Úvodem chci poděkovat nakladatelství Vyšehrad za vydání knihy. I když jsou knihy Matti Friedmana skvěle srozumitelně a čtivě napsané pro běžného čtenáře, s předpokládanou neznalostí judaismu a Izraele, a tedy dostatečně objasňující, přece jenom se věnují specifickým, nikoli obecným židovským tématům. První kniha The Aleppo Codex (česky: Aleppský kodex: Skutečný příběh posedlosti, víry a honby za posvátnou knihou, Pistorius a Olšanská 2012) popisuje osudy vzácné Hebrejské Bible vlastněné židovskou komunitou v syrském Aleppu. V židovství jsou osudy knih stejně dramatické a úzkostně sledované jako osudy lidí. Druhá kniha Pumpkin Flowers: A Soldier´s Story (doslova: Květy Dýně: Příběh vojáka, ve vojenském jazyce Mrtví vojáci z pevnosti s krycím názvem Dýně na hranici s Libanonem, česky nevyšlo) popisuje Friedmanovy vlastní zkušenosti a zážitky z doby vojenské služby v nárazníkovém pásmu podél severní hranice Izraele s Libanonem v 90. letech. Jde o poctu spolubojovníkům, přeživším i padlým, a střízlivě důstojnou připomínku táhlé války, která dodnes ani nemá jméno. Friedman se v jejím připomínání angažuje dodnes, mj. je spoluautorem tříhodinového televizního dokumentu „Válka beze jména“ přinášejícího rozhovory s bývalými vojáky, důstojníky a generály obtížné opotřebovávací války. No a o třetí Friedmanově knize je řeč – Agenti bez vlasti: Utajené příběhy z doby vzniku Izraele. Opět specifické téma – Židé z arabských zemí sloužící v době před vznikem Státu Izrael v roce 1948 a po něm v době Války za nezávislost v roce 1949 nové zemi jako „agenti“ v arabských zemích. Tedy pokud je „agenty“ můžeme nazvat – protože tehdy prakticky neexistovala oficiální tajná služba. Jak je typické pro vznik Státu Izrael, vše vznikalo doslova na koleni a svépomocí dle hesla „Udělej si sám“.
Díky autorovi i díky překladateli (Jindřich Manďák) je příběh čtyř Židů původem z arabských zemí, Jemence Chavakuka, Syřanů Gamliela a Jicchaka a Jakúba narozeného v Jeruzalémě tak živý a poutavý, že Vám ani nedojde, jak svým způsobem výjimečný příběh je.
VZNIK ARABSKÉ SEKCE…
Arabská sekce je vznosný název pro maximálně pár desítek Židů z arabských zemí, kteří do ještě stále britské mandátní Palestiny přišli před vznikem Státu Izrael, neboť je oslovil sionistický ideál. Ten ovšem, jak píše Friedman, „nedokázal pohnout (židovskými) masami“ v arabských zemích, a také proto u zrodu státu stáli z devadesáti procent evropští Židé utíkající před největším pogromem v dějinách – holokaustem, a jeho přeživší. Židé z arabských zemí byli masově vyhnáni (odhadem cca 700 000 lidí) až po arabskými zeměmi prohrané válce v roce 1949. Příběhy agentů, kteří bez výjimky vzešli z velmi chudého prostředí, jsou tak spíše raritou.
Jednotka arabských Židů používaná pro „pre-špionáž“ už ovšem existovala za druhé světové války. Založili ji Britové jako součást obranných plánů pro případ postupu německé armády v Africe (Afrika Korps), obsazení Egypta a Palestiny. Tehdy se jmenovala Syrská sekce a tvořilo ji maximálně dvacet mužů.
„Vzhledem k německému postupu v roce 1941 potřebovali britští operační důstojníci agenty, kteří by mohli operovat v Sýrii a Libanonu, jež byly ovládány kolaborantskou vládou ve francouzské Vichy, o níž se brzy předpokládalo, že padne za německé linie…“.
Když byli Němci zastaveni v roce 1942 u El Alameinu, „vedení Palmachu (bojové dobrovolnické jednotky složené ze socialisticky smýšlejících mladých evropských, tj. aškenázských Židů) si uvědomilo hodnotu Těch, kdo jsou jako Arabové“, přiřadilo jim instruktora – iráckého Žida, poskytlo ubytování a stravu u různých kibuců a vysílalo je pod krytím arabských identit na úkoly, které by možná mohly v budoucnosti přinést nějaký vojenský užitek.
… A JEJÍ OSAMĚLOST
Hrstka arabských Židů tak žila v aškenázském prostředí. Mluvili mezi sebou arabsky, zpívali arabsky, jedli arabská jídla a rozhodně nepropadali iluzím o pohledu Arabů na vznikající stát, především o schopnosti kazatelů, politiků či vojenských velitelů manipulovat masy. Některé kibucy je odmítli ubytovat, což vnímali jako příkoří a nepochopení. Nicméně – „Při zpětném pohledu chápeme, že si naši muži našli cestu do jednoho z mála koutků sionistického hnutí, kde si jejich identity cenili.“ Mnohem horší časy přišly pro arabské Židy později, po vyhnání z domovů v arabských zemích a příchodu do Státu Izrael na přelomu 40. a 50.let.
MISTAARVIM
Členové Arabské sekce pod falešnými identitami cestovali do okolních arabských zemí – naši hrdinové konkrétně do Libanonu – , aby tam v rolích drobných obchodníků či taxikářů sbírali informace o náladě lidí a veřejném mínění, či v případě potřeby provedli i větší akci. Nazývali se hebrejským termínem „mistaarvim“, „ti, kdo jsou jako Arabové“. Možná termín znáte z izraelského seriálu Fauda. Tam ovšem tito superhrdinové, bojově perfektně vycvičení agenti, mají už za zády mocnou organizaci, z jejíhož bezpečného zázemí a se „spojením v uchu“ (vysílačkou) vykročí provést akci do arabského světa – a vrátí se. Agenti bez vlasti žili v Libanonu dva roky. Spojení bylo bídné, nejprve dopisem, později rádiem, které mohlo být odhaleno. (Viz osud Eli Kohena v 60.letech v Sýrii, nejvýznamnějšího špiona z mistaarvim. Pokud vás téma zajímá, doporučuji skvělý seriál Špion se Sašou Baronem Cohenem v hlavní roli.) Prakticky neměli ani příliš s kým komunikovat, protože v Palmachu i ve státě probíhaly bouřlivé změny. Těžko si dnes, v době moderních technologií a hierarchicky promyšlených institucí, představit takovou obtížnost kontaktů. Jedno bylo jisté: kdyby byli odhaleni, žádné „komando Mosadu“, jaké známe z akčních filmů, jim nepomůže. Jako nebyl nikdo, kdo by pomohl, jejich odhaleným kolegům – agentům z Arabské sekce, kteří se např. chtěli infiltrovat do Jordánska s vracejícími se arabskými válečnými zajatci. Jejich příběhy jsou také zmíněny.
POCHOPIT DNEŠNÍ IZRAEL ANEB DALEKO OD EVROPY A AMERIKY
Je skvělé, že Friedman dotáhl příběh čtyř agentů ve velkém oblouku až k povaze dnešního Izraele. Ten je možná pro Evropany a Američany více a více nepochopitelný. A není divu: evropská aškenázská elita, a tedy i mentalita, totiž již dávno skončila svoji mainstreamovou roli a Židé z arabských zemí, tzv. mizrachim (Židé z Východu), dříve odsunutí na periferii, nastupují na jejich místa. Se vším, co obnáší odlišná povaha: vzestup role a významu náboženství a tradice, včetně vzestupu náboženských stran, vzestup mizrachi umění, zvláště hudby, odlišný temperament – eufemisticky určitá přímočarost až drsnost. Evropskou sofistikovanou liberální zdvořilost dnes v Izraeli najdete maximálně na univerzitě. Friedmanův popis je tak výstižný, že si dovolím delší citaci:
„Některým pozorovatelům začalo brzy svítat, že Židé ze zemí islámu nebudou jen šplíchancem orientálního koloritu na stát podle vídeňské představy Theodora Herzla. Bylo jich příliš mnoho. … Lidé snažící se ukovat židovský stát na Blízkém východě měli vědět, že Židé z Blízkého východu by mohli být užiteční. Nově příchozí mohli být pozváni, aby sloužili jako rovnocenní partneři při vytváření této nové společnosti, jenže nebyli. Místo toho byli milostivě přijati a odsunuti na periferii. Byl to jeden z nejhorších omylů tohoto státu, omyl, za nějž dosud platíme.“ (str. 165)
„Ale jestliže kultura Židů z islámských zemí byla dříve okrajová, posunula se teď do srdce života země. Izrael v tomto století dává smysl jen skrze blízkovýchodní prizma, což je jednou z příčin, proč mu lidé ze Západu stále hůř rozumějí. …“ (str. 166)
„Původní zásady sionistické víry, ty, jež byly ještě silné v době našich agentů, zahrnovaly ideál komuny-kibucu, touhu po „novém Židovi“, osvobozeném od judaismu, a víru, že se arabský svět nakonec smíří s židovským státem, tak jak se svět bude posouvat k přátelským vztahům. To byly ideje z Evropy a ty jsou mrtvé. Poslední ministerský předseda z kibucu byl na začátku tohoto století odvolán z úřadu, protože jeho mírový plán na Blízkém východě plném radikálního náboženství, černých masek a sebevražedných atentátníků se zhroutil. Nato stará elita Izraele, lidé formovaní sebevědomým socialistickým duchem Palmachu, ustoupila do pozadí. V následujícím ideologickém vakuu vystoupila blízkovýchodní duše Izraele ze stínu. Izraelcům nic nebránilo zjistit, že být Židem v této oblasti není ve skutečnosti nic nového, že polovina lidí v zemi jimi byli po staletí, a že zde může existovat nějaká užitečná moudrost. Nejde o malý posun ve stylu, ale o změnu ve způsobu nazírání na celou zemi, počínaje náboženstvím a politikou až po její pop music. …“ (str. 166-167)
„Zasazení Židů z islámského světa do středu příběhu Izraele pomůže objasnit několik nepochopených aspektů zdejšího konfliktu, jako je intenzivní nevraživost v regionu vůči Izraelcům jako vetřelcům – „křižákům“ či „kolonialistům“. Například v Káhiře je obrovská panoramatická malba oslavující přechod Suezského průplavu egyptskou armádou v roce 1973. Izraelští vojáci, které vidíte v různých ponížených pózách, jak se vzdávají hrdinným Egypťanům, jsou blonďáci. To je směšné, protože pokud jste někdy viděli skutečné izraelské vojáky, víte, že mnozí z nich vypadají hodně jako Egypťané. Ve skutečnosti někteří z izraelských vojáků u Suezského průplavu nepochybně byli Egypťané. To všechno je pro arabský svět komplikované a nepohodlné. Vede to k otázkám, kam zmizeli egyptští Židé, iráčtí Židé, maročtí Židé a proč. Vede to k pochopení, že pokud stát Izrael představuje problém pro arabský svět, pak je to do určité míry problém vytvořený arabským světem kvůli diskriminaci a později vyhnání Židů, kteří se v tom světě narodili. Je lepší hrát na evropskou vinu a neznat se ke své vlastní tím, že budete označovat Izraelce za „kolonialisty“ a malovat je jako světlovlasé. Shodou okolností Židé vyprávějící o Izraeli na sebe rádi myslí jako na blonďáky, protože strávili několik staletí v Evropě, kde byli karikováni jako snědí Orientálci. A tak v podivném souběhu zájmů všichni rádi zapomenou, že tato prezentace má málo co do činění se skutečnou zemí, kterou uvidíte, když se postavíte na ulici a díváte se. Pochopení této části izraelského příběhu rovněž objasňuje důležitou část zdejší vnitřní debaty, kterou cizinci často nesprávně chápou. Některé děti a některá vnoučata sionistických zakladatelů z Evropy nevědí, co si mají o blízkovýchodní zemi, která se objevila, myslet. Postrádají tu starou zemi, kde tito lidé a jejich hlasy byly udržovány v zákulisí. Roztrpčení má někdy podobu nostalgie po starém liberalismu nebo kritiky „pravice“ či „náboženství“. Ale často jde o hlubší znepokojení: mnozí Izraelci neočekávali tento Izrael….“ (str. 171 – 172)
NENÍ OD VĚCI SI PŘIPOMENOUT
Konečně kniha je dobrou připomínkou dob, kdy Stát Izrael a jeho obyvatelé měli, jak to říci kulantně, zcela holé pozadí. Neměli doslova nic, jen svoje sebevědomé idealistické nadšení a vědomí, že nesmí prohrát, protože nemají kam odejít. „Palmach je hebrejský akronym pro „úderné roty“, ale název, stejně jako celé tehdejší sionistické podnikání, si vyžadoval jistou představivost… Mladá generace Židů v Palestině „byla vychovávána ve víře, že neexistuje nic, co by nedokázali,… Jejich sebedůvěra, živená směsicí nevědomosti, arogance a mladické odvahy, přesvědčovala, že byli zrozeni k velikosti, mohla být koneckonců nejúčinnější zbraní ve výzbroji Palmachu…. V prvních dnech byl tento duch prakticky jedinou zbraní.“
Dnes, kdy je médii oblíbeno zobrazování Izraele jako vojenské velmoci a po zuby ozbrojeného agresora, který útočí na „slabšího bojovníka za svobodu“ – úplně nechápu, jak někdo může považovat zcela regulérní a moderně vyzbrojenou armádu Hamásu či Hizballáhu za téměř občanské aktivisty – , a zobrazování Izraelce jako vojáka v plné polní, je dobré si připomenout, z čeho tato – v podstatě i na efekt budovaná odstrašující image – vyrostla. Z ničeho, z holých rukou. Kniha dvakrát zmiňuje československou pomoc – a zmiňují ji po sedmdesáti letech i sami Izraelci často v rozhovoru s vámi. Což ukazuje, jak zásadní pro ně tehdy byly dodávky zbraní a letadel a výcvik pilotů v Československu. Z dnešního pohledu šlo o malou pomoc, ale oni byli vděční za všechno.
Taktéž není od věci si připomenout, po jaké katastrofě pro Židy se celý příběh odehrává, jak nenápadně připomíná „drobná“ epizoda s vrácením lodi plné uprchlíků do Německa:
„V létě před válkou za nezávislost zadrželo Královské námořnictvo u pobřeží Palestiny starý americký trajekt President Warfield se čtyřmi tisíci pěti sty uprchlíky na palubě – „plovoucí Osvětim“, jak to nazvaly jedny francouzské noviny. Pasažéři bojovali proti výsadku na loď holemi a lahvemi a námořníci tři z nich zabili a několik desítek zranili, než se jim podařilo dostat loď pod kontrolu a odtáhnout ji do haifského přístavu. Plavidlo bylo přejmenováno na Exodus from Europe 1947. Vykládání žalostného nákladu přihlíželi v haifském přístavu členové komise OSN, kteří debatovali o budoucnosti Palestiny, doprovázení suitou novinářů. Viděli, jak britští vojáci převádějí přeživší na tři lodě, které je nakonec odvezou zpátky do Německa. Exodus vstoupil do lidské paměti jako britský debakl a jako jedna z událostí, která pohnula komisi podpořit vznik židovského státu.“ (str. 47)
PS:
A ještě se přiznám k jedné osobní radosti: Kniha dost podrobně popisuje situaci roku 1948 v arabsko-židovském městě Haifa, kde jsem měsíc žila a mám ji prochozenou. Jak praví klasik – „Jako když to vidím…“. Mimochodem, město je dodnes arabsko-židovsko-křesťansko-baháistické.
Matti Friedman: Agenti bez vlasti. Utajené příběhy z doby vzniku Izraele. Vyšehrad 2021.
Foto: Trh v arabské čtvrti Starého Města v Jeruzalémě. Foto Laďka Dlouhá.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: