SHE MOVED aneb všechny odstíny ženství

…ve filmu Dressmaker.
Znáte takový ten pocit, že život je absurdní dramakomedie, spravedlnost neexistuje, a vy jste přesto uprostřed dění a máte to všechno zvládnout? Ten pocit, že váš životní příběh vymysleli Cimrman, Hitchcock a Shakespeare pospolu někde u piva a opomněli se vás zeptat, jestli se vám líbí a zda je vaší svobodnou volbou ho žít? A teď vy, žena s tisíciletým výcvikem přežití v nehostinných podmínkách a silnou touhou už jednou provždy tenhle vzorec boje o přežití zlomit a začít úplně znovu, si máte poradit – po kolikáté už? Tak tento pocit jsem intenzivně vnímala při sledování filmu Dressmaker s Kate Winslet v hlavní roli. Smála jsem se, plakala, bolelo mne srdce, jásala jsem, a nakonec nevěděla, co jsem vlastně viděla. Komedii? Drama? Nadsázku? Realitu? Všechno dohromady.

Všechny odstíny ženství v australské krajině, podobnost s naší realitou čistě náhodná, samozřejmě, haha. Takže popořádku, s astro symbolikou.

ZEMĚ

Příběh se odehrává v australské savaně roku 1951. Nic než písek s řídkou trávou, pár holých stromů, nízké, táhnoucí se hřbety holých hor. Tam někde uprostřed ničeho stojí jako kulisy z westernu pár jednoduchých domků se střechami z vlnitého plechu. Hrdě a poněkud nepatřičně shluk sám sebe nazývá „městečko Dungatar“. Dokonce v něm zastavuje autobus a někde opodál stojí nádraží. Domky stojí ve dvou řadách, uprostřed je udusaný plácek. Na svahu, jako by shlížela dolů, je chátrající dřevěná barabizna, ve které uprostřed odpadků a rozbitých věcí žije Molly Dunnage. Přesněji „šílená Molly Dunnage“. Pomatená stará žena s přílišnou láskou k alkoholu.
Sem se vrací krásná a elegantní Myrtle, tedy Tilly, Dunnage, její dcera. Vystoupí z autobusu, rozhlédne se ve tmě po spoře osvětlené ulici, a řekne první slova filmu: „I´m back, you bastards.“ Divákovi hned začne vrtat hlavou: Co tady dělá? Její dokonalý make-up, klobouk, lodičky na podpatku, šaty „inspirované Diorem“ (jak hned pozná seržant s utajovanou „úchylkou“ lásky k látkám a krásným věcem) jsou z jiného světa. Chtě nechtě začnete přemýšlet nad obsahem pojmu „domov“.
Domov. Velmi podivné slovo. Kde jsme doma? A proč? Jakým podivným vesmírným úsudkem? Rozhoduje o tom krajina, místo, lidé nebo dům? Či dokonce pocit bezpečí, jak říkají psychoterapeuté? Potom Tilly není na správném místě – to tušíme hned od začátku. Neboť spolu s krásnou ženou se do Dungataru vrací i její vzpomínky na dětství.

LUNA

Svoji matku najde Tilly v posteli. Ta ji nepozná. První dny soužití jsou soubojem. Hořkost se mísí se smíchem. Molly odmítá, že by kdy s Tilly měla cokoli společného, na „výletech do města“ ji nazývá svým „únoscem“. Nevíme, co vlastně hraje a co skutečně zapomněla. Avšak skrze rozbouřené emoce a možnost je vyjádřit jako by se něco uvolňovalo. Soužití se usazuje. Chvíle, kdy se ukáže, že skutečně to byla její matka, kdo učil Tilly šít (ač tvrdila, že to vůbec neumí) nebo kdy ji poprvé nazve jménem, jsou nesmírně silné, o to více, že jsou natočeny bez jakéhokoli sentimentu. Nejprve se snaží krmit rajskou polévkou dcera matku, potom matka dceru. Nikdy si nepadnou do náruče a všechny krusty bolesti se odloupávají vespod příběhu, jaksi potichu, v pár slovech, problescích paměti, těžce budované důvěře kousek po kousku. Známe, že…?

VENUŠE

Tilly přijela do Dungataru z Paříže, kde pracovala jako módní návrhářka u slavných značek. Nejen že Tilly nosí a šije krásné, ženské, sexy šaty, které dokáží přesně zdůraznit ty správné křivky. „Pohleďte, náš génius zde (dunagatarské ženy) dělá každou jinou. Méně jako je samotné, více jaké by chtěly být,“ říká o práci své dcery Molly. Ano, Tilly plní sny žen, jaké by chtěly být: hollywoodské hvězdy, krásky, na kterých ulpí pozornost ve chvíli, kdy vstoupí do tanečního sálu či vystoupí z auta. Má to jeden háček. Dungatarské ženy nepochopí Venušin dar: krása navenek by měla inspirovat krásu uvnitř, a naopak. Zůstanou stejné jako před Tillyným kreativním vpádem do jejich životů:malé. Závistivé, žárlivé, hloupé, pokrytecké, hrající si na něco, co nejsou, a především zlé.
Právě kostýmy, nádherné šaty uprostřed buše, hrají hlavní roli filmu. Jsou tím, co Tilly miluje, co ji zachraňuje před utonutím ve smutku, co vyjadřuje ji samou: její jedinečnost, odvahu, fantazii. Z opovrhovaného nemanželského dítěte, ušmudlaného chudého děvčátka, se stala femme fatale – scéna, kdy nejprve v rudých a poté v černých sexy šatech sleduje fotbalový zápas a způsobí kolaps hráčů na hřišti nemá chybu. Šaty jsou ona a ona není prázdná. Musela bojovat, aby přežila, musela se vypracovat, a nyní se vrací, aby do mozaiky své zraněné paměti vložila kousky, které kdysi milosrdně vypadly.
Je zajímavé vnímat, jak pozitivní hrdinové filmu své šaty nosí přirozeně. Protože slovo „pozitivní“ v tomto případě znamená přirozený, svůj, pravdivý, autentický, na nic si nehrající. Molly ve svých hadrech je prostě Molly a nemá chybu. A když jí Tilly ušije kostým, který jí perfektně padne a podpoří její vrácenou energii a vůli, nemůže to skončit jinak než …. křikem sokola a mrtvicí. Taková proměna. Cesta došla svého cíle. Ostatní pozitivní hrdinové – seržant či rodina McSwineyů, do přívěsu a chatrče vystrčených outsiderů, také nemají potřebu cokoli hrát. Dungatarské ženy zato Tillyiny šaty nosí jako potvrzení svého statutu vyjímečnosti, tedy vyjímečné omezenosti. Ve scénách s nimi film přechází v kabaret až frašku. Šaty možná dělají člověka, ale k moudrosti a laskavosti nestačí.
Ještě k Venuši: kromě rajské polévky hrají ve filmu důležitou roli i koláčky s jistou bylinou.
Seržant je naprosto skvělá postava: jeho velké finále, kdy v toreadorském oblečku na dotaz „Nebylo by ti lépe v uniformě?“ odpovídá „Ne. Vždy jsem nenáviděl levné hadry.“ nepotřebuje komentář.
A láska? Ano. Ale ze života. Protože Tilly Dunnage nemá ráda romantiku, a jak již bylo řečeno, autoři filmu pozoruhodně přesně balancují na hraně sentimentu a života. Když už si chcete oddechnout, že přece jenom to bude komedie s happy endem, vrátí vás do reality. Liam Hemsworth je bonus pro nás starší ženy, co se rády podíváme na dobře rostlé mladíky – zvláště pokud se svléknou do spodního prádla za účelem krejčovské zkoušky. Mimochodem, tuhle scénu budete milovat a Mollyiny hlášky objasňující, že Liam alias Teddy McSwiney má téměř všechny míry štíhlejší než Gertruda Pratt, vás dostanou. PS: Krejčovský metr lze použít taktéž kreativně!

NEPTUN

Ve dnech souboje se Molly ptá: „Proč jsi tady?“ A Tilly odpovídá – a cítíme, s jakým smutkem: „Potřebuji, abysis vzpomněla, mami. Potřebuji, abysis vzpomněla, takže i já si budu moct vzpomenout.“ Molly odpovídá: „Ani nevím, kdo jsi.“ A Tilly odvětí: „Spáchala jsem vraždu? Proto jsem prokletá?“
Paměť. Přiznávám, že u filmů s tématem rozpomínání se probouzí i nějaká moje hluboko ukrytá témata. Bolí mne břicho a krk a pláču. V mládí za komunismu jsem nějakým „omylem“ shlédla v naší pidi černobílé televizi Tesla Satelit francouzský seriál Pohled do zrcadla. Krok za krokem si v něm žena rozvzpomíná na zážitky z dětství. Titulky začínaly jejím opakujícím se snem, jehož děj se zastavil vždy „o kousek dál“, ale ne natolik, aby odhalil mučivé tajemství.
Stejně tak je to s Tilly a její pamětí. Scény jejího dětství, umolousaného děvčátka s neučesanými vlasy, jsou natočené v tmavém, špinavě nazelenalém, prach evokujícím oparu. Odkrývají se kousek po kousku, když se objeví podnět: zvuk skřípotu větrného mlýna, pohled na budovu školy, kde byla šikanována, slovo, jež dopadne na hladinu vzpomínek… Skutečně zavraždila svého spolužáka? Kvůli tomuto obvinění byla kdysi matce odebrána a odvezena do internátní školy v Melbourne. Jak je těžké žít s tímto břemenem a nevědět. A jaké je to osvobození, když se objeví pravda.
Katalyzátorem pravdy, a tedy pro Tilly zachráncem, je (ne)překvapivě ten, kým dungatarští ctnostní občané opovrhují nejvíc: místní postižený mladý muž, jeden z McSwineyů. Někdo by řekl „obecní blázen“. Veselý a upřímný. Pomalý a jiný. Jeho slova „She moved“ jsou leitmotivem celého filmu. Až na konci si uvědomíme, že je říkal už na začátku – a na konci pochopíme, proč je říká, kdykoli Tilly uvidí. A pochopíme i skutečný rozměr těch dvou prostých slov. „Pohnula se.“ Ano, Tilly Dunnage se pohnula. A ne jednou. Sice nedobrovolně a násilně, díky vytržení z domova a útěku ze školy žila v „Londýně, Miláně, Paříži, Španělsku“, a objevila v sobě svůj talent, svoji tvořivost. Rozvinula ji a nyní je skvělá návrhářka a švadlena. A žena, která žije svůj, nikoli cizí, život.
Tilly není jediná, kdo si vzpomene. Jediná vzpomínka prolomí mysl i Molly: policejní auto od ní odváží holčičku a ta křičí „Miluju tě!“ Je to chvilička a Molly o tom nemluví, ale vnímáme, že to je ten bod obratu, na jehož konci je Mollyin dopis se slovy „Tilly Dunnage, milovaná dcera šílené Molly Dunnage.“ Cítíte, jakou energii mají ta dvě slova? „Milovaná dcera“. Nechte to v sobě doznít.

PLUTO a LILIT

(… vnímám je společně, možná proto, že v mém horoskopu jsou v konjunkci, tedy hned vedle sebe).
Téma dětské šikany je dalším traumatem, který se mne dotkl na citlivém místě. Komunistickým školstvím jsem prošla bez zdánlivé vnější úhony díky četným maskám. Dnes pro mne největší úlevou je, když mohu být upřímná, protivná, emotivní a spontánní. Je to jako lék a děkuji své rodině i přátelům, že si to s nimi mohu dovolit.
Ve scénách vzpomínek děti říkají Tilly „Dunnybum“. První část slova evokuje její příjmení, druhá je hovorovým výrazem pro „prdel“, ale i „vandráka, tuláka, příživníka, flákače“. Síla slova. Zneužití slova. Příprava zla skrze slova. Síla jména. Ztotožnění se se jménem. Tilly často trvá na tom, aby jí neříkali „Myrtle“. Proč, to se nedozvíme. Pro děti nebyla ani Myrtle.
Tilly se sice podařilo „pohnout“, ale její život určitě nebyl jednoduchý. Vlastně se nedozvíme víc, než kde žila – a že ztratila dítě. „Mami, taky jsem ztratila dítě. Vím, že to stačí, aby člověk zešílel“, říká své matce ještě v dobách souboje. Víc slov není potřeba.
Handicapovaní to často dotáhnou daleko. Ale za jakou cenu? A chytnou se někdy za nos ti, kdo jim ubližovali? Napraví, co spáchali? Historie bohužel říká, že málokdy. Tak tomu je i ve filmu. Dungatarští vesele žijí své životy, aniž by si připustili, že zničili jiné, a když se Tilly znovu objeví na scéně, chtějí její šaty, ale jinak je pro ně stále „vražedkyní“, „dcerou coury“ a „bastardem“, jak říká ctnostný a zbožný lékárník. Právě ten kontrast mezi švitořením obyčejných lidí a jejich zlou, podlou povahou, je … matoucí, a tolik ze života. Vzorná paní učitelka je ve skutečnosti chladnou, necitelnou a zbabělou manipulátorkou. Ušmudlaná dcerka z koloniálu, kterou Tilly promění v hvězdu plesu, se projeví jako směšně ambiciózní generálka komandující všechny okolo. Důstojná hlava komunity, místní „hrabě“, znásilňuje svoji manželku poté, co ji zfetuje léky, a je to on, kdo skrývá mnohá temná tajemství. Celé je to ubohé, neboť zločiny se dějí pro dědictví v díře zvané Dungatar, pochvalu autority, pocit výlučnosti o dva milimetry vyššího trpaslíka mezi trpaslíky. A ze strachu a zbabělosti, samozřejmě.
Zní vám to povědomě? Ano, to je naše lekce. Lekce pro lidské bytosti, na prahu zrození nového paradigmatu. Nebát se a nepřetavit své mindráky ve zlobu. Být laskavý a vnímat druhého jako spolubytost.
Svoji roli tu hraje také slovo „prokletí“. Tilly si myslí, že je prokletá. Dlouho jsme jako diváci v opozici a jsme vzteklí, že jí, oběti, toto přesvědčení pachatelé vnukli. Když potom konečně zvolá „Už nejsem prokletá! Už není žádná kletba!“, je to ve chvíli, kdy nás naopak absolutně mrazí z té zvláštní magnetické přitažlivosti těžkých zkoušek v jejím životě.
Když to potom v závěru zopakuje, víme, že tentokrát už je to pravda. Bere osud do svých rukou. ROZHODLA SE, že není a nebude prokletá. A oheň očišťuje.

Film skončí a vy…nevíte. Byla to nadsázka? Komedie? Měla jsem se smát? Tak proč je mi tak smutno? Bylo to celé divadlo plné kostýmů? Romantické drama? Psychologický thriller? Fraška, ve které se konkurenční švadleny jmenují „Una Pleasance“ a manželky jsou oslovovány „Pet“ („domácí zvířecí mazlíčku“)? Western s hudbou připomínající slavné předchůdce, se ženou mstitelkou ve velkolepém finále?

Prostě to byl život. Všechno najednou v jednom guláši. V nejbližším okolí: v rodině, mezi sousedy, v městečku, kde žijeme, v práci, pro kterou hoříme.

Žádné odpuštění. Jen PŘIJETÍ. Jen? Ten nejtěžší úkol ze všech.

Tak ať se pohneme.

PS: Film jsem stáhla na serveru uložto s kvalitními českými titulky.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli