O skvělé knize palestinského mírového aktivisty Sulaimana „Suliho“ Khatiba a americké židovské aktivistky Pniny Eilberg – Schwartz
MOTTO: „Každá strana /konfliktu/ měla tak odlišné příběhy své minulosti a přítomnosti, příběhy, které žily v neslučitelných světech… Suli si myslel, že jedině skrze setkávání a objevování kořenů těchto příběhů by mohly obě strany snad společně žít v míru.“
V knize rozhovorů s vědomými Izraelci „Jak napravovat svět“ nabízím čtenářům silný příběh bývalého důstojníka izraelské armády, nyní terapeuta a aktivisty mírové neziskovky Bojovníci za mír Tuly Flinta. Bez ohledu na to, zda souhlasím s jeho názory či nikoli, upřímně obdivuji jeho odvahu a zaujetí najít novou cestu – jak ve svém životě, tak v židovsko-palestinském vztahování. Bojovníci za mír, neziskovka složená z izraelských Židů a z Palestinců, lidí se silnými, obvykle tragickými životními příběhy, kteří se v určitý moment svého života rozhodli pro cestu nenásilí, je obdivuhodné společenství odvážných lidí. Bývají odsuzováni jak od „vlastních“, tak „od těch Druhých“, přesto však vytrvale, buď ve společenství nebo ve dvojici Žid/ovka – Palestinec/nka, vystupují, přednášejí, demonstrují, navrhují a budují nové cesty vztahu dvou národů.
Když jsem zjistila, že jeden ze zakladatelů „Bojovníků“, Palestinec Sulaiman Khatib, napsal vzpomínkovou knihu IN THIS PLACE TOGETHER: A PALESTINIAN´S JOURNEY TO COLLECTIVE LIBERATION, s radostí jsem si ji koupila. Následovaly lehké obavy: to když jsem viděla, že knihu podle Sulaimanova vyprávění napsala mladá americká Židovka Penina Eilberg – Schwartz. Nic proti americkým Židům, ale někdy mne poněkud ruší jejich naivní, černobílý idealismus, často ovlivněný neintegrovaným stínem. Perličkou je, že Penina je dcerou známé osobnosti: Amy Eilberg, její matka, byla v roce 1985 ordinována na rabínku jako první žena v konzervativním směru judaismu (tzv. Masorti denominace judaismu). Už z předmluvy je zjevná Pninina liberálně-levicová orientace, jak je u mnoha mladých amerických Židů obvyklé (no offense:-)). Nakonec jsem ale celou knihou opravdu mile překvapena. Je čtivě napsaným, nesmírně inspirativním, upřímným a mnohovrstevnatým zachycením jedinečného životního příběhu a osobní proměny a růstu muže, jehož životní start nebyl lehký. Je to příběh Palestince, který měl a má osobní odvahu vystoupit ze zaběhaných společenských, kulturních i národnostních vzorců se vzácnou střízlivostí, zachovanou citlivostí, patriotismem, láskou k zemi i upřímným hledačstvím pravdy, porozumění a nenásilného řešení tragické izraelsko-palestinské situace.
MLÁDÍ
Sulaiman se narodil v roce 1972 u Jeruzaléma ve vesnici Hizma. Vzpomíná, že jako kluk hrál fotbal se židovským klukem z nedaleké osady. To se ještě Palestinci z Hizmy mohli volně pohybovat směrem do Jeruzaléma, kde Sulaimanův otec pracoval v „technických službách“ radnice. Pak vidí, jak se kopce kolem Hizmy zaplňují novými osadami a přicházejí přistěhovalci – z Ruska. (V tomto bodě opravdu soucítím s frustrací Palestinců. Musí být velmi těžké vidět, že někdo, kdo přichází z úplně jiného prostředí, má více práv než lidé, kteří se v zemi narodili.)
„Dokonce ani neznali hebrejštinu… Fatima (Sulaimanova teta) vzpomínala, jak Židé, kteří žili v Neve Jaaqub před Nakbou (odchod nebo vyhnání Palestinců po vyhlášení státu Izrael v květnu 1948), obchodovali s Araby z Hizmy – prodávali si kuřata a mandle, fíky a mléko. Ale tito noví lidé byli odjinud. Jako by je tam někdo přesadil zvenčí…“ (str. 24)
Po druhé intifádě (2000 až 2002), kdy sebevražední atentátníci z Palestinské autonomie vyhazovali do povětří izraelské restaurace a autobusy, se izraelská vláda rozhodla k radikálnímu kroku: ke stavbě betonové zdi mezi Izraelem a Palestinou (přesněji tzv. Západním břehem Jordánu). Málokdo na obou stranách je z toho nadšen. Nejméně Palestinci, kterým často zeď zabrala půdu a olivové háje, zkomplikovala přejezdy (cesta, která trvala např. půl hodiny, nyní kvůli objezdům trvá až několik hodin) a donutila je k používání monitorovaných přechodů – vojenských checkpointů, kde jsou kontrolováni, což vnímají jako ponížení. Faktickou skutečností nicméně je, že zeď i přechody zásadně snížili počet teroristických útoků. Sulaimanova rodina ovšem přijde o olivový háj zděděný po předcích. Kdo zná vztah Palestinců k rodové půdě, chápe, jaká je to pro ně rána. (Zároveň je dobré připomenout, že vlastnictví těchto hájů a půdy obecně je jedním z míst, kde se střetá feudální otomanská minulost Palestiny a moderní izraelská byrokratická přítomnost. Vlastnictví často není z důvodu otomanské úřední ledabylosti a odlišných kmenových vlastnických zvyklostí podložené patřičnými dokumenty, což moderní stát napadá a často i zneužívá.)
Sulaimanův bratr si odsedí trest v izraelském vězení za házení kamenů. Sulaiman už jako chlapec tajně poslouchá v rádiu vysílání exilového palestinského vedení, Jásir Arafat se stane jeho hrdinou, a samozřejmě sní o boji proti okupaci. Sám do něho vstoupí jako patnáctiletý, když spolu se stejně starým kamarádem noži napadnou dva mladé Izraelce. Jsou zatčeni a odsouzeni. Sulaiman, nebo jak si později začne říkat, Suli, dostane trest patnáct let natvrdo.
Přes útrapy vyšetřování je na trest patřičně hrdý. Jako by složil „zkoušku mužnosti“ v palestinské kultuře, kde pobyt ve vězení je součástí identity. (Připomíná mi to situaci v naší romské komunitě – pobyt ve vězení je pro Romy častá zkušenost, rozsáhlé rodiny se nezdráhají, na rozdíl od českých rodin, je hojně navštěvovat a podporovat. Až ve vězení jsou si často Romové rovní s „bílými“. Taková je moje zkušenost ze šestileté práce dobrovolné duchovní pomoci v druhé nejtěžší mužské věznici v zemi.) Vězení se pro Suliho stává místem zasvěcení, učení a zrání. Čte, čte a čte, přes své mládí se stává knihovníkem vězeňské knihovny. Učí se hebrejsky a anglicky, učí se komunikovat se spoluvězni, tvoří s nimi strukturu a společenství. Dvakrát zažívá palestinský nátlakový prostředek – hladovku. Je nadšený revolučními palestinskými ideály, zároveň ale se jeho hrdiny stávají i Gandhí, Martin Luther King či Nelson Mandela, propagátoři nenásilí.
TRHLINA
Pro mne začala být kniha opravdu vzrušující a fascinující od kapitoly s příznačným názvem A New World Coming. Předně, v jejím závěru Suli popisuje, jak zcela náhodou viděl ve vězení v televizi film Schindlerův seznam. Tady je potřeba udělat malou odbočku. Obecně Palestinci historii holokaustu neznali a neznají, a obvykle ani nechtějí znát, proto např. aktivity univerzitního profesora Mohammeda Dadžáního Daoudi, který se rozhodl své palestinské studenty vozit do památníku v Osvětimi a přednášet o holokaustu, eufemisticky řečeno, nebyly vítány (viz https://en.wikipedia.org/wiki/Mohammed_Dajani_Daoudi ). Převládající palestinský narativ o židovské přítomnosti v zemi je narativ koloniální, tj. přesvědčení, že jediným původním lidem jsou Palestinci, a Židé do země přišli jako vnější uchvatitelé, „novodobí křižáci“, podporovaní koloniální velmocí – Spojenými státy americkými. Palestinský narativ tak upírá Židům právo na spojení se zemí a důvody jejich příchodu vnímá jako „uchvatitelské“.
Suli najednou viděl ve filmu příběh, který neznal: příběh židovské slabosti. Židé byli oběti, trpěli, neměli kam jít, nikdo je nechtěl přijmout, nikdo jim nechtěl pomoct. Proč se nebránili?
„Poté co ho přešel prvotní fyzický šok z filmu, probudila se v Sulaimanovi zvědavost. Začal více číst židovské příběhy… deník Anny Frankové a izraelské noviny. …Co se dozvěděl, neospravedlňovalo nebo neomlouvalo okupaci, ale něco to otevřelo – ochotu podívat se na svůj narativ z různých úhlů. …Otřásly se základy, na kterých spočíval. Jestliže byl izraelský příběh jiný, než jak si dosud myslel, co by našel, kdyby se podíval hlouběji do příběhu Palestinců? Začal přemýšlet způsobem, který ho děsil. Možná měli Izraelci trošku pravdu. Možná trošku toto místo potřebovali. Možná sionismus nebyl jenom kolonialismus, který se tu z ničeho nic objevil.“ (str. 88)
Téhle chvíli říká feministická hermeneutika „moment of rupture“ – ten vzácný moment, kdy se ve vašem skálopevném přesvědčení, ve vaší „pravdě“, objeví trhlina. A jak víme z kabaly (i od Leonarda Cohena), to je přesně to místo, kudy se může do vědomí vlít světlo – světlo poznání, světlo hlubšího uvědomění.
A zajímavé už to zůstane, protože Suli je jedním z těch vzácných lidí, pro něž zkoumání „pravdy“ a hledání skutečného poznání má větší cenu než lpění na vlastním názoru, bezpečné utvrzování sdílené pozice ve vlastní komunitě, budování pohodlného světonázoru „já-vím-jak-to-je-a-teď-tě-o-tom-přesvědčím.“
REVOLUCIONÁŘ: IDEÁLY A REALITA
Tak třeba jeho revoluční ideály. Ve vězení mu dávaly sílu. Se svými „soudruhy“ se v podstatě trénovali pro budoucí vedení komunity – a revoluční literatura jim měla dát návod, jak žít osobní i společenský život.
„Manuál revolucionáře: Revolucionář by měl mluvit pravdu a být laskavý. Revolucionář je ochoten zemřít pro to, co je správné. Neměl by nikdy zranit ženu nebo dítě. Může útočit na vojáka, ale pokud se voják vzdá, nesmí ho zastřelit. Revolucionář má praktikovat čest a milosrdenství. Revolucionář by měl být příkladem pro ostatní lidi.“ (str. 52)
Postupně je ale Suli znepokojen a rozčarován ze skutečnosti, že ani bývalí druzi z vězení, ani Arafatovi muži, natož náboženští fundamentalisté, se etickými hodnotami nezdržují a nerespektují je.
„Když (do vězení) přijel mladý muž z Betléma, bylo to jiné. Ubodal (židovské) děti v ješivě (náboženské škole), kde pracoval. Byl úplně jiný než lidé, které předtím Sulaiman potkal. Byl náboženský, konzervativní, plně sebejistý. Sulaiman se snažil do něj vidět, něco rozeznat, ale nefungovalo to. Viděl jenom tvrdého člověka – chladného, nevzdělaného, s myslí jako zeď. Sulaiman cítil velký rozštěp mezi tím, co tento člověk udělal, a mezi ušlechtilými pravidly, které se on učil v „Principech revolučního chování“. Sulaiman se učil, že přijatelné v revolučním boji bylo jen útočit na vojenské cíle, nikoli civilisty. Násilí a ozbrojený odpor byl povolen, ale jen v etickém rámci. Věděl, že Fatah principy ne vždy dodržuje a že aktivisté Fatahu užívají násilí vůči civilistům. Ale přesto, co tento nový muž udělal, bylo něco odlišného – násilí, které tě může unést do slepoty…“ (str. 90)
Suleiman je propuštěn z vězení po deseti letech. Je mu dvacet pět let. Vstoupí do palestinské společnosti v době kvasu po mírových dohodách z Oslo (1993-1994 https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%ADrov%C3%A1_dohoda_z_Osla ) a slavném návratu Arafata, jeho strany Fatah a jeho mužů z exilu. Sulaiman vstoupí do Fatahu a myslí si, že nyní bude budovat Palestinskou autonomii (a budoucí státnost). Záhy vidí, jak více než budování spravedlivé společnosti jeho kolegy revolucionáře zajímá teplé místo v samosprávě a zbraň u pasu („…chodili po ulicích a kavárnách s ledabyle zavěšenou puškou přes rameno, přesně jako izraelští vojáci“). A je svědkem i společenského rozdělení, kdy Arafat, vítaný Palestinci, dosadí na důležité posty v autonomii své druhy z exilu, nikoli místní Palestince, kteří pro věc osvobození často strávili mnohá léta svého života ve vězení. Na národní křivdu je zaděláno, je připravena vnitřní půda pro vzrůst islamistického hnutí Hamás. Vypuknutí druhé intifády (rok 2000) vnímá Suli jako černou můru a selhání snů obou společností, židovské i palestinské, o míru.
OBVINĚNÍ Z tzv. NORMALIZACE
V roce 2004 Suleiman souhlasil, že se účastní projektu Prolomit ledy. Po kocovině druhé intifády projekt navrhl izraelský obchodník ( a v mládí elitní voják) Heskel Nataniel. Šlo o výcvik a cestu čtyř izraelských Židů a čtyř Palestinců do Antarktidy, kde společně za vzájemné podpory vylezli na téměř třítisícovou ledovou horu a prohlásili ji „Horou izraelsko-palestinského přátelství“. Neobvyklý projekt získal pozornost médií, kterými proběhla vrcholová fotografie, kde účastníci rozvinuli jak izraelskou, tak palestinskou vlajku. Suli na fotografii přidržuje cíp izraelské vlajky.
Kvůli tomu přišla první palestinská obvinění z „normalizace vztahů s Izraelem“. Toto obvinění nelze brát na lehkou váhu – dnes za něj Hamás, totalitně vládnoucí v pásmu Gazy, Palestince posílá do vězení nebo hůř. „Normalizací“ může být jakýkoli kontakt s izraelskými Židy – běžný rozhovor, vstřícné gesto, koordinace aktivit mezi organizacemi… Jak je v knize také řečeno, proto je pro Palestince těžší účastnit se mírových aktivit. Izraelci mohou být maximálně obviněni, že jsou „zrádci“ a „milovníci Arabů“. Pokud jsou zatčeni např. za pobuřování, když chrání palestinské olivové háje před radikálními osadníky, izraelský demokratický soudní systém je brzy propustí (ano, izraelský soudní systém takto opravdu funguje) . Palestinci mohou být napadeni izraelskými vojáky, zastaveni na přechodech, obviněni svými spoluobčany z normalizace a kolaborace – a za to se i zabíjí. Navíc kvůli nenápomocnému (eufemismus) kulturnímu vzorci tzv. cti ulpí toto obvinění i na rodinných příslušnících, následně na rodu. Proto si všichni Palestinci, kteří mají odvahu pracovat v oblasti mírového aktivismu a vztahů se Židy, zaslouží velký respekt a uznání.
ZALOŽENÍ BOJOVNÍKŮ ZA MÍR
Suli byl přizván na setkání se židovskými Izraelci svým kolegou. Když se dozvěděl, že oněmi Izraelci jsou bývalí vojáci, tedy ti, kdo v jeho očích představovali přímý nástroj okupace, šel na setkání nerad, s velikou nedůvěrou, možná i odporem. Nedůvěra byla cítit i z izraelské strany, koneckonců setkání bylo na palestinské půdě – a z pohledu Izraelců se mohlo kdykoli zvrtnout v napadení. Po vzájemném oťukávání se však zaselo semínko a dohoda, že setkávání budou pokračovat. Suli začal osobně poznávat tyto bývalé vojáky, kteří v určité fázi svého života a své služby odmítli dále působit na Západním břehu, tj. v oblasti, která formálně patří Palestinské autonomii, ale správu tam drží izraelská armáda (tzv. area C) a vzniká tam mnoho izraelských osad. A právě prostřednictvím osobních přátelství, pomalého vzájemného poznávání a vrůstajícího respektu se k sobě obě strany přiblížily.
„Sulimu se (izraelský Žid) Gadi víc a víc líbil. Jak byl oddaný tvoření míru, jak moc se chtěl učit o palestinské kultuře a zkušenostech. Pomalu se odkrývalo, že mají něco společného: způsob, jakým rádi zkoumali, snažili se pochopit a zevrubně nahlédnout, co zjistili. Způsob, jakým nesnášeli beton, který kolem nich vyrůstal, a jak chtěli chránit stromy a půdu, která je vyživovala.“ (str. 172)
Přátelský vztah se židovským Izraelcem Gadim dále podpořil Suliho schopnost nahlížet narativ a situaci izraelskýma očima.
„Gadiho slova už ho nerozčilovala jako na začátku…. Suli věděl, že ostatní se mohou na tuto dynamiku dívat a vidět jemnou a ne tak jemnou silovou dynamiku koloniálního příběhu. Ale tak to nebylo. Nyní každý z nich (Suli a Gadi) žili i v tom druhém. A tak se na tuto dynamiku díval a nazýval ji láskou: věc, která se stane, když si někoho pustíš k tělu a vzniknou problémy. A tvoje myšlení se navždy změní.“ (str. 191)
Díky Gadimu se také poprvé Suli setkává se židovskou reflexí a touhou po „alternativním příběhu“, když Gadi mluví o svých prarodičích, kteří přišli z Evropy do tehdejší britské Palestiny:
„Dokážu pochopit ten (palestinský) strach“, řekl Gadi Sulimu. „Pro palestinské vedení to bylo jako invaze, jako když přijde další koloniální mocnost.“ Bylo to tragické, myslel si, protože zatímco Palestinci viděli tyto evropské židovské imigranty jako kolonisty, oni byli něco jiného: byli lidmi, kteří potřebovali místo, lidmi, kteří po staletích vyhánění, ghett a strašného násilí přicházeli domů. Gadi si přál, aby sionisté tehdy toto více Palestincům objasnili, aby udělali více pro vzájemné propojení, aby prokazovali úctu a zahrnuli Palestince do procesů rozhodování. Přál si, aby Palestinci pochopili, že jeho rodiče vůbec nebyli cizinci, ale lidé vracejí se po velmi dlouhé době. Kdyby se obě strany více snažili, řekl Sulimu, možná by všechno vypadalo jinak.“ (str. 172-173)
Ze vzájemného setkávání a spolupráce vznikla organizace, která má dnes velký kredit – „Bojovníci za mír“ https://cfpeace.org/ . Na veřejných i soukromých shromážděních, ve školách, na konferencích,… členové vystupují vždy ve dvojicích – izraelský Žid/ovka a Palestinec/nka. Sdílejí své příběhy tragických ztrát, bezmoci, strachu, i odvahy změnit náhled a vystoupit z kruhu násilí, vidět „toho Druhého“, slyšet jeho příběh – jeho narativ, a respektovat ho, i když s ním třeba nesouzním. Z mé zkušenosti – a Suliho kniha je toho skvělým důkazem – taková práce vyžaduje především velkou ochotu a otevřenost k osobní proměně, ke zpracovávání vlastních bloků. Strach, nedůvěra, bolest, bezmoc, frustrace… Pracovat s těmito silnými emocemi je úkol pro skutečné hrdiny. Kniha popisuje pomalé, velmi pomalé zrání odvážné neziskovky a jejích lidí (a naopak, lidí a jejich neziskovky). Hledání cest, aby byla zachována upřímnost a otevřená pružnost. Pojmenovávání mocenské společenské či genderové nerovnováhy a snaha ji v rámci možností vyrovnávat. Hledání způsobů fungování – krystalizování podoby dialogu i přímých akcí, demonstrací, shromáždění. Diskuse o připojení či nepřipojení k jiným aktivitám, např. Bojkot, stažení investic a sankce. (Jde o palestinský radikální aktivismus usilující především v západních demokratických zemích o bojkot Izraele západními vládami. Uplatňuje princip kolektivní viny. Aktivisté často vystupují agresivně, jejich vidění světa je černobílé, proto důsledky dopadají zhusta na lidi, kteří s politikou okupace či osad nemají nic společného, naopak jsou často zapojeni do vzájemné partnerské spolupráce, např. na umělce či akademiky.) Upřímně, jsem ráda, že Suli odmítl připojení k tomuto hnutí, protože ho (podle mne správně) vnímá jako rozdělující, útočné a konfrontační, nikoli inkluzivní. A on chce oslovovat co nejširší spektrum Židů i Palestinců. Každopádně popis vývoje a formování „Bojovníků“ jako živého organismu s aktivními, sebevědomými členy, jejich neustálé vykomunikovávání různých postojů a názorů tak, aby organizace „nekameněla“ a nestala se formálním pobíračem dotací, jak se nezřídka stává, – to je cenná část knihy a příběhu.
DO VLASTNÍCH ŘAD
Ještě cennější, a mohu říci – bohužel dosti ojedinělá – je Suliho reflexe vlastní palestinské společnosti. Jak bylo řečeno výše, první vystřízlivění přijde, když po návratu z vězení a v euforii po mírových dohodách v Oslo zažije Arafatův nepotismus, korupci strany Fatah, agresivitu vlastních druhů. Když začne spolupracovat se Židy, zažije četné výslechy palestinskými bezpečnostními složkami.
„Pak jednou (Suli) čekal v hotelové hale na rozhovor a přišel zpravodajský důstojník. Podíval se na něj, obvinil ho z „tatbi´a“ (normalizace vztahů s Izraelem) a ještě z horších věcí. A Sulaiman pochopil, co se děje: chtěli, aby se bál. Chtěli, aby dělal jednu věc a u té zůstal, aniž by dál hledal a ztrácel se. S obavami si uvědomil, že jeho lidé vytvořili systém – v malém prostoru, který jim Izrael umožnil – , kde není žádná svoboda. Chtělo se mu utéct. Vzdálit se od všeho – rodiny, přátel, Izraelců, Palestinců – co mu zabraňovalo cítit se svobodný. Vzdálit se od svého starého já a hledat intenzivně něco nového.“ (str. 143)
„Často se cítil frustrovaný, když Palestinci nemluvili otevřeně o nedemokratických sklonech ve své společnosti…“ (str. 176)
V palestinské společnosti ojedinělým střízlivě kritickým náhledem na vlastní společnost (pozitivně) šokuje své židovské kolegy.
„Vy Palestinci máte problém s námi“, řekl Gadi. „Ale my máme problém s vámi a s Egypťany a s Libanonci a s Jordánci a se všemi arabskými státy. Celý obrázek je mnohem složitější. Řekněme, že byste měli stát… Myslíš si, že bude hned mírumilovný?“ „Počkej,“ řekl Suli…, „ty si myslíš, že chci další arabskou diktaturu? Ne, nešel jsem pro tohle do vězení a nebojoval jsem proto. Chci demokratický stát, s rovností pro všechny lidi.“ Gadi se na Suliho podíval. Nemohl uvěřit, že palestinský bývalý bojovník a vězeň by uvažoval tímto způsobem. Byl často frustrovaný tím, jak Palestinci nemluví otevřeně o nedemokratických tendencích ve své společnosti. A Suli mluví nejen o boji s okupací, ale i úsilí o něco většího – co může trvat mnohem déle…. Gadi cítil, že má skutečného partnera pro společnou práci.“ (str. 176)
S reflexí palestinské reality ovšem přichází i bolestivé uvědomění, že kritikou vlastních řad Suli vystupuje z jakéhosi společného pohodlného prostoru obětí – a vzdaluje se nacionalistickému narativu, který je značně jednostranný, leč bezpečný. Palestince líčí pouze jako bezmocné oběti. Jak několikrát Suli v knize poznamená, tento narativ opravdu nemá rád, protože je pohodlný, nepřebírá odpovědnost za vlastní osud, neumožňuje sebekritiku, naopak umožňuje nic neměnit.
Přitom velmi bystře odhaluje, že i oběť má moc. Kdo chce pochopit jádro izraelsko-palestinského konfliktu, potřebuje vidět, že klíčovým slovem je zde UZNÁNÍ. Jak bylo řečeno výše, palestinský narativ neuznává Židy jako národ, který do Izraele patří, který je tam doma. Označuje Židy za vnější uchvatitele. Palestinci tak mají nad Židy moc – mohou je dle své vůle uznat, nebo neuznat. Mají tak něco, po čem Židé nesmírně touží – po uznání. Mocenská dynamika je tak komplikovanější, než to na první pohled vypadá. Jak ale vybalancovat uznání, aby nebylo chápáno jako vzdání se vlastních národnostních práv a potřeb? To je otázka, se kterou Suli zápasí.
„Vypadalo to, jako by (uznání) bylo nějakým kouzlem, fungujícím jako chemická reakce – umožňující prvek, který změnil počáteční substanci a způsobující úplné a naprosté přenastavení. Suli to viděl, když mluvil s Gadim. Když Gadi potkal (v Sulim) Palestince, který mu nabídl uznání jeho rodinné historické zkušenosti, touhy jeho prarodičů vrátit se domů, něco se v něm změkčilo. Když nebyl v obranné pozici, byl připravenější pracovat pro mír a pro palestinské i izraelské sebeurčení. Suli tak došel k závěru, že chce toto umění „nabídky uznání“ více praktikovat…. …Ale to, co Izraelci potřebovali nejvíce, bylo uznání jejich spojení s tímto místem. A nebylo jasné, co by to znamenalo, kdyby jim toto uznání bylo nabídnuto. Věřit v židovské spojení by znamenalo patrně uznat sionismus, říct, že je nějak v pořádku. Ačkoli věděl, že Palestinci udělali mnoho velkých chyb, byl to sionismus, který vše začal, se svými sny o moderním národním státě židovské většiny.“ (str. 187-188)
PRVNÍ A SEDMÁ ČAKRA
Suli je velkou částí svých spoluobčanů vnímán jako někdo, kdo zašel ve spolupráci se Židy příliš daleko. Pro pozici jeho a jemu podobných se užívá termín „ghurba“, „odcizení“ či „exil“. Ukazuje to, jak je arabský a specificky palestinský společenský vzorec úzce spojen s kmenovostí. Klíčovou hodnotou je kolektivita, příslušnost ke komunitě rodiny, rodu, společenství. Individualita, rozvíjení vlastní vůle a svobodného sebeurčení není v arabské muslimské společnosti takovou hodnotou jako v naší západní křesťanské společnosti. Naopak, je často vnímána jako ohrožení kolektivnosti (zvláště u žen – časté obvinění feminismů, že „kvůli nim si ženy dělají, co chtějí“).
Dobře o těchto v podstatě protilehlých a aktuálně vychýlených pólech v arabské muslimské a západní (post)křesťanské/sekulární společnosti píše Marko Pogačnik v knize How Wide is the Heart (viz tento web). Dodává, že arabští muslimové by se od nás mohli učit úctě k individuálním rozhodnutím a osobní tvorbě vlastního osudu, a my od arabských muslimů respektování zájmů společenství a společného směřování.
Suliho příběh je krásnou ukázkou nejen „cesty hrdiny“, osobního zrání, ochoty poznávat, prolamovat naučená přesvědčení a rozšiřovat si obzory, ale i neustálého balancování, vyvažování osobního rozvoje a příslušnosti ke kolektivu. Z pohledu energií jde o vyvažování a propojování prvního a sedmého energetického centra (čaker). První čakra nás spojuje se Zemí, zemí a kolektivem (společenstvím, rodinou, rodem), do kterého jsme se narodili. Poskytuje nám bezpečí a zakořenění, zároveň je ale ze své povahy omezující. Pokud není spojení vyváženo a rozvinuto, hrozí ustrnutím v nacionalismu, fundamentalismu, neschopnosti překročit bezpečné , pevné hranice, jak fyzické, tak mentální, emoční, citové. Sedmá čakra nás spojuje s Universem. Otevírá se kosmickému měřítku, kde jsme všichni propojení – kde jsme Jedno. Suli je narozený ve znamení Ryb – ve vodním, fluidním znamení, které je schopné překročit hranice směrem ke kosmickému propojení. Pokud se cestou neztratí a neunikne do utopií či drog všeho druhu, dokáže překročit úzce vymezený osobní i národní prostor/narativ a otevřít se jiným možnostem. V knize je přiznáno, že Suli potřebuje jednou za čas „uniknout“. Jeho verze úniku je cestování mimo Izrael/Palestinu do ciziny. Žít chvíli někde jinde. Obvykle ale i tam pracuje ve smyslu účasti na seminářích, vzdělávání, reflexe. Takové unikání je mimochodem u Izraelců i Palestinců časté – a kdo zná zhuštěnou energetickou, demografickou i událostní intenzitu Izraele/Palestiny, tak se ani nediví. U Suliho navíc cestování plní roli výuky: „Cestuji a zkoumám, prověřuji věci…“ říká, když srovnává svůj osud s osudem svého bratra, který jako mnoho jiných Palestinců nikdy neopustil svoji vesnici.
Jak to mají těžké lidé, kteří překročí svůj kulturní a národnostní vzorec směrem k „Druhému“ skrze uvědomění univerzality, Jednoty! Zvláště když žijí v tradiční „kmenové“ společnosti! Jsou obviňováni, že nejsou dostateční vlastenci. Přitom oni vstoupili do prostoru, kde už výlučné, úzké vlastenectví ztrácí smysl – jsou jak v 1. čakře, tak v 7. čakře. Jsou nejen obyvateli své země a své kultury, ale i obyvateli planety a vesmíru:-)
Suliho příběh ukazuje, že když se chcete v (jakékoli) pro společnost prospěšné práci skutečně rozvíjet a posunout, musíte změnit svoji osobnost, myšlení, život. Je to praktická i spirituální cesta. Vyžaduje integritu – propojení našeho přesvědčení a činů, odvážných vizí a každodenního života. Suli v souladu se svými energiemi „drží pole možností“ – vizi a energetickou strukturu možného. Jiní promýšlejí konkrétní kroky, jak vize naplnit. Každý máme svůj úkol:-)
MÍR ZAČÍNÁ VE MNĚ
Na závěr krátká vyjádření, která též vystihují Suliho životní a pracovní postoj:
„Rád bych zůstal pozitivní. Nechci spadnout do dramatu.“
„Nehledám spravedlnost. Hledám odpuštění.“
„Mír začíná ve mně.“ (Suli) ukázal na svoji hruď a řekl: „Nyní věřím, že změna se děje zde.“ A ukázal do rohů konferenční místnosti, restaurací, parků, domovů,…kde mluvil, a řekl: „A tamhle a tamhle a tamhle a tamhle.“
IN THIS PLACE TOGETHER: A PALESTINIAN´S JOURNEY TO COLLECTIVE LIBERATION.
Penina Eilberg – Schwartz with Sulaiman Khatib
BEACON PRESS, BOSTON, 2021
http://www.beacon.org/In-this-Place-Together-P1649.aspx
Foto: Park míru v Jeruzalémě, hudební nástroje všude po něm rozestavěné jsou volně k dispozici, Izrael. Fotila T. Dubinová.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: