Věří na zázraky, pohádky a splněné sny – a jeho život pohádku připomíná. Je v ní svoboda divokých vln, přítel delfín, úcta k moudrosti zvířat, úspěch po dlouhém, vytrvalém úsilí, radost a skromnost. Ale je v ní také smutek z lidské hlouposti, která ničí životní prostředí, ve kterém žijeme i s jinými tvory. Jiří Karbus, v zahraničí známý jako George Karbus, potápěč a fotograf, říká „ne“ ničení přírody.
Zadáte si jeho jméno na Google a vyjede vám přehled ocenění a výher v prestižních soutěžích přírodní fotografie. Rozkliknete jeho web a zatají se vám dech. Jeho fotografie jsou víc než hezký obrázek: je to oslava ducha přirozeného světa, utkaná ze světla, úžasu a zachycení kouzla okamžiku. Jsou na nich rozeklané útesy omílané mořem, pobřeží ozářené hrou slunečních paprsků a mraků, neuvěřitelná struktura vln zastavená ve chvíli zlomu, podmořský svět ve své tajemné nádheře, mořští savci ve své velkoleposti a hravosti. A často člověk, potápěč, který se za nimi bez dýchacích přístrojů vydává a navazuje s nimi kontakt. Nepůsobí tam jako cizí prvek, ale jako partner.
Jak se stalo, že kluk z Karlových Varů propadl kráse oceánů? „Vždycky jsem snil o dobrodružství, četl knížky, koukal na filmy o moři a surfařích. Jsem dobrodružná povaha, nechtěl jsem se spokojit s normálním životem. Už za komunistů jsem chtěl žít u moře. Jak jsem po roce 89 odmaturoval, hned jsem se vydal na americkou ambasádu pro vízum. Chtěl jsem do Kalifornie. Vízum jsem ale nedostal, a tak jsem se aspoň vydal za kamarádem na španělskou Mallorku. Tam jsem čtyři a půl roku žil krásný život na sluníčku u moře. Pracovali jsme ilegálně v malé německé stavební firmě, surfovali jsme, potápěli se, skákali ze skal do vody, pili pivo… Když je vám dvacet, je to bezva život. Pak jsem chtěl víc surfovat a Středozemní moře mi přestalo stačit, tak jsme se už s přítelkyní odstěhovali na Tenerife na Kanárské ostrovy. Tam to ale na nás bylo moc turistické. Zvažovali jsme, co dál. Tou dobou Česká republika vstoupila do EU a Češi mohli v některých zemích začít legálně pracovat. A já zahlédl v časopise článek o Irsku. Fotografie k článku mne nadchly – a já se do Irska zamiloval. Bylo to zrovna to léto, kdy v Evropě byla tropická vedra, a mně došlo, že už jsem si tepla užil dost.“ Jiří s přítelkyní sbalili auto a přejeli trajektem do Irska.
První dva měsíce bydleli v kempu a hledali práci. Když ji našli, pronajali si bydlení a ve volných chvílích po Irsku jezdili.
Zlomem v jejich životě bylo seznámení s přátelským divokým delfínem u západního pobřeží Irska. „Objevili jsme ho před deseti lety a začali s ním plavat. Bylo to něco neuvěřitelného, úplně jsme se do něho zamilovali. Jezdili jsme za ním víc a víc a nakonec jsme se za ním přestěhovali. Plavání s delfíny mi otevřelo cestu úplně někam jinam. Poznal jsem sám sebe. Když jsem odešel z Čech, byl jsem dost sebestředný, ale delfín a Irsko mne naučili skromnosti a přátelství s přírodou.“
Nejen to. Jiří měl díky přátelství s delfínem možnost fotografovat ho tak, jak se to dosud málokomu podařilo. Jeho fotografie se začaly objevovat v časopisech – a vyhrávat soutěže. Tou dobou si udělal kurs plážového záchranáře, pracoval jako učitel plavání a surfingu či plavčík – a fotil. „Každý den jsme s delfínem plavali a já fotil víc a víc. Šetřil jsem a postupně jsem si kupoval o něco lepší fotografické vybavení. Moje fotky se lidem líbily, tak jsem si udělal web. Zlepšoval jsem se technicky, rozrůstalo se mi portfolio. A asi před třemi lety jsem se stal profesionálním fotografem. Teď už jenom fotím.“ Touha po krásné fotografii však nikdy nepřevážila nad úžasem ze setkání s krásou přírody. Ve svých reportážích se nebojí popsat silné emoce, radost a sílu zážitku. O pocitech při spatření polární záře v Arktidě například řekl: „Světlo se celou dobu měnilo a bylo velmi silné. Chtělo se mi najednou plakat, tančit i křičet.“ Mnoho jeho fotografií je doslova magických, třeba dnes už slavný záběr focený pod vodou z podhledu na přítelkyni Katku pod ledem, skrze který září zlatozeleně zbarvené sluneční světlo.
Léta si svoje cesty za fotografiemi platil sám. „Přes léto jsem pracoval jako instruktor surfingu a za peníze jsme koncem září jeli na Azory, kde jsem najal loď s kormidelníkem, abych mohl fotit delfíny a velryby. Pronájem stojí 500 euro na šest hodin. Vyjet můžete jen za dobrých povětrnostních podmínek. Za pár dní jsou peníze pryč. Když jsem někomu říkal, že jsem si focení hradil sám, nevěřil mi. Většina fotografů byl to dělala, jenom kdyby si je někdo najmul a zaplatil jim. Ale my jsme dřeli, abychom si vydělali na svoje sny.“
Tyhle starosti už Jiří řešit nemusí. Poslední dva roky se díky vítězství v mnoha soutěžích a publikaci fotek v prestižních časopisech stal tak známým, že musí nabídky odmítat. „Před dvěma lety bych bral jakoukoliv nabídku. Byl jsem rád za každou korunu. Dneska si můžu vybírat. Musel jsem se naučit říkat „ne“, to jsem předtím nikomu neuměl říct. Ale kdybych to nedokázal, tak by mne snad ušlapali. Už nejsem nováček, vím, co je dobré a co ne a do čeho nemá smysl se pouštět. Navíc jsme přírodní lidé, mám rád focení, ale ta byznys část mne nebaví.“
Komu neřekl „ne“ byla firma Nikon, která si ho vybrala, aby testoval její nejnovější fotoaparát D4s. „Je to velká pocta. Přijeli z Japonska a Ameriky, filmový štáb natočil o mém focení dokument, díky kterému mne oslovili sponzoři, takže už si nemusím kupovat drahé vybavení sám. Třeba jenom takové podvodní pouzdro stojí 6000 euro.“ „Ne“ se naučil říkat také proto, aby si uchoval nadšení pro fotografii. „Nerad bych ztratil spirit, duch, se kterým jsem k fotografii přišel. Ale věřím, že ho neztratím, protože peníze pro mne nejsou to nejdůležitější. Hlavní je pro mne mít svůj klid, čas na to být v přírodě.“ K přírodě ho pojí pevné pouto. „Pořád věřím na pohádky a na zázraky, na to, že pravda zvítězí nad lží a nenávistí, a celý život se tím řídím. Věřím, že když budu věřit v přírodu, budu na ni stále myslet a budu jí věrný, tak mi to vrátí. A ona to skutečně dělá. Věřím, že když si člověk jde za svým cílem, vždy to dobře dopadne a dostane hodně nazpátek. Chce to jenom trpělivost, soustředění a výdrž.“
Když přijde řeč na vztah lidí k přírodě, Jiřího optimismus mizí. Je zapojen do spousty ekologických aktivit, zaštiťuje svým jménem petice, poskytuje zdarma fotografie na podporu ekologických projektů, veřejně vystupuje. „Snažím se podporovat ochranu přírody, ale ono to většinou moc nepomáhá. Buď musíte být slavná osobnost, nebo mít hodně peněz na podporu kampaně, nebo to dělat radikálním způsobem. Líbí se mi třeba aktivity Sea Shepherd – jet s Japoncema bok po boku do Antarktidy a bránit velrybářským lodím v lovu. Klidně je i potopit. Musíte být drsní, když chcete přírodu chránit.“ Budoucnost vidí pesimisticky. „Nejdeme dobrou cestou, vlak civilizace nejde zastavit. Vadí mi jakékoliv znečišťování, zabíjení a týrání zvířat, výlov moří. Bolí mne z toho u srdce. Lidi ničí svět, ve kterém sami žijí, oddělují se od přírody, žijí ve městech, jsou závislí na moderních technologiích. Jsou od přírody tak vzdálení, že pro ni ztratili cit. Jak ji potom mohou ochraňovat? Když vidí dokumentární pořad o přírodě, tak se jim líbí, ale film skončí, začne reklama, a v tu chvíli zapomenou. Už jsou zase ve svém umělém světě. Přitom jsem si jistý, že většina lidí přírodu miluje a chtěli by v ní žít, ale svět, který vytvořili, ji nenávratně ničí.“
Naději vidí ve změně životního stylu, v dobrovolné skromnosti. Není to ale cesta pro každého. „Popravdě řečeno, žijeme na opuštěném pobřeží Irska, abychom od hnusné reality konzumního světa utekli. Je to bohem zapomenuté krásné místo bez továren a komínů a to mi dává zapomenout na to, co přírodě děláme. Naštěstí vím, že na světě jsou i lidé, kteří si to vše uvědomují a snaží se o změnu. Tady u nás je spousta lidí, místních obyvatel, mladých surfařů, umělců, kteří si navzájem pomáhají. Zakládají komunity, kde se společně podílejí na pěstování zeleniny, snaží se být soběstační, kupovat organické věci, podporovat místní farmáře, jíst místní potraviny. To je podle mne dobrá cesta.“ Irsko se stalo jeho domovem: „Pro mne je to nejlepší země na světě. Miluji jeho zelené pastviny, oceán, trpělivé lidi. Je to magické místo.“ Do Čech s rodinou jezdí jednou za dva roky „ukázat děti a na pivo“.
Jeho fotografie překračují hranice, ukazují kouzelnou krásu našeho společného domova, Země. A připomínají, o co můžeme přijít, když se nepokusíme navázat s ní vztah a svůj způsob života změnit.
JIŘÍ (GEORGE) KARBUS (1978)
Fotograf, potápěč a ekologický aktivista. Jeho fotografie byly publikovány např. v magazínech Nature´s Best, BBC Wildlife Magazine, BBC Focus, Nikon Pro, Outdoor Photography, Digital Camera, Birdwatch, Science Spin, Ocean. V Česku např. v časopise Příroda wildlife. Vystavoval např. ve Washingtonu, v Londýně, v Japonsku. S fotografií delfína „surfujícího“ vlnu pod hladinou vyhrál soutěž Nature´s Best, dále vyhrál např. soutěže Digital Camera Photography of the Year (kategorie zvířat) nebo Outdoor Photographer of the Year. Spolupracuje mj. s ekologickou organizací Blue Climate. Žije ve městečku Lahinch na západním pobřeží Irska. S přítelkyní Kateřinou jsou velkými příznivci freedivingu. Mají syna Joshuu a dceru Natálku. Více na webu https://georgekarbusphotography.com/
Kateřina a Jiří u Jardy Duška v Duši K zde:
https://www.facebook.com/watch/?v=1781461038542658
Psáno pro Galerii Ne.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Užasné a nádherné fotky. Na tohoto Čecha můžeme být hrdí. Obdivuji a smekám.
Dáša a Jan