… aneb bývalý novinář agentury Associated Press Matti Friedman vysvětluje, jak a proč reportéři činí z Izraele pachatele a viníka problémů na Blízkém Východě. Vynikající analýza je stará téměř dva roky (článek vyšel 26.srpna 2014 po válce v Gaze zde: http://www.tabletmag.com/jewish-news-and-politics/183033/israel-insider-guide )je stále velmi aktuální.
Matti Friedman pracoval v letech 2006 – 2011 v agentuře AP. Je autorem knih Aleppský kodex (česky 2012 v nakladatelství Pistorius a Olšanská) a aktuálně Pumpkin Flowers (krycí jméno pro mrtvé a zraněné vojáky z pevnůstky-vojenského stanoviště) o své tříleté vojenské službě v libanonském nárazníkovém pásmu pod neustálými guerilovými útoky šítského radikálně islamistického hnutí Hizballáh.Více o něm na webu www.mattifriedman.com .
Zbývá ještě něco říci o Izraeli a Gaze? Toto léto (2014) jich byly noviny plné. Televizní diváci viděli před spaním hromady sutin a oblaka kouře. Typický článek z nedávného vydání The New Yorker popisuje letní události takto: po jedné větě věnuje hrůzám v Nigérii a na Ukrajině, čtyři věty šílené genocidě Islámského státu a zbytek článku – třicet vět – Izraeli a Gaze. Až hysterie poleví, svět nebude na události v Gaze vzpomínat jako na zvlášť důležité. Lidé byli zabiti, většina z nich Palestinci, včetně mnoha neozbrojených nevinných obětí. Přál bych si říci, že jejich tragická smrt (nebo tragická smrt izraelských vojáků) něco změní a představuje bod obratu. Ale není tomu tak. Nešlo o první kolo arabských válek s Izraelem a nebude ani poslední. Izraelské tažení se provedením příliš nelišilo od tažení vedených západní armádou proti podobnému nepříteli v minulých letech, s tím rozdílem, že ohrožení obyvatelstva vlastní země bylo naléhavě bezprostřední a armáda vynaložila větší úsilí ( i když marné) zabránit smrti civilistů. Podle mého názoru zůstane válka v Gaze významná pro způsob, jakým o ní bylo informováno a jak se tím odhalil znovuprobuzený starý vzorec pokřiveného myšlení. Tento vzorec se posunul s okrajů do mainstreamu západního diskursu.
Opět se vyjevila nepřátelská posedlost Židy. Klíč k porozumění této skutečnosti se nenachází mezi džihádistickými webmastery, konspiračními teoretiky nebo radikálními aktivisty. Nachází se mezi vzdělanými a slušnými lidmi, kteří se pohybují v mezinárodním mediálním průmyslu. Jsou to vážení a řádní lidé, mnoho z nich mí bývalí kolegové. Globální posedlost činy Izraele je považována za samozřejmost, ale ve skutečnosti je výsledkem rozhodnutí činěných konkrétními lidskými bytostmi na odpovědných pozicích – v tomto případě novináři a editory. Svět ve skutečnosti nereaguje na události v Izraeli, ale na popis těchto událostí tiskovými agenturami. Pro porozumění reakcím je proto důležté pochopit novinářskou praxi a především vážné selhání, která se v novinářství – v mé profesi – dějí v souvislosti s informováním o Izraeli.
JAK DŮLEŽITÝ JE PŘÍBĚH IZRAELE?
Počet pracovníků je nejlepší ukázkou významu Příběhu pro konkrétní tiskovou agenturu. Když jsem byl korespondentem v AP, agentura měla více než 40 pracovníků informujících o Izraeli a Palestinských územích. To bylo výrazně více pracovníků než má agentura v AP v Číně, Rusku či Indii či ve všech padesáti zemích subsaharské Afriky dohromady. Je to více, než kolik byl celkový počet pracovníků ve všech zemích, kde vypuklo „Arabské jaro“. Pro představu: Před vypuknutím občanské války v Sýrii byla stálá přítomnost agentury AP zajišťována jediným, Asadovým režimem schválením novinářem (stringer – novinář spolupracující s více redakcemi). Editoři AP tak věřili, že důležitost Sýrie je čtyřicetinou důležitosti Izraele. Nemíním si zasednout na agenturu AP: jde o průměrně velikou organizaci, a proto představuje dobrý příklad. Velcí hráči v mediálním byznyse myslí v kategoriích skupin – a určení počtu pracovníků je tedy odrazem jejich přístupu. Počet pracovníků v Izraeli lehce klesl, když začala arabská povstání, ale zůstal stále vysoký. A když kvůli válce v Gaze situace v Izraeli znovu začala vřít, reportéři byli opět přesunuti z často mnohem hrozivějších konfliktů. Izrael stále trumfne téměř vše ostatní.
Výsledný objem tiskového pokrytí tak dává událostem v Izraeli přednost ve srovnání s mnohem závažnějšími konflikty, i když se zrovna téměř nic neděje a přestože skutečný počet lidských obětí je nepoměrně menší. Např. v roce 2013 si izraelsko-palestinský konflikt vyžádal 42 životů – to je zhruba měsíční počet obětí v Chicagu. Jeruzalém, mezinárodně proslulé „město konfliktu“, měl méně násilných smrtí než Portland v Oregonu, jedno z amerických bezpečnějších měst. Naopak za tři roky syrského konfliktu zemřelo 190 000 lidí, což je o sedmdesát tisíc lidí více než počet všech obětí arabsko-izraelského konfliktu od jeho začátku v minulém století. Nicméně mediální organizace rozhodly, že arabsko-izraelský konflikt je mnohem důležitější než např. 1600 žen zavražděných v loňském roce 2013 v Pákistánu (z toho 271 znásilněných a 193 upálených), pokračující ničení Tibetu Čínou, resp. čínskou komunistickou stranou, masakr v Kongu (více než 5 milionů mrtvých v roce 2012) nebo ve Středoafrické republice či drogové války v Mexiku (počet obětí v letech 2006-12 je 60 000). A to nezmiňujeme konflikty, o kterých nikdo nikdy neslyšel, v zapadlých částech Indie či Thajska. Mediální organizace věří, že co se děje v Izraeli je nejdůležitějším Příběhem na zeměkouli, nebo tak nějak…
CO JE V PŘÍBĚHU IZRAELE DŮLEŽITÉ A CO NE
Reportér pracující v mezinárodním tiskovém týmu v Izraeli rychle pochopí, že skutečně důležitým tématem v izraelsko-palestinském příběhu je Izrael. Jestliže sledujete mainstreamové mediální zpravodajství, ztěží najdete analýzu palestinské společnosti, analýzu jejích ideologií, profily ozbrojených palestinských skupin, investigaci palestinské vlády. Palestinci nejsou bráni vážně jako činitelé svého vlastního osudu. Západ rozhodl, že Palestinci by měli chtít stát vedle Izraele, a tento názor je jim připisován jako fakt, ačkoli kdokoli, kdo strávil čas se skutečnými Palestinci, chápe, že věci jsou – pochopitelně – mnohem komplikovanější. Kdo Palestinci jsou a co chtějí není důležité: Příběh má říkat, že jsou pasivními oběťmi strany, o kterou jde. A tou je Izrael. Např. korupce budí v mnoha Palestincích pod vládou Palestinské samosprávy důraznou a naléhavou obavu, ale když jsme spolu s kolegou navrhli článek o ní, byli jsme informováni šéfem kanceláře, že palestinská korupce „není vhodným příběhem“. Izraelská korupce vhodným příběhem byla, takže jsme o ní mohli dlouze napsat.
Izraelské akce jsou neustále analyzovány a kritizovány. Každý nedostatek v izraelské společnosti je útočně ohlášen a komentován. V období sedmi týdnů od 8.listopadu do 16. prosince 2011 jsem se rozhodl počítat příběhy vycházející z naší kanceláře o různých morálních selháních izraelské společnosti: o navrhované legislativě, která by omezila média, o stoupajícím vlivu ortodoxních Židů, o nepovolených základnách osadníků, o genderové segregaci, atd. Napočítal jsem dvacet sedm článků, průměrně jeden za dva dny. Velmi konzervativním odhadem byl tento sedmitýdenní přehled vyšší než plný součet všech významných kritických příběhů o palestinské vládě a společnosti (včetně sledování totalitních praktik islamistů z Hamasu), které naše kancelář AP publikovala v předchozích třech letech. Např. Listina Hamasu, která požaduje nejen zničení Izraele, ale i vraždu všech Židů, a obviňuje Židy ze zosnování Francouzské i Ruské revoluce a obou světových válek, nikdy nebyla po dobu mého zaměstnání v AP zmíněna, ačkoli Hamas vyhrál palestinské národní volby a stal se jedním z nejdůležitějších hráčů v regionu. A co se týče války v Gaze: pozorovatel by si mohl myslet, že v minulých letech učiněné rozhodnutí Hamasu vybudovat vojenskou infrastrukturu uvnitř občanské infrastruktury Gazy, je tématem důležitým a zajímavým pro média! Minimálně pro upozornění, co to ve válečném konfliktu reálně znamená a kolik to bude stát nevinných lidských obětí… Ale nestalo se tak. Hamas nebyl vnímán jako důležitý a jeho aktivity byly ignorovány. Co bylo považováno za důležité bylo rozhodnutí Izraele na Hamas zaútočit.
Velké diskuse se vedly i o pokusech Hamasu zastrašit reportéry. Každý veterán novinářských týmů na Blízkém Východě ví, že zastrašování je realita. Sám jsem to zažil jako editor v AP. Během bojů v Gaze v letech 2008-2009 jsem osobně z textů odstraňoval klíčový detail – skutečnost, že bojovníci Hamasu jsou oblečeni v civilním oblečení, a tudíž jsou i počítáni mezi civilní oběti. Činil jsem tak z důvodu výhrůžek smrtí našemu reportérovi v Gaze. Nařízená taktika byla – a stále je – vůbec čtenářům nezmiňovat cenzuru příběhu, pokud ovšem nejde o cenzuru izraelskou. Nedávno editor zpráv v jeruzalémské pobočce AP zdokumentoval a chtěl publikovat příběh zastrašování reportérů Hamasem. Příběh byl jeho nadřízenými zastaven a nepublikován. Nicméně jestliže si kritici myslí, že úsilí novinářů informovat o Hamasu je zmařeno hrozbami banditů, a informovat tudíž nejde, tak se mýlí. Je mnoho méně riskantních způsobů, jak reportérsky dokumentovat aktivity Hamasu, pokud je k tomu vůle: např. změnit jména autora a agentury a zaměnit je jmény z Iraele, publikovat články bez titulků se jménem a agenturou, citovat izraelské prameny. Reportéři jsou důmyslní – když chtějí.
Skutečnost, že se o zastrašování Hamasu nemluví, souvisí s faktem, že se o činech Palestinců nemluví. Většina reportérů v Gaze věří, že jejich prací je dokumentovat násilí řízené Izraelem vůči palestinským civilistům. To je podstata Příběhu. Navíc jsou reportéři pod tlakem uzávěrky a často riskují. Mnoho z nich nemluví arabsky a mají jen slabé ponětí (tenuous grip, „mlhavou kontrolu“)o tom, co se skutečně děje. Jsou závislí na palestinštích kolezích a zprostředkovatelích (fixer), kteří se buď bojí Hamasu, nebo ho podporují, nebo obojí. Reportéři ani nepotřebují hamásovské násilníky, aby jejich vnímání faktů bylo zkresleno. Není náhodou, že těch málo novinářů, kteří podali zprávu o bojovnících Hamasu či odpalovacích plošinách raket v civilních oblastech nebylo z velkých zpravodajských organizací operujících v Gaze. Většinou to byli novináři z okrajových organizací či nováčci (Fin, indický tým, a několik dalších). Chudáci, nedostali pokyny.
CO DALŠÍHO NENÍ PODSTATNÉ?
Skutečnost, že si Izraelci nedávno zvolili poměrně umírněné vlády, které usilovaly o smíření s Palestinci – jejichž snahy byly zničeny samotnými Palestinci – , je považována za nedůležitou a je zmiňována zřídka. Tyto mezery nejsou přehlédnutímm, nýbrž záměrem. Např. na začátku roku 2009 moji dva kolegové získali informaci, že izraelský premiér Ehud Olmert před několika měsíci učinil významnou mírovou nabídku Palestinské samosprávě. Palestinci ji považovali za nedostatečnou. Dosud o této skutečnosti nebyla podána zpráva – a přitom to byla, či mohla být, jedna z nejvýznamnějších novinek roku. Reportéři získali potrvzení z obou stran, jeden z nich dokonce viděl na vlastní oči mapu (s územními ústupky Izraele vůči Palestincům). Nicméně vrchní editoři kanceláře rozhodli, že reportáž nebude publikována. Někteří zaměstnanci byli rozzlobení, ale ani to nepomohlo. Náš narativ, způsob podání Příběhu, byl, že Palestinci jsou umírnění a Izraelci vzpurní a stále tvrdší, neústupnější. Podat zprávu o Olmertově nabídce, stejně jako vrtání se v tématu Hamasu, by znamenalo, že takový narativ je nesmysl. A tak jsme dostali příkaz informace ignorovat, což jsme rok a půl dělali. Toto rozhodnutí mi ukázalo, co by měli pochopit všichni čtenáři Příběhu Izraele v médiích: mnozí lidé, kteří rozhodují o tom, co budete číst a co uvidíte, vidí svoji roli nikoli jako vysvětlující, ale jako politickou. Zpravodajství je zbraň používaná ve prospěch strany, kterou mají rádi.
JAKÝ JE RÁMEC PŘÍBĚHU IZRAELE?
Rámcem Příběhu Izraele jsou termíny užívané už na začátku 90.let 20.století spojené s úsilím o ustanovení dvou států. Obecně se přijímá, že izraelsko-palestinský konflikt znamená konflikt odehrávající se v zemi Izraele (což je 0,2 procenta arabského světa). Židé jsou zde většinou a Arabové menšinou. Ve skutečnosti by přesnějším onačením bylo „izraelsko-arabský“ či „židovsko-arabský“ konflikt: tj. konflikt mezi šesti miliony Židy v Izraeli a třista miliony Araby v okolních zemích. A možná ještě přesnějším označením by bylo „izraelsko-muslimský“ konflikt, vezmeme-li v úvahu nepřátelství nearabských států jako je Írán nebo Turecko. Muslimů je na světě přes miliardu. Je to konflikt, který se v různých podobách odehrává už století, dávno předtím, než Stát Izrael vznikl, předtím, než Izrael obsadil palestinská území Gazy a Západního břehu, a předtím, než byl vůbec používán termín „Palestinci“. Nicméně označení „izraelsko-palestinský“ konflikt a jeho rámec umožňuje Židy, drobnou menšinu Blízkého Východu, popisovat jako silnější stranu. Také zahrnuje nevyslovenou domněnku, že pokud bude „palestinský problém“ vyřešen, konflikt zmizí (ačkoli každý informovaný člověk o tom dnes silně pochybuje). Tato definice také umožňuje popisovat izraelský projekt osad na palestinských územích (který je podle mého názoru vážnou mravní a strategickou chybou na izraelské straně) nikoli jako jeden z ničivých symptomů konfliktu (kterým je), ale jako příčinu tohoto konfliktu.
Poučený pozorovatel Blízkého Východu se nemůže zbavit dojmu, že oblast je sopkou. Radikální islám – ideologie, která v různých obměnách nyní tvaruje tuto část světa – je lávou. Izrael je malou vesničkou na svazích sopky. Hamas je místním představitelem radikálního islámu a je otevřeně oddaný vyhlazení židovské menšiny, ostrůvku jménem Izrael, stejně tak jako Hizballáh (vůdčí představitel radikálního islámu v Libanonu), Islámský stát v Sýrii a Iráku, Talibán v Afgánistánu a Pákistánu, a další. Hamas není – jak otevřeně připouští – strana vhodná k úsilí o vytvoření palestinského státu vedle Izraele. Má odlišné cíle, o nichž hovoří dosti otevřeně. Od poloviny 90.let Hamas více než jiné činitele zničil izraelskou levici, ovlivnil umírněné Izraelce tak, že začali vystupovat proti územním ústupkům, a pohřbil šance na dvoustátní kompromis. To je přesný rámec Příběhu.
Pozorovatel může Příběh zarámovat i pohledem na postavení jiných menšin na Blízkém Východě. Všechny jsou pod vážným tlakem islámu. Když jsou menšiny bezmocné, jejich osud je osudem Jezídů či křesťanů v severním Iráku. Když jsou ozbrojené a organizované, tak se mohou bránit a přežít, jako Židé a – doufejme- Kurdové. Jinými slovy je zde mnoho způsobů, jak se podívat, co se v regionu děje. Jeruzalém je méně než den cesty od Aleppa či Bagdádu, a tak by mělo být každému jasné, že mír na Blízkém Východě je nedostižný dokonce i tam, kde Židé chybí. Nicméně reportéři obecně nemohou vidět Příběh Izraele ve vztahu k něčemu jinému. Místo aby popisovali Izrael jako jednu z vesnic na svahu sopky, popisují ho jako sopku. V mezinárodních médiích tak Izrael neexistuje ve stejném geopolitickém světě jako Irák, Sýrie či Egypt.
STARÉ ZNÁMÉ PLÁTNO K PROMÍTNUTÍ PROJEKCÍ
Po staletí Židé neměli ochranu vlastního státu. V zemích, kde žili uprostřed většinové populace, hráli roli hromosvodu pro její nesnášenlivost. Byli symbolem věcí, které se nepovedly. Chtěli jste říct, že hrabivost je špatná? Židé byli hrabiví. Zbabělost? Židé jsou zbabělí. Byli jste komunisté? Židé byli kapitalisté. Byli jste kapitalisté? V tom případě byli Židé komunisté. Hlavním rysem Židů mělo být morální selhávání. To byla jejich role v křesťanské tradici – a jediný důvod, proč se o ně evropská společnost zajímala.
Jako mnoho Židů, kteří vyrostli ve druhé polovině 20.století v přátelských městech Západu, jsem tuto skutečnost nebral v úvahu nebo ji považoval za horečnaté vzpomínky svých prarodičů. Nyní jsem však pochopil svoji naivitu. Současní lidé Západu mají sklon věřit, že nemocemi dneška jsou rasismus, kolonialismus a militarismus. Jediná židovská země na světě udělala méně škody než většina zemí na zeměkouli, a stejně – když lidé hledají zemi, který by symbolizovala hřích našeho nového, post-koloniálního, post-militaristického, post-etnického vysněného světa, zemí, kterou si zvolí, je Izrael. Když lidé, kteří jsou zodpovědní za vysvětlování světa světu – totiž novináři, podávají informace o židovské válce jako o důležitější válce než je jakákoliv jiná, když líčí Židy Izraele jako očividně špatnou stranu viníků, když opomíjejí všechna možná ospravedlnění židovských kroků a zakrývají skutečnou povahu jejich nepřátel, říkají svým čtenářům (až už záměrně či nikoliv), že Židé jsou nejhoršími lidmi na zemi. Židé jsou symbolem zla, které se civilizovaní lidé učí odmala si ošklivit.Mezinárodní zpravodajství se stává morální hrou v hlavní roli se známým padouchem.
Někteří čtenáři si možná pamatují, že Británie se zúčastnila invaze do Iráku v roce 2003. Invaze měla za důsledek smrt více než trojnásobného počtu lidí, kteří byli kdy zabiti v izraelsko-arabském konfliktu, a přesto demonstranti v Británii vášnivě odsuzují židovský militarismus. Bílí lidé v Londýně a Paříži, jejichž rodiče se ještě před nedávnem nechávali obsluhovat tmavými domorodci v Rangúnu či Alžíru, odsuzují židovský kolonialismus. Američané, kteří žijí na místech zvaných Manhattan (z „Manna-hata“, indiánského názvu „ostrov mnoha vršků“, pozn. TD) či Seattle (z poangličtěného „Si´ahl“, jména významného indiánského náčelníka známého svojí moudrou ekologickou výzvou bílým osadníkům, pozn. TD) odsuzují Židy pro vyhánění domorodého palestinského obyvatelstva. Ruští reportéři odsuzují izraelskou brutální vojenskou taktiku. Belgičtí reportéři odsuzují izraelské zacházení s africkými migranty. Když Izrael před několika lety zorganizval dopravu pro palestinské pracovníky Západního Břehu přejíždějící do Izraele, američtí čtenáři novin četli o izraelských „autobusech segregujících obyvatele“. A je stále mnoho lidí v Evropě, a nejen v Německu, kteří rádi slyší, když jsou Židé obviňováni z genocidy. Nepotřebujete být profesor historie ani psychiatr, abyste pochopili, co se děje. Potomci bezmocných lidí, kteří byli vyhnáni z Evropy a muslimských zemí Blízkého Východu a vzpamatovali se z vážných ran v maličkém cípu země, se stali tím, čím byli jejich prarodiče – nádrží, do které ostatní svět plive. Židé Izraele jsou plátnem, na které si každý promítne věci, které nenávidí na sobě a na své zemi. A tato projekce je společensky přijatelná. Nástrojem, kterým je tato psychologická projekce prováděna, je mezinárodní tisk.
KOMU NA TOM ZÁLEŽÍ, ŽE JE SVĚTU PŘEDLOŽEN CHYBNÝ PŘÍBĚH IZRAELE?
Mezi způsobem, jak jsou události Příběhu Izraele popsány, a způsobem, jak se opravdu staly, se otevřela hluboká mezera. Názory i politické způsoby jednání jsou následně chybné. Pozorovatelé jsou pravidelně událostmi nepříjemně překvapeni. Izrael ovšem není prvním případem, kdy se tak děje. Odborník na Rusko Leon Aron napsal v eseji (publikovaném v prestižním magazínu Foreign Policy) , že v období před pádem sovětského komunismu v roce 1991 „prakticky žádný západní odborník, akademik, úředník nebo politik nepředvídal blížící se zhroucení Sovětského svazu.“ Říše se rozkládala roky a znamení degenerace byla zjevná, ale lidé, kteří by je měli vidět a informovat o nich, selhali. Když se supervermoc zhroutila, každý byl překvapen.
A je zde Španělská občanská válka. „Brzy jsem si všiml, že o žádné události není správně v novinách informováno, ale ve Španělsku jsem poprvé viděl novináře, kteří si naprosto nevšímali faktů… Viděl jsem historii psanou nikoli tak, jak se děla, ale jak by se měla dít podle různých „stranických linií“.“ Tato slova napsal George Orwell v roce 1942. Orwell nevystoupil z letadla v Katalánsku, nepostavil se vedle republikánského kanonu a nenafilmoval se sebejistě opakujíc to, co říkal každý druhý, s tím, co bylo vidět na první pohled: zbraně, sutiny, mrtvá těla. Prohlédl ideologické fantazie svých kolegů a poznal, že to skutečně důležité nebylo na povrchu zjevné: totiž že válka ve Španělsku nebyla o Španělsku, ale o srážce dvou totalitních systémů, Německa a Ruska. Uvědomil si, že je svědkem hrozby evropské civilizaci. O tom psal. A měl pravdu.
Pokud chceme pochopit, co se v létě 2014 děje v Gaze, potřebujeme pochopit, o co jde šíitské radikálně islamistické organizaci Hizballáh v Libanonu, proč jsou na vzestupu sunitští džihádisté v Sýrii a Iráku, i jak dlouhá chapadla má šíitská jaderná velmoc Írán. Také je důležité si všimnout, že země jako je Egypt či Saudská Arábie mají aktuálně blíže k Izraeli než k Hamasu. A především je důležité si uvědomit, co je jasné téměř každému na Blízkém Východě: stoupající silou v naší části světa není demokracie či modernita, ale sílící napětí islámu, který na sebe bere rozmanité a často navzájem konfliktní podoby, a který je připraven použít radikální násilí v touze region sjednotit pod svojí kontrolou a postavit se Západu. Lidé, kteří toto pochopí, budou schopni se rozhlédnout a propojit jednotlivé body konkrétních událostí.
Izrael není ideou, symbolem dobra nebo zla či lakmusový papírkem pro liberální názory na společenských večírcích. Je to malá země v děsivé části světa. Ta část se stává stále zlověstnější. Informování o ní by mělo být kritické – stejně jako informování o jiných místech. Je potřeba ji vnímat v kontextu a v proporcích. Příběh Izraele není jedním z nejdůležitějších příběhů na světě, a dokonce ani na Blízkém Východě. Ať v budoucnu situace v regionu dopadne jakkoli, výsledek bude záležet na Izraeli asi jako výsledek druhé světové války záležel na válce ve Španělsku. Izrael je smítkem na mapě, vedlejším programem, který shodou okolností nese mimořádnou emoční zátěž.
Mnoho lidí na Západě by samozřejmě dalo přednost starému pohodlí. Rozebírali by morální selhání Židů a cítili ten známý pocit nadřazenosti, tváří v tvář nešťastné a matoucí realitě. Možná by přesvědčili sami sebe, že vše, co se děje, je problém Židů – a pochopitelně jejich chyba. Nicméně pokud se do těchto fantazií zapojí novináři, zaplatí za to důvěryhodností své profese. Jak by řekl Orwell: Svět se baví fantaziemi na své vlastní riziko.
PŘEKLAD: TEREZIE DUBINOVÁ
Zdroj textu: http://www.tabletmag.com/jewish-news-and-politics/183033/israel-insider-guide
Původní název: An Insider´s Guide to the Most Important Story of Earth. A former AP correspondent explains how and why reporters get Israel so wrong, and why it matters
Zdroj fotografie: www.timesofisrael.com . Pochází z článku o soukromé síti škol v Izraeli, kde se společně učí mladí lidé z různých koutů světa, včetně světa arabského/muslimského. Takovou reportáž a fotografii v českých (světových) médiích najdete ztěží.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: