V knihovně Židovského muzea v Praze si můžete půjčit vyjímečnou knihu Melissy Raphael, profesorky teologických a náboženských studií na University of Gloucestershire ve Velké Británii, nazvanou „The Female Face of God in Auschwitz“. Není to ani jednoduché, ani veselé čtení, ale je rozhodně mocné a poukazující na jednu z mezer patriarchálního a postpatriarchálního myšlení.
„Cítila jsem se bezpečně a jistě s Bohem Otcem, rabínem a mým vlastním otcem, kteří byli navzájem tajemně propojeni. Potom jsem vyrostla. Zjistila jsem, že rabín je člověk, můj otec má chyby a Bůh se nemůže starat o všechno.“ (Elyse Goldstein)
TEOLOGIE HOLOKAUSTU: MUŽSKÁ PERSPEKTIVA
Raphael se nejprve zabývá teologií holokaustu z pera mužských židovských autorů a pečlivě dokazuje, že většina z nich pokračuje v patriarchální tradici myšlení původního tradičního judaismu. Judaismus, jak známo, přesně rozděluje role mužů a žen, přičemž role mužů byla považována za důležitější. Rozštěp duše/ducha a těla (ruchaniut – gašmiut) nakonec vstoupil i do židovského myšlení. Zatímco muži skrze modlitbu, liturgii a plnění náboženských příkazů zachraňují svět, obřezáni, s modlitebním šálem, třásněmi, vousem a kippou (pokrývkou hlavy) jako znaky svatosti a příslušnosti k lidu Izraele, ženy rodí děti, vychovávají je a starají se o domácnost, aniž by jim jakékoli znaky byly přisouzeny. Židovský feminismus s odkazem na mnoho biblických veršů poukázal na to, že „lidem Izraele“ byli míněni muži: nejznámějším příkladem je Mojžíšova promluva na Sinaji k „lidu Izraele“ 2M19:15 „Buďte připraveni na třetí den: nepřistupujte k ženě“. Právem se tedy např. Rachel Adler ptá, zda židovské ženy měly někdy s Bohem smlouvu – zda jsou vůbec Izraelitkami/Židovkami ? Judith Plaskow říká, že celá Tóra je otrávena předpokladem menší lidskosti žen a judaismus je tak založen na systemické nespravedlnosti. (Potažmo též křesťanství, nutno dodat.) Ženská zkušenost byla z nábožensko-etického diskursu vyloučena. A v tom podle Raphael pokračují i autoři knih teologie holokaustu: většina z nich popisuje příklady mužského hrdinství, zvláště sebevražd k poctění božího Jména (kidduš ha-šem), a nijak nerozlišuje mužskou a ženskou zkušenost. I když zdůrazňuje, že se naštěstí většina komentátorů vzdala tvrzení o holokaustu jako božím trestu Izraele za přestupky ( tj. přestala vinit nevinné oběti za jejich utrpení), přesto o teoriích mluví jako o „textech útlaku“ (texts of terror). Podle ní nejsou O PROBLÉMU, ale jsou jeho součástí, neboť pracují s konceptem patriarchálního Boha a vycházejí z patriarchální teologie.
„Co umožnilo holokaust patrně nevyhnutelným je patriarchát a skutečnost, že patriarchální hodnoty dominují naší společnosti… Patriarchát je zakořeněn v povýšení síly jako nejvyšší hodnoty a v zápase o ni mezi skupinami mužů a mezi jednotlivými muži. Muži usilují o moc jednoho nad druhým, nad ženami, nad dětmi, nad zvířaty, nad přírodním světem, a ospravedlňují to užitečností. Tyto hodnoty umožnily holokaust.“ (Aviva Cantor)
ŽENSKÁ ZKUŠENOST HOLOKAUSTU
Raphael upozorňuje, že ženská zkušenost za holokaustu byla nejen jiná, ale celé vnímání toho, co je cenné, důležité a posvátné, je jiné. Ženy nezajímá teorie a filosofování, svoboda pro ně není abstraktní volbou nebo existenciálním manifestem: je pro ně konkrétní schopností zareagovat na potřeby druhého. Raphael používá termín „responsiveness“ – vnímavost, citlivost, vstřícnost, schopnost reakce, což mi připomnělo rozlišování Inelie Benz mezi „react“ a „respond“. Zatímco „react“ je reagovat ve vleku svých emocí, „ nechat se vtáhnout do boje“, „respond“ je reagovat (odpovědět) vědomě, s přihlédnutí k souvislostem, s nadhledem.
„Lidská důstojnost leží v zachování schopnosti milovat, nikoliv ve svobodě milovat.“ Ženské hodnoty jsou konkrétní: PŘÍTOMNOST pečujícího druhého, který mne zvedne z bahna, ač sám má málo sil („Přítomnost, dávat na někoho pozor, je funkcí lásky.“), nečekaná POMOC, když ležíte v mraze před barákem a neznámá žena Vás zakryje dekou a zašeptá „Skončí to, moje malá, to skončí, brzy!“, POBÍZENÍ A PODPÍRÁNÍ, DRŽENÍ A NESENÍ. Pro Mayu Nagy se po smrti matky stala mateřskou postavou teta: ta ji za pochodu smrti, když už Maya nemohla a padala únavou, tlačila dopředu nohou. Maya přežila a po válce řekla: „Teta je ženou, která mne dotlačila ke svobodě a přežití laskavým pohybem své nohy.“Je to důležitost VZTAHŮ, spojování a utváření sítí podpory. Je to ŽIVOT ve své rozmanité podobě, bez romantického nánosu, ve své hloubce, na dřeň. „Nezůstalo nic než holá existence – a pro většinu z nás ani ta ne na dlouho…… A myšlenky v našich srdcích.“ HLAS, který předává naději. Umírající žena Viktoru Franklovi sdělila, že mluví s kaštanem za oknem baráku a on jí říká „Jsem zde – Jsem zde – Jsem život, věčný život…“
Židovská tradice mluví o třiceti šesti skrytých spravedlivých, díky nimž svět stále trvá: nikdy však nepadlo ani slovo, že by mezi nimi byly ženy. Tyto ženy posvěcovaly Boha svým životem, nikoli smrtí: činily „kidduš ha-chajim“ (posvěcení života). Hanna Seneš, palestinská Židovka, která za války s výsadkem seskočila v okupovaném Maďarsku, bojovala s partyzány, byla zatčena, mučena a zastřelena, ve svém deníku píše: „Co je to hrdinská smrt? Je možné posvětit Boží jméno způsobem, který nás oddělí od života? Copak je něco svatějšího než život sám…?“ Mnoho žen se svým nápadně nenápadným hrdinstvím zůstalo zapomenuto, o mnoha víme díky vzpomínkám těch, které přežily – a cítí povinnost je připomínat.
„Na začátku roku 1945 v Bergen Belsenu si Bertha Ferderber-Salz, autorka vzpomínek, pamatuje, jak poslouchala starou maďarskou Židovku zpívat šabatovou modlitbu, měkce a tiše, když ležely ve tmě na špinavých pryčnách. Umírající žena potom popřála Bertě „Dobrý týden! Dobrý týden tobě, rodině a všemu lidu Izraele! Amen.“ Když se jí Berta zeptala, zda se modlila, žena jí odpověděla slabým hlasem: „Je to naše povinnost chválit Boha stále a na každém místě. Bůh slyší naše modlitby, dokonce i když jsou vyslovovány z nejhlubší jámy. A i když nepřijde na pomoc zrovna nám, jsou zde další Židé na světě, pro které bychom měli žádat dobrý týden.“ Kdyby slova této ženy, „spravedlivé“, Berta nezaznamenala, nikdo by o tomto činu víry v nejhlubší díře nevěděl.“
BIBLICKÝ KONTEXT
Raphael pracuje s mnoha biblickými odkazy. Když zmiňuje slavný Žalm 22:2-3 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci….“, dodává k němu: „Chci navrhnout, že jestliže Bůh je ten, kdo nás opouští a je potichu tváří v tvář našemu utrpení, zbývá malý rozdíl mezi jeho mlčením a neexistencí. Boží mlčení v Osvětimi bylo mlčením všemohoucího Boha – Krále, který zde nebyl, ale vládl v myslích těch, kdo požadovali boží tresty z titulu jejich hierarchického postavení. Nebyl skrytý v Osvětimi, jednoduše byl sesazen a zavržen. Patriarchální Bůh v Osvětimi zemřel v jámě spolu s ostatními oběťmi. Boží patriarchální tvář zmizela a jeho moc zanikla. Ale Bůh, který přesahuje patriarchát (the metapatriarchal God) byl také, ale jinak, s těmi, kdo byli shozeni do jámy, neboť je nikdy neopustila (she never left their side).“
Co se mění je patriarchální model Boha, představa o něm a jeho moci. Patriarchální Bůh ztratil důvěru, protože byl konstruktem mocných.
Velký prostor Raphael věnuje náboženským konstruktům ČISTOTY a POSVÁTNOSTI. A bere je doslova. Slovy přeživší Sary Nomberg-Przytyk: „Bylo důležité se mýt, i když to znamenalo dřít si svoji tvář hrstí sněhu. Úsilí umýt si tvář bylo výrazem života.“ Když byla Livia Bitton Jackson převezena z Osvětimi do továrny Augsberg a měla možnost se umýt mýdlem a tekoucí vodou, zážitek popisuje mystickým jazykem: „Když jsme vyšly ze sprchy, malá tajná jiskřička sebeúcty vzplanula hluboko uvnitř mne. Je to boží vzkaz. Příslib vykoupení.“
„Nic neoznačuj za obyčejné nebo profánní: v Boží Přítomnosti jsou všechny věci svaté.“ (žák Baal Šem Tova)
SMLOUVA MEZI BOHEM A VŠEMI ŽIDY
Ženská zkušenost se pro Raphael stává středem smlouvy mezi Bohem a Židy proti silám historického zmaru: „Boha v Osvětimi bylo možné poznat ve chvíli, kdy si (lidé) viděli do tváře…“ TVÁŘ hraje také v teologii Raphael velkou roli: prolíná se tradiční židovská metonymie pro Boha („Boží Tvář“, PANIM, viz. např. kněžské požehnání 4M6:25-26 „…ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“) a konkrétní lidské tváře, které bylo tak těžké v Osvětimi vnímat. Podle svědectví bylo velmi těžké se podívat. Raphael přitom nemluví pouze o očním kontaktu, ale o „vtělené zkušenosti, při které oči jsou otevřené, přijímají a vnímají celou potřebu bližního.“ Některé ženy litují, že si nedokázaly zapamatovat tváře svých milých, jiné, že si je pamatovaly příliš. Stráže SS mluvily často o Židech jako o „Figuren“, tvarech, jejichž lidská forma a význam se rozpustil. Ženy byly do tváře bity, byly oholeny, vlastně vypadaly všechny stejně. Ztratily svoji jedinečnost, individualitu. „…v očích, zastřených a bez výrazu, které se setkaly s mým pohledem, se něco lidského z tváře ztrácelo,“ říká přeživší Giuliana Tedeschi. Přeživší Charlotte Delbo napsala ve své vzpomínkové knize báseň: „Nedovedete si představit, jak krásná byla. Určitě se jí nepodívali do tváře. Kdyby se podívali, nikdy by ji nezabili. Nemohli by.“ Nelze si při jejím čtení nevzpomenout na starý rabínský výklad příběhu Josefa a jeho bratří: reagují na verš 1M37:18 „Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí.“ Výklad je: „Je to tím, že ho viděli z dálky. Kdyby ho viděli zblízka, pochopili by, že je stejný jako oni, a neublížili by mu.“
„A kdekoli budu, nějakým tajemným způsobem moje láska překoná moji smrt a udrží vás naživu. Miluji vás.“ (přeživší Isabella Leitner vzpomíná na slova své matky, která říkala jí a jejím pěti sourozencům…než zemřela)
MATEŘSTVÍ V OSVĚTIMI
Emočně náročným tématem je téma mateřství a vztahu k dětem v Osvětimi. Raphael připomíná biblické pasáže o Mateřství Boha. Je známo, že těhotné ženy byly v Osvětimi odsouzeny k smrti, i když byly mladé, proto s pomocí spoluvězeňkyň porodily tajně a dítě bylo zabito. Bolest matek i dětí se nedá vypovědět. Jako jiné židovské feministky mluví Raphael o Šechíně, ženské Boží Přítomnosti, která, sama „v temném oblečení a znásilněná“, byla se ženami v Osvětimi. Byla v jejich činech, v jejich nadlidském úsilí zachovat si důstojnost, v jejich ponížení i v jejich selhání.Kdykoliv se ženské tělo sklonilo ke své bližní, stalo se příbytkem Šechíny. Některé činy nelze interpretovat, ptát se proč a nač, co mohlo být a nemohlo.
Šechína dovršila své vyhnanství, GALUT, který je podle kabaly základní realitou a bolestí současné existence. Vyhnanství ženské tváře Boha od mužské tváře Boha, rozštěp a rozdělení samotného Božství. Vykoupení probíhá, jak říkají chasidé, kousek po kousku, je to postupný proces. A děje se skrze vtělené lidi: to oni svým vlastním životem určují osud Boha.
Kniha je psána náročným filosoficko-teologickým jazykem a určitě jsem nepochytila všechny její nuance. Ale práce se svědectvími, dokládání tezí a typicky židovský brilantní intelektuální průzkum tématu s velkou dávkou ženské empatie vás nenechají v klidu a knihu dočtete jedním dechem.
„Buď požehnána ta, která byla na začátku a porodila,
ta, jejíž lůno pokrylo Zemi, ta, jejíž lůno chrání všechny bytosti.“
(Naomi Janowitz a Maggie Wenig: Šabatové modlitby)
THE FEMALE FACE OF GOD IN AUSCHWITZ.
A Jewish Feminist Theology of the Holocaust.
Melissa Raphael
Řada Religion and Gender. Routledge, Taylor & Francis Group. London and New York.
Foto: V roce 2014 Osvětim navštívil palestinský akademik Mohammed Dajani a 27 studentů jeho kursu historie. Byli prvními Palestinci, kteří kdy Osvětim navštívili. Za tuto osobní odvahu byl Dajani ze své domovské univerzity Al-Kuds ve Východním Jeruzalémě propuštěn. O rok později mu bylo zapáleno před domem auto. Pod vlivem šikany odcestoval do Spojených států. Nyní se snaží pobývat opět v Izraeli a Palestině a pracovat v neziskové organizaci podporující soužití Arabů a Židů.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K tématu na tomto webu:
Moje e-kniha O HOLOKAUSTU, včetně témat žen, dětí a poválečného léčení, zdarma ke stažení na webu
http://www.synagoga-turnov.cz/cs/nabizime/nabidky-pro-skoly.html