Fenomén zpravodajských služeb je starý jako lidstvo samo. Přesněji: je to fenomén starý jako ty lidské kolektivy, které žily a žijí v realitě „my versus oni“ – což nemusí být universální model. Jste-li akademikem zabývajícím se židovstvím a Izraelem, na téma dříve či později narazíte. Lidé nemusí o Izraeli vědět téměř nic, ale slovo „Mosad“ ve významu „všemocná izraelská tajná služba“ obvykle znají. Je specifická skupina mužů, která na přednáškách k tématu klade zvídavé otázky a která se opravdu o historii tajných služeb zajímá. Patrně je na tom něco vzrušuje a není divu: vzhledem k tomu, že jde o energeticky plutonsko-neptunský jev, patří k němu přitažlivost tajemství a záhad, fascinace, kombinace lži, iluze a hry a možnost používat moc (včetně agresivity či sexuality) mimo jeviště světa, ve skrytu. Určité osobnosti toto přitahuje. A je potřeba říct, že čtení šestisetstránkové knihy (a to nepočítám poznámkový aparát) izraelského novináře Ronena Bergmana „Zabij jako první: Tajná historie izraelských cílených útoků“ Vás prostě pohltí. Je dobré si to uvědomovat, chodit často ven a dotýkat se reálných věcí, abyste nevstoupili do její reality, kde je nemožné možné, etické hodnoty jsou pružné dle potřeb a celé je to sakra ošidné.
„PŘICHÁZÍ-LI NĚKDO S ÚMYSLEM TĚ ZABÍT…“
Nejprve k názvu. Podle mého názoru je vybrán skvěle: jde o citaci verše z talmudických diskusí o loupežích a zlodějích (babylonský Talmud, traktát Sanhedrin). Diskuse řeší již v cca 3.-6. století velmi moderní téma – právo na sebeobranu při loupežném přepadení. (Připomeňme, že nedávno se totéž téma řešilo v Česku: https://domaci.ihned.cz/c1-51057060-lze-zabit-zlodeje-pokud-jiz-utika-je-to-vrazda-jinak-je-ale-pouziti-zbrane-mozne ). Jak je v Talmudu zvykem, probírá všechny okolnosti a možnosti. A v případě ohrožení života se s odkazem na Tóru vyslovuje: „Přichází-li někdo s úmyslem tě zabít, vstaň a zabij ho jako první.“ (72:1) Název knihy tedy neodkazuje na krvelačnost útočníka, ale na obranu v případě ohrožení.
CENZURA
Dále ke skutečnosti, že taková kniha mohla vůbec vzniknout. Izraelská cenzura je pochopitelně přísná a sleduje bezpečnost národních zájmů. Bergman je známým novinářem, který se bezpečnostní problematice věnuje dlouhá léta, a s cenzurou má bohaté zkušenosti. Skoro se chce napsat, že ve vzájemné spolupráci Bergmana a cenzury vznikla kniha, která je maximálně otevřená, se spoustou informací a detailů. Cenzuru naprosto nepocítíte – jen doufám, že udělala svoji práci, aby to nedopadlo tragicky jako např. v případě Ašrafa Marwana, egyptského obchodníka spřízněného s prezidentskou rodinou, jehož identitu agenta Mosadu odhalil a zveřejnil novinář Aharon Bergman (shoda jmen) v roce 2002. O pět let později zdravý Marwan záhadně vypadl z okna svého londýnského bytu a zemřel. (Příběh Marwanovy pomoci Izraelcům především v době jomkipurové války můžete shlédnout ve filmu The Angel).
Klobouk dolů před obrovskou novinářskou prací: rešeršemi, rozhovory, znalostí a zprostředkováním všech souvislostí. Popis není úplně neutrální, Bergman občas vysloví svůj náhled a názor. Je znát, že se mu mnohá eticky sporná rozhodnutí tajných služeb nelíbí a neváhá to říct. Poznáte i jeho oblíbence a neoblíbence. Ale celkově je kniha psána věcně a vyváženě.
IZRAELCI JSOU JAKO MY – ANO I NE
Čtenář, který se jinak o Izrael nezajímá, je stavěn před obvyklou nástrahu, totiž vnímat Izrael a Izraelce jako stát a národ jako každý jiný. Potom je posuzování a odsuzování jednoduché, a to z obou pólů extrému („Všem jim to pořádně nandejte“ x „Izraelci jsou stejní zločinci jako ostatní.“) Izrael a Izraelci jsou ovšem v mnoha ohledech odlišní – i když zároveň stejní jako lidé západního demokratického světa. První, co je odlišuje, je skutečnost hlubokého traumatu – po staletí vžité zkušenosti, že ve chvíli ohrožení zůstanou sami a z vnějšího světa jim nikdo nepomůže. V knize je několikrát popsána situace, kdy izraelské zpravodajské služby, vnitřní Šin Bet, vnější Mosad, vojenský Aman a policejní Jamam, hledali spolupráci a podporu u jiných služeb, málokdy ale byli vyslyšeni a „Izrael se tak mohl spoléhat jen sám na sebe.“ (str. 571)
Výmluvným odkazem na nezhojené a opakované trauma je např. i známá skutečnost, že jeden z nejlepších zpravodajců, později i ředitel Mosadu Meir Dagan, měl na stěně své pracovny fotografii pořízenou ukrajinským vesničanem. Ten k tomu byl donucen Němci. Na fotografii je Daganův dědeček pár minut před smrtí. „Dědeček Dov Ehrlich s dlouhým plnovousem a pejzy na fotce klečí před smějícími se německými vojáky, kteří mávají puškami s bajonetem. „Většinou si myslíme, že zabijáky byli extremističtí fašisté a fanatici. Pravda je ale jiná – oddíl, který spáchal tenhle masakr, patřil k zásobovací koloně wehrmachtu. Bojové jednotky byly na frontě. Tihle muži byli advokáti a obchodníci, obyčejní a normální lidé. Závěr, který z toho plyne, je strašný: Zabijáka lze udělat z každého.“ Druhé Daganovo ponaučení bylo ještě zásadnější: „Přiznejme si pravdu – většina Židů zemřela za holokaustu bez boje. V takové situaci, kdy bychom klečeli a nedokázali bojovat o život, se už nikdy nesmíme ocitnout.““ (str. 137)
Druhé, co Izraelce odlišuje od občanů západních demokracií, je místo, kde žijí. Blízký východ nelze nazvat jinak než jako sud se střelným prachem nebo aktivní sopka. Jak mi řekl profesor Mooli Lahad, izraelský psycholog, v rozhovoru pro knihu Jak napravovat svět: „Izraelci jsou velmi optimističtí a plní naděje. Je to pošetilost, protože žijeme na vrcholu sopky, ale asi jsme prostě šílení. Pořád věříme, že se tady budeme mít lépe.“ Kdo dlouhodobě Blízký východ sleduje, vidí, že situace se tam zhoršuje. Boj mezi nesčetnými frakcemi, mezi různými skupinami muslimů – šíitů a sunitů i jejich podskupin mezi sebou, mezi muslimy a nemuslimy (Kurdy, Jezídy, arabskými křesťany…), mezi Židy a radikálními muslimy, mezi Palestinci navzájem (Fatáh na Západním břehu a Hamás v Gaze), …., je stále krutější. Po libanonské občanské válce si asi mnoho lidí myslelo, že horší už to být nemůže – a ejhle, přišel Irák, Islámský stát a občanská válka v Sýrii se šíleným prezidentem a ruskými žoldáky. Ani se mi nechce přemýšlet, co může přijít dalšího. Každopádně Izraelci žijí v regionu, který je opravdu, ale opravdu odlišný od Evropy i od Ameriky – a to by si různí rádci a kritici mohli občas uvědomit.
VZNIK, VÝVOJ, NAHORU A DOLŮ
Čtení to samozřejmě není veselé, ale to snad ani čtenář neočekává. Zachycuje celý oblouk, od skromných počátků v bytě židovských radikálů bojujících za znovuzískání domoviny, tehdy v osmanské a po první světové válce britské (Hašomer založen roku 1909) oblasti, přes ilegální armádu Hagana (založena 1920) až po vznik státu po druhé světové válce. Vše je popisováno natolik barvitě, že pochopíte, jak živelně, improvizovaně a doslova na koleni tak důležitá součást společnosti a státu jako je zpravodajská služba na území Izraele vznikala. V roce 1947 „ (Izraelský budoucí premiér David) Ben-Gurion věděl, že izraelská armáda nemůže doufat, že by ubránila dlouhé a křivolaké hranice země pouze fyzickou silou. A tak začal ze zbytků zpravodajských operací skupiny Šaj Hagany budovat řádný špionážní systém, jaký by měl legitimní stát mít.“ (str. 47) Autor se nevyhýbá ani těžkostem typu sjednocení služby, čti: postavit drsně do latě všechny židovské radikály, kteří jsou možná schopní, ale neposlouchají centrální velení Ben Guriona a jím ustavených šéfů.
Vše vznikalo za pochodu, jako výraz okamžité potřeby. Nápady se ihned buď osvědčily, nebo neosvědčily a byly změněny – odtud fascinující pružnost, přizpůsobivost a operativnost izraelských tajných služeb. Zaprvé si nemohou dovolit dělat chyby, zadruhé vše okamžitě osvědčují v terénu, a to velmi prakticky. Pro nás v Česku, kde se obvykle tváříme, že nic vážného se neděje, a požár buď popíráme, nebo hasíme za pět minut dvanáct nebo pět minut po dvanácté, je to must-read a podnět nejen k zamyšlení, ale k činu. Dnes známe izraelské tajné služby jako vysoce profesionální organizaci, ale zdaleka tomu tak vždy nebylo. Je to výsledek dynamického vývoje, velké práce a vyhodnocování zkušeností. A také odvahy rozpustit strukturu, když se ukáže jako málo funkční, a vytvořit novou, navzdory protestům, odchodům zaměstnanců a dohadům s politiky. Aktuálně, kdy v Čechách zažíváme selhávání mnoha státních institucí a projevy jejich ztuhlosti, zkostnatělosti a konzervatismu ohrožují zdraví populace a fungování společnosti, je to – opět – velká inspirace.
S tím tedy souvisí i skvělý fakt, že kniha rozbíjí klišé, že Mosad vše zvládne, je nepřemožitelný a vše se mu vždy podaří. Bergman podrobně popisuje i selhání, chyby a naprosté průšvihy. Neodpustí si osobní poznámky, takže máte pocit, že Mosad se pohybuje ve vlnách: pokora a vědomí zranitelnosti a ohrožení – zabrat a vydat ze sebe to nejlepší – to přinese úspěchy – to přinese pýchu a riskování – následuje průšvih. A tak dokola. Trochu zlehčuji, ale opravdu to celou organizaci – jak to říct – zlidšťuje a na rozdíl od oslavných ód typu „Žádná mise není nemožná“ (autoři Michael Bar Zohar a Nisim Mišal) to nezavání náborovou propagandou.
ETIKA
Za mne osobně nejdojemnější, a zároveň neřešitelné, protože nevyhratelné téma je zápas mezi činností zpravodajských služeb a jejich etickým ošetřením. „(Izraelský prezident Moše) Šaret si jedenáctého ledna 1955 do svého deníku zapsal: „Kladu si otázku, jaká bude povaha a osud tohoto národa, který je schopen tak vytříbené duchovní citlivosti, tak hluboké lásky k lidstvu a tak nefalšované touhy po kráse a dokonalosti, ale přitom produkuje mladíky schopné s jasnou myslí a chladnokrevně vraždit lidi tak, že vrazí nůž do těla mladého a bezbranného beduína. Která z těchto dvou duší, jež se obě vyskytují na stránkách Bible, v tomto národě asi převládne?“ (str. 64-65)
Nelze si nevšimnout, že krutost roste spolu s krutostí protivníka: Izraelci se tak nechali vtáhnout do známé energetické skutečnosti, že když bojuješ s nepřítelem v dualitním boji, vstupuješ do jeho pole. Hrozí ti krutost a cynismus stejný, jako projevuje tvůj nepřítel – u něhož tyto vlastnosti odsuzuješ. Platí univerzálně pro nás všechny – dobré vědět. Jak to řešit jinak? Ve 3D realitě? Nějaké rady?
Je důležité ale poznamenat, že Izraelci jsou si této skutečnosti vědomí a snaží se ji řešit. Vědí, že jejich zápas je koroduje zevnitř, že boj s protivníkem je nutí postavit se na jeho úroveň a používat stejné prostředky. A tak má země nejen své tvrdé a nelítostné zpravodajce, kterým se tvrdým postupem např. v roce 2002 podařilo zastavit hrozivé krvavé sebevražedné útoky, ale i své zpytovače svědomí. Třeba právě novináře, ale i mnohé akademiky, filosofy, rabíny, politiky – a nebo bývalé ředitele Mosadu.
DEMOKRACIE
Vlastně se kritikům izraelských tajných služeb a lidem, kteří paušalizují a hází všechny zpravodajce, ať pocházejí z jakýchkoli zemí, do jednoho pytle, dá odpovědět, že celá kniha je jedním velkým svědomím Izraele. Protože skutečnost, že její autor se těší nejen dobrému zdraví, ale i úspěšné kariéře a nejrůznějším oceněním je nejlepším důkazem, jak funguje sebereflexe a ochrana plurality názorů v demokratické společnosti. Byl by Bergman naživu, kdyby napsal takovou knihu o FSB, nástupnické zpravodajské službě ruské KGB? Těžko – popravdě by ji ani psát nezačal a záhadně by vypadl z okna nebo byl otráven novičokem. Byl by naživu, kdyby totéž chtěl psát o íránské, syrské, saudskoarabské, … zpravodajské službě? Hahaha.
Totiž právě ve srovnání se současným děním, o kterém jsme si mysleli, že je možné jen ve filmech o Jamesi Bondovi, vynikne skutečnost, jak funguje a jak se chová profesionální zpravodajská služba demokratické země a jak fungují zpravodajské služby v zemích nedemokratických. Novičok v trenýrkách pro opozičního lídra, který se „provinil“ tím, že chce kandidovat na prezidenta a natáčí videa o korupci? Zabít a rozsekat opozičního novináře, když přijde na konzulát své domovské země v Turecku a žádá potvrzení, že není ženatý, aby se mohl oženit? Popráškovat své vlastní obyvatele nervovým plynem, chemickými zbraněmi? Mimochodem, kolik světových vůdců demokratického světa, který tak rád Izraelce kárá na půdě OSN, si potichu oddechlo, že Izrael šílenci Asadovi v roce 2007 vybombardoval rozestavěný jaderný reaktor severokorejského typu? A že se už dlouho „stará“ o sabotáže íránského jaderného programu? Jak víme díky Trumpovi, i v demokratickém světě jsou lidé, kterým byste jaderné tlačítko opravdu neradi svěřili, ale ten rozdíl je tu a je zásadní: v demokratických společnostech jsou lídři a státní instituce neustále hlídány. Svobodnými médii, občanskou společností, intelektuální elitou,… Čím je demokracie pevnější, tedy čím jsou její občané sebevědomější a aktivnější, tím jsou instituce i její lidé hlídanější. Věděli jste, že na stažení Izraelců z libanonského nárazníkového pásma mají lví podíl ženy – matky vojáků z občanského sdružení Čtyři pramatky, a že tlak veřejnosti na Šin Bet v 80. letech po odhalení vraždy dvou palestinských únosců autobusu vedl ke kodexu povoleného chování a k přísnému právnímu dohledu?
PRÁVO NA DISENT
Dobré doplňkové čtení ke knize Zabij jako první je heslo na Wikipedii „Refusal to serve in the IDF“. Dozvíte se v něm o situacích, kdy občané Izraele odmítnou buď sloužit v armádě, nebo plnit své operační povinnosti v armádě či zpravodajských službách. Není jich málo – a z mého pohledu to jen dokazuje, že na rozdíl od totalitních společností nemají vypláchnutý mozek nacionalistickými hesly a mučednickou ideologií.
Se zatajeným dechem jsem v knize četla příběh o „vzpouře“ vysoce postaveného zpravodajského důstojníka a několika jeho kolegů, kteří odmítli schválit útok na palestinskou budovu úřadu v době, kdy v ní byli civilisté. „To, že takový rozhovor probíhal mezi členy Jednotky 8200, bylo příznačné. Byla to skupina, která se nejvíc snažila varovat Aman ve dnech před nečekaným útokem na Izrael v říjnu 1973, že Egypt a Sýrie směřují k válce. Po tomto selhání „jsme schválně na místa zpravodajských důstojníků vybírali lidi s vyhraněnými názory, kteří přemýšlí nekonvenčně a nebudou se bát říct, co si myslí,“ upozornil přední blízkovýchodní expert Telavivské university profesor Ejal Ziser, který byl jako záložník vedoucím výběrové komise zpravodajských důstojníků. „Jelikož měli už v tak mladém věku přístup k přísně tajnému materiálu, armáda se jim snažila během dlouhého výcviku vštípit smysl pro morálku a právní odpovědnost. Jedna přednáška byla například o občanských právech a jejich porušování, k němuž někdy dochází v důsledku odposlouchávání. Lektoři účastníkům kursu zdůrazňovali, že nesmějí zneužívat obrovské moci, kterou mají, k žádnému jinému účelu než k získávání informací ve prospěch bezpečnosti státu….“ (str. 516)
Ta obrovská odvaha postavit se proti (jakémukoli) establishmentu – je to něco, co mne znovu a znovu dostává. Hrozí vám vězení, obvinění z vlastizrady, posměch, ale vy stojíte za svojí pravdou. Pozor, nikdo nerozhodne, jestli je to „opravdová pravda“. A ke cti demokratického státu je nutné říct: nikdo vás za to nenechá vypadnout z okna. „Amir byl potichu propuštěn bez obvinění a soudy tak nedostaly možnost rozhodnout, zda byl rozkaz k vraždění civilistů…zákonný.“ (str. 519). Vzpomínala jsem na Tuly Flinta, se kterým jsem dělala rozhovor pro knihu Jak napravovat svět, a na jeho osobnostní vývoj od hrdého vojáka k důstojníkovi, přes vojenského lékaře a psychoterapeuta až k mírovému aktivistovi. Je jedno, zda má pravdu, nebo ne – jde o to, že má odvahu za svou pravdou stát a žít ji s plnou odpovědností a se všemi důsledky. Klobouk dolů.
SÍLA KULTURNÍCH A NÁBOŽENSKÝCH VZORCŮ
A ještě jedna poznámka. Jak eufemisticky naznačují manželé Uhlířovi ve svých skvělých textech k současnému dění, „Jsou velké energetické rozdíly mezi národy v této realitě… Nejsou všichni lidé stejní… Bavíme se o vnímavosti.“ ( článek „Koronavirus aneb Co na to Bůh?“) Inelia Benz k tomu říká – nejsme „horší“, nebo „lepší“ – jsme prostě na různém stupni vývoje. Izrael se nachází v regionu, který neměl stejné podmínky a vývoj jako Evropa či Amerika. Okolní arabské společnosti, to je jiný svět, jiná mentalita. Neříkám, jestli horší, nebo lepší – prostě jiná. I když – mnozí jsou dnes chyceni v té nejtěžší z lidských zkoušek, v sebedestrukci skrze starý mocenský vzorec oběť – agresor – mučedník. Energie na tvoření a oslavu života se nedostává, jako by ji kulturní vzorec nepodporoval. Vibrace přitahuje vibraci a výsledkem je utrpení.
Zpravodajské služby a jejich zdraví odrážejí stav celé společnosti, řekla bych. Sympatická česká ekonomka Danuše Nerudová v tweetu napsala: „Proč stát neumí využívat správně data, která sbírá? Izrael to umí.“ Ano, Izrael to umí. Když jsme před dvaceti sedmi lety jako skupina dvanácti Čechů a Češek pracovali v kibucu, přišel kolegovi dopis, na který jeho popletená maminka napsala adresu: „Pepa Novák, Horní Galilea, Izrael“. Něco jako „Maruška Vonásková, Královéhradecký kraj, Česko.“ Dopis došel.
I když o nich hodně jejich stát ví, Izraelci mu důvěřují, ale také si ho hlídají a nebojí se ostře ozvat, když se jim něco nelíbí. Umíme to my? Ještě se máme hodně co učit – ale ne v tématu „Zabij jako první“, nýbrž v tématu „nebát se, jednat, převzít odpovědnost, ustát i nezdar a hlídat si etiku.“
A ZATÍM V JINÉ DIMENZI…
Celé toto povídání je o realitě starého světa určité vibrace. Řekněme si upřímně – nelíbí se nám to. Ale aby se to mohlo změnit, měli by se změnit lidé. Naše programy „my a oni“, naše strachy a traumata a naše důvěra . To se týká nás všech. Zatím je realita taková, že je tu příliš mnoho zlobrů užívajících si boj a drama a my se s nimi učíme vyjít, jak umíme.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: