MOTTO: „Když jsem si vztah mezi Temnou Bohyní a Démonickým Milencem zvědomila na nejhlubší i nejvyšší, zemní i duchovní rovině spirály, viděla jsem jasné spojení mezi vášní, tvořivostí a léčením. Rozum a posuzování už mi nikdy neprostřelí srdce.“
Když přijde na návštěvu paní Rakovina, změní se vám referenční rámec, skrze který vnímáte život a skrze který žijete. Marion Woodman, mimořádná žena, ženská průkopnice psychoanalytické práce se sny a tělem, měla jedinečný život – a v tom životě ji mimo jiné čekalo mnoho setkání s nemocemi, nemohoucností těla a se smrtí. A také s paní Rakovinou. Navštívila ji v letech 1993-94, jen krátce poté, co na rakovinu zemřel její milovaný bratr Fraser. V době léčení si psala deník – a tato kniha „Bone. Dying into Life“ je právě oním deníkem. Doslov napsal Marionin manžel, celoživotní souputník a soulmate, jak o něm mluvila, Ross Woodman.
Když čtete něčí deník jako knihu, jste ve výjimečné situaci, kdy víte více než pisatel. Čtenáři/řky knihy – deníku vědí, že Marion přežila, uzdravila se a žila dalších dvacet čtyři let. Marion to ale při psaní neví. Bilancuje, modlí se, zjednodušuje, vyhazuje staré věci, dává do pořádku účetnictví, pracuje s imaginacemi a vizualizacemi. Věří, s láskou prosí Sofii – ženské Božství a Moudrost – o společné bytí na cestě, ale neví, jak ta cesta dopadne. To vytváří nesmírně silný, autentický, prožitkový text. Deník je intimním přítelem, kterému se Marion svěřuje, se kterým sdílí, rovná si myšlenky, uvolňuje emoce, bilancuje. I když nepochybně prošel redakcí (např. bylo za jména přidáno „kdo je kdo“), je velmi otevřený a upřímný. A tento osobní, ale hlubokou moudrostí stárnoucí ženy prostoupený text přináší i univerzálně hojivé pravdy o lidském osudu: o zápasu duše v naší kultuře, která duši zabíjí, o léčení rozštěpu duše a těla, o léčení traumat mezi muži a ženami, o vnitřních archetypech, které nás ovládají, když si je nezvědomíme a nezpracujeme je.
ODEVZDÁNÍ, UVĚDOMOVÁNÍ, REFLEXE
Když se modlí k Sofii „Drahá Sofie, otevři mne, abych to přijala“, žádá o schopnost přijímat Lásku a Laskavost, která k ní – k nám – denodenně proudí skrze přátelství, sluneční paprsky, květiny, blízkost milovaného muže, … a které přijímat neumíme. „Modlila jsem se a cítila jsem se zcela odevzdaná síle zlaté sítě…“ ODEVZDAT SE, VZDÁT SE (surrender) – to bylo její slovo. „Surrender was Marion´s word,“ píše Ross v doslovu. „Její slovo pro ženskou duši, o které přemýšlela jako o Těhotné Panně, duši těhotné svým vlastním panenským životem.“
„Moje duchovní děloha je nyní mým místem těhotenství. Jako lidská bytost jsem těhotná možnostmi, snažím se spojit se s novými obrazy, které vystupují z archetypálního pole, a snažím se inkarnovat, vtělit jejich energii do mého denního života. Snažím se být co nejvěrnější svému vlastnímu procesu vývoje. Někdy je můj proces naprosto mimo rovnováhu – moje duchovní poznání je napřed vůči schopnosti mého těla ho pojmout a vtělit. Tělo je mnohem pomalejší v pouštění minulosti, starých strachů, že nebudu dostatečně pro druhé lidi milá, starých vzorců jedení, starých vztahových vzorců. Mám motor Jaguára na podvozku Volkswagenu. Vím, že síla motoru může podvozek zničit. Obrazy, které vycházejí z mé duchovní dělohy drží energii, která může ničit nebo léčit. Drží transformační sílu, která propojuje tělo, duši a ducha. Zvnitřnění obrazů, dýchání, tanec, jejich vepsání do mého těla, dát jim čas, aby zářili mými buňkami novou energií – to je léčení. Vím, že je to pravda, ale musím si to stále říkat. Příliš často můj krokodýl říká: „Prostě běž spát, Marion, a zapomeň na to.“ (str. 40)
——————–
„Vyrovnat umlčování mé Stařeny. Nemůže dozrát, když se Matka snaží pečovat o děti, pečovat o manžela, pečovat o nakladatele, pečovat o mailovou schránku a telefon. Cikánka (vnitřní postava ze snu) je mrzutá a ztichla. Panna Cikánka umírá, padá zpátky do nevědomí. Bez ní moje světlo hasne. Musím ji nechat žít podle jejích vlastních pravidel. Nikdy nemůže přijmout pravidla kolektivu, ať ji to učiní jakkoli osamělou. Ona a Stařena k sobě patří. Ona je moje přeživší. Všechen můj život, dokonce už v děloze, byla předručena k životu. Ano, miluj a žij – milovat, být milována a žít. Zajímavé: milovat, být milována a žít – ne vždy to jde společně. Být milována, být přijímána, být uznána nemusí nutně znamenat „žít“….
Co se týče mé kapacity milovat, obávám se, že jsem přespříliš vylaďovala a vyrovnávala, abych byla přijatelná a hodná lásky. Myslím, že jsem to dělala až ke dveřím smrti. V procesu stávání se Pannou – tím, kdo jsem, v co věřím, jaké mám hodnoty a pro co žiji – jsem se odvážila předložit většinu toho, v co věřím, kolektivu. To je riskantní. Moje přesvědčení, že to, co chci já – Vědomí – je to, co chce i zbytek světa, mne učinilo zranitelnou. Mýlila jsem se! Po celý život jsem se mýlila: moje hodnoty nejsou skupinové hodnoty. Vzala jsem na sebe svoji společenskou masku a moji tukovou či anorektickou společenskou ochranu a doufala jsem, že přežiju. Místo boje jsem se smířila. Několikrát během mého života mne tato srážka málem usmrtila. Zabila mne v mé vlastní děloze…
… Nyní znovu bojuji o svoji svobodu žít moje JÁ JSEM. Spočívá v každodenních rozhodnutích. … V sázce je vědomí, pro které jsem tak těžce pracovala. Drahý Bože, naplň moji Duchovní Bojovnici silou. Pomoz mi rozlišovat, které detaily nemají následky a za které stojí za to bojovat. Ať držím svůj meč s láskou…“ (str. 48-49)
———————–
„Potřebuji více promyslet vztah mezi hmotou a psyché tak, aby fungoval pro hlubší úroveň obrazového vnímání (imagery). …Moje temné obrazy jsou spojené s depresí stejně jistě jako je moje rakovina spojená s temnými obrazy. Spojujícím prostorem je jemnohmotné tělo (the subtle body), domov metafory, svět duše. Tam nyní pracuji. Vizualizuji si zářivou energii proměňující se do zdravých buněk. Jung věděl, že duše a hmota nejsou protiklady. Já to poznávám, když přednáším básně, které miluji: energie zrychluje mé buňky, moje tělo ožije. Také vím, že Ross (manžel) onemocněl, když šel po čtyřiceti dvou letech vyučování anglické literatury, po milovaných kurzech poezie, do důchodu. A uzdravil se, až když šel na kurs práce s imaginací u Jeanne Achterberg v Esalenu. Za jednu hodinu „Pulzace tepny“ našel znovu své obrazy a vydal se zpátky ke své Celistvosti. Tato jemná práce s tělem je nalaďováním se na novou vibraci.
…Vidím kyvadlo energie pohybující se rytmicky mezi instinktivním a duchovním pólem. Poté se zastaví, protože jsem unavená. Vychýlí se ke spirituální straně. Nezajímá mne jídlo, odpočinek ani odpovědnost. Chci hudbu, poezii, modlitbu, svobodu. Jsem Ariel (vzdušný duch ze Shakespearovy hry „Bouře“). Postupně se kyvadlo vyrovnává a stáhne mne do instinktivního tělesného pole Kalibana (další postava z „Bouře“, něco jako temný netvor) – tělesné touhy nebo nehybnost. Ariel je duch, Kaliban je opuštěné stvoření, částečně člověk, částečně zvíře… Kyvadlo se hýbe mimo hranice lidských pólů do chaotického chování na obou stranách.“ (str. 52-53)
———————-
Ross jede do New Yorku na premiéru hry Tony Kushnera „Andělé v Americe“. Má to být o začátku „Velkého Díla“, nové doby. Marion to popisuje slovy: „Hra mluví o krizi morálky devadesátých let, o krizi AIDS, o korupci v leadershipu, perestrojce v Americe. Vše to zní velmi vážně, ale je to uděláno v groteskním stylu s andělem akrobatem jako poslem nebes vyhlašujícím, že „Velké Dílo začíná“. Ráda bych věděla, jestli je také Posvátnou Prostitutkou ohlašující zapomenutému, Bohem opuštěnému světu a dokonce opuštěným nebesům, že Velké Dílo, které začíná, je ve skutečnosti uskutečněním ženství jako mostu mezi Bohem a lidstvem. Tím byla Posvátná Prostitutka v minulosti. Její tělo bylo posvátné a skrze něj muži nacházeli eros, který je propojil s Bohem. Protože vnímali její tělo jako posvátné, mohli poznat i svá těla jako posvátná, a zakusili sjednocení světa jako posvátného. To je Velké Dílo, které začíná. Ale nejsem si jistá, že o tom Andělé v Americe jsou.“ (str. 61)
LÉKAŘSTVÍ A LÉČENÍ
Pro mne osobně nejsilnější pasáže jsou ty, které popisují Marionin vnitřní souboj s konvenční léčbou rakoviny a její postupné vyvazování se z něho. Uvědomme si – ač průkopnice a neuvěřitelně odvážná žena své generace -, bylo jí v době nemoci 65 let. A žila v 90. letech. Možné alternativy samozřejmě využívala, upravila stravu, jedla vitamíny a minerály, chodila na energetické léčení – a především sama pracovala s meditací a imaginací, modlila se a mluvila se svojí duší. I když to je popravdě nesmírně smutné, musím se smát, jak přesně popisuje rozhovory s lékaři, kterým klidně a laserově přímo klade jasné otázky. Mnohé jsou příkladem mimoúrovňové komunikace. Ale jsou i takové, kde sice každý – Marion i lékař – stojí v jiném světě, přesto spolu mluví s úctou a pochopením pro realitu toho druhého.
Za mne „nejlepší“ rozhovor je se zdravotní sestrou z 26. ledna 1994. Sestra je naučená dávat blahosklonné rady pacientům chyceným v energii oběti. Netuší samozřejmě, s kým mluví. Marion, která každý rozhovor bere vážně a odpovídá pravdivě, jí na každé doporučení vědomě odpoví. Takže to vypadá asi takto:
(Sestra:) „…Možná byste se měla potkat se sociálním pracovníkem. Může Vám pomoct s finančními těžkostmi.“
„To zrovna není moje starost,“ řekla jsem.
„Tak by Vám pomohl s manželskými problémy. Všimla jsem si, že Vás nepřivezl manžel.“
„Potřebuji, aby můj manžel zůstal silný, a tedy doma,“ řekla jsem. „Je příliš citlivý na toto prostředí. Jeho tělo příliš vnímá zoufalství, smrt a hrůzu, která pulzuje v těchto nemocničních zdech, a potom s ním máme doma oba co dělat. Přivezl mne kamarád, a rád. Je také citlivý, ale nejsem jeho smrtí ohrožená soulmate (spřízněná duše).“
Přes oči jí začal padat závoj. „Možná byste potřebovala komunitní podpůrný systém,“ řekla.
„Mám mnoho přátel,“ odpověděla jsem. „Nejsem osamělá.“
„Tak proč máte depresi?“ zeptala se a její hlas se podrážděně chvěl, protože to vypadalo, že mi nemůže pomoct – nebo protože jsem její pomoc nepřijímala.
„Mám depresi,“ řekla jsem, „protože cítím, že zrazuji Velkou Matku. Miluje mne. Dala mi toto posvátné tělo, abych o něj pečovala. A já dovoluji, aby bylo bombardováno atomovými bombami stejně jako Hirošima. Technici na něj malují tyto malé křížky jako ostřelovači zaměřované cíle. … Nenávidím všechno, co se mi tu děje. Ale chci žít.“
Její oči zazářily. „Měla byste raději mluvit se sociálním pracovníkem,“ řekla.
„Vím, že nejsem spolupracující pacient,“ řekla jsem. „Statistiky říkají, že spolupracujícím pacientům se nedaří tak dobře jako nespolupracujícím. Neútočím na Vás. Jen se snažím najít svoji duši. Myslím, že je na stropě a všechno sleduje. Není rozzlobená, není poražená. Stráží mne.“
Zavřela notebook a sundala si brýle. Letmo mi to připomnělo situaci z roku 1974, která mne zavedla do Curychu (na psychoanalytický výcvik): Když řeknu, co si myslím, jsem odepsaná jako ztracený případ. Takže jsem vstala, poděkovala jí a našla technika před deřmi. Po označení míst k ozařování jsem se vydala do bezpečí za Tomem (kamarád, který ji přivezl). Pomohl mi do mého zeleného kabátu. Mluvili jsme o astrofyzice a Tichu. To dávalo smysl.“ (str. 79-80)
ROZHOVOR S DUŠÍ A TĚLEM
V zápisu z 12. ledna 1994 popisuje, jak šla na označení míst pro ozařování. Leží na lůžku, sestřičky se strašidelně dokonalým úsměvem jí malují značky na tělo.
„…Potom moje duše vyšla ven a šla na strop. Seděla tam docela potichu. Nezlobila se na mne. „Dělám, co musím dělat, abych žila,“ řekla jsem jí. „Ano“, souhlasila smutně. „Jsi si jistá, že potřebuješ projít dalším pálením? Myslíš si, že v tobě ještě zůstala nějaká rakovina, které bychom se nezbavily vizualizací?“ „Nevím,“ řekla jsem. „Nedokážu už myslet.“
Potom moje tělo chtělo zvracet a jít na záchod. Chtělo pryč z lůžka. „Už tu nezůstanu,“ řeklo. „Dokážeš to udělat lépe než dotáhnout mne sem, Marion. Jak jsi mne sem vůbec k tomu pálení mohla vzít? Pečovalo jsem o tebe celý život. Neustále jsem vyrovnávalo tvoji nepozornost vůči mně. A budu to dělat znovu, pokud mi dáš dostatek odpočinku a zdravého jídla. Vzalo jsem tě tam, kam jsi měla jít, když Bůh chtěl, aby ses pohnula. Vyňalo jsem tě z dělohy, do které jsi utekla, když jsi šla učit na střední školu. Vytáhlo jsem tě i z jiné školy a poslalo tě do Indie (kde měla Marion životní transformační zážitek „zemři a znovu se naroď“). Nedokážu pochopit, proč si neuvědomuješ, že mrtvé dítě v tvém lůně už bylo odňato a my jsme připraveni na nový život. Jestliže mne nyní poškodíš – a můj imunitní systém už má problém -, co se z nás stane?
„To je všechno pravda,“ řekla jsem. „To je všechno pravda. Jsi překrásné tělo. Bůh ke mně opakovaně mluvil skrze tebe. Zvedl mne za zátylek a silou mne odtrhl od mrtvé situace a donutil mne jít do nové. Ale rakovina je něco jiného. V říjnu jsem ji nepoznala – a nejsem si jistá, zda bych ji dokázala poznat nyní. V mé psychice je nějaká mezera, kterou mohu snadno sklouznout do smrti.“
A po celou dobu, kdy jsme se my tři dohadovali, jsem si zároveň myslela – „Proč to trvá tak dlouho? Našli znovu rakovinu? Proč přístroj posouvají k mé hrudi? Co je špatně?…“ (str. 63-64)
——————
„Potom jsem četla článek v časopise, který mi poslal kamarád. Bylo to o zmatku jistého člověka, který žil poté, co si lidé mysleli, že brzy zemře. Dali mu všechnu svoji lásku, milovali ho, oceňovali ho, protože si mysleli, že má zemřít. Promítli na něj lásku ke svému vlastnímu odchodu z tohoto světa. Nezemřel – a nikdo s ním potom nechtěl být. Co to mělo být pro mne za povzbuzení? Od přítele! Vtip? Projekce! Projekce!
Někdo říká: „Je to otcovský komplex, zabíjí matku, vytrhává ji z lůna…“ nebo: „nikdy jsi nepřestala truchlit za bratra Frasera. Tvůj žal tě ničí.“ Nebo: „Rozdupej věci na kousky. Nech svůj hněv odejít.“ Nebo: „Osobnosti lidí, kteří mají rakovinu, dávají druhým všechno a nic si nenechávají, …“ Jsem v šoku a užaslá, jak se lidé opovažují psychoanalyzovat jeden druhého, když nemají skutečnou znalost vnitřních i vnějších okolností, neznají sny dotyčného, neznají jeho vnitřní krajinu! Házejí své vlastní bláto na toho, kdo je nemocný. Je tu skutečné nebezpečí, že se nemocný stane obětním beránkem, který na sebe vezme projekce a potom uteče do lesů a ponese náklad jiných lidí. Nebo bude obětován. To je ono! To je ten člověk, který žije dál poté, co na něho druzí vloží svoji lásku ke smrti a obětují ho svým bohům. Velké finále lásky, která se nepromění ve smrt, ale vrátí se zpátky do života. A to je v apokalyptické společnosti neodpustitelné!“ (str. 67 – 68)
————–
„Když ve mně znovu rostlo napětí ohledně ozařování, mluvila jsem znovu s Paulinou. „Víš,“ řekla, „idealizace může být chybějící ženství. Když si věci idealizuješ až do bodu, kdy se sama uděláš slepou vůči tomu, co by ti mohlo zachránit život, nejsi na straně života, pozitivní stránky ženství. Slepota je negativní.“ „Ano. Othello zabil svoji milovanou duši přesně z toho důvodu,“ řekla jsem. „Idealizace je částí dokonalosti a ta zabíjí. Žijeme v roce 1994. Věda a technologie už nemusí být poháněny mužstvím. Radioaktivní (radiant – i zářící) mužství může být tvořivým mužským duchem vyzařujícím skrze hustotu negativní matky zhmotněné v rakovině. Je tu jistě způsob, jak se mohou propojit duch a příroda. A já mohu určitě použít Sofiin štít, abych zablokovala nebezpečné paprsky a otevřela se léčení. Ze dne na den důvěřuji procesu.“… Poté jsem ucítila své ubohé tělo. Tak sladké, tak nevinné, tak odvážné!“(str. 73-74)
—————
„Zabíjení duše je tragédie. Jak se mu v této kultuře vyhnout, to je otázka, na kterou nikdo neumí odpovědět. Naše závislosti nás oslepují….Vidím to stále znovu. Vidím se, jak se spolčuji pokaždé, když jdu na radiaci. Spolčuji se vůči sobě, protože nedokážu důvěřovat mému vlastnímu spojení s pozitivní Velkou Matkou. Přežila jsem svůj život, protože jsem si vědoma ničivých sil v mé přirozenosti. Ale to není pravda – byly to tvořivé síly, které se vzdaly, protože duše nebyla rozpoznána. To je to jádro zoufalství. Jaká past to je! Negativní Matka – stažení se ze života se provdá za Negativní Mužství – dokonalého technika. Duše sedí na stropě a říká: Sleduji to, Marion, a mohu odejít.“ A sladké, svaté tělo nemá jinou možnost než tady ležet a dostávat smrtelné dávky. Jak říká můj doktor: „Jsme tady, abychom zabíjeli.““ (str. 81)
SEBEPŘIJETÍ
Marion uklízí, „zjednodušuje“, jak říká, aby po ní v případě smrti nezbyla přemíra věcí. Mimo jiné probírá a třídí (a vyhazuje) svoje fotografie a komentuje je. Z jaké doby jsou? Jak se tehdy cítila? Byla skutečně živá, nebo ji ovládalo nevědomí, touha po dokonalosti, pevná vůle? „Budu dokonalá. Budu vědkyně. Budu krásná. Vytvaruji svoje tělo, jak chci. Dokážu to, dokážu to, dokážu to.“
Po procesech smrti a znovuzrození, setkání s „anděly a démony nevědomí“, se léčí, aby se přijala. „Toto léčení je o duchovní energii pronikající hmotu – dvě různé frekvence energie. Bez mých vizualizací bych se mohla stát letargickým krokodýlem a stará Matka by mne rychle vtáhla do svého věčného bahna. Vizualizace a modlitba otevřely moje tělo energii ducha – ženství se otevírá mužství. Když se můj duch stal příliš intenzivním pro mé tělo – když jsem v hlubokém truchlení nebo když pomáhám někomu zrodit se skrze smrt, moje tělo je mnohem zranitelnější, než dokážu rozeznat. Totéž se může dít, když čtu poezii, poslouchám hudbu, soustředím se na umění. Duch se může posunout do jiné dimenze a tělo za sebou nechat. Moje tělo je potom pobouřené – ne, je rozzuřené. A tam začínají skutečné problémy. Naše kultura je postižena tímto rozštěpem. Ve většině lidí zůstává nevědomý. A potom jsou v šoku, když se jejich autoimunitní systémy obrátí proti nim. Nebo se diví, proč jsou oběťmi svých závislostí. Opouštěné tělo nese tah k sebevraždě.“ (str. 114)
———————–
„Z Toronta mi telefonoval David. Když jsem mu řekla o nadcházejících dvou dnech v kobce (v nemocnici), byl potichu. Nakonec velmi tichým hlasem řekl: „Středověk. Je to středověk.“ „Ale je to možné léčení,“ řekla jsem. „Možná bys mohla přerámovat myšlenku radiace,“ řekl. „Snaž se soustředit na tvořivost vyšší energie.“ „O to se právě snažím,“ řekla jsem. „Mám pocit, že vyšší energie prostupuje skrze olověnou zatuhlou energii a vytváří fyzický i psychický posun. Je to tělesná zkušenost, nikoli intelektuální pochopení. Rovnováha, Davide, rovnováha mezi vědou a duší.“
Po telefonátu jsem myslela více na ten meziprostor mezi Zemí a Nebem, hmotou a duchem, archetypálním ženstvím a archetypálním mužstvím. Vizualizuji si radiaci jako záření Slunce pronikající můj černý safír. Dechem se plně otevírám. Nemám ponětí, kam mne vizualizace zavede. Moje mužství se stává skutečným Duchovním Bojovníkem – následuje neznámou cestu k neznámému cíli. Nemá na vybranou. Nemá o co se opřít než o svoji důvěru v Tajemství. Jeho zbrojí je jeho víra a věrnost Bohu/Sofii. Vše, co mohu udělat, je nechat to, aby se to událo, pečovat o něho na každém kroku vpřed i zpět a zbytek nechat na Nich. Děkuji Sofii za všechnu práci s tělem a sny, kterou jsem dělala posledních dvacet pět let…Už dokážu zahlédnout sebe sama jako moudrou Pannu s lampou, připravenou na setkání se Ženichem. …Každý den – každá chvíle je Novým Dnem. Drahý William Blake! Nový Den. Jaro. Vzkříšení. Čtyřicet osm hodin v hrobě a třetího dne zmrtvýchvstání – nová žena.“ (str. 120-121)
——————–
„Být v moci druhých lidí je pro mne zvláštní zkušenost. Dokážu cítit, jak předstírají, že tu nejsem. Jsem pro ně věc v kolečkovém křesle, nemocná věc, kterou lze přehlížet. Ale potom se mi podívají do očí a ustoupí. Nevědí, co mají dělat. Omluví se, ale vědí za co?“ (str. 173)
CIKÁNKA ZVÍTĚZÍ
A velké finále. Poslední zápis v deníku z 1. dubna roku 1995. Marion sice už ví, že nález v kostech pánve není zhoubný, ale nemůže příliš chodit. Je na vozíku, nebo chodí s holí a dopomocí. S Rossem jsou pozváni na narozeninovou párty holandského přítele. Poslední zápis pro vás překládám celý:
„Je pro mne těžké dojít z auta do domu. Obývák je plný smějících se tváří. Talíře jsou plné sýrů, chleba, sladkostí. A tulipány, tulipány, tulipány, jaké dokáží vypěstovat jen Holanďané. S každým v klidu promluvíme. Nehýbáme se z bezpečí gauče. Jsem velmi unavená.
V půl jedenácté se zvedáme, že odejdeme. Ve venkovních dveřích – pět minut dříve a příběh by vypadal velmi jinak – se k mému překvapení a potěšení srazíme s postarším Holanďanem v námořnickém oblečku. Hraje na tubu. A za ním postupně dvanáct hudebníků hrajících na trubky a trombóny… Místnost se začne otřásat polkou, waltzem, foxtrotem. Neodvážila jsem se tančit tři roky.
Ross a já se vracíme na gauč. Sotva vydržím poslouchat. „Pojď, Rossi, zatančíme si,“ říkám. „Ach, Marion,“ odpoví, „víš, že nemůžeš tančit. Zlomila by sis páteř.“
Sedím za zvuků polky a nedokážu své nohy udržet v klidu. Pamatují si to – ach, jak si to pamatují! Cítím se jako smrt sedící tady s celým mým životem. Potom začnu tleskat jako dítě. Energie stoupá, sílí. Cítím se jako loutka s rukama a nohama tleskajícíma a dupajícíma do rytmu.
Loutka se stává mladou ženou, vibrující animální energií. Z mé pánve se ozve hlas: „Marion, můžeš na tom gauči sedět, dokud neshniješ, ale já jdu tančit. Je mi jedno, co si Ross myslí. Nestarám se o tom, co si ti holandští Kanaďané budou myslet. Nestarám se o to, co si kdokoli pomyslí. Je mi jedno, jestli si zlomíš páteř. Je mi jedno, jestli padneš na zem mrtvá. Jdu tančit! Jdu žít!“
Cítím archetypální energii, jak mne zvedá z gauče a žene mne napříč místností. Tlačí se skrze mé otupělé, znecitlivělé nohy, stehna, trup, paže, ruce – skrz každou buňku těla až do hlavy. Je to ABSOLUTNÍ. Cítím se jako Cikánka, čtyřiadvacetiletá mladá zářící žena. Tančím. Lidé na mne zděšeně zírají a patrně si myslí: „Ta stará paní seděla celý večer na gauči a najednou se proměnila v cikánku s rukama ve vzduchu. Co se to děje?“
Záleží mi na tom?
Stanu se soustředěním. Potom cizinec, Holanďan, který přijel, zachytí můj pohled, skočí ke mne do kruhu a tančíme a tančíme tak divoce, jako jsem nikdy netančila. Jestli se mi zlomí páteř, jestli padnu mrtvá, …na ničem nezáleží. Je mi dvacet čtyři let. Jsem zdravá. Jsem celistvá. Šťastné padesáté narozeniny, Henriku. Nikdy na ně nezapomenu.
Děkuji ti, drahá Sofie. Každou buňkou svého zlomeného těla, mého zářícího těla, děkuji ti. Jsem živá. Jsem svobodná…abych žila…abych zemřela.“ (str. 241)
Howgh. Síla života. Slzy. Vděčnost.
MARION WOODMAN: BONE. Dying into Life. A Journal of Wisdom, Strength, and Healing. Penguin Compass, 2000.
Přeložila Terezie Dubinová pro www.oheladom.cz
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: