Venuše, Máří Magdalena a znovuvynoření Posvátného Ženství

Překlad textu astroložky a terapeutky Emily Trinkaus.
V roce 2011 jsem se vydala na cestu poznání Bohyně a mým začátkem byla Venuše. Venuše v mém natálním horoskopu je na 10.stupni Vah, v kontaktu s kvadraturou Urana a Pluta, a tato konstelace zrovna začala být aktivní. Projevila se jako intenzivní pocit, že je pro mne otázkou života a smrti odkrýt a znovu kultivovat Posvátné Ženství, v mém vlastním i v kolektivním životě. Jak stín ženství vypadá jsem věděla: posedlost vzhledem a nedosažitelným ideálem krásy, spoluzávislost, závislost na romantice, poruchy příjmu potravy a poruchy vztahu ke hmotě (hromadění, nadměrná konzumace). Co jsem naopak neznala bylo místo, ze kterého pramení zdravé (empowered) a osvobozené ženství. Jak říká Marion Woodman: „O ženství je velmi složité mluvit, protože ho zakusilo příliš málo lidí.“ Při mém průzkumu Venuše se brzy objevila Máří Magdalena, nečekaná a nepozvaná. Nebyla jsem vychována v křesťanství a ani jsem se o něj nijak nezajímala, takže má první reakce byla: „Co s tím má Máří Magdalena společeného?“ Ale když jsem se do jejího příběhu ponořila, pochopila jsem to. Během Věku Ryb v posledních dvou tisících letech bylo křesťanství převažujícím paradigmatem Západu a my všichni jsme jím poznamenáni. Bylo paradigmatem, které překroutilo a ponížilo ženství. Když se v době končícího Věku Ryb vracíme ke kořenům, příběh křesťanské „skryté Bohyně“ se odhaluje a transformuje – což je v souladu s mým projektem. Byla jsem však překvapená, kolik spojení jsem našla mezi Venuší a Máří Magdalenou.

LÉČENÍ PARADIGMATU RYB

Jak opouštíme Věk Ryb, který začal v období narození Krista, pokřivení a stíny končícího věku se derou na světlo, zralé pro léčení. (Angl. HEALING má v kořeni slovo whole a holy: Celistvost a Posvátnost. Pozn. TD). Názory na dobu konce starého a začátek nového věku (Věku Vodnáře) se různí. Důležitější než přesný čas posunu je uznání, že jsme v přechodu – v čase zvýšeného chaosu a zmatku, kdy jedno paradigma umírá a rodí se nové. Symbolem Ryb jsou dvě ryby plavající do opačných směrů, ale svázaných k sobě. Představují fyzickou a neviditelnou realitu, hmotu a energii, tělo a ducha. Ryby jsou božským paradoxem: jsme i nejsme z tohoto světa,jsme nekonečné vědomí, a přitom vtělené, a tím omezené hranicemi časoprostoru. Jako poslední znamení zvěrokruhu Ryby představují Jednotu, Sjednocení a Celistvost. Na konci cyklu se vše rozpouští zpátku do oceánu vědomí, vrací se do Zdroje.

Rané křesťanství bylo tvořeno mnoha sektami, učeními a praxemi. První odpovědí Římské říše na nové náboženství byla perzekuce. To se změnilo roku 313, kdy císař Konstantin přijal křesťanství jako státní náboženství. Roku 325 Řím přijal jedinou „oficiální“ verzi křesťanství: tu, která sloužila zájmům říše. Ortodoxní křesťanství posílilo stín Ryb vírou, že duch a hmota jsou oddělené, vyzdvižením ducha a démonizováním hmoty. Duch je mužský, zatímco „nižší“tělesná/hmotná realita je ženská. Bůh je mimo nás. Nebesa jsou místem, kam jednou půjdeme, až ukončíme život plný utrpení na Zemi. Sexualita je hříchem, takže jsme všichni odsouzeni od samého začátku. A jestliže chceme přemostit ducha a hmotu a spojit se s Božstvím, potřebujeme vnějšího prostředníka – mužského kněze, duchovního. V současného době přechodu z Věku Ryb se staré paradigma hroutí a církev je v krizi. Početné skandály sexuálního zneužívání (stovky let zamlčované tajemství Vatikánu ) nelze už dále skrývat: spíše než úchylnou anomálií jsou vysokou cenou placenou dětmi a ženami za odmítnutí těla/hmoty, sexuality a ženství jako hanebných a hříšných v církevních doktrínách.

ZNOVUZROZENÍ MÁŘÍ MAGDALENY

Odrazem měnícího se paradigmatu a výrazem kulturního hladu po návratu Božského Ženství je dramatický návrat Máří Magdaleny. Dva tisíce let byla zavržena rolí prostitutky (whore, doslova „děvky“), v protikladu k Panně, představované Matkou Marií. Ve skutečnosti v Bibli není o Máří Magdaleně jako prostitutce zmínka. Tato role jí byla přisouzena až papežem roku 591. Podle biblistky Cynthii Bourgeault je portrét Máří Magdaleny jako „napravené hříšnice“ smícháním patristické a středověké západní zbožnosti propletené s nepříliš zbožnou politickou agendou („The Meaning of Mary Magdalene“). Dokonce i Vatikán už uznal svoji chybu a odvolal její označení za prostitutku v roce 1969, nicméně nezdá se, že by se v církevních kruzích něco změnilo. Její obraz kajícnice přetrvává. Většina křesťanů o změně ani neví a většina patrně ani neví o dalších nekanonických křesťanských evangeliích: Evangeliu Máří Magdaleny (objeveném roku 1896) a gnostických evangeliích z egyptského Nag Hammádí (objevených roku 1945). V těchto verzích Kristova života a učení není „skrytá Bohyně“ skrytá: ženy hrají důležitější roli a jsou respektovány jako rovnocenné. Máří Magdalena vystupuje jako „nejmilovanější učednice“, „apoštolka apoštolů“. Bourgeault vysvětluje: „Máří Magdalena je líčena jako „první mezi apoštoly“, protože dostala poselství. Ze všech učedníků ona jediná pochopila, co Ježíš učí, a svým vlastním životem to mohla šířit.“ Máří Magdalena je také popsána jako Kristova intimní partnerka, s náznakem erotického vztahu. Kniha (a film) „Da Vinciho kód“ Dana Browna otevírá téma manželství Máří Magdaleny a Ježíše a Svatého Grálu jako posvátné pokrevné linie jejich potomků. Nicméně způsob, jakým byla identita Máří Magdaleny potlačena a překroucena v Novém Zákoně naznačuje, že její role byla radikálnější a společensky méně přijatelná než jednoduše být Ježíšovou manželkou.

MÁŘÍ NOSITELKA SVĚTLA

Spojení mezi Máří Magdalenou a Venuší možná odkazují právě na pravou identitu Máří. V jižní Francii, kam se po Ukřižování uchýlila, byla známá jako „Máří Lucifera“, tedy „Máří nositelka světla“. „Lucifer“ je nyní spojován s ďáblem, Satanem, ale v latině „nositel světla“ odkazuje k Jitřence, tedy k Venuši. (Termín Lucifer je latinským překladem „církevního otce“ Jeronýma pasáže z knihy proroka Izajáše 14:12 „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!“ „Třpytivá hvězda, jitřenky syn“, doslova v hebrejštině „jásot, syn Jitřenky“, halel ben šachar, bylo přeloženo jako „nositel světla“. Termín si následně v církevních výkladech žil svým vlastním životem, až to „dotáhl“ na temného oponenta Boha, „Ďábla“. Něco takového je však hebrejskému originálu a židovskému celistvému myšlení zcela cizí.Pozn. TD) Autorka Lynn Picknett říká: „Titul „nositelka světla“ byl přisuzován bohyním (např. Diana Lucifera, Isis Lucifera) , aby označil jejich moc osvětlovat mysl a duši, otevírat tělo a psyché Svatému Světlu.“

Planeta Venuše má dlouhou historii spojování s Božským Ženstvím. Nejstarším zapsaným příběhem Bohyně (pokud zatím víme) je mýtus o sumerské bohyni Inanně, královně nebes, zaznamenaný na tabulky klínovým písmem přibližně kolem roku 2500 př.o.l. Šamanský astrolog Daniel Giamario spojuje její příběh sestupu do Podsvětí a návratu zpět s astronomickým cyklem Venuše – jejím synodickým cyklem. („Synod“ znamená setkání. Synodický cyklus je doba, která uplyne mezi dvěma stejnými fázemi polanety se Sluncem. U Venuše je to 583,90 dne, tj. cca 1,6 pozemského roku. Pozn. TD.) Každých osm let Venuše na obloze obkreslí tvar pěticípé hvězdy, pentagramu. Starověkým označením Bohyně proto byl obraz pentagramu nebo osmicípé hvězdy. Jiným příběhem spojení Venuše a Máří Magdaleny je tradice skrytého křesťanství vztahující se k relikvii chráněné rytíři templářského řádu. Podle Anthony Harrise („The Sacred Virgin and the Holy Whore: The Book that Explodes the Secrets of Religion“) inkviziční záznamy říkají, že mezi předměty zabavenými templářům byly dva kusy ženské lebky označené „caput LVII“ (hlava 58). Rytíři měli uctívat useknutou hlavu, „která způsobila, že stromy rozkvetly a země se stala plodnou. Představovala Máří Magdalenu v křesťanské interpretaci.“ Rozkvetlé stromy a plodná země jsou doménou Venuše, bohyně plodnosti. Vzhledem k tomu, že neznáme jiné „hlavy“ s čísly 1 až 57, domníváme se, že číslo 58 je kód. Harris číslo spojuje s Bohyní: pět a osm dohromady je třináct, tj. tolik, kolik je měsíců v lunárním (a menstruačním) cyklu roku. Podle mne čísla ani nemusíme sčítat: pět a osm jsou čísla Venuše, která opíše pěticípou hvězdu na obloze za osm let. Harris dále tvrdí, že na lebce byl nakreslen znak pro Pannu (latinsky Virgo), znamení protikladné k Rybám. Během určitého Věku je protikladné znamení často pokrouceno a pošpiněno a slouží jako skrytý stín převažujících archetypů nebo témat.

Panna je jediným znamením zvěrokruhu představovaným postavou ženy. Drží klas či snopek jako symbol spojení s Bohyní Země. Znak pro Pannu má představovat střeva, část těla, které Panna tradičně vládne, ale také vaječníky, vagínu a dělohu, které jsou spojené se ženskou silou tvořit život. I když v moderním jazyce slovo „panna“ často znamená sexuálně nezkušenou či nedotčenou dívku, ve starověku byl význam jiný: „celistvá sama o sobě“ ve smyslu Velké Matky tvořící život sama ze sebe. Prvním lidem se tvoření nového života muselo zdát jako magie a zázrak, nadpřirozená síla, kterou promítli právě do Bohyně, dárkyně života. Spojením Máří Magdaleny s Pannou se naši předci usilující o uchování „heretického“ křesťanského učení snažili odkázat na její význam skryté Bohyně Kristova Boha.

OD KNĚŽKY K PROSTITUTCE

Panna také znamená nezávislou, svobodnou ženu, kněžku zasvěcenou Bohyni. Po tisíce let byla Venuše ve svých různých podobách (jako Inanna, Aštarté, Aštoret, Isis…) uctívána v chrámech kněžkami, které se mj. podílely na uctívání posvátné sexuality. Kněžky byly zvány „venerii“ a byly učeny „venia“, sexuální praktiky pro spojení s Božstvím. Venušanské kněžky „dávaly mužům extatické potěšení, které přesahovalo pouhý sex: chvíle orgasmu muže přiblížila k Božství, zprostředkovala jim transcendentní zážitek osvícení. Byly to většinou ženy (či za ženy převlečení muži) (transsexuálové) , kteří vedli sexuální rituály: podle starověkého náhledu měly být ženy přirozeně osvícené.

Náboženství bohyní kvetlo tisíce let a bylo brutálně zničeno náporem patriarchálních kultur. Starý Zákon popisuje i volá po jejich zničení. … Klíčem k pochopení propagandy vůči náboženství Bohyně je příběh Adama a Evy vyhnaných z Ráje. Eva má venušanský charakter – je popisována s hadem, symbolem erotické síly a duchovního poznání. Jablko je jedno z Venušiných posvátných plodů. (Tady připomínám, že hebrejský originál nemá „jablko“, nýbrž „plod“. Rabíni v interpretacích nechávají buď „plod“, nebo např. fík, broskev… Názor, že šlo o jablko, pochází z církevní interpretace, která pracuje s jazykovou blízkostí latinských slov „jablko“ a „zlo“ (mallum). Pozn. TD). Ronnie Gayle Dreyer ve své knize o Venuši („Venus: The Evolution of the Goddess and Her Planet“) říká, že alegorie Edenu obrací symbolismus sumerské legendy o Inanně, jejíž regenerativní, obnovující síly jsou spojené se stromem chuluppu (datlová palma). Zatímco Inanna slibuje plodnost na zemi, Evina „plodná“ (fruit-ful) nabídka vyústí ve vyhnání z Ráje Edenu a zbavení schopností moci a síly.

Podobnou cestu prožila Venuše v Evropě. Kolem roku 1000 př.o.l. v antickém Řecku ztratila svoji původní moc Bohyně plodnosti a obnovovatelky životní síly a stala se bohyní lásky a krásy Afroditou. Zeus, král bohů, se bál, že její neodolatelná krása způsobí soupeření a válku mezi bohy, a proto ji provdal za Héfaista. Afrodita porušila své manželské sliby a měla aférky s množstvím bohů i smrtelníků: vyvolávala žárlivost, soupeření, ženské soutěžení (stín Venuše). Je často popisována jako ješitná, marnivá a sobecká žena zajímající se pouze o své erotické uspokojení. Je známa jako příčina Trójské války. V patriarchálním paradigmatu se ženská sexualita stala problémem. Nebyla už oslavována a ctěna rituálem jako tvořivá schopnost, dar lidstvu a zemi, posvátný zdroj života. Sexuální naplnění Bohyně už nezajišťovalo plodnost: spíše způsobovalo utrpení a chaos. Kam se ženská sexualita poděla? Svatyně Aštarté byly zasvěceny Afroditě a ta se stala ochránkyní prostitutek. Role posvátné sexuální kněžky byla změněna v chrámovou kurtizánu (harlot – opovržlivý výraz pro prostitutku). Sexualita obecně a ženská sexualita zvlášť se stala tabu: hříšná a oddělená od Božství, v rozporu s Božstvím, degradovaná do čtvrtí s červenou lucernou, nikoli integrální součást komunity.

MÁŘÍ POMAZÁVAJÍCÍ

V raných letech se v učení křesťanství nacházelo stále mnoho ohlasů náboženství Bohyně. Víme to z odsudků v knihách církevních otců: „…Je nutné odsoudit chrámy zasvěcené zkaženému ďáblu jménem Venuše, škole špatnosti pro všechny stoupence necudnosti.“ Ti, kteří nechápali úlohu posvátných sexuálních kněžek nebo jejichž kultura a náboženství byli v protikladu k rituálům Bohyně, považovali kněžky za obyčejné šlapky. Máří Magdalena byla označena za prostitutku i z jiného důvodu než kvůli pomluvě – a tato nálepka, jakkoli chybná, může odkazovat na pravdu. Jednou z klíčových scén Máří Magdaleny v evangeliích Nového Zákona je pomazání Ježíšových nohou vzácným olejem z nardu. Slovo „Kristus“ doslova znamená „Pomazaný“ (hebrejsky „mašiach“). Pomazání nardem bylo starověkým rituálem posvátného sňatku hieros gamos. Pomazání hlavy, nohou a pohlaví bylo součástí rituálu přípravy pro spojení, ve kterém kněz – král byl zaplaven silou Boha, zatímco do kněžky – královny vstoupila Bohyně. Krátce po pomazání byl Ježíš zrazen Judou, ukřižován – a vstal z mrtvých po třech dnech. Tyto události napodobují příběh Isis a (jejího manžela) Osirise, stejně tak jako Inanny a Dumuziho, Kybelé a Attise, Venuše a Adonise, a jiných mýtů posvátného sňatku. „Ve všech verzích posvátného sňatku se představitelka Bohyně – její kněžka sexuálně spojuje s vyvoleným králem před jeho obětní smrtí. Tři dny poté se bůh znovu zrodí a země je znovu plodná.“ Gnostická evangelia jasně mluví i o iniciaci „Svatební komnaty pro nevěstu“. Je možné, že se Ježíšův vnitřní kruh zasvěcenců účastnil posvátné sexuality a že Máří Magdalena, kněžka vyučená v umění Venuše, užila svoje schopnosti (magic – doslova magii. Viz. komentář na konci.), aby byla po boku Ježíše a pomáhala mu projít smrtí a vzkříšením, tedy absolutní Proměnou. Moderním lidem, jejichž názor byl formován pohledem na křesťanství a církev jako organizaci celibátních kněží, se zmínka o sexuálním Ježíši může zdá nevhodná. V raném křesťanství bylo tolik pramenů zničeno ( i když možná něco ve vatikánských sklepích přece jen zůstalo uchováno…), že se patrně historickou pravdu nikdy nedozvíme. Ale historie perzekucí samotných, zvláště skutečnost, kdo a co bylo jejím terčem, osvětluje mnohé.

VÁLKA PROTI VENUŠI

Řím popravoval „heretiky“ pouze jednotlivě na začátku křesťanství. Jako dobře namazaný stroj ničící celé komunity začala perzekuce fungovat až od 13.století, kdy byl založen řád dominikánů a jim povolen úřad inkvizice. První obětí byli kataři, křesťanská sekta na jihu Francie, kteří mj. věřili, že Ježíš a Máří Magdalena byli milenci (nikoli manželé). Co začalo jako úsilí Vatikánu persekvovat křesťanské heretiky, skončilo jako útok na evropské ženy – „genderocida“. Trvala až do 18.století a stála životy odhadem 60 tisíc až milionu žen. Z různých důvodů nelze dohledat přesné číslo. Ačkoli někteří muži byli také obviněni a popraveni za „čarodějnictví“, více než 90 procent obětí tvořily ženy. Anne Llewellyn Barstow v knize Witchcraze píše: „Pokud jste měla ženské tělo, byla jste zranitelná, neboť jste mohla být snadno obviněna z čarodějnictví.“

Právě ženské tělo bylo „hlavním podezřelým“: „Jak říkal manuál inkvizice „Kladivo na čarodějnice“, „všechno čarodějnictví pochází z tělesné žádosti, která je u žen nenasytná.“ Předsudek říkal, že ženy jsou „od přírody“ posedlé sexualitou, zkažené, a proto mužům nebezpečné.“ (Barstow) Všechny fáze procesu domnělých čarodějnic byly sexualizované – od obvinění (často ze sexuálního spojení s ďáblem), po prohledávání těla a jeho propichování (včetně genitálií) při „hledání znaků ďábelství“, až po otevřeně sexuální metody mučení a usmrcení, včetně usekávání ňader a upálení na KŮLU. Zabývání se touto kapitolou historie není nic pro slabé povahy. V této válce proti Venuši, válce proti ženství, sexuální násilí rozhodně a efektivně oddělovalo ducha od těla. Stalo se nebezpečným BÝT V TĚLE, zvláště v ŽENSKÉM TĚLE.

Proč byl sexuální vztah mezi Ježíšem a Máří Magdalenou pro církev tak ohrožující? A proč se církev odhodlala k útoku na ženskou sexualitu? Lidé ve starověku věděli, že sexualita je MOCNÁ a snadno přístupná cesta k VYŠŠÍMU VĚDOMÍ A DUCHOVNÍ SÍLE. Proto byla Venuše „NOSITELKOU SVĚTLA“ – skrze tělo, skrze sexualitu, osvěcovala vědomí. Lidi, kteří jsou ukotvení ve svých tělech a spojení se svým božským, nekonečným duchovním Já, nelze manipulovat a kontrolovat. Když byl Ježíš učiněn mužem v celibátu a ženská sexualita démonizována, Římská říše použila nábožneství k oslabení svých občanů. Nejen Římská říše, ale celý západní projekt rozšíření evropské moci těžil z potlačení ženství. Anne Barstow poukazuje na skutečnost, že vrchol období procesů s čarodějnicemi v Evropě v letech 1560-1760 se shoduje se západní koloniální expanzí a transatlantickým obchodem s otroky. Cate Montana ve svých vzpomínkách „Unearthing Venus“ vypráví příběh, který objasňuje spojení mezi kolonialismem a rozbitím síly žen. Obratem v jejím vlastním pochopení ženství byl rozhovor s Johnem Perkinsem žijícím a studujícím kmen Šuar v amazonském pralese. Indiáni Šuar Perkinsovi řekli, že jednou z rolí žen, resp. jejich nejdůležitější prací, na které závisí přežití celého kmene, je ŘÍCI MUŽŮM, KDY MAJÍ PŘESTAT. „Muži loví zvířata a kácí stromy, dokonce i když už máme dostatek masa a dřeva, pokud je ženy nedrží na uzdě.“ Perkins vyprávěl o šamanovi kmene Šuar, který navštívil Spojené státy a první, na co se zeptal, bylo: „KDE JSOU VAŠE ŽENY? PROČ NEŘEKNOU MUŽŮM, ABY PŘESTALI?“ Barstow píše, že dědictvím honu na čarodějnice je strach evropských žen mluvit a protestovat. „Od konce středověku, což bylo období, kdy měly ženy pověst spílajících, hašteřivých, sprostých a agresivních bytostí, se změnily v pasivní, podřízené typy poloviny 19.století.“ Po staletí vedená válka proti Venuši, která ženství mučila a učinila z otevřeného projevu nebezpečí, nám zanechala průmyslovou civilizaci, kterou nikdo nezastavuje v nadvládě a vykořisťování planety a jejích obyvatel.

ZNOVU-PŘEDSTAVENÍ A ZNOVU-OŽIVENÍ VENUŠE

Náš astrologický úhel pohledu je nezbytně zabarven naší kulturou. Náš pohled na Venuši je ovlivněn útokem na ženství. Promítli jsme si „pasivitu a aktivitu“ na Venuši a na znamení, kterým vládne – Býk, Váhy a (v povýšené podobě) Ryby. Např. Geraldine Thorsten v knize „God Herself: The Feminine Roots of Astrology“ poznamenává, že „tradiční astrologie…dává přednost Martovi jako „hnací síle“ zvěrokruhu, zatímco Býk dopadl jako – v lepším případě – přívětivý trouba. V některých zvěrokruzích dávných kultur však právě Býk byl považován za první znamení.“ Podle Thorsten je degradace Býka spojena s příchodem patriarchátu: „Známe patriarchální úhel pohledu prostupující astrologické charakteristiky: např. živel země (který Býk mj. představuje) je spojovaný s pasivitou. Naše předkyně ale měly úplně jiné vnímání země: viděly ji jako dar ke sdílení a pečování, opatrování, a věřily, že jde o velmi AKTIVNÍ kvalitu. Např. Inanna byla znázorňována, jak stojí na hřbetech dvou lvů.“

Venuše je pro mne spíše než planetou partnerství a manželství planetou posvátné sexuality. Jak píše Demetra George v práci o (nově v astrologii vykládaných) asteroidech „Venus, Vesta and Juno“: Pro manželství se mnohem více hodí ve výkladu asteroid Juno (řecká Héra). Sexualita se stala doménou Marse, mužského archetypu, proto dominantní kultura ignoruje a potlačuje starověké kořeny Venuše jako Bohyně plodnosti a erotiky, spojení JEDNOHO A JEDNOHO DO DVOU. Když byla Bohyně sexuálně potěšena skrze svoje kěžky, země vzkvétala. Znovuspojení sexuality a posvátnosti, navrácení Božství do našich těl, učinění hmoty „Matkou“ (angl. hmota – „matter“ od latinského slova pro „matku“) a naplnit ji Duchem – to jsou úkoly na konci Věku Ryb. A myslím, že spojení Venuše a Máří Magdaleny ukazuje, že skrytá Bohyně křesťanství se vrací na své místo a neměla by být považována pouze za „Ježíšovu manželku“, nýbrž za posvátnou sexuální bytost.

Venušino povýšení v Rybách možná poukazuje na Máří jako na klíč v léčení paradigmatu Ryb. Moje prvotní asociace mezi Venuší a Rybami byla, že se Afrodita zrodila z moře, ale nyní jsem objevila i předřecké spojení: Vesicu Piscis (doslova „měchýř ryby“), starověký symbol posvátné geometrie skládající se ze dvou částečně se překrývajících kruhů, kdy obvod každého kruhu protíná střed toho druhého. Vesica Pisces byla spojena s Bohyní tisíce let, zvláště se ženskou silou porodu – tvar mandle představuje vagínu. Derek Murphy (www.holyblasphemy.net/marys-vulva-jesus-christ-vesica-pisces-and-the-christian-fish-symbol/) říká: „V mystériích v řeckém Efesu nesla Bohyně tento symbol na svém pohlaví. V příběhu Osirise Osiris ztrácí penis: ten je spolknut rybou, představující vulvu Isis. V mnoha příkladech křesťanského umění Ježíš Kristus vychází z tohoto symbolu – rodí se z Bohyně.“ Murphy ukazuje, jak křesťanský symbol ryby ve skutečnosti pochází právě z Vesiky Pisces, totiž z jejího středu. Kdykoli nyní vidím křesťanský symbol ryby nalepený zezadu na auto, pomyslím si: „Vulva Máří Magdaleny!“ a představím si náboženské paradigma, které ctí ženské tělo jako posvátné a považuje každý porod za božský porod, neboť schopnost stvořit život je zázrak a život sám je zázrak. Představím si obnovu, ozdravení, převyprávění příběhu Máří Magdaleny a její role jako Kristovy rovné duchovní partnerky, a jejich Posvátný Sňatek jako zásadní pro otevření těla a duše Svatému Světlu, jak nás učí tradice starověkých venušanských kněžek.

Zdroj: http://www.astro.com/astrology/tma_article150407_e.htm

WEB EMILY TRINKAUS: http://venusrevolution.net/

Můj doplněk a komentář:

Při astropráci ve výcviku nám v konstelacích vyšlo, konec „Věku Ryb“ je mj. dán „rozchodem“ vesmírného páru Jupiter (mužská extrovertní ohnivá duchovní moc, aktivita, studium, psané posvátné texty, hledání Božství ve vnějším světě, Spravedlnost, ve Věku Ryb mj. Ježíš) a Neptun (ženská introvertní vodní duchovní moc, hledání Božství uvnitř sebe, „bytí v…“, plynutí, intuice, napojení na kosmické proudy, Láska, ve Věku Ryb mj. Máří Magdalena). Selhání, resp. nedostatečně zralá vibrace, byla naznačena v článku „Máří Magdalena přijata“.
Ženy, neopakujme své dávné chyby: žijme sexualitu vědomě, zrale, bez manipulace, her a magie. Magie, ať bílá nebo černá, je zásahem do plynutí Kosmické Moudrosti, pýchou, že „vím“… Jsme v přechodu:nechť se otevřeme novým formujícím se archetypům, které ukotví kosmické vědomí Ženství ve hmotě a v každodenní realitě, v Řádu a Tvoření (zralý Saturn, živel země).
Ještě poznámka ke zmiňovaným planetám, jimž vládne Venuše: Podle mého názoru novou vládkyní znamení Vah je Nibiru, jež vloni vstoupila do našeho orbitu. Nese kvality autenticity, pravdivosti, rovnováhy a harmonizace.(Připomínám, že symbol vah je silně spojen s egyptskou bohyní Maat, Paní Spravedlnosti a Společenského Řádu.) Uvidíme…
A konečně – zmínka o vlivu čarodějnických procesů na naši sílu, zvláště na sílu vyjádřit odvážně svoji pravdu (téma 5.čakry – krku a hlasu). Co k tomu dodat. Také Vás občas ochromí vzpomínka spojená s pachem kouře? Mne ano. Duch je vysmátý, ten neumírá, ale tělo si pamatuje… S láskou a hojivou pozorností ke všem našim buňkám, otevírám se Bohyni a přijímám, co přichází..a co se již DĚJE.
Tereza

http://www.interferencetheory.com/Blog/files/f95caeb33bc569f86d066470491176f8-96.html

ZDE KRÁSNÝ OBRÁZEK-NÁKRES ZNÁZORŇUJÍCÍ OSMILETÝ POHYB VENUŠE VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

SLIBY A PŘÍSAHY: magdalenské kněžky, jeptišky, služebnice

MÁŘÍ MAGDALENA, JEŽÍŠ A POSVÁTNÁ SEXUALITA

 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli