Shaynu jsem našla díky fb stránce neziskovky „Jiskry pro život“. Ta pomáhá sociálně slabým občanům severoizraelského města Safed distribucí jídla a oblečení pro děti. Safed je moje srdeční záležitost: téměř čtyřicetitisícové město v horách (850 m n.m.) je od 16.století centrem židovské mystiky kabaly a od 60. let 20. století centrem umění. Má svoji atmosféru. Zároveň člověk nepřehlédne, že jeho obyvatelé, převážně náboženští Židé, žijí skromný až chudý život.
Na fb o sobě Shayna (vyslov: Šajna) píše, že je „maminka sedmi dětí, zpěvačka, autorka, umělkyně, milovnice přírody, přistěhovalkyně, jemně mluvící, leč houževnatá, rovnováhu hledající žena“. Potvrzuji. Setkání bylo nad očekávání milé. Přítomné v novém domě na předměstí Safedu jsme byly my dvě a dále dva chlapci čtyři a pět let a novorozená holčička. Kluci šli koukat na pohádku a já Shayně položila první otázku:
PŘÍCHOD DO SAFEDU
Terezie: Shayno, u nás v Česku je běžné mít tři, maximálně čtyři děti. Vždy jste si přála mít tak velkou rodinu?
Shayna: V Safedu sedm dětí není zase až tak velká rodina:-) Naši přátelé mají jedenáct, dvanáct dětí! Ale mám více dětí, než jsem si představovala, že budu mít. Vyrostla jsem v Americe, pocházím z pěti dětí a byli jsme vnímáni jako opravdu velká rodina. Pocházím z Texasu. Říkávala jsem – „To je bláznivé, mít tolik dětí! Nejlepší je mít tak tři děti, aby se vešly do auta!“ Brala jsem to prakticky. Potom jsem v osmnácti letech přišla do Izraele, vdala jsem se a měla děti. Žila jsem v oblasti, která nebyla bezpečná. Po pravdě řečeno to byla ilegální osada (na palestinském území). Žila jsem tam, protože to bylo levné, nikoli kvůli ideologii. Potkala jsem tam lidi, kteří ztratili děti, ztratili rodinu. Takže mít děti pro mne bylo i odpovědí na holokaust a smrt aškenázských Židů. Přivést na svět židovské dítě pro mne bylo jako prohlášení: „Pořád jsme tady! Znovu budujeme náš lid, náš národ!“ Měla jsem dvě děti krátce po sobě. Potom přišla jedna z válek v Gaze, což ovlivnilo celou zemi, a my na nějaký čas odešli do Ameriky. Do Izraele jsme se vrátili, když jsem čekala naše třetí dítě. Bylo pro mne důležité, aby se narodilo v Izraeli. Pro mne samotnou je to dost těžké, být přistěhovalkyní – mám přízvuk, jinou mentalitu…, a tak jsem chtěla, aby sem moje děti opravdu patřily.
Terezie: Ale Izrael je většinově zemí přistěhovalců, stejně jako Amerika.
Shayna: Ano. V Americe tomu říkáme „velký tavicí kotlík“ (big melting pot), v Izraeli jsme spíše „salát“. Společně a v harmonii k sobě patříme, ale zachováváme si identitu, „chutě“, různých zemí, tradic, kultur a subkultur židovství. A snažíme se spolu co nejlépe vycházet.
Poté, co se mi narodilo čtvrté dítě, jsem se rozvedla. To je jiný dlouhý příběh o nezdravém manželství. Zůstala jsem sama, skoro neuměla hebrejsky, nejmladšímu byl sotva rok. Bydlela jsem nedaleko Safedu v mošavu, kde žili většinou Židé z Jemenu a Maroka. Tam jsem se začala pořádně učit hebrejsky, potkávat s lidmi, rozvíjet se. Dělám si legraci, že jsem jediná osoba, která se přestěhovala do Safedu kvůli práci. (Sociální situace v Safedu není dobrá mj. kvůli nedostatku pracovních příležitostí.) Pracovala jsem tehdy pro neziskovku Livnot u-lehibanot (dosl. Stavět a být stavěn, https://www.livnot.org/ . Organizace pořádá programy pro Židy ze zahraničí, zvláště USA, aby jim po všech stránkách představila Izrael.) Mají výborný program o utváření židovské identity a já pracovala v náboru dobrovolníků. Dělala jsem s nimi rozhovory, z domova po telefonu, v noci, když děti spaly. Ta organizace je inspirativní, šťastné, živé místo.
Pak jsem se učila marketing a fundraising. Z mošavu jsem se po roce přestěhovala, protože už jsem byla unavená z dojíždění stařičkým autem sem a tam, jak jsem rozvážela děti do škol v Safedu. Takže nejsem ten člověk, co se přistěhuje do Safedu kvůli židovské mystice kabale (smích). Jako svobodná matka jsem v Safedu od lidí zažila mnoho laskavosti, chesed (hebrejsky milost, laskavost). Jedni mi dali topení, druzí deky, … Neměli jsme moc jídla a kolikrát jsem otevřela dveře a za nimi byla položená taška s jídlem.
PRVNÍ A DRUHÉ MANŽELSTVÍ
Terezie: Když jste se rozváděla, dal Vám bývalý manžel rozvodový list bez průtahů? (V Izraeli civilní právo podléhá právu náboženskému. Rozvod se může uskutečnit, pouze pokud manžel manželce předá rozvodový list. Pokud ho nepředá, žena zůstane tzv. spoutanou ženou a nemůže se znovu vdát.) Nebo jste byla nějaký čas agunou, „spoutanou ženou“, a měla problémy ho získat?
Shayna: Měla jsem problémy. Bývalý manžel po mně chtěl, abych mu dala plné opatrovnictví našich čtyř dětí, potom chtěl, abych nežádala o alimenty. Rok a půl to byl velký zápas. Měla jsem výhodu, že jsem měla k dispozici policejní zprávy, takže jsem na něj u soudu mohla zatlačit, abych rozvodový list dostala. Měla jsem dobrého právníka a podporovali mne moji rodiče. Nyní pomáhám ženám, které v té situaci jsou, protože si pamatuji, jak jsem se sama cítila osamělá a bylo toho na mne moc. Jsem dokonce trénovaná dobrovolnice neziskovky pomáhající rozvádějícím se ženám, mám několik telefonátů měsíčně. Ale nikdy ženě neříkám, co má dělat. Prostě naslouchám a jsem tam pro ni, bez odsudků. Každá žena musí k rozhodnutí sama dozrát, tlak nikomu nepomáhá. Jedné ženě jsem pomáhala tři roky, než rozvodový list dostala. Mnoho žen si nemůže právníky dovolit, ale jsou i takoví, kteří pro ně pracují zadarmo.
Samozřejmě jsem se nechtěla znovu vdát. Ale dalších pět let, kdy jsem byla s dětmi sama, jsem viděla šťastné a funkční páry a to mi dalo naději, že manželství může být lepší, než jsem zažila. Když jsem potkala svého současného manžela, byl single. Nikdy nebyl ženatý a neměl děti. Vlastně to bylo dost vtipné. Žena z jeho (židovské) komunity na Floridě udělala aliju (přestěhovala se) do Izraele a usadila se ve stejné ulici, jako jsem žila já, v Safedu. Ta nás seznámila a my se spojili přes video. Od začátku rozhovoru jsme si rozuměli, bylo to příjemné. A asi po hodině jsem něco řekla o mých dětech a on povídá – „jé, ty máš děti??“ Já povídám: „Ona ti to neřekla? …No…., mám jen čtyři děti!“ (směje se). Po skončení hovoru jsem prostě došla k názoru, že už se nikdy neozve. Ale on mi druhý den poslal zprávu, že to bylo fajn a můžeme si znovu povídat. A před šesti lety jsme se vzali. Tak mám skvělého manžela, který se stará o děti, přebaluje, naslouchá, nesnaží se mne kontrolovat… Jsme partneři a to jsem předtím nezažila.
Společně jsme také podepsali halachickou předmanželskou smlouvu (náboženskoprávní „pojistka“ chránící ženu v případě rozvodu, aby nezůstala ve statutu spoutané ženy). Po svatbě jsme uspořádali slavnost pro dlouhodobě spokojené manželské páry a řekli jsme jim: „Neděláme to ze strachu. Důvěřujeme jeden druhému. Děláme to z lásky a chceme říct – nikdy bychom toho druhého nezranili.“ Chtěli jsme ukázat, že to může být samozřejmé, a chtěli jsme být i příkladem pro děti, mluvit s nimi o tom. Protože mnohokrát děti vidí své matky svázané v nefunkčním manželství, vidí, že je systém nechrání. A když vyrostou, řeknou to samé – „nikdy se neprovdám“. Znám lidi, kteří žijí v Izraeli raději bez manželství, než aby do rabínského systému, který ženy nechrání, vstoupili.
ZALOŽENÍ NEZISKOVKY A POMOC DRUHÝM
Když se můj život zlepšil a finančně jsem se postavila na nohy, založila jsem s kamarádkou Klarou Levi neziskovku Nicocot le-chajim (Jiskry pro život). Náš první projekt podporoval povědomí o duševním zdraví na veřejných školách. Začali jsme na základních a středních školách. Heslem projektu bylo „Je v pořádku nebýt v pořádku a je v pořádku v tom nezůstat“. Podporovali jsme děti, aby sdílely svoje pocity, řekly si o pomoc, našly bezpečné místo. Pracovaly jsme např. s maskami jako nástrojem ukazujícím různé emoce. Učily jsme děti, jak je důležité být laskaví k sobě navzájem. Také proto, že nevíme, čím druzí lidé prochází, jaké mají neviditelné handicapy.
Pak přišel kovid a my museli aktivity zrušit. Rozdávali jsme dětem deníky a nálepky, aby mohly svoje pocity z izolace popsat. A pak jsme viděli, kolik lidí je koronou vážně postižených. Říkalo se „Jsme na stejné lodi“, ale ve skutečnosti to tak nebylo: byli jsme ve stejné bouři, a někdo měl jachtu, někdo loďku a někdo se topil. V rodinách se dvěma rodiči alespoň jeden rodič mohl pracovat a druhý se staral o děti. Ale samotné matky či otcové tuto možnost neměli. A já měla tu zkušenost, pamatovala jsem si, jak jsem většinu svého skromného příjmu platila hlídačce dětí.
Další ohroženou skupinou byli staří lidé, kteří nemohli vyjít z domu, ztratili sociální kontakty. Rozjeli jsme proto program Šťastné jídlo. Oslovili jsme dobrovolníky, ať doma uvaří jídlo, přinesou ho a my ho rozdělíme, zabalíme a předáme. Saláty, polévky, spoustu zeleniny… Jedna starší dáma, přistěhovalkyně z Francie, mi tehdy řekla: „Cítila jsem se slabá a myslela jsem, že jsem nemocná a musím k doktorovi. Ale pak jsem od vás dostala jídlo a uvědomila jsem si, že prostě málo jím a nemám zdravou stravu.“ To bylo skvělé. Po skončení lockdownu jsme v aktivitě pokračovali. Rozdělujeme kolem sto dvaceti porcí jídla každý týden. Hlídáme si, aby bylo zdravé, výživné. Ale za nejdůležitější považujeme fakt, že se dobrovolník objeví ve dveřích u ohrožených lidí a s úsměvem se zeptá – , „jak se máte, můžeme vám ještě s něčím pomoct?“ A už jsme takto našli lidi, kteří měli zdravotní problémy, cítili se osamělí, rozbila se jim pračka a oni neměli sílu zavolat řemeslníkovi,… Takže naši dobrovolníci řeší i mnoho jiných situací. Většina lidí, kterým pomáháme, jsou přistěhovalci. Jsou to například přeživší holokaustu nebo lidé, kteří tady v Izraeli nemají rodinu. Někdy je překážkou jazyk, proto si neříkají o pomoc sociálním službám, a my jim pomáháme se propojit se sociálním odborem nebo pojišťovnou. Kolikrát neví, kam se obrátit.
Terezie: Jak získáváte jídlo, zeleninu?
Shayna: Dnes získáváme peníze z fundraisingu a potom nakupujeme zeleninu a další suroviny v místních obchodech. V době korony jsme spolupracovali s restauracemi založenými anglicky mluvícími přistěhovalci. Restaurace byly zavřené, ale majitelé stále museli platit nájem a účty. Jednou týdně jsme u nich udělali velkou objednávku zdravých polévek. Pomohli jsme tak jak místním podnikům, kterým hrozil bankrot, tak místním potřebným lidem. Pracovala jsem ve fundraisingu už v Texasu, pak v Safedu v Livnot u-lehibanot, udělala jsem si i kurs na místní vyšší škole, abych si zlepšila dovednosti v marketingu a fundraisingu. Teď když mám tři malé děti, už se tolik nezúčastňuji fyzických aktivit, ale máme více dobrovolníků. I s mojí přítelkyní spoluzakladatelkou Klárou děláme tuto práci dobrovolně.
Terezie: Kdo jsou vaši dobrovolníci?
Shayna: Starší páry v důchodu, obvykle také přistěhovalci, takže tu nemají rodinu a vnoučata a jsou rádi, když se více propojí s komunitou. Matky, které ráno odvedou děti do školy a potom nám pomáhají jídlo rozvážet, než přijdou děti domů.
Terezie: Všimla jsem si, že v Izraeli je dobrovolnictví velmi rozšířené…
Shayna: Ano. A v Safedu zvlášť. Mám zkušenost z anglicky mluvící komunity. A před šesti, sedmi lety jsem pracovala pro safedskou radnici. Díky tomu jsem získala hlubší vhled do safedské komunity a potkala lidi, kteří potřebují pomoci.
Terezie: Takže máte zkušenost z práce na radnici, kam nyní znovu kandidujete!
Shayna: Ano. Pracovala jsem na odboru přistěhovalectví jako ředitelka projektů pro přistěhovalce. Potkávala jsem se s anglicky, španělsky, německy a francouzsky mluvícími přistěhovalci. Jediní, s kým jsem nepřišla do styku, byli ruští Židé, etiopští Židé nebo Bnei Menaše (Židé z Indie). Někdy komunikace probíhala pomocí google překladače…:-) Dělala jsem průzkum a zjistila jsem, že přes třicet procent anglicky mluvících přistěhovalců jsou aktivními dobrovolníky. Nevím, jak je to v jiných městech, ale tady jsme jako rodina, pomáháme si a pečujeme o sebe. Jsme vřelá, laskavá komunita.
Terezie: Potkáváte se s jinými anglicky mluvícími přistěhovalci? Shayna: Ano. Máme tu několik synagog, kde se potkáváme. My chodíme do synagogy v umělecké čtvrti, tam měli i moji starší dva synové bar micwa (slavnost náboženské dospělosti, přijetí mezi muže ve 13ti letech). Pro novorozenou dcerku jsme tam nyní dělali slavnost Simchat bat („Radost z dcery“, přivítání novorozeňátka). Je to pro mne mimořádné se takto potkávat. Máme také komunitní centrum „Restart Safed“. Bylo otevřeno před dvěma lety díky radnímu Jochaji Ezrovi. Nyní s ním kandiduji v místních volbách: on kandiduje na starostu a já do Rady města. Potom je tu beit midraš (náboženská škola), kde se potkáváme každé pondělí. Padesát, šedesát lidí se tam společně učí. Potkáváme se i o svátcích. Nedávno byl i festival recyklovaného umění. Mohla jste si všimnout mého výtvoru z plastových tašek u vstupu do domu (směje se).
Terezie: Ano. Podle mne je jedním z největších problémů Izraele nedostatečná recyklace a odpadky všude.
Shayna: Ano. V Safedu nyní bohužel nemáme recyklaci. Dříve tu byly klece na karton, plechovky, krabice od mléka, plastové láhve, ale nyní to nemáme. Je smutné být zavalen odpadky. To je jedna z věcí, kterou chceme změnit, když budeme zvoleni.
Terezie: Vaše heslo je „Lachzor Cfat le-chajim“, vrátit Safedu život. Byla jsem tu tři dny, Safed mám opravdu ráda. Ale není čisté – eufemisticky řečeno. A nemyslím, že je to jen nedostatkem odpadkových košů. Nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že ultraortodoxní Židé žijí do velké míry odpojeni od svého prostředí a nepečují o něj.
Shayna: Nemyslím, že by to bylo spojené s nějakou konkrétní skupinou. Spíše je to nedostatkem povědomí o odpovědnosti za životní prostředí.
Terezie: Myslíte, že by pomohla veřejná kampaň?
Shayna: Ano. To je náš další projekt. Ale potřebujeme spolupracovat s radnicí, aby se dostal do škol. Je tu hodně dětí a je časté, že desetileté děti berou dva, tři mladší sourozence do parku, kde pijí z plastových lahví, jedí z plastových pytlíků, nechají to tam, fouká vítr… Takže bychom měli začít se vzděláním dětí. A potom je důležité vymáhání zavedených opatření. Lidé tady vyhazují pytle s odpadky doslova z okna. Takže by měl někdo přijít, otevřít pytel, najít nějakou informaci o původci, a udělit pokutu. Jednou, dvakrát – a lidé to pochopí. Je potřeba dělat to společně – vzdělání a vymáhání.
SHAYNY JUDAISMUS A TVOŘIVOST
Terezie: Jaký je Váš směr judaismu? Moderní ortodoxie?
Shayna: Myslím, že většina lidí ze Safedu se nevejde do jednoduché škatulky. Asi si je Safed přitahuje. V Izraeli jsou jiné kategorie než v Americe. Základní rozdělení tady je na sekulární, tradiční, náboženské a ultraortodoxní Židy. A každá skupina má spektrum. Já jsem náboženská, držím šabat a košer kuchyni, jsem duchovní, ale nutně nemusím splňovat všechny představy o ortodoxii. Můj manžel je průvodcem v přírodě, záložním důstojníkem v americké armádě a nyní studuje, aby se stal armádním rabínem. Takže také úplně nezapadá do škatulky. Nepotřebujeme se nálepkovat. Prostě jsme Židé, dodržujeme micwot (náboženská pravidla). Důležité je, že se milujeme, žijeme v harmonii s druhými Židy a jsme ve službě Bohu (Ha-Šem). Židovství není umrtvující náboženství přikazující „nesmíš dělat tohle a tamto…“ Spíše je o prohlubování vztahu s tímto světem (digging in into this world), kdy se skrze fyzické propojujeme s tím vyšším. Když jíme či pijeme, pronášíme požehnání, a tak se i skrze malé fyzické úkony propojujeme s duchovním, které nás převyšuje.
Terezie: Připomínám požehnání po použití záchoda s poděkováním, že „Bůh nám stvořil otvory na správném místě“. To je moje oblíbené!
Shayna: Ano! (smějeme se) V pasážích Tóry (Pěti knih Mojžíšových), kde se hovoří o stavbě svatostánku, jsou zmíněny moudré ženy, znalé určitých řemesel. Když jsem to slyšela poprvé, cítila jsem, že jde o nějakou hlubší moudrost – schopnost tvořit rukama fyzické věci. Moje sestra je úžasnou umělkyní. Nemá děti. Někdy se dívám, jak tvoří, a skoro jí závidím, protože já na tvoření nemám čas a prostor, peníze jsem právě utratila za další dětské boty, i když jsem ty předchozí kupovala před třemi měsíci… A pak jsem pochopila, že moje děti jsou také druhem umění a tvoření. Když mám čas, tak se snažím malovat. Před dvěma lety jsme se nastěhovali do tohoto nového domu a já si řekla – nemám čas na malování, tak založím skupinu malování, a pak si čas prostě budu muset udělat! Takže každý týden se s přáteli sejdeme a malujeme.
Terezie: Je to jako druh meditace. Také jsem četla, že zpíváte?
Shayna: Ano. Vždy jsem ráda zpívala, ale přestala jsem v době prvního manželství. Po rozvodu jsem začala znovu zpívat a stalo se, že jsem se naprostou náhodou ocitla v televizním pořadu. A to jsem dokonce tehdy ani neměla televizi! V té době jsem si stále pokrývala hlavu a čekala na svůj rozvodový list. Myslím, že jsem byla první náboženská žena s pokrytou hlavou zpívající v národní televizi! (Náboženské ženy by podle většiny rabínů neměly zpívat na veřejnosti. Shaynino vystoupení si můžete pustit zde: https://www.youtube.com/watch?v=1tnJZXRl05A )
Terezie: Kdy to bylo?
Shayna: Asi před devíti lety. A Safed je malé město, takže se to rozkřiklo a lidé po mně chtěli podpis, i když jsem byla pouze ve dvou pořadech (směje se). Po té zkušenosti jsem si založila skupinu a pomohla jsem kamarádovi otevřít hospodu, kde jsme každý týden zpívali. Bylo to jediné místo nočního života v Safedu, než ho zabila korona. Jako zabila mnoho jiných skvělých projektů.
Terezie: Váš zpěv měl ale hlubší význam! „Hlas ženy“, kol išša, je ve feminismu mocný termín… A našla jste svůj hlas.
Shayna: Ano. V mnoha ohledech. A i nyní, když kandiduji, svůj hlas nechávám zaznít. V Safedu po dobu trvání státu, tedy od roku 1948, byly pouze dvě ženy v patnáctičlenné Radě města. A tak není divu, že naše chodníky jsou ve stavu, že po nich nemůžete jít s kočárkem. Odpovědní lidé o nich vůbec nepřemýšlí. Nebo nepřemýšlí o otevřených školkách a předškolních skupinách v době svátků, kdy děti mají prázdniny, ale rodiče pracují. Ženám jako hlavním pečovatelkám to ztěžuje možnost vydělávat. Dalším problémem je, že mladí lidé odsud odcházejí. Nejsou tu dobrá pracovní místa, nejsou tu kvalitní byty, a i ty nekvalitní se stále zdražují. Není tu žádný noční život. Moje dcera se nyní přestěhovala do Chacoru, kde staví nové byty, mají recyklační program, mají kam po večerech jít. A já nechci, aby všechny moje děti odešly. I proto kandiduji.
Terezie: Je výzvou být v místní politice. Jsem předsedkyní komise pro životní prostředí a nejtěžším úkolem je pro mne najít jazyk, kterým bych členům komise – většinou starším mužům – předložila návrhy na zlepšení ekologické situace.
Shayna: Ano. To je pro všechny ženy náročné. Když jsme příliš důrazné, mluví se o nás jako o „uječených bláznivkách“. A nebo zase jsme příliš jemné. Několik lidí mi řeklo – „Jsi příliš měkká, musíš být agresivnější!“ Jak nalézt rovnováhu? Být v klidu ve svém středu? Být naléhavá, ale ne moc? Být nahlas, ale ne moc? Je jedna věc, kterou chci udělat, až moje holčička povyroste: bydlela jsem v centru města a potýkala se se dvěma schodišti. Starými schodišti, kde chyběly stupně, nebo byly rozbité, Dvakrát jsem na nich upadla, když jsem jela s kočárkem. Byl to jeden z důvodů, proč jsme se s novým manželem odstěhovali z města. Teď chci, aby mi půjčil GoPro kameru, upevním ji na kočárek bez dítěte a ukážu, co to znamená pro mámu s dítětem projít tu trasu. Stačí to jen ukázat – slova na to nestačí. (Shayna záměr uskutečnila, můžete se na video podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=UTe15hMfPwg ) Můžete na to upozorňovat od rána do večera a nikdo si toho nevšimne, tak snad video bude nápomocné!
Safed je hodně náboženské, duchovní město. A ne každý je na příjmu, co se informací týče. Lidé tady často nemají sociální média a chytrý telefon. Kampaň je proto pro nás výzva. Kromě billboardů a digitální kampaně děláme osobní setkání s lidmi v obývácích u známých a známých známých. Muži chodí do synagogy třikrát denně, takže jsou propojení navzájem i bez sítí. Ženy se zase schází skrze děti nebo při příležitosti ženského svátku novoluní.
KOŘENY
Terezie: Odkud pocházejí Vaši předci?
Shayna: Můj rodný otec je z Francie, ale potkala jsem ho až v dospělosti, když mi bylo asi třicet let, krátce předtím, než zemřel. Babička z otcovy strany byla z Ruska a dědeček z Rakouska. Moje maminka a její předci byli z Polska a Litvy.
Terezie: Byla jste tam někdy?
Shayna: Když jsem dospívala, podnikli jsme velký rodinný výlet. Bylo to v roce, kdy se ve Francii konalo mistrovství světa ve fotbale (1998), takže můj otčím a bratři měli tento program. Když mi bylo patnáct let, pracovala jsem jako au pair ve Švýcarsku. A v šestnácti letech se naše rodina přestěhovala do Německa, protože můj bratr byl přijatý do bavorského mnichovského fotbalového klubu mládeže. Takže jsem navštívila i několik evropských zemí. S nejstarší dcerou jsem také později jela do Francie seznámit se s příbuznými z otcovy strany. Moje maminka nedávno pátrala po našich rodinných kořenech v Polsku a zjistila, že náš pra-pra dědeček se na nějakou dobu přestěhoval do Izraele a rodinu poslal do Ameriky. Pracoval se dřevem, dělal nábytek, a my zjistili z historické knihy, že dělal opravdu nádherné věci. V Izraeli dokonce vyučoval na umělecké škole Becalel.
Terezie: Shayno, máte neuvěřitelné množství energie. Sedm dětí, domácnost, neziskovka, kandidatura. A přitom působíte tak klidně, vyrovnaně, i když mluvíte o věcech, které Vás trápí.
Shayna: Myslím, že se to můžeme naučit při porodu. Je čas křičet a je čas soustředit se na svůj dech a soustředit svoji energii. Neplýtvat energií. To jsem si vzala do života. Je dost věcí, které mne rozčiluje, ale vždy se zeptám sama sebe: co chci dělat se svojí energií? Chci ji vložit do hněvu? Nebo ji chci vložit do hledání řešení a zlepšení situace? Máme k dispozici každý den určitý počet hodin a určité množství energie. A podle mne je lepší ji nasměrovat do tvoření věcí než ji nechat vybuchnout.
Terezie: Moc Vám děkuji za společný čas a přeji vše dobré!
Rozhovor proběhl 6. srpna 2023.
Edit: Po vypuknutí války v Izraeli 7. října 2023 jsme se se Shaynou spojily. Napsala mi, že s dětmi na nějaký čas odlétá k rodičům do Ameriky, protože její čtyřletý chlapec od chvíle, kdy i v Safedu začaly znít sirény (varující před dopadem raket Hizballáhu z Libanonu), dostával panické ataky. Během dne několikrát obcházel dům, zamykal dveře, zavíral okenice, zhasínal, zavíral rodičům laptopy a každému říkal, aby byl potichu, „ty se schovej tady a ty tady“… Na letišti dostal záchvat, nemohl dýchat a dusil se, museli vyhledat lékaře. Aktuálně jsou v bezpečí v USA. Před odletem ještě stihli udělat ze svého domu skladiště humanitární pomoci jak pro potřebné v Safedu, tak pro izraelské vojáky a záložáky, pro které uspořádali sbírku především na příslušenství telefonů a jejich nabíjení.
Foto: fb Shayny Paquin https://www.facebook.com/shaynamaydel . Potvrzuji, že opravdu tak vypadá!
DALŠÍ ROZHOVORY MŮŽETE NAJÍT V MÉ KNIZE „JAK NAPRAVOVAT SVĚT: ROZHOVORY S INSPIRATIVNÍMI IZRAELCI“. K dostání u mne nebo ve vybraných e-shopech ,např. https://www.daryzeme.eu/knihy/jak-napravovat-svet/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: