S Radanou se známe na dálku dlouho, potkáváme se na našem malém městě dvacet let, naše dcery spolu chodily do kroužků, její obrázky andělů zdobily naše dětské pokoje. Když mne oslovila, abych napsala předmluvu pro právě dokončenou knihu o placentě a placentovém rituálu, měla jsem velikou radost, že někdo otevírá další kapitolu léčení a znovupřijetí ženství, a to skrze zázračný dočasný orgán placenty. Ten si rehabilitaci skutečně zaslouží. Kromě psaní, meditací a konzultací Radana také maluje a vyrábí ručně malované svíčky. Následující rozhovor je jak o tématu placenty a jejího duchovního významu, tak o svíčkách.
JAK DO MÉHO ŽIVOTA PŘIŠEL SKRZE SYNA PLACENTOVÝ RITUÁL
Můj příběh s placentou otevřelo mé druhorozené dítě, syn Vojtěch Gabriel. Když jsem ho čekala, věděla jsem, že ho mám porodit jinak. Především jsem toužila nechat si jeho placentu. A to jsem ani tehdy ještě netušila, že se placenta může zpracovávat. Syn se narodil s předem domluvenou soukromou porodní asistentkou v malé přátelské porodnici v Nymburce. V té době, v roce 2013, bylo vydávání placenty ještě zakázané. Po porodu je placenta vedena jako „biologický nebezpečný odpad“, který se musí umístit do speciálního koše a odjede do spalovny. Mně to tenkrát dalo poměrně velkou práci si s porodní asistentkou vše vyjednat. Placenta se narodila a my ji zachytili do z domova přinesené vlastní nádoby a prohlédli si ji. Manžel ji odvezl domů a dal ji do mrazáku. Občas jsem ji vyndala, prohlídla si ji a cítila, že se blíží rozloučení.
Jednoho dne na jaře jsem měla pocit, že přišla pravá chvíle pro placentový rituál. Jeli jsme s manželem a sedmiměsíčním Vojtíškem koupit strom. Vojtíšek si na něj sám ukázal, a tak si ho vybral. Večer jsem vyndala placentu z mrazáku. Bylo to pro mne nesmírně dojemné. Cítila jsem její sílu, jako kdyby dýchala, znovu ožila, tepala, hovořila ke mně. … Bylo to mystické setkání, jako bych s ní byla v jiném světě. Druhý den ráno jsem šla s Vojtíškem do přírody. Cítila jsem stále intenzivnější propojení se Zemí. Proudily mnou modlitby k placentě, k Zemi, cítila jsem vděčnost, že mám syna, vděčnost placentě, cítila jsem propojení i se všemi tvory a s Kosmickou Universální Placentou. Jako bych měla svůj malý vnitřní obřad. Vrátili jsme se z procházky a manžel mezitím vykopal otvor v zemi. Tam jsme Vojtíškovu placentu dali, pohladili, zasypali květy, zasadili strom a zasypávali jeho kořeny pomalu hlínou. Vojtíšek se mezitím probudil a vše pozoroval. Nějak jistě věděl, co se děje. Potom se poprvé z deky doplazil ke svému zasazenému stromu. Vzdálila jsem se, neboť to byla chvíle jeho propojení s placentou a stromem. Strážný anděl Vojtíška je všechny zahaloval, probíhala tam výměna informací. Strom jsme zalili a zapálili mu svíčku. Když potom Vojta začal chodit, zaléval svůj strom sám. Má k němu veliký vztah, chodí si k němu sedat do meditační polohy Buddhy. A když ještě povyrostl, ptal se svých kamarádů, kde oni mají svůj strom?
„A MAMINKO, KDE JE TVOJE PLACENTA A TVŮJ STROM?“
V té době jsem začala přemýšlet, co to znamená, že nevím, kde je má placenta a nemám strom, pod nímž by byla pohřbená. Jednou jsem Vojtíškovi četla pohádku a on se mne na totéž zeptal. Řekla jsem mu, že když jsem se narodila, moje maminka nevěděla, jak je placenta důležitá. Vojta byl úplně zděšený, vůbec nechápal, jak někdo může bez své placenty a stromu žít? Uvědomila jsem si, že si potřebuji sama pro sebe vytvořit rituál a propojit se se svojí placentou. Zároveň jsem začala pozorovat u lidí, kteří ke mně chodí na konzultace, že ať je jejich příběh jakýkoli, ať jsou ve svém životě kdekoli, potřebují a řeší cokoli, tak to, co způsobuje jejich potíže, je nenaplněná prazákladní potřeba a nenasycení jejich bytosti. A velkou roli v tomto zranění hraje separace, náhlé prudké odpojení od placenty. Vytváří otisk, a ten jako kdyby do sebe nasál program nedostatku a destrukce. Otisk potom znovu a znovu ožívá v jejich příběhu. Tak jsem cítila, že tito lidé nepotřebují někde absolvovat duchovní kursy nebo číst knihy, ale potřebují znovu obnovit své propojení se svým Božstvím ve fyzické podobě – s placentou. Je to přirozená a prazákladní potřeba každé lidské bytosti. Tak jsem se rozhodla, že začnu psát placentový rituál.
DRUHÝ SYN A ZPRACOVÁNÍ PLACENTY
Tři roky po Vojtíškovi se nám doma narodil druhý syn Maxík. Už jsem věděla, jakou má placenta sílu i že se dá zpracovat, a proto jsem požádala porodní asistentku, aby mi z její části udělala placentové kapsle. Byl to absolutní životabudič a energetický koktejl – po nějaké době jsem je přestala brát, protože jsem nespala, byla jsem stále v rauši (smích). Dále mi manžel s dcerou naložili placentu na placentovou tinkturu. A část placenty jsem s pomocí porodní asistentky poslala do Anglie na výrobu homeopatik. Část placenty jsem zase dala do mrazáku.
Vojtíšek měl z bratra velikou radost, těšil se na něho, byl i u jeho porodu, a vzniklo mezi nimi silné pouto. Tak silné, že mu „půjčoval“ svůj strom. Rituál pro Maxíka jsem odkládala, buď byla zima, nebo suché léto, kdy nešlo kopnout do země… a najednou měl Maxík dvakrát za sebou úraz hlavy. Léčili jsme ho právě homeopatiky z jeho placenty a já dostala informaci, že důvodem je neproběhnutý rituál, kdy jeho placenta je stále v mrazáku. Maxík tak není propojený s hmotou, není uzemněný, má špatnou orientaci. Uspořádali jsme mu tedy rituál. Jeho stromem je třešeň. Opět jsme vykopaný otvor pro strom i placentu zasypali květinami, a když byla hlína přihrnuta, Maxík si sundal boty a chodil po ní bos, bořil se do ní rukama a byl velmi spokojený. Také jeho jsme nechali, ať se se svým placentovým stromem v klidu sám propojí.
MŮJ PLACENTOVÝ RITUÁL
Celou dobu jsem psala knížku, každý den se spícím Maxíkem v šátku na hrudi. Text narůstal a bylo jasné, že nepůjde pouze o brožurku. A narůstala také moje potřeba vlastního rituálu. Udělali jsme ho v mém narozeninovém měsíci, v lednu, kdy mi bylo čtyřicet let. Uháčkovala jsem si svoji malou placentu, šli jsme na lávku přes Cidlinu, rozhazovali jsme na cestu květiny, a potom jsme placentu hodili do vody. Mám vodu moc ráda a cítila jsem, že mojí cestou je hodit placentu právě do průzračné, tekoucí, plynoucí vody. Vojtíšek se konečně uklidnil, že i já mám svůj rituál – dodnes ho probírá, když má večer své rozjímavé okamžiky (smějeme se). Samozřejmě že háčkovaná placenta byla jenom symbolem, ale jde o záměr a prožitek, skrze který se moje energie uvolní a jde vstříc mé placentě. Pro placentu jsem i malovala obrázek.
Po rituálu se vše dalo do pohybu: jako kdyby se zvedly či rozpustily neviditelné mříže, o kterých jsem ani nevěděla. V mém vnitřním i vnějším světě se vše pohnulo. Na mnoha úrovních jsem pocítila přerod, znovuzrození ve zrození. Tolik věcí se dalo do pohybu s jinou energií a šťávou, dynamicky, svižně, radostně! Věci, které byly těžké, přestaly být těžké. Díky této zkušenosti je pro mne nyní důležité, abych při meditacích, setkáních a na ženských kruzích nabízela propojení s placentou, pokud jsou na ně ženy naladěné. Přináší nám pocit bezpečí, zahalení teplem a obnovení spojení se svojí silou.
PLACENTA JE STROMEM ŽIVOTA, ČAS ODDĚLENÍ OD NÍ JE POTŘEBA RESPEKTOVAT
S Maxíkem jsem prožila hluboké těhotenství. Bral mne do mé dělohy a do mých vlastních prožitků v ní. Psala jsem si o tom deník – a nyní žasnu, co jsem tam prožila. Díky cestám jsem zjistila, že strom na placentě k dítěti mluví a uvolňuje mu důležitá poselství, jak jeho osobního stromu života, tak rodové linie předků. Dítě informace vstřebává do buněk v průběhu prenatálního života a ony tvoří jeho vibrace. Když posvátnému stromu života obsahujícímu všechno vědění pro naši pozemskou pouť vyslovíme úctu, tak to má obrovský smysl. Není v nás vystavěna zeď bolesti z náhlého oddělení. Když jsem na Maxíkovo pozvání nahlížela svoji dělohu, vnímala jsem, že po porodu dítěte dítě samo vyšle signál, že je připraveno se oddělit od placenty, která se ještě nachází v matčině děloze. Placenta jako kdyby měla v děložní sliznici zapuštěna jemná vlákna, „kořínky“. Po impulsu dítěte začne placenta tato vlákna uvolňovat, pouští se a následuje dítě, aby spolu dál tvořili kontinuum. Nejhorší, co se může stát, je, když se předčasně přestřihne pupeční šňůra a zasáhne se tak do posvátného děje.
Myslím, že čas odpojení je pokaždé jiný, každá bytost je jinak zralá. Okamžiky, kdy je už narozené dítě stále spojené s placentou, jsou důležité, neboť dostane fyzické živiny i živiny spirituální. Když je spojení přerušeno předčasně, dítě vstupuje do světa ve stavu nedosycení. Myslím si, že nenasytnost lidského tvora, naše lačnost mít a vlastnit – domy, auta…, vykořisťovat Matku Zemi, pochází odtud: v hledání náhražek a kompenzací prazákladního nasycení. Vždyť už tolik generací trpí traumatem oddělení – a my nyní vidíme důsledky ve stavu životního i spirituálního prostředí. Zvláště se to týká žen, které si nesou trauma vnímání vlastního ženství: zraněný vztah k porodu, dětem, vlastnímu tělu, menstruaci… Kdysi někdo nazval jejich božskou část, placentu, „odpadem“, a tak ji zneuctil. To se v ženách otisklo, vnímají sebe sama a své tělesné procesy jako nedokonalé, jako „fuj“. Placentový rituál je nástrojem léčení: dojde ke zvědomění zranění, k rozhodnutí, že ho chci léčit a překročit. Stane se mezníkem, kdy se pokloním své minulosti a všemu, co se v ní přihodilo, a otevřu nový čas, nové příležitosti, novou cestu.
SÍLA SVÍČEK
K meditativní léčivé práci jsem vytvořila také svíčky. Jako první vznikla menstruační svíčka. Vnímám, jak ženám chybí první rituál menstruace, vědomé vstoupení do ženství a pochopení hlubšího smyslu menstruační krve. Toužila jsem vytvořit průvodce pro menstruační rituál, přičemž nepochybuji, že si ho každá žena může udělat zpětně, ať je jí dvacet nebo šedesát. Když žena menstruuje, je v přirozeném stavu meditace, je propojená se zemí, s vesmírem, má vhledy. Svíčka ji doprovází a pomáhá jí se obdarovat péčí, pozorností, ztišením a sounáležitostí. Pomáhá jí obrátit se do svého nitra, ke svým potřebám, dovolit si prožít i oddělení od běžného shonu. Vědomé prožívání menstruace proměňuje ženám život ve všech rovinách – zvyšuje se jejich citlivost vůči sobě sama, sladění, vystupuje ze zajetých stereotypů.
Porodní svíčka přišla ve vlnách zrození Maxíka. Začala jsem ji malovat večer před porodem. Obrázek na papíru mne i porodem provázel. Z obrázku se vytvoří síto, přes které se stříkne na svíčku. To mi ale není dost dobré, takže každou svíčku ještě beru do ruky a domalovávám. Každá svíčka je originál, takže je i trochu jiná. Říkám, že jsou živé, promlouvají jak skrze plamen a skrze uvolňovanou energii, tak skrze odlitky.
Jsem nesmírně vděčná, že mne život vede tímto způsobem, že vím, co vím, a cítím, co cítím. Je tolik možností a nástrojů, které nás přibližují ke šťastnému a spokojenému bytí!
DĚKUJI ZA ROZHOVOR!
Více o Radaně najdete zde:
https://pramensvetla.cz/
Já mohu jenom dodat, že Radana pro mne a moji kamarádku Laďku připravila placentový rituál a byl to krásný zážitek. Zvláště když jsme „fyzicky“ držely v rukou uháčkovanou karmínovou placentu a po obřadu ji pohřbívali v lese do země. Na knížku se nesmírně těším, o jejím vydání vás budu informovat.
Foto: Radanina Porodní svíčka a krásná „placenta“ z ovčího rouna připravená pro rituál…
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: