Nedá se říci, že bych se ráno probudila… Probouzím se celou noc, jak se autobus, kterým jedu z Jeruzaléma do Eilatu, natřásá cestou pouští. Vyjel o půlnoci, v půl páté izraelského času nás vykládá v cíli. Jdu na nádražní toaletu, kde si umyji a nakrájím ovoce k snídani do plastové krabičky. Pak umyji sebe a vyrážím do tmy směr moře. Nejsem tu poprvé, ale v noci vypadá vše jinak… Kolem letiště dojdu na hlavní křižovatku a odbočím k hotelům. Najdu pláž, usedám na kamenech a čekám na svítání. Právě podle odrazu vycházejících paprsků zabarvujících hory v těsně sousedícím Jordánsku do růžova až červena dostalo místní moře svůj název – Red Sea. Východ Slunce nezklame. Dojatá tou krásou se nasnídám a pozoruji ranní plavce. Pak vyrážím za těmi, kvůli nimž jsem podnikla ten krkolomný jednodenní výlet – a v podstatě celý šestidenní pobyt v Izraeli – za delfíny.
Dolphin Reef je nám nejbližší delfinárium, kde žijí delfíni v přírodních podmínkách bez ochočování, výcviku, krmení ve stanovený čas. Je to z přírodních materiálů vystavěný skromný areál v malé zátoce, která je od moře oddělena pouze dřevěnou přepážkou, kterou mohou delfíni kdykoli podplout na širé moře. Na hladině se vznášejí pohyblivá dřevěná mola, po kterých mohou návštěvníci chodit a zblízka pozorovat ty nádherné šťastné tvory. První sem byli přivezeni vojenským speciálem s bazénem z Černého moře. Dnes tu žijí jejich potomci, , samec a tři samice. A jejich pečovatelé doufají, že se narodí mláďata.
Celý den sedím na pontonech, máchám nohy ve vodě a pozoruji delfíny. Připlouvají na dotek ruky, hledí z očí do očí, pískají, stříkají, odfrkují, staví se ve vodě, navzájem kolem sebe ladně proplouvají, synchronizovaně plavou…. Vyzařuje z nich radost, hravost, lehkost a svoboda. Jako by chtěli říct – netvařte se všichni tak vážně, usmějte se, sami si tvoříte svoje břemena, sami je nechte odplynout! V jediném záblesku, v jediném pohledu moudrých delfíních očí, v jediném úsměvu, mi přichází bezeslovné sdělení… „TRPĚLIVOST A DŮVĚRA, to jsou tvoje lekce. Ať život plyne s lehkostí, nešmodrchej ho starými programy. Čím více do jeho plynutí vstupuješ pochybami a mentálními konstrukcemi, tím více se zadrhává. Jednoduchost je skutečným uměním života….“
Pontony se chvějí pod skupinami návštěvníků – izraelské rodiny se vydaly na výlet. Kolem zní ivrit a ruština. Další lekce pro mne – delfín se směje na všechny, i na ty nemožné ruské maminy svazující přirozený pohyb dětí ječivými příkazy v jazyce, který v nové zemi už dávno měly odložit. Přichází velká skupina handicapovaných dospělých – delfinárium pro tyto dospělé i děti pořádá terapeutické semináře. Autisté či lidé s Downovým syndromem bezprostředně reagují, když vidí delfíny skákat. Kladou bezelstné otázky. Arabskou, psychicky handicapovanou dívku doprovází její zdravá sestra v dlouhých šatech a pečlivě uvázaném šátku – čest rodiny velí nenechat ji na výletě bez dozoru. Pozorujeme krmení. Hlavní výzkumnice dává přednášku, to nejdůležitější říká i v angličtině. Připlouvá k ní delfínice Nana, nechává se drbat na hřbetě a nakonec jí projeví důvěru naprostým odevzdáním – otočí se na záda a vloží jí svoji ocasní ploutev do rukou. Žena ji hladí a něžně s ní mluví. Jak to delfín říkal – důvěra? Dokázala bych se takto odevzdat? Opustit staré programy, stará ženská traumata? Nic jiného mi nezbývá, chci-li růst….
Kolem čtvrté hodiny se vydávám zpět na autobus do Jeruzaléma, kde jsem ubytovaná. Snažím se vrýt do paměti scenerie pouštních hor, vůni moře, horkost větru. Poušť Negev miluji, mám ji spojenou s vroucími vzpomínkami. S budoucím manželem a miminkem v děloze jsme zde pod stanem strávili předsvatební cestu (na tu svatební dosud nedošlo….). Objevovali jsme barvy pouště, zázrak pramene pitné vody, plachost zvířat a nezbytnost vzájemné podpory, horký dech dne a chlad noci.
V pět hodin nasedám na autobus, v ruce pitu s jehněčím masem, v deset hodin vystupuji, v půl jedenácté docházím do hotelu, myji se a zalézám do postele. Bylo to bláznivé, jet takovou dálku na jeden den, ale stálo to za ten čas i peníze. Úsměv delfína mi dal víc než duchovní seminář. Se vzpomínkou na něj usínám.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
JIŘÍ GEORGE KARBUS – delfín a Irsko ho naučili přátelství s přírodou
Děkuji za Váš článek, z Izraele jsem se vrátila 7. března, byl pro mě milou připomínkou cesty autobusem z Jeruzalému do Eilatu, završenou pozorováním delfínů, kvůli kterým jsem si do Eilatu jela. I když – upřímně Vás obdivuji, protože já jsem v Eilatu strávila i další noc a cestu zpět (tentokrát do Tel Aviu) jsem podnikla až další den.