Překlad kapitoly „Odvaha čelit složité realitě: Setkání pro mládež“ . Autoři Michal Zak, Rabah Halabi a Wafa´a Zriek-Srour. Z knihy „Izraelské a palestinské identity v dialogu: Přístup Školy pro mír“ (Israeli and Palestinian Identities in Dialogue: The School for Peace Approach), editor Rabah Halabi (str. 97-117).
Program pro mládež je od začátku ústředním programem Školy pro mír. Spojuje skupiny arabských a židovských studentů na čtyřdenní setkání. Záměrem setkání je vzájemné poznání členů druhé skupiny, jejich postojů ke kultuře a politice, a porozumění složitosti konfliktu a role jednotlivce v něm. V průběhu let prošlo programem téměř deset tisíc Židů a deset tisíc Arabů – kolem tisíce ročně. Studenti pocházeli z celé země, z různého společenskoekonomického zázemí a životního stylu. Projekt má dvě ředitelky, Židovku a Arabku, a patnáct arabských a židovských facilitátorů (odborníků na vedení diskuse). Pracujeme obvykle se šestnáctiletými až sedmnáctiletými studenty, neboť právě v tomto věku se formuje jejich společenská a politická identita. V mladším období se formuje jejich osobní a sexuální identita a diskuse na společenská témata by byla méně efektivní či dokonce škodlivá. Na rozdíl od setkání dospělých je setkání mládeže předem naplánováno, jeho struktura je daná. Aktivity jsou předem známé.
My, arabští a židovští facilitátoři, jsme model tvořili postupně na základě zkušeností. V první části setkání odehrávající se první den se mládež poznává a tvoří soudržnou, inkluzivní skupinu, podpůrný rámec, který později umožní účastníkům zkoumat bolestivá a citlivá témata rozdělující obě národní skupiny. Druhá část setkání se odehrává na semináři druhého dne a je věnována dialogu o kulturních a politických tématech. Skupina, která se první den poznala a spojila, se nyní štěpí do původního, rozděleného stavu. Hranice jsou vyostřené a zřetelné, fantazie, že všichni jsme lidské bytosti, a proto to zvládneme, vykazuje trhliny. Třetí část nastává třetího dne a je věnována vyjednávání mezi dvěma národními skupinami. Vyjednávání se týká cíle najít sdílený modus vivendi, dohodu o způsobu života, pro budoucnost. Probíhá stylem simulační hry. Model oficiálního vyjednávání vytváří nové možnosti pro dialog mezi dvěma skupinami. Čtvrtá, poslední část semináře má za úkol prozkoumat, co účastníci zažili, a připravit je na návrat domů.
PŘÍPRAVA NA SETKÁNÍ
Na začátku každého roku program nabízíme školám, které už se ho v minulosti zúčastnily, i novým školám. Ředitelé a učitelé arabských škol mají veliký zájem o účast v programu, stejně tak studenti. Židovské školy mají zájem menší a i židovských studentů se hlásí méně. Tady už si všímáme rozdílu mezi většinou a menšinou: menšina je více motivovaná potkat se se zástupci většiny než naopak. Učitelé vytvoří asi třicetičlenné skupiny. Dva týdny před zahájením projektu školu navštíví facilitátor Školy pro mír (arabský facilitátor arabskou, židovský židovskou) a podá všechny důležité informace, případně zodpoví otázky. Otázky se liší podle místa ve společnosti a postoji ke konfliktu mezi oběma skupinami. Židé se obvykle ptají , „Jací budou?“ , a jsou velmi zvědaví. „Jsou stejně staří jako my? Jsou to Izraelci?“ a samozřejmě i otázky spojené s obrazy Arabů v židovské společnosti: „Budou oblečení jako my? Budou to extrémisté?“ Židovská společnost je ostře rozdělená v pohledu na všechna témata, jichž se bude setkání týkat, proto se otázky mohou týkat i postoje – zda bude možné vyjadřovat různé názory, nebo židovská skupina bude dodržovat stejný postoj. Ptají se na jazyk, ve kterém se setkání uskuteční, místo (společná arabsko-židovská vesnice Neve Šalom/Wahat al Salam) i způsob ubytování. Židovská mládež je zjevně rozpolcená mezi touhou poznat arabské účastníky co nejvíce, a mezi strachem a ostražitostí.
Arabská skupina se především zabývá svojí schopností vyjádřit se v přítomnosti židovské skupiny. Účastníci se obvykle obávají, že nemají tolik znalostí jako Židé. Zajímají se, jak daleko budou moci zajít při politických diskusích, aniž by zničili pozitivní atmosféru. Dělají si starosti, jakým jazykem mají mluvit. Ačkoli je jim jasně řečeno, že mohou mluvit arabsky a facilitátor může překládat, řeší, zda stojí za to arabsky mluvit, zda překlad nebude rušit dialog, zda by nebylo dobré dát přednost hebrejštině. Otázky, které pokládají, se dále týkají postoje Židů k Arabům: „Jak se k nám budou chovat? Jsou připravení se s námi setkat? Přejí si to? Mají stejnou přípravu jako my? Vědí, s kým se potkají?“ Otázky obvykle bolestivě odrážejí složité zkušenosti, které mladí lidé se židovskou společností mají.
SETKÁNÍ V NEVE ŠALOM/WAHAT AL SALAM: PRVNÍ DEN
Skupiny po třiceti, celkem tedy šedesát studentů, jsou rozděleny do menších smíšených skupin po šestnácti účastnících. Každá skupina má k ruce dva facilitátory, Araba a Žida. První den se mladí lidé shromáždí v klubovně a posadí se na židle do kruhu. Po přivítání oběma ředitelkami – schválně mluví první arabská ředitelka arabsky, aby bylo opravdu jasné, že hebrejština a arabština mají v tomto prostoru rovný status – si skupiny vyměňují pohledy, studenti si šeptají, chichotají, snaží se co nejlépe zapůsobit. Atmosféra je plná zvědavosti i obav a nervozity. Menší skupinky se oddělí a poznávají se. Učí se navzájem svoje jména, povídají si o škole, o domově, místech odkud pocházejí, budoucích plánech. Ve dvojicích se potom poznávají ještě blíže. Hrají se hry. Pozitivní atmosféra je posilována poznáváním, že obě skupiny mají podobné zájmy a vlastně se mohou přátelit. Arabští studenti jsou připraveni se se Židy přátelit a jsou překvapeni židovským pozitivním postojem a zájmem. Převládajícím jazykem je hebrejština a židovská skupina je výřečnější. Je cítit optimismus smísený s ostražitostí a zvědavostí. Ostražitost se obvykle projevuje v přání dotknout se politických témat na jedné straně a váháním narušit tím atmosféru na druhé straně. Dokonce už při sdílení jmen se může objevit napětí, když jsou vyslovena jména národně-politického významu: Golan, Palestina, Arafat, Džihád… Někteří účastníci byli pojmenováni na památku zabitých rodinných příslušníků. Přesto je cítit i lehkost, ozývají se výbuchy smíchu. Situace nějak připomíná vztahy mezi Araby a Židy v izraelské společnosti obecně: každý se vyhýbá mluvení o politice a zůstávají mocenské vztahy, které jsou krystalicky zjevné.
Večer se mládež shromáždí v klubu a hraje hry, aby bylo posíleno společenství. Např. společně na barevný papír s hádankami doplňují správné odpovědi. Musí spolupracovat. Je to úžasné pozorovat, jak smíšené skupiny společně pracují na řešení hádanek a kvízů. Jinakost se na chvíli proměnila v týmovou spolupráci, legraci a rovnostářství.
DRUHÝ DEN: KULTURNÍ SEZNÁMENÍ
Ráno druhého dne je věnováno seznámení s kulturou druhé skupiny. Nejprve se skupiny rozdělí do skupin po čtyřech po dvou Arabech a dvou Židech. Dostanou kartičku s tématem diskuse. Když diskusi ukončí, dostanou novou kartičku. Např. „Vztahy mezi chlapci a dívkami v mé společnosti“, „Vztahy mezi generacemi“, „Rodiče a děti v mé společnosti“, „Náboženské svátky a zvyklosti“, „Přesvědčení a světonázor“, „Rozdělení rolí mezi pohlavími v každé společnosti“.
Diskuse se rozvine a účastníci rychle začnou používat výrazy jako „způsob, kterým děláme“ a „způsob, kterým oni dělají“ – ty první den nebyly slyšet. Dialog získá podobu vyjednávání mezi dvěma skupinami. Židé hlásí, že se z diskusí mnoho o arabské kultuře dozvěděli. Naopak Arabové říkají, že co jim Židé v diskusi sdělili, to už dávno věděli. To není Židům úplně příjemné, protože se upřímně snažili svoji kulturu přiblížit. Téma, které se pokaždé v diskusi vynoří, je téma vztahů mezi pohlavími v každé společnosti. V této diskusi se židovská skupina projevuje s přesvědčením, že má navrch, protože se vztahuje k západní kultuře, kdežto arabská skupina se vztahuje k (blízko)východní kultuře. Západní kultura je v diskusi chápána jako vyspělejší, představuje pokrok, svobodu a rovnost pohlaví, kdežto východní kultura představuje primitivní, konzervativní hodnoty typu ochrana cti dcer.
Židovský chlapec: „Líbáte se na veřejnosti?“
Arabská dívka: „Vdáváme a ženíme se mladí, takže můžeme žít řádným sexuálním životem. Nejsme promiskuitní jako vy.“
Arabská dívka: „Pro nás je dívka, jako by byla posvátná. Její čest musí být chráněna, ale nejsme zpátečníci.“
Židovský chlapec: „Jsou sňatky domlouvány rodiči?“
Arabská dívka: „Ano, ale ne jak to bylo dřív. Otec doporučuje, ale já rozhoduji. Je to můj život.“
Arabská dívka: „Dávám přednost tomu, aby city byly otevřeně projevovány.“ (Tj. nikoli ukrývány, jak je obecně více zvykem v arabské společnosti.)
Židovský chlapec: „U nás se to takto dělalo kdysi dávno v historii.“
Židovská dívka: „My jsme udělali pokrok a oni ne. To je celé.“
V diskusi se objevuje náhled, že jestliže obě skupiny budou chtít žít spolu, Arabové se budou muset změnit, protože židovský náhled a životní postoj je lepší. Obecně ovšem Arabové sami sebe také vnímají jako skupinu, která se musí změnit. Ale někdy jednoduše pro účel diskuse jdou příslušníci arabské skupiny do druhého extrému a začnou bránit tradici. Prohlašují, že konzervativní hodnoty jsou dobré a že západní svoboda vede k promiskuitnímu chování židovských dívek. Židovská skupina se obvykle také obrní na své pozici a představuje svoji kulturu radikálně jako naprosto svobodnou a bez hranic. Tato vyhrocenost u obou skupin je typická pro konfliktní situace a odráží přechod z meziosobního dialogu ke skupinovému dialogu.
V této fázi setkání zažívají účastníci rozdíly mezi oběma skupinami a potýkají se s obrazy, které mají o tom druhém a sami o sobě. Arabové si uvědomují, že sami zveličují Židy, zatímco sami sebe vnímají jako podřadné. Židé se tváří v tvář setkávají se svými pocity nadřazenosti a s obrazy Arabů jako méněcenných. Toto vyjasnění je těžké, protože každé skupině odhaluje vlastní postoj k sobě a ke druhé skupině. Učí se věci, které by raději neznali a nepotýkali se s nimi. Vyjasnění je těžké také proto, protože následuje po nadšení prvního dne.
Po diskusi o kulturách následuje setkání pouze v rámci národní skupiny (uninational meeting). Každá skupina se setká s facilitátorem své národnosti. Cílem je, aby skupina porozuměla prožité zkušenosti. Studenti se potřebují uklidnit a zhodnotit, co se stalo.
Arabská skupina se zabývá sama sebou. Diskuse se soustředí na mlčení některých členů skupiny. Pokouší se vysvětlit, proč při společné práci někdo mlčel, a vyžaduje se, aby se mlčící také zúčasnili. Dále probíhá pronikavá diskuse o arabské kultuře, ke které jsou mladí lidé také kritičtí – což si ovšem v přítomnosti židovské skupiny netroufli přiznat. Často se diskuse změní v hádku mezi chlapci a dívkami o diskriminaci a potlačování žen v arabské společnosti. Setkání se židovskou skupinou tak vyneslo na povrch neshody uvnitř arabské skupiny. Nyní je pouze národní skupinová diskuse umožňuje zpracovat.
Židovská skupina se potýká s přechodem od pocitu vzájemnosti s Araby ke konfliktu s nimi. Diskutuje arabskou skupinu, a to obvykle z pozice nadřazenosti. Nejčastější pocit je hněv na to, že dobré pocity z předchozího večera byly rozbity spolu s možností rozvinout vztahy na osobní úrovni. V této fázi účastníci vidí sílu příslušnosti ke skupině jako klíčový prvek ve vztazích mezi Židy a Araby.
Diskuse o kultuře a společnosti také někdy vyvolá pronikavé vnitřní diskuse mezi Židy západního původu a Židy blízkovýchodního původu. Tato diskuse neprobíhá před Araby, protože vnitřní rozmanitost není tak nápadná jako linie jinakosti s Araby. Diskuse pracuje s představou „nadřazenosti“ západní společnosti a „podřadnosti“ východní kultury. Zmiňuje i podobnost východní židovské kultury a arabské kultury. Objevuje se i úzkost před blížící se diskusí o politických záležitostech. Účastníci vyjadřují obavy, že nebudou schopní říct co si opravdu myslí, „protože to bude zraňující a ničivé.“ Zároveň se bojí, že na ně arabská skupina zaútočí: „Na tuto chvíli se připravovali – aby se do nás pořádně pustili.“
DRUHÝ DEN: POLITICKÉ SEZNÁMENÍ
Zahajujeme program technikou volných asociací. Facilitátoři rozloží na černou látku na podlaze černobílé fotografie situací v přírodě a společnosti. Každý účastník si vybere nějakou fotografii a použije ji k popisu, jak se cítí jako Žid nebo Arab v Izraeli. Poté se diskutuje o politických tématech. Diskuse je účastníky vnímána jako nejdůležitější a kritická fáze a přistupují k ní velmi pozorně, s napětím, zvědavostí i strachem. Mají od sebe vysoké očekávání. Arabové od sebe očekávají, že se neoblomně postaví za to, co je jejich, a změní židovský názor. Židé čekají, co jim Arabové řeknou a zároveň doufají, že nebudou muset poslouchat příliš. Je cítit separační úzkost, takže partnerství obou skupin hrozí, že se rozpadne.
Diskuse začíná obezřetně. Obvykle ji zahájí Židé. Vyberou fotografie, které představují mír, přátelství, možnost řešení situací, nebo naopak jak je situace komplikovaná. Jejich fotografie a vysvětlení jsou každopádně obecná. Arabové vybírají fotografie, které představují zničení, zoufalství, smutek. Někteří z Arabů dávají před Židy průchod svému hněvu a své bolesti. Židé, kteří se „snaží“ být milí, se cítí zrazeni. Program je nastolen Araby. Vyprávějí o diskriminaci – Židé jim na to odpovídají odkazy na arabské násilí. Každá skupina si vybírá téma, ve kterém se cítí být silná. Arabové vědí, že mají pravdu a že mají nárok na svá práva. Cítí, že téma diskriminace a potlačování je vyjednávací karta. Židé vědí, že spravedlnost je na straně Arabů, a proto útočí „morálními“ argumenty: v jejich očích jsou Arabové méně mravní, jsou násilní a nectí lidský život. Diskuse houstne. Vypadá to, že konflikt může vyhrát jenom jeden.
Židovská dívka: „Máme jediný stát na celém světě, takže můžeme mít všechna práva.“
Arabský chlapec: „Proč ve vládě není žádný arabský ministr?“
Židovský chlapec: „Myslíš si, že bychom nechali Araba, aby byl ministr obrany? Tohle je stát Izrael a my jsme většina.“
Židovský chlapec: „Chcete palestinský stát?“
Arabská dívka: „Ano.“
Židovský chlapec. „Tak jak ode mne můžete očekávat, že bych zvolil ministra, který se ztotožňuje s jiným státem? Ministr musí být stoprocentní Izraelec, bez cizího pasu.“
Arabská dívka: „V každém arabském domově je někdo ve vězení, někdo, kdo byl zabitý, někdo zraněný.“
Židovská dívka: „To je naše chyba?“
Arabská dívka: „Nepřemýšlíte o tom, koho zabíjíte.“
Židovská dívka: „Nikoho nezabíjíme. Ceníme si lidského života. Nevycházíme do ulic, abychom zabíjeli.“
Arabská dívka: „Dělník přijde k zátarasu a přechodu, aby šel do práce, a vy ho uvězníte. Nic nedělal.“
Židovská dívka: „Souhlasím, že to není v pořádku.“
Arabská skupina je neoblomná. Vyčerpají židovskou skupinu konfrontací s realitou. Židé nemohou ignorovat fakta, která se nehodí do jejich předchozího obrazu světa, sebe sama a Arabů. Trvají na ospravedlňování a vysvětlování, kterému věří. Každá strana zápasí o ospravedlnění vlastního narativu. Když se diskuse stočí na izraelsko-palestinské vztahy a situaci na okupovaných územích, téma rovných práv a diskriminace vůči Arabům v Izraeli je opomíjeno. Arabská skupina potom obvykle usiluje o jeho znovunastolení.
Arabská dívka: „Musím něco dostat, abych získala rovnoprávnost. Narodila jsem se tady v Izraeli ne na okupovaných územích, a stejně se ke mně chováte s pohrdáním.“
Židovská dívka: „Možná to zní hnusně, ale jakákoliv práva, která tvůj národ stal, jsme vám nemuseli dávat. Je to od nás dobrá vůle.“
SHRNUTÍ V RÁMCI NÁRODNÍ SKUPINY
Setkání na závěr dne v národních skupinách pomůže účastníkům veškeré bouřlivé prožitky strávit. Arabská skupina je obvykle zklamána a frustrována, tvrdí, že celé setkání a diskuse jsou bezcenné. „Diskuse nikam nevedou. …Včera to bylo lepší, obě skupiny byly pohromadě.“Někteří vyjadřují nízkou sebedůvěru, říkají, že Židé toho vědí více a jsou sebevědomější. Uvědomují si, že z jejich strany jsou slyšet spíše osobní či rodinné zkušenosti a prožitky než znalost faktů. Uvědomují si, že jsou Židé díky školnímu systému, učebnicím a médiím lépe informačně vybaveni. Pocit slabosti vede k výzvě ke sjednocení sil a vzájemnému posílení: „Nesmíme se mezi sebou hádat, musíme se sjednotit. Přišli jsme sem řešit problémy se Židy a nikoli naše vnitřní problémy.“
Židovská skupina se obvykle soustředí na arabskou skpuinu – „jací jsou a co nám dělají.“ Objeví se krize důvěry a strach: „Vsadil bych se, že kdybychom my byli menšina, zacházeli by s námi stejně jako Arabové zacházejí v jiných státech s oponenty režimu – prostě je zastřelí.“ Zmatek sílí. Pochází z krize vztahů, kdy setkání začalo sdílením, blízkostí a přátelstvím, a nyní je ve fázi napětí a nepřátelství. Zároveň byly díky setkání s velikou silou hněvu vyřčeny příběhy arabské skupiny a nelze se před nimi schovat: „Máme výhodu, jsme většina, a to je fakt. Ale je jasné, že v demokratickém státě by měli něco dostat.“ „Já jsem připraven na jejich plnou rovnoprávnost.“ Skupina kolísá mezi touhou chránit status quo a ospravedlňovat mocenské vztahy takové, jaké jsou, a mezi touhou vytvořit rovnoprávnou společnost. Kyvadlo se kýve ze strany na stranu. Klíčová je otázka DŮVĚRY: „Kdyby byla válka, na čí stranu by se postavili?“ Židovští účastníci tak druhý den končí rozzlobení a rozhození. Věci už nejsou tak jednoznačné. Arabům se tak, navzdory jejich pocitům zklamání, ve skutečnosti podařilo narušit základní přesvědčení Židů.
Na konci náročného dne není na programu žádná formální aktivita. Klubovna je otevřena a účastníci ji pod dohledem učitelů mohou použít k neformálním rozhovorům, tanci či společenským hrám.
TŘETÍ DEN: SIMULACE
Celé ráno je věnováno simulační hře. Hry se účastní všichni studenti, facilitátoři jsou pouze poradci. Úkol zní: Představte si, že jsme v období za padesát let. Mezi Státem Izrael a všemi arabskými zeměmi je mír, a to i s Palestinci. Nicméně situace Arabů v Izraeli se nezměnila. Arabská populace se opět domáhá rovných práv. Dochází k masovým protestům a výtržnostem. Vláda a premiér ustanoví zvláštního ministra. Ten si pozve šéfa Nejvyššího monitorujícího výboru, který zastupuje Araby v Izraeli. Problémy se rozdělí do čtyř skupin: bezpečnost, vzdělání, symboly a charakter státu. Ministr zvolí dohližitele ke každé oblasti a pozve arabský výbor k diskuzi.
Skupiny se oddělí a rozdělí si role: židovský ministr, arabský šéf výboru, delegáti a vládní úřady. Koná se několik kol vyjednávání. Na závěr jsou vybráni zástupci jako mluvčí a každý ve svém jazyce sdělí, jakého uspořádání bylo dosaženo. Např. „Dohody o symbolech“:
„…Národní vlajka bude mít hnědé pozadí se dvěma modrými pruhy. Ve středu bude Davidova hvězda a uvnitř kaktus sabra (opuncie).Hymna zůstane stejná, ale slovo „židovský“ bude nahrazeno slovem „izraelský“. Co se týče svátků, národní den truchlení bude truchlením pro oba národy. Po něm bude následovat den oslav. Ministr pro arabské záležitosti musí být Arab a v Nejvyšším soudu bude minimálně jeden arabský soudce. Dvacet procent velvyslanců státu budou Arabové. Podepsáni: židovští a arabští vyjednavači.“
Proces, který se děje během simulační hry, je jedinečný a dojemný. Dává účastníkům příležitost zorganizovat se do nových skupin volbou výboru, jehož práce se chtějí zúčastnit. Debatují, argumentují, vyjednávají i nejmenší detaily. Zarážející je, s jakou vážností mladí lidé ke svému úkolu přistupují – zapomínají, že jde o hru. Hektická aktivita, přesvědčování protistrany, někdy i pláč, když mají pocit, že o něco přicházejí. Následuje analýza a zhodnocení nejprve v národních skupinách a potom společně. Židé často mají pocit, že „prodali stát“, že „ustoupili příliš“, i když měli být spíše „strážci bran“. Objevuje se obvinění, že Arabové „chtějí příliš mnoho.“ : „Přijdou jako utlačované oběti, a když odpovíme vstřícně, hned mají požadavky.“ Proto častěji Židé prohlašují, že „šlo jenom o hru“.
Arabové na simulační vyjednávání reagují se smíšenými pocity. Mnohého dosáhli, ale tvrdě pracovali. „Mám pocit, že Židé chtějí všechno kontrolovat.“ „Naše požadavky pocházejí z reality. Chceme změnit stávající situaci. Chceme získat pocit, že jsme důležití.“ Často také mají Arabové pocit, že Židé nebrali celou hru vážně. „Během vyjednávání nás shazovali.“ Pocit pochází z rozdílu mezi hrou a realitou jejich životů. Jestliže dosáhli dohody, je to hra, neboť skutečnost je taková, že ve vnější světě Židé nechtějí dělat kompromisy. Jestliže nedosáhli dohody, potom Židé nepřistupovali k úkolu vážně.
ZÁVĚREČNÝ VEČER
Každá skupina se na hodinu setká s učitelem a připraví si představení pro závěrečný večer. Může to být tanec, písně, scénky. Židé s tím mají obvykle více problémů. Arabský program zahrnuje lidový tanec debka nebo tradiční svatební scénky. Židé zpívají mírové písně. Obvykle mají obě skupiny zájem pokračovat v programu. Nastává „válka kazet“, každá skupina se snaží prosadit svoji hudbu, arabskou, hebrejskou či anglickou. Opět se objeví – v neverbální podobě – napětí mezi Východem a Západem. Když Arabové pustí arabskou hudbu , pouze někteří Židé se přidají, a naopak. Někdo opustí místnost. Někdy jsou vybráni dva diskžokejové, aby byl dosažen kompromis.
ČTVRTÝ DEN: SHRNUJÍCÍ DIALOG A DOPISY
Poslední den je věnován shrnutí a rozloučení. Ve shrnující diskusi se účastníci a facilitátoři snaží dát smysl procesu, kterým prošli. Viz vyjádření:
Židovská dívka: „Zpočátku jsem se cítila dobře. Potom byly situace, které mi byly opravdu nepříjemné. Jsem ráda, že po boji jsme byli schopní společně zpívat – a to je cíl, který bychom měli hledat. Simulační hra ve mně posílila pocit, že je opravdu o čem mluvit a že jsme nepřišli pro nic za nic. Politická témata včera mne opravdu rozzlobila, uklidnila jsem se až večer.“
Židovský chlapec: „Byly tu nepříjemné věci, ale poradili jsme si s nimi a mohli jsme pokračovat večer společnou zábavou. Osobně jsem se naučil, že je možné naslouchat až do konce. Politická diskuse se zvrhla do křiku a osobních výměn, ale nakonec akci hodnotím kladně.“
Arabský chlapec: „Většina reakcí Židů byla na politické diskuse, ačkoliv na setkání se dělo mnohem víc. Musím říct, že i když to způsobilo nepříjemnosti a křik, nemůžeme se politiky vzdát, protože to je jádro problému. Mohli bychom být jeden na druhého milí a prožít spolu pěkný čas bez vážnějších hádek. Ale to by byla lež. Nebylo by to upřímné.“
Navzdory pozdvižení a rozdílům mezi skupinami je zde veliká touha ukončit setkání v pozitivním duchu. Mladí lidé dělají, co mohou, aby mluvili s respektem, citlivě a přátelsky.
Potom přistoupí k psaní dopisů. Zachycují v nich své myšlenky, dojmy a zkušenosti. Facilitátoři potom dopisy seberou, okopírují, udělají z nich koláž a jako vzpomínkové album je rozdají každému účastníkovi. Příklad dopisu arabského chlapce (původně psaný arabsky):
„Skupina byla v podstatě fajn. Měla i vstřícné postoje, ale většinou k mé velké lítosti byly názory extrémní až rasistické. Zjevně nevědí, co je mír. Na jedné straně chtějí mír a rovnoprávnost, na druhé straně nejsou připraveni nám dát základní práva. Říkají, že naše samotná existence ve státě už je pro nás dost velkým úspěchem. Řekl jsem Židům, že naši zemi neopustíme, nepůjdeme do Jordánska nebo do Egypta. Očekávají od nás, že opustíme náš jazyk a kulturu a přijmeme jejich jazyk a kulturu, ale kdo si to myslí, měl by se nechat vyšetřit psychologem. Lidé, kteří chtějí mír, musí udržovat svoji mysl otevřenou, být připraveni dělat ústupky a důvěřovat druhé straně.“(Nyní pokračuje v hebrejštině): „Rozhodl jsem se psát v arabštině, neboť jsem na náš jazyk hrdý. A je to moje odpověď těm, kdo nestudují arabštinu. Jak mohou rozumět, co říkám? Jak může být spolupráce a mír mezi námi? S díky a sbohem.“
Dopis židovského chlapce (původně v hebrejštině):
„Čytyři dny v Neve Šalom změnily můj celý náhled na hodnoty. Nikdy jsem si nemyslel, že s Araby mohu žít v míru, legraci, a že můžeme být přáteli. Každý den poslouchám v médiích, na ulici, že se stal další teroristický útok. Další autobus vyletěl do povětří. A to mne donutilo nenávidět Araby více a více. Nevěděl jsem, že ne všichni jsou stejní. Všichni nejsou vrazi a teroristé. Také jsem zjistil, že jsou jako já, rádi poslouchají hudbu, hrají fotbal, … Mají pocity a názory, politické a jiné, a mají co říct a čím přispět a zlepšit situaci tak, abychom mohli společně žít bez utrpení. Nepíšu, co jsme dělali, všechny ty hádky, šrámy, rozdíly v názorech, protože na politické téma jsme nenašli shodu. Vznáší požadavky – a někdy mají dokonce pravdu. Jenže my nemůžeme změnit všechno. Nasloucháme a snažíme se tomu porozumět – a já jim opravdu rozumím. Nevím, co bych dělal na jejich místě. Nevím, jak bych byl schopný žít a potýkat se s podmínkami, se kterými musí žít oni. Takže, abych to shrnul, ty čtyři dny jsem si moc užil. Objevil jsem nové lidi, novou kulturu, nový svět, a doufám, že opravdu budou schopní něco udělat, aby svůj život v Izraeli zlepšili a neproklínali nás Židy každý den svého života. Sbohem.“
Setkání je zakončeno stejně jako začalo: shromážděním všech. Každý účastník dostane certifikát doprovázený potleskem. Z publika sem tam zazní vtipný komentář: je jasné, že se podařilo vytvořit skupinovou entitu, vzduch je nabitý, plný energie. Když je obřad u konce, studenti si vyměňují adresy, fotí se spolu a doprovázejí se na autobus. Potom se rozloučí, šedesát mladých lidí, kteří strávili čtyři dny společně, a odcházejí vstříc výzvám svých oddělených realit. Vrací se do nich s velikou odvahou a vnímavostí.
POZN. PŘEKLADATELKY (tedy moje:-)):
Skvělá kniha přibližuje aktivity facilitátorů ze společné arabsko-židovské vesnice. Nejde o naivní mírotvorný přístup, ale o zcela realistické pojetí, respektující sílu osobní a národní identity, traumata na obou stranách, danosti společenské situace (menšina – většina, vnitřní problémy obou společností) a menší či větší schopnost sebereflexe.
V průběhu procesu se odkryjí slabá místa u každého z národních kolektivů. U arabského kolektivu se projeví komplikovaný vztah k identitě (nejsou si jisti, zda mají být loajální ke státu Izrael, ve kterém žijí, zda jim nejsou bližší Palestinci z Palestinské autonomie či dokonce Arabové z okolních zemí – čímž naplňují židovské obavy z existence „páté kolony“ ve státě). Dále se projevují vnitřní společenské problémy spojené se střetem tradice a modernity v arabské společnosti (postavení žen, kvalita vzdělání, schopnost reflexe bez národní ideologie).
U židovského kolektivu se kontaktem s diskriminovanou menšinou rozbíjí sebeobraz liberální, tolerantní, otevřené společnosti. Židé obvykle postavení Arabů chápou, i když jim to není příjemné, a na osobní úrovni by byli ochotní ho změnit. Zároveň ale u nich funguje hlubokými traumaty vypěstovaný pud sebezáchovy, který je nutí situaci kontrolovat a nepouštět, takže reálně by změnu z bezpečnostních důvodů realizovali těžko.
Jedinečnost celé situace podtrhuje skutečnost, že ve státě Izrael jsou Židé v postavení většiny a Arabové v postavení menšiny, ale ve větším obraze je tomu naopak: Arabové jsou na Blízkém Východě (a ve světě) většinou, a to převážně nedemokratickými až diktátorskými režimy ovládanou, zatímco Židé menšinou, což jejich ostražitost a snahu o kontrolu ještě více posiluje.
Ukazuje se tak, že cesta, kterou volí Škola pro mír (a jiné izraelské organizace dialogu) je v aktuální společenské a politické situaci patrně jedinou možnou: totiž kontakt na osobní úrovni a „snění/simulace možné budoucnosti“ v rámci menších kolektivů myšlenkově otevřených mladých lidí. Zkušenost vzájemných setkání rozbíjí jednolitý „obraz nepřítele“ a potenciálně vytváří možnost budoucí tolerance, či dokonce spolupráce.
Po přečtení celé knihy mám neodbytný dojem, že soužití Židů a Arabů v Izraeli má hlubší smysl pro oba národní celky, jsou pro ně důležitou výukovou lekcí sebepoznání skrze konfrontaci. Židovský kolektiv se učí zacházet s mocí, kterou dva tisíce let neměl, arabský kolektiv se učí sladit své tradiční hodnoty s moderním demokratickým světem a ohladit svoji sebestřednost. Každopádně náročná koexistence nemusí být vnímána jako „nepříjemnost“ , ale jako příležitost k růstu. Příležitost náročná a bolestivá, ale nenáhodná.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: