Máří Magdalena přijata…

…aneb MÁŘÍ MAGDALENA A JEŽÍŠ, MUŽ A ŽENA: ARCHETYP PARTNERSTVÍ V KŘESŤANSKÉ KULTUŘE

V úterý 3. ledna vstoupila Venuše do znamení Ryb. Již nějakou dobu připravuji přednášku na téma „Židovství a křesťanství“: pravidelně po pár hodinách četby akademických textů o mužských mocenských bojích v 1-4.století maskovaných odkazem na „Boží vůli“ mi tělo nepříjemnými fyzickými pocity dává najevo, že této energie už má dost a je čas na pauzu. V den, kdy jsem četla studii o gnostickém Evangeliu sv.Tomáše, ve kterém Ježíš utěšuje Máří Magdalenu, že se také jednou stane dokonalou – totiž stane se mužem, jsem potřebovala opravdu zhluboka dýchat (Marvin W.Meyer: Making Mary Male. The Category of „male“ and „female“ in Gospel of Thomas).

V práci se ženami se nám pravidelně vrací téma potlačeného hněvu a vzteku vůči mužům, pocitů zrady, zranění i opovržení.V křesťanství a církevních strukturách již nelze ukrýt stíny: odpor vůči papeži Františkovi, který se alespoň minimálně snaží o změny, odhaluje konzervativní rezistenci a touhu po kontrole omezující samotnou dynamiku života. Pedofilie a jiné sexuální aféry odhalují základní systémový problém nepřijaté a znevážené sexuality, pokřivené definice požadovaného mužství (včetně odmítnutí zdravé falické mužské síly) a vzájemného krytí (za současného vzývání „pravdy“). Přetrvávající přesvědčení o vlastnictví jediné a výlučné pravdy odhaluje omezený obzor i chybějící skutečnou pokoru. Neprobíhající pravdivá reflexe kořenů křesťanství odhaluje nechuť vracet se do klíčového období formování (1.-4. století), kdy „všechno mohlo být jinak“, model víry mohl být mnohem pluralističtější a tolerantnější k různým názorům (tak jako se to tehdy podařilo rabínskému judaismu) a náboženství nemuselo být vystavěno na negativním sebevymezování „my, nositelé pravé víry a pouze světla“ a „vy, heretici a kacíři, nositelé temnoty“ (tj. psychologicky vytváření rozštěpu potřebujícího nositele stínu, „toho Jiného“, „the Other“). A samozřejmě, mohlo přijmout ženy.

V kolektivním poli partnerství již mnoho let bublá hlubinný rozštěp mužské a ženské energie: potlačená ženská bolest a vztek z dávné zrady, ztráta důvěry, touha po ovládání a manipulaci pramenící z vnímání partnerství jako hry KDO Z KOHO: „Když tě nebudu ovládat já, budeš ovládat ty mne.“ (dynamika dominance – submisivita).

Protože většina mých klientek a přítelkyň je z generace narozené v letech cca 1965-1985, tj. je jim zhruba v rozmezí třicet až padesát (i více) let, vnímám toto nastavení primárně v této generaci. Mnohé z nás jsou – vědomě či nevědomě – dědičkami magdalénských kněžek. Jaký je náš mytický archetypální příběh? Kdysi jsme byly kněžkami, léčitelkami, uznávanými a oceňovanými, svobodnými (!) ženami s výrazným postavením ve společenské hierarchii. S nástupem patriarchátu jsme – v boji za přežití a udržení naší důležité role pro společnost i planetu – mohly zvolit podobné praktiky mocenského boje jako patriarchát, čehož nyní velmi litujeme. (Nikdy nezapomenu, jak jsem se dívala na film „Mlhy Avalonu“ a s hrůzou i bolestivou vzpomínkou sledovala, jak se velekněžka Viviane snižuje k manipulaci a lžím, aby zachránila Avalon. Viz. také níže zmínka v přepisu konstelace o chybách Máří Magdaleny.) S nástupem křesťanství jako státního náboženství, zákazem tzv. „pohanských“ (tj. nekřesťanských kultů), uzavíráním chrámů bohyní ve 4.-5.století a prohlášením Máří Magdaleny za padlou ženu a hříšnou prostitutku roku 591 papežem Řehořem Velikým, jsme „odešly do undergroundu“. Bohyně sestoupila do své temné lunární fáze, aby se obrodila, jak krásně popisuje Demétra George v knize Mystéria Temné Luny. Naším úkolem bylo chránit Svatý Grál:moudrost dělohy, orákulum ženského těla, tajemství posvátné sexuality. Za službu tomuto úkolu jsme platily nejvyšší cenu – mnoho z nás si pamatuje pach kouře z hranic na upálení údajných „čarodějnic“. To vše proto, abychom i my prošly transformací. Buněčná paměť i energetická paměť DNA je neuvěřitelná:vnímáme konkrétní vjemy, fyzické tělesné reakce, když se otevřou vzpomínky a nastane čas jejich uvolnění. Přijmout, truchlit, uznat všechny emoce, zvědomit souvislosti, poděkovat, odpustit. To je naše závěrečná zkouška, naše „maturita“.

Máme mnoho „poznávacích znamení“. Jsme obezřetné a náročné ve vztazích s muži. Být matkami a žít v rodině pro nás není samozřejmé, i když se snažíme, jak nejlépe umíme. Míváme zraněný vztah s otcem (Otcem). Ač jsme smyslné a sexualitu ctíme, těžko se uvolňujeme, neboť důvěra je z důvodů, kterým často nerozumíme, narušena. Jsme skvělé intelektuálky – intelekt však můžeme používat ke kontrole, či dokonce k odpoutání se od těla, stažení se „od pasu nahoru do hlavy“. Jsme schopné, mocné a silné, ale mainstream nás nepřitahuje – už víme, že mocenské hry nikam nevedou a to nejdůležitější se odehrává skrytě a na okraji. Více dáváme než přijímáme a pravidelně zažíváme náročné transformační lekce. (Nejen) při tanci si potřebujeme dávat pozor, abychom své partnery nevedly: je pro nás těžké se nechat vést, odevzdat se muži. Máme zraněnou spontánnost a samozřejmost, že „můžeme“ cokoliv – jsme naučené nést fatální odpovědnost a žít v programu „musím“ (to zvládnout, dostát závazkům, přežít). Lekcí ke zpracování je duchovní pýcha – na to je mimochodem výborná právě rodina: vaše dospívající dítka rozhodně nezajímá, že maminka má za sebou slavnou minulost a že je léčitelkou světa. Rodinný život a péče o domácnost jsou skvělá uzemnění a lekce posvátnosti vnášené do činností všedního dne.Rekvalifikace.

Často máme silné mužské energie, např. jsme narozené ve slunečním znamení mužského živlu (Beran, Blíženci, Lev, Váhy, Střelec, Vodnář). To dává našemu přetrvávajícímu nevědomému odporu pachuť samožerství: náš více či méně zvědoměný hněv vůči „mužství“ se obrací proti nám samým. Když odmítáme muže, odmítáme tím zároveň svoji mužskou část. Nedávno mi jedna přítelkyně, mocná, úspěšná, inteligentní, schopná, velmi zraněná, velmi držící a velmi kontrolující, řekla, že jsem „intelektuálka“ (což jsem – taky), a nebyla to pochvala, byl to vztek na zrcadlo. Protože už je nejvyšší čas zranění (od)pustit a nás v něm stále něco drží, hledáme projekční plátno. Aktuálně je hodně oblíbeným viníkem „systém“…

Naše zranění je jako černá díra: stále volá po nasycení, ale nikdy nemá dost. Přesně to říká karta Symbolonu Milenka (Býk): „Hluboko ve svém nitru jsi přesvědčen o své bezcennosti. Uvázl jsi v pocitech vlastní méněcennosti a stal ses jejich obětí.“ Jediné, co se dá dělat, je tuto černou díru přeskočit kvantovým skokem. „Ano, vidím tě.“ Nebo jak Symbolon a karta Milenka navrhují dál: „Umožni tomuto sebepodceňování dostat se na povrch. Už nestačí obklopovat se vnějšími znaky anebo se vydávat na „lov“ a vyhledávat pozornost jiných lidí, aby sis potvrdil, že se jim stále líbíš a dokážeš je získat…“ Uznat svoji bezmocnost, potom se spřátelit se svojí vnitřní Venuší, vážit si svého těla. Hledat a najít sebeúctu, přijmout danosti, nelpět na programu dokonalosti. Uvidět a přijmout své ochranné valy, berličky přesvědčení a chování,které jsme si vytvořily, abychom se nemusely ponořit do hlubin, k tomu místu, odkud vychází bolest. Přesně tam bychom se měly ponořit, pokud se chceme pohnout. Narovnat (sebe)pokřivení a rozlišit čistotu a pravost. Překročit omezení času a prostoru a vstoupit do multidimenzionality: tehdy je nyní a vše lze změnit. ROZPOMENOUT SE – abychom mohly zapomenout.

Vidět muže a svoji vnitřní mužskou stránku (vnitřního muže) jako stejně křehké a zraněné, najít v sobě impuls ke spolupráci, milovat v důvěře, empatii i velkorysosti.

Dovoluji si připojit text konstelace, kterou vedl můj spolužák z astroterapeutického výcviku Vojtěch Franče (http://ografologii.blogspot.cz/ ). Konstelace byla stavěna na světová náboženství a na svém webu jsem na ni již upozorňovala. Nyní zdůrazňuji pasáže týkající se vztahu Máří Magdaleny a Ježíše a dopadu tehdejších událostí na kolektivní i individuální vědomí a nevědomí mužů a žen v křesťanské kultuře. Dlužno podotknout, že (jak je vidět z konstelace), energie se změní, když se muži postaví do své síly a vezmou za své chování (i dávné selhání) plnou odpovědnost. Tj. ani neutíkají do slabosti, nezralosti a nedospělosti, ani si nehrají na agresivní machos, co mají vše v malíku. V kolektivním poli mužů je cítít zátěž provinění a selhání, která ovšem nejsou plně zvědoměná a reflektovaná, a nemohou být zatím tedy zrale zpracována ve větším kolektivním měřítku. To vede mužskou energii k velké rezistenci až regresi (diktátoři a rebelové neplodně bořící systém jsou na vzestupu).

Je potřeba si také uvědomit, že tzv. „vyšší poslání“ (v konstelaci zmiňované), tak lákavé a zdánlivě „správné“, je projevem bolestného rozštěpu hmoty a Ducha, těla a duše, pozemského vtělení a úniku. Je to nebezpečný manévr, který nepřiznává jedinečnému lidskému životu v těle na planetě Zemi hodnotu, jež si zaslouží. Pozor na přehnanou touhu po „duchovnosti“, která nevnímá, že jsme „bodysoul“ (Marion Woodman), „hmota = energie“ (Albert Einstein), „vlna i bod“ (kvantová fyzika).

Co stalo se stalo. Potřebujeme se dostat na novou úroveň vědomí. Nemáme se už na nic vymlouvat, nelze říci, že jsme něco nevěděli. Jsme v hodině pravdy, změny a naděje.

POPIS KONSTELACE:
MÁŘÍ MAGDALENA A JEŽÍŠ
„Máří Magdalena se nachází v zákrytu Země, takže nemá s Ježíšem přímé, proudící spojení: něco se zde přihodilo. Pokoušíme se rozkrýt, co se nachází v obou bodech a vypadá to tak, že Máří Magdalena se cítí bolestně zavržená, odstrčená ze své pozice a nemůže to Ježíšovi zapomenout, že se za ní před muži nepostavil a neprohlásil ji oficiálně za svou partnerku. Pociťuje to jako jeho slabost a selhání a vzdor vůči tomu si pak s sebou nese celý život. Jakoby nikdy nepochopila, jak jí to mohl provést.

V Ježíšově bodě vnímám stříbřitou barvu, skromnost, pokoru, lidskost, vypadá to (na rozdíl od mnoha jiných bodů) jako reálný člověk z masa a kostí. Z Ježíšovy perspektivy to vypadá, že mohl učinit volbu, a za daného rozvržení sil se rozhodl se Máří Magdaleny vzdát ve prospěch (ze svého pohledu) vyššího poslání, protože kdyby se rozhodl se k ní plně hlásit, muži kolem něho by jeho učení měli problém přijmout a šířit dále, a obával se, že šíření jeho poselství, které v sobě mělo mnoho dobrého, by se mohlo velmi rychle zastavit nebo by se nekonalo vůbec. Připadalo mu, že tato varianta je (vzhledem k očekávání a nastavení doby) neprůchozí; proto Máří Magdalenu „obětoval“.

Máří Magdalena nemá ze svého zjitřelého ženského srdce žádné pochopení pro jeho poslání, ideály a volbu; vnímá to jako „plky“, viní ho ze slabosti a selhání; není to schopna pochopit a ani nechce, trvá na hloubce svých citů a není schopna přepnout se do jiné perspektivy: „Šla bych za tebou na kraj světa, kdybys mě jen strpěl po svém boku nebo alespoň za svými zády,“ říká Ježíšovi. Z Ježíšova pohledu to vypadá, že si jakoby musel v sobě část svého srdce odříznout a zapovědět, i když tím ztrácel něco živoucího, co mělo větší potenciál; tím se Máří jevil jako chladný a nenávidění-hodný.

Muži na prvopočátku křesťanství (v několika generacích) kolem Ježíše a po Ježíšovi Máří Magdalenu nenáviděli nebo jí pohrdali, dívali se na ní „spatra“. Měli pocit, že sami svírají v rukách všechnu moc a moudrost světa, „opili se mocí“. Máří byla odříznuta, čímž došlo k tomu, že určité archetypální kvality ženství a ženské moudrosti nemohly do křesťanského proudu k jejich vlastní škodě vstupovat. Oni si to ale v té době neuvědomovali, měli pocit, že „to mají na háku“, mají svou moudrost, ale nejsou ještě plně zralí, aby pochopili všechny důsledky pro lidstvo v budoucnosti.

Není to tak, že by byla „vina“ jen na Ježíšově straně (odpovědnost nesou samozřejmě oba dva), ze strany Máří Magdaleny tu jakoby byly nějaké politické intriky s někdejšími králi a její vlastní pojetí toho, co by se mělo dít a kam by se měl vývoj (mj. i politicky) ubírat. Magdalena se také zřejmě plně nepřihlásila o svoje poslání, které na Zemi měla mít (nepostavila se za ně celou svou vahou), nechávala se unášet osobními (egoistickými) zájmy; ze své pozice vzdoru nijak nepřispívala k průchozímu vyřešení situace.

Tento rozkol, odcizení, nepropojení, utrpení – či prostě nevyrovnání – mezi Máří Magdalenou a Ježíšem se jakoby uložila (vtiskla) do kolektivního nevědomí a nastavila pokroucený archetypální model určitých partnerských vztahů, které v sobě mají obrovskou hloubku a potenciál, sexuální proudění i duchovní přesah, přesto směřují k destruktivnímu konci – jakoby se nemohou „povést“, i když v sobě mají obrovský tah. Mnoho jedinců jakoby kráčí v těchto vyjetých kolejích, které od jejich časů nebyly dosud „narovnány“.
……………..
Do křesťanství je částečně integrována a posvěcena láska k matce (kult Panny Marie), ale na úkor něčeho jiného: partnerský model muž – žena není náležitě posvěcen, psychologicky účinně zobrazen a uznán, což bude ovlivňovat chování mužů a žen po další dvě tisíciletí.

V momentě, kdy Ježíš uzná svou „chybu“ či volbu a pojmenuje, co přesně ve své lidské nedokonalosti udělal a co přitom také sám pro sebe ztratil, dojde k určitému narovnání. Máří Magdalena ztrácí svou ztuhlou, bolestnou pozici a cítí úlevu. Její role je konečně uznána v celé velikosti; obnovuje se živoucí proudění mezi oběma. Vypadá to, že na nějaké úrovni pravděpodobností se věci mohli vyvíjet i jinak (Máří Magdalena mohla mít jinou pozici)

MUŽ A ŽENA:
Tyto vektory hledí směrem k „dnešnímu lidstvu“, představují jakoby jeho dvě archetypální polarity, které vypovídají o tom, jak se dnes cítí „typický muž“ a „typická žena“ ve vztahu k ostatním bodům v konstelaci. (Resp. jak se cítí vnitřní muž v ženě a vnitřní žena v muži).

Muž se nejprve tváří sebejistě a silně. Po určité sebereflexi se ale jakoby propadá do sebe a přiznává, že se cítí vlastně slabý a nejistý, je to „nic moc“, ale navenek to nechce dát najevo, aby neztratil tvář. Je výkonný, aktivní, pracovitý, ale současně toho má na sobě naloženo až moc, připadá si trochu jako soumar. Neví vlastně, proč toho tolik dělá – asi aby neztratil jakousi pozici. Když se muž podívá na „bod staré moci“ (pozn. Vojta zde má „moderní judaismus“ ve smyslu skryté mocenské centrály usilující udržet staré paradigma ovládání, označení považuji za zavádějící), má pocit, že vůči tomu sám za sebe povstat nemůže, že na to nestačí, a tak se vůči tomu jen přizpůsobuje (pokrčí rameny) a dál dělá to, co se od něho normálně očekává. Nemůže sám za sebe změnit trajektorii, jak jsou věci nastaveny. Asi z poloviny se cítí dobře (energicky, výkonně), zatímco druhá polovina se cítí trochu sklesle a nesmyslně (to předstírání že „všechno je přeci fajn a jsem v pohodě a jako chlap to všechno zvládnu“ je poněkud vyčerpávající).

Žena stojí tak, že pravá noha je umístěna níže než levá, což koresponduje s dojmem nerovnováhy, nestability a nepohodlí. (Pokud je pravá polovina těla níže, znamená to, že se jakoby cítí být silnější než muž a tato nerovnováha je jí nepříjemná). Když se žena podívá na muže, připadá si jako nádherná a žádoucí, luxusně oblečená, upravená a opečovávaná blondýnka, která si jej může obmotat kolem prstu, která nad ním vládne. Když se žena podívá směrem na „bod staré moci“ je zde cítit silné propojení (silnější než s „mužem“!). Žena se jakoby částečně opírá o „muže“, ale zde není spojení tak pevné, takže se mnohem více opírá o „bod staré moci“ (mocenskou strukturu) – z jejího pohledu je to vlastně dodávání peněz z vnějšího systému, které jí mají dodat oporu, jistotu a stabilitu, kterou sama ve svém životě a ve svém vztahu nemá (jejich vztah je vyprázdněný). Žena si nedokáže představit, jak by bez toho mohla žít a fungovat, potřebuje oporu vnějšího systému. Ale i tak zůstává nespokojená, a proto chce víc a víc (i když přesně neví čeho). Předstírá před světem, že je přeci nádherná a spokojená (dokládá to materiálními výdobytky, šperky, kosmetikou, bydlením, autem apod.)

„Bod staré moci“ (reprezentující zřejmě skupinu lidí, kteří dnes nejvíce profitují ze současné distribuce moci) se snaží ženu co nejvíce znejistit, narušit její sebeobraz, vyvolat v ní dojem, že za nic nestojí a odstřihnout ji od jejího nitra, skutečných pocitů a spojení s „ženskou bohyní“. (Příkladem takové manipulace je např. reklama na způsob: „když dětem nekoupíš ty a ty plenky, znamená to, že jsi špatná matka“). V od-sebe-samé-odpojené ženě pak vzniká prázdno a frustrace, kterou se snaží zahnat nakupováním, utrácením, využíváním rozmanité sítě služeb (které ale ve skutečnosti nepotřebuje), přičemž toto zaopatřování, celý tento úkol navaluje jako břímě na svého muže – to on by jí to měl zajistit! Když to neudělá, tak si najde někoho „lepšího“. Tímto způsobem muže kontroluje, vydírá. „Když mi nezaopatříš to a to, nebudeš mít mou lásku a opustím tě.“

Muž se vůči tomuto vydírání cítí bezmocný (může se přetrhnout, aby vyhověl ženiným požadavkům), protože nedokáže být sám. Na to je příliš slabý. Nedokáže se ani podívat zpříma na obtížnou situaci, v níž se nachází, stále si něco maluje, že je všechno lepší. Cítí se jako otrok.

Zdá se, že rozšířená idea o emancipaci (mýtus o slabším, křehčím pohlaví) zastírá něco podstatnějšího: světu je vládnuto skrze ženu. Ti, kdo mají moc, mají zájem ovládnout především ženu (její zdánlivé emoční a materiální potřeby), protože ta potom ovládá svého muže. Což je stav, který ji navenek zdánlivě vyhovuje, ale který na hlubší úrovni neuspokojuje její ženskou přirozenost. Tím se její frustrace jen prohlubuje a stává se nenasytitelná jako černá díra, bažící po tom mít víc a víc – k čemuž manipuluje svého mužíčka – a tak se otáčí kolo světa.

Krásnou ukázkou této dynamiky (kde mocného muže ovládá ještě mocnější blondýna) je česká politická scéna (Nečas – Nagyová; předtím Topolánek, Gross apod.).

Vkládáme do konstelace „bod, který umožní harmonizaci vztahu mezi mužem a ženou“ – je umístěn nedaleko místa, kde stojí „muž“, což je také blízko bodu, kde stojí „žena“. Není nijak více specifikován, ale cítím v jeho místě „PRAVDIVOST, NEOHROŽENOST, SÍLU PRAVDY A UVĚDOMĚNÍ VĚCÍ, JAK SKUTEČNĚ JSOU“. V kontaktu (a rozhovoru) s tímto bodem „muž“ trochu procitá, uvědomuje si, že pokud ho žena tímto způsobem tlačí ke zdi a vyhrožuje mu odepřením lásky (což v něm evokuje strach ze samoty), tak to znamená, že už teď vlastně od ní žádnou lásku nemá. Že toto není láska, že v tom necítí naplnění. Když to zjišťuje, roste v něm síla, dívá se ženě konečně zpříma do očí, říká jí „Tohle všechno přeci vůbec nepotřebuješ. Vzpamatuj se.“

Žena se k muži otočí také čelem. Dochází u ní k proměně při kontaktu s „pravdou a uvědoměním“ – vysvítá jí, jak je vlastně přes to všechno demonstrované pozlátko, ustavičné srovnávání s okolím a zaopatřování v blahobytu prázdná, protože to, co vždy hledala nejbytostněji, bylo něco jiného. Bylo to zakoušet AUTENTICKÉ, INTENZIVNÍ SPOJENÍ SE SVÝM MUŽEM, Z NĚHOŽ CÍTÍM SÍLU, VEDENÍ (USMĚRNĚNÍ) A ROZUM, A JEHOŽ NÁSLEDUJI. Tím v ní nastává úleva a naplnění, nyní už nemusí svého muže kontrolovat. Přenechává mu vedení a stojí po jeho boku. Tu najednou je plně ženou. I muž se cítí obrozený a posílený, protože nyní nenese břemeno, které na něj ona naložila, naopak cítí její ženskou svěžest a následování po svém boku. Tu najednou je plně mužem. Nyní oba bok po boku hledí dopředu, do budoucnosti, přičemž jejich zrak už není spojen s bodem nazvaným „bod staré moci“. Nejdou proti němu, ani k němu, v podstatě je přestal zajímat.

„Bod staré moci“ si najednou připadá bezmocný, už nemá páky, aby mohl „ovládat“ ženu, a potažmo přes ní muže (a tím „lidstvo“). Mění svou pozici v konstelaci, jeho část se jakoby přidává k „dnešnímu lidstvu“, část odchází pryč z konstelace (už zde není potřeba). I poloha „lidstva“ se mění, přidává se zvědavě a nadšeně k novému proudu, nic mu už nestojí v cestě. Děti jsou v tomto průvodu první, jsou novému stavu věcí přirozeně nejblíže.

MĚNÍ SE I VJEMY V BODECH MÁŘÍ MAGDALENY A JEŽÍŠE. Země již nestojí mezi nimi (změnila polohu) a nic najednou nebrání, aby mezi nimi proudila energie. Je to jako nový nádech. Dívají se na sebe a jakoby mezi nimi vzniká nový příběh, nová láska, kterou museli na dva tisíce let odložit, protože se cosi nepovedlo. Ale tento příběh bude teprve napsán, rukou Prozřetelnosti, do životů nás všech.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli