a žena vzájemně ocitají v rolích dětí, které se perou o rodičovskou přízeň. Když vytrvají a otevřou se, může se to začít hýbat i hojit.
Terezie: Rodina je tak nejen bezpečné hnízdo pro děti, ale i obrovská příležitost pro rodiče pracovat na sobě díky lásce k dětem.
Eva: Akorát že v současné společnosti orientované na výkon a soutěž se často setkáváme i s karikaturou této příležitosti, kdy se z dětí stávají projekty nebo modly. Rodiče mají pocit, že skrze děti mohou zrealizovat, co jim samotným uteklo. Děti jsou součástí jejich image, jsou tu kvůli nim. V tom se většinou zrcadlí, že ve vztahu vůči dětem pak nejsem v roli rodiče, ale v roli nedozrálého souputníka, který je s vlastním dítětem schopný soupeřit nebo se vztekat, když kvůli němu nenaplňuje svoje narcistní ambice. V takovém vztahu chybí připravenost sloužit vývojovým potřebám a bezpodmínečně milovat. Starším a pracovně úspěšným rodičům, kteří si už navykli žít neomezovaný pestrý život, dítě rozbíjí jejich „starý svět“. Když to zjistí, tak přestože by rádi dítě milovali, zlobí se na ně. Spoustu věcí kvůli němu musí omezit, něco s jeho příchodem končí… Je to tvrdý náraz. Zjišťují, že na nic podobného nebyli připraveni. Je skvělé, když to nahlídnou a chtějí s tím pracovat.
Terezie: Ještě si mohou najít chůvu a pokračovat ve svém životním stylu. Setkáváš se s tím?
Eva: Nejvíc v době, kdy se žena chce vrátit do práce. Novodobým trendem je opomíjet význam rozdílnosti mužské a ženské, otcovské a mateřské role. A nemyslím si, že to jesle paní Marksové Tominové spasí. Nejsem si jistá, zda v raném věku dítěte jsou role muže a ženy tak vzájemně nahraditelné a delegovatelné, jak o tom slýcháme. Pokud je žena devět měsíců těhotná, dítě nosí, porodí, kojí, je to jedinečná a fakt hodně specifická role.
Terezie: Vlastimil Chvála s Ludmilou Trapkovou ve svých knihách skvěle popsali cestu dítěte k matce a otci. V esoterice se říká, že do tří let jsme energeticky jedno s matkou a do sedmi let jsme s ní astrálně úzce spojeni. Potom přecházíme k otci. Kolem desátého roku opět na krátkou dobu k matce, a v pubertě opět k otci, než dospějeme a oddělíme se.
Eva: A je to trošku jinak u holčiček a u kluků z hlediska specifických potřeb. Hodně složité je potom rozpojit matku a syna a někdy i otce a dceru: u odlišných pohlaví jsou odlišné výzvy.
ROLE MATKY A ROLE OTCE
Terezie: Občas čtu lifestylové časopisy a zaráží mne, jak jsou v nich zjednodušující tvrzení typu „otcové nejsou potřeba“, „matky jsou zastupitelné“, a podobně. Znám několik svobodných matek, úspěšných žen, a vidím, že muž tu zkrátka chybí. Nejen že je dítě připravené o otce, ale na ženy je vyvíjen tlak, aby žily obě role. Jejich ženská identita je deformována.
Eva: A především je to mýtus: žena nemůže žít otcovskou roli. Ne v tom smyslu, že by mohla ze svého syna plně utvořit muže, jako to může a má udělat otec. Myslím, že výzkumy potvrdily, že když zemře matka, tak otec do pečující role matky dočasně naskočit umí, ale ženy s tím mívají potíž. To se dobře ukazuje ve feminizovaném školství, kde mužské kvality výrazně chybí a na současných chlapcích je to znát. Matka je měkoučká, hýčkající, pečující, ochraňující, vyživující… Otec je v dobrém postrkovač a poštívač, který se nebojí divočejším způsobem si s dítětem hrát a trošku ho dráždit. Říká se, že matka je mostem k sobě a otec mostem k vnějšímu světu, ke společnosti.
Terezie: Na druhou stranu býváme svědky toho, že se ženy svého ženství do značné míry vzdají, protože zjistí, že když mají fungovat jako solitérky i ve vnějším světě, tak v naší společnosti, která je v podstatě mužsky vyhraněná, je jednoduší se stát mužem v sukních. Také si tím vydělají víc peněz, protože lépe placená jsou zaměstnání mužská. Když bude dělat zdravotní sestru, nebo manažerku, tak je to zásadní rozdíl.
Eva: Být ženou se vším všudy dnes do určité míry znamená se vystavovat velké zranitelnosti. To vidíme třeba v chudobě žen po rozvodech, v horší uplatnitelnosti žen, které mají víc dětí, na trhu práce. Společnost výsostnou ženskou energii neochraňuje. A přitom by ji tolik potřebovala.
Terezie: Jak pracuješ s párem, řekněme pětatřicet let, kde partneři dělali kariéru a nyní mají dítě, které vnímají jako omezení?
Eva: Je zajímavé, že i po mnoha letech rovnoprávného dvoukolejního života, kdy měli oba své kariéry a všechno se zdálo být v pohodě, po narození dítěte mnohde automaticky naskočí tradiční rozdělení rolí. Žena si může uvědomit už z fyzického prožitku mateřství, že není dost dobře možné být s mužem na stejné koleji. U mužů někdy pozoruji, jak jim v tuto chvíli začíná záležet na tom, aby žena dala dítěti to, co dítě potřebuje. Vznikají mi tu potom paradoxní situace, kdy muži přijdou a řeknou: „Prosím vás, vysvětlete jí, ať ještě kojí“ nebo „Vysvětlete jí, že ještě ho do školky nedáme…“ Bývá to úplně otočené! Nebo vidím, jak by muži chtěli, aby žena více rozuměla domácnosti, aby lépe vařila… A ženy naopak tato kdysi typicky ženská sféra dostatečně neoslovuje. Jsou hodně vnitřně znejistělé pocitem, že jim v profesní práci něco utíká a už ty bezdětné kolegyně nikdy nedoženou. Samozřejmě i způsob porodu určí, kolik se uvolní přirozené hormonální posily. Tady jako společnost taky vysloveně plýtváme, když ženství doslova decimujeme způsobem, jakým se u nás standardně rodí. Takže také záleží na tom, nakolik se v ženách s dítětem v nějaké podobě probudí jejich mateřský ochranitelský instinkt. Zda je něco u dítěte přidržuje, nebo zda je úplně jiná síla je žene na pracovní trh. Toto dilema bývá tak silné, že radost z mateřství oslabí, a někdy až zruinuje. Takže si myslím, že jestli by dnes ženy něco potřebovaly, pak nahlédnout hodnotu mateřství. Společnost vidí zisk, úspěch a společenský přínos jenom ve vnější sféře: „Když dostaneš zaplaceno, tak jsi dobrá. Když jsi doma s dětmi, tak ti nikdo neplatí, a znamená to, že je něco v nepořádku.“ Tady bych viděla i chybu na straně mužů, kteří často nemají dost noblesy a soudnosti, aby řekli, „Jsou to přece naše peníze, které fyzicky nosím domů, vezmi si, kolik potřebuješ.“ Slýchám: „Tak mu řekněte, že s ním nechci debatovat, jestli mi dá peníze na boty nebo ne! Porodila jsem tři děti, motám se kolem nich, žiju z rodičovského příspěvku (nebo ho už ani nemám)… Je pro mne ponižující žebrat o každou korunu, chci jít do práce!“ Muž by se měl držet své zásadní rodičovské role, a tou je i poskytnutí vnější ochrany.
Terezie: Souhlasím. Čili nás to vrací k tomu, co jsme říkaly na začátku: člověk má určité staré kabáty, představy. Ale toto je „kabát“ na úrovni společnosti. Ženy chápou emancipaci tak, že budou přijaty společností a oceněné. Neuvědomily si, že společnost stále pokračuje v oceňování mužských hodnot, a pro ženy to znamená, že se mají přizpůsobit na úkor prožitku, citlivosti. To se projeví, když mají děti. Ocitnou se ve zranitelné situaci, připadají si nedoceněné. Vnímám, jak jsou hodně mladé ženy ctižádostivé a raději se mateřství – „být doma na dovolené“ – vzdají. Říkám jim, že v zaměstnání, ve společnosti, jsme nahraditelné, ale v mateřství jsme nenahraditelné.
Eva: Na druhou stranu má dnešní společnost celou řadu žen, které původní skutečné ženství mají, a my obě víme, kolik je iniciativ, které se za to perou, byť to často způsobem, který většinovou společnost dráždí. Rozhodně bych však řekla, že naštěstí přibývá i žen, pro které je mateřství realizací. Často to ovšem předpokládá zpochybnit všudypřítomný materialismus, který vše poměřuje jen hmotným ziskem. Člověk takto smýšlející je na nižších příčkách Maslowovy pyramidy potřeb, bojí se jít výš. Jde o krátkodobý prospěch těla: pěkně bydlím, jedu na dovolenou, dobře se najím… Mnoha lidem chybí dovednost pracovat s nehmotnými, neřkuli spirituálními obsahy. Většinový životní styl v západní společnosti je hodně náhražkový a má jen rozptýlit strach: ze samostatnosti, z nemocí, ze smrti…
KOLEKTIVNÍ TRAUMA A NEZRALÉ MATEŘSTVÍ
Terezie: Propojit materiální a spirituální rovinu je náročné. Evropa má energii ohně a země. Podle mýtu byla na tento kontinent přinesena Diem, který se proměnil v Býka. Takže je tu silný mužský princip ohně, dobývání a růstu, a silný ženský princip země, zabezpečení a jistoty. Nezapomínejme, že žít v Evropě byla veliká dřina: cílem bylo přežít další zimu. Takhle jsme byli po staletí nastavení. A dále, z mého pohledu, křesťanství v církevní podobě selhalo, protože lpěním na „jediné pravdě“ vytvořilo monopol spirituality. Když se náboženské struktury a jejich hodnoty zhroutily, většina lidí si neuvědomuje, že spiritualita, Duch, je věčná přítomnost. Připomeňme také, že máme za sebou druhou světovou válku a poválečné budování. Možná se materialismem zakrývala a zakrývá temnota vyvřelá z kolektivního nevědomí. Paní Vašáryová v rozhovoru říká: „Křesťanské hodnoty jsme ztratili dávno, podívejte se, kdo všechno má doma stříbrné příbory, které někomu ukradl.“
Eva: Nebo že leckdo žije v domě, ze kterého byl předtím někdo vyhnán.
Terezie: A že „žijeme v zemi, ve které když zatkli Slánského, tak manželka Zápotockého si hned šla odnést jeho peřiny.“ Přesně na konkrétních příkladech ukázala krizi hodnot, která už nějakou dobu trvá. Vnímám na kolektivní úrovni, že jdeme hodně těžkým přerodem a jsme nuceni pouštět pseudojistoty.
Eva: Narážíme i na to, že se mnohé ženy už neměly mateřství kde učit. To když chyběla na začátku života matka, která by nabídla onen klíč k duši. Tváří v tvář vlastnímu dítěti ovšem dnešní ženy vidí, že mohou „přehodit výhybku“ a nepokračovat v takovém mezigeneračním přenosu. Ovšem ne vždy najdou tu sílu. Řeknou si: „Já to přežila, dítě taky přežije.“
Terezie: Ano. To je „skvělá“ věta. „Všichni jsme to přežili.“
Eva: Napadá mne typická odpověď mnohého porodníka: „Co chtějí u těch porodů, vždyť matka i dítě jsou zdraví!“
Terezie: „Neumřeli při porodu.“
Eva: Možná, že přichází doba, kdy přežít je málo? A jsme zase u Maslowovy pyramidy. Snad přichází čas začít směřovat výš.
Terezie: Narazila jsem v nejmenovaném lifestylovém časopise na rozhovor s vysoce postavenou ženou. Mimo jiné kdysi získala ocenění MANAŽER roku. Opakuji – „manažer“. Je považována za autorku termínu „mateřský management“. Přečtu ti, jak ho vlastními slovy popisuje, a řekni mi, jak to na sebe působí. „Mateřský management spočívá v tom, najít si ty správné lidi a pak s nimi už jednat jako se členy rodiny. Lidé nemusí být dobří podle životopisu, ale musí zapadnout do týmu, musí mít schopnosti, které můj tým potřebuje. Vyberu si ty nejlepší, a pak jim dám mateřskou pozornost, lásku a péči. Pak to funguje. Stejně jako máma své děti směřuju, aniž by věděly, že je někam nasměrovávám. Nedělám mikromanagement, nechávám je pracovat. Padesát lidí od Číny po Kalifornii. Když nezazáří, umím lidi rychle vyměnit, jsem tvrdá, nevadí mi to, nechci mít v týmu zkažená jablka.“
Eva: Hm. Umím si představit, že potomci této ženy, kdyby někdy byli při terapii dotázáni, kdo byla v dětství jejich nejbližší osoba, neřeknou „maminka“, ale „chůva“. To je první, co mne k tomu napadlo. Osvícenost této ženy bych viděla v tom, že svému dítěti tu chůvu najde. Umí říct: „Já nejsem stavěná být doma s malým dítětem, tak si podle svého nejlepšího svědomí najdu ženu, která mne nahradí.“
Terezie: Mne zarazilo, čistě pocitově, že vůbec nepochopila princip mateřství.
Eva: To nepochopila. „…shnilá jablka v týmu“ …
Terezie: Přesně.
Eva: K mateřství patří, že dítě beru takové, jaké je, bez podmínek.
Terezie: Ano. Nebo že si nejdříve „vybere ty nejlepší“, a pak jim dává mateřskou pozornost, lásku a péči. Je tam podmíněnost. Nebo „aniž by věděli, že je někam nasměrovávám“.
Eva: Manipulace. Ale je zřejmé, proč se této paní daří v byznyse.
Terezie: V jiném rozhovoru říká, že jí ve čtyřiceti letech došlo, jak rodinu šidila. Takže nyní si „vyhradí čas“ – což je také byznys přístup -, a pak se jim věnuje.
Eva: Před několika lety tu už byl koncept zvaný „quality time“. Tvrdil, že je důležité si na děti najít alespoň půl hodinu času denně a věnovat jim ho naplno. Pak bude všechno v pořádku. Jenomže tento názor nebere v úvahu, že děti takto nefungují. Dětská duše se nedá natáhnout jako budík a naladit se mezi půl pátou a šestou na setkání s maminkou. Celý koncept se ukázal jako nereálná záležitost, protože umění mateřství spočívá v tom, že s dítětem tančím, reaguji na to, co potřebuje, a zároveň to dělám tak, abych jeho vývojové potřeby nenásilným způsobem doplňovala.
Terezie: Mým dcerám už je patnáct a sedmnáct let, ale něco přetrvává. Mladší dcera si kontroluje, kdy přijdu a budu doma. Přitom je zalezlá ve svém pokojíčku. Potřebuje jednoduše vědět, že tam jsem. Z pohledu „quality time“ je to neefektivní. Je tam „jenom“ vědomí přítomnosti. Ta je ale ve skutečnosti ohromně cenná.
Eva: Mateřství totiž v sobě mimo jiné nese aspekt záchranné sítě. „Maminka je tady, kdyby se cokoli stalo.“ Zjistilo se, že dobře na matku citově a v pocitu bezpečí navázaná batolátka („attachment“) do školky nastupují jistěji a bez scén, zatímco nejistě připoutaná batolátka mají potřebu si matky držet, pláčou… Když ke mně přijde matka a řekne mi „Mám depku, dala jsem dítě do školky a ono mi zamávalo a bylo tam hned první dopoledne spokojené….“
Terezie: Tak ty ji pochválíš….
Eva: Ano. Řeknu „To vypadá, že jste odvedla dobrý kus práce“. Nejhůř se obvykle od svých maminek separují děti, které zažily nějakou formu zanedbávání. K němu je dnes mimochodem řazeno nejen týrání, ale i rozmazlování. Nebo vytváření nějaké formy závislosti. To vše dítě poutá a je těžké se osamostatnit.
PŘÍTOMNOST, ROZHOVOR A ČAS
Terezie: A ještě jedna věc mi ukázala, že s časem je to trochu jinak. Veškeré zásadní hovory, které jsem kdy měla se svými dcerami na téma jejich niterných hlubokých pocitů, sexuality, či mého duchovního náhledu, který bych jim ráda předala, proběhly „jen tak“, mimochodem, za pochodu mezi vařením a odchodem na kroužek. Nebylo to „tak, dnes večer si sedneme a popovídáme si“.
Eva: To nemusí fungovat.
Terezie: Ne. Teď jsem měla se starší dcerou půlhodinový krásný rozhovor, klasicky v časovém presu. Už vycítím, že je to cenné a je potřeba to ochránit. Každý má svůj čas! Mateřství je spojené s Lunou, cykličností, s lunární ženskou podstatou. A Luna je spojena s kvalitou času KAIROS. Čas stojí, rozplyne se, není. Nemůžeš ho naplánovat, najednou to přijde, protnou se všechny ingredience. A o to se připravit by byla nesmírná škoda.
Eva: Abys ale dokázala toto vnímat a přijmout, tak už se potřebuješ pozvednout z ryze materialistické úrovně a připustit, že existují potřeby duše. A ta funguje jinak než tělo.
Terezie: Je důležité být naladěná, být přítomná… Přítomnost, i když se tzv. „nic neděje“, se hodně podceňuje, řekla bych.
Eva: Ve výchově se toho nejvíc děje, když se nevychovává, když děti třeba jen nasávají energii mezi rodiči. Takové ty situace „tak a teď budeme vychovávat…“ – na to děti kašlou.
Terezie: Ano. To jsem cítila, když dcery byly malé, že nejdůležitější bylo být příkladem. Co jim budeš vykládat? Zvlášť miminkům? Kdy je dítě schopné vnímat slova? Pozdě!
Eva: S příchodem na svět máme zralou amygdalu a zhruba do třetího až čtvrtého roku vnímáme jenom přes emoce. Hypokampus, který používáme k analýze, dozrává až mezi třetím a čtvrtým rokem. Proto nemáme dál vzpomínky: začínají až okolo třetích narozenin. Vše, co bylo předtím, přicházelo přes vjemy a emoce.
Terezie: To, co bylo předtím, přichází například přes čichové vzpomínky.
Eva: Ano. Nebo jenom jako pocit: tohle je bezpečné, nebezpečné, příjemné, nepříjemné, líbí, nelíbí. Naučená bezmocnost vzniká v této době. A tady podle mne vzniká i klíč k duši. Pokud mne někdo přijmul a miloval, sloužil mi, když jsem byla miminko, neustále mi svými dotyky a tím, jak reagoval na můj pláč, říkal, že na mně záleží, a že svět je místo, kde mi bude dobře, tak pro mne vytvořil základ, ze kterého celý život žiju. Stejně jako potřebuji že ve chvíli, kdy se ve dvou a půl letech začnu rozcapovat a skákat lidem do řeči, mi někdo řekne „ne, teď máme návštěvu, tak nekřič, řekneme si to potom“. Ukázat, že je potřeba začít brát ohledy na společnost okolo, odkládat uspokojení, dokončovat úkoly, které začneš, když se něco slíbí, tak se to splní, a tak dále. Tohle dneska dětem chybí, a tak máme epidemii narcistů. Do ordinace přijdou třicetiletí mladíci, psychicky na úrovni dvou a půl let. Nejdůležitější je pro ně „já“.
Terezie: To je osa Rak-Kozoroh, Luna Saturn. Rak je bezpodmínečná láska a Kozoroh je řád. A je to jedna osa, protilehlé energie. Jde o to najít rovnováhu, vyvážení, i ženské a mužské energie. A kdybys to měla shrnout? Blíží se Vánoce, čas materialistických náhrad… Z mého pohledu jsou lidé unavení, protože nejsou napojeni na Zdroj energie, ten, který dává skutečnou výživu, a „staré kabáty“ jsou čím dál tím těžší. Co cítíš, že potřebujeme?
Eva: Většinově z lidí, kteří přicházejí do poradny, cítím chuť věci měnit, takže bych únavu úplně nemohla potvrdit. A co bychom jinak potřebovali – možná uvědomit si, co všechno nepotřebujeme. Zamyslet se nad tím, co je v mém případě, v případě mé rodiny, ten „starý kabát“, jak bychom mohli žít plnohodnotněji. Měřítko je jednoduché. Když žiju tak, že jsem vyčerpaný, protivný, unavený, tak je to důkaz, že jsem mimo Zdroj. Takže přemýšlejme, co nás vnitřně uvádí do stavu většího pokoje, optimismu, radosti. To je spolehlivé. A dejme si pozor na dočasné náhražky. Skutečný Zdroj dává trvalé hodnoty. Jsou to vlastně jednoduché a dostupné věci: být i přes překážky se svým partnerem, odpouštět a milovat se, najít si čas a být doma s dětmi, uvařit dobrou večeři, sednout si ke stolu.
Terezie: Slevit. Eva: Nechtít mít všechno, a v podstatě umělé.
Terezie: Zvědomit si i společenský tlak. Eva: Součástí dnešního úspěšného rodičovství je poodejít z velkého světa a vytvořit si svůj malý svět. Nebát se docela razantně přerušit přebujelou výměnu informací. Vypínat mobil, říct „tohle pro mne není“, uvědomit si, že nepotřebuji přečíst tolik knih, navštěvovat všechny semináře, ale potřebuji být víc v tichu, sledovat, kdy je ve mně klid a kdy neklid, a nechat se vést tím, co zevnitř přichází. To, myslím, je nejspolehlivější. Vrátit se ke své vlastní kompetenci a připravovat si kabát šitý na míru, který bude fakt můj.
Terezie: V češtině se říká „Drž se!“, ale naopak, by se mělo říct „Pusť to!“
Eva: Ano, odevzdej, na čem lpíš, a dobře to dopadne. (smějeme se…)
Terezie: Děkuji ti za rozhovor. Je to vždy radost si s tebou povídat!
Evu najdete zde: https://www.evalabusova.cz/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: