Každý rozhovor má svůj příběh. Příběh rozhovoru s Naamou Sabato je bohatý na nepředvídatelnosti. Našla jsem ji díky článku v izraelských médiích o nebezpečí obchodu se ženami z Ukrajiny. Byla v něm citována jako sociální pracovnice, která na letišti oslovuje Ukrajinky a oťukává, zda nejsou potenciálními oběťmi – kdo je pozval, za jakým účelem, jaké mají záruky… . Na facebooku jsem zjistila, že pracovala i v neziskovkách pro podporu žadatelů o azyl a členů LGBTQ komunity. Sympatická mladá žena mne zaujala tím, že do své sociální práce integruje i svoji uměleckou tvořivost. Maluje a kreslí: do širšího povědomí se dostala projektem, kdy portrétovala skupinu afrických žen bez legálního statusu v Izraeli, a výstavu portrétů spolu s kolegy propojili s kampaní o jejich postavení. Portréty jsou nádherné – a úsilí získat pro ženy ochranu bylo následně na izraelské poměry úspěšné. Napsala jsem Naamě na messenger, ale po dlouhý čas neodpověděla. Odjela jsem tedy do Izraele na měsíční putování s tím, že tento kontakt se nezdařil. Když se ale pobyt chýlil ke konci, moji zprávu objevila a odepsala mi. Neměla už jsem moc šanci ovlivnit, kam poputuji, ale zasáhla náhoda – poslední den pobytu jsem byla v Jeruzalémě a Naama také. Potom uvízla v dopravní zácpě (nechápu, proč Izraelci jezdí autem – zácpa je tam běžný provoz), ale na místě schůzky, v kulturním centru Beit Avi Chaj, se o mne postarala její sestra, která tam pracuje. Měly jsme čas si popovídat o úžasné výstavě obrazů, ilustrací a keramiky původem běloruského židovského výtvarníka Anatolije Kaplana, která tam zrovna probíhala.
ŽÍT V MÍRU, ZE SRDCE
Naama, narozena ve znamení Lva, působí ve skutečnosti křehčeji a jemněji než na fotkách. O to silnější je její příběh a vytrvalost její práce. Má příjemnou, spíše introvertní barvu hlasu – a skutečně, na úvod říká, že jí chvíli trvalo přijmout označení „aktivistka“, protože její přirozeností není někde něco tlačit a křičet do megafonu. Spíš hledá, jak říká, „cesty srdce“ – a rukama dělá od srdce gesta obtékání, plynutí. Ženská práce! Oblasti srdce se během rozhovoru rukama dotýká mnohokrát a já víc a víc cítím, jak je to pravdivé a jak je to zdrojem její – a naší – síly.
„Našla jsem si svoji cestu, protože chci dělat věci, kterým věřím. Vidím nespravedlnost a chci, aby ji lidé viděli také a měnili ji, jak mohou, ve svém třeba i malém okruhu.“ Říkám Naamě, že s ohledem na regres, setrvačnost a návrat patriarchálních vzorců v mnoha skupinách společnosti, u mužů i žen, sama považuji za důležitější kvality aktivismu odvahu a vytrvalost než boj. „Ano. Když bojujete příliš, můžete zjistit, že se chováte jako „ten druhý“. Já jsem vyrostla v Beit Elu …“
Tak to mi vyrazila dech. Mladá žena v džínách, tílku, s nekonvenčním účesem, pomáhající mimo jiné LGBTQ komunitě… , a vyrostla v silně konzervativní náboženské osadě na Západním břehu? Beit El se nachází severně od Jeruzaléma a kousek od hlavního města Palestiny Ramalláhu, byl založen v 70. letech a bydlí v něm spíše nacionalističtí, pravicově orientovaní Židé.
„…v náboženské rodině, v sionistickém prostředí.“ Hebrejsky jsou tito lidé označovaní „datim leumim“, ortodoxní nacionalističtí Židé podporující Stát Izrael. Naama ani nemusí dodávat, že její rodina nesouhlasí s tím, co dělá, a ona nesouhlasí s tím, jak oni vidí svět. Skutečná výuka přijetí „toho druhého“. „Politicky je to velmi náročné prostředí. A já nyní stojím na opačné straně: pracuji s lidmi, kteří nemají v Izraeli status občana, s prostitutkami, s Palestinci bez povolení k pobytu…. Když poslouchám, jak mnozí lidé mluví o míru, vnímám, že zároveň mají ve své blízkosti někoho zcela odlišného. Vždycky najdou někoho, koho vidí jako „toho druhého“. A to není skutečný mír.“
Připomínám, že termín „ten druhý“, the Other, je psychologicky důležitý termín označující nositele našich projekcí – strachu či nechuti z odlišnosti. V dualitním systému starého paradigmatu je to základní jednotka tvořící polaritu. Právě reflexe skutečnosti, jak tato projekce vzniká, tj. jak na druhého přenášíme své vlastní obsahy, a vnitřní integrace těchto obsahů, je považována za důležitý krok.
„Mohla bych toho říct spoustu o tom, jak jsem vyrůstala. Ale pokud chci opravdu sama žít v míru, snažím se toho druhého skutečně vidět. Protože v tomto případě je to moje rodina.“ Ptám se, jak se to stalo, že konzervativně nábožensky vychovaná dívka se stane aktivistkou za práva lidí, které konzervativci nevidí rádi? „Myslím, že je spojení mezi tím, jak jsem vyrostla a co dělám. Chodila jsem do náboženské školy pro dívky, kde nás neučili matematiku nebo angličtinu, ale jak vést nábožensky správně domácnost a být dobrou ženou v náboženském slova smyslu. A měla jsem pocit, že i když jsem v takovém prostředí, je to svého druhu fake, podvod, protože to nevychází opravdu ze srdce. Tak jsem to cítila. Pro mne není rozdíl mezi tím, jak se v tísni chovat k Židům, či nežidům. Je potřeba otevřít oči a vidět. Jak můžete být dobrou komunitou, když nepřijímáte odlišné lidi? Vyrostla jsem tedy s přáním být sociální pracovnicí nebo pracovat jako učitelka ve škole pro dívky.
Také se mi ale stalo, že jsem byla v Guš Katif….“ Jako by nestačilo, že vyrůstala v Beit El: Naama mluví i o Guš Katif. Byl to blok sedmnácti židovských osad postavených v pásmu Gazy postupně od konce 60. let. Osady ekonomicky velmi prosperovaly, jejich ochrana však značně zaměstnávala izraelskou armádu. V roce 2005 se tehdejší premiér Ariel Šaron i přes silný odpor části politické reprezentace a veřejnosti rozhodl k jednostrannému stažení Izraelců z Gazy. Osady nechal vysídlit, domy zbourat. Infrastruktura skleníků zůstala zachována pro možné využití Palestinci, ti ji ale rozbili. Po následných palestinských volbách vypukla palestinská občanská válka…, ale to už je jiný příběh.
„Studovala jsem na střední škole, bylo mi sedmnáct let a moje blízká kamarádka tam žila, tak jsem ji jela na měsíc navštívit. A zrovna došlo ke konfliktu (mezi osadníky a policií, která je přijela evakuovat). Byla jsem dobrovolnicí v pomoci osadníkům, nevěřili jsme, že k něčemu takovému může dojít. Dnes už se na to dívám jinak a dokážu to pochopit z politického pohledu, ale tehdy jsem viděla zoufalství lidí, rodin, dětí. Navíc ne všichni byli nábožensky ideologicky založení: mnozí lidé byli obyčejní chudí lidé, kteří tam šli žít z ekonomických důvodů. Něco to ve mně změnilo.
PRÁCE S OHROŽENOU MLÁDEŽÍ A SE ŽENAMI
Místo do armády jsem nastoupila civilní službu.“ V Izraeli s jí říká „národní služba“. „Pracovala jsem s ohroženou dospívající mládeží v azylových skrytých bytech (emergency shelters). Mohou tam jít, když je pro ně situace v rodině neúnosná a ocitnou se na ulici. Je to přechodné bydlení, než si najdou standardní ubytování. Bylo to poprvé, kdy se tady (ukazuje na srdce) něco probudilo. A poté jsem začala pracovat se ženami.
Společným rysem této práce je, že jde o lidi a životy, které jsou obvykle mimo pozornost mainstreamu. Běžně si jich nevšímáme. Já do té doby také neznala děti, o které se rodina nestará a které nikoho nemají. Procházíte se Jeruzalémem a uvědomíte si, že jsou dva Jeruzalémy: denní a noční. To je stejné i s prostitucí. Než jsem se s prostitucí potkala, měla jsem odsudky a bylo to pro mne něco vzdáleného. Přestěhovala jsem se do Tel Avivu a začala jsem pracovat jako sociální pracovnice s africkými ženami, které se do Izraele dostaly obchodem se ženami přes Sinajský poloostrov. Byla jsem zvyklá chodit na ulici a oslovovat potenciálně ohrožené lidi, ale vůbec jsem nevěděla, jak mám s těmito ženami mluvit. Jsou z jiné kultury, neznám jejich jazyk… Hledala jsem, jak cítit spojení. A zase mi pomohlo vědomí, že přes spojení srdce jsme stejní. Na společenské úrovni stejní nejsme, já jsem v jiné pozici než ony, ale cítíme stejně bolest a trauma. Pamatuji si, jak jsem těm ženám popisovala symptomy post-traumatického syndromu: „Cítíte tohle a tohle…“ A ony se na mne s údivem dívaly a ptaly se: „Jak to víte? Jak mne tak můžete znát?“ Každý můžeme mít jiný příběh, ale bolest je stejná. Pracovala jsem pro městskou organizaci Mesila, pracují se žadateli o azyl. A já pracovala v úseku pro ženy ohrožené obchodem se ženami.
ŽENY Z ETIOPIE
Byla tam skupina dvaceti sedmi žen z Etiopie, kterou jako velmi mladé dvanáctileté, třináctileté dívky prodali obchodníci se ženami do Súdánu, odtud na Sinaj a pak do Izraele. Žijí tu už deset let a nemají povolení k pobytu. Ani by ho nedostali – Etiopie není považována za nebezpečnou zemi, na rozdíl např. od Eritreje. Společně s jednou neziskovkou jsme udělali projekt Horké linky, kam ženy mohly volat, a mým úkolem bylo sepisovat jejich příběhy pro ministerstvo vnitra, se kterým jsme o tomto hodně specifickém případu komunikovali. Příběhy jsem měla psát tak, aby vyhovovaly požadavkům ministerstva na udělení ochrany. Sami mi řekli, jak to potřebují.
Ponořila jsem se do toho a bylo to těžké. Nejen že příběhy posloucháte, ještě jste s nimi při psaní. Časem mi pomáhala ještě jedna sociální pracovnice, ale i tak to bylo náročné, a já se rozhodla, že po skončení projektu z této práce odejdu.
Ještě bych měla říct, že maluji. Začala jsem malovat portréty těch žen. Nejprve pouze oči, aby nebyly poznat. Potom se do našeho úsilí zapojili novináři – neměli jsme už co ztratit a chtěli do toho dát všechno – a ženy mluvily na kameru. Takže jsem pak dělala celé portréty. Namalovala jsem devět portrétů, novináři natočili působivé video, a podařilo se nám získat slyšení v Knesetu (izraelský parlament), kde jsem i portréty vystavovala. Podpořila nás Merav Michaeli (izraelská politička za levicovou Stranu práce, tehdy poslankyně), ale i další lidé, např. někteří rabíni. Prostě se nám podařilo příběhy žen dostat do povědomí – a ministerstvo jim dalo na rok nejlepší možná pobytová víza. Chceme samozřejmě pokračovat, protože to nestačí, ale čekáme na vhodnou dobu. Mezitím portréty i video putují jako výstava. Pomáhají nám spřátelené neziskovky.
Když jsem ženy malovala, nechtěla jsem, aby portréty vyjadřovaly jejich tragický osud, celý ten hrozný příběh. Spíše mne fascinuje ten rozpor mezi tím, jak jsou krásné, a tím co všechno prožily. Jak mohou být tak… jak bych to řekla… vznešené? Lidé vidí jejich fyzickou krásu, ale z nich září něco víc. K výstavě jsme udělali i diskusní večer. Bylo to pro mne silné – přišli nejen naši přátelé, ale přišla i celá moje rodina! A byla tam pohromadě s kolegy z Horké linky, což jsou velmi levicoví lidé! Každopádně jsem se učila, jak skrze slova či obraz mluvit k srdcím lidí. Ne jen podávat informační report.“
LGBTQ KOMUNITA A LO OMDOT MI-NEGED
Po roce Naama z práce se žadateli o azyl odešla a začala pracovat s LGBTQ Palestinci a Palestinkami. Realita je bohužel taková, že ve stále silně patriarchálně konzervativní a machistické arabské, resp. palestinské společnosti jsou tito lidé ohroženi na životě. Pokud se odhalí, rodinní příslušníci je často zabijí s odůvodněním, že „ohrožují čest rodiny“. V tomto roce Izraelem otřásla smrt devatenáctileté drúzské (etnicky arabské, občansky izraelské) dívky, jejíž bratři jí sebrali telefon, našli v něm fotky odkazující na její trans orientaci a vztahy, a zabili ji. Proto tito lidé vyhledávají izraelské neziskovky a žádají o pomoc. Jejich postavení v Izraeli může být křehké – když opustí azylové bydlení, jsou snadno vydíratelní, mj. i proto, že často nedostanou povolení k práci a pracují načerno.
A poté začala Naama pracovat s organizací Lo Omdot Mi-neged, něco jako „Nestojíme nečinně stranou“. Web je hebrejsky, anglicky a ukrajinsky – což leccos naznačuje o klientele. Organizace pomáhá ženám uvízlým v prostituci a obchodu se ženami. Podle izraelského Zákona proti obchodování s lidmi z roku 2006 je otrokem člověk, který může být „zdánlivě svobodný“, ale ve skutečnosti jeho možnost být pánem/paní svého osudu výrazně omezena. Dnes do této definice v Izraeli mohou spadnout migranti – dělníci na stavbách, rybáři, pracovníci v zemědělství a pečovatelé. A téměř jistě ji naplňují právě ženy – oběti obchodu se ženami. „Prostituce není svoboda nebo oslava sexuality. Je to klec. Závislost. Sebepoškozování. Provozovatelé řeknou ženám, že si vydělají spoustu peněz a budou s někým spát třikrát za týden. Ve skutečnosti skončí v ušmudlaném bytě, téměř nic si nevydělají a spí s deseti muži denně. Prostituci se nelze věnovat, aniž byste byli zasaženi a poníženi,“ říká Naama Goldberg, zakladatelka a ředitelka této neziskovky.
Opravdu hodně práce začaly ženy z organizace mít po vypuknutí války na Ukrajině 24. února 2022. Lidé pracující v této oblasti vědí, že jakmile někde vypukne válka, tedy jakmile jsou civilisté ohroženi, obchod se ženami se rozjede naplno. Stejně tak tomu bohužel je i v tomto případě – v Česku to víme též. Pracovníci z Lo Omdot si brzy uvědomili, že potřebují sociálního pracovníka hned v místě prvního kontaktu oběti se zemí – na letišti. Izrael je totiž ve výjimečném postavení, kdy je to vysoce vyspělá, a tedy lákavá země, kam se ale nedá dostat jinak než letecky. A z osobní zkušenosti mohu říct, že na Ben Gurionovo letiště se bezezbytku vztahuje archetypální obraz „brány hlídá Kerberos“. Naama se do práce přihlásila a začala na letišti pracovat. Dodnes tam několikrát týdně jezdí, je v kontaktu s letištní bezpečnostní službou.
Kromě toho stále chodí po ulicích, „v tom druhém, mainstreamem neviděném světě“, a monitoruje možné oběti. Metodiku rozeznávání obětí prostituce a obchodu se ženami učí také jiné sociální pracovníky, policisty, zdravotní pracovníky v nemocnicích a na pohotovostních příjmech. Ženy nucené k prostituci se často dostanou do situace, kdy jediný, kdo by jim v nesnázích mohl pomoci, je zároveň ten, kdo je kontroluje: proto je důležité, aby si lidé zvenčí všimli zvláštních znaků a projevů oběti. „Když mi zavolají, se ženou se setkám a dělám s ní hlubší rozhovor. Nemůžete očekávat, že vám otevřeně řekne, co se děje: spíše si potřebujete všímat okolností její situace a jejího chování. Nemá povolení k pobytu, nemá svobodu pohybu, nemá pojištění, muže, který ji pozval, nezná…“
I když dlouhodobě je v Izraeli nejvíce obětí obchodu se ženami z východní Evropy, nejzranitelnějšími oběťmi jsou Palestinky. „Obvykle ženy, které se do takové situace dostanou, pochází z ohroženého sociálního prostředí. Když jsem před rokem v Lo Omdot začala pracovat, kolegyně mi řekla, že palestinské oběti obchodu se ženami budou patrně velké téma, o kterém zatím nic nevíme. Odvodila to ze skutečnosti, že se podařilo kontaktovat dvě Palestinky a ukázalo se, že v Izraeli nelegálně jako prostitutky pracují už deset let. Tedy že lze tady být tak dlouho bez pozornosti úřadů. O kolika z nich nevíme? Po roce mé práce mohu říct, že jich budou desítky. Je to náročná práce. Když vás kontaktují, nemůžete s nimi telefonem otevřeně mluvit, protože mohou být odposlouchávané. Když se domluvíte na setkání, musíte být rychlí, protože mohou zmizet. Když se to povede, dáte jim útočiště v azylovém domě. Ale co dál? Zvláštní situace je ve Východním Jeruzalémě, kde občané mají zvláštní statut a nemají ani izraelský, ani palestinský pas. Řeším případy, kdy tyto ženy otěhotní a my jim pomáháme prakticky i finančně s potratem – a za dva dny se vrátí „do práce“. A v Lo Omdot nemáme nástroje, jak jim pomoci systémově, protože jsou zde nelegálně.“
Pasáky těchto žen mohou být jak Palestinci, tak Izraelci. Kruh obvykle funguje tak, že měsíc pracují v Izraeli a na den, dva se vrátí do Palestinské autonomie „na dovolenou“. Tam nikdo o jejich „práci“ neví. Stigma je tak silné, že samy ženy dělají všechno proto, aby se o jejich situaci nikdo nedozvěděl – i proto je těžké je najít a pomoci jim. Manipulace a výhrůžky, kterým jsou vystaveny, je samotné ochromují.
PŘÍBĚHY NEPOSUZUJI
Ptám se Naamy, jaká je její psychohygiena? Jak si dokáže od příběhů žen, se kterými pracuje, odpočinout? „Byla jsem teď na dovolené v Thajsku…,“ směje se. „Pomáhá mi dělat různé typy této práce. Mám supervizi. Když jsem pracovala s ohroženými dospívajícími, říkala jsem si, jak je možné, že se tohle všechno děje?!? A bylo to pro mne hodně emotivní. Nyní si říkám – dobře, na tento svět přicházíme každý s nějakým příběhem. Já ty příběhy neposuzuji. Jsem sama v privilegované pozici v dobrém slova smyslu, a tak mám možnost příběhy druhých lidí ovlivnit. Není to ale tak, že by se mne nijak nedotýkaly. Pořád se dokážu sesypat… S lidmi, které potkám, se opravdu spojím. Ale důležitější pro mne je, co můžeme změnit. Když jsem pracovala v Tel Avivu se žadateli o azyl, měla jsem pocit, že toho jako sociální pracovnice nemohu až zase tolik udělat. Nyní mám více možností, včetně ovlivnění politického řešení. Chodím do parlamentních komisí a zprostředkovávám tak poslancům konkrétní příběhy a případy. Jsem prostřednicí mezi ohroženými ženami a lidmi na ministerstvech, kteří mohou změnit jejich osud. A to mi dává sílu a moc (power).“
A jaké to je – mluvit v Knesetu před politiky? Viděla jsem Naamu v krátkém videu, kde popisuje těžkou situaci Palestinky bez legální ochrany, se kterou pracovala. Naama se rozesměje. „No, víš – já mám velký strach mluvit. Mluvit na veřejnosti. Před prvním mým vystoupením jsem brečela! Teď už jsem klidnější. Vím, že o konkrétní situaci vím kolikrát víc než politici. A že moje vystoupení může mít důležitý dopad.“
Loučíme se. Dávám si na záda batoh, už mířím na letiště. Naama půjde na oběd.
Vlastně mne to stále překvapuje – jak ženy dokáží být silné, když jednají z prostoru svého srdce. A jak dokážou pomoci jiným ženám. Děkuji za to.
A starý patriarchální vzorec oběť – agresor, ať se rozpadne na prach v propadlišti dějin. Be-ezrat Hašem, s boží pomocí.
Odkazy k tématu:
- web a fb organizace Lo Omdot Me-neged. Nákupem předmětů z jejich e-shopu je můžete podpořit.
https://www.lo-omdot.com/
https://www.facebook.com/Lo.Omdot.Menegged.official
- telavivská městská organizace Mesila
https://www.tel-aviv.gov.il/en/Live/Community/Pages/RefugeesandMigrantWorkersMesila.aspx
- článek o obchodu se ženami v Izraeli, jaro 2023. Čerpala jsem z něho některé informace.
https://www.jpost.com/israel-news/article-736475
Foto: Naama v poušti, kde pořádala kurs malování a kreslení. Zdroj – fb Naama Sabato
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
S Karolínou Augustovou o aktivismu, uprchlících a genderu ve vědě