MOTTO: Slova Moudrosti – Pistis v gnostických textech: „Pozřela jsem pot mé vlastní hmoty a žal slz hmoty mých očí. Povstaň proto, ó Světlo, a pátrej po mé síle a duši ve mně.“
Čtenáři a čtenářky textů na tomto webu si již jistě všimli, že jsou témata, ke kterým se vracím. Síla archetypálních příběhů a jejich otisk a projev v naší psychice, světlo a stín ženství, zpracovávání nevědomých obsahů naší psyché a růst vibrace vědomí skrze přijetí v srdci a o(d)puštění, ukončení lpění a držení sice bolestné, ale důvěrně známé reality … Všech těchto témat se chci dnes dotknout.
Znásilnění. Samotné slovo má silnou rezonanci a pracujeme už jenom když před touto rezonancí neutečeme. Co v nás vyvolává za emoční odezvu? Na první úrovni většinou strach, odpor, hněv, bezmoc, ponížení. Mnohým se, jsou-li upřímné, otevře i další úroveň: zvědavost, vzrušení, temná přitažlivost, temný eros. Podle anonymních výzkumů sexuologů je fantazie, opakuji: fantazie o znásilnění nejrozšířenější erotickou fantazií žen. Co se děje v kolektivním poli žen, že kruté ponížení, jež v ženské Paměti otevírá hluboké trauma, může být propleteno s temnou přitažlivostí? A jak tuto situaci léčit?
PŘÍBĚH ŽENSKÉ DUŠE ZAČÍNÁ V TEMNOTĚ HMOTY
Na počátku je gnostický mýtus o Ženství, ženské duši, která z pýchy a zvědavosti symbolizované lví bytostí (symbol ega) sestupuje ze světa Ducha a Světla do hmoty, přesněji do stvořeného světa tvořeného polaritou světla a temnoty, dobra a zla. „Sestupuje“ možná není úplně přesný výraz – v příběhu Sofia (Moudrost) padá, což je slovo se silným významovým dopadem. Připomeňme, že v pozdější pokřivené, resp. přeformátované církevní verzi je Pád, anglicky the Fall, označením Prvotního Hříchu, absurdního přesvědčení o uvěznění a zatížení každého člověka narozeného v těle v tzv. „hříchu a vině“, což jsou nejtěžší vibrace starého paradigmatu. „Pádem“ je však v gnostických spisech nazýváno vtělení Ducha a duše do hmoty. Takže možná to vedle pýchy a zvědavosti byla i přirozená dynamika vývoje, co Sofii vedlo?
„A Ježíš jim vyprávěl o pádu duše do hmoty i cestu její spásy zpět ke světlu. Sama Moudrost, tj. Sofie –Pistis (Moudrost-Víra), zcela na počátku považovala sílu se lví tváří za skutečné Světlo, a tak se vrhla dolů směrem do chaosu. Udělala to z nevědomosti, neboť podlehla „iluzi nápodoby a zrcadlení“. Utlačována v chaosu později, když vše nazřela, začala prosit Světlo Světel o svou záchranu: „Má síla hledí ze středu chaosu a ze středu temnoty a čeká na můj protějšek, který by měl přijít bojovat za mne, ale zatím nepřichází. Když jsem hledala světlo, dali mi temnotu, a když jsem hledala mou sílu, dali mi hmotu. Byla jsem zbavena mého světla, a proto ó Světlo, které jsi v sobě, a které je ve mně, zpívám chvalozpěvy na tvé jméno, ó Světlo, ke tvé slávě.“ (gnostický spis Pistis Sofia).
Jiným mytickým archetypálním obrazem je sestup do podsvětí známý z mýtu o Inanně a její stínové sestře Ereškigal (viz. moje kniha Kořeny ženské spirituality nebo kniha Silvie Brinton Perrery Sestup k Bohyni). Obraz představuje mystickou smrt, temnou noc duše „s roztrháním ega jako předstupeň vzkříšení a zmrtvýchvstání“ (Rosa de Sar).
„Duše Máří Magdaleny sestoupila do Hádu a prošla sedmi říšemi Geheny do nejhlubší propasti. V každém příbytku Geheny vždy zanechala jiskru své duše a vždy k ní přistoupil jeden démon, aby duši svázal a učinil jí utrpení.“ (Rosa de Sar: Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše)
Archetypální příběh ženské duše tak začíná v temnotě hmoty, což gnostickým jazykem znamená v NEVĚDOMOSTI A ZAPOMNĚNÍ SKUTEČNÉ PODSTATY, SKUTEČNÉHO ÚKOLU, chce se říci, SKUTEČNÉ HODNOTY. Jak kdysi napsala vynikající psychologická astroložka Liz Greene při rozboru řeckých mýtů o mužských hrdinech zachraňujících mladé dívky před obludami (odraz v našich pohádkách…) – „Ženská cesta začíná v podřízení a otroctví.“ Andromeda připoutaná ke skále a čekající, až ji sežere mořská obluda, je dívenka procházející přechodovým rituálem: dochází jí, že svět není tak úplně bezpečné místo k životu, sladké rajské bezčasí rodičovské náruče končí a ona bude muset probudit svoji mužskou stránku, aby se osvobodila. S tímto tématem také pracuje úžasná a jedinečná psychoterapeutka a autorka knih Marion Woodman.
Gnostický mýtus nezakrývá, že náš svět je plný temných sil, nevědomých bytostí, které energeticky kořistí na všem, co nese byť jen jiskru světla. Tedy i na ženách, které si alespoň mlhavě skrze moudrost svého těla, svých buněk, své dělohy, svého srdce…, pamatují, že kdysi… byly ve Spojení se Zdrojem, z něhož čerpaly Sílu. A co bylo, může znovu být.
„Spása lidské duše je symbolicky naznačena v příběhu Pistis, jež hledíc láskyplně ke Světlu svého božského otce, kam se neustále touží navrátit, podle svého osudu nejprve ztrácí správnou orientaci a propadne se tak v dualitě stvoření nejprve do hmoty a chaosu. Zlákána sem zrádným světlem velké síly se lví tváří, jež je podobenstvím našeho ega a nevědomí, přestane zpívat i chvalozpěvy k Bohu, čímž ztratí i své vlastní světlo, a násilím je ve hmotě zadržena až do té doby, než je díky svým nářkům a pokoře vyvedena svým průvodcem Ježíšem zpět až ke Světlu nebeského Otce…“ (Rosa de Sar: Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše)
ZNEUŽÍVÁNÍ ŽENSKÝCH TĚL
Historicky byla těla žen používána a zneužívána v boji mužů o moc. ZnáSILnění není aktem sexuality, nýbrž aktem moci a SÍLy: mám nad tebou moc a skrze zmocnění se tebe mám moc nad muži, kterým patříš, nad komunitou, ke které náležíš, nad kulturou, jež tvoříš. Ze školy více či méně naznačené známe archetypální příběhy znásilnění – mýtus Démétér a Persefoné (matky a dcery) a únos Persefoné bohem podsvětí Hádem, únos Sabinek, biblické znásilnění žen – manželek otce Davida nezdárným synem Avšalomem, když chce násilím převzít v Jeruzalémě moc nad otcovým královstvím. V moderní době znásilnění žen v afrických kmenových bojích o území s výnosným nerostným bohatstvím a válečná znásilnění při snaze ponížit „nepřátelské“ obyvatelstvo (…nedávno a děsivě blízko v Bosně znásilněné muslimky srbskými muži.)
Poměrně záhy jsem zjistila, že vidět ve filmu znásilnění nebo o něm číst mne traumatizuje natolik, že mé tělo je ochromeno, ve stavu akutního stresu. Zároveň byla v této hrůze jakási sladká bolest. Tato na dřeň upřímná sebereflexe byla klíčová pro možnost práce na temné sexualitě, jež v kolektivním ženském poli – vědomí i nevědomí – je přítomná a jež nás velmi stahuje a svazuje. Mimo jiné je stále součástí mainstreamu skrze interpertaci (přesněji dezinterpretaci) vztahů, lásky a sexuality, v časopisech pro ženy, romantických filmech, románech (popularita Padesáti odstínů šedi!!!) a jiných tzv. „normálních“ opinion makers, tvůrcích veřejného mínění. (Viz. např. článek „O nevěře“ na tomto webu.) V obraze, který je nám předkládán, je většinou stále vyživována energie manipulace, hry na vládce a ovládaného (je jedno, jakou roli hrají muži a jakou ženy), dynamika oběti a agresora, silně mentální, tj. polaritně mužský přístup k lásce (výkon, výhody)… Chybí klíčové zdůraznění: láska a sexualita je spojena se světlem a zvyšuje vibraci tehdy, když je otevřené srdce. Takový „detail“…. který rozhoduje o všem.
Cesta k otevřenému srdci a k osvobození z nízkých, temných vibrací po staletí pokřiveně spojených s láskou a sexualitou ženy, vede skrze mnoho vrstev. Není jednoduché se z nich vymanit: ne nadarmo gnose používá podobenství o „závojích“, do kterých se duše zamotává při svém vzestupu. (Téměř shodný obraz má i židovská mystika kabala, která přímo „sedm sfér nebes“ nazývá termíny jak nebeskými, tak jmény tkanin…). V jednotlivých vrstvách stále číhají pokušení ega – obrazy skřetů, škodících monster a oblud v našich snech, vizích i denním životě (díky, pánové…). Především je potřeba rozklíčovat, proč nás temný eros přitahuje, čím nás vyživuje, kde jsme uzavřely smlouvy, že mu budeme sloužit a obětujeme tak svoji svobodnou volbu, kde jsou bezpečnostní pečeti v našich energetických tělech pro případ, že bychom se chtěly – jakože vědomě chceme- vymanit.
Čemu uvnitř nás přitažlivost temného erosu slouží, co nám umožňuje? Udržovat hněv na muže? Posilovat sexuální vzrušení hry na Xenu bojovnici (stín archetypu ženského ohně)/andělskou dívku oběť (stín archetypu Panny)? Nepřijímat ženskou roli „pouhého“ Bytí a Přijímání vnímané jako slabost? Odmítat smířit ženský a mužský princip uvnitř sebe? Je to výcvik, učení se a neustálá trpělivá práce sebelásky a sebelaskavosti, odpuštění a smíření, upřímnosti a vyrovnávání – jako když po laně přecházíte propast, kde je spousta lákadel, „zaručených“ esoreceptů, „udělej-to-za-mne-guru“ návodů a „už-jsem-snad-udělala-dost-ať-se-teď-snaží-jiní“ iluzí.
KDYŽ PŘIJDE „TA KNIHA“
Vím, o čem mluvím. V ukrajinské otcovské rodové linii mé rodiny bylo sexuální násilí neznámým pojmem, neboť bylo považováno za normu. A přesto… jak zvláštní… v obrazech a meditacích se mi opakovaně objevovala tato linie jako zdravější, uzemněnější, s přirozeností spojenější než kultivovaní intelektuálové s velkým egem v rodové linii mateřské. Protože jsem skrze psychologickou dědičnost spojena s babičkou z otcovy strany (ano, TOU babičkou, o které píši v textu Temná žena v našem nitru), bylo otázkou času, kdy na mne témata temné sexuality (včetně náboženskými dogmaty potlačené smyslnosti, jako v případě mé drahé babičky) začnou tlačit. Nahlížím, přijímám a měním mnoho a mnoho let a jistě ještě nejsem u konce… To je v pořádku. Děkuji za veškerou ochranu a za veškerou pomoc, zvláštní poděkování přítelkyním terapeutkám.
Na počátku zuřivost i závislost byly velké. Dnes už jsou emoce spojené s nadhledem, jak zraje síla. Po loňské mocné transformační zkušenosti (pokud jde také o vaše téma, vřele doporučuji neoblékat si černý neopren a přes výslovný odpor těla se připojit „v zájmu rodinného klidu“ ke kaňoningu v úzkých vysokých skalních průrvách a hluboké ledové vodě… co se potom rozjede můžete řešit také několik měsíců…) se vnitřní vlny zklidnily a silné nánosy odlouply. A mohla přijít TA KNIHA.
Jmenuje se OČISTA, finsky Puhdistus, a napsala ji estonsko-finská spisovatelka Sofi Oksanen. Na první pohled dosti originální žena pronikavého pohledu. Ještě pronikavější je jazyk, kterým píše. Je jako skalpel, který opisem detailů a atmosféry od bzučící mouchy v kuchyni po zavařování sklenic a pach lidské kůže probouzí mocné obrazy, otevírá hnisavou ránu žen v historii, a příběhem ji sice nelítostně, ale léčí. Jistý, jednoznačný řez, hnis vytéká, dezinfekce, scelování. Na konci je oheň spalující všechno staré – a naděje na důstojný život, zvednutí se z bahna ponížení.
Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách: v současnosti a ve 40. letech v Estonsku. Geograficky vzdálená země je nám něčím blízká: několik let okupovaná nacistickým Německem, poté ponížená ruským primitivismem a padesátiletou komunistickou totalitou, desítky tisíc obyvatel deportováno na Sibiř. Malý národ mezi totalitními obry používajícími hrubou sílu. Hlavními hrdinkami jsou sestry Ingel a Aliide, v současnosti potom Ingelina vnučka Zara. Ingel se provdá za milovaného muže – kterého ovšem miluje i Aliide, podle svého pocitu „věčně ve stínu“ starší sestry. Hans nejprve odejde – jako mnoho estonských mužů – bojovat po boku Němců (neboť pro Estonce byl sovětský komunismus mnohem děsivější volba – oprávněně, jak se ukáže…). Když Němci ze SSSR prchají, vrátí se domů. Rusové už estonské muže hledají a vraždí, proto se sestry rozhodnou, že Hanse ukryjí ve skrýši vybudované pod stodolou. Jsou vyslýchané sovětskou tajnou policií NKVD, předchůdkyní KGB, a Aliide je brutálně znásilněna, aby prozradila místo Hansova úkrytu. Neprozradí, ale cosi se v ní zlomí. Trpí za muže, kterého miluje, ale kterého má její sestra. Už nechce trpět. Cíleně si najde komunistického agitátora za manžela, aby byla chráněná, a přemluví ho, aby nechal sestru Ingel a její a Hansovu malou dceru Lindu deportovat na Sibiř –a aby zajistil, že se nikdy nevrátí. O Hanse se potom stará sama, vždy když její manžel školí své komunistické ovečky. Hans v úkrytu postupně ztrácí vůli i rozum, žije v touze po milované ženě a dceři. Když Aliide pochopí, že její sen o životě s Hansem po boku se neuskuteční, učiní fatální krok. A do smrti s vědomím, co učinila, zůstane.
V současnosti se odvíjí příběh dívky Zary, která postupně od své babičky Ingel v dalekém Vladivostoku zjišťuje, že jejich skutečný domov je daleko, že jsou Estonky, jejich řečí je estonština. Naučí se ji – a přijme nabídku kamarádky vycestovat za prací do Německa, aby si vydělala peníze na studia medicíny. Práce v Německu se ukáže být prací prostitutky. Zaru dostane jako věc pasák Paša a jako s věcí s ní zachází. Nakonec se jí při cestě do Estonska za „novými klienty“ podaří uprchnout a vyhledá Aliide, jejíž adresu jí dala babička Ingel. Teprve postupně Aliide zjišťuje, kdo zubožená, při sebemenším zvuku vyděšená dívka je. V dramatickém finále jako by splatila své hříchy – zabíjí zlo v podobě Zařiných pasáků, dává dívce peníze z jejich kapes, aby se mohla vrátit k babičce, píše sestře poslední dopis ohledně majetkového vyrovnání jejich domu – a vše, včetně sebe, domu i mrtvých mužů, zapaluje.
Kniha je napsána na dřeň, a přitom bez posuzování. Kdo má drzost posuzovat její hrdin(k)y? Co udělá žena, aby získala zpět svoji sebeúctu a aby zastavila své ponižování? Aliide ztvrdlo srdce a nesmazatelně se provinila vůči své sestře, neteři a švagrovi. Její láska nebyla Láskou. Avšak její poslední čin jakoby byl výsledkem probrání se a rozhodnutí: už dost. Ženám z naší rodiny už žádný muž ubližovat nebude.
NĚKDE BYLY KOŽENÉ BOTY
Aliidino znásilnění komunistickými tajnými policisty přesně vystihuje trauma vtělení, touhu žen uniknout z těla, které je tak zraňováno. Oksanen najednou přestane psát o Aliide jménem, označuje ji pouze „žena“, protože Aliide se oddělila, aby přežila.
„Když se ženina nahá kůže dotkla kamenné podlahy, žena se již nehýbala. Žena s pytlem na hlavě uprostřed místnosti byl někdo cizí, Aliide zmizela, její srdce prchlo jako svinka do štěrbin a spár a žlábků, splynulo se kořenem, který rostl v zemi pod místností. „Uděláme z toho mýdlo?“ Žena uprostřed místnosti se nehýbala, neslyšela, z Aliide se stal plivanec na noze stolu, vedle otvoru po červotoči, kulatého otvoru ve stromě, v olši, v olši vyrostlé z estonské půdy, otvoru, v němž je cítit les, v němž jsou ještě cítit voda a kořeny a krtci. Ponořila se do hloubky, byla krtek, který se prohrabal až na jejich dvůr, na dvoře to bylo cítit deštěm a větrem, vlhká zem dýchala a šustila. Hlavu ženy uprostřed místnosti strčili do kbelíku na pomyje. Aliide byla venku ve vlhké prsti, měla ji v nozdrách, ve vlasech, v uších a běhali přes ni psi, packy značkovaly zemi, která vydechovala a sténala a do toho přišel déšť a strouhy se naplnily a voda bičovala zem a vymílala si v ní vlastní trasy, a někde byly kožené boty, někde kožený kabát, někde chladný pach kořalky, někde se míchaly ruština s estonštinou a syčely hnusné jazyky. Žena uprostřed místnosti se nehýbala. Ačkoliv se Aliidino tělo vzpínalo, třebaže zem si ji snažila přivlastnit a něžně ji laskala, olizovala krev ze rtů, líbala vytrhané vlasy, i když zem dělala, co mohla, nepomohlo to, odtáhli ji zpět. Cinkla přezka opasku a žena uprostřed místnosti se pohnula…“ (Sofi Oksanen: Očista)
Jak zraněné srdce Aliide ztvrdlo, nejen že nakonec stejně ublížila své malé neteři, ale účelově se provdala a opovrhovala ženami, které prožily stejné ponížení.
„Poznávala na ulici ženy, z nichž bylo cítit, že je potkalo něco podobného. Podle chvějící se ruky usoudila, že i tahle. Podle toho, jak se lekly, když uslyšely výkřik ruského vojáka, podle toho, jak sebou škubly, když uslyšely dupot holínek. Tak už i tahle? Každá, která přešla na druhou stranu ulice, když proti ní šli milicionáři nebo vojáci. Každá, které bylo pod šaty vidět, že má několik kalhotek. Každá, která se nedokázala dívat do očí. Jestlipak i téhle řekli: Kdykoliv půjdeš s manželem do postele, vzpomeneš si na mě. Snažila se držet od těch žen co nejdál. Aby neviděla, jak se všechny chovají stejně. Aby po nich neopakovala, a to ještě nápadněji, jejich pohyby, jejich věčný neklid. Když se ve vsi pořádal nějaký večírek, Aliide se těm ženám vyhýbala, neboť kdykoliv se tu mohl objevit některý z těch mužů, které si bude už nadosmrti pamatovat. A mohl by to být i ten, kterého by poznala i jiná taková žena jako Aliide. Pak by se neubránily pohlédnout stejným směrem, odkud muž přicházel. A stejně tak by sebou obě trhly, kdyby uslyšely známý hlas. A ze sklenice, kterou by v té chvíli zvedaly, by jim trochu vyšplíchlo. Prozradily by se. A někdo by pochopil. Někdo z těch mužů by si vzpomněl, že Aliide byla jednou z těch žen ve sklepě obecního domu. Že Aliide je jednou z nich. A všechna ta snaha o vymazání paměti, jehož Aiide měla dosáhnout sňatkem s Martinem Truuem, by vyšla naprázdno. Dokonce by si mohli myslet, že Martin o tom neví, a řekli by mu to. Martin by to samozřejmě považoval za klevetu a rozzlobil by se. Ale co by se stalo pak? Ne, k ničemu takovému nesmí dojít. Nikdo se nikdy nesmí nic dozvědět. A když na to náhodou přišla řeč, vždy měla pro takové ženy pohotově nějaké ošklivé slovo, pomluvila je, znectila, aby se tak ještě víc od nich lišila. „Jste si jistá, soudružko Aliide?““ (Sofi Oksanen: Očista)
Podle knihy natočil finský režisér Antti J.Jokinen stejnojmenný film. Adaptace se mu podařila lépe než v případě zfilmování strhující knihy Katji Kettu „Porodní bába“ (ta se mu tedy nepovedla – nezachytil syrovost a divokost předlohy). I film Očista je strhující ženský příběh, ale kniha je lepší. Skrze zvláštně protkané detailní popisy reality navozuje Oksanen silný vjem pocitů postav: tragédie i hrdinství v jednom, lidská nejednoznačnost, zoufalství lidí ve hmoždíři primitivní totality. To se ve filmu ztrácí a zůstává hlavně příběh Aliide – i Ingel a Hans ustupují do pozadí. I tak jde o silný zážitek. Nedovedu si představit, že by film natočil Hollywood: kdo by zobrazil to zranění na tělech žen okupovaného malého národa?
„Posměch se šířil od města k městu, od vesnice k vesnici. Hesla jako „Bojujeme za uskutečnění velkých Stalinových plánů“ a „Likvidujeme negramotnost“ vzbuzovala nezřízené veselí, snad si někdo nemyslí, že to budeme brát vážně! Zvlášť pro smích byly lidem důstojnické paničky, které špacírovaly po návsi či ulici města v nočních košilích s třásněmi, ba i tancovat v nich chodily, a co teprve rudoarmějci, kteří si uvařené brambory loupali nehty, protože neuměli zacházet s nožem! Kdo by takové lidi bral vážně? Ale pak začali mizet místní lidé a smích zhořkl. Stříleli muže a odváželi ženy a děti a anekdoty najednou zněly jako modlitby. Na otce sester si počkali ve vsi, pak zmizela i matka, a když se dcery vrátily domů a našly dům prázdný, naříkaly jako zvířata… Pohybovat se venku se nikdo neodvažoval, zem sténala pod žalozpěvy a každý druhý do estonské půdy vyhloubený hrob se sám od sebe propadl jako v očekávání dalších nebožtíků v rodině. Dunění fronty doléhalo i do nejzazšího koutku země…“ (Sofi Oksanen: Očista)
ODVAHA, SEBEPŘIJETÍ, SEBEÚCTA, LASKAVOST, REFLEKTOVANÁ MOC
V gnostickém mýtu se Sofia poznává, přijímá svoji světelnou podstatu a skrze uvědomění se „vyhrabává“ z moci polarit – dobra a zla. Je to i náš úkol. V kolektivním vědomí žen je znásilnění přítomné: my máme překonat past dualitního světa, vybrat si a tvořit takovou realitu, kde ženy a ženství ponižováno není. Moc a síla je aktuálně největším učebním polem: jak je změnit, vytáhnout z bahna nízkých vibrací – zneužívání, nenávisti, manipulace, kořistění, her „kdo má víc“ a „kdo je v hierarchii výš“… „Nelze nemít moc, záleží na tom, jak reflektovaně je používána.“ (Vl.Chvála, L.Trapková: Rodinná terapie psychosomatických poruch).
Inanna i Máří Magdalena se vrací z podsvětí, kde odložily své ego, obohacené o poznání své síly – zemřít a znovu se narodit. Osvědčují odvahu – spojují se se svojí mužskou energií. A jasně rýsují kruh – kde je jejich sebeúcta, sebepřijetí, laskavost. Zvládají svoji temnou stránku, nezahrávají si s ní a skrze ni se světem, nepoužívají ji k získávání staré moci. Inspirace pro nás.
„Karta Sofie upozorňuje na nutnost vyléčit karmické zranění, vymazat stopy šoku z paměti Země a vzájemně smířit mužský a ženský princip….Ze znovu nalezené ženské prasíly mají prospěch také bytosti s mužskou polaritou. Mohou se usmířit s vnitřní ženskou částí sebe sama, z čehož bue míst prospěch celá Země. Jakmile kolektivní vědomí Země vzájemně smíří mužskou a ženskou energii , poté, co přestanou existovat role obětí a pachatelů, otevřou se lidstvu nové dveře, za nimiž se skrývá velká moudrost a mysterium Stvoření. Prospěch z toho bude mít zvláště věda, kerá přijme svůj ženský protipól a spojí se s duchovními naukami…Soutěživost a konkurenční boj mezi ženami, závist nebo žárlivost mezi oběma pohlavími jen dokazují, že vnitřně ještě nebylo překonáno zajetí v materiálním světě. Učednické období žen ještě nebylo završeno a Bohyně se ještě nezrodila. Přítomnost ženské energie bude pociťována jako ohrožující, dokud nebude ženský princip v nitru osvobozený a dokonalý… V procesu energetického povznesení Země se na hladinu vědomí vyplaví mnoho temných událostí a energetických vzorců. Jelikož většinou souvisí s tvými dřívějšími životy nebo pramení z kolektivního vědomí Země, nedokážeš je nikam přímo zařadit. Aby mohly být transformovány, musíš si jednoduše dovolit ještě jednou prožít zasuté emoce, i když to může být děsivé. Postarej se o dobré uzemnění a uspořádej své pocity a myšlenky. Účastníš se osvobozovacího procesu celé Země. PŘED TVÁŘÍ BOHA JSOU SI SLUNCE A MĚSÍC ROVNY. V BOŽÍM ŘÁDU JSEM V DOKONALÉM BEZPEČÍ.“ (Ulrike Hinrichs: Velké karty archandělů)
Věnováno Janě, Haně a Marii, s díky za neocenitelnou pomoc a přátelskou terapeutickou podporu.
Foto: Film Očista (Puhdistus). První setkání Aliide a prchající Zary.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: