Lenka Lichtenberg: Poprvé v životě se cítím opravdu svobodná

 

Moje bábinka neřekla o válečných letech nikdy jediné slovo. Kromě posledních obtížných let stáří, kdy žila sama, byla neuvěřitelně veselý a pozitivní člověk, který se o problémech raději nebaví. Občas jsem si – už jako dospělá – myslela, že byla asi trochu povrchní, ale tento názor jsem zcela změnila, když jsem vloni našla její sbírku básní z doby války. Měla hluboké nitro,  bolesti tam bylo plno, ale nikdy to nebylo vidět.  

Moje maminka mluvila hodně o svém velmi šťastném dětství, o babičce, dědečkovi, kamarádkách, pejskovi. Z války se vrátily pouze maminka s bábinkou. O zahynulých příbuzných se mluvilo  jako o kvalitních lidech, o jejich dobrých skutcích, pomoci chudým a podobně. Občas něco zaznělo o „Terezíně“, ale já jsem nevěděla, co to Terezín je. O tom, že jsme židovského původu a co to znamená, jsem se velmi stručně dozvěděla, když mi bylo asi deset let nebo trochu víc. Tou dobou už jsem zpívala v divadle Semafor a jako „dětská hvězda“ jsem byla pozvána zpívat na Židovskou obec v Maiselově ulici. Skladatel Milan Salich napsal cyklus písní založených na básních v Terezíně vězněných dětí a tyto písně jsem na obci zpívala. Maminka mi rodinný osud pouze naznačila. Co to je „židovství“ mi vlastně nevysvětlila vůbec. O judaismu se nikdy nemluvilo. Až když už jsem byla dospělá a maminka, která je filosofkou, se netajila tím, že náboženství, která odpouštějí, což je podle ní křesťanství ( a později z jiných důvodů přidala i buddhismus) jsou jí bližší než judaismus. Ten považovala za velmi tvrdý, nekompromisní, posuzující dle zákona „oko za oko“… Válečná rodinná historie byla vždy (asi záměrně ) „v mlze“ a já jsem se moc , nevím proč, nevyptávala. Žily jsme jako „ateisté“ slavící vánoce, tedy nikoliv nábožensky, ale z lidských důvodů. Maminka měla velkou lásku k „Ježíškovi“ a milovala tiché prostředí kostelů, zvláště gotických či malých venkovských. Dřevěnou sochu Ježíše na kříži měla vždy na stěně a ještě visí v její ložnici (k velkému překvapení mé židovské rodiny…). Asi tomu rozuměla takto – „Chudák Ježíšek, podívej se, jak dopadl, lidé jsou zlí…“ na rozdíl od zvířat, ke kterým měla maminka vždy velmi blízko. Od té doby, co jsem začala zpívat na obci a co tam maminka začala přednášet o filosofii, se naším jediným židovským zvykem stalo zapálit v pátek večer svíčky a mít spolu pěknou večeři. Žádné modlitby – ty jsme stejně tehdy neznaly…, jen ty svíčky a trošku sváteční pocit. 

 

Moje identita se probouzela ve fázích. Nejdříve spíše teoreticky, byla jsem dvanáctileté dítě, které neví vůbec nic. Byla to dětská, spontánní reakce na to, že patřím ke „kmeni“, kterému bylo ublíženo a který je slabší, a tudíž jsem na to hrdá. Skutečná fáze uvědomění si mé židovské identity začala návštěvou Izraele. 

 

Velmi silný. Byla to stejná reakce jako u většiny lidí – hned jsem se tam chtěla přestěhovat. Později jsem často narazila na vzpomínky lidí, kteří vystoupili z letadla na letišti BenGurion a něco ve vzduchu je okamžitě chytilo za srdce. Měla jsem neuvěřitelně silné pocity, že tu zemi znám, zvláště některá místa, a že tam patřím. Na hoře Masada jsem se rozhodla zcela obrátit svůj život vzhůru nohama – a to jsem také po návratu do Vancouveru v Kanadě, kde jsem tehdy žila, udělala. Izraelský přítel mi sice rozmluvil se do Izraele přestěhovat, ale i tak můj život nabral jiný směr. 

 

Kanadu miluji už od útlého mládí. Vždy jsem obdivovala Indiány a představu nekonečného, volného prostoru. Moje romantické představy byly napraveny studiem kanadské historie, zvláště chování přistěhovalců vůči původnímu obyvatelstvu či negativní imigrační politiky vůči židovským uprchlíkům z Evropy ve 30. letech 20. století. Nicméně Kanada posledních třiceti let je neuvěřitelná země, kde multikulturalismus funguje a je součástí denního života do míry, kterou jsem opravdu nikde jinde neviděla. Tady jsou lidé, zvláště ti mladí a středního věku, opravdu „barvoslepí“ a to miluji. Jsem tu naprosto doma a cítím se být Kanaďankou na tisíc procent. Což neznamená, že nemám ráda Evropu! Evropa má zase jiné plusy a je progresívní v jiných oblastech. Do Evropy a zvláště do Česka se vracím stále radši a častěji. Hodně jsem Československu měla za zlé ty historické události, které i krutě dopadly na rodinu maminky, na mé dětství a povahu, ale s tím už jsem se vypořádala a jsem nadšeně do své mateřské země opět zamilovaná. 

 

Tady v Kanadě, když lidé něco neznají, tak se o to zajímají místo aby se toho báli. Respektují rozdíly a jiné názory pro ně nemusí být automaticky nesprávným pohledem na svět. Pro dobré soužití je zásadní otevřená mysl a přijímání ostatních lidí na základě jejich kvalit. Například můj syn se ve škole skamarádil se dvěma chlapci: jeden má předky africké, druhý filipínské. Měsíce jsem o nich slyšela. Když je konečně přivedl domů na návštěvu, první, co mne napadlo, bylo, že se syn ani jednou nezmínil o barvě jejich kůže, o jejich rase. Nedovedu si představit generaci našich rodičů, že by někoho popisovala, aniž by zmínila jeho původ a barvu. To je myslím obrovským úspěchem kanadských škol, že děti se takhle na sebe vůbec nedívají. Zápory multikulturalismu nevidím žádné. Svět nepřežije, pokud nebudeme otevření dialogu se všemi a vzájemnému respektu. 

 

Manželovi rodiče jsou z Bagdádu, což byla tisíciletá starobylá komunita. Po irácké invazi zanikla. Do tehdejší Palestiny se přestěhovali v roce 1941 po iráckých pogromech. Do Kanady přišli v roce 1966. 

 

Já jsem v aškenázské rodině nikdy nežila, byli jsme česká rodina. Tedy já sama rozdíly nezaznamenávám. Ale můj manžel pravidelně komentuje, že tohle je „typicky“ jedno nebo druhé. Dodnes nevím, o čem mluví! 

 

Dvacet let mi teoreticky fandil. Ve skutečnosti se mojí hudbou cítil ohrožen. Snažil se kontrolovat, co mohu a co nemohu. Před dvěma lety jsme se z těchto (i jiných) důvodů málem rozvedli. Když si uvědomil, že je opravdu konec, začal přemýšlet a musím s obdivem říci, že na sobě dost dramaticky zapracoval. Nechtěl mne ztratit. Zatím to funguje – s jeho změněným přístupem ke mně a k našemu životu. Od té doby mi začíná opravdu fandit, i když cestuji stále častěji. 

 

Já jsem zarputilý člověk. Nebyla jsem ochotná se hudby kvůli dětem vzdát. Vždycky jsem pracovala. Moje první dceruška třeba seděla vzadu na jevišti na futrále od elektrického piana a celý koncert si potichu hrála. S více dětmi to začalo být obtížnější, ale vždy to nakonec nějak šlo. Nicméně cestovat jsem začala až posledních šest let, kdy nejmladšímu synovi bylo deset. Časově to bylo náročné – moc jsem toho za ta léta nenaspala. A hlavně nikdy neodpočívám. Na to prostě není čas. I na dovolených jsem vždy pracovala, když ostatní jen tak seděli a povídali si. Z mateřských povinností bych čas nevzala, tudíž to muselo jít z mého osobního času. A takhle je to stále. Vlastně vůbec nevím, jak relaxovat, můj odpočinek, to je práce s hudbou nebo cvičení. Přátelé by Vám potvrdili, že na ně také čas nemám – což neříkám ráda. Moje rodina a práce je to jediné, co se mi podaří nacpat do dvaceti čtyř hodin. Naštěstí moji přátelé jsou také kolegové, takže je stále vidím a jezdíme spolu. A časem, až mne děti nebudou potřebovat, se to asi také změní. 

 

Obě dcery chodily do židovské školy Bialyk od první do osmé třídy. Nejstarší dcera chodila i do židovské střední školy. Syn neměl hlavu na jazyky, tak pro něho židovské školy nebyly. Potom jsme kladli důraz na letní tábory. Deset let děti jezdily na tábor Šomri´a , který organizuje Hašomer Haca´ir (židovská sionistická mládežnická organizace). Důležité je pro mne židovské prostředí, udržování zvyků a námi vybraných tradic. Naše děti na náboženství moc nejsou, ale jsou prodchnuté židovským duchem. 

 

Jak  Vaše nejstarší dcera prožívala jednoroční pobyt v Izraeli v rámci programu „Young Judea“ (pobytový program pro mladé Židy žijící v diaspoře)? 

Milovala to tam a asi se tam přestěhuje. Je teď zrovna v Izraeli, má tam přítele. 

 

Historie. Pokrevní pouto. Kontinuita – pokračovat v tom, co intuitivně cítím, že mám v sobě, předávané tisíc let od Masady a před Masadou. Kultura už tolik ne, mám ráda kulturu novou, kterou i já spoluvytvářím. Učím se hudební tradice a pak na nich stavím, většinou s respektem… (smích). Z tradičního chování, rituálů a zvyků udržujeme  to, co pro nás osobně něco znamená. Naše domácnost není košer,i když manžel by nikdy například nejedl vepřové. Já a dcery jsme vegetariánky, takže  vlastně jíme „přirozeně košer“. Slavíme svátky, zvláště půst o Jom Kippur (Den smíření), a trváme na přivítání šabatu s krásnou večeří a modlitbami, i když je pro nás jinak sobota normální den. Já tak dvakrát měsíčně zpívám na sobotní bohoslužbě v synagoze. Moje spiritualita je osobní a asi není židovská, spíše mne to táhne dále na východ. 

 

Když jsem se po návštěvě Masady rozhodla, že budu židovská zpěvačka,  racionálně jsem došla k tomu, že jidiš je pro mne logičtější než hebrejština. Neznala jsem ani jedno ani druhé, ale že jsem z Česka, zdála se mi zeměpisně bližší. 

 

Nejdříve se mi vůbec nelíbil. Teprve poslední asi dva roky jsem si ho začala opravdu vychutnávat a dnes mne přímo těší slova jadrně a šťavnatě vyslovovat. 

 

Tyto změny jsou v souladu s vyvíjející se rovnoprávností žen ve společnosti.  V ortodoxní komunitě tyto změny příliš patrné nejsou, ale v kruzích, ve kterých se pohybuji, na tom není nic zvláštního. Máme paní rabínku a dva kantory, muže a ženu. Mne přijali s otevřenou náručí. Pro manžela to bylo zpočátku velmi obtížné, protože sefardská tradice je ortodoxní. Když jsme poprvé přišli do reformní synagogy a on uviděl rabínku s kipou na hlavě a s modlitebním šálem, bylo mu to nepříjemné a léta si stěžoval. Ale i na to si zvykl. Mně jeho komunita – ty nastrojené ženy štěbetalky za přepážkou, které vůbec nedávají pozor, co se děje, protože jsou zcela ignorovány – velmi nevyhovovala, ale i já jsem si zvykla. Alespoň už celou dobu v duchu nenadávám, místo toho oceňuji příležitost sedět dvě hodiny vedle manželovy maminky, kterou mám moc ráda, a držet ji za ruku. Teď ale každé svátky vedu bohoslužby ve své komunitě, takže už není tolik příležitostí. 

 

Vyhovuje mi tím, že je naprosto rovnostářský, a to jak vůči pohlavím, tak vůči lidem nežidovského původu. Mnohé modlitby byly upraveny tak, aby nebyly pouze o židovském národě, ale aby byl zahrnut celý svět, například prosba o mír. Stejná otevřenost je nabídnuta homosexuálům a lesbičkám i konvertovaným partnerům členů kongregace. 

 

V Darchei Noam to miluji pro ctění kontinuity, vřelost a přátelství členů komunity a opakování krásných slov a melodií. Je to jako meditace, naladí mi to hlas i duši. Nejsem zbožná, jsem spíše spirituální, a právě v mojí kongregaci jsem slyšela významné členy otevřeně prohlásit, že nevěří v Boha. To se mi líbí, že to jde říci a nezboří se synagoga… Já věřím v duši a moje duše je tam velmi spokojená. 

 

Nápad se zrodil v červnu 2009. Jela jsem autobusem do Prahy z koncertu v nádherné nové synagoze v Liberci. Den předtím jsem zpívala ve Staré synagoze v Plzni. A najednou mi došlo, jak jsou ta dvě místa naprosto odlišná. Každé má silnou osobnost, náboj, přítomnost, a každé se mnou jinak komunikovalo.Zdi mi povídaly a já jim zpátky zpívala. Byl to dialog. Rozhodla jsem se oslavit co možná nejvíce synagog, které ztratily své původní komunity. Přišly o všechno a zase se vzkřísily, jako ta v Liberci (která byla postavena na místě synagogy spálené za křišťálové noci 9.11.1938). Některé z nich jen stěží uchovávají jiskřičku z minulosti.   

 

Byl to životní zážitek, mnohem silnější, než jsem si dovedla představit. Jedno místo bylo tak smutné, že jsem nemohla zpívat. Cítila jsem velmi konkrétní představu o tom, co bylo a co už není. 

 

To jméno opravdu není náhodné. Jidiš je v mém podání svobodná a silná na to vyrazit do světa, podívat se do cizích krajů a představit se nejen pamětníkům, ale i všem lidem, kteří mají zájem a otevřené uši i srdce. A já se poprvé v životě opravdu cítím svobodná, co je i výsledkem mé změněné rodinné situace. Nic není zadarmo… Mám báječné děti, neuvěřitelnou rodinu. Cenou za ni byl stálý kompromis a odříkání se toho, co bych vlastně ráda dělala. Na druhou stranu mi to dalo opravdu hodně dlouhou příležitost vyzrát jako umělkyně i jako člověk. A když teď konečně mám  možnost letět, moje křídla jsou mnohem silnější a myslím, že nesu v zobáčku mnohem zajímavější nabídku světu než řekněme před dvaceti lety. 

 

Miluji je všechny! Tolik jsem se od nich naučila! Jsou to skvěli muzikanti a lidé. Nemohu se dočkat, až v září pojedeme do Polska na festivaly. Jsme teďvýborní kamarádi. 

 

Svoboda byla pro mne důvodem pro všechny mé činy. Je  na vrcholu mých priorit, a to od útlého dětství, kdy jsem psala básničky, že se cítím jako ptáček v kleci. Myslela jsem si, že to tak bude navždy, ale mateřství to změnilo. Najednou mi přišlo, že trvat na osobní svobodě je sobecké – nemůžu se sebrat a jet do přírody tvořit, když mne někdo v rodině potřebuje. Manželství bez kompromisu nemůže existovat. Ale co se nikdy nezmění je moje lpění na svobodě slova, svobodě politického a jakéhokoliv přesvědčení pro všechny lidi. Asi nikoho nepřekvapí, že mám různé objekty a často i oblečení se slovem „freedom“.

 

 

HUDBU I OSOBNOST LENKY LICHTENBERG SI NAŽIVO MŮŽETE VYCHUTNAT 16.ČERVNA 2013 VE 22 HODIN V KLUBU JAZZ DOCK (Janáčkovo nábřeží 2, Praha 5) A 20.ČERVNA 2013 V KLÁŠTERNÍM KOSTELE ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE V OSTROVĚ V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH. 

VÍCE O LENCE NAJDETE NA JEJÍM WEBU (I V ČESKÉM JAZYCE): www.lenkalichtenberg.com