Anne Baring: CO JE DUŠE? O současné transformaci

Milé a milí, společně se skvělými překladatelkami a drahými ženami Dianou Krausovou a Mirkou Mimrovou vám přinášíme jako sváteční  dárek překlad textu vizionářky, básnířky a jungiánské analytičky Anne Baring. Využijte vzácného času návratu Světla, požehnaných dní Slunovratu, vánoc a chanuky, k ponoření do tématu naší duše. Srdečně, Tereza z Červeného stanu – Ohel Adom.

——

Anne Baring: Co je duše?

Následujících dvanáct seminářů se zrodilo z mého hledání hlubšího smyslu života – hlubšího, než jaký nabízí náboženství, či současná věda nebo filozofie. Obecné směřování naší společnosti je v některých ohledech nesmírně zajímavé, ale současně také bezohledné, brutální a dravé, a právě tyto kvality čím dál více převládají v politickém životě, obchodních zájmech a médiích, nemluvě o vztazích mezi jednotlivci. V těchto seminářích se snažím ukázat, že díky hlubšímu pochopení psychiky, můžeme získat vhled do příčin našich současných potíží i jejich řešení, a to na základě jiného pohledu na život. Tento pohled se vyvíjel v průběhu mého vlastního života, protože za posledních padesát let svět doznal obrovských politických i společenských změn.

Mám pocit, že právě teď žijeme v mýtické době, kdy máme možnost vybrat si jiný pohled na to, co je smyslem života. Lze říci, že teologie, filozofie, psychologie a věda se setkávají v jednom bodě. Všechny čtyři usilují o nalezení odpovědí na ústřední otázky naší existence:

Začínáme zjišťovat, že vědomí je přítomno v každičké buňce těla, a brzy možná objevíme, že je v každém fotonu či částici světla v celém vesmíru. Portugalským objevitelům kdysi dávno došlo, že Země není plochá, ale kulatá, a podobně i nám nyní dochází, že vesmír nemusí být mrtvou a necitlivou hmotou, ale že každá jeho část může být vědomá. Naše vlastní lidské vědomí může být projevem či zjevením tohoto většího vědomí: jako ryby ve vodě, jako ptáci ve vzduchu i my jsme možná ponořeni v moři energie tak nepředstavitelně jemné, že její existenci věda zatím jen tuší. Toto moře, které někteří nazývají metaverzem, zahrnuje nebo možná spíše spojuje všechny vesmíry. Překračuje to, co Jung nazýval kolektivním nevědomím, a přesto ho v sobě obsahuje. Je paradoxně zároveň „větší než velké“ a „menší než malé“, je spjato s rozlehlými vesmírnými galaxiemi i s nejmenší částečkou hmoty. Starší tradice ho nazývaly Duchem, Duší nebo Kosmickým vědomím – hlubší psychickou realitou, k níž patří náš vlastní život a o níž většinou bohužel nevíme.

Tato řada dvanácti seminářů se zaměřuje na:

Co je duše? Duše je matrice vědomí a archetypální princip:

• vztahu

• spojení

• obsahování/bezpečného prostoru (containment)

• přitažlivosti

• participace

Máme následující vrozené schopnosti, které zprostředkovávají vše, co prožívá Duše:

• instinkt

• intuici

• emoce

• cítění

• empatii

• schopnost představovat si

Ženský obraz Duše nese hodnoty srdce. Ty lze definovat jako:

• moudrost

• krása

• spravedlnost

• soucit

• instinkt léčit, pečovat, chránit a opatrovat

• schopnost milovat

Koncept Duše coby ženské kvality, která poskytuje bezpečný prostor, má kořeny ve Velké bohyni nebo Velké matce doby bronzové (viz seminář 2). Duše v nejširším slova smyslu představuje základ neviditelné a jemňoučké sítě vztahů, která propojuje život vesmíru s životem planety. A tato síť propojuje náš lidský život způsobem, který věda dosud nechápe, s matricí života celé planety a dále s nesmírností života vesmíru, a možná s mnoha dosud neobjevenými vesmíry či dimenzemi.

Čím jsme napojeni na tuto větší síť? Instinktem, má ho každý z nás. Jeho prostřednictvím hledáme vztahy, to on reaguje na přitažlivost lidí, myšlenek či mýtických obrazů. Schopností představovat si, cítit, vytvářet intuitivní asociace a spojovat věci, které se nám jeví jako příbuzné. Tvořivost vychází z těch nejhlubších zákoutí instinktu a citu. Právě naše touha po porozumění a schopnost cítit a představovat si nás nejtěsněji spojuje s přírodou a vesmírem. Cit a intuice navazují kontakt s realitou, která je na první pohled mimo dosah mysli, slouží jako kabel, jímž jsme připojeni k této hlubší realitě. Později můžeme zkoumat a pokusit se pochopit, co nás přitahuje, co dává našemu životu hluboký smysl. Které části těla se dotknete, když se vás někdo zeptá: „Kde sídlí vaše pocity?“ Většina lidí si instinktivně přiloží ruku buď na srdce nebo na střed hrudi.

Pro Řeky byla duše vzduchem – dechem života: nazývali ji psyché. Římané měli pro duši název anima. Obě tato podstatná jména jsou ženského rodu. Oxfordský slovník definuje duši jednotlivců (staroanglicky sawol, sawl) jako:

• oživující princip u lidí a zvířat

• princip myšlení a jednání u lidí (odlišný od těla)

• sídlo emocí a citů (kvintesence, jádro nebo srdce člověka či místa)

• duchovní část naší bytosti

• část nás, která přežije smrt těla a může v budoucím stavu prožívat štěstí nebo utrpení

• beztělesný duch zesnulé osoby

Slovo „nevědomí“ použil Jung, aby se přiblížil vědeckému chápání dosud ne zcela rozpoznaných nebo pochopených aspektů vědomí. Nebyl to nový pojem, objevil se již v průběhu devatenáctého století v dílech některých spisovatelů a filozofů. Dnes se však často používá v omezeném, klinickém smyslu, který se vztahuje pouze k osobní psychice. Dokonce i mezi jungiány může slovo „nevědomí“ ztrácet širší rozměr významu, který kdysi mělo slovo „Duše“ jako anima mundi neboli duše světa, jak si ji kdysi představovali básníci, vizionáři a filozofové.

Mně zde však jde o širší pojetí Duše jako univerzální spojující matrice poskytující bezpečný prostor, které je třeba zasadit do kontextu planetární a galaktické evoluce. Abychom pochopili náš vztah k této velké vesmírné matrici, musíme se vrátit na samotný počátek evoluce a sledovat celý proces vesmírné, planetární a lidské evoluce v průběhu přibližně 12-15 miliard let. (Tento materiál není součástí tohoto semináře. Zájemce bych odkázala na knihu Příběh vesmíru od Briana Swimma a Thomase Berryho). Chtěla bych zde však říci, že je důležité vědět, že máme hvězdný původ, že jsme ve své podstatě, dokonce i ve složení našich fyzických těl, hvězdnou hmotou – hvězdným prachem.

Pohádky jsou velmi staré, jejich kořeny určitě sahají do doby neolitické, možná dokonce paleolitické. Promlouvají k nám hlasem duše a mají mnoho významových rovin. Domnívám se, že v tomto příběhu je princ představitelem slunečního principu vědomí vyjádřeného jako hledající lidská mysl (logos), která vždy pátrá po smyslu, snaží se prozkoumat všechny aspekty vesmíru, v konečném důsledku však hledá opětovné spojení se svým ženským protějškem – duší – stejně, jako se Odysseus snažil najít cestu zpět ke své ženě Penelopě.

Šípková Růženka symbolizuje lunární princip duše, citové hodnoty (eros), které nebyly považovány za racionální, nebyly tudíž zásadní pro naše vnímání reality. Zároveň symbolizuje další rozměr skutečnosti – onen tajemný jiný svět, který je mezičlánkem mezi fyzickým světem a hlubokým základem bytí. Z něj vznikl náš svět, to on představuje jeho archetypální základ. Právě takto to vnímali mystici všech náboženských tradic. V podstatě je tato pohádka mýtem o svatbě Slunce a Měsíce. Jádrem příběhu je prastará lunární představa smrti a regenerace: Měsíc je „nejkrásnější princezna na celém světě“. Temnou fázi měsíce symbolizuje spící princezna a její dvůr. Sluneční princ probudí spící princeznu – svou nevěstu (půlměsíc) – a spolu s ní procitne i celý dvůr. Objevení se „nového měsíce“ můžeme chápat jako metaforu nové fáze vývoje vědomí.

Pradávná obraznost příběhu o Šípkové Růžence vetkaná do struktury nejrůznějších mýtů a pohádek má svůj původ v rituálech doby bronzové – rituálech posvátného manželství a rituálech, které oplakávaly každoroční smrt života země a jeho obnovu na jaře. Kde tento příběh vznikl a jak se po staletí předával z generace na generaci? To nevíme. Obraz posvátného sňatku krále a královny či prince a princezny byl však z dávných mýtů a rituálů doby bronzové přenesen také do alchymie, gnosticismu a kabaly.

Mám pocit, že v dnešní době spící dvůr symbolizuje západní civilizaci nebo možná celý moderní svět, v němž je ženská hodnota – Duše – již po mnoho staletí zakletá. V tomto semináři se budu zabývat probouzením Duše a naším procitáním během posledních padesáti let, kdy si pomalu existenci Duše uvědomujeme. Dále se budu věnovat hledání nových hodnot, které musí nahradit ty, jimiž se dnes naše společnost řídí, pokud chceme jako druh přežít. V jednom z pozdějších seminářů se zaměřím na mytologii a význam draka, jehož nevědomé archaické reflexy podstatným způsobem ohrožují naše přežití na této planetě.

Tento magický příběh vnímám jako metaforu naší doby a naléhavé potřeby sňatku mezi naší hlavou a srdcem, mezi naším solárním myšlením a lunárním cítěním – mezi naší racionální myslí, která nezná hlubší rozměr a stala se sterilní a strnulou, a naší imaginativní, instinktivní, tvořivou duší. Spatřuji v něm i metaforu smíření ducha a přírody nebo opětovného spojení mužského a ženského aspektu ducha, k jejichž postupnému odštěpení došlo během posledních čtyř tisíc let.

Tento příběh nám tedy nabízí obraz dvou aspektů naší bytosti, které je třeba spojit. Musíme získat zpět ztracenou ženskou hodnotu. Dokud tak neučiníme, neuvidíme život takový, jaký skutečně je, a nebudeme vědět, kdo jsme. Ve starověkých kulturách si lidé představovali celý kosmos jako živou bytost a věřili, že viditelný svět je projevem toho neviditelného kauzálního, jehož věčný život do něj neustále proudí. Všechno – rostliny, zvířata i lidé, planety, Měsíc, Slunce i hvězdy – bylo posvátné, protože vše bylo součástí univerzální duše, ohromné sítě života.

V židovsko-křesťanské i islámské kultuře však obraz bohyně, která byla nositelkou tohoto principu univerzální Duše, již bezmála tři tisíce let chybí. Vytratilo se téměř vše, co obraz božské Matky v kulturách doby bronzové představoval – především pocit imanence ducha v přírodě. Dopady této ztráty na civilizaci jsou nevyčíslitelné, protože to, co bylo kdysi chápáno jako Velká matka – celá příroda a její tajemství – začalo být vnímáno jako od ducha oddělené a zbavené posvátna. Naše náboženské tradice postihla nemoc, protože vyloučily ženský princip z konceptu božství a pohlíží na přírodu a hmotu jako na něco podřadného duchu a vyprázdněného od božství. Následkem toho, že jsme zavrhli bohyni a uvěřili, že duch je zcela oddělený od přírody, jsme postupně ztratili pocit, že jsme součástí přírody, která nám poskytuje bezpečný prostor, i pocit, že život na zemi je posvátný, protože je oživován a udržován duchem, že je projevem či zjevením ducha.

Mezi naší hlavou a srdcem vyrostlo husté trní. Tato neprostupná bariéra dokládá, jak obtížný tento úkol je. Trní vnímám jako soubor náboženských a vědeckých přesvědčení, která v současnosti nabízejí ustálený a neúplný pohled na realitu. Na jedné straně stojí křesťanství, které ve svém důrazu na víru a službu opomíjí potřebu vnitřního a přímého vztahu s duchem a nikdy nevěřilo, že podstata světa je božská. Představuje Boha jako stvořitele stojícího mimo přírodu a nás samotné. Člověk je padlý a hříšný už samotným aktem plození; není ve své podstatě božský, ale je vykoupen obětí Krista, Božího Syna, ovšem pouze za předpokladu, že je křesťanem a vyznává křesťanskou víru.

Poslední dvě století byla poznamenána zejména „smrtí“ Boha neboli ztrátou transcendentní hodnoty a systému víry v bezpečný prostor, které bezmála 3 000 let charakterizovaly západní civilizaci. Morální hodnoty spojené s tímto systémem víry byly zavrženy – nastala morální anarchie. Vakuum vzniklé absencí transcendentní hodnoty vyplnily sekulární systémy víry, které způsobily obrovské utrpení a oběti na životech, a také temnou noc duše milionům lidí. Rozpad starého systému však vybízí k formulaci nové vize reality, která by zahrnovala podstatu toho, co bylo dříve starými náboženskými tradicemi opomíjeno.

Trní má ještě jeden aspekt: systém víry ve vědecký redukcionismus, který dnes vévodí západní sekulární společnosti. Tento systém víry považuji za konečný výsledek dlouhodobého oddělování ducha od přírody, mysli od hmoty. Naše společnost jako vůbec první neuznává transcendentní princip lidské mysli a nevěří, že viditelný svět je řízen a ovlivňován neviditelným rozměrem. Místo toho věří, že vesmír je vůči nám lhostejný a že jsme produktem neosobních sil působících na neživou hmotu. Atomy jsou částice bez života, které se náhodně vznášejí v náhodném vesmíru. Jsme prostě produktem genetické, sociální a environmentální podmíněnosti. Ve vědeckém redukcionismu (nikoli ve vědě jako takové) myšlenka dominance a kontroly postupně překryla a potlačila instinkt ke spojení a účasti. Descartes nám dal koncept já jako subjektu a světa jako objektu a řekl, že chce z člověka udělat pána a vlastníka Země. Podle tohoto redukcionistického přesvědčení jsou Země a její zdroje určeny k tomu, abychom s nimi nakládali a využívali je podle svého uvážení. Když zemřeme, je to náš konec. Jsme jen tělo a mozek. Vědomí smrt nepřežije, zaniká. Tento systém víry vykazuje silný fašistický prvek, protože každý jiný systém víry je jím vesměs zesměšňován a odmítán jako nepodstatný a zastaralý. Je více než zřejmé, že totalitní ideologie opět vystrkuje růžky a uzurpuje si stále větší vliv na naši současnou sekulární společnost. Tato redukcionistická věda neboli scientismus má jen málo společného se skutečnou vědou, ačkoli tvrdí, že nám předkládá „pravdu“.

Pohádka o Šípkové Růžence nám ukazuje, že husté trní ve správný okamžik a před správným člověkem rozkvete, rozestoupí se a otevře mu cestu. Myslím, že se nacházíme v přelomovém okamžiku. Hluboký lidský instinkt se v nás pokouší obnovit rovnováhu a celistvost tím, že nám ponouká hodnoty zakotvené v jiném vidění reality. Ve společnosti dochází k postupnému obnovování smyslu pro posvátno. Probouzí se v nás vědomí toho, že mezi námi a větším planetárním organismem, na němž závisí náš život i život všech biologických druhů, existuje vztah. Rodí se nové vědomí – začínáme si uvědomovat, že jsme vzájemně propojeni a že jsme součástí ohromné skryté sítě života.

V posledních zhruba sto letech se na scéně objevilo pár lidí – nepatrný zlomek světové populace –, kteří začínají naslouchat svému instinktu, jenž nás vybízí, abychom opustili starý vzorec ovládání a podmaňování si přírody, chceme-li, aby náš druh přežil. Drobná semínka změny zasetá těmito jednotlivci pomalu klíčí a přinášejí změnu ve společnosti jako takové, i když je na první pohled nepatrná. Někteří z nás propadají pocitu beznaděje a zoufalství, připadají si bezmocní, neschopni běh událostí změnit. Jiní se uchylují k slepému fanatismu a touze po absolutní moci. A další jsou natolik zaměstnáni plněním každodenních povinností a slepým sledováním povrchních cílů propagovaných naší společností, že nemají čas přemýšlet o čemkoli hlubším.

V posledních padesáti letech se soustavně připravuje půda pro proměnu našeho vztahu k planetě. Lidé se sdružují s cílem ochránit Zemi před důsledky lidské nevědomosti a chamtivosti. Vytvářejí nový kolektivní celek, který již nemá kmenový charakter. Jeho členy drží pohromadě sdílené hodnoty a společný závazek k jejich prosazování. Toto globální společenství zainteresovaných jednotlivců mi připomíná „prince“. Z jejich mezinárodní spolupráce ve prospěch života vzešla dnešní podoba posvátných strážkyň a strážců Země – posvátní jsou proto, že jsou součástí vesmíru, který opět začíná být vnímán jako posvátný. Všude tam, kde se k prosazování těchto nových hodnot používá násilí, lidé setrvávají ve starém polarizovaném a antagonistickém způsobu myšlení, zatím si neosvojili novou cestu smíření, dialogu a integrace.

Tento silný impuls duše ke změně a transformaci nabírá na síle a je doprovázen integrací znovu objevené ženské hodnoty s vládnoucí mužskou hodnotou, díky čemuž se začíná měnit naše vnímání reality. K této transformaci vědomí vyvolané mnoha jedinci reagujícími na potřebu vyjádřit jiné hodnoty a hlubší vnímání reality – probudit se a uvědomit si existenci duše – podle mne dochází v následujících dvanácti oblastech:

1. ZNOVUOBJEVENÍ ZTRACENÉ ŽENSKÉ PODOBY BOŽSTVÍ A NOVÁ DEFINICE DUCHA, nikoli jako něčeho nám na hony vzdáleného, co je zcela mimo nás, ale prostě všeho – jak neviditelného, tak viditelného. Stvořitele a stvoření, tvůrce a proces nelze od sebe oddělit. Začínáme si uvědomovat, že při zkoumání hmoty a sebe sama možná poznáváme projevený aspekt Boha nebo Ducha.

V roce 1950 bylo v reakci na dokument podepsaný osmi miliony katolíků vydáno dogma o nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší. O čtyři roky později byla jmenována Královnou nebes. Pro Junga byla tato událost symbolickým povýšením ženského archetypu či principu, zosobněného Pannou Marií, na úroveň ducha. Předpokládal, že tento hieros gamos neboli posvátný sňatek mužského a ženského aspektu života předznamenává hlubokou proměnu lidského vědomí, která se brzy viditelně projeví v kolektivním životě lidstva. Dalším potvrzením, že tento impuls v kolektivní psychice nabývá na síle, byla petice předložená papeži v srpnu 1997 požadující vyhlášení dogmatu o spoluvykupitelství Panny Marie.

Popud k tomuto „hnutí bohyň“ vzešel od žen, které hluboce znepokojovala absence ženského aspektu božství v židovsko-křesťanském božstvu a cítily potřebu navrátit posvátný rozměr Zemi i jim. Výrazným způsobem přispěly k oživení konceptu duše.

2.  NAVRÁCENÍ POSVÁTNÉHO ROZMĚRU PŘÍRODĚ: PROBOUZEJÍCÍ SE POCIT ODPOVĚDNOSTI VŮČI PŘÍRODĚ.  Obnovení prastarého instinktivního vědomí vzájemné závislosti a propojení všech věcí. Newtonovské dědictví vnímání hmoty jako něčeho odděleného od nás samých je nahrazováno myšlenkou, že se zásadně podílíme na tom, co pozorujeme. Vynořuje se a sílí pocit odpovědnosti vůči ostatním druhům, čemuž přispívají velkolepé pořady, které na BBC uvádí významný biolog David Attenborough.

Řada vlivných knih vyzývá proměně našeho přístupu k Zemi a k přírodě, přičemž vychází z poznání, že život sestává ze vzájemně protkaných vztahů a že pozorovatel je neoddělitelnou součástí toho, co pozoruje. Jako první začala v roce 1963 bít na poplach bioložka Rachel Carson svou knihou Tiché jaro. Upozornila na vzájemnou závislost lidské, živočišné a rostlinné říše a na rizika kontaminace vzduchu, půdy a oceánů nebezpečnými chemikáliemi, které se v té době hojně a bez rozdílu používaly k hubení hmyzu. Zpochybnila vědecký mýtus o nadvládě nad přírodou, který se podle ní zrodil v neandrtálské éře biologie a filozofie, kdy se mělo za to, že příroda existuje pro pohodlí člověka. „Máme obrovskou smůlu,“ napsala, „že se tak primitivní věda vyzbrojila těmi nejstrašlivějšími zbraněmi a že je obrátila proti hmyzu a také proti zemi.“ Strašlivý hněv, který svou knihou vzbudila, svědčí jak o hloubce lidské nevědomosti o vzájemně propojených systémech života na planetě, tak i o velké síle zakořeněných postojů, které se brání jakémukoli impulsu ke změně. Rachel Carson nás varovala před nebezpečím, jež hrozí, když zasáhneme do rovnováhy, která v přírodě existuje. V předmluvě k vydání knihy Moře okolo nás z roku 1961, která poprvé vyšla v roce 1950, varovala před důsledky ukládání zbytků jaderných zbraní do moře: „Když moderní člověk odhalil tajemství atomu, ocitl se před děsivým problémem – co dělat s vedlejšími produkty štěpení atomu, nejnebezpečnějšími materiály, které kdy v historii Země existovaly. Stojí před ním závažný problém, zda se dokáže těchto smrtících látek zbavit, aniž by se Země stala neobyvatelnou.“

3. SÍLÍCÍ POVĚDOMÍ ŽEN O JEJICH HODNOTĚ A A VĚTŠÍ ZAPOJENÍ ŽEN DO SPOLEČENSKÉHO DĚNÍ, COŽ SPOLEČNOST NESMÍRNĚ OBOHACUJE.  Ženy však vstupují do světa vytvořeného výhradně muži, snaží se mu přizpůsobit, jenže to s sebou nese riziko, že se budou snažit kopírovat nabízený mužský model a zapomenou na své vlastní jedinečné hodnoty. Na druhém konci spektra, zejména v oblastech ovládaných fundamentalistickým islámem, je život milionů žen stále poznamenaný propastnou chudobou a ženám je odpírán přístup ke vzdělání a svobodnému uplatnění jejich talentů.

4. MĚNÍCÍ SE VZTAHY MEZI MUŽI A ŽENAMI. Dávný archetypální vztah mezi muži a ženami se mění a místo ovládání a podřízenosti se klade nový důraz na partnerství. Muži již ženami tak neopovrhují. Ženy dnes nejsou finančně tak závislé na mužích. To však platí jen o nepatrné části ženské populace. Miliony, ne-li miliardy žen žijí v otroctví, bídě a útlaku a jsou vystaveny omezujícím kmenovým a náboženským zvykům a přesvědčením.

5.  ZNOVUNALZENÍ DUŠE: ODRÁŽÍ SE V NÁRŮSTU ZÁJMU O PSYCHOTERAPII A O NEJRŮZNĚJŠÍ ZPŮSOBY, JAK LÉČIT LIDSKÉ UTRPENÍ.  Hlubší pochopení psychiky a větší vhled do oblastí, v nichž jsme stále ovládáni nevědomými komplexy. Zaměření na utrpení dětí a uvědomění si, že většina násilí, které ve společnosti odsuzujeme, je důsledkem našeho zanedbávání jejich citových a duchovních potřeb. Duše si klade pět základních otázek:

Těmito otázkami se zabývá mnoho lidí.

6. ZÁJEM O TĚLO A UZDRAVENÍ ROZŠTĚPU MYSLI A TĚLA: pradávné tradice léčení se dostaly do Evropy a Ameriky z Číny, Tibetu a Indie. Indická medicína (ájurvéda) a čínská akupunktura či léčba bylinkami vytvořily základ alternativní medicíny, která se zaměřuje na léčení těla a duše jako jednoho organismu a také na prevenci nemocí.

7. INTEGRACE RŮZNÝCH RAS, NÁBOŽENSKÝCH TRADIC A ETNICKÝCH SKUPIN. Jedná se o zásadní změnu v celoplanetárním měřítku, která ještě zdaleka není dokončena. Se zrychlujícím se globálním oteplováním bude docházet k obrovským přesunům obyvatelstva a stále většímu míšení ras.

8. VLIV VÝCHODNÍCH TRADIC NA ZÁPAD:  hinduismus, buddhismus, tibetský buddhismus a súfismus. Ty přinesly myšlenku přímého spojení/komunikace (communion) s transcendentním rozměrem. Buddhistické, taoistické, hinduistické a súfijské texty jsou hojně překládány jednotlivci ze Západu i Východu. Mnozí učitelé z Východu, včetně řady tibetských, založili na Západě svá centra. Vliv jógy, čchi-kungu, různých přístupů k meditaci.

9. OBNOVA ŠAMANSKÝCH TRADIC PRVNÍCH NÁRODŮ – Severní a Jižní Amerika, Austrálie, Afrika.

10. BUDÍCÍ SE SOUCIT S CHUDÝMI, STRÁDAJÍCÍMI A VYKOŘISŤOVANÝMI LIDMI NA CELÉM SVĚTĚ. Rostoucí tlak na vlády, aby jednaly eticky a s ohledem na blaho planety. Účast (prostřednictvím svědectví v televizi) na utrpení lidí ve vzdálených oblastech. Uvědomění si neskutečného utrpení obětí válek, často označovaných jako „vedlejší škody“. Ještě nás čeká mnoho práce.

11. ROZŠÍŘENÍ HRANIC „RACIONÁLNÍHO“, ABY OBSÁHLY I TO „NERACIONÁLNÍ. ZÁJEM O ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI. Otázka přežití vědomí po smrti. Fascinace UFO a kruhy v obilí. Einstein kdysi řekl: „To, co je dnes paranormální, bude zítra normální.“ Tento zájem odráží něco, co je pro našeho zkoumavého ducha podstatné a co nelze cenzurovat ani potlačovat, jakkoli se o to někdo pokouší.

12. VZNIK NOVÉHO PARADIGMATU REALITY, KTERÉ FORMULOVALA SKUPINA ZAINTERESOVANÝCH VĚDCŮ A FILOZOFŮ –  mj: David Böhm, Frithjof Capra, Rupert Sheldrake, Danah Zohar, Brian Goodwin, Amit Goswami, Candace Pert, Thomas Berry, Huston Smith, Richard Tarnas, Brian Swimme, Ken Wilber, Deepak Chopra, Ervin Laszlo, Elizabet Sahtouris.

Všechny tyto vlivy a mnoho dalších, na které není v tomto semináři čas, přispívají k léčení rozpolcenosti lidské psychiky a společnosti mezi myslí a duší, duchem a přírodou. Ve skutečnosti je nelze od sebe oddělit, protože jsou vlastní psychickému impulsu, který bych nazvala znovuobjevení ženského principu. Návrat něčeho, co bylo nemocné, oslabené či zmrzačené, co se nyní uzdravuje. Něčeho velmi cenného, co bylo ztraceno a nyní se znovu vynořuje. Dá se očekávat, že tomuto impulsu k návratu a uzdravení bude kladen tvrdý odpor, protože staré návyky, ať se týkají myšlení anebo chování, jsou velmi hluboce zakořeněné. Znovuobjevení ženského principu z velké části razí jednotlivci, kteří pracují v relativním utajení. Společnost a zejména média ho zatím neuznávají a nepřijímají jako vědomý cíl. Nespočet milionů lidí si tyto problémy stále neuvědomuje. Osud Země, znečištění oceánů, mizející lesy a druhy, blaho zvířat, to vše je možná nechává chladnými. Ještě neobjevili ztracený instinkt účasti na životě přírody. Těm, kteří vyznávají a hájí jiný pohled na život, se někdy i vysmívají anebo se jim vyhýbají. Přesto roste počet lidí, kteří se zajímají o ochranu křehké ekologické rovnováhy Země. Stále více si uvědomujeme, že chemikáliemi a pesticidy otravujeme Zemi, moře i svá vlastní těla, že si svou neustálou agresivitou vůči sobě navzájem a zhoršováním životního prostředí přivoláváme vlastní zkázu. Změna klimatu se stává skutečností.

Aktivace ženského principu je patrná ve všech těchto různých směrech kolektivního úsilí, ale ráda bych zde spojila obraz Ženy s obrazem svatého Ducha Moudrosti.

Probudit se do přítomnosti a vedení tohoto Ducha svatého znamená stát se ochráncem celého stvoření, navždy opustit starý rozdělující pohled na život a na sebe navzájem a osvojit si radikálně odlišný způsob života, jenž charakterizuje vytvoření vztahu s imanentní Boží přítomností. Někteří lidé ji nazývají inteligencí či vědomím vesmíru, posvátnou myslí nebo kosmickou inteligencí. Jiní jí raději říkají Bůh nebo Bohyně. Já ji během těchto seminářů nazývám Duší vesmíru nebo Duchem svatým, protože podle mne tato slova odrážejí jak univerzálnost Přítomnosti, tak její ženskou kvalitu.

V posledním půlstoletí jsme svědky rostoucího úsilí mnoha zainteresovaných jedinců, kteří se vedeni tímto Duchem svatým, snaží o zodpovězení otázky: „Co můžeme udělat, abychom včas změnili sebe i celou společnost, a zabránili tak katastrofě, jejímiž strůjci jsme my sami?“. Tento seminář zakončím následujícími slovy Alberta Einsteina:

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

RUPERT SHELDRAKE – průkopník vědy nového paradigmatu

Evoluční bioložka Elisabet Sahtouris: Nová definice Boha

ŽENA V SÍLE I JEMNOSTI

SÍLA A MOC v novém paradigmatu

SPIRITUALITA NOVÉHO PARADIGMATU

Kvantový fyzik o spojení vědy a spirituality

Třináct principů duchovní práce