„Rabi Šimon zaplakal a promluvil: „Tóro, Tóro, světlo všech světů, kolik moří a řek a zdrojů a pramenů z tebe vytéká do všech směrů! Všechno je z tebe, všechno nahoře a všechno dole na tobě závisí. Tóro, Tóro, co bych ti měl říci? Jsi milovaná holubice, něžná srnka, nahoře a dole, Tóro, Tóro. Kdo z tvých milenců z tebe může pít? Potěšení tvého Pána, který vyjeví a nechá rozpomenout na tvá tajemství a tvé cennosti?“ (Victoria Hanna: píseň Orayta. Text je kabalistickým symbolickým příběhem o legendárním rabi Šimonovi a jeho vztahu k mystickému učení, v židovské tradici zachycenému slovem v posvátných textech).
Ležím tváří k zemi, dlaněmi vytvářím před ústy troubu pro svůj hlas a vibruji písmeno MMMMM do hlíny. Ostatní účastníci semináře dělají totéž. Vytváříme hvězdici hlavami k sobě. Izraelská zpěvačka a hlasová lektorka Victoria Hanna, světově známá originální interpretka starodávných posvátných židovských textů, přijela na základě našeho pozvání a půlročních příprav do Jičína a kromě koncertů v synagogách v Jičíně a Turnově vede seminář v centru Duhová medicína. Krásná charismatická žena, zpívající i vyučující zásadně naboso, nás originálními metodami vede k opuštění zaběhaných představ o slovu, hlase a jazyku, a během tří dnů má dost času na to, aby nás pobídla k novým náhledům a prožitkům.
NÁSTRAHY ROZŠIŘOVÁNÍ OBZORŮ
Znáte to: zavolá si vás seminář. Několikadenní. Nadšení a odhodlání na sobě pracovat. Den D a zahájení: úvodní ostražitost, vnímání energie průvodce/průvodkyně, vylaďování se s kolektivem – už to bývá lekce. Mysl jede na plné obrátky, s novou situací se snaží vyrovnat. Hodnotí, posuzuje. Pak začne práce s tělem. Kvůli ní jste sem přece přišli. Mysl pozoruje a komentuje. Za chvíli je unavená. A za další chvíli má krizi. „Už hodinu kroutím pánví! To bude jako všechno?! Za to jsem zaplatila těžké peníze?“ „Už dvě hodiny zpíváme hlásku ŠŠŠŠ a prociťujeme jednotu úst a dolních otvorů. Dobrý, no, ale…trochu si připadám jako blázen. To jsem mohla dělat doma a za pět minut by bylo hotovo.“ (Nebylo.) Atd. atd.
Mysl se dostává do kritického bodu tím více, čím více se tělo blíží bodu uvolnění a „dosednutí“, tedy čím více mu věnujeme pozornost – soustřeďujeme na něj energii, přemýšlíme o něm, vnímáme ho, abychom zadání splnili. Tělo je VIDĚNO, VNÍMÁNO, PROCIŤOVÁNO. Probouzí se. A s ním i energetické bloky, „uzly“, subjektivně pociťované jako bolest duše, zraněné emoce, traumata, překryté vzpomínky, potlačené pocity, vjemy a přesvědčení. Energetické bloky trpělivě čekaly právě na tuto příležitost – až nebudou přebíjeny a překrývány myslí, každodenními aktivitami a pseudoaktivitami, sváděním pozornosti (energie) do jiných, bezpečnějších kanálů. Čekaly, až něco v nás usoudí, že nazrál čas pokusit se o další krůček sebepoznání, zvládnout strach (vědomý i nevědomý), přestat se vyhýbat tušeným nepříjemnostem. Nazrál čas nahlédnout sebeopiáty, probudit pevnou vůli – vůli ke skutečnému životu, vnitřní disciplínu – a prolomit ochranné krunýře. A pustit do svého pole – do své celé bytosti, do těla, citů, mysli, emocí, intuice, smyslů, racia – nový vzduch, nové světlo, širší obzor, posunutí hranic poznání a procítění.
KDYŽ SE PODAŘÍ…
Ten bod zlomu, kdy překonáte krizi, či pocity krize vyvolávané nespokojenou a znepokojenou myslí, bod zlomu, kdy se otevře možnost uvolnění dosud drženého a úzkostně překrývaného obsahu našich těl, našich buněk, obsah naší buněčné paměti, která o sobě dá vědět, když mysl svoji kritickou aktivitu vzdá, protože už se po pěti či více hodinách MMMMM a ŠŠŠŠŠ prostě nemá čeho chytit – ten bod je příležitostí přestat řešit proč, nač, kdy to skončí, co bude k obědu, kolik je hodin, ta žena vedle mne nesnesitelně funí, ….. Příležitostí ocitnout se v okamžiku tady a teď. Tak často se o něm mluví. Jak to vypadá? Za mne: Já, saturnský typ, nekoukám na hodinky. Užívám si plynutí a vše, co se děje, vnímám jako zázrak prožitků a dobrodružství sebepoznání. Zalije mne vlna vděčnosti, že jsem sama sobě tuto zkušenost dopřála, že jsem vybočila z každodenní rutiny – a to jsem dost organizovaná osoba! – a že prožívám chaos tvoření a kvantové možnosti změny přímo tady, na trávníku pod nádherným platanem u Duhové medicíny, v mém milém městě, s čapím hnízdem a jeho úžasnými pěti obyvateli nad hlavou. Trávník před Duhovkou se stává silovým místem, posvátným středem. Nemusím letět do Jeruzaléma ani obcházet posvátnou horu Kailás. Smysly vnímají ostřeji, tělo se uvolňuje, občas se spontánně spustí slzy. Mám mocný pocit, že jsem tady správně, v tomto těle, v tomto čase, na tomto místě.
Z ČEHO ČERPÁ VICTORIA HANNA
Měla bych dodat, že si semináře a přednášky pečlivě vybírám. Více než téma mne zajímá energie a vibrace lektora. A s lektorkou jsme se zde nespletly. Victoria Hanna vyzařuje odvahu, hloubku, pokoru i zaujetí. Žije to, co učí. Dává plnou pozornost zázrakům zdánlivě samozřejmé věci – hlasu a řeči, a učí nás prožívat je a vnímat je novým, přesněji staronovým způsobem.
Odvahu: vykročit z kulturních, náboženských a společenských rolí a dovolit si experimentovat. Překročit zákazy omezující svobodu tvoření a vydat se vlastní cestou. Nezdržovat se přemýšlením, jak u toho vypadám a co si lidé myslí. Něco jako „chyba“ v takovém procesu neexistuje, všechno je průzkum možností.
Hloubku: její napojení na židovskou rabínskou tradici extatické kabaly se nedá přehlédnout. Jejím nejoblíbenějším duchovním učitelem je rabbi Abraham Abulafija (13. století Španělsko), který překročil teoretickou kabalu a místo hodin teoretického studia hodiny v přírodě meditoval hlasem a pohybem s hebrejskými písmeny, zvláště písmeny Božích Jmen. ( https://www.myjewishlearning.com/article/abraham-abulafia-ecstatic-kabbalah/ ) V osobním rozhovoru mi Victoria Hanna řekla: „Současní rabíni by mluvili hodiny a hodiny o písmenech hebrejského alefbetu, aniž by vydali zvuk. Nejsou s nimi propojení.“ Přitom právě přesvědčení, že písmena hebrejského alef bet (dvacet dva souhlásek a samohlásky, které se většinou nepíší nebo píší ve formě teček a čárek pod, vedle nebo nad souhláskami) jsou pulsující a energetické živé bytosti a jako k takovým je potřeba k nim přistupovat, je unikátním židovským příspěvkem k mystickému vnímání ve světových kulturách.
Pokoru: pochází z rabínské rodiny a jako dítě koktala. Handicap, kvůli kterému ji děti šikanovali, dnes chápe jako největší dar: poznala totiž svůj hlas a fyzicky procítila, co se děje, když se svobodně plynoucí a vibrující hlas má proměnit v řeč. K řeči, tj. formování hlasu do určitého tvaru a zabarvení, jsme se na semináři propracovali až na konci druhého dne – do té doby jsme rozvibrovávali prostor svého těla. „Jste jako láhev a ústa i dolní otvory jsou brány, stejně jako má láhev uzávěr. Vnímejte sami sebe jako prostor, nikoli dvojrozměrný obrázek, jak se člověk sebe-znázorňuje od dětství a všude kolem nás ve vizuální kultuře. JSME PROSTOR S BRANAMI.“ Když má potom skrze bránu úst projít zformulovaný zvuk, začne se dít něco fyzicky jiného než když hlas bez konkrétní artikulace pouštíme intuitivně dle momentální nálady. Victoria Hanna vzpomíná na roky, kdy se učila mluvit bez zadrhávání – tedy v podstatě bez stresu: „Dokud ze mne vycházel hlas a zpěv, tak to šlo, ale když jsem měla něco říct, slova zůstala chycená a uvězněná v ústech a nešla ven. Snadnost a plynulost se ztratila. Řeč jako kdyby ve srovnání s hlasem vyžadovala násilí.“ Ano, konkrétní artikulace písmen vyžaduje řád i sílu svalů – vlastně až když se na vyslovování soustředíme, uvědomíme si, co vše je do procesu řeči zapojeno a že je to nejednoduchý proces.
Zaujetí: i ona cítí, že podstatou zranění spirituality starého paradigmatu je rozštěp. A svojí prací ho hojí. Když hodiny věnujete pozornost jednotlivým písmenům, fyzicky je tělem prožíváte, zvědomujete spojení jednotlivých částí těla, „horního a dolního trojúhelníku“ se středem v pupíku, spojení očí a hrudi, nosu a břicha, úst a dolních otvorů, když se vracíte do prožitku miminka, které je v původní jednotě těla, a když špulí pusinku, saje a polyká, jeho ústa jsou s dolními otvory propojena naprosto přirozeně (fyzicky svalovým systémem, a nám to přijde úplně normální a počítá se s tím) – je to jako kdybychom se naléhavě rozpomínali na dávnou moudrost těla a j(J)ednoty, kterou jsme zapomněli a soustředili se na jiné věci… třeba na odmocniny, tvrdá a měkká y/i a, cizelování formy řeči a výkonu v pohybu.
Když dáte pozornost jednotlivým hláskám, najednou smyslově cítíte rozdíly mezi jednotlivými souhláskami a jednotlivými samohláskami. Cítíte různé vibrace – a pochopíte, jak rezonančně a fyzicky (neboť energie je náhle hmatatelná) vytváříte různou „akci“, která přivolává odpovídající „reakci“. Poprvé cítíte skutečně tělesně, co vysíláte, když mluvíte a používáte určitá slova, určitý tón, určité hlásky – a navnímáte, jakou to přivolává odezvu podle rezonančních zákonů. K práci s hlasem a slovy patří i práce s dechem, a vy máte příležitost si zvnitřnit onu Jednotu vyjádřenou hebrejským slovem ženského rodu RUACH, což znamená „dech“ i „duch“. Dokud dýchám, mám příležitost, aby skrze mne proudil duch. A spolupracuji s ním skrze vyjadřování. Bolestivě a fyzicky pak můžete procítit planost žvanění, lží a slovních manipulací: tělem vnímáte, jak špiní prostor. A naopak jak hlásky a slova vysílaná vědomě s radostným záměrem pulsují prostorem a hrají si v lidském kolektivním poli. Člověk je bytost hravá a jeho podstatou je, jak často připomíná Inelia Benz, radost/světlo/láska: moudrá a radostná slova k tomu přispívají a spolutvoří tuto realitu.
STARONOVÉ OBJEVY
Je tu spousta objevů. Která písmena jsou spojena se zemí, která vytváří spojení mezi nebem a zemí, která představují tajemství, která se otevírají a přijímají a která vytvářejí bezpečný, ohraničený prostor, abyste se ukotvili ve fyzické realitě? Co se děje, když rozvibrujete rty u MMMM a které hlásky prorážejí prostor? „Hodně slovanských žen má jméno končící na koncovku „-ka“. Kuf je hláska spojující se zemí. Jste spojené se zemí.“ (VH) Potom si zvědomujeme, prožíváme, z hlásek skládáme a hrajeme svá jména. „T-E-R-E-Z-I-E. Máš ve jméně opravdu hodně pohybu!“ (VH) Poslední hláska alef betu tav uzavírá cyklus, otevírá se dolů – a alefem, otevřením se (rozpřažení rukou a rozevřením hrudníku) začíná nový cyklus. A nejmystičtější písmeno? Souhláska jod, resp. samohláska chirek ( „i“), jedno z Božích Jmen (první písmeno Božího Jména JHWH, překládaného v Bibli českým „Hospodin“): „Božství je zvukově skryté v hlavě za ušima.“ To nemá chybu. Máte ho tam také?
PSANÉ SLOVO A JEHO STÍN
Zvláštní kapitolou je psané slovo. O síle i stínu písmem zachycených a zafixovaných posvátných textů často píši i přednáším. Leonard Shlain napsal před dvaceti lety knihu o ceně, kterou jsme zaplatili za gramotnost a používání písma, tedy o ceně za upřednostňování schopností levé hemisféry (jazyk, logika, počítání, psaní, pojem o čase, motorické reakce) před schopnostmi hemisféry pravé (představivost, fantazie a imaginace, denní snění, zrakové vjemy, sluchové vjemy a hudba, uvědomování si komplexních souvislostí, emoční vnímání, spojení s nevědomím). Schopnosti pravé hemisféry shrnul do obrazu/archetypu zvaného „Bohyně“. Byl to fyzik, tedy exaktní vědec, přesto byl natolik otevřený a vnímavý, že dokázal oba světy, pohledy obou hemisfér, propojit, a překonat tak naše společenské a kulturní jednostranné naprogramování.
Kamarád katolík mi nedávno v diskusi nad texty obřadu křtu řekl, že „nemůžu řečené brát až tak moc vážně“, že to prostě mám tak trochu nevnímat. Reagoval tak na moje upozornění, že slova jako „hřích“, „kříž“ či „vina“ mají nesmírně silnou rezonanci a udržují v kolektivním poli nízkovibrační emoce. Jak jako – nebrat vážně? Když to nemá být bráno vážně, ať to není vyřčené, protože cokoli je vyřčené, je tady, v našem prostoru, fyzicky. No nic, „always look on bright side of life…“
Zdá se, že opět žijeme v době obrazové – obrázek dnes vydá za tisíc slov, instagram je in, lidem stačí fotky u článků, film s naším podvědomím pracuje skrze obrazy hlouběji než kniha a slovo ztrácí hodnotu. Tím spíš je potřeba ho léčit, spojovat s prožitkem, a nepřeklopit se zase do druhého extrému, kdy bychom ho odmítali, zneužívali či užívali povrchně jenom jako nástroj od těla a fyzické reality oddělené mysli. Součástí pohybu evoluce je uvědomění, že i kultury používající obrazový jazyk měly cenné hodnoty a dokázaly si ve světě poradit.Naším cílem ať je vyvážení obou přístupů.
HLAS A ŘEČ ZVÍŘAT
A pak je tu samozřejmě svět zvířat, vůči němuž se často povyšujeme. Řeč považujeme za doklad lidské nadřazenosti, evoluční schopnost, která nás vyčleňuje. Ale je to skutečně tak, že zvířata „nemluví“? Jako spolubydlící devítiletého kocoura bych mohla vyprávět… a on jistě také. „Pokud jazyk ve svých hloubkách vždy rezonuje s naší fyzickou stránkou a s našimi smysly, nelze ho nikdy zcela oddělit od zjevné expresivnosti ptačího zpěvu nebo od sugestivního vlka uprostřed noci. Žabí chór, jenž unisono kváká na břehu rybníka, vrčení divoké kočky, která se vrhá na svou kořist, nebo vzdálené kejhání kanadských hus, které v hejnu odlétají přezimovat na jih, to vše zní ozvěnou afektivního, gestického významu, téhož významu, jenž vibruje našimi vlastními rozmluvami i monology a přivádí nás tu k pláči, tu k hněvu nebo k intelektuálním vhledům, jež bychom nemohli nikdy předvídat. Jazyk jakožto tělesný fenomén je vlastní VŠEM expresivním tělům, nejen těm lidským. Naše vlastní řeč nás tedy nestaví mimo živoucí krajinu, nýbrž – ať už si toho jsme či nejsme vědomi – nás plněji vtahuje do svých štěbetavých, šeptajících, zvučících hloubek.“ (David Abram: Kouzlo smyslů, str. 105)
KLÍČOVÉ SLOVO: KOMUNIKACE, TEDY SPOJENÍ
Tak je celé léčení rozštěpu o znovuobjevování daru KOMUNIKACE, tedy v původním významu toho slova o SPOJENÍ. Nebo lépe ZNOVUSPOJENÍ: těla a hlasu, prožitku/zvědomění a řeči, obrazu a slova, cítění a myšlení. A především – mé bytosti a tvé bytosti, nás navzájem, v dobrodružství (znovu)objevování lidských evolučních schopností a darů. První den semináře jsme svými většinou blokovanými hrdly snaživě vydávali různé zvuky. Třetí den jsme společně uvolněně zněli jako mohutná vlna, svobodně se přelévající v prostoru. Proměna nemohla být zjevnější.
Děkuji.
DOPORUČENÁ ČETBA:
David Abram: Procitnutí do živé země
David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě.
Leonard Shlain: The Alphabet Versus The Goddess: The Conflict Between Word and Image
Anne Baring a Jules Cashford: The Myth of the Goddess: Evolution of an Image.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: práce s Victorií Hannou, seminář „Dávné dědictví: židovská kabalistická práce s hlasem a tělem“, Jičín, Duhová medicína 17.-19.července 2019. Fotila Monika Tomíčková.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: