O nevěře

…aneb život bez nevěry je životem v integritě.
Ráda si čas od času koupím ženský lifestylový časopis a skrze jeho fotografie se ponořím do snění. Miluji krásné věci, ale nemusím je mít, takže jsem ideální prohlížečkou, ale neperspektivním objektem PR agentur. Občas se stane, že si přečtu i nějaký článek: s mým náhledem na svět se většinou míjí, ale proč ne? Inspirace se dá najít i na nečekaných místech. Když mi kamarádka poslala odkaz na článek o nevěře v červnovém čísle Elle, se zájmem jsem se pustila do četby.

Na články i studie věnující se lidské nevěře už jsme jistě zvyklí. Mnohé z nich dochází k závěru, že „nevěra je přirozená“ a „patří k naší biologické podstatě“. Trochu budí dojem, že tvrdí to, co lidé chtějí slyšet. Sexuolog Petr Weiss v čerstvém rozhovoru pro televizi DVTV říká, že „lidé nejsou evolučně designováni na monogamní vztah“. Podle průzkumů je polovina vdaných žen a dvě třetiny ženatých mužů nevěrná. Debata, zda je člověk od přírody monogamní či polygamní „stále probíhá“ a pan Weiss se přiklání k názoru evolučního psychologa Davida Busse: „Z hlediska partnerských strategií je člověku vrozené obojí: konkrétní strategie se aktualizuje podle toho, co je v dané situaci reprodukčně výhodnější.“ Kultura, filosofie a náboženství jsou „korekcemi“ tohoto evolučního naprogramování. Muž a žena vnímají nevěru jako ohrožující z různých důvodů: muž proto, že mu hrozí celoživotní investování do dětí jiného otce, ženy se bojí opuštění (a neinvestování do dětí) v případě, že se jejich muž do známosti zamiluje. Ještě stojí za zmínku, že pan Weiss zdůraznil podceňované nebezpečí přenosu nemocí, zvláště AIDS (chválím), a ideální antikoncepci pro mladé lidi tvořenou kombinací kondomu a hormonální antikoncepce (nechválím). Tolik odborník.

Poznámka: Jsou kouzelná slova a slovní spojení, která odborníci rádi používají. Jedním je „vědecký výzkum“, druhým „průzkum veřejného mínění“. Výzkum a průzkum. Energie slov samotných je expanzivní, pronikající, zneklidňující, vzbuzující mnoho otázek. Kdo koho a co vyzkoumává a prozkoumává, s jakým předpokladem a očekáváním, v jakém rámci, v jakých souvislostech, v jakém časovém horizontu, v jakém prostoru, …atd.Mne osobně nejvíce zajímá otázka, jaký segment společnosti je „zkoumán“ a zda je zohledňován „mainstream“ a „okraj“ společnosti a jak jsou vnímány a hodnoceny. Jsou stovky výzkumů a průzkumů a je velice ošemetné mediálně šířit závěry na nich postavené: volba slov, jak výsledky představit, je více než důležitá, tak, aby nezněla monolitně, jednoznačně, a nepředurčovala „normu“. Jsou stále ještě lidé, které psychicky rozhodí, když se svým životním stylem a názory nezařadí do hlavního proudu, a poukazovaná „norma“ pro ně může být návodem k životním krokům. Žijeme v době, kdy se vymaňujeme z dětských vzorců závislosti a neodpovědnosti za svůj život a postoje, těžce hledáme svoji vlastní jedinečnou cestu (je jedno, jestli je nám dvacet nebo šedesát), a stále ještě si myslím, že věda a média by nám mohla být nápomocná (patrně naivní představa, ale občas se zadaří).

A nyní co k tématu říká pan novinář (autor článku v Elle Petr Bílek). Již v úvodu je naznačen jeho pohled: „Život bez nevěry by byl nudný.“ Ano, jednou z nejčastějších zábran vědomého života a osobního růstu je závislost na dramatu. Inelia Benz říká, že je srovnatelná s drogovou závislostí a máme ji většinou na podvědomé a nevědomé úrovni: přesvědčení, že „život bez dramatu je nudný“. Nutkání vyhledávat dramata a následně trpět (jak sladká bolest!) je těžké zvědomit, rozetnout a změnit.

Popis nevěry v článku si zaslouží plnou citaci:
„Co se tedy doopravdy stalo? Nějaký muž a nějaká žena zjistili, že jsou si navzájem sympatičtí (či jim to tak po konzumaci alkoholu připadalo). Dotýkali se různými částmi povrchu těla, jazyky si prozkoumali své ústní dutiny, a pak po určitém čase, nebo možná vzápětí, muž zasunul jednu svou nepříliš velkou část těla do geometricky zhruba odpovídající elastické kapsy mezi nohama ženy. Poté s vysokou pravděpodobností došlo k opakovanému pohybu tam a zpět, přičemž díky tření a dalším senzorickým jevům došlo v mozku obou k elektrochemickým jevům, které (doufejme) oba vnímali jako stupňující se příjemný pocit. Přitom ještě nezáměrně proběhla výměna pár mililitrů různých sekretů a nějakých těch mikroorganismů… Faktem je, že něco se strčilo někam. Všechno další už je jen zvyklost, folklor, kulturní pohádka, která se dá vyprávět úplně jinak.“

Nemohu jinak, než ze srdce poslat soucítění člověku, který takto vnímá milostné spojení. Za slovy je zranění, patrně osobní, a zcela jistě kolektivní: rozštěp spirituality a sexuality. Trauma, které evidentně těžko na kolektivní úrovni hojíme a které je podobným přístupem (zhmotněním skrze slova) ještě více jitřeno. Popis milování muže a ženy jazykem návodu na použití přístroje, odosobněným, mechanickým náhledem bez citů, v intelektuálním/mentálním odstupu, bez úcty k tělu, duši i duchu. Jak hluboké a jak skrývané musí takto slovy vyjevené zranění být? Otázka pro každého z nás. Jak vnímáme milostný akt? Máme úctu ke svému tělu a k tělu svého partnera? Máme otevřená srdce, tj. na jakých všech úrovních se propojujeme? Ovládá nás naše hlava/mysl, nebo jsme pulsující bytostí s propojením fyzického těla a energetických těl, tříbených emocí, zrajících citů, respektované duše, propojujícího ducha – tedy tím, kým můžeme být jako lidé ve svém plném potenciálu?

V článku jsou krátce naznačena i pravdivá tvrzení: manželství historicky skutečně nebyla postavena na lásce. Jejich cílem bylo primárně zajištění kontinuity rodu a ochrana dětí. Tak je to nepochybně v pořádku. Další motivy byly ekonomické, docházelo ke spojováním majetků, pokud nějaké byly. Nicméně rodina nebyla pouze ekonomickou jednotkou („firmou“,viz. článek), ale i jednotkou společenskou a kulturní, což je velmi silné pouto. A zcela opominuto je v článku pouto předků, genealogické linie – vpravdě magické linie krve utvářející nezrušitelnou blízkost a předávání potenciálu. (Starověcí Hebrejci by tuto linii vnímali velmi hmotně a konkrétně jako blízkost „těl“, viz. hebrejsky „příbuzný“ jako „šear besaro“, „část mého masitého těla“. My říkáme o příbuzném, že „je naše krev“).

Zajímavé je tvrzení článku, že dnes rodinu/manželství nepotřebujeme mj. proto, že „řád lze udržovat i jinak“. Jaký řád má pan novinář na mysli a jak se udržuje? To nevím a zaslala jsem zvídavou otázku do redakce Elle. Následuje tvrzení, že manželství a pohlavní věrnost je „relikt, vyprázdněný folklor“. Důvěra a láska jsou „pohádkou, které šíří zlo“. „Biedermeierovská pohádka, která nám zbyla místo náboženství“- zajímavé…

Iluze nepochybně vztahy a lásku vždy doprovázely. Biologicky zaměření vědci by řekli, že jde o „hru hormonů“, která nám zamlží jasné myšlení, psychologové upozorňují, že jde o „hru projekcí“, kdy v prvním období vztahu (cca 3 roky) vidíme partnera tak, jak ho chceme vidět, a reálného člověka vnímáme až po stažení projekcí. Rozhodně ale nelze kvůli této fázi vztahu očernit celou instituci manželství a rodiny. Příznivci moderní doby a sociálního státu (pečovatele a záchranáře) to patrně tak nevidí, ale rodina a manželství má dnes stejně důležitou funkci jako dříve: funkci svazku a závazku i opory a ochrany (psychické, fyzické, ekonomické, duchovní, společenské).

Dokonce dnes má – v souladu s rozšiřujícím se vědomím lidstva – i roli novou, neméně důležitou: roli pomocníka v osobním růstu, zpracovávání vlastních projekcí (viz. výše), sebereflexe a poznávání sebe sama, práce s egem a vlastním sobectvím, učení se toleranci, spolupráci, kompromisu, sdílení radostí i úzkostí, zvědomování a léčení traumat, učení se vědomému rodičovství. Manželství je výborný výcvikový tábor pro hledání souladu naší vnitřní mužské a ženské polarity a rodina je skvělá příprava na život v rozmanité společnosti. Jak jsem říkávala dcerám, když byly malé: „Holky, já si taky s touhle tetou nemám co říct. Ale to je lekce rodiny – učí nás vyjít i s lidmi, se kterými si nesedneme. Nemůžeme utéct, jako bychom to udělali, kdyby šlo o cizího člověka. Učíme se hledat cesty úcty a soužití tam, kde nám to nejde úplně samo. Bude se vám to hodit!“

Mimochodem, v současnosti tak populární soužití bez manželského svazku je energeticky rozdílné. V rozhovoru s vynikající léčitelkou jsem se dozvěděla, jak výrazný energetický rozdíl je mezi dětmi žijícími v sezdaných a nesezdaných partnerstvích. Asi vás nepřekvapí, že v sezdaných partnerstvích jsou děti energeticky mnohem více usazené v pocitu jistoty, pevného „rámce a formy“, který tolik potřebují pro svůj pocit bezpečí.

Článek v Elle dále pokračuje: Věrnost je „chiméra, která nám kazí život, lež, pokrytectví“. „Stavět nějakou hodnotu na tom, jestli se někdo s někým vyspí nebo ne – vám to přijde důstojné?“ Muž ženu opustí proto, že má „ v hlavě implantovaný ďábelský pojem nevěry“ a zpanikaří. A předpoklad, že je možné opravdu milovat jenom jednoho člověka, je jednou z nejhorších infekčních chorob, které existují. A nyní pointa: „Je to atomová bomba svržená na naše štěstí.“

A jsme u toho. Štěstí. Mantra moderní doby a jejího vyhroceného individualismu, pravda, už trochu znavená. Stále více lidí si totiž uvědomuje, že vnější honba za osobním štěstím je neuspokojivým, nenaplňujícím během veverky v kolotoči. Je mnoho lidí, kterým užívání si rozkoší těla, bez ohledu na dopady na duševní a tělesné zdraví jich samých i jejich blízkých, společnosti a Přírody, stačí. Odpovídá to jejich úrovni vědomí. Kdo je však během života tlačen ke změně (bolestí, nemocí, rozpadem vztahů…), postupně stahuje své žádosti o nasycení z vnějšího světa, přestává „drancovat“ fyzickou i energetickou realitu, uvědomovat si důsledky svých myšlenek a činů a přebírá za ně odpovědnost. A objevuje hlubší, stálejší a plnější rozměr štěstí – sebe sama v síti života s druhými bytostmi.

Ke konci článku je malá odbočka: „Na nevěře není hlavní samotný akt, ale strach“. Následuje krátká úvaha o strachu a jeho ochromující síle. Tady si autor protiřečí, protože pokud je „život bez nevěry nudný“, a život s nevěrou zaplněný strachem, tak cesta ke kýženému štěstí je velmi úzká – mezi dobrodružstvím a strachem nebývá příliš prostoru. Ale vracíme se k droze: „Nevěra je hlavní DRAMAtická zápletka současné doby.“ A náhle „osvobozující“ závěr, který myšlenkově není úplně kompaktní s celým předchozím textem: „Neříkám, že je nutné každý den shánět nové a nové partnery… Důležitá je ta možnost. Ten pocit, že to s jednou partnerkou, jedním partnerem nemusí být napořád. Jen s takovým pocitem svobody se dá dýchat a jen s ním je možné být opravdu věrný.“ Tečka. Překvapivá zákruta na závěr: po sugestivních slovech o „pohádkách“, „folkloru“ „věrnosti jako lži a pokrytectví“, nám autor dává možnost svobodné volby.Uf.

Poslechněme autora článku a učiňme, jak nám radí: „Zkuste se zeptat, co nevěra opravdu znamená. Co to je a jaké má skutečně důsledky.“ Tedy:

Slovo „nevěra“ má stejný kořen jako „důvěra“. O důvěře se mluví velmi často: je úzce spojena s – pozor – naším pocitem štěstí a bezpečí. Důvěra v politiku, důvěra v policii a armádu, důvěra v budoucnost. Asi bychom našli málo lidí, kteří o důvěru ve svém životě nestojí. Naopak. S důvěrou máme pocit klidu a harmonie. Spojujeme ji se spolehlivostí a plynutím života. (To je ovšem patrně pro někoho „nuda“.Jste také chyceni? Maskování je velmi důmyslné.)

Důvěra je energeticky velice silná kvalita a hodnota. Pokud někomu nebo něčemu důvěřujeme, dokážeme neuvěřitelné věci už jenom díky nastavení vědomí, nastavení mysli, uvolnění těla. Jakoby se buňky „koupaly“ a pracovaly v plynulé a pulsující energii. Nevěra je potom porušením důvěry: stažením, šokem, ztuhnutím. Vyburcují se obranné mechanismy, stres, probudí se emoce strachu, hněvu, lítosti, vynoří se vzorce viny a obviňování, útoku, ztuhnutí či úniku. Ty prostoupí všechny úrovně těla: biologickou, psychologickou, sociální, spirituální i energetickou (Jana Klímová: „Proč a jak psychosomatika funguje?“). Chápu, že pro lidi s materialistickým náhledem na svět (mezi které patrně pan novinář patří) je tento pohled příliš neuchopitelný. Nikomu nic nevnucuji, jednoduše upozorňuji, že záležitost je komplexnější, než se z mechanického a zjednodušujícího popisu v článku jeví.

Ke komplexnosti patří i skutečnost, kterou zná každý terapeut a systemický konstelátor: nevěra je lež a jako taková se otiskuje do individuálního, rodinného a rodového systému. Vzpomínám na všechny ty náročné konstelace rozplétající bolestivá tušení a blokující opakovaná, rozumem neuchopitelná partnerská trápení, ve kterých se vyjevuje nevěra bez lásky jako zraňující klam a podvod dopadající nejen na partnera/partnerku, ale i na nic netušící potomky. „Vina“ padá na nevinné. Ti vědomější z nich potom uvolňují a rozplétají nevěru svých předků, ti zatím méně vědomí ji mohou opakovat či ze zatím skrytých důvodů vnímat partnerství jako zraňující, potenciálně nebezpečné a nejisté. Často NEMAJÍ DŮVĚRU v partnerství, přestože objektivní důvody nenaznačují, že by v jejich dosavadním životě pro to byly příčiny. Člověk je složitá bytost, teprve se poznáváme ve všech vrstvách a rovinách.

Nepochybně největší „korekcí“, jak říká pan Weiss, bývalo náboženství. V některých částech světa a v některých duchovních směrech korekcí stále ještě je (tradiční islám, ortodoxní judaismus, konzervativní křesťanství…). Přílišné liberální uvolnění tradičních sexuálních pravidel v moderní společnosti může vyvolávat protireakci (vyvažování) v podobě odsuzování moderní doby jako „hříšné“ a lpění na „starých dobrých“ zásadách. Rozbor tohoto tématu by vydal na samostatný článek. Mj. jsem se mu věnovala s ohledem na využití, resp. zneužití překrásné sbírky milostné poezie „Píseň písní“, jež je součástí Hebrejské Bible (křesťanského „Starého Zákona“), mnoha rabíny pro upevnění přísných opatření „micwot cni´ut“, ženské ctnosti (např. pasáže o krásném hlasu milenky jsou interpretovány zcela v opačném duchu jako „qol išša erwa“, hlas ženy je nežádoucí, ohrožující mravní ctnost, odtud zákaz zpěvu žen v přítomnosti mužů v tradičním judaismu). Obecně kontrola sexuálního chování žen pocházela nejen z biologických obav o jednoznačné otcovství, ale i z patriarchálního strachu ze ženské síly a z potřeby ji ovládnout a svést do jediného povoleného (a snadno kontrolovatelného) „koridoru“.

Každopádně zopakujme známou skutečnost, že sexualita je oblastí, kde se nejvýrazněji setkává (a tře) naše biologická podstata a sociální, resp. kulturní podmínění. Sexualita a pravidla s ní spojená jsou v různých společnostech a kulturách různá (jak autor ukazuje na příkladu promiskuitního společenství v Africe). V naší společnosti a kultuře však platí výše řečené: nevěra je lež, narušení důvěry. Necítím se povolána kohokoli soudit a jsem si vědoma rozmanitosti okolností v individuálních osudech, nicméně jsem přesvědčená, že v úsilí o integraci osobnosti člověka ( tj. sladění fyzické, duševní a duchovní složky) je nevěra varovným, brzdícím prvkem. Ukazuje, že sebevnímání a prožívání vztahů dotyčného nejsou vyladěny na všech úrovních. Emoce a impulsy nejsou úplně zralé a zvládané, chybí skutečné soucítění a empatie se sebou i s partnerem, je narušena sebereflexe (mnoho lidí vytýká lež např. našim politikům, ale sami v mnoha oblastech svého života ve lži žijí) – zkrátka že dotyčný má ještě mnoho práce na svém růstu před sebou. Články zdůrazňující hodnotovou rozkolísanost či lidskou pudovou biologickou podstatu s tvrzeními typu „ani zvířata nejsou věrná“ či „nejsme designováni pro monogamii“ (texty evolučních psychologů jsou v mnohém podobné onomu mechanickému, odosobněnému popisu milostného aktu v článku pana novináře), nás na cestě osobního růstu příliš nepodpoří.

Rozhodně bych ještě ráda zmínila odpovědnost lidí pracujících v médiích -odpovědnost za slova, která vypouštějí do prostoru ke čtenářům. Elle je samozřejmě módní časopis a nemůžeme po něm chtít kvalitní studie. Nicméně je to časopis dobrý a ekonomicky i inteligenčně rozhodně má možnosti publikovat moudřejší texty. Zařazení článku do rubriky „Názory“ naznačuje, že jde o osobní názor pana novináře a on netouží jej dále šířit. Bohužel se však zveřejněním šíření děje. Cítí pan novinář za svá slova a realitu, kterou vytvářejí, odpovědnost?

Na závěr dobrou zprávu: Ano, jsme biologické bytosti. Jsme těly, cítíme touhu, působí na nás hormony. Naše mysl a vůle ne vše ustojí. Naše životy mohou být nudné, v partnerství nemusíme být šťastní. Koneckonců, přiznejme nahlas skutečnost, že vědomé partnerství je jednou z nejtěžších životních disciplín (neřku-li zkoušek). Jsme však také duševní a duchovní bytosti a jsme schopni vědomě dohlédnout souvislosti, dopady a důsledky svých činů. Je skvělé, když si to uvědomíme včas, a dokážeme si zachovat integritu. Když ne, vždy je možnost příště lekci zvládnout lépe. Ale platíme cenu, která je opravdu vysoká. A platíme ji nejen my, ale i naši partneři, děti,…a kdoví kdo/co ještě. Je dobré to vědět a cítit. Pak snad budeme sami k sobě i ke svým partnerům pravdivější.

Ještě k tématu:
http://www.evalabusova.cz/ankety/konstruktivni.php

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli