IRENA KALHOUSOVÁ o aktuální společenské a politické situaci v Izraeli

Přepis přednášky pronesené v Synagoze Turnov 10.5.2014 analytičkou Institute for National Security Studies v Tel Avivu.

„V Izraeli jsem strávila nejprve pět let na studiích mezi léty 2000-2005, takže jsem měla možnost tam prožít druhou intifádu. Možná jsem ji i přivezla, protože jsem byla jedna z posledních, která se šla podívat na Chrámovou horu, než tam zavítal Ariel Šaron – a intifáda poté vypukla. A když jsem odjela, tak intifáda skončila. Takže si dám pozor, když tam jedu. Podruhé jsem se do Izraele vrátila zhruba před rokem a půl pracovně a působím tam dodnes. Mám zkušenosti s bydlením v Jeruzalémě a v Tel Avivu. Kontrast mezi těmi dvěma městy ukazuje, jak rozdílná může být izraelská společnost.

POČÁTKY STÁTU IZRAEL

Když se zrodil sionismus a začal se v Palestině realizovat, tak měl jasný cíl: vybudovat možná ne hned stát, ale životní prostor, kde bude moci žít národ, který neměl svůj vlastní stát, své vlastní území. O cíli se nepochybovalo, všichni se mu přizpůsobili. Byl hodně kolektivistický, to znamená „moje osobní pocity nejsou tak důležité, důležité je, aby společnost (a později stát) přežili.“ Ten původní sionismus o sobě nepochyboval, nebyl filosofický. Zakládaly se kibucy, bylo potřeba ochránit území, a proto byly vytvořeny různé polovojenské organizace, které se o to staraly. Když vznikl stát Izrael, tak dominantním politickým subjektem byla strana Mapaj, předchůdkyně dnešní Strany práce Jednalo se převážně o sekulární aškenázskou politickou reprezentaci, která v té době reprezentovala izraelskou většinu. Ideálem doby byl kibucník, člověk, který pomohl zazelenat poušť, a když bylo potřeba, tak se ozbrojil a šel kibuc hájit. Vzhledem k vnějšímu nebezpečí lidé výrazně nezpochybňovali potřebu silného státu, s jehož základními vizemi se ztotožňovali.

Prvních deset let státu Izrael bylo neuvěřitelně úspěšných: v letech 1948-58 stouplo HDP o více jak 150 procent. Izraeli se podařilo vyřešit tři základní problémy té doby:
– 1. Uživit svoji populaci. Je potřeba si uvědomit, že když stát vznikl, měl zhruba 700 000 obyvatel. Během prvních 3-4 let absorboval jednou tolik uprchlíků. Část z nich představovali přeživší Holocaustu z Evropy, část z muslimských zemí. Představte si, že by do České republiky přišlo 10 milionů lidí. A Izrael tehdy začínal, byl ekonomicky slabý, neměl infrastrukturu, jakou má dnes.
– 2. Ubytovat svoji populaci. To trvalo hodně dlouho, začátky pro uprchlíky nebyly jednoduché. Často, především uprchlíci z muslimských zemí, byli ubytováni v uprchlických táborech a teprve postupně se stěhovali do sice chudých, ale přece jen městských oblastí.
– 3. Zajištění bezpečnosti. Tam došlo k neuvěřitelnému výsledku. Už v 50. letech začíná Izrael vyrábět slavné samopaly Uzi a možná – a to je ještě důležitější – udělá neuvěřitelné rozhodnutí: stát, který neuměl vyrobit tranzistorové rádio, se rozhodne, že si zkonstruuje jadernou bombu. Vůbec nebylo jednoduché toto rozhodnutí prosadit. Mnoho lidí si kladlo otázku, jestli stát, ve kterém byla ještě donedávna vajíčka na příděl, může zvládnou tak technologicky a finančně náročný úkol a jestli je to strategický správné rozhodnutí. To byla jedna skupina. Druhá skupina naopak říkala, že je to jediný způsob, jak může Izrael zajistit svoji bezpečnou existenci v nestabilním regionu. David Ben Gurion, na kterého byly tlaky z obou stran, udělal se svým týmem velmi zajímavé rozhodnutí: Izrael bude mít jadernou zbraň, ale nebude se o tom mluvit. Izrael tedy dodnes oficiálně nepotvrdil, že vlastní jaderné zbraně.
To byla 50. léta, kdy měl Izrael neuvěřitelný ekonomický nástup, získával bezpečnostní jistotu, atmosféra se začala měnit. Od 60. let, kdy má Izrael jaderné zbraně, získal větší pocit jistoty. Samozřejmě Izrael nemá jaderné zbraně proto, aby je použil ve válce, jako zbraně útočné, ale jako zbraně, o kterých každý ví, že pokud by došlo na nejhorší, tak Izrael je připraven tuto zbraň použít. V 60. letech bezpečnostní jistota mění atmosféru v zemi. Díky ekonomické prosperitě začíná posilovat střední třída, dorůstá nová generace, a ta už se tak plně neidentifikuje se základním programem aškenázského sionismu. Izraelci začínají cestovat, někteří studují v zahraničí a obecně je více času na to přemýšlet a analyzovat, co aškenázský sionismus v Palestině a později Izraeli dokázal. Začínají se objevovat pochybnosti, jestli všechny kroky byly správné, jestli do některých oblastí stát už nezasahoval moc. Společnost se začíná pomaličku individualizovat. Z masy, kde se neřešily jednotlivé osobní problémy, se stává společnost, kde se osobní problémy začínají řešit. Například se začíná mluvit o osudu přeživších Holocaustu. Když jste v roce 1948-49 jako přeživší 2. světové války, přišli do Izraele, tak vás nikdo neopečovával jako člověka, který přežil Terezín a Osvětim. Dostali jste flintu a museli jste se začít živit. Od 60. let se ale najednou začíná téma Holocaustu v izraelské společnosti otevírat. Přispěl k tomu také proces s Adolfem Eichmanem.

ZMĚNY V 60. LETECH: VZESTUP OSADNÍKŮ A „DĚTI BUDOVATELŮ“

V 60. letech se společnost začíná pomaličku drobit, a já bych chtěla mluvit o skupinách, které se přestávají identifikovat s hlavním proudem. Jednou velmi důležitou skupinou jsou samotní aškenázští sionisté, to znamená ta dominantní skupina, která vytvořila stát a která dominovala politice prvních 30. let existence Izraele. Aškenázská elita začíná být do určité míry ideologicky vyčerpaná. Je potřeba si uvědomit, že stát Izrael, když byl tvořen, byl tvořen pro evropské Židy. Když Židé z Polska, z Ruska, z Československa, Rakouska, Německa přišli do Palestiny, vytvářeli instituce a prostředí, do kterého, jak předpokládali, měli dorazit Židé z Evropy. Samozřejmě vzhledem k tomu, co se v Evropě mezi lety 1939-45 stalo, se situace radikálně změnila. Z Evropy najednou skoro neměl kdo dorazit. A místo evropských Židů přišli Židé z muslimských zemí, kteří měli jiné představy, zvyky a potřeby. Aškenázská elita na to neumí úplně reagovat, což se ukáže později, kdy je hlavní mise – vybudovat stát – splněna.

Do popředí přichází nová, zatím neviditelná skupina, a to jsou osadníci. To jsou lidé, kteří po Šestidenní válce v roce 1967 mají nápad, že by bylo dobré v sionistickém úsilí pokračovat dál, tentokrát na palestinských územích, na Západním břehu (nebo jak by říkali oni: v Judeji a Samaří). V té době ještě vládnoucí Strana práce a její předsedkyně Golda Meir řekne „No tak to jste se naprosto zbláznili, na to zapomeňte“, ale oni to cítí jinak. Cítí se být novými sionisty, novou avantgardou. Staří aškenázští sionisté už jsou unavení, ekonomicky zaopatření a raději budou pít kávu v telavivské kavárně. Ztratili náboj. Kdežto osadníci své misi věří, mají náboženské a nacionální motivace. Postupně začínají na svoji stranu získávat politickou podporu a své patrony získávají především Stranu práce ve straně Likud. Tam jejich myšlenky získávají podporu. Něco, co vzniklo jako okrajová záležitost, postupně bobtná a získá obrovský drive po Jom-kipurské válce v roce 1972. Protože to je poprvé od konce války za nezávislost, kdy si Izraelci uvědomí, že nejsou tak vojensky nezranitelní, jak věřili. Šestidenní válka vzbudila obrovskou euforii: i když se Egypt, Sýrie a Jordánsko spojili, aby Izrael napadli, ještě dřív, než se rozhodli, tak je Izrael v šesti dnech porazil. A z této euforie a pocitu neporazitelnosti najednou následoval pád v roce 1973, kdy v určité chvíli války zažil Izrael pocit, že to tentokrát nemusí dobře dopadnout. To hodně oslabilo vládnoucí garnituru, kde se ukázalo, že ztratila dech i v otázkách bezpečnosti a zpravodajských služeb. I v reakci na jom-kipurskou válku posiluje nový politický směr, který je pravicovější, neopírá se o aškenázského židovského voliče, ale o voliče přicházející z arabských zemí. A tady nachází osadnické hnutí silnou podporu. Později ji najde i u Strany práce, ale zpočátku podpora přichází z pravicového tábora. Tj. dalo by se říci, že v 60. – 70. letech se dřívější dominantní elita stahuje, „ujel jí vlak“. Nepodchytila nálady mezi voliči z arabských zemí a mezi těmi, kdo chtějí převzít sionistický prapor a budovat v Judeji a Samaří. Už za ní nestojí masa. Když se podíváme na vývoj, kdy za Davidem ben Gurionem šel celý národ, tak podpora Strany práce postupně oslabuje, až za sebou nemá národ. Dá se říct, že dnes se Strana práce snaží najít smysl své existence. Když na začátku milénia Strana práce opět neuspěla ve volbách, tak byla v televizi debata a moderátor se zeptal jednoho komentátora: „Co se stalo s voliči Strany práce?“ A on řekl: „Umřeli.“

Druhá generace těch, kdo postavili stát Izrael, tj. děti budovatelů, se zásadním způsobem přihlásí k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To je vidět především v době libanonské války 1986 a v době mírových smluv z Osla na začátku 90. let, kdy izraelská náměstí, hlavně v Tel Avivu, jsou plná těchto levicových sekulárních Izraelců, kteří volají „Mír teď“ a chtějí za každou cenu uzavření míru s Palestinci. Problém je, že tato druhá generace zůstane odtržená od většiny. Kritizuje vlády, že nedělají dostatek a neztotožňuje se s mnohem opatrnější většinou společnosti. Ta jim vyčítá, že chtějí mír, ale už si nekladou otázku, jestli také palestinská strana chce mír.

Osadníci si jedou vlastní politiku, mají mnoho patronů v Jeruzalémě ve vládě či v opozici, ale nejsou součástí většiny. Spousta Izraelců má s osadníky obrovský problém, obviňují je, že přilévají oheň do konfliktu s Palestinci. Izraelci podle odpůrců osadníků nemají na Západním břehu co dělat a byla to velká chyba jim dovolit tam zakládat osady. Odpůrci osadníků se neztotožňují s jejich představou, že jsou pokračovateli sionismu. Ale osadníci jsou skupina, která je velmi vlivná, má v mnoha záležitostech právo veta a bude velmi těžké politicky se této skupině postavit a říct „Budeme se stahovat ze Západního břehu“, protože jejich vliv je poměrně veliký.

ORIENTÁLNÍ ŽIDÉ

Třetí skupinou, která je zásadní pro diverzifikaci v izraelské společnosti, jsou orientální Židé. Jsou to Židé, kteří přišli ze Severní Afriky, z Iráku, z Iránu, z Egypta, ze Sýrie. Tito lidé mají k Izraeli v něčem ambivalentní vztah. Na jednu stranu ocenili, že jim země otevřela své brány. V arabských zemích ve chvíli, kdy byl založen stát Izrael, začalo přibývat pogromů a předsudků proti Židům, atmosféra se výrazně změnila a komunity, které tam žily po staletí, už nebyly v bezpečí. Izrael svoji náruč otevřel, ale přijetí bylo komplikované: aškenázští Židé se na orientální Židy koukali svrchu, považovali je za ne tak vzdělané, ne tak osvícené. Orientální Židé měli konzervativní tradice, vypadali jinak v tradičním židovském oděvu, mluvili hebrejsky s těžkým arabským přízvukem, arabsky nebo francouzsky (pokud byli ze Severní Afriky) – prostě nezapadli. Druhý problém byl, že aškenázští Židé jim vyčítali, že „nekrváceli“ za Izrael, nebojovali ve válce za nezávislost, nezažili holokaust. Aškenázský hlavní proud nerespektoval orientální tradice Židů z arabských zemí, kde neproběhla sekularizace jako v Evropě. Byli věřící, chodili do synagogy, autoritami pro ně byli rabín a otec rodiny. Teď přišli do Izraele, kde přišli o svoji komunitu – jeden byl poslán na sever, druhý na jih, třetí na východ – , komunity se rozpadly, rozpadla se autorita rabína, protože dominantní rabíni byli aškenázští rabíni, jejichž liturgická tradice je jiná než orientální sefardská, a oslabila role otce. To je u uprchlíků známý proces, že zatímco otec přijde o práci a už to není on, kdo drží rodinu, zodpovědnost se přenese na matky, které měly misi jasnou: vypravit děti do školy a vařit večer večeři. Ale otcové, kteří měli v Maroku pět obchodů s látkami nebo byli učitelé, teď najednou neměli práci. V tomto momentě dochází k zajímavému kroku, že těmto rodinám zaklepali na dveře různí náboženští emisaři a nabídli jim, ať pošlou své syny do náboženských škol. Ješivy jsou internátními školami, takže nabídli do určité míry i ekonomické uvolnění a příležitost pro jejich děti dostat se ze špatných podmínek a jít studovat. Školy byly aškenázské a byly ultraortodoxní. To znamená najednou tyto tradiční rodiny, kde se náboženství neřešilo (bylo naprosto běžnou součástí denního života, ale nebylo extrémní), se tak dostali do ultraortodoxních aškenázských škol. Za 10-20 let vznikla nová skupina orientálních Židů, která si uvědomila dvě věci: 1. Potřebu politického a 2. náboženského vedení. Náboženským vůdcem se stal Ovadia Josef (který vloni zemřel) a byl opravdu autoritou pro orientální Židy: on z nich v něčem udělal opět hrdé Sefardy. Svoji autoritu postavil na roveň aškenázského rabína. Dnes jsou si tyto dvě náboženské větve rovnocenné. Do čela politického vedení se postavil talentovaný absolvent ješiv Arje Deri. Stal se ztělesněním orientálního sefardského ideálu. Spoluzakládal stranu Šas reprezentující orientální Židy. V 90. letech se tato strana dostala do Knesetu – izraelského parlamentu a on se stává ministrem vnitra (1988-93). Mladý, inteligentní, pohledný, skvěle mluvící – prostě ideál. Aškenázové jsou nejprve překvapení, nicméně se podaří vytvořit koalici, kde jsou zastoupeny jak aškenázské strany, tak strana Šas. Deri je velmi úspěšný a začne dělat kroky, které vzbudí radost alespoň u části společnosti: začne převádět poměrně velké finanční částky znevýhodněným skupinám v Izraeli, především orientálním Židům, do chudších měst, na periferii. Tím získává další podporu. V momentě, kdy se etabluje jako úspěšný a populární ministr vnitra, tak v Jediot Achronot, což jsou populární izraelské noviny, nařknou Arje Deriho z korupce. Sefardská populace to označí za aškenázský komplot: „Konečně tady máme svého představitele, který chrání naše zájmy, a vy, Aškenázové, se ho chcete zbavit.“ Ukazuje se tak, že propast mezi oběma skupinami je stále veliká. Dnes to sice není už tolik důležité téma, já sama znám hodně smíšených párů, rodiny jsou propojené kde jeden partner je sefard a druhý aškenáz, ale v politické a ekonomické elitě dominují stále převážně Aškenázové. U Sefardů je stále pocit hořkosti. Arje Deri byl odsouzen a strávil 22 měsíců ve vězení. V době soudu bylo naštvání orientálních Židů obrovské a ukázalo se, že mají problém ztotožnit se se státem, který vedou převážně Aškenázové: „Ti nás neberou vážně, dívají se na nás svrchu, smějí se naší hrdelní hebrejštině…“(i když právě orientální Židé mluví správnou semitskou výslovností).

IZRAELŠTÍ ARABOVÉ A PALESTINCI

Další skupinou, která o sobě nechává slyšet, jsou Izraelští Arabové nebo Palestinci. Jsou to muslimové nebo křesťané, kteří mají izraelské občanství a žijí ve státu Izrael. Zůstali v něm po založení státu, kdy odhadem 600 000 Palestinců nebo Arabů odešlo nebo bylo vyhnáno. Tehdy jich zůstalo asi 150 000, dnes jich je milion a půl. I oni mají odlišnou identitu a problém identifikovat se se státem Izrael: se židovskou hvězdou na vlajce, se židovskou hymnou. Připomeňme, že Izrael stále řeší svoji identitu: Co to znamená „židovský stát“? Co vlastně premiér Benjamin Netanjahu chce, aby Palestinci uznali? Je to národní stát pro Židy, nebo stát, který je židovský v náboženském smyslu slova? Pro arabskou menšinu je těžké se s takovým státem identifikovat. Nikdy úplně nezapadli, např. neslouží v armádě a armáda je přitom výtah do politické a ekonomické elity. Geograficky izraelští Arabové žijí na severu Izraele a kolem Jeruzaléma, nejsou v hlavním demografickém centru kolem Tel Avivu (kromě Jaffo).

ZMĚNA VE SPOLEČNOSTI: DŮRAZ NA OSOBNÍ REALIZACI

Za posledních 20-30 let se izraelská společnost individualizovala: začal se akcentovat osobní úspěch. Původně mezi lidmi nebyly ekonomické rozdíly. I elita žila skromně. Je známý citát tehdejšího šéfa odborů: „Samozřejmě, že moje sekretářka má větší byt než já. Má víc dětí.“ Společnost se snažila udržovat sociální kohezi. Změna nastala od začátku 90. let. V roce 1997 se ministrem financí stal Benjamin Netanjahu, který a začal zavádět kapitalistický model ekonomiky. V Izraeli jsou dnes nůžky hodně rozevřené: průměrný plat je 6000 šekelů (já platím za dvoupokojový byt nájem 5000 šekelů, tak úplně nechápu, jak někdo může s průměrným platem žít), ale lidé, kteří pracují v „sexy“ oborech jako jsou výpočetní technika, či bezpečnost, tak jejich plat je 20-30000 šekelů. Lidí, kteří vydělávají hodně, je hodně, lidí, kteří vydělávají málo, je ještě víc, a lidí ve středu tolik není. Společnost je hodně sociálně rozdělená a individuální úspěch je žádoucí. Ideálním modelem je dnes založit firmu, vymyslet aplikaci na mobilní telefon, prodat firmu a vydělat milion dolarů.

Výhodou velkého individualismu je, že společnost je neskutečně zajímavá. Když začnu tím nejlepším – jídlem, tak to není nudná neutrální aškenázská kuchyně. Izraelská kuchyně absorbovala marocké vlivy, irácké vlivy, německé či polské, italské vlivy a samozřejmě silný je vliv Levanty. Je to neuvěřitelně pestré. Každá skupina si přinesla své zvyky a upravila je podle středozemních podmínek. Kulturně je Izrael také velmi zajímavý – hudba, divadlo, moderní tanec. Ekonomicky je Izrael tygr: přežil ekonomickou krizi v zásadě bez velkých šrámů. Do Izraele jde více investic než do většiny evropských zemí. Světové firmy, které se zaměřují na počítače, mají v Izraeli svoje výzkumná centra. Ve společnosti je neuvěřitelný drive, snaha uspět, být a udržet se na špici. Pro ukázku např. minulý týden oznámil Intel, což je výrobce čipů do počítače, investici v řádu několika milionů dolarů. Budou v Izraeli nabírat dvanáct set počítačových expertů s průměrným platem více jak 20 tisíc šekelů, což na koruny je krát pět. Jen si představte, že by do České republiky přišla firma a potřebovala by počítačové experty, kterým je připravena platit 150 000 korun. Nenajde je tady – my ty lidi prostě nemáme. Izrael je má a je to dobrým školstvím a armádou, ale i osobní ambiciózností, což je velmi důležité pro fungování moderní ekonomiky. Ideálem není být státní zaměstnanec, ale založit firmu. Nepovede se to poprvé? Nevadí, pořád jsi geniální, povede se to podruhé.
Problém tohoto přístupu je, že Izrael začíná být politicky neuříditelný. Je zde velké množství politických stran. Izrael má nízký práh pro vstup do parlamentu. Koalice jsou složené z názorově a ideologicky různých, často nekompatibilních politických stran. Izrael zatím nebyl schopen najít pojící myšlenku, která v něm byla v prvních 30ti-40ti letech existence státu. Pozná se to tak, že za posledních dvacet let Izrael nenašel odpověď na ty nejpalčivější otázky. Já za nejpalčivější otázku považuji způsob, jak propojit ultraortodoxní komunitu se zbytkem izraelské společnosti.

ULTRAORTODOXNÍ ŽIDÉ

Ultraortodoxní Židé byli před založením státu zanedbatelnou minoritou. Stát jim nabídl velkorysé podmínky, aby mohli žít, jak jsou zvyklí. Muži nemuseli do armády, respektovalo se, že mají uzavřený komunitní systém, a stát přispívá na jejich školy, které neučí civilní předměty. Problém nastal demograficky: průměrný počet dětí v ultraortodoxních rodinách je sedm, osm, devět dětí. Narůstala jak komunita, tak její politická moc: zástupci byli ve většině vlád. Strany zastupující ultraortodoxní populaci nezajímá ministerstvo obrany nebo zahraničí, ale školství či vnitro: oblasti, kde je hodně peněz, a týkají se domácí politiky. Dokázali si zajistit financování svého školství, svých programů. A většinová společnost si uvědomila, že se jí to nelíbí: ultraortodoxní Židé neplatí daně, ale žijí z nich, neslouží v armádě, ale těší se z bezpečnosti, kterou jim stát zajišťuje. Volby před dvěma lety byly prvními volbami, kdy nebyl hlavním tématem izraelsko-palestinský konflikt, ale ultraortodoxní Židé a socioekonomická situace střední třídy. Bylo to skoro nenávistné a vyjevila se obrovská propast ve společnosti. Izrael zatím nenašel způsob, jak tuto populaci, která dnes představuje 20-30 procent, začlenit. Do budoucna to může být problém, protože dnes má Izrael skoro 50 procent dětí MIMO sekulární a konzervativní židovské školy. Část dětí chodí do arabských škol, ostatní do ultraortodoxních. Tam se neučí matematiku či jazyky. Přitom Izrael potřebuje dostatečný počet inženýrů, vědců, lékařů. Potřebuje, aby kluci z ješiv použili svůj mozek pro jeho potřeby. Ale oni se na to dívají jinak: podle ultraortodoxní komunity je stát invazivní, chce jim zasahovat do jejich životního stylu. Dokonce se objevili tací, kteří říkali: Když na nás budete tlačit, tak odjedeme. A na to přišla odpověď: No to je skvělé, nejlépe hned zítra. Takže se ukázalo, jak problematická atmosféra ve společnosti je. Teď se Izrael snaží o to, aby ultraortodoxní Židé začali sloužit v armádě, skrze armádu se socializovali a byli schopní si později najít práci. Není to ale pro armádu jednoduché: byla vždy tavicím kotlem, kde se z příchozích z Maroka, z Československa, ze sekulárního, náboženského, chudého či bohatého prostředí stávali Izraelci. Muži, ženy, bez rozdílu. Já jsem měla možnost strávit v armádě týden a jediným rozdílem bylo, že muži se sprchovali od dvanácti do jedné a ženy od jedné do dvou. Cvičení, oslavy… – to vše probíhalo pohromadě. A najednou ultraortodoxní Židé řekli: My se nemůžeme zúčastnit této akce, protože tam jsou ženy. My nemůžeme jít na oslavu Dne nezávislosti, protože tam zpívají ženy a my je nemůžeme poslouchat. Armáda tedy řeší, jak zachovat svoji etiku a politiku, a zároveň vytvořit podmínky, aby tam ultraortodoxní Židé mohli být. Mluví se o tom, „je diagnóza“, ale zatím není lék.

IZRAELSKO-PALESTINSKÝ KONFLIKT

Druhý problém, který izraelská společnost není schopná politicky řešit posledních dvacet let, je izraelsko-palestinský konflikt. Je to problém hluboký, složitý a komplexní, ale izraelský přínos řešení není velký. Izraelská společnost je rozdělená. Aškenázská sekulární část by řekla: „Stáhneme osady, rozdělíme Jeruzalém, uděláme všechno, co je třeba, hlavně aby už byl klid.“ Pravice a náboženští Izraelci jim řeknou: „Jste nerealističtí, myslíte si, že tak to vyřešíte? Když jim dáme Hebron, budou chtít Jeruzalém, když jim dáme východní Jeruzalém, budou chtít celý Jeruzalém, když jim ho dáme, budou chtít Tel Aviv, protože je tam Jaffo – to se nezastaví….“ Zkrátka nenašli mezi sebou vizi, kompromis, se kterým by za Palestinci mohli jít a předložit návrh mírového řešení. To má negativní následky – a nechci teď mluvit o tom, co jaký dopad to má na životy Palestinců, to je jiné téma. Ale izraelskou společnost to oslabuje, protože propast mezi příznivci osad a protivníky, příznivci míru a těch, co jsou skeptičtí, je hluboká. Velké části Izraelců je to dnes navíc už skoro jedno, vzhledem k tomu, jak dlouho se tento konflikt táhne Izrael je schopný z bezpečnostního hlediska situaci tak kontrolovat, že dnes si normální Izraelec může dovolit se o to nezajímat, ale je otázka, na jak dlouho? Protože jednou ta situace na Západním břehu bouchne a zeď to nezachrání. Uvidíme, jak se to dál bude vyvíjet. Nicméně pocit, že existuje status quo, které je pro Izrael v zásadně výhodný, je zavádějící. Status quo není. Situace se neustále mění, skupina osadníků stále zakládá nové osady nebo rozšiřuje ty existující, čímž velmi komplikuje situaci na Západním břehu a možnost vzniku Palestinského státu, a Palestinci se vyvíjí – tam se děje mnoho věcí. Pocit, že „teď to neumíme vyřešit, tak to budeme jenom nějak opatrovat, než najdeme řešení“, není myslím úplně ideální.

Abych to tedy shrnula. Individualizace, diverzifikace a fragmentace izraelské společnosti je na jednu stranu úžasná, protože je to motor izraelské společnosti. Je zajímavé to pozorovat, bydlet tam a vidět to. Ale na druhou stranu ve srovnání se začátky státu už není jednota, jednotící etos. A je otázka, jak dlouho může společnost takto existovat. Krásně to je vidět na ideálech: zezačátku opálený kibucník nebo kibucnice v šortkách a sandálech, s rýčem či puškou. Později byl vzorem voják: nejlepší šli do armády, nejlepší z nejlepších byli letci, či členové bojových jednotek. A zase to bylo něco, s čím se většinová společnost ztotožnila. Dnes je ideálem úspěšný entrepreneur, tj. člověk, který v armádě slouží v IT jednotce, po odchodu z armády založí se svými spolubojovníky firmu, vymyslí aplikace, za 5-6 let prodá firmu mezinárodní firmě, stane se multimilionářem. S tímto ideálem se ale většina populace neztotožňuje.

DISKUSE:

Otázka: Do jaké míry ruská emigrace přispěla či nepřispěla společnosti?
Odpověď: Často, když se s lidmi o tématu polarizace izraelské společnosti bavím, tak téma ruské emigrace schválně vynechám, a oni se na ni s velkou pravděpodobností zeptají. Jako Češi máme o ruské emigraci negativní představu – když někam přijdou Rusové, tak to musí být hrozné. V případě Izraele si troufám tvrdit, že to bylo přesně naopak. V 90. letech, kdy přišla do Izraele největší emigrační vlna ze postsovětských republik, jich přišel skoro milion. S jejich židovstvím je to někdy diskutabilní – je otázka, kolik z nich mělo sporný židovský původ. Každopádně ale přišla neuvěřitelně vzdělaná emigrace. Ruští přistěhovalci si právě často mysleli, že Izraelci jsou méně vzdělaní a že oni tam vzdělanost přinášejí. Přišli inženýři, profesoři, hudebníci. Přišli do doby, kdy se začínala tvořit počítačová bublina – počítačový průmysl startoval. Inženýři a matematici do toho šli, i proto, že tam nepotřebovali tolik hebrejštinu. Zjednodušeně řečeno, ve správném místě a ve správné době se potkaly dva faktory, které pomohly Izraeli stát se velmocí v oblasti IT. Izraelci měli nápady, Rusové měli znalosti. Ruská emigrace tak velmi přispěla rozvoji nových technologií. Druhá věc je, do jaké míry si zachovávají ruskou identitu. Pokud někdo přišel a bylo mu 40, 50 let, tak dneska kouká na izraelskou ruskou televizi a čte ruské noviny. Moji spolužáci, jejich děti, už jsou bilingvní a plně se integrovali. Za mých studií to byli nejlepší studenti. Emigrovali do příznivé doby: když jste přišli ve 40., 50. a 60. letech, tak se očekávalo, že zapomenete na to, co bylo dříve. Původní jazyky a kulturu necháte „doma“. Např. českoslovenští Židé: jejich děti některé trošku rozumí česky ale nemluví. Vnoučata už ani nerozumí ani nemluví. Také to souvisí s naší povahou, rychle splynout, ale přispěla k tomu také doba po válce, kdy nebylo módní udržovat staré zvyky z Evropy. Od Šestidenní války, kdy přichází Američané a Francouzi, přicházejí lidé, kteří se nestydí za své kořeny. Američtí Židé nechtějí zapomenout na své dětství v Brooklynu, pořád jedí arašídovou pomazánku, čímž jsou v Izraeli skoro jediní. Dnes naopak je moderní mluvit více jazyky. Když se dítě narodí do správně „namixované“ rodiny, tak může mluvit 3-4 jazyky. A hlavně, aby jedním z rodných jazyků byla angličtina, ta je na sňatkovém žebříčku vysoko. Rusové si sice drží svoji jazykovou kulturu, ale jsou izraelští. Posílili ovšem pravicový politický směr.

Otázka: Jak je to s emigrací zvláště mladých lidí z Izraele?
Odpověď: Je to citlivé téma. Izraelci mají dobré vzdělání a jsou konkurenceschopní. Spousta Izraelců začala mít pocit, že je pro ně Izrael malý a mají tam málo příležitostí. Pokud jste vystudovali Technion v Haifě, či technické a IT obory na jiné univerzitě, Vaše šance uspět v Americe je veliká. Teď je hodně populární také Berlín a obecně návrat do Evropy. Spousta Izraelců si pořídila druhé pasy, rumunský, bulharský… Ty země jim pasy daly, pokud prokázali, že babička či dědeček z té země pocházeli. Neřekla bych, že je to masová záležitost, ale závisí to hodně na tom, jak se stát bude dál vyvíjet. Na jednu stranu Izraelci jsou velcí patrioti. V tomto je Izrael země, která není postmoderní, jako jsme my v Evropě. Ale současně pokud budou mít pocit, že je stát táhne dolů, je např. příliš náboženský a nefunkční, tak je pro ně alternativa odchodu lákavá. V New Yorku vycházejí izraelské noviny, prodávají se tam izraelské cukrovinky. Nemyslím si, že by to teď byla nějaká hrozba, ale záleží na vývoji státu. Také se mnoho emigrantů vrací, když jejich děti dorostou do školního věku, protože chtějí, aby chodily do izraelských škol. Každopádně odchod z Izraele je velké téma. Někteří takové lidi považují skoro za zrádce, kteří dali přednost pohodlnému životu v cizině před životem v židovském státě.

Otázka: Myslíte si, že by měli jít izraelští Arabové do armády?
Odpověď: Myslím si, že izraelští Arabové nemohou jít do armády z několika důvodů. Těžko můžete žádat od izraelského Araba, aby sloužil na Západním břehu, kde bude mířit zbraní na svého příbuzného. Je to nerealistický požadavek. Dále pro armádu by byl problém, kam až můžete takovému vojákovi důvěřovat. Může se ocitnout v situaci, kdy se bude rozhodovat mezi svými kamarády z jednotky a svým příbuzným v Hebronu. To je těžké, do té situace se nechcete dostat, z obou stran. Ale myslím, že by byl fér požadavek, aby plnili civilní službu (jako např. plní některé ultraortodoxní dívky). Myslím, že by jim to i pomohlo: izraelská společnost by viděla, že jsou její součástí, a oni by viděli, že je společnost přijímá. Mluví se o tom společně s úsilím o zapojení ultraortodoxních Židů. Něco jiného jsou beduíni či Drúzové, kteří v armádě slouží.

Otázka: Jak jste se Vy osobně setkala se silou občanské společnosti v Izraeli? Z mé zkušenosti pobytu v Izraeli jsou lidé v Izraeli velmi odpovědní a aktivní, a když se objeví nějaký problém, tak sami usilují o jeho napravení.
Odpověď: Přestože stát je někdy všude, tak přece jen hodně převzal americký model, že když něco chcete dělat, tak si na to musíte najít peníze, a ne si dát grant na Ministerstvo kultury. Izraelci obecně jsou velmi akční. Když je problém, tak ho vyřvou do světa a řeší ho. Když začala ekonomická krize v letech 2007-8, začal být problém mezi ultraortodoxními Židy, protože jim přestaly chodit dotace a donace z Ameriky. Bylo potřeba dostat ultraortodoxní Židy do práce, ale oni nemají maturity. Vznikla tedy organizace, která jim pomáhala se základními věcmi a dodělat si vzdělání. Jiná organizace pomáhá ultraortodoxním Židům, kteří se rozhodnou komunitu opustit. To je nepředstavitelná situace: přijdou o rodinu, která s nimi přestane mluvit, o ekonomické zázemí, sociální zázemí. Oni neví, jaké je to mimo ghetto, ve kterém žili. Je potřeba je socializovat do pro ně nového světa. A to nedělá stát, ale dělají to občanské společnosti.
Co je v Izraeli hodně rozšířené – a v Čechách nám to chybí – je DOBROVOLNICTVÍ. Je tam naprosto běžné, že člověk něco dělá zadarmo. Když jste dobrovolník, tak z této práce také kromě dobrého pocitu něco máte, např. když se rozhodnete pomáhat v domově důchodců, tak jednou za čas pojedete se svými kolegy na zajímavý výlet, , nebo Vám šéf napíše doporučení na vysokou školu, apod. Určitě tedy je izraelská občanská společnost silná. Ale myslím, že tady (v Česku) se přes veškeré snahy našeho bývalého pana prezidenta tento fenomén zlehčovat také oživuje občanská společnost. Hebrejština má obrat TIKKUN OLAM (doslova „náprava světa“): to je udělat svět kolem sebe lepším místem pro život. A to se bere vážně v Izraeli vážně. Vytvářejí se projekty, akce, aktivity, v Izraeli i jinde (např. v Africe) s vizí „tikkun olam“.

Otázka: Mohla byste ještě říci něco k ultraortodoxní komunitě? Co dělají? Byl jsem v Izraeli a viděl jsem, jak ultraortodoxní Židé stále někam pospíchají. Nevíte, kam pospíchají? A nevíte, proč je v jejich čtvrtích takový bordel?
Odpověď: Ultraortodoxní svět je neuvěřitelně barevný a bohatý. Co se týče statistik, tak 50 procent mužů v něm nepracuje. Pracují ženy – a často úspěšně. V ultraortodoxním světě má žena takovou zajímavou roli, protože nejen rodí děti, ale často i ekonomicky zajišťuje rodinu. Kam spěchají, to nevím. Mne také fascinuje, že tam je pořád někdo na ulici, ve čtyři ráno, ve dvě ráno, v šest večer, pořád tam někdo pobíhá, nejlépe i s těmi dětmi. Není to, že by se nudili, oni čtou, studují. Co se týče estetiky – Vy jste řekl „bordel“, tak to je zajímavé. To byla vždy pro mne také záhada, když jsem jezdila do školy přes ortodoxní čvrť Mea Šearim. Částečně odpověď může být v tom, že pokud jste věřící Žid, tak čekáte na Mesiáše. Takže to, co je tady kolem nás, není nic stálého, je to přechodné a to opravdu krásné přijde až s Mesiášem. A ještě je k tomu přidána židovská mentalita „Bylo dobře – pogrom, nebylo dobře – jdeme jinam.“ Např. v židovské synagogální architektuře se úmyslně nechávají nedostavěné stavby, aby bylo vidět, že „tady jsme jenom na chvíli.“ V Mea Šearim, mám pocit, to vzali doslova: nedostavěné domy, nedodělané věci, postaví první patro a už se nastěhují do druhého… Tak to je, trochu nevztah k veřejnému prostoru, nepořádek. Pro ně to prostě není důležité.

Otázka: Máte s nimi osobní zkušenost? Jsou laskaví, nebo naopak povýšení, nadřazení? Dá se s nimi mluvit?
Odpověď: To je problematické. Když některé poznáte zblízka – pokud se s Vámi baví -, tak to je svět sám pro sebe. Není apriori dobrý nebo špatný. Jsou tam lidé jako všude jinde. Ale upřímně, já mezi ně nepatřím a oni to ví. Nebudou mne zvát k sobě a já nebudu zvát je. To je také ta izraelská propast. Teď jsem měla nedávno možnost se bavit s ultraortodoxním rabínem hnutí Chabad, což je sama o sobě sekta. Bylo to zajímavé. Jediný okamžik, kdy jsme na sebe křičeli, bylo, když jsme se bavili o Tel Avivu. Říkal mi, jak se špatně cítí v Tel Avivu, že je tam ten „sekulární teror“. A já to cítím stejně, ale v Jeruzalémě – „teror ortodoxie“, která postupně proniká do veřejného prostoru. O šabatu se zavírají kina a restaurace, kdežto v Tel Avivu je otevřeno. Oba jsme to viděli ze svého pohledu. Najdete lidi, kteří jsou otevření a jsou připravení s vámi diskutovat, a najdete lidi, u kterých máte pocit, že jim někdo vymyl mozek. Takže nedá se to generalizovat. Každopádně, když tam půjdete, tak si neberte minisukni.

Otázka: Vy pracujete v Institutu pro národní bezpečnostní studia, tak kdybyste to mohla popsat…
Odpověď: To já nemůžu…  (smích v publiku)
Otázka: Jak vnímáte bezpečnostní rizika? Mám pocit, že je Izrael obklopen neláskou, až z toho mám hrůzu.
Odpověď: Já to zkrátím, takže za dvě, za tři hodiny to určitě probereme…  Situace v okolí je nestabilní a hrozby jsou nové. Je to něco jiného, než když byl silný Egypt se silnou armádou a Izrael budoval svoji strategii na tom, jak zabránit egyptské armádě proniknout do Eilatu a dále na sever. Dneska se hrozby změnily: hrozbou jsou malé skupiny, u kterých není jasné, kdo jim velí, jakou přesně mají ideologii, kdo je financuje, jaké mají zbraně a odkud je pašují, jak se jim daří se k nim dostávat. Nicméně – a to je ta síla Izraele – on na to dokáže reagovat. Je o krok před nimi spíš než o krok za nimi, jako třeba Evropa. My koukáme, co dělá Putin, místo abychom dávno věděli, že to udělá. Izraelská vojenská strategie se hodně proměnila: Izrael hodně omezil finance např. na tankové divize. Soustředí se na tři základní věci: 1. letectvo, 2. kybernetickou bezpečnost. Dnes je nebezpečí, že někdo zaútočí na vaši počítačovou síť, větší hrozbou, než že na vás někdo hodí bombu nebo přijede tankem a vybombarduje vám město. To je další rys, ve kterém je Izrael na špici. Co je dnes kybernetická válka, kybernetický útok – to jsou věci, které se Izrael snaží definovat a zabezpečit svoji síť. A třetí věc je 3. protiraketová obrana. Má jednak americkou technologii – Patrioty, a má Iron Dome, „Želenou kopuli“. To je nová neuvěřitelná věc, kterou vymysleli v laboratořích firmy Rafael. Izrael v posledních letech čelil stále většímu množství raket z Gazy a Libanonu, před kterými se nebyl schopen bránit. Železná kopule ale umožňuje sestřelit rakety krátkého a středního doletu. To je něco, co Většina protiraketových systému, které se zaměřují na rakety dlouhého doletu, neumí. Protraketové střely Patriot jsou na rakety středního a dalekého doletu a na letadla. Ale raketa, která je akorát trubkou vystřelenou z pozice na oslíku v Gaze a za patnáct minut je v Tel Avivu, to je představovalo problém, to ta technologie neuměla. Izraelcům se to podařilo vyřešit. Iron Dome má problém ten, že technologie je dost drahá – trubku, kterou vystřelíte z Gazy, si vyrobíte za pár dolarů, ale raketa, která ji sestřelí, stojí desetitisíce dolarů. Nicméně Izrael tu technologii má a to má velký dopad na psychologii nepřítele. Bezpečnostní situaci tedy komplikuje nejistota ohledně dalšího vývoje v Sýrii a částečně i v Libanonu. Nebylo by dobrou zprávou, kdyby se na Golanech usídlily jednotky Al Kaidy. Na straně druhé ale Izrael zase přišel o své největší nepřítele: (syrský prezident Bašár) Asad je oslabený, funguje blízká spolupráce s Egyptem na Sinaji, protože i tomu jde o to, aby Sinaj byla klidná. Libanon je rozhádaný. Hizballáh je vyčerpaný z války v Sýrii, i když v budoucnu bude těžit ze zkušenosti, kterou získal válkou v Sýrii. Takže jsou problémy, ale Izraeli se daří na ty věci reagovat včas a chystat se na ně včas. Takže bezpečnostně je na tom poměrně dobře.

Otázka: Mohla byste něco říci o Izraelcích, kteří odmítají sloužit v armádě?
Odpověď: Izraelců, kteří odmítají sloužit v armádě, je kromě zmíněných ultraortodoxních Židů malý počet. Izraelce nemusíte přesvědčovat, aby narukoval a šel hájit Izrael proti Hamasu v Gaze nebo Hizballáhu v Libanonu. Když byla mobilizace záložáků vloni v listopadu kvůli Gaze, tak měli prakticky stoprocentní nástup. Tam nebylo potřeba lidi motivovat. Ale začíná být problém motivovat lidi ke službě na Západním břehu, protože mají problém nasazovat svoje životy při chránění židovských osadníků. Mnohdy tomuto projektu nerozumí, neschvalují ho, nepodporují. A osadníci jim za to, že chrání jejich osady často ještě nadávají. Takže když „refusnici“ (odpůrci vojenské služby) napíší proč odpírají službu, odůvodňují to tím, že nechtějí na Západní břeh. A to je to, co oslabuje izraelskou společnost.

Otázka: Mohla byste něco říci o spolupráci USA a Izraele, případně o spolupráci s Izraele s mezinárodními jednotkami?
Odpověď: Spolupráce mezi USA a Izraelem je velmi intenzivní – mezi tajnými službami, armádou, mají společné projekty. Např. do nejmodernějších letadel F-35 vymýšlí Izrael software. Izrael potřebuje USA také kvůli diplomatické podpoře a USA jsou zcela nejdůležitějším strategickým partnerem Izraele. Na druhou stranu židovsko-izraelská psyché je nastavena „never again“, „nikdy znovu holokaust, my se o sebe postaráme“. To znamená, že Izrael naprosto nespoléhá na mezinárodní záruky. Když přijde někdo s tím, že bude mír, protože „my tam mezi Sýrii a Palestinu rozmístíme mezinárodní jednotky“, tak Izrael ze zkušenosti ví, že ty jednotky tam vydrží často pouze do doby, dokud je klid. Když nedej Bože se tam začne něco dít, tak první, kdo odejde, jsou mezinárodní pozorovatelé a jednotky. Naposledy se to stalo, když byl na Golanech zajat filipínský voják. Týden poté rakouská vláda rozhodla, že stahuje své vojáky z Golan. To je realita.

Otázka: Jaký je vztah mezi izraelskou vládou a ortodoxním patriarchátem?
Odpověď: Teď přijede papež, tak Izrael hodně pracuje na tom, aby se zvedl počet katolických poutníků do Izraele. Co se týče ortodoxního patriarchátu, to úplně nevím. Nejsem odborník na izraelsko-křesťanské vztahy v rámci Izraele. Problém je, že Palestinci sami sebe postavili do role mluvčích křesťanů. Když slyšíte mluvit Mahmúda Abbáse (nebo předtím Arafata nebo jiného palestinského představitele), tak on vždy bude mluvit o tom, že hájí zájmy „křesťanů a muslimů v Palestině“. Vždy bude mluvit o „křesťanské a muslimské tradici Palestině“, jako kdyby tam ta židovská tradice, které je mnohem starší než ty dvě, ani nebyla, a jako kdyby současné palestinské vedení dnes nebylo převážně muslimské. Mnoho palestinských křesťanů je buď už pryč, nebo je jejich pozice velmi slabá. Je zajímavé, že křesťanské obce se nijak nepostavily proti tomu, že muslimské vedení Palestinské autonomie mluví v jejich jménu. Přitom počty křesťanu na Palestinských územích poslední půlstoletí klesá. Vztahy mezi křesťany samotnými jsou v Izraeli velmi komplikované, jsou navzájem rozhádaní. Pozemky, které vlastní ortodoxní patriarchát, jsou často ve východním Jeruzalémě: pokud bude Jeruzalém rozdělen, tak tyto čtvrti budou v arabském Jeruzalémě. Izrael s nimi spolupracuje bezpečnostně, ale jaké jsou politické vztahy – pokud nějaké jsou, protože je to malá skupina – to nevím.
Teď je v Izraeli velmi nebezpečná vlna, která nejprve byla namířena vůči muslimům a teď se obrací i proti křesťanům, kdy izraelští radikálové sprejují na mešity slogany typu „Muslimy tady nechceme“ (to je ta lepší varianta). Tento týden došlo k postříkání kostelů. Na to Izrael bude muset reagovat, jasně viníky označit a začít proti nim zasahovat. A teď jde o to, co s nimi udělají soudy. Není možné, aby tito lidé odcházeli s půlroční podmínkou. Když nějaký muslim postříká synagogu na Západním břehu, tak jde k vojenskému tribunálu. Jinak křesťané v Izraeli se mají dobře, na rozdíl od křesťanů na palestinských územích jejich počty stoupají. V Izraeli je náboženská svoboda.

Otázka: Když v 90. letech přicházela ruská emigrace do Izraele, přinesla s sebou mj. neonacismus. Rozbujel se nějak?
Odpověď: Myslím, že dobujel. Podle mého názoru to byla jenom vlna nemnoha lidí s odporem ke společnosti, a ta neměla ohlas. Nemyslím, že by to byla hrozba. Netvrdím, že je tam vše perfektní, ale v Izraeli najít příznivce neonacismu je dost řídké.

DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ PŘEDNÁŠKU PANÍ KALHOUSOVÉ A VŠEM POSLUCHAČŮM ZA POZORNÉ PROSTŘEDÍ A KULTIVOVANOU DISKUSI.

IRENA KALHOUSOVÁ: Analytička Institute for National Security Studies v Tel Avivu. Mezi léty 2010-14 pracovala jako hlavní analytička Pražského institutu bezpečnostní studií a přednášela na Anglo-American University. V minulosti pracovala v nadaci ADRA, v nadaci Heinrich Böll Stiftung a v Asociaci pro mezinárodní otázky. Specializuje se především na Blízký východ a jeho současné konflikty a na Izrael. Pravidelně se objevuje jako komentátorka v českých médiích. Vystudovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jerusalémě a Evropská studia na univerzitě v Cambridge. Mezi její zájmy patří vážná hudba a ze sportů hraje nejraději tenis. V současné době žije v Tel Avivu.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli