Porod byl pro mne návratem k sobě

PSÁNO PRO SERIÁL "PORODNÍ PŘÍBĚHY" V ČASOPISE "DĚTI A MY"

Naši starší dceru jsme počali na pracovním pobytu v Izraeli. Protože jsme s přítelem, nyní manželem, chtěli zůstat co nejdéle, abychom si přivydělali na společný život, rozhodli jsme se důvěřovat mému tělu a vrátit se až ve vyšším stupni těhotenství. Můj vnitřní klid, radost z děťátka, zdravá strava, mořský vzduch a podpora budoucího tatínka i  zaměstnavatelů měla nepochybně vliv na bezproblémový průběh těhotenství. Vrátili jsme  se (přibližně) v šestém měsíci. Ihned třetí den po příjezdu jsem šla ke gynekoložce, jejíž hlavní starost byla, jestli mám po návratu opět běžné pojištění, což jsem ještě neměla, takže „přijďte příště…“ Musela jsem se smát svým obavám z výčitek, že jsem nezodpovědná matka a jdu na gynekologickou kontrolu pozdě. Při další návštěvě určila lékařka termín porodu podle poslední menstruace na 28. září. 

Doslechla jsem se o Centru aktivního porodu při nemocnici Na Bulovce, přihlásila  se tam a chodila na kurs. Avšak 1.září mi praskla plodová voda. Protože nejsem řidička a manžel byl v práci, zavolala jsem si sanitku. V CAPu nahlédli do mé těhotenské průkazky a poslali mne do nemocnice s diagnózou „předčasný porod“. Tím skončila má snaha o alternativní porod. Minimálně jsem však byla poučena, že mohu odmítnout klystýr a holení, což jsem hned udělala. „Zase jedna capová…“, komentovala to paní doktorka. Protože mi odtekla všechna plodová voda, rozhodly se sestry porod urychlit a napíchaly mi velké dávky oxytocinu. Porod tak sice trval pouhých sedm a půl hodiny, byl ale velmi bolestivý, protože z mého laického pohledu mi všechny doby porodní proběhly najednou a slily se do jednoho nepřetržitého, jakoby vybuzeného tlaku. Byla jsem zmatená, protože se ztratil přirozený proces porodu. 

Prostředí nemocnice a především přítomnost ostatních maminek, které byly stále ještě v klidu první doby porodní, mi na dobrém pocitu nepřidali. Jedinými pomocníky se mi tak stali balon a sprcha – a také můj neodbytný vnitřní pocit, že se děje něco mimořádného a posvátného. Odmítla jsem se obléknout do ošklivé uniformní košile a zůstala nahá. Když se Klárka narodila, manžel již čekal za dveřmi a byl to on, kdo Klárku odnesl zvážit a změřit. Po porodu jsem měla pocit velkého vítězství a radosti, bohužel jenom dočasné. Nastřižená a špatně sešitá hráz mne velmi bolela a špatně se hojila, po týdnu jsem dostala zánět prsu – stejně bolestivý, jako samotný porod, dcerka měla velmi nepravidelný spací režim, takže jsem se brzy začala podobat chodící mrtvole. Prakticky až do desátého měsíce jsem s Klárkou byla většinou doma. Jakmile jsem ji někam položila, propukla v nezadržitelný nářek, takže jsem celé dny trávila s ní v náruči v houpacím křesle.

Když jí byl rok, přestala jsem ji kojit a pomalu se vzpamatovala. Dospala jsem deficit, začala jsem chodit ven… Načež jsem otěhotněla podruhé. To už jsme se z Prahy přestěhovali na malé město. Druhá dcera se narodila v místní porodnici. Již jsem věděla, co mne čeká, a byla jsem rozhodnutá více respektovat své potřeby a obhájit je. V odpověď na toto rozhodnutí mi přišla příjemná porodní sestra, která mne v hezkém pokojíčku nechala zhasnout světla a tančit, respektovala moji nahotu a celou dobu mne vedla velice empaticky a citlivě. Pravda, když v poslední době porodní přišel pan doktor a otráveně prohlásil „Kdo to tady tak vyvádí…“, poněkud to narušilo moje soustředění, ale naštěstí toho už mnoho zkazit nemohl. Bětuška se narodila v klidu a radosti.

První porod narušil  moji masku řádné intelektuálky a poslušné ženy, která respektuje pravidla rodiny a společnosti. Byla jsem tím zážitkem zcela vyvedena ze své životní rovnováhy. Ocitla jsem se ve vzduchoprázdnu, nepřipravena, nezakořeněna sama v sobě.  Klárka to nepochybně cítila, a proto nespala a dožadovala se mé neustálé přítomnosti. Druhý porod masku úplně strhl a silou vpravdě přírodní mne vrhl vstříc veliké životní krizi. Byla to krize celé mé dosavadní identity. Těhotenství, porody a péče o dvě nádherné, bezbranné holčičky, zcela změnili moji osobnost a můj pohled na svět. Zakládala jsem si na tom, že jsem duchovní, vzdělaná žena – a najednou jsem prožila iniciační zážitek, skutečné setkání s božskými stvořitelskými silami, který se ale  do vzorce mé dosavadní duchovnosti nevešel, protože byl spojen s tělem.

Při porodech jsem měla dva protikladné pocity. První: Proč mne na to, co se při porodu děje, nepřipravila má matka? Proč mi nikdy neřekla o bolesti, krvi, síle, odvaze, kterou podstoupím? Kde jsou všechny ženy mého rodu? Proč mlčely a mlčí? Tolik toho vždy nažvanily, ale o tom nejdůležitějším – o setkání se silami silnějšími, než je náš skvělý intelekt – mi nic neřekly! Cítila jsem se tedy opuštěná, zraněná ve svém ženství. Jako bych do ženství nikdy nebyla vědomě uvedena – a musela být uvedena až takto přirozeně, drsně a nevědomě, prostřednictvím porodu.

Druhý pocit s řečeným souvisí. Byl to úžas nad setkáním se silami, které jsou mocnější než já. Rozbití iluze, že my jako lidé, můžeme věci řídit, naplánovat, ovlivňovat. Najednou v mém těle probíhaly procesy podle svých vlastních moudrých a hlubokých zákonů. Intuitivně jsem věděla, co mám dělat, ale vnější zásahy mne rušily. Cítila jsem se jako při milování – probíhá něco, co je silnější než já, a já se tomu chci s posvátnou úctou poddat. Proto jsem potřebovala být nahá, proto jsem potřebovala divoce křičet – ne z bolesti, ale z extáze. A proto byly veškeré vnější zásahy tak zraňující – zasahovaly mne v té nejhlubší intimitě.

Porody dcer zahájily mou cestu  k sobě – k ženě. Uvědomila jsem si svoji odtrženost od těla, země, přirozené moudrosti přírody. Vrátila jsem se k sobě jako k malé holčičce, která milovala tiché osamělé pobyty v přírodě.  Nejprve jsem  musela sestoupit do hlubin smutku, bolesti, ponížení a nerespektování posvátného ženského těla. Musela jsem se spojit se ženami svého rodu a uvolnit jejich nevyřčený nářek, jejich hněv a zranění. Po odloupnutí těchto slupek jsem začala hledat sama sebe. Kompasem mi byly otázky: Cítím toto opravdu já? A mohu toto s čistým svědomím předat svým dcerám? Dcery jsou dodnes mými největšími učitelkami. Bylo pro mne těžké rozloučit se s rolemi oběti i agresora, ale touha najít svoji vnitřní sebeúctu a harmonii, aby mé dcery mohly čerpat z mého vyléčeného srdce, byla pro mne největší motivací. Dnes mimo jiné pracuji jako lektorka seminářů o kořenech ženské spirituality. Stále více žen žije spiritualitu svého těla, jednotu těla, duše a ducha.

Stále více žen uctívá a vědomě prožívá  zázračné tělesné procesy menstruace,  těhotenství, porodu, kojení. A to je ten nejkrásnější dar, který můžeme dát sobě, svým dětem, rodině i společnosti, ve které žijeme.

Ve zkrácené podobě vyšlo v květnovém čísle časopiu  Děti a my 5/11.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli