Vy, kdo znáte moji práci, víte, že mám opravdu ráda kvalitní filmy. Vnímám, že jejich obrazy jsou přístupnější našemu podvědomí než slovo, a dokáží tak oslovit a nasvítit hlubší emoční bloky. Skrze silnou emoční reakci, kterou při jejich sledování prožíváme, nám umožní nahlédnout naše naučené vzorce, a pokud zprávu pochopíme a máme dostatek uvědomění a vůle, můžeme tento vzorec proměnit. S filmem, přesněji s filmovými obrazy a příběhy, tak můžete spolupracovat na své proměně a růstu. Existuje dokonce směr jógy zvaný movie yoga, kdy shlédnete film a následným jógovým cvičením pro sebe zpracujete jeho poselství ve svém poli. Tomu říkám kompletní balíček:-).
Mé Luně v Raku, její reflexivitě a propustným hranicím, obvykle stačí film plně nacítit, pustit do sebe, a potom několik dní „chroustat“. Čím silnější je emoční dopad, tím zjevnější je zásah. Filmy, které mne v mém životě nejvíce oslovily, mi obvykle i nějak změnily způsob uvažování a cítění, a tedy mi i změnily život. Přišly v jedinečném posvátném čase kairos, tedy jak se jednoduše česky říká – „v pravý čas“, otřásly mým sebevnímáním a otevřely nové možnosti. Emoční síle jsem – v souladu s její podstatou – obvykle ani nerozuměla, racio totiž v tomto procesu nemá příliš prostoru. Piano, Královna Margot, Guvernantka, Gravitace, Interstellar, Příchozí, 300 Vzestup říše (Artemisia!), Předčítač, Švadlena, Králíček Jojo, Dreyfussova aféra … Namátkou ty, které se mne hluboce dotkly.
FILMOVÝ PŘÍBĚH A NÁŠ VLASTNÍ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Zároveň si potřebuji dát pozor na fascinaci, protože se v příbězích mohu snadno ztratit. Docela rozumím skutečnosti, že spousta lidí žije ve virtuálním světě závislosti na Netflixu či počítačových hrách – propadnete se tam jak do králičí nory a zpátky se vám prostě nechce, protože váš vlastní životní příběh (zdánlivě) ani zdaleka není tak zajímavý a vzrušující. Jak tak jsme v něm ponořeni a nemáme nadhled, nevidíme ten oblouk dramatu – expozici (uvedení do děje), kolizi (vstup dramatického prvku), krizi (vyvrcholení dramatu), peripetii (obrat a možnosti řešení) a katarzi (uvolnění – rozuzlení). Životní příběh nás samých nám tak může připadat bezbarvý a nesmyslný, na rozdíl od těch úžasných, dobře vystavěných filmových příběhů.
S ohledem na výstavbu filmového příběhu je tak potřeba si uvědomit, že energeticky hraje velkou roli v umění filmu iluze (Neptun). Nejlépe je to vidět na filmech „podle skutečných událostí“. Viděli jste skutečnou Erin Brockovich? Ne, nevypadá jako Julia Roberts. Choval se skutečný Oskar Schindler stejně jako filmový Oskar Schindler? Nejspíš neplakal, že nezachránil ještě víc Židů. Příběh i postavy jsou přizpůsobeny stopáži a vyprávěcímu oblouku, přizpůsobeny potřebám konstrukce příběhu, očekáváním diváků, aktuální kulturní poptávce a samozřejmě byznys plánu. Film zkrátka není život s jeho nepředvídatelným načasováním a Murphyho zákony.
FILMY NÁS PROGRAMUJÍ
Ještě je tu jedna důležitá věc, kterou je dobré si při vnitřní práci s filmy uvědomit: filmy nás programují. Proto je tak důležité si uvědomovat vliv, který na nás mají, a pracovat s ním výše zmíněným způsobem VĚDOMĚ. Jinak nás filmy ovlivňují NEVĚDOMĚ. V dějinách kinematografie se často cituje příklad, kdy si hvězda filmů 30.-40. let Clark Gable svlékl ve filmu „Stalo se jedné noci“ košili a ukázalo se, že nemá nátělník – načež vypukla krize v pletařském průmyslu, protože američtí muži si přestali kupovat nátělníky. Po premiéře filmu Top Gun mělo náborové středisko amerického letectva nápor zájemců o povolání bojového pilota. Ano, je to tak, chceme být stejně krásní a věčně mladí jako ti skvělí hrdinové na plátně. Iluze. Filmy hrály velkou roli v normalizaci určitého způsobu chování, např. kouření ve společnosti (to už je teď nekorektní) či popíjení kávy (to se stále považuje za běžné). A samozřejmě ani nemluvím o sexuálním chování, které filmy značně formují a ovlivňují, k našemu užitku i naší škodě, či o násilí a agresi – lidé a auta létají vzduchem se samozřejmou lehkostí, a tím vzorec odrážejí i formují.
CHIRON V BERANU A WONDER WOMAN
O filmech tu přemýšlím mimo jiné proto, že jsem minulý týden viděla druhý díl Wonder Woman – Wonder Woman 1984. Jak někteří, přesněji některé z vás vědí, naší generaci s Chironem v Beranu (leden 1969 až březen 1977) doporučuji pro náhled tématu mj. shlédnout film Wonder Woman, první díl. Chiron je „zraněný léčitel“, místo v našem horoskopu, které odkazuje na naši zraněnou energii, kterou potřebujeme poznat, zvědomit a integrovat, aby se mohla stát léčitelským darem. Jelikož zrovna vstupuji do období tzv. chironského návratu (49 až 52 let), kdy se tlak na přijetí zranění zvyšuje jeho zintenzivněním, pomáhám si příběhy moudrých Beranů – bojovníků. A první díl Wonder Woman mi pro svoji zjevnou nadsázku a oživení tématu Amazonek sednul. Amazonky jsou silným archetypem v ženském kolektivním vědomí a nevědomí bez ohledu, zda jde o historii faktickou či mytickou (píši o nich v knize „Kořeny ženské spirituality“ v kapitole „Amazonky: Solární ženství“): proto nás mohou ve fázi léčení ohnivé beraní energie odvahy a sebeprosazení podpořit. A řekněme si upřímně, kdo z nás by čas od času nezatoužil mít nadpřirozené schopnosti a padouchům našeho světa pořádně namlátit. Ano, je to staré paradigma a není to duchovní, pardon. Jsem také jenom člověk a občas bych ráda viděla okamžitou spravedlnost. Aneb jak říká moje svérázná maminka, která si po návratu z práce jako doping pouští seriál Walker, Texas Ranger: „Potřebuju vidět, jak Chuck Norris natrhne všem zloduchům pr…“. Každopádně v prvním díle Wonder Woman překvapivě svěže působila i Izraelka Gal Gadot, možná proto, že na rozdíl od hollywoodských krásek věděla, jak chytit zbraň, protože dva roky sloužila v armádě jako většina izraelských žen.
WW1984
Na druhý díl Wonder Woman jsem se těšila. A bohužel – je to příšerné. Je to patrně nejhorší film, který jsem za poslední roky viděla. Jediné svěží záběry jsou na začátku, kdy je Diana, hlavní hrdinka, ještě malé děvče, a rozdá si to s dospělými Amazonkami při sportovních hrách. Moře, středozemní příroda a krásná, pružná ženská těla i zdravé, vtipné sebevědomí holčičky – svižný začátek. No a pak už jenom klišé, předvídatelný příběh, ubohé dialogy a americký závěr („Miluji tě, tati“, „Miluji tě, synku“). Ztěží jsem to celé dokoukala.
Při některých scénách mne vyloženě mrazilo. Film se profiluje jako feministický, režisérkou je Patty Jenkins, žena. Jednou z postav je zmatená vědkyně s nízkým sebevědomím, jež se po zásahu křišťálu, který plní všechna přání („Chci být jako Diana“), stane krasavicí s Dianinými bojovými schopnostmi. Potká muže, který ji dříve obtěžoval v parku. Zaútočí na něho, a i když leží na silnici, kope do něho znovu a znovu. Wow. Feminismus?
A hele, přesně o tomto filmu mluví dva dny nato Inelia Benz ve svém podcastu. Jako první zmíní maskulinizaci ženských postav – „V jednu chvíli hrdinka šla ke skříni a vybírala si šaty, a já si v duchu řekla, kde se tam ten muž vzal? Vypadala úplně jako můj švagr.“ Naopak muži ve filmu jsou pitomci nebo slaboši. Hlavní hrdina, Dianin partner, kterého si přáním „přičaruje“, je infantilní.
Především ale Inelia mluví o programování, které se skrze filmy děje. A celý příběh tohoto filmu je programováním, že když se lidem splní jejich přání, nastane totální chaos a ohrozí to celou společnost. „Poselstvím filmu je, že okamžité splnění přání (instant manifestation) je nebezpečné a neměli bychom to dělat, protože jinak nastane konec světa.“ Přitom právě umění splnit si svá přání, umění manifestace, je jednou z dovedností nové spirituality, nového paradigmatu. Samozřejmě za určitých podmínek. Jak říká Inelia, jednak se má dělat správně, tedy z bodu beze strachu, s vysokofrekvenčním (moudrým, láskyplným, harmonickým) záměrem, a jednak se má dělat ve spolupráci s těmi pravými lidmi. Pak je okamžitá manifestace mimořádně silná. Většina lidí ale vynechá pečlivou přípravu, kdy nahlížíme svoje nízkofrekvenční nevědomé a podvědomé programy, a pracujeme na sobě, abychom manifestaci mohli provádět ze zralého bodu vědomí, ve „fearless paradigm„. „Film WW1984 nás programuje na oslabení naší moci (disempowerment),“ shrnuje Inelia.
PEČLIVÁ VOLBA
Poučení je tedy jasné: pečlivě si vybírejme, na co jdeme do kina (těším se!) a co si pustíme – co do sebe pustíme. Je to jako jídlo a pití. Ať naše volby – volby filmů i volby záměrů, předsevzetí a rozhodnutí – odrážejí, co v nás a v našem poli chceme posílit a podpořit. Řekněme si upřímně, většina filmové produkce není v tomto ohledu podpůrná: např. program „romantické lásky“ ve filmech, jak to říct kulantně, naše milostné životy spíš potápí do výše zmíněné iluze. Obrazy mužství i ženství též potřebují značný upgrade. Spousta filmových příběhů je tvořena pomocí umělých algoritmů nebo způsobem „pejsek a kočička pečou dort“. Ale když se zadaří, je to veliký zážitek.
Chceme-li v současné době posílit pole odvahy a bojovnosti, podívejme se na příběhy, které na prvním místě obsahují téma SPOLUPRÁCE. Protože v přátelství a vzájemné podpoře je síla. Takže třeba si dejte znovu Harry Pottera (je to geniální) nebo skvělý anglický film Pride (https://www.csfd.cz/film/379671-pride/prehled/ ) o nepravděpodobném, přesto historicky doloženém spojenectví konzervativních obyvatel hornické vesnice a městských aktivistů za práva homosexuálů.
Uvědomme si vliv, který na nás filmové umění má, a pomáhejme si s ním při našem růstu, ne při brždění. A i z toho, co nás přitahuje, se můžeme učit – můžeme se toho o sobě hodně dozvědět. Protože co nás přitahuje a fascinuje, to je naše téma, ať chceme, nebo nechceme. Dobré vědět.
Foto: Malá Diana na začátku filmu.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: