…s milým kolegou a přítelem, římskokatolickým farářem Josefem Kordíkem (ročník 1948). Vyšla na konci října a jmenuje se „Kniha, která může být: Svoboda jít s Bohem. Rozhovory s Josefem Kordíkem“.
Jako pozvánku ke koupi přijměte darem předmluvu knihy. Koupí knihy přispějete na opravu prasklého stropu v kostele sv. Jiljí v Železnici u Jičína. Informace o distribuci a prodeji knihy najdete na webu http://farnost-zeleznice.webnode.cz/ . V Praze ji lze zakoupit v knihkupectví Kalich (Jungmannova ulice) a v knihovně Libri Prohibiti (Senovážné náměstí 2). Pokud mi napíšete na mail, ráda Vám knihu pošlu poštou oproti platbě na účet.
PŘEDMLUVA KNIHY „SVOBODA JÍT S BOHEM: Rozhovory s Josefem Kordíkem“
Jsem žena. Je mi čtyřicet pět let. Uctívám Božství jako Moudrost Vesmíru. Přijímám reinkarnaci a Přírodu vnímám jako živou. Uctívám Gaiu, Zemi, jako nekonečnou Inteligenci, s níž jsme spojeni a z níž jsme uhněteni. Miluji ji.
Pamatuji si a vnímám hluboká traumata ženské duše a ženské polarity našeho světa způsobená patriarchátem, katolickou církví a křesťanstvím.
A přesto (… nebo právě proto?) mi osud přivál do cesty muže, který se stal mým kolegou a přítelem. Je katolickým farářem, starším o dvacet tři let. Z naší spolupráce a rozhovorů vznikla tato kniha.
Seznámili jsme se na mé přednášce, příznačně na téma „Ježíš byl Žid“, pořádané občanským sdružením Zebín v Jičíně. Byl krásný letní den. Vše bylo připravené na nádvoří Valdštejnského paláce na náměstí. Přišla jsem včas, abych stihla napsat důležité pojmy na tabuli (nesu učitelské geny…). Pořadatel, kamarád David, mne představil „panu faráři Kordíkovi ze Železnice“. Dodnes si pamatuji, jak přísně a zkoumavě si mne prohlížel. Po dobu přednášky seděl vedle mne a kladl poučené a bystré otázky. Po skončení přednášky mi opět podal ruku – a tentokrát se díval vlídně, s úsměvem. Prošla jsem zkouškou.
Setkávali jsme se na akcích Zebína i v dalších letech a vždy jsme si měli co říct.
Po pár letech se mne pan Kordík zeptal, zda bych byla ochotná chodit do Věznice Valdice učit odsouzeného klienta hebrejsky. Tak začalo šest výživných let, kdy jsem jako mladá žena vstupovala do prostor …náročných. Každou neděli jsem dvě hodiny učila. Mimochodem, neobvyklý student, Rom, jazyk zvládl skvěle, s velkou inteligencí i vnímavostí. Chvíle, kdy jsme ve třech diskutovali nad biblickými texty, zkoumali hebrejskou, řeckou a českou verzi a skládali dohromady své pohledy, mi zůstanou v paměti navždy. Nemohli jsme být rozmanitější trojicí – bílí a Rom, muži a žena, věkem různí, různého rodinného zázemí, různé životní zkušenosti, a přesto jsme se v míru scházeli nad posvátným textem. Několikrát jsem také připravila přednášku na biblické téma s diskusí i pro odsouzené navštěvující římskokatolické bohoslužby vedené panem Kordíkem.
Když znáte dějiny Židů v křesťanských zemích, střízlivě a reálně vnímáte křesťanská slova o „všeobjímající lásce“ a „potřebě odpuštění“. Jako hebraistce a ženě, která z hloubi duše cítí a ctí židovství, mi utkvěly v paměti dvě chvíle, kdy pan Kordík činil nápravu křivd minulosti na osobní úrovni. Sám za sebe, a zároveň za církev, jíž je pokorným členem. Přitom nešlo o velká gesta provázená gejzírem ušlechtilých slov – ale o hluboce procítěné konkrétní činy. První chvíle je spojena s fatálním požárem v zalesněném pohoří Karmel v Izraeli roku 2010. Vyžádal si lidské životy i hmotné škody. Po jeho uhašení vyhlásil Židovský národní fond (Keren kajemet le-Jisrael) finanční sbírku pro výsadbu nových stromů. Okamžitě jsme, s vděčnou vzpomínkou na chvíle strávené v Izraeli, s manželem přispěli. Na návštěvě u pana Kordíka jsem požár zmínila a zmínila letmo i sbírku. Beze slova vstal a z pokoje přinesl nemalý obnos. „Přidejte to do sbírky,“ řekl.
Druhá chvíle je spojena s mojí prací správkyně Synagogy Turnov. V letních měsících – v době plného provozu – jsem občas náročně ladila práci a rodinný život. Tehdy mi pan Kordík nabídl, že za mne v synagoze zaskočí. Nemohl mne překvapit více…. A skutečně se tak stalo. Strávila jsem pár dní prázdnin s dcerami a on prováděl návštěvníky po synagoze. A když v ní byl sám, vím, že rozmlouval s Bohem a modlil se. Troufám si říci, že za odpuštění. Ale modlitbou byla už jeho práce pro synagogu – praktický čin, kterého se nebál.
To je pro něho typické. Více činů než slov a hluboká pokora.
Poté, co přečetl moji knihu Kořeny ženské spirituality, mi pan Kordík napsal: „Děkuji, že jsem měl možnost nahlédnout do ženského vnímání“. Kdo z mužů má tuto odvahu – číst knihu o bohyních a hrdosti i bolesti žen, s plnou pozorností? A který kněz?
Když mne pan Kordík poprosil, abych se ujala psaní této knihy, měla jsem radost, že budu mít příležitost se s ním potkávat a vést rozhovory. Vždy jsem ráda naslouchala příběhům druhých lidí a žasla nad propleteností lidských osudů, ale potřebovala jsem si oněch vypravěčů vážit. A pan Kordík má moji velikou úctu.
Rozhovory jsme vedli někdy na připravená témata a jindy spontánně. Skutečnost, že se dlouho a dobře známe, nám umožnila dotknout se i citlivých témat. Pan Kordík mnohdy přiznává svůj strach i své různé slabosti – netrpělivost, vzteklost, sveřepost. „Jsem potvora,“ řekl jednou. A jindy: „Stejně se zase těším odpoledne do lesa, víte. Moje nervy si tam odpočinou. Letos jsem tam byl už asi pětadvacetkrát (řečeno v dubnu 2016). Není to ztracený čas. Moje nervy občas pochodujou… Jsem rád, že svoji vzteklost neskrývám. Když ji nebudu skrývat, je to cesta k nápravě.“ Já se nijak netajím se skepsí vůči církevnímu establishmentu a zatuhlostem systému. Avšak i když máme na některé věci různé názory, nepotřebujeme se vymezovat. Nechceme se jeden druhého dotknout. Na moji otázku „Kdo je podle Vás nyní duchovní autorita?“ pan Kordík odpověděl: „Církev. Promiňte mi to.“ Věděl, že můj názor je jiný. Jak je cenné, když na Vás Váš partner v diskusi bere ohledy…
Zpracování rozhovorů pro mne bylo procesem léčení a přijetí. Setkání s panem Kordíkem a dalšími přáteli křesťany mi před lety rozbilo vzorec monolitního vnímání křesťanství a moje zranění se začala hojit. Dnes vnímám, že je potřeba rozlišovat a že lidstvo má naději, pokud více než formu bude vnímat obsah, esenci, čistotu záměru a jeho uskutečnění. To, co nás spojuje, nikoli to, co nás rozděluje.
Tato kniha je o naději. O naději, že se lidé, jakkoli různí, dokáží ctít a domluvit. Naším společným přáním je, aby vám přinesla radost, inspiraci a pohodu. Bez pocitů, že něco „máte“ nebo „musíte“. Jak říká pan Kordík: „Když vás něco bude nudit, přeskočte to!“
S úctou,
Terezie Dubinová
V Jičíně 1. března 2016
Více o panu Kordíkovi naleznete v mém článku zde: http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/87/josef-kordik-kdyz-jeden-podpis-rekne-jasne-ne
Fotogalerie z premiérové besedy a čtení s Jáchymem Topolem v Knihovně Václava Havla zde.
http://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/fotogalerie/1433/josef-kordik-a-tereza-dubinova-povolanim-knez-1-11-2016