Moje osobní rozkročení mezi intelektuálním, akademickým bádáním a energetickou, intuitivní prací je patrně důvodem, proč tolik vyhlížím akademiky, kteří by též prolomili strop (post)materialistické, pozitivistické vědy a vstoupili do velkého dobrodružství vědy nového paradigmatu. Ta chápe, že Vědomí je primární silou, vše má i energetickou podstatu, a to zcela mění úhel pohledu – resp. rámec, paradigma, ve kterém realitu zkoumáme.
Překročit tuto hranici obvykle znamená vydělit se ze stávající mainstreamové vědy. Ale podle mého názoru nemá smysl si stěžovat. Buď k tomu dozrajete, nebo ne. Buď na to máte povahu, nebo ne. Přístup nového paradigmatu je totiž prolnut a spojen s osobním nastavením, osobním růstem a integritou. Když to necítíte a nežijete, nedá se to „naučit“. To je léčení rozštěpu subjekt – objekt v praxi.
Někdy se stane, že k novému pohledu organicky dospějete a dozrajete. A někdy vás doslova přepadne. Říká se tomu v naší kultuře „krize“. A tato útlá knížečka je právě o takové jedné neplánované „krizi“, která zcela otřásla dosavadním vnímáním mladé vědkyně a ukázala jí, že to, co zkoumá, od ní není odděleno. A ukázala jí to dost drsně.
Nastassja Martin je antropoložka, která zkoumá národy Aljašky a Kamčatky. Poslední zbytky kočovníků žijící tradičním způsobem života: ve stanech, s lovem a rybolovem, v kruté, většinu roku ledem pokryté krajině. Mráz, sníh, vítr, sopky, ledovec. Sovětská minulost Kamčatky jako vzdálené ničivé monstrum, jehož pařáty už ochabují, ale vzduch je stále otrávený. Nastassju to fascinuje, a tak spíše než v učebnách tráví čas tzv. výzkumem v terénu. To k antropologii patří.
Co k ní nepatří je setkání s medvědem, který vám sevře do tlamy hlavu, až praskne kost, a ukousne čelist. A pustí vás, až když mu duchapřítomně zabodnete cepín do těla. Tak se navždy poznamenáte. Potvrdíte tak, co o vás říkali domorodci a co jste s intelektuální zvídavostí jen zapisovala jako informaci: totiž, že jste mědka. Evenské slovo pro osoby poznamenané medvědem, které přežily setkání s ním. Jméno říká, že tato osoba se stává napůl člověkem, napůl medvědem. Medvěd ji tak poznamenal, protože ji miluje.
Poněkud výzva pro západní vědu.
MEDVĚD JAKO VĚDECKÝ PROBLÉM
Když o tom chce Nastassja psát, uvědomí si, jak západní vidění, přístup a jazyk zplošťuje zvířecí symboly. Je to pro ni „jako“ – stejně teoretické, jako cokoli jiného. Intelektuální informace, představa mysli. Ale ona nyní medvěda cítí a žije. Koneckonců měla v jeho tlamě hlavu. Ví, že má svébytnou existenci, je to bytost z masa a kostí. Má svůj život, svůj svět. Medvěd tady není proto, aby tvořil pozadí nám nebo byl pro nás něčeho symbolem – je naší spolubytostí, spolubydlícím v tomto světě.
Kniha zachycuje Nastassjino přemýšlení po prolnutí s medvědem. Snahu situaci uchopit, nahlédnout. Přitom leží nejprve přikurtovaná v ruské nemocnici, později ve francouzské. A když je konečně propuštěna s rekonstruovanou čelistí, první co udělá je, že se vrátí. Aby tam, v mraze, ledu a u domorodých, málomluvných přátel ve stanu, procítila, co se vlastně stalo, a dokázala to zpracovat, integrovat.
Přírodní realita Kamčatky je extrémně intenzivní a zhuštěná. Lidé zde stále bojují o přežití. Neulovíš – nenajíš se. Dělají jednoduché úkony, šetří energii. Praskot ledu jako hovor partnera, ulovená ryba jako událost týdne. A potom ta příhoda s medvědem. To vše vytváří kontrapukt k vědě a akademickému světu jako ke zvláštně extrahované realitě. Proti sobě tak, aniž by to bylo vyslovené a vyhrocené či posuzované, stojí intelektuální konstrukce a interpretace života – a holý život, hloubka prožitku a soustředění. To je to, co se Nastassja snaží propojit. A měli bychom se snažit i my.
Velké díky Lence Kubelové, která na svém fb knihu doporučila a já ji vyslyšela. Nabízím pár ukázek a též doporučuji:-)
NYNÍ JSI MĚDKA, TA, KTERÁ ŽIJE MEZI SVĚTY
„Andrej skloní hlavu a podívá se na zem, dlouhé černé vlasy mu spadnou k levé tváři, chvíli tak zůstane, na dlažbu ukápnou dvě slzy. Zvedne oči, černé , vlhké, lesklé, pronikavé. Nechtěl tě zabít, chtěl tě poznamenat. Nyní jsi mědka, ta, která žije mezi světy.“ (str. 25)
„Sama učím na univerzitě, chápu to. Nutnost sdílet práci se studenty, nechat je se zapojit, využít každé příležitosti k rozšíření jejich znalostí, debatovat o podnětných otázkách ohledně určitého předmětu. Až na to, že teď jsem tím předmětem já. Družina studentů medicíny, následující svého vyučujícího jako včely královnu, vchází ke mně do pokoje. Jsou mého věku nebo sotva o trochu mladší, sešity na poznámky v ruce, bílé pláště, snaživé pohledy, pozorují a poslouchají učitele, který jim představuje můj případ. Medvědí kousnutí na obličeji a na lebce, zlomenina pravého ramene dolní čelisti, zlomenina pravé lícní kosti, větší počet jizev na obličeji a na hlavě, další kousnutí na pravé noze. Zatímco si dělají poznámky, jednoho po druhém si je prohlížím. Jsou tak čistí, tak spořádaní, tak zářící v těch bílých pláštích, říkám si. A já? Vzpomenu si na nepříliš šetrná slova jednoho blízkého, který za mnou přišel krátce po mém příjezdu: Mohlo by to být horší, vypadáš prostě jenom, jako bys vylezla z gulagu. Naléhavá chuť se schovat, zakrýt si obličej závojem a uchránit se tak před jejich pohledy. Už je slyším, jak večer vypráví svým kamarádům příběh o „medvědí dívce“ repatriované na jejich oddělení maxilofaciální chirurgie (chirurgie dutiny ústní, čelisti a obličeje, pozn. TD). Snažím se umlčet komentáře, které si už předem dokážu představit. Je znetvořená, chudinka. Předtím asi musela být krásná.“ (str. 39-40)
„Druhý den za mnou přichází místní psycholožka. Boty na malých hranatých podpatcích, vypasovaná sukně, bílý plášť, světlé vlasy uvázané v drdolu. Dobrý den, paní Martin, a následují obvyklé formality. Ptá se, jak se cítím „psychologicky“. Protože mě nenapadne nic lepšího, odpovím, že moje psychika se jistě podobá mojí kůži a mým kostem, roztrhaná, zlomená, rozřezaná. A dál? Cítím se živá, dodám a pokusím se o úsměv. Změří si mě pohledem, který se snaží vypadat vlídně a plný dobré vůle. Ale vážně, jak se cítíte? Naléhá. Ticho, pak pokračuje. Protože, víte, obličej, to je identita. Podívám se na ni vyjeveně. Myšlenky mi narážejí jedna na druhou, hlava se náhle přehřívá. Zeptám se jí, jestli poskytuje tento typ informací všem pacientům maxilofaciálního oddělení v Salpetriere. Zmateně zvedne obočí. Ráda bych jí vysvětlila, že už léta sbírám vyprávění o tom, jak jedno tělo může být obývané vícero bytostmi, abych rozvrátila tenhle koncept jednohlasné, jednolité a jednorozměrné identity. Ráda bych jí taky řekla, jakou to může způsobit bolest, vydat takový verdikt, když osoba, kterou máte před sebou, přišla právě o to, v čem se ještě jakžtakž zračila určitá jednota, a snaží se samu sebe znovu poskládat z nyní už JINÝCH prvků, které má ve tváři. Až na to, že si to nechám pro sebe. Dokážu ze sebe dostat jenom zdvořilé: Myslím, že je to složitější. A pak, ale to mi ujede: Ještěže se okna v pokojích nedají otevřít…ztracená identita znetvořeného, to je brutální rozsudek…“ (str. 41)
HLEDALA JSEM NĚKOHO, KDO VE MNĚ ODHALÍ VÁLEČNICI
„Ležím na posteli, právě jsem zavěsila. Mluvila jsem se svojí terapeutkou, s Liliane. Znám ji už dlouho, pomohla mi, když mi před čtrnácti lety zemřel otec. Snažím se přemýšlet o tom, co mi právě řekla. Medvěd představuje určitou mez. Událost „medvěd“ a to, co následovalo, po mně vyžadují, abych se jednou provždy vzdala násilí, s nímž na tomhle světě žiju. Opakuju: V setkání mezi medvědem a mnou, v jeho čelisti proti mojí čelisti je neuvěřitelné násilí, vyjadřující to, které nosím v sobě. Když nit její úvahy rozvinu, šla jsem ven hledat něco, co je uvnitř mě, medvěd je zrcadlo, medvěd je vyjádření něčeho jiného než sebe samého, něčeho, co se mě týká. Obrátím se na záda, pozoruju kapky dopadající na střešní okno. Jsem podrážděná. Ještě hůř, rozčílená. Je to chytré, taková argumentace. Slovo, které mi přichází na mysl: clever. Ale něco nehraje, něco zásadního, co se mi zatím nedaří úplně pojmout. Mumlám si za zvuku deště. Nenávidím pocit, že se vzdávám, a ten se teď klube na povrch. Co se to stalo, že ostatní bytosti byly redukovány na pouhé odrazy našich vlastních duševních stavů? Kam se poděly jejich vlastní životy, jejich dráhy ve světě, jejich volby? Proč bych měla v téhle záležitosti, při rozmotávání vláken smyslu, vztáhnout všechno na sebe, na svoje činy, na svoji touhu, na svůj pud smrti? Protože to, co se nachází v hloubi těla druhého, pro tebe bude navždycky nedosažitelné, určitě by mi odpověděla Liliane. Což teprve v hloubi těla medvěda. To je pravda, a vadí mi to. Kdo dokáže říct, co v sobě nosí, co cítí, kdo dokáže určit důvody, které jím hýbou, mimo základní funkcionalistické vysvětlení? Existují věci, které se nikdy nedozvím, to je jasné. To ale neznamená, že bych se měla vzdát, vzdát se požadavku rozumět víc….
Pokud je medvěd odrazem mě samotné, které symbolické vyjádření téhle postavy právě zkoumám nejdůkladněji? Kdyby jeho žluté oči nepronikly do mých modrých, možná bych si s těmihle korespondencemi vystačila. Ačkoliv raději bych použila termín rezonance. Ale došlo k propletení našich těl, došlo k tomu nepochopitelnému my, tomu my, o kterém nejasně cítím, že pochází zdaleka, z nějakého dřívějška dávno před našimi konečnými životy. Přemítám o těchto otázkách. Proč jsme se navzájem vyvolili? Co mám s tou šelmou doopravdy společného a odkdy? ….
Nikdy jsem naopak nezvládala zklidnění ani stabilitu, klid není moje silná stránka. Říkám si, že aniž bych si to připouštěla, musela jsem na horské planině hledat někoho, kdo ve mně konečně odhalí válečnici, že určitě z tohohle důvodu jsem před ním neutekla, když mi zkřížil cestu. Naopak vrhla jsem se do bitvy jako furie a svoje těla jsme poznamenali znakem druhého. Těžko si to vysvětluju, ale vím, že to setkání bylo předem připravené. Už dlouho jsem prováděla veškeré potřebné kroky, které mě měly dovést do tlamy medvěda, k jeho polibku. Říkám si: Kdo ví, možná, že on taky.“ (str. 62-64)
NEKONEČNÁ TRPĚLIVOST LIDÍ DRŽÍCÍCH SE V TEPLE A ČEKAJÍCÍCH NA JARO
„Moje okovy leží před budkou v Šanuči u nohou těch dvou kreténů, mým končetinám už nebrání žádné pouto. Spustí se mi slzy, pak mi zaplaví obličej a mrznou mi na kůži. Pocit, že nechávám svět za sebou, jednu verzi světa, svůj svět. Ve kterém jsem se stala nepatřičnou, ve kterém se mi nedaří porozumět sama sobě.“(str. 77)
„Do Tvajanu jsme dorazili před pár dny, snažím se nedělat nic, ráda bych dokonce zkusila přestat myslet. Dnes ráno si říkám, že bych hlavně měla přestat chtít – ihned porozumět uzdravit se vidět vědět předvídat. Hluboko ve zmrzlých lesích člověk nemůže „najít“ odpovědi – nejprve se učí zastavit racionální uvažování a nechat se unášet rytmem, rytmem života řízeného potřebou přečkat zimu v lese. Snažím se v sobě najít ticho tak hluboké jako ticho vysokých stromů venku, stojících v mrazu nehybně a zpříma. Udělala jsem obrat o sto osmdesát stupňů, čelem vzad. Vrátila jsem se zpátky stejnou cestou jako soboli ve větru, když klamou svého pronásledovatele. Nevím, kam jdu, možná nikam jsem v doupěti a to mi stačí. Plně si uvědomuju rozlehlost okolo nás a drobná gesta každodennosti uvnitř, která jsou vyjádřením nekonečné trpělivosti lidí, kteří se drží v teple a čekají, až propukne jaro.
Každý den mi Darja naseká sobí maso, vytáhne pro mě z kostí morek, dá mi plátky syrových jater (na trávení), syrového srdce (na uzdravení), plic (na dech). Když jsme soba zabili, nalila mi i sklenici teplé krve (na sílu). Jsem v tomhle prostoru teď zranitelnější než když dřív, a právě proto VIDÍM. Střídmou krásu jejich každodenních pochůzek sem a tam, nezbytnost i toho nejnepatrnějšího pohybu, ohleduplnost, kterou si prokazují navzájem i vůči mně. Konečně se nechávám unášet touhle logikou všedního života a mám dojem, že postupně odpárávám kroky, které mě dovedly do tlamy šelmy.“ (str. 79)
„Viděla jsem příliš JINÝ svět šelmy i příliš lidský svět nemocnic. Ztratila jsem svoje místo, hledám meziprostor. Prostředí, kde bych se zotavila. Tenhle ústup musí duši pomoct se vzchopit. Protože ty mosty a brány mezi světy rozhodně budu muset vystavět a protože vzdát se nikdy nebude součástí mojí vnitřní slovní zásoby.“ (str. 80)
„Jde tu určitě o něco jiného než to, čemu připisujeme důležitost my na Západě. Osoby jako Darja vědí, že nejsou jediné, kdo v lese žije, cítí, myslí a poslouchá, a že vedle nich jednají i jiné síly. Existuje tu jakási vůle lidem vnější, jakýsi záměr mimo lidstvo….“ (str. 81)
MY TADY ŽIJEME SE VŠEMI DUŠEMI, ŽIVÝMI I MRTVÝMI…
„Nasťo. Posloucháš mě? Poslouchám tě. …U nás si lidi myslí, že mědkám je třeba se vyhýbat, a hlavně se nedotýkat jejich věcí. Proč? To její vykrucování mě hrozně rozčiluje, pověz mi to prosím, nic mi nezatajuj. Protože ony už nejsou úplně samy sebou, chápeš? Protože v sobě nosí část medvěda. Darja vzdychne. Podle některých to zachází ještě dál. Říká se, že jsou dál „pronásledovány“ medvědem až do konce života. Pronásledovány ve snu, nebo pronásledovány doopravdy? Zeptám se. Obojí, řekne Darja a sklopí oči. Je to trochu, jako by ty osoby byly prokleté, rozumíš? Rozumím. Po tváři se mi skutálí slza…Darja řekne: My tady žijeme se všemi dušemi, s těmi, které bloudí, s těmi které putují, s živými i mrtvými, s mědkami i ostatními. Se všemi… Darjo, proč mi neřekneš víc? Víc, hlasitěji a přesněji? Protože když mluvím, děje se to.“(str. 100)
„Co je moc, to je moc, říkala jsem si tenkrát. Odcházím, musím z toho systému významů a rezonancí, který ohrožuje moje duševní zdraví, utéct pryč. Později všechny ty neovladatelné střípky prožitků uhladím a přeměním je v data, která budou nakonec dostatečně esencializovaná a odhmotněná na to, aby se s nimi dalo zacházet a dávat je do vzájemných vztahů. Později budu vykonávat svoji profesi antropoložky. Prozatím se musím odstřihnout, a to radikálně: Odcházím do hor, chci vzduch, volný výhled, chlad, led, ticho, prázdno a nahodilost, hlavně už žádný osud, a už vůbec ne znamení.“ (str. 102)
TADY SE NIC NEDĚJE TAK, JAK SI ČLOVĚK PŘEJE. VZDORUJE TO.
„Nechci tu myšlenku vyslovovat, raději ji napíšu: Dnes sedím na břehu řeky v mokrém sněhu a píšu, že existuje jeden nevyřčený, tichý zákon. Zákon vlastní dravým šelmám, které se vzájemně hledají a sobě navzájem se vyhýbají v hlubinách lesa nebo na horských hřbetech. Tenhle zákon zní následovně: Když se najdou, pokud se najdou, jejich území se zbortí, jejich světy se obrátí naruby, jejich běžné cesty se naruší a ustanoví se mezi nimi nezrušitelná pouta. Jakési znehybnění zadržení zastavení ohromení se zmocní těch dvou šelem lapených v archaickém setkání – takovém, které se nepřipravuje, kterému se nevyhýbá, ze kterého se neutíká.“ (str. 104)
„Co znamená vystoupit z propastí, kde panuje nezřetelné, a rozhodnout se znovu vystavět jiné hranice s pomocí nových materiálů nalezených na úplném dně jednolité noci snu? Na úplném dně dokořán zející tlamy jiného?“ (str. 105)
„Takhle je to tady pořád, nic se nikdy neděje tak, jak si člověk přeje, vzdoruje to. Myslím na všechny ty případy, kdy rána selže, kdy ryba nezabere, kdy sobi nejdou dopředu, kdy skútr kucká. Platí to o všech. Snažíme se mít styl, ale klopýtáme, boříme se, belháme, padáme a zase se zvedáme. Ivan říká, že jenom lidi si myslí, že dělají všecko dobře. Jenom lidi přikládají takovou váhu obrazu, který o nich mají ostatní. Žít v lese znamená být živou bytostí mezi spoustou dalších a kolísat s nimi.“ (str. 108)
VZDOROVAT UNIFORMITĚ
Na závěr citace z rozhovoru: VZDOROVAT UNIFORMITĚ. Rozhovor Olivie Cahn s Nastassjou Martin v kulturním čtrnáctideníku A2, číslo 25/26
„Pokud jde o umění a vědu, rozdělení na literaturu a společenské vědy, které začalo v 19.století a zesílilo v padesátých a šedesátých letech minulého století, dnes nedává vůbec smysl. Za války ještě existovala oboustranná komunikace…Ale pak se všechno sešněrovalo a přestalo být možné někomu propůjčit svůj hlas, nějak působit na ostatní. Pokud na společnost nějak působíš, znamená to, že nejsi skutečná vědkyně, ale spisovatelka… Jenomže jak potom zaujmout lidi? Společenské vědy jsou veřejné, měli bychom se obracet k občanské společnosti, ke světu, a ne jenom k okruhu lidí, kteří se navzájem v něčem utvrzují. A právě to se děje v současnosti. Přitom k objevům dochází hlavně na pomezí oborů. Bohužel v humanitních vědách lze pozorovat jakési vysychání, a to na všech úrovních včetně intelektuální a finanční….“
„Otázky spojené s kritikou a politikou mi připadají mnohem důležitější než otázka vědecké objektivity – už proto, že nic takového neexistuje. Antropologie se musí stát aktivistickou: postavit se vedle lidí, na něž se zaměřuje, zprostředkovávat jejich hlasy a činit je srozumitelnými pro nás na Západě.“
„…jde o lidi, kteří jsou zvyklí na život v nejistém světě, v kontaktu se zvířaty, která si dělají, co chtějí, a vůbec obklopení nebezpečím. Enviromentální problematikou se zabývají mnohem víc než my, protože stojí v prvních řadách a je zajímavé jim naslouchat. Samozřejmě to neznamená, že jejich způsob bytí ve světě přeneseme sem – nejedná se o stejná měřítka ani stejná prostředí. Musíme ale mezi těmito světy obnovit dialog, připustit, že existuje pluralita. Spousta lidí si jasně uvědomuje, že se v důsledku hegemonie, kterou vytváří modernita, řítíme do katastrofy…“
„….Přesto se neustále vracíme k mytickému času. Ale zároveň se v něm člověk nesmí zdržovat moc dlouho, protože je to nebezpečné, vládne tam chaos a hrozí tam smrt. A přesto se tam musíme vydávat pro něco, co nám pomáhá orientovat se v běžném každodenním životě.“
„Pokud nasloucháte animistickým společnostem, magie myšlenek vůbec nemá podobu: „Chci, aby se to a to stalo…“ Jde o to uznat, že bytosti kolem nás můžou naslouchat.“
„Já jsem dobrým příkladem toho, že to jde, že se můžete stát animistkou! Neopouštím pozici antropoložky, ale v okamžiku, kdy mě něco úplně přesáhne, kdy se některá část světa, který jsem studovala, najednou stane hmatatelnou v mém těle, část mého já splyne s tímto světem.“
„Velký rozdíl oproti západnímu způsobu prožívání snů spočívá v tom, že pro ně sny nejsou produktem našeho nevědomí, ale produktem setkání několika nevědomí nebo několika myslí. My, se svým způsobem vidění věcí, se ve snech naopak pořád k něčemu vracíme…. Otázka:Jde tedy o setkání s nevědomím druhého? Nastassja: Existuje i tento druh snu a právě o něj se snažíme, protože je nejbohatší, neuvízneme v něm ve vlastním nitru a může se do něj dostat něco z jinakosti druhého. …“
„Levi-Strauss v reakci na Freuda řekl něco hodně výstižného: domorodé populace, promlouvající k jiným bytostem, nemohly být tisíce let úplně vedle. Za animismem je nějaký důvod, nějaká ontologie, nějaký způsob bytí ve světě, který je stejně solidní jako ten náš. Prostě jsme se vydali různými cestami.“
Nastassja Martin: Věřit v šelmy
Překlad Jana Bednářová
Vydal spolek Svobodná knihovna, z.s. roku 2022, https://www.neklid.org/
Zdroj fotografie: https://www.lemonde.fr/livres/article/2022/10/16/nastassja-martin-faire-sortir-l-anthropologie-des-cenacles-fermes_6146013_3260.html
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: