Rachel Elior (1949)
…je vynikající izraelská akademička, profesorka židovské filosofie a židovského mystického myšlení. Specializuje se na kořeny raného židovského mysticismu, kabaly ve středověku od období vyhnání Židů ze Španělska (1492), přes luriánskou kabalu v Safedu (Osmanská říše, dnes Izrael) až po heretické šabatiánské a frankistické hnutí (1800) a chasidismus východní Evropy (19.-20. století). Dále se zajímá o genderové otázky včetně účasti (resp. neúčasti) žen na vytváření psané tradice a vytváření obrazu žen v rabínských zákonodárných i mystických textech a věnuje se i zkoumání vztahu mezi vnitřními diskursy judaismu: mysticismem a svobodou versus mýtem a zotročením, jejich literárním zpracováním a historickými souvislostmi a dopady.
A konečně do této šíře jejího zájmu spadá i problematika svitků od Mrtvého moře a jejich záhadných autorů. Právě o této tematice napsala knihu „Paměť a zapomnění: Tajemství svitků od Mrtvého moře“ (zatím bohužel pouze hebrejské vydání). Základní tezí je tvrzení, že 930 svitků, které se zachovaly dodnes ( ať už v celku nebo fragmentech) a jsou uchovány a částečně vystaveny ve „Svatyni knihy“ (zvláštním, architektonicky nápaditém oddělení Izraelského muzea/Israel Museum v Jeruzalémě) tvoří knihovnu, jejímiž autory byli původní kněží z jeruzalémského chrámu. Svitky (objevené náhodně v roce 1947 beduínským chlapcem a cíleně průzkumem do roku 1956) byly málem ztraceny. Jejich autoři se ocitli ve víru bojů o nadvládu nad liturgickým a náboženským životem s jinou, v podstatě samozvanou kněžskou skupinou, v době před a po zničení druhého Chrámu (2. století př.o.l. – 2.století o.l.) a následně byly obě tyto skupiny nahrazeny novou společenskou vrstvou – učenci (rabíny).
KDYŽ STARÝ SVĚT KONČÍ
Jeruzalémský chrám, posvátné místo Judejců a centrum náboženského uctívání jediného boha JHWH, byl zbořen roku 71 o.l. římskými vojsky. Katastrofa představovala nejen ztrátu nezávislosti a státnosti, ale i ohrožení samotné existence Judejců („Židů“). Římské říši té doby nemohl početně malý a ideově i sociálně nejednotný judský lid odolat. Hrozila asimilace, „rozplynutí“ v silnějším kolektivu, ztráta identity.Těmi, kdo si to uvědomili a začali pracovat na tom, aby se tak nestalo, byli neurození učenci. Talmudická legenda tvrdí, že už v době, kdy byl Jeruzalém dobýván, se učenec Jochan ben Zakaj nechal vynést v rakvi a požádal císaře Vespasiána o „Javne“, vesnici jako místo setkávání učenců. Císař souhlasil, neboť učenci a jejich diskuse pro něho nepředstavovali žádné nebezpečí. Ve skutečnosti byla tímto rozhodnutím, ať už se historicky událo či nikoliv, „zasazena semínka revoluce – radikální změny židovského náboženského myšlení a praxe, ke kterému došlo po zničení chrámu. Bylo to vynalezení (reinvention) judaismu. Učenci uzavírali starý svět založený na proroctví a andělských zjeveních a otevírali posvátný kánon lidské reinterpretaci.“ Talmudický traktát Šabat 13b popisuje tajná noční setkávání učenců v podkrovích, studium textů a diskuse nad nimi. Cílem bylo z obrovského množství hebrejských náboženských textů vybrat „knihovnu“, ustanovit kánon textů, kterým bude přisouzena boží inspirace a autorita. Na konci procesu byla Hebrejská Bible – 24 vybraných knih. A co ty, které byly z kánonu vyloučeny (tzv. apokryfa, z latiny „skryté spisy“)? Elior říká, že mnoho z nich mělo stejné literární a náboženské kvality a byly považovány za svaté. Také patrně proto je „adoptovalo“ jiné náboženství – křesťanství ve svých několika denominacích. Díky tomu se mnoho těchto knih dodnes dochovalo nikoliv v hebrejském originále, ale církevním řeckém, etiopském (jazyk ge´ez), syrském či arménském překladu. Vědci náboženští i nenáboženští si často lámali hlavu, podle jakých kritérií byly kdysi texty učenci odmítnuty…
NALEZENÍ ZAPOMENUTÉ KNIHOVNY
Na břehu Mrtvého moře, v divokých skalnatých jeskyních blízko místa starověkého sídliště Kumrán, byly ve 20.století nalezeny svitky, označené souhrnně vědci jako „svitky od Mrtvého moře“ (Dead Sea Scrolls). Podle Elior byla tato literatura stejně jako apokryfa odmítnuta, protože jejími autory byla stará kněžská vrstva. Její čas skončil – a skončil čas i kněžského učení o kněžských rozhodnutích jako inspirovaných Bohem. Ve chvíli krize se do čela Judejců postavili učenci později zvaní rabíni, kteří přinášeli nový pohled: důvěřovali lidskému rozumu a věřili, že zákony formulované lidmi mohou hrát náboženskou roli.
POSVÁTNOST ČASU
Po staletí Izraelité řídili svůj čas podle solárního kalendáře, stanoveného kněžími. Podle jejich přesvědčení byl kalendář stanoven samotným Bohem a odráží jeho působení ve světě v průběhu sedmi dní stvoření. Číslo sedm se stalo mystickou mírou židovského času, Izraelité měřili čas sedmidenním týdnem, sedmý den (šabat) odpočívali. Každý sedmý rok slavili rok odpočinku, šmita, kdy země ležela ladem. Byl počítán cyklus sedmkrát sedmi let, 49.rok byl „jubilejním rokem“, jovel, novým začátkem, kdy byli osvobozeni židovští otroci a půda se vracela původním vlastníkům. Jinými slovy, šlo o „šabat“, návrat k původnímu stavu a spočinutí v něm, ve větším měřítku. V Bibli se často pracuje s mystickým časem: doba od východu z Egypta do zjevení Boha na hoře Sinaj trvala sedm týdnů, Jozue převedl Izrael zpět do zaslíbené země o jubilejním 49.roce. Dodnes Židé truchlí po smrti svého blízkého sedm dní, chlapec je obřezán 8. den (tj. po plných sedmi dnech), sedm dní trvá období ženské menstruační nečistoty.
TAJEMNÝ MYTICKÝ CHANOCH
Podle Elior byl kněžský kalendář výjimečným matematickým konceptem, který odrážel předpokládaný kosmický řád zjevený postavě Chanocha (česky Henoch nebo Enoch). V Bibli je o něm záhadně řečeno: „I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (1M5:24) Tj. není řečeno, že zemřel. Henoch je sedmou generací od Adama, „je tedy bezpečně vzdálen od incestu, který nevyhnutelně poznamenal předchozí generace.“ Žil 365 let (sic!). V apokryfech je jeho příběh dále rozpracován v Knihách Chanochových: Bůh ho vzal na nebesa, zajistil mu nesmrtelnost, nechal anděly, aby ho naučili číst, psát a počítat. Tak se stal prvním člověkem s těmito dovednostmi. Vrátil se na zem a své poznání sdílel s lidstvem – včetně předání solárního kalendáře. Elior říká, že kněží vnímali kalendář jako „cyklický odraz věčného božího řádu“. Oni sami se považovali za jeho strážce zasvěcené do tajemství andělů: stejně jako Chanoch se stali prostředníky mezi nebem a zemí. Vše, co kněží (mezi nimiž byli i proroci) napsali, bylo považováno za posvátné, protože jim to „nadiktovali andělé“. Andělé pro ně byli nebeskými partnery, sami sebe vnímali jako zajišťovatele synchronizace kosmického řádu na nebi a na zemi. To se prakticky projevovalo rozpisem jejich služeb na chrámové hoře. Dvacet čtyři kněžských rodin (stejný počet, jako má den hodin) se po týdnu střídalo ve vedení rituálů, např. rituálu zvířecí oběti. Na začátku nového týdne se rodiny vyměnily. Tyto „hlídky“ tvořily časový rámec života celé kněžské komunity.
PŮVOD KNĚŽÍ A ZMĚNA RODOVÉ POSLOUPNOSTI
Od 10.století př.o.l., kdy byl jeruzalémský chrám postaven, byl velekněz vybírán z rodiny pocházející z rodu kněze Cadoka (česky Sádok) žijícího za krále Davida. Tito „cadokité“ (nebo jak jsou v biblických dějinách nazýváni, „saduceové“) však byli o úřad připraveni v době chaotického povstání vedeného rodinou tzv. Makabejských ve 2.století př.o.l. Povstání vypuklo na protest proti helenismem ovlivněným panovníkům. Když Makabejští pocházející z roku Hasmonejců (hebrejsky „Chašmonaim“) zvítězili, dosadili na kněžská místa kněze z vlastních řad. Někteří z cadokitů na protest odstoupili z chrámové služby. Elior je nazývá „separatisty“ (secessionists) a tvrdí, že právě oni jsou záhadnými obyvateli kumránského sídliště a autory spisů od Mrtvého moře. (Nejsou to však saduceové, o kterých píše Nový Zákon – tito saduceové jsou cadokité, kteří v chrámu zůstali i za dob Hasmonejců a později Římanů.) V intenzivním kvasu hasmonejského období (152 – 37 př.o.l.) se začaly ozývat hlasy nových učenců – farizeů (hebrejsky „perušim“, „oddělení“). Ti vyzývali legitimitu hasmonejských kněží a králů, ale zároveň se dohadovali s cadokity ohledně solárního kalendáře a domnělé, Bohem dané legitimity. Farizeové, budoucí rabíni, odmítali esoterní charakter vědění kněží, neboť usilovali o možnost náboženské autority pro širší skupinu lidí, nikoli jen pro výlučnou kastu. V rabínském pohledu na svět doba kněží a proroků končí.
RABÍNSKÉ POJETÍ NÁBOŽENSTVÍ
Rabíni začali prosazovat lunární kalendář. Podle Elior tak činili proto, aby „symbolicky osvobodili národ od závislosti na uzavřené kněžské kastě lpící na solárním kalendáři a činící si nároky na boží autoritu. Chtěli zdůraznit lidský podíl na určování času a prožívání vlastního osudu. Prohlásili, že LIDSKÉ porozumění posvátným spisům je dostatečně legitimním zdrojem autority.“ Termín začátku měsíce tak přestal být závislý na dopředu „navěky“ propočítaném solárním kalendáři: mohl být vyhlašován smrtelnými lidmi pozorujícími oblohu a ohlašujícími novoluní (roš chodeš – dodnes první den kalendářního měsíce v judaismu). Tito lidé se při tom mohli pohádat… a mohli se i mýlit. Podle Elior bylo vylučování knih z biblického kánonu mj. děláno podle kriteria solárního kalendáře a božské autority kněží. „Rabíni tím říkali: Starý věk končí, nový začíná. Podobné symbolické změny proběhly za Francouzské revoluce či Ruské revoluce.“ Zároveň tak dali rabíni autoritu své vlastní, lidské tvorbě nových zákonů náboženského práva: začali formulovat ústní Tóru, halachu. Rabíni tak představují silný demokratický tlak: studium bylo přístupné všem židovským mužům. Nebylo potřeba mít privilegovaný původ. Podle Talmudu byli učenci často obyčejní řemeslníci, pastevci, zemědělci. Reš Lakiš byl napravený zloděj, rabi Akiva pastýř. Podle Elior „rabíni přenesli stěžejní bod náboženství z pravidelného kněžského rituálu zakotveného v posvátném čase a na posvátném místě, k neustále se měnícímu řádu svěřenému učencům ze všech sociálních vrstev obyvatelstva. Tito učenci se ujali úkolu jako lidé vyhlásit čas a učit nové pojetí posvátnosti.“ Debata mezi rabíny a kněžími skončila římským útokem. Po rozbití Chrámu byla kněžská vrstva rozprášena a rabíni měli volné pole působnosti. Připravili židovský lid na dlouhou a náročnou cestu staletími. Když šli Židé do exilu, nevzali si s sebou Chrám a oběti, ale šabat a Hebrejskou Bibli. Nebyli už závislí na posvátném místě a kněžských zprostředkovatelích. Nyní už stačilo shromáždění deseti prostých židovských mužů v té nejnuznější místnosti (nebo i venku), aby se konala bohoslužba, při které se přímo sami za sebe muži obracejí k Bohu.
KDO BYLI AUTOŘI SVITKŮ OD MRTVÉHO MOŘE?
Ve své knize Elior vyslovuje odvážnou hypotézu, že autory svitků nebyla asketická sekta Esejců, jak se dosud věřilo, ale právě kněží – cadokité. „Celý příběh o Esejcích je fiktivní“, říká. „Je jasné, že knihovna v Kumránu je kněžská knihovna.“ Je pravdou, že mnoho svitků odráží terminologii a pohled na svět „synů světla – synů Cadokových“. Elior není první, kdo odmítá spojení Kumránu s Esejci (např. Moše Gottstein, Norman Golb). Elior odkazuje na skutečnost, že o sektě nehovoří žádný židovský pramen. Jméno „esejci“ se neobjevuje v žádném hebrejském ani aramejském textu. Tóra kromě zvláštních výjimek zakazuje celibát. Je nemyslitelné, aby tisíce mužů žilo v celibátu a žádný židovský pramen o tom neinformoval. O Esejcích píše Filon Alexandrijský, židovský helenistický filosof poloviny 1.století o.l. Zmiňuje je také římský historik Plinius a židovský historik Josefus Flavius. Podle Elior „Filon popisoval ideální společnost, o které snil. Stejně tak Plinius. Josef, který se ve svém díle snažil vykreslit Židy v příznivém světle, mohl chtít Římanům předvést Židy jako idealisty a přísné askety.“
Teorie Elior nepochybně vzbudí v akademickém světě pozdvižení. Ať už bude přijata či nikoliv, nic to nemění na skutečnosti, že je to žena vyjímečné erudice, intelektu a odvahy (Slunce v Kozorohu, Luna a Lilit v Beranu):-) Její knihy „The Three Temples: On the Emergence of Jewish Mysticism“ a „The Mystical Origins of Hasidism“ jsou k dispozici v knihovně Židovského muzea v Praze.
Informace byly čerpány hlavně z článků Abrahama Rabinoviche „From the Sun to the Moon“ a „A Priestly Library“, Jerusalem Post, 7.5.2009.
Foto: poušť Negev
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: