Lilit v Panně

Velmi osobní text k novu v Rybách. MOTTO: Adele: „Cítíte tu vůni, kterou kolem sebe šíří?“ Clodagh: „Černý narcis.“ Adele: „Smrdí jako černý dehet nebo karbolka. Slušný člověk by to nepoužil.“

To se vám takhle stane, že vidíte film, který vás vrátí do vašeho minulého života tak konkrétně a podrobně, že se úplně zamotáte v časové ose a chvíli nevíte, kde a kdy jste. Stalo se mi to při sledování nového seriálu Černý narcis. Je natočený podle knihy britské autorky Rumer Godden z roku 1939 – a už o osm let později byl poprvé zfilmován. Tehdy byl oslavován jako zvláštně erotický, mysteriózní román. Pro mne je velmi zajímavé, že měl někdo odvahu ho natočit dnes, v době, kdy je často vysmívána duchovní služba a spirituální touha jeptišek i zpředmětňována a degradována sexualita. Takže už samotným námětem jako byste se dostali do jiné doby – tím spíše dějem. Žádná velká akce, vše v náznacích, a přitom tolik niterného prožívání, nevyřčené extáze a lidských rozporů. Máme na to dnes trpělivost a empatii? Stojí to za to.

Příběh sleduje jeptišku Clodagh (krásná a oduševnělá Gemma Arterton), která se ujme výzvy a jako sestra představená odejde vybudovat klášter svaté Víry do divokých hor Nepálu. Spolu s ní odcházejí čtyři sestry: mladá, ambiciózní Ruth, pečující léčitelka Brionny, děti milující Blanche a zahradnice Philippa. Prostor byl řádu poskytnut místním generálem: dal jim k dispozici palác stojící na samé hraně skály, se srázem do údolí. Co ovšem jeptiškám neřekne – a co brzy samy pochopí z vybavení a maleb na zdi – je, že palác býval harémem konkubín jeho otce.

Když se ženy na místo pomocí mezků i náročnou chůzí dostanou, jsou ohromené krásou místa i šokované stopami jiné kultury. Na dohled od paláce-kláštera sedí nehnutě a mlčky meditující svatý muž. V budově přebývá žena, kdysi služebná jedné z konkubín. Smyslné malby na stěnách zachycující páry při radostech, musí být decentně zakryty záclonkami. Misky s mlékem krmí hladové duchy mrtvých. Z truhel sestry vyndají nádherné třpytivé látky omamných barev, zlatých výšivek  –  šaty kurtizán, a udělají z nich závěsy. Setkání jiného  nábo-ŽENSKÉHO nastavení v praxi.

V souladu s posláním svého řádu začnou sestry vyučovat místní děti. Dochází k prvním sporům a nedorozuměním, i k pochopení, že místo je něčím výjimečné i zakleté. Někdo je fascinován čistotou a průzračností řídkého vzduchu – „před božím okem není kam se schovat…“. A někdo je natolik vnímavý, že se otevře energetickému poli domu a  začne přijímat karmické volání dávných obyvatelek, jejich rozkoší i trápení. Tak se prolnou různé časové osy – a osudy žen zcela odlišné, ba protikladné cesty. A ten protiklad je archetyp: Lilit v Panně.

SEXUALITA A SPIRITUALITA

Lilit v Panně otevírá téma erotické, tělesné smyslnosti i touhy po čistotě a splynutí s Duchem – v jednom, bez rozštěpu. Lilit sama o sobě je přírodní, divoká, nespoutaná, vášnivá bytost: je-li v Panně, odmítá nízkou sexualitu, protože ví, že sexuální síla je životní síla a může být duchovní silou. A po takové touží. V praxi to znamená, že je zajímavou kombinací vášnivosti a odpírání, smyslnosti a celibátu. Nespokojí se s pudovým vybitím – pro ni je sexualita buď spojení s Božstvím, nebo nic. Když to nemá být kosmická extáze, tak raději děkuji, nechci. V „běžných“ vztazích a manželstvích to pak s takovou Lilit navenek vypadá, že se v milostném životě pohybuje ode zdi ke zdi – ale co je to, prosím pěkně, v dnešní době „běžný“ vztah? Kdo určuje normu? Časopis Cosmopolitan?

V seriálu je jemně ukázáno, jak mocným afrodisiakem je touha. Jak sexuální a erotický může být vztah i bez fyzického kontaktu. Jak silná je i naše touha opět scelit sexualitu a spiritualitu. Jak uvnitř cítíme, že k sobě patří, a jak bojuje naše naučené, poškozené, vtištěnými autoritativními společenskými vzory naprogramované já, naše vnitřní „hodná a poslušná holčička, dcera patriarchálního řádu“,  s naším božským Já, které Ví, a jehož je součástí přirozenost Lilit… Máloco je z pohledu karmického zatížení náročnější zpracovávat než sliby jeptišek: poslušnosti, chudoby, pokory, odříkání… Máloco napáchalo v ženském kolektivním poli větší škody. 

A pak vzpomínky. V poli paláce/kláštera jsou nejen příběhy konkubín. Aktivuje se zde i příběh samotné Clodagh. Z útržků vzpomínek pochopíme, že byla krásná, milovala muže, odevzdala se mu – a zažila zklamání. A než aby žila obyčejný život zhrzené a opuštěné ženy, bez možnosti volby, s předurčenou trajektorií ve společnosti té doby, která se na ni bude dívat svrchu,  odešla do řádu za – alespoň minimální –  svobodou. Jak říká v mé knize „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci“ umělkyně a terapeutka snů Liliana Kleiner (o Terezii z Avily):

„Ano. Byla řádová sestra. Samozřejmě že musela popírat své tělo. Ale co jste si jako žena mohla v té době vybrat? Buď jste byla jeptiška, nebo podřízená manželka, nebo prostitutka…“ (str. 128).

Skvěle vybraní představitelé, dospělí zralí lidé, toho příliš nenamluví: v pohledu je víc než ve slovech. Když nakonec Clodagh přece jen o svém příběhu promluví, mrazí vás z těch pár slov ještě mnoho dní. Duchovní pýcha. Ale nebyla to ve skutečnosti spíš hrdost? Oceňovaná pevná vůle, nepoddajnost, jedinečnost? Neochota se podřídit zotročujícímu systému?

Ať je toto sebeosočení uvolněno a přetvořeno. Tak se staň.

„IT IS NOT A SIN, SISTER. IT IS KARMA.“

Celý děj se točí kolem úsilí sester vybudovat klášter, úsilí Clodagh společenství vést, udržovat v chodu provoz i budovu a zvládat vztahy. Dává nahlédnout do málo zpracovávaného, a přitom nepochybně hodně zajímavého a dodnes aktuálního tématu – do vztahů v ženském společenství, ve chvíli, kdy maska spadne a ženy si začnou zrcadlit své stíny. Začnou na sebe navzájem promítat své napětí, pro které nemají možnost zdravého zpracování, protože všechno přece musí být drženo v dokonalosti, v pouze světlém pólu výlučně milující (v tomto případě křesťanské) lásky. Což je samozřejmě proti lidské přirozenosti. Jiná zkušenost z jiných dob by byla práce s temným pólem, málokdy ale byla možnost zdravé rovnováhy, protože celý patriarchální systém byl v nerovnováze. Historicky ženské kolektivy nebyly „lepší“ nebo „horší“ než mužské, byly prostě jiné. Co si pamatuji já je toto specifikum: Dokud sdílíme stejný osud služby Bohyni/Bohu, jsme důvěrné sestry. Když vykročíš z kruhu a chceš žít jinou zkušenost, jsi vyobcována a odsouzena. A to nemluvím o dodnes mezi takovými ženami rozšířené hře přebírání mužů – stínu žárlivosti a ženské moci.

V seriálu prvek dynamiky, který proces uvnitř společenství rozpoutá, jsou návštěvy pana Deana (Alessandro Nivola, wow, what a man…), nedaleko žijícího muže, Evropana, který sestrám pomáhá s opravami budovy a s kontaktem s místními lidmi. Vyplyne, že na místě žije již nějaký čas a řídí továrnu na čaj. O mnoho více se o něm nedozvíme, přesto cítíme, že přes drsnou masku muže, jenž si nehraje na pánbíčkářství, žije hluboké lidství a tolerantní pochopení – pro místo, pro lidi, pro sestry. „Žij a nech žít,  pomáhej.“

Střet se světem sester je nevyhnutelný – s některými proto, že podle nich je bezbožný (rozuměj: není praktikující křesťan), podle jiných proto, že se příliš přátelí s místními neznabohy, a zase podle jiných proto, že je nebezpečně přitažlivý. A Clodagh? Dál si způsobuje utrpení, aby se potrestala za smyslné vzpomínky, a dál si namlouvá, že je pan Dean hrubián dobrý jen na opravu kanalizace. Nikoho tím samozřejmě neobelstí, ani sebe.

UNEŠENÉ PANENSTVÍ

Pak je tu ten naučený vzorec bezpečí zvaný „vím, co je pravda, a žiji to“ a zneužití katolickou církví. Škoda slov. Ženy, jejichž upřímná touha po vytržení, překročení fyzické reality a spojení se silou nazývanou „Bůh“, upřímná touha po znovuspojení s universální Láskou, byla využita, pokroucena a zkořistěna mocenským establishmentem církve.

Stovky generací jeptišek, bezejmenných žen pracujících a modlících se pro dobro kolektivu, toužících po něčem víc než je ženám, „hříšným dcerám Eviným“, přisouzené pozemské trápení, byly nahnány do úzkého vzorce „té správné víry“, a zbaveny těch nejryzejších ženských kvalit: spontánní radosti, tělesnosti, smyslnosti, partnerství a mateřství, živosti a živelnosti, přijetí těla a fyzického světa jako krásného a posvátného. Duchovní neptunská touha byla odtržena od venušanských darů – vůní a jejich mysterijního sycení našich (i nezvědoměných) potřeb, přírody a jejích barev a dynamické divokosti, doteku a jeho vzrušení, látek a jejich extatičnosti, květin a jejich opojení… Když sestra Philipa usiluje vysázet kolem kláštera květiny a nikoli zeleninu, chce tím potěšit Boha a veškeré stvoření, protože tak to má být. Ano, tak to má být.

Panenství byl původně ve starověku hluboce smyslný koncept ženství.

„Bohyně lásky existuje svým vlastním způsobem, jako jedinečná a vnitřně sjednocená žena. Je věrná své vlastní přirozenosti a instinktu, jako prales, který je svobodný a přirozený, obtěžkaný životem a v souladu se zákony přírody. Člověk jej neovládl, vlastně se jej ani nedotknul, a jeho zákony v něm neplatí…. Pannou je bohyně a žena, které jsou one-in-herself, v sobě celistvé. Jsou věrné svým vlastním pocitům, nikoli dohodě či „vyššímu“ principu.“ ( v mé knize „Kořeny ženské spirituality“ cituji jungiánskou psychoanalytičku Ester Harding).

A v Černém narcisu se toto dávné spojení smyslnosti a spirituality znovu potkává. „Cizí“, voňavá, barevná kultura a náboženství vesničanů otevírá v sestrách třinácté komnaty. Ty, které žijí své poslání v radosti – Blanche skrze lásku k dětem a Brionny skrze léčení – jsou dotknuté nejméně. Ty, které potlačují svoji přirozenost a snaží se napasovat do establishmentem požadované role, nebo ty, které na sebe nechají magické místo bez výhrad působit, se odkryjí. Persona padá.

ROZUZLENÍ

Nehodlám spoilerovat. Jenom – je možné, že by někdo zažil stejný příběh jako kdysi já? Nebo je to universální příběh nás žen, kněžek a jeptišek, které žily život služby kolektivu a čekaly na dobu ženské svobody – a zaplatily za to cenu odtržení od ženské smyslné podstaty a od země?

Zapaluji svíčku Black Lilith, díky, Vendulo, a napříč časem a prostorem chci své duši a své osobnosti v dávném příběhu vzkázat:

„Ano. Skutečně se to stane. Sejdete se v příštím životě, svobodní, a váš vztah se naplní. A budete se znát svým skutečným jménem.“

Protože naše jméno je náš otisk. A jméno našeho milého, spřízněné duše, je naším zaklínadlem, které nám pomáhalo přečkat lineární čas našich pozemských životů až do chvíle dalšího setkání.

Takže vzkaz pro nás staré duše: Karmické uzly se uvolňují a rozpadají, vše je na svém místě. Aspoň víte, proč jste se narodili právě teď, v tomto časoprostoru. Protože všechno kolem vás může být v chaosu – kovid, Babiš, Čína, Bečva… Ale vy víte, že jste doma. S rozvázanými sliby a zrušenými smlouvami, z vlastní vůle mávající bye-bye černým mágům sajícím ženskou sílu a čistotu pro svoje mocenské účely.

Vše se vrací do Zdroje, iluze oddělení od Něho padá,  a vy tu žijete svůj úplně obyčejný život. Konečně s mužem svého srdce.

Věnováno mému muži a mé Lilit v Panně ve 12.domě Ryb, v oblasti nevědomí.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

TÉMATU SEXUALITY V KŘESŤANSTVÍ A LÁSKY A PARTNERSTVÍ – LÉČENÍ ROZŠTĚPU SEXUALITY A SPIRITUALITY se věnuji v přednáškách a rozhovorech pro web OTEVŘENÁ SEXUALITA: 

https://www.otevrenasexualita.cz/ 

SLIBY A PŘÍSAHY: magdalenské kněžky, jeptišky, služebnice

TEMNÁ ŽENA V NAŠEM NITRU

ÚCTA K LILIT

 

 

 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli