JAN HUS, INKVIZICE A LÉČENÍ KOLEKTIVNÍ PAMĚTI

„Máte strach pohnout se dopředu? Říkat svoji pravdu? Obhájit své skutečné, autentická Já? V novém paradigmatu po nás život vyžaduje, abychom žili svoji multidimenzionalitu. Hlavním zádrhelem pro její uskutečnění je Inkvizice – strašlivé procesy s čarodějnicemi, které rozdrásaly naši kolektivní psyché nejhlubším traumatem, jaký si dokážeme představit. Jestliže se dokážeme ponořit hluboko do svého nitra, zjistíme, že v sobě máme obě strany hry Inkvizice: mučeného i mučícího. Toho, kdo zapaloval hranici, i toho, kdo byl na ní upálen. Toho, kdo byl autorem smlouvy odsuzujících duši, i toho, kdo podepsal a souhlasil s věčným zatracením.
V současné době energetické toky energie Božského Ženství na Zemi podporují uvolnění tématu Inkvizice uvnitř nás všech. Jste připraveni zvednout ruku a říct: „Ano, zúčastnil(a) jsem se toho, dlužím to, jsem připraven(a) nechat to odejít?“ Jestliže ano, tato telekonference vám poskytne příležitost k tomu, abyste uvolnili dlouho držené vzorce strachu, traumat a úzkostí, integrovali odštěpené aspekty sebe sama, vyčistili dráhy přístupu ke starověkým dovednostem a moudrému vědění, zrušili vzorce blokující vaše psychické vnímání, zažili větší sebepřijetí, mír a důvěru.
David Manning od začátku své energetické práce před 25 lety vnímal a odkrýval vzorec represe žen při čarodějnických procesech u svých klientek. Jeho osobní sebezkoumání odhalilo nejen jeho minulé životy jako obviňujícího i obviněného, ale také jeho aktivní roli architekta samotné Inkvizice. V této mocné telekonferenci David použije jedinečnou směs vyprávění příběhů, zvukových frekvencí a kosmického vědomí, aby pomohl jak mužům, tak ženám rozpustit omezující struktury inkvizice. Jestliže jste připraveni pracovat na vaší VNITŘNÍ INKVIZICI, ukončit ji a žít své autentické Já, připojte se k nám…“

(Z pozvánky na telekonferenci Unravelling the Inquisition (Podílení se na rozpadu Inkvizice) s Davidem Manningem a Luciou René)

FILM „JAN HUS“

Co se týče oslavy národních svátků, jsem, řekla bych, průměrně aktivní. Velikonoce jsou pro mne svátky jara, probouzející se Přírody, mystérium sebeobnovující síly života v posvátném cyklickém čase. Svátek sv. Václava vítám jako den volna, stejně tak podzimní prázdniny kolem 28.října. Svátek 17. listopadu se nás s manželem osobně dotýká a pravidelně s dětmi chodíme na slavnostní oběd. Vánoce jsou pro nás rodinnými svátky zahrnujícími nejen obdarovávání, ale i pilné objíždění příbuzných. No a nyní jsme měli dva svátky, ke kterým jsem dosud neměla příliš vztah. Příchod Cyrila a Metoděje do Čech mám spojený s křesťanskou misií, jejíž střízlivé hodnocení včetně uznání plnohodnotnosti předkřesťanské spirituality, ještě neproběhlo. (Letos mne zaujal inzerát na cyrilometodějské oslavy „Večer lidí dobré vůle“ – titulárním generálním partnerem je Skupina ČEZ, Generálním partnerem je T-mobile a hlavními partnery jsou Lesy ČR a Moravia Steel. Všechno jsou to firmy velmi podezřelé s pochybnou podnikatelskou etikou starého paradigmatu – s T-mobilem mám osobní, dosti alarmující zkušenost. Výmluvné spojení.) A svátek upálení Jana Husa jsem vnímala především jako dcera historiků – důležité datum, politováníhodná událost. Osobní vztah jsem k němu získala až letos, při 600. výročí, a ráda bych se s vámi o tento prožitek podělila.

Na začátku byla chuť si výročí připomenout shlédnutím filmu Jan Hus. Nemám na mysli starou verzi Otakara Vávry, při které jsem pravidelně jako dítě plakávala. (Z odstupu vnímám, jak byla manipulující, zkreslující a vydírající, poplatná době komunismu.) Myslím novou trilogii s Matějem Hádkem v hlavní roli. Shlédli jsme s manželem nadvakrát. Film se nám líbil. Byl střízlivý, uvěřitelný, srozumitelný, a přitom skrze obraz působivý. Hádkův výkon byl mocný: civilní, a přitom přesvědčivě niterný. Řeklo by se „moderní“.

S manželem jsme si o filmu i době (a zkreslující výuce o ní v našem dětství) hodně povídali. (Díky i časopisu Respekt za skvělé články, „Co Čech, to husita“ Petra Třešňáka a rozhovor s historikem – mediavelistou Františkem Šmahelem „Neposlušný heretik.“ ) Manžel je, i s ohledem na svoji čtvrtku německé krve, velmi citlivý na protiněmeckou ideologii, já zase lapám po dechu, vnímám bolest v buňkách a pláču při scénách, kdy je jedinec vyslýchán tribunálem, obviňován a souzen až odsouzen. Staré vzpomínky. Když jsme den po shlédnutí filmu jeli výletovat do Prahy, míjeli jsme na Václavském náměstí hlouček zpívajících cizinců s cedulí „Mr. John Hus – The Truth is Jesus“. Uvědomila jsem si, že tak Husovo poselství vůbec nevnímám, přestože PRO NĚHO byla pravda s Ježíšem ztotožněná. Každopádně jsme s mužem koupili květinu, nádhernou žlutou růži, a šli ji položit k Betlémské kapli. Něžnou barvu jsem vybrala pro léčení Husova vztahu k ženám, neboť jak říká v rozhovoru profesor Šmahel (Respekt 27-28, 2014),

„O ženách si nedělal velké iluze. Panictví mu bylo vyšší hodnotou než manželství, mužskou nadřazenost sdílel se svými kolegy a ženskému rozumu nepřikládal větší váhu. Proto také svému žáku Martinovi z Volyně poradil, aby se stykům se ženami raději vyhýbal, nevěřil jejich pokrytectví při zpovědích a nebral si na faru mladou kuchařku.“

CO JE NA HUSOVĚ PŘÍBĚHU STÁLE ŽIVÉ?

Stále živou a aktuální esencí Husova příběhu pro mne je jeho odvaha postavit se za SVOJI pravdu. Vybočit z davu, odolat nátlaku i mučení, hrozbám a mocenským lákadlům, a upřímně sdílet a obhajovat své vlastní názory. Prakticky pro mne není podstatné, zda měl tzv. objektivně tzv. pravdu. I ve filmu mi mnohé jeho výroky nesedly a kdybych žila v jeho době a nebyla ženou, jistě bych s ním o mnoha věcech diskutovala. Ale skutečnost, že se sám za sebe dokázal postavit, i když za to byl odsouzen k smrti, je pro mne mocným poselstvím. „Hus měl jako málokdo z našeho národa sílu hájit vlastní názor i za cenu smrti a jeho úsilí směřovalo k tomu, co naši praotcové nazývali obecným dobrem„, říká profesor Šmahel.

Vzpomněla jsem si i na jiný film, který jsme nedávno shlédli – „Creation“, česky „Síla lásky“. Je o Charlesi Darwinovi (a jeho manželce), z doby, kdy se rozhodoval, zda napsat či nenapsat knihu „O původu druhů“. Věděl, že se tím změní vědecké paradigma. Věděl, že bude odsuzován, že nabourává učení církve, že zraní a urazí svoji hluboce věřící manželku, že ho mnoho přátel opustí a ve společnosti může získat postavení psance. Film sleduje jeho strach spojený s bolestí ze smrti talentované dcery a se ztrátou víry. Sleduje také sílu lásky mezi manžely, která byla nakonec silnější než ženina náboženská horlivost. Je to ona, kdo definitivně rozhodne, že rukopis má být odeslán nakladateli. Dnes víme, že se mnoho z Darwinových strachů vyplnilo. Víme, že jeho teorie byla mnohokrát zneužita, například nacisty, považující se za ty „lepší a silnější“ v evoluci, a tudíž ty, kteří jediní mají právo na život. Také víme, že jeho teorie z hlediska dnešních vědeckých poznatků (a zvláště z úhlu pohledu vědy nového paradigmatu) je v mnohém překonána. Ale to nic nemění na jeho osobní odvaze vystoupit se SVOJÍ PRAVDOU, proti většině, v zaběhnutém a obecně přijímaném světonázoru.

PRAVDA JAKO OŠIDNÝ KONCEPT

Z podstaty logiky (smajlík…) jako jednotlivci nemůžeme nikdy vidět CELOU PRAVDU. Rabíni říkají, že náš svět je jako drahokam vybroušený do nekonečných plošek, a člověk ze své omezené pozice (a podstaty) vidí vždy jen jednu nebo několik těchto plošek. Čím je vědomější, tj. čím se jeho vědomí rozšiřuje (hinduisté či budhisté by řekli „čím je osvícenější“), tím více plošek vidí – a ty se mu spojují do určitého obrazu. Z podstaty omezení hmotným vtělením však do té doby naše pravda bude vždy DÍLČÍ. To ale neznamená, že bychom na ní neměli pracovat, tříbit ji a obhajovat ji! Zároveň ale s uvědoměním, že stejně cenná může být osobní pravda našeho partnera v diskusi, protože on vidí zase jinou plošku… A kdo ví, někde se třeba setkávají a obohacují. Židovští učenci tomu říkají „fasety Zjevení“:

„Pramen, z něhož vychází Učení, jenž neustále proudí, má různé strany, a to, co je vpředu, a to, co je vzadu, a odtud pocházejí rozdíly a protiklady a různá pojetí čistého a nečistého, povoleného a zakázaného, potřebného a nepotřebného, jak je známo mystikům, a onen mocný, kontinuální hlas obsahuje všechny tyto různé způsoby pojímání, neboť v něm není žádného nedostatku. Podle velikosti a síly hlasu vystupují protikladná pojetí, stojící proti sobě, neboť jeden zachytil tvář tohoto hlasu obrácenou k němu, a z ní i své rozhodnutí pro čistotu, druhý však rozhodnutí pro nečistotu, PODLE MÍSTA, NA NĚMŽ KAŽDÝ Z NICH STÁL A ODKUD VNÍMAL. (zdůraznila TD). Vše má však jeden původ a míří (navzdory zdánlivým protikladům) k jednomu místu… Proto máme naslouchat různým názorům, a v tomto smyslu se praví: „To i to jsou slova živého Boha.“ Neboť všechna závisejí na božské moudrosti, v níž jsou sjednocena ve svém původu… My nejsme schopni proniknout až k bodům, v nichž jsou protiklady zrušeny.“ (učenec Meir ben Gabaj, cituje Gershom Scholem v knize Davidova hvězda).

Nedovedu si příliš představit, že takový koncept jako byla Inkvizice, by se vyvinul v judaismu. Odlišný názor tam byl vítán, sloužil k tříbení a zkoumání. Někdy se s trochou nadsázky říká, že judaismus má pouze dvě dogmata: Bůh je Jedno a Božím Slovem je jak Učení zapsané, tak ústní, které tvoří v diskusích rabíni. Jedinou Pravdou byl Bůh, ale rabíni věděli, že by bylo Jeho urážkou považovat sebe sama za Jeho „zástupce na Zemi“. Pouze Bůh může rozhodnout.

ROZPOR SLOV A ČINŮ JAKO ZÁTĚŽ KOLEKTIVNÍHO VĚDOMÍ

Církev byla středověkou nadnárodní korporací, která zajišťovala kariéru, dobré společenské postavení a zajištěnou obživu – zkrátka přístup k moci. „Hus jako většina chudých chlapců toužil po dobrém zabezpečení ve službách církve.“ (Šmahel) Jestliže již v Novém Zákoně je řečeno, že Bůh ústy Ježíše říká „Já jsem Pravda, Světlo a Život“ – a církev se považuje za jeho pozemské arbitry, není divu, že příliš mnoho mocensky chtivých mužů ve středověké církevní hierarchii žongluje pojmem pravdy, jak se jim hodí. Inkvizice vznikla jako právní instituce vyšetřující skupiny a jednotlivce odchylující se od církevní autority a „pravé“ věrouky. Papežská inkvizice vznikla po IV. lateránském koncilu v letech 1212-1215, kdy mj. bylo zakázáno Židům vlastnit zemědělskou půdu, vstupovat do řemeslnických cechů (od té doby se mohli věnovat pouze finančnictví a obchodu) a přikázáno nosit zvláštní označení (předchůdce nacistické žluté hvězdy). Jak rostla síla vědomí lidstva, národní, resp. jazykové uvědomování příslušníků etnik a touha po osobním zkoumání a prožívání víry, včetně osobního, nezprostředkovaného kontaktu s Božstvím, moc církve se kymácela, a tím fanatičtější inkvizice byla. Nejvíce tzv. čarodějnických procesů probíhalo v 17.-18.století. Znáte to – umírající zvíře nejvíc kouše.

Tisíce mrtvých, jinověrní křesťané, Židé, muslimové, ženy i muži, byli odsouzeni jednoduše za to, že JEJICH pravda narušovala monopol církve na „pravdu“. Inkvizice je nejkrutějším stínem křesťanského učení o lásce a soucítění: je výsledkem výlučné touhy po světle a jediné pravdě. Ti nejhorlivější inkvizitoři sami sebe považovali za nejzbožnější křesťany. Inkvizice se v kolektivní paměti stala traumatem i vzorcem: mohli jej převzít jak nacisté v Německu a stalinisté v Rusku, tak komunisté v Československu. Mimochodem, scénář k trilogii Jan Hus napsala Eva Kantůrková, bývalá komunistka, od 70. let disidentka, a film natočil komunista, leč výborný režisér Jiří Svoboda. U principu osobní pravdy a její obhajoby se tak mohou sejít…vlastně asi všichni. Vynořuje se nám tak další otázka, kdy osobní pravda ohrožuje kolektiv. Tak sama sebe Inkvizice vnímala: jako ochránce stáda věrných věřících. Hranice mezi osobní vírou a psychickou nevyrovnaností je dosti tenká a šílenců, pseudomesiášů a falešných proroků bylo (v judaismu i křesťanství) vždy dost. To však neznamená, že by měli být upáleni.

SEBEREFLEXE?

Nejsem si úplně jistá, zda si dnes křesťané a zvláště katolíci jsou vědomi, jaká hluboká traumata církev lidskému kolektivu způsobila. Když slyším volání po „návratu k hodnotám“, a myslí se tím „ke křesťanským hodnotám“, ptám se sama sebe, co chtějí ti dobří lidé obnovovat? Méněcenné postavení žen? Opovržení vůči homosexuálům? Minimální prostor pro osobní svobodnou volbu? Prosazování jediné pravé víry a odsuzování jinověrců? Hodnoty nepotřebují křesťanství, aby je lidé žili: je mnoho spirituálních nauk i náboženských systémů, které hodnoty vyživují a podporují. Jsou tady neustále přítomné v energetickém poli: na nás záleží, zda je žijeme. Možná si dnes můžeme říct, že jsme díky křesťanství napřed, srovnáme-li se s islámem, resp. islamismem. Ale popravdě, možná že islám právě prochází procesem, kterým křesťanství procházelo právě v době husitství, reformace a třicetileté války (sunnité a šíté jako katolíci a protestanté?). Jednou z obtížných lekcí našeho vtělení do hmoty na planetě Zemi je skutečnost, že se setkávají různé „timelines“, časové linie, různé úrovně vývoje jednotlivců a kolektivů, a žijeme tu spolu v jednom fyzickém 3D prostoru, i když jsme tzv. „napřed“ či „pozadu“.

Naše kulturní, národní, náboženské a duchovní dědictví obsahuje světla i stíny. Prozkoumáme-li je s nadhledem a vědomím, že nám naše vnitřní zranění často zakalují jasný vhled, přispějeme tím k opouštění vzorců a programů držících Evropany a Čechy po dva tisíce let v konfiguraci „pán – otrok“ a „oběť – agresor – spasitel – mučedník“.(K léčení takových programů slouží i meditace, které vede Lucia René nebo David Manning). Každý si z našeho národního osudu můžeme pro sebe vzít téma k procítění, promyšlení a meditaci. Věřím, že se tím mnoho starých uzlů rozváže a bude se nám svobodněji dýchat, v této krásné zemi, s bohatou historií a budoucností, kterou my sami spolutvoříme, tady a teď.

Foto: Ajka Kyselo.
Jde o fresku Zvěstování Panny Marie ze 6.století v chorvatské bazilice sv. Eufrazijana v Poreči. Milá přítelkyně tak navazuje na naši diskusi, do jaké míry měla Panna Maria svobodnou volbu při rozhodování v procesu teologií nazývaném „panenské početí“. Narážíme na to, že v raných zobrazeních je Maria zachycena jako přemýšlející, zvažující. „Další důkaz, že naši předkové nechápali Marii pouze jako použitou k odnošení, ale že přijetí Ducha Svatého vnímali jako její aktivní rozhodnutí. Považovali ji za spolutvůrkyni….“

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

AGORA. MŮJ POHLED.

IDA Koho tíží svědomí?

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli