V době zjevného regresu mnoha náboženských komunit a vzestupu starých patriarchálních vzorců v podobě vojenské teokracie u celých společenství je snadné spadnout do ženského kolektivního hněvu, radikálního feminismu a vztekem poháněných černobílých pohledů. Je skvělé, že mohou vycházet knihy, které i názvem odkazují k potřebě změny: „Proč jsme tak naštvané“ či „Mužské právo: Jsou právní pravidla neutrální?“ Jsou důležité a návodné. Natáčejí se filmy a seriály o ženském osvobození z patriarchálních pout, z osobních těžkostí, ponižování a útlaku. Proces emancipace bývá zachycen jako bouřlivý a dramatický. Obvykle končí étosem vítězství: vymanění se a nového začátku. Triumfální hudba. Svítí slunce. Barvy. Život je přece jen krásný.
Ale vymanění se ze starého vzorce může být i tiché a pokorné, a přesto jasné a důsledné. O tom je fascinující film Women Talking scénáristky a režisérky Sáry Polley, natočený podle knihy kanadské autorky Miriam Toews.
Prostě – ženy mluví, píší i točí. Pozor, spoilery.
NEBYLI TO DUCHOVÉ ANI SATAN
Příběh se odehrává v komunitě („kolonii“, jak říkají ženy) Mennonitů, potomků radikálních reformních křesťanů ze 16. století, kteří žijí velmi uzavřený, od civilizace izolovaný, tradiční, přísně zbožný život patrně někde ve Spojených státech. Skutečná komunita, jejíž reálný příběh byl předlohou pro knihu a následně film, žije v Bolívii. V roce 2010 ženy komunity zjistily pravdu o zvláštním jevu, který je čtyři roky sužoval: probouzely se ráno zvláštně omámené, s krví a semenem na stehnech. „Starší“ komunity, muži, jim tvrdili, že jde o útok duchů nebo Satana.
„Nebo nám říkali, že lžeme, abychom získaly pozornost. Nebo že to byl čin divoké ženské představivosti…“ říká v úvodu filmu hlas šestnáctileté Autje.
Ve skutečnosti ale je skupina mužů v noci omámila sedativem na dobytek a znásilnila. Teprve když Autje s kamarádkou v noci nečekaně útočníka překvapily a odhalily a ten se přiznal a jmenoval i další muže, ženy vychovávané k poddajnosti, podřízenosti a MLČENÍ, byly konfrontovány s realitou. Útočníci jsou zatčeni policií a uvězněni na policejní stanici: ostatní muži kolonie se však za nimi vydají do města, aby složili kauci a dosáhli jejich propuštění. Ženám dají dva dny do svého návratu, aby útočníkům odpustily, jinak budou z kolonie vyhnány a „bude jim odepřen vstup do království nebeského“.
Vše dosud řečené je ve filmu obrazem pouze naznačeno: dozvíme se to z Autjina vyprávění. Celý film je natočen jakoby přes nějaký filtr, takže obrazy nejsou barevné, ale tlumené v barvách starých fotografií. Znásilnění nejsou vidět, jen ženy, které se ráno probouzí a hledí na krev na svém těle. Mase mužů nevidíme do tváře: jediní muži, které poznáme, jsou učitel chlapců August a chlapci z jeho třídy. Jako by veškerá pozornost byla soustředěna na něco jiného než kruté činy, které byly rozbuškou: je soustředěna na setkání žen a jejich MLUVENÍ, které je zároveň terapií, procesem uvědomění, rozhodování – a ano, osvobození.
DŮSTOJNÝ, POKORNÝ EMPOWERMENT
A to je na filmu patrně nejúžasnější. Jak snadné by bylo celou situaci rozmáznout do spravedlivého, rozhořčeného obvinění náboženství, sektářství, mužské nadřazenosti power over others, mužského násilí. Jak snadné by bylo ždímat emoce, posilovat vzorec oběť – agresor, rozvinout společenskou kritiku. Nic z toho se ale neděje – a o to je celé vyznění silnější.
Reakce žen je pozvolná, tlumená stejně jako barvy filmových obrazů: prodírají se naučenými vzorci chování opatrně a ostražitě, neboť stále hluboce věří v Boha, který je všemohoucí a má chránit všechny dobré lidi. Proč to nyní neudělal? Pomalu, skrze bolestné, na dřeň upřímné svěřování, dohady, posttraumatické reakce, víru, kterou nechtějí zradit, a zároveň uvědomění, že co se dělo, není v pořádku, dospívají k rozhodnutí, které vyžaduje obrovskou odvahu – a které by jim radikální feministky poradily hned na začátku. Ony si k němu dojdou svojí cestou. Tu cestu film popisuje s pochopením, empatií, úctou, obdivem. Jak cenné ze strany tvůrců a tvůrkyň!
Ukazuje další možnost ženského osvobození: co se stane, když hluboce věřící, tradiční ženy (a je jedno, jakého patriarchálního náboženství) s čistě „selským rozumem“ a zraněným srdcem použijí ty samé verše Bible a ta samá náboženská tvrzení, používaná k jejich utlačení a ponížení, ke svému posílení, empowermentu. Wow.
To celé podkreslené jemnou, ale působivou hudbou islandské hudebnice a skladatelky Hildur Guðnadóttir – ano, té, která složila hudbu k filmu Máří Magdalena o jiné pokorné, leč pevné a svobodné ženě.
VE STODOLE
„Tento příběh končí předtím, než jsi se narodilo. Když jsme se probudily a cítily ruce, které už byly pryč, říkali nám starší, že je to dílo duchů nebo Satana…Byl to pocit, jako když se vznášíš nad tím, co bývalo skutečné… Bylo to jako vyhnání. Jako by nás už nikdo nezval stát se součástí toho, co bylo skutečné. Říkala jsem si, jaká bych byla, kdyby se mi to nestalo?“ Autje, 16 let, znásilněná ve spánku
Těmito slovy film začíná a my se pointu – komu je film vyprávěn – dozvíme až nakonec. Muži odcházejí do města a ženy jsou zanechány, aby odpustily. A jejich první čin „rebelie“ je rozhodnutí hlasovat. Autjina kamarádka Neitje (jejíž matka po znásilnění spáchala sebevraždu) nakreslí tři obrázky symbolizující tři možné volby: nedělat nic – zůstat a bojovat – odejít z kolonie. Ženy dělají křížky pod svojí volbou: nechodí do školy, neumí číst a psát. Velmi těsně se umístí dvě volby – zůstat a bojovat, nebo odejít z kolonie.
A tady se objeví titulek jako začátek filmu: „What follows is an act of female imagination.“ (Co následuje je činem ženské představivosti.) A slovo „imagination“, představivost, je vzápětí zdůrazněno, když Autjin vypravěčský hlas mluví k děťátku:
„Měly jsme jen čtyřiadvacet hodin na to představit si, do jakého světa se narodíš.“
Nikoli „rozhodnout se“, nikoli „odvážně zrealizovat“, ale „představit si.“ Pro ženy žijící v ženském rytmu péče a služby je právě „představivost“ a její tvarování radikální revolucí: troufalá myšlenka – představa či sen, že něco v mém/našem životě a ženské roli může být jinak.
Následně jsou vybrány ženy tří rodin, aby mezi oběma možnostmi zvolily. Na rozhodnutí mají čas jeden den, než se muži – a s nimi i útočníci – vrátí. Sejdou se ve stodole, jejich rozhovory má zapisovat August, muž, kterému důvěřují. První skupina – matka, dcera a vnučka – brzy na pokyn přísné matky odejdou, protože její nekompromisní výzva „odpustit, protože nechceme být vyhnány z království nebeského“, tedy přesněji – její nepřístupnost jiným možnostem -, vzbudí nevoli. Už otázka usměvavé, klidné, leč bystré Ony „Je odpuštění, které je od nás vynucováno, skutečným odpuštěním?“ ukazuje, že i tyto ženy přemýšlí.
HLEDÁNÍ JAZYKA TĚLA A TRAUMATU
„Nikdy jsme nemluvily o našich tělech. Takže když se stalo něco takového, neměly jsme pro to jazyk. A protože jsme pro náš prožitek neměly jazyk, zůstala jen propast ticha. A v propasti ticha byla ta skutečná hrůza.“ hlas Autje
Ženy nemluví o svých prožitcích a o svém zranění – nedokážou to. Ale v jejich chování ve společném rozhovoru je vyjevena všechna bolest nepojmenovaného. Meriche, manželka násilnického Klaase, na všechny útočí a navrhovaná řešení neustále shazuje. Salome, matka čtyřleté znásilněné holčičky, matka, která den a půl s dívenkou na zádech šla pěšky do civilizace, aby jí na vaginální zánět získala v kolonii zakázaná antibiotika, je zuřivá jako zraněná lvice. Ona, která ze znásilnění otěhotněla, se skrze lásku k dítěti probírá ze své všeobjímající laskavosti a pochopení, když si uvědomí, že dítě jí bude odebráno a patrně dáno rodině útočníka. Mejal má dušné záchvaty a od útoku kouří, což je nepovolená neřest. Staré ženy Agata a Greta prožívají bolest svých dcer a vnuček, tlumí vášně, modlí se, zároveň ale skrze citaci biblických textů docházejí k závěru, že se ženy musí bránit, protože jinak propadnou násilí vůči mužům. Greta je krásným příkladem zemitého uvažování venkovských lidí: opakovaně mluví o příhodách se svými milovanými koňmi Ruth a Cheryl, ze kterých vyvozuje životní strategii pro řešení krize.
Ona: „Měly bychom si definovat, za co vlastně bojujeme, když máme možnost „zůstat a bojovat“…. Muži a ženy by rozhodovali kolektivně. Ženy by mohly myslet. Dívky by se učily číst a psát. Ve škole by byla mapa světa, abychom pochopily své místo v něm. Ženy kolonie by vytvořily nové náboženství, vyrostlé ze starého, založené na lásce. Naše děti by byly v bezpečí.“
Meriche: „Jsi snílek.“
Ona: „Jsme ženy bez hlasu. Dokonce zvířata jsou ve větším bezpečí. Jediné, co máme, jsou naše sny….“
NALÉHAVOST ROZHODNUTÍ
Když se ženy rozejdou připravit oběd, přijede do vesnice auto s tlampačem, světskou hudbou a úředníkem pro sčítání lidu. Tak se dozvíme, který rok vlastně je, totiž 2010 – z bezčasí dřevěných domků, tradičních ženských oděvů či účesů a schůzí na balících slámy to opravdu nepoznáme. Jediný, kdo pokyny sčitatele poslechne, jsou nerozlučné kamarádky a zvídavé dívky Neitje a Autje. Od úředníka se mimo jiné dozví, že Merichin manžel Klaas se má večer do kolonie vrátit, aby odvedl nějaký dobytek, prodal ho a získal další peníze na kauci. Ženy tak vědí, že jejich čas se zkrátil.
Meriche: „Když odejdeme, budeme trpět smutkem po našich synech a mužích.“
Greta: „Čas to vyléčí. Naše svoboda a bezpečí jsou pro muže překážkou.“
Ona: „Ne muži jsou překážkou, ale způsob, jakým vidí svět a nás, ženy. Způsob, který se zmocnil jejich srdcí a myslí.“Meriche: „Jak nám mohou Starší odpustit?“ Greta: „Možná jsou jinde jiní Starší, kteří nám odpustí.“ Salome: „Nepotřebujeme odpuštění od mužů za to, že chráníme naše děti před zlotřilými muži… kteří jsou často těmi, které bychom měli žádat o odpuštění. Pokud je Bůh milující, on sám nám odpustí.“
Staré ženy rozbíjejí představu, že rozhodnější jsou ty mladší. Nakonec jsou to právě ony, kdo s hlubokou pokorou a vírou, ale jasně a pevně použijí slova své víry k podpoře záměru odejít.
Agáta: Navrhuji, abychom přemýšleli o tom, co je dobré.“ A cituje novozákonní epištolu Filipským 4:8: „Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte.“ Salome: „Když zůstanu, stanu se vražedkyní.“
Agáta: „Pak musíš ochránit svoji duši a odejít. …Když tady zůstaneme, zrazujeme ústřední bod naší víry – pacifismus. Když zůstaneme, vědomě budeme v kontaktu s násilím. Kolonie je mým jediným domovem a nechci odejít, ale když zůstaneme, umožňujeme škodu a proměníme kolonii v bitevní pole.“
Ona: „Svoboda je dobrá. Odpuštění je dobré. Vždy v pohybu… Nikdy nebojovat… Jen v pohybu… Vždy v pohybu… Nikdy nebojovat… Jen v pohybu…“
Greta: „Odchod bude nejvyšším výrazem naší víry, lásky a odpuštění. Naše víra je silnější…“
Greta, druhá stará žena, se omlouvá své dceři Meriche, že jí nechránila před násilnickým manželem a říkala jí, že mu má odpustit. A Agata dodává: „Nesprávné použití odpuštění může být zaměněno za svolení. …“ Vysoká teologie. A to nejsou gramotné.…
LOUČENÍ
Potom ta scéna, kdy ženy balí, a hlas Autje to komentuje:
„Později říkaly, že to mělo trvat déle, sbalit celý svůj život. Bylo zklamáním uvědomit si, že vše, na čem kdy záleželo, může být sbaleno během pár hodin. Nechaly jsme po sobě jen pár stop.“
Celé to definitivně nabude podoby vpravdě nadčasového mýtu, když tu noc August přinese milované Oně mapu. Nejsou na ní žádná označení, žádná jména míst, jen v rohu nákres kompasu a světových stran. „Kde jsme?,“ ptá se Ona a August zapíchne prst. Bod v prostoru, neznámo. „A jak poznáme, kde je sever a jih?“ Z jednoduché navigace pomocí ruky, palce a Jižního kříže se stane čin lásky mezi nimi dvěma – a akt odporu mezi ženami. Pěst zdvižená oproti nebi má jiný obsah než známý symbol radikálních aktivistů, ale v kontextu příběhu je tiché, radostné gesto učení se nebeské navigaci stejně revoluční a odhodlané.
Ženy se před ránem naposledy sejdou ve stodole. Mariche přijde zbitá: aby uchránila před násilím děti, prozradí manželovi záměr žen, ten je ale tak opilý, že usnul. Opět – to vše nevidíme, jen se to dozvíme ze slov žen. Když zdráhavě popíše, co se dělo, řekne – ona, která původně nechtěla odejít:
„Rozhodly jsme se, že chceme… Že jsme… Že máme oprávnění na tři věci: Chceme, aby naše děti byly v bezpečí. Chceme vytrvat ve své víře. A chceme myslet.“
Ano, řekne její matka.
Chvalte Boha, řekne Agata, a začne zpívat tradiční píseň „Blíže k tobě, můj Bože…“
Jedna druhé podávají ruku a drží se. Ženský kruh… Ne tak docela. Vstává Ona, zve do kruhu i Augusta, a on se připojuje.
SLOVA
Při loučení Agata poprosí Augusta, aby zůstal a učil chlapce jinému chování – a aby za ženy napsal seznam slov, která po nich zůstanou. Každá řekne to „svoje“. A August píše:
SLUNCE
HVĚZDY
VĚDRA
SKLIZEŇ
ČÍSLA
OKNO
SLÁMA
ZVUKY
PAPRSKY
LÁSKA
JAZYK
VÍTR
A August dopíše svoje slovo: ŽENY.
To je vzkaz žen mužům, které opouští a zanechávají v kolonii. Mužům, kteří ve filmu téměř nejsou, ale o kterých víme, že ženy nedokázali ochránit, nedokázali sami sebe zvládnout a nedokázali se ženami o tom všem MLUVIT.
Poslední slova Autjina vyprávění jsou:
„Tvůj příběh už bude jiný než náš příběh.“
V záběru je čerstvé miminko a nám dojde, že celé je to vyprávění děťátku Ony. Je tím, kdo dostal šanci žít jinak.
Je to kousek umění, pro které má angličtina slovo „gem“ – klenot.
Stojí za to si ho všimnout.
Foto: Zleva – Mejal, Greta, Neitje, Meriche, Salome, Autje, Ona a Agata.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Ve stodole….
Nádherné,až včera mi to dosedlo, katarze…slzy.
Na seznam prosím připsat ÚSVIT.