POKRAČOVÁNÍ PŘEKLADU SEMINÁŘE O DUŠI A ZMĚNĚ PARADIGMATU jungiánské terapeutky Anne Baring. Za překlad děkuji Dianě Krausové a Mirce Mimrové.
Anne Baring: Počátky konceptu duše
Kde se vzala myšlenka kosmické duše (psuche tou cosmou), jak ji nazval Platón? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme se vrátit do doby před 25 000 lety a začít zkoumat obraz Velké matky neboli Velké bohyně od paleolitu, přes civilizace doby bronzové až do naší doby. Obraz Velké matky je kořenem konceptu kosmické duše. Jedním z největších problémů při chápání tohoto pojetí duše je skutečnost, že po téměř tři tisíce let neměl obraz Boha – stvořitele vesmíru v židovsko-křesťanské civilizaci – ženský rozměr. To znamená, že se ztratilo vše, co obraz Velké matky v dřívějších civilizacích zahrnoval, tedy především pocit, že duch je imanentní neboli přítomný ve fenomenálním světě. Duch začal být postupně definován jako něco mimo svět, něco vzdáleného, transcendentního, něco mimo přírodu a mimo nás samotné. Navíc byl definován jako mužský a otcovský. Vše, co kdysi v dřívějších kulturách, tedy v neolitických společenstvích a v Egyptě, Mezopotámii, Anatolii, na Krétě a v Řecku doby bronzové, zahrnoval obraz Velké matky, se ztratilo včetně našeho vědomí, že jsme součástí života neviditelné entity, kterou si lidé představovali jako všeobjímající, spojující mateřskou bytost.
Nyní žijeme na konci velké trajektorie, která trvala asi pět milionů let nebo déle a která přinesla postupné odštěpení našeho lidského druhu od matrice přírody a uvědomění si vlastního já či individuality, jakož i vysoce rozvinutého intelektu, tedy všeho toho, co dnes nazýváme lidským vědomím. V tomto procesu jsme však ztratili prastarý pocit účasti na posvátném kosmu. Filozof Richard Tarnas popisuje tento příběh jako heroický vzestup k autonomii, ale zároveň jako tragický pád z jednoty. Dějiny posledních dvou a půl tisíce let Richard Tarnas vidí jako sérii zrodů, které formovaly západní vědomí a západní civilizaci, ale které zároveň přetrhly náš vztah k přírodě a kosmu. Nyní se pokoušíme o opětovné napojení a znovuobjevujeme ztraceného vědomí, že jsme součástí přírody a vesmíru. Ve své knize Passion of the Western Mind (Vášeň západní mysli, česky vydal Inštitút Gaia v roce 2023, pozn. TD) píše:
„Hnací silou mužského vědomí Západu byla snaha nejen realizovat sebe sama a vydobýt si vlastní autonomii, ale také konečně obnovit své spojení s celkem, vyrovnat se s velkým ženským principem života, odštěpit se od něho, ale pak ho znovu objevit a opětovně se s ním spojit, jakož i s tajemstvím života, přírody, duše.“
POSVÁTNÝ OBRAZ ŽENSKÉHO BOŽSTVÍ
Když jsme s Jules Cashford začaly psát The Myth of the Goddes, cítily jsme, že se musíme vrátit k nejstarším zaznamenaným zobrazením, která měla pro lidstvo nejvyšší význam. Chtěly jsme zjistit, kde a proč se posvátný obraz ženského archetypu či principu v západní kultuře ztratil či byl zavržen. Když jsme našly mnohá zobrazení paleolitické Velké matky na obrovském území sahajícím od Pyrenejí na západě až po jezero Bajkal na východě, věděly jsme, že jsme našly náš počátek. Když jsme zkoumaly, jak se tato zobrazení vyvíjela a proměňovala v období od 25 000 let př. n. l. až do současnosti, začaly jsme chápat, že postava bohyně ztělesňovala vizi života jako organického, živého a posvátného celku, tedy pohled na život, který se již dávno vytratil.
Kniha The Myth of the Goddes vypráví příběh o tom, jak se v průběhu zhruba 20 000 let obraz božstva postupně měnil z bohyně na boha a jak se bůh začal ztotožňovat s duchem a myslí, zatímco bohyně s přírodou, hmotou a tělem. Obraz bohyně začal vzbuzovat strach a postupně byl odmítán a s ním i ženy a každý aspekt ženské hodnoty. Přesto však od řeckých dob byly duše a příroda vždy zobrazovány v ženské podobě. Nicméně skutečnost, že na rozdíl od boha bohyně byla odmítána a její hodnota snižována, vedla k tomu, že se duch a příroda, mysl a duše, tedy vědomé a nevědomé aspekty psychiky, v lidském vědomí rozdělily a polarizovaly, což v důsledku vyústilo v současnou duchovní, politickou a ekologickou krizi.
Nyní, v této klíčové fázi našeho vývoje se však ženský archetyp vrací. Prostřednictvím vizionářských zkušeností, snového a intuitivního vnímání i vědeckého výzkumu se duši vrací místo, které kdysi měla. Stále více si uvědomujeme vzájemné propojení mnoha různých aspektů života a posvátnosti života, Země, hmoty. V důsledku tohoto nového chápání se náš obraz reality a naše vztahy s planetou a mezi sebou navzájem pomalu proměňují. Návrat tohoto ztraceného aspektu ducha má sílu zemětřesení, otřásá námi v základech a nabádá nás k radikální proměně všech našich přesvědčení a hodnot.
Po staletí byla duše zakleta. Její hlas byl umlčen a její moudrost odmítána. Krása, půvab a harmonie se z našeho světa vytratily. Nyní se však jako Šípková Růženka probouzí, a to jak v nás, tak v naší kultuře. Co od nás chce? V co doufá? Podle mého názoru chce vztah. Tento vztah vnímám jako posvátné manželství; manželství mezi námi a neviditelnou dimenzí reality.
JAKÉ ZKUŠENOSTI SI NESEME V BUŇKÁCH?
Lidské vědomí se vyvíjelo z hlubokého instinktivního základu, kterému říkáme příroda, nesmírně pomalu. Trvalo miliardy let, než se život na této planetě vyvinul do takové podoby, aby mohlo vzniknout vědomí, jaké máme nyní. Než jsme se zrodili jako lidé, byli jsme zvířaty a rostlinami, skálami a mořem. Byli jsme žhnoucím magmatem zemského jádra, a ještě dlouho předtím hmotou hvězd. Všechny tyto zkušenosti si neseme v buňkách našeho těla. Vzhledem k tisícům, ba milionům let lidské evoluce je schopnost přemýšlet o svých činech, představovat si, myslet a uvažovat velmi nedávným vývojem.
Po nesčetná tisíciletí byl potenciál lidského vědomí skryt v přírodě jako semínko zahrabané v zemi. Poté se velmi pomalu začalo oddělovat od přírody, od toho, co Jung nazval „kořenem a oddenkem duše“. Toto oddělení jsme čím dál více prožívali jako stav disharmonie a nesouladu a z něj vzešlo naše současné dualistické, roztříštěné vědomí a strachy a úzkosti, které nás trápí. Ale vzpomínka na jednotu, kterou jsme kdysi poznali, v nás žije dál a projevuje se jako touha po opětovném sjednocení, touha znovu patřit k té větší části. K tomu, abychom lépe pochopili lidský úděl a znovu se spojili s celkem, jsme si vytvořili nejrůznější mýty. Tento evoluční krok můžeme snáze pochopit, když se podíváme na život dítěte, které separací od matky opakuje obrovský evoluční pokrok, kdy si uvědomujeme sebe sama nejprve jako druh, odlišný od života kolem nás, a poté jako jednotlivce, odděleného od kolektivu kmene.
Jak se vědomí vyvíjelo, byly posvátné obrazy pupeční šňůrou, která nás spojovala s kořeny duše. Prvním obrazem, který nás spojoval s těmito kořeny, byla Velká matka. Obraz bohyně měl podobu Velké matky po dobu zhruba 18 000 let v následujících obdobích: paleolitu (40 000-10 000 let př. n. l.), neolitu (10 000-3 500 let př. n. l.) a velkých civilizacích doby bronzové (asi 3 000-1 500 let př. n. l.), tedy obdobích, do kterých jsme nahlédli až v tomto století. Obraz Velké matky představuje celou instinktivní síť vztahů, kterým říkáme život. Lze si ji představit (jak bylo typické pro tyto epochy) jako transcendentní i imanentní jak mimo formy života, tak v nich. Projevovala se v různých podobách, jež neustále obnovovala v cyklickém, nekonečném procesu. Lidé si ji představovali jako lůno života, velkou síť života, rytmický puls života. Život jediného byl životem veškerého. Měsíc a slunce, hvězdy a souhvězdí, rostliny, stromy, zvířata a lidé byly její děti. Ve své bytosti spojovala tři dimenze: nebe, zemi a podsvětí. Tak jako malé dítě žije v poli vědomí matky a čerpá z něj svůj život, tak i my jsme se tehdy nacházeli v poli bytí Velké matky.
LUNA JAKO SYMBOL VELKÉ MATKY
Nejvýznamnější představou spojenou s Velkou matkou byl Měsíc. Měsíc byl světlem zářícím v temnotě; symbolem našeho vlastního lidského vědomí, které touží pochopit tajemství života. Měsíc rodící se z temnoty jako štíhlý srpek byl zobrazovaný jako mladá dívka. Rostl do plnosti jako těhotná žena; opět slábl do temnoty jako stará čarodějnice. Nejstarší záznamy týkající se Měsíce (nalezené v Africe) jsou známy z doby 40 000 let př. n. l. Na základě pozorování měsíčních fází jsme si vytvořili představu života jako stálého, ale neustále se měnícího a cyklického vzorce smrti a obnovy, který vládl všem aspektům stvoření. Díky tisíciletým zkušenostem jsme začali věřit, že se srpek Měsíce znovu objeví a uvědomovat si, že temnota je časem přechodu mezi starou a novou fází života. Začali jsme toto poznání aplikovat na sebe a věřit, že po smrti budeme vzati zpět do lůna Velké matky a znovu se narodíme stejně jako srpek Měsíce. Víra v reinkarnaci možná vznikla právě na základě pozorování měsíce.
Život Velké matky byl věčný jako Měsíc; život zemské vegetace a naše vlastní lidské životy se měnily a ubývaly jako měsíční fáze. Z této dlouhé zkušenosti s měsíčními cykly se vyvinula schopnost představovat si, cítit, myslet, uvažovat, tvořit, tedy nevyčerpatelná tvořivost lidského druhu. Je možné, že právě toto prvotní pozorování Měsíce vedlo ke vzniku mytologie, astronomie, architektury a konceptu božského zákona působícího v celém životě, jež dosáhly geniální úrovně v civilizacích doby bronzové.
Dávno předtím, než vznikly malby, které tak obdivujeme, byla nejposvátnějším místem a středobodem života kmene jeskyně. Symbolicky představovala skutečné lůno Velké matky, tajný, skrytý zdroj její regenerační síly. Velká matka zde přiváděla na svět živé a přijímala zde zpět do sebe mrtvé, aby se znovu narodili. Ve vizích, snech a mystických zkušenostech jeskyně dodnes symbolizuje hlubokou, instinktivní psychickou úroveň, která umožňuje přístup ke zjevení a spojení s úrovněmi vědomí mimo náš běžný dosah.
Cesta ke svatyni byla v těchto jeskyních nesmírně obtížná. Šlo o rituál zasvěcení do tajemství Velké matky, který často vyžadoval hodiny zdolávání úzkých průchodů. Představte si, že se těmito útrobami plazíte a plížíte, námahou lapáte po dechu a jediné světlo v naprosté tmě vám poskytují malé lampičky vyrobené z vydlabaných kostí a naplněné zvířecím tukem a jalovcovými větvičkami. Představte si, jak se bojíte, že by toto světlo mohlo zhasnout. A najednou se vynoříte v obrovském jeskynním prostoru. I dnes, když se člověk pouští na cestu do vzdálených zákoutí jeskyně, často plný strachu z obrovské tmy a obav, že mu zhasne světlo, může cítit to, co cítili lidé v této dávné době. Ocitá se jako oni v lůně Velké matky, v naprostém tichu, v temnotě, v samém srdci života.
V nejzazších částech jeskyně, často prostoru kupolovitého tvaru obrovském jako katedrála, ale někdy i v úzkých chodbách připomínajících útroby, se nám dodnes zachovala dávná velkolepá zobrazení zvířat. Tato zvířata představovala kypící život Velké matky, na němž závisel náš život. Labyrint a spirála se v této rané době staly symboly cesty spojující tento svět s neviditelnou dimenzí lůna Velké Matky. Jsou důkazem, že již v této dávné době jsme si uvědomovali dvě dimenze zkušenosti, tj. tuto pozemskou a druhou neviditelnou, s níž jsme byli spojeni jako pupeční šňůrou.
V období mezi lety 25 000 a 5 000 př. n. l. se obraz Velké matky začíná vyvíjet do tří specifických představ. Jednak měla podobu nebe a jejím zhmotněním byl pták. Lidé si ji také představovali jako zemi a jejím zhmotněním bylo zvíře – zejména lvice a levhart, ale také mnoho menších zvířat, jako laň, prase, dokonce i ježek. Dále měla podobu vody země: vod, které jí padají z prsou představovanými mraky, a vod podsvětí vyvěrajících zpod země. Symbolem vod Velké matky je had, tedy ztělesnění síly života se znovu obnovovat. O tisíce let později má Velká matka stále tytéž základní podoby, jen je stejně jako celá mytologie ženského principu více ztotožňovaná s Matkou všeho. Protože byla přítomná neboli imanentní ve všech formách života, byla přístupná lidským bytostem. Lidé se naučili věnovat pozornost neobvyklým znamením nebo událostem; dívat se a naslouchat nad rámec běžné životní zkušenosti; všímat si souvislostí a vyvozovat analogie, rozvíjet svou intuici a představivost. Jeskyně, oblé vrcholky hor, háje nebo hluboké přírodní štěrbiny v zemi byly považovány za dějiště šamanských rituálů a staly se jimi. Voda, skály, stromy, rostliny, zvířata a ptáci byli vnímány jako živé nadpřirozené bytosti. Lidé k nim mohli promlouvat a naslouchat jejich poselstvím. Dnešní zájem o proutkaření, posvátná místa, a dokonce i vášnivý zájem o zahradničení a vaření v sobě nesou onen prastarý pocit účasti na životě přírody, na životě země.
Velká matka však byla také neviditelným místem nebo dimenzí, do které se dalo dostat pouze spletitou stezkou mezi tímto světem a zdrojem, tedy světem lůna. Kdosi vytesal postavu (asi 4 500 let př. n. l.) s dveřmi a labyrintem na jejím těle, čímž chtěl zobrazit dveře či bránu vstupu do jiné dimenze a cestu, kterou vstupujeme do tohoto světa a odcházíme jí do světa jiného.
ZEMĚDĚLSKÁ REVOLUCE: SETÍ DO TĚLA BOHYNĚ A ŽENY JAKO STRÁŽKYNĚ ŽIVOTA
Neolit je dobou, kdy se rozvinulo zemědělství a chov zvířat. Lidé v této době starou mytologii Měsíce spojovali s cyklem pěstování plodin, kdy světlé a tmavé fáze Měsíce vnímali v souvislosti s úrodnými a neúrodnými fázemi ročních období. Neviditelné semeno zasazené v temnotě zemského lůna se stalo viditelným jako zelené výhonky obilí a poté jako úroda, která byla sklizena a přeměněna v potravu prací mužů a žen. Velká matka byla uctívána v celém neolitickém světě. Všechno, co pocházelo ze země, ať už to byl kámen nebo pramen, strom nebo ovoce, obilí nebo bylina, bylo posvátné, protože v sobě neslo život Velké matky, kterým živila své děti. Žádný druh nebyl nadřazen jinému.
Některé z pozoruhodných chrámů, které lidé postavili v této době, se nám dochovaly do dnes: Stonehenge, Avebury a Silbury Hill v jižní Anglii, New Grange v Irsku, Carnac v Bretani, Hypogeum a chrámy na Maltě byly jedny z nejposvátnějších míst této starověké doby. Jejich konstrukce a význam však ještě zdaleka nebyly plně pochopeny, protože moderní mysl není schopna vnímat přírodu stejným způsobem. Největší obřad roku byl sňatek mezi nebem a zemí, který mohl být zažíván jako sňatek mezi dvěma aspekty Velké matky, a to mužským a ženským, světlým a temným. V té době se ještě slunce nenazývalo bohem a země bohyní. Není však pochyb o tom, že posvátný sňatek mezi sluncem a zemí se slavil v New Grange, kde paprsek slunce za úsvitu o zimním slunovratu pronikl až do nejzazšího místa temného nitra chrámu podobného lůnu. V Avebury (začátkem května) a ve Stonehenge (o letním slunovratu) zahalil dlouhý trojúhelníkový falický stín vržený vysokým kamenem další kámen, o kterém se předpokládá, že představuje bohyni matku. Zkušení architekti, astronomové a inženýři postavili tyto kamenné chrámy jako místa, kde lidé mohli pomáhat procesu, o kterém se věřilo, že iniciuje oplodnění a tím i budoucí úrodnost Země. Tato posvátná místa ukazují, že v centru pozornosti tehdejšího života v západní Evropě byly spíše rituály než potřeba obrany před útokem. Tyto rituály musely být velmi mysteriózní, a to zejména při východu slunce a východu měsíce.
Ženy v neolitu byly úzce spjaty s rytmem setí a sklizně plodin, protože se podílely na tajemném procesu, při němž život vyrůstal v temnotě lůna a znovu se rodil jako jejich dítě. Věřilo se tedy, že ženy magicky napomáhají plodnosti plodin, stromů a zvířat. Byly strážkyněmi života, léčitelkami, uměly používat byliny a masti a ovládaly umění výroby a zdobení keramiky. Složitá symbolika spojovala lunární rytmus ženských těl s lunárním tajemstvím neustálé obnovy života.
JEDNOTLIVÉ BOHYNĚ JAKO ASPEKTY KVALIT VELKÉ BOHYNĚ
Kolem roku 4 500 př. n. l. se začíná objevovat představa mladého boha. Nově vzniklé rituály, jež přetrvaly dodnes, ztotožňovaly mladého boha s obilím nebo plodinami, které každoročně umíraly a znovu se rodily. Později byla kolem představy mladého boha vytvořena rozsáhlá mytologie. V Babylónii se mu říkalo Tammuz, v Egyptě Osiris. Jedno z mnoha jmen, která mu byla dána, bylo „Zelený“. Vyobrazení „Zeleného muže“ se později objevují na střešních bosážích a chórových lavicích evropských katedrál a kostelů jako obraz tvořivého, regeneračního ducha ukrytého v projevech přírody.
V době bronzové, která začala kolem roku 3 500 př. n. l., představuje Velká matka stále ústřední božskou bytost mnoha středomořských kultur. Přestože je stále, jako například Gaia, „Matkou všeho“, začínají se objevovat bohyně, jež dostávají jména, která zosobňují aspekty jejich moci: v Egyptě jsou to Isis, Hathor, Nut a Maat; v Mezopotámii Inanna a Ištar; v Řecku Demeter, Athéna, Afrodita, Artemis, Hekaté a Persefona.
Jeden velký mýtus, který se vypráví v různých kulturách, je příběh o bohyni, která má syna, jenž se v dospělosti stane jejím chotěm. Ten ztělesňuje život vegetace, obilí či plodícího stromu. Jeho sňatek s bohyní matkou spojuje zemi s nebem a obnovuje život země. V Mezopotámii je to Tammuz, jenž umírá obětní smrtí. Bohyně Ištar se ho vydává hledat, sestupuje do podsvětí, aby ho probudila ze spánku nebo ho oživila. V Egyptě bohyně Isis sbírá kousky Osirisova těla a přivádí ho zpět k životu. V Řecku sestupuje Démétér do podsvětí a hledá svou dceru Persefonu. Když se syn, dcera nebo choť vrátí, vyklíčí obilí, rozkvete strom a na zemi se obnoví plodnost. Isis a Ištar byly pojmenovány jako panenské královny nebe a země. Jejich panenství nesymbolizovalo sexuální nevinnost, jak je tomu v naší kultuře, ale nevyčerpatelnou tvořivost života, jehož jednota je obsažena v něm samotném a který se projevuje jako rozsáhlá síť vzájemně propojených procesů a vztahů. Velká bohyně v Mezopotámii v této době nesla jména jako „Zelená“, „Světlo světa“, „Svatá pastýřka“ a „Spravedlivá soudkyně“.
V Egyptě nese bohyně Hathor sluneční kotouč mezi měsíčními (kravskými) rohy, které evokují postavu bohyně v Lausselu, téměř o 18 000 let starší. Pro Egypťany byla Hathor hvězdnou řekou Mléčné dráhy, kterou si představovali jako velkou krávu, jež svým mlékem živí svět. Isis nesla velká křídla své neolitické předchůdkyně a stejně jako ona chránila pohřební komory mrtvých (Tutenchamonova hrobka), neboť smrt si v této době lidé stále představovali jako jeden z aspektů celistvosti života, jeden z aspektů bytí Velké matky. Bohyně Nut každou noc přijímala do svého těla boha Slunce a za úsvitu ho rodila. Byla hvězdnou nebeskou klenbou a přijímala duše zemřelých do svého objetí. Na jednom sarkofágu v Louvru je následující nápis:
Ó má matko Nut, roztáhni nade mnou svá křídla;
Ať se proměním v nepomíjivé,
neúnavné hvězdy.
Ó Velká bytosti, která jsi ve světě mrtvých,
u jejíchž nohou je Věčnost,
v jejíž ruce je Vždycky,
Ó božská milovaná Duše, jež se nacházíš v tajemné propasti,
přijď ke mně.
Řecká bohyně Athéna zdědila po starší neolitické Velké matce symbol hada a ptáka. V Odyssei je mnoho příběhů o tom, jak se Athéna zjevuje Odysseovi jako pták, vlaštovka nebo mořský orel, a vede ho na jeho cestě za shledáním s Penelopou. Zejména sova byla pro Athénu posvátnou (viz sarkofág Haghia Triada na Krétě).
Všechny tyto asociace pocházejí z doby, kdy neexistovalo oddělení mezi Velkou matkou, jež přestavovala Zdroj, a projevenými formami jejího života. Neexistuje žádný stvořitel mimo stvoření. Stvořitelem je jak život přírody, tak skryté síly kosmu, které jsou nyní personifikovány jako bohyně a bohové. Život jako duch a život jako příroda byly prostřednictvím těchto obrazů sjednoceny. Mezi námi a životem kolem nás existoval hluboký pocit účasti. Vizionářství bylo mnohem běžnější než dnes a závoj mezi dvěma dimenzemi prožívání více průhledný. Tyto obrazy ukazují, proč byl život pociťován a prožíván jako jeden a posvátný.
Tisíce žen v době bronzové sloužily jako kněžky v mnoha chrámech bohyň, a dokonce i v chrámech některých bohů. Jedinou kulturou, která nám poskytla představu o tom, jak mohl vypadat život žen v této době, je však minojská Kréta před velkými zemětřeseními a přílivovými vlnami, které ji zničily kolem roku 1 450 př. n. l.. Víme, že v Sumeru, v Egyptě a Řecku žily básnířky, protože se nám dochovaly jejich básně; nepochybně zde byly umělkyně, léčitelky a ženy, které dokázaly cestovat v transu nebo ve snu a přinášet poselství z jiné dimenze.
Na konci doby bronzové byl ženský princip v podobě bohyně jasně definován. Především bohyně představovala velkou matrici vztahů, skrze niž byly všechny aspekty a formy života vzájemně propojeny. I když nebyla nazývána kosmickou duší, právě to představovala. Dále představovala princip spravedlnosti, moudrosti a soucitu. Za třetí, a to je nejdůležitější, byla neviditelnou dimenzí za viditelným světem, které se někdy říkalo „podsvětí“. (1)
POSVÁTNÁ SVATBA
Největším obřadem roku v době bronzové byla posvátná svatba, která symbolicky spojovala nebe a zemi, měsíc a slunce, matku-nevěstu a syna-milence. Při tomto velkolepém rituálu se bohyně a bůh spojili v sexuálním svazku, kde ona byla reprezentovaná královnou jako velekněžkou a on králem jako veleknězem. Tento sňatek symbolicky spojil nebe a zemi, měsíc a slunce, neviditelnou a viditelnou dimenzi, a obnovil tak život na zemi. Extatická poezie a sexuální zobrazení raně egyptských, sumerských a babylonských svatebních hymnů byly předány pozdější kanaánské kultuře a odtud kultuře hebrejské. Nádherná a vášnivá poezie Písně písní se k nám dostala ze sumerského a egyptského rituálu. Při těchto obřadech byla nevěsta vždy matkou a sestrou svého ženicha a on byl synem i bratrem své nevěsty; odtud slova: „Ty jsi uchvátila mé srdce, má sestro, má choti.“ Velký význam, který měl tento obřad pro lidi v oněch vzdálených dobách, můžeme dnes vidět v obrovském zájmu, který vyvolává královská svatba nebo zatmění (viz zatmění jako svatba Slunce a Měsíce).
Shrneme-li si to, znamená to, že po dobu asi 20 000 let až do roku 2 000 př. n. l. je Velká matka předmětem posvátného uctívání a obrovské fascinace. Je zdrojem života, jednoho života, který se projevuje jako život každého a všech. Vitálním projevem tohoto života je sexualita, jež je posvátným, extatickým impulsem odrážejícím vlastní tvůrčí impuls života se neustále obnovovat. Atribut božského se v této době vztahoval na instinktivní proud života. Vše vzešlo z lůna Velké matky. Vše má smysl skrze vztah s Velkou matkou. Vztah neboli spojení se tedy začal chápat jako základní vlastnost ženského principu. Lidé cítili spojení s Velkou matkou jako instinkt, stejným způsobem, jakým dítě cítí spojení se svou matkou. V jejich psychice se nově se rozvíjející prvky vědomí a síla sebereflexe udržovaly ve spojení se staršími, instinktivními vrstvami prostřednictvím obrazu Bohyně a rituálů, které lidi spojovaly s životem kolem nich. Owen Barfield tuto fázi lidské evoluce nazval „původní participací“. (2) Tato, dnes již ztracená, kvalita participační zkušenosti a obraz Velké matky či Velké bohyně byly základem pozdější představy kosmické duše či duše jako všeobjímající matrice, která se rozvinula v platónské a novoplatónské filozofii (Anima-Mundi). Tato starověká mytologie neoddělovala přirozený život a lidskou zkušenost od účasti na božském životě, naopak vycházela ze starověkého poznání, že „vše, co žije, je svaté“ (Blake). Toto poznání neseme hluboko v sobě a znovu ho nyní nabýváme tím, jak se k nám vrací obraz duše.
VELKÝ ZVRAT: ZROZENÍ PATRIARCHÁTU
Přejděme k druhé části tohoto příběhu. Kolem roku 2 000 př. n. l. dochází k obrovské, ničivé změně, která přišla jako blesk z čistého nebe. Blízký východ a východní Středomoří se ocitají v chaosu. Do zemědělských obcí a říčních údolí, kde byla po tisíce let uctívána bohyně, vtrhli „jako hurikán“ nájezdníci přinášející mužské bohy. Měli s sebou koně a válečné vozy. Někteří přišli ze severu, jiní z arabské pouště. Válka a dobývání se staly tématem nového a děsivého věku. Všude panuje strach a zabíjení; všude se ozývá křik hrůzy a utrpení vyvolané vražděním, zotročováním a vyháněním původních obyvatel z jejich domovů. Joseph Campbell tuto dobu popisuje jako „Velký zvrat“. Strašlivá krutost, která provázela tehdejší etnické čistky, je podrobně zdokumentována v kronikách babylonských a později asyrských králů. Jako první ji hrdě zaznamenal král Sargon Akkadský (2 300 př. n. l.).
V tomto novém dějství naší evoluční cesty se Velká matka přesouvá do zálohy, zatímco na scénu nastupuje Velký otec. V Řecku se bohyně Athéna, Artemis, Afrodita a Persefona, které jako samostatné bohyně kdysi zosobňovaly některé aspekty moci Velké matky, nyní stávají Diovými dcerami. Výjimkou jsou pouze Démétér a Gaia, jež si stále status bývalé Velké matky zachovávají. V hebrejské kultuře nahrazuje Velkou matku jako stvořitelku života Velký otec. O nelítostném boji mezi zastánci obou mytologií vypráví Starý zákon. Veškeré obrazy bohyně a odkazy na ni byly zničeny… Hebrejština dodnes nemá slovo pro bohyni.
(Zde Barring nemá pravdu. Hebrejština používá pro bohyni slovo „ela“ , masc. „el“, „bůh“. „Ela“ je mimo jiné druh stromu, neboť bohyně byla uctívána obrazem posvátného Stromu života. Obrazy bohyně a odkazy na ni byly zachovány v původním jazyce, v hebrejštině, kterou zjevně Barring a další feministické autorky neznají. Obraz mužského Boha, „Velkého otce“, byl vyvážen obrazem ženské Boží Přítomnosti, tzv. Šechíny, v mystické interpretační rovině. Celkově také nešlo o tak drastický zlom, jak Barring popisuje. Pozn. TD).
Proč k tomu došlo? Jaké hluboké síly způsobily tuto obrovskou změnu? Potřebovali jsme v této době obraz Boha otce, abychom si vytvořili druh vědomí více zaměřeného na cíl, abychom si osvojili technologické dovednosti potřebné k přeměně a využití prostředí pro naši vlastní expanzi a růst? Byl důvodem, proč tito kočovní lidé vtrhli do úrodných území zemědělských národů, hlad? Byla tato fáze nutná k tomu, aby se člověk vymanil z nevědomého ztotožnění se s kmenem? Proč byla evoluce ženy zbrzděna a evoluce muže urychlena? Pomohl vývoj vědomí směrem od země a přírody a rituálů Velké matky k rozvoji analytické mysli a silného pocitu individuálního já, který máme dnes? Bylo nutné mít takovou mysl? Nebo to všechno byla jen odchylka od naší přirozené evoluční cesty? Představoval děsivý společenský rozvrat této doby faktor, který zapříčinil ztrátu naší důvěry ve Velkou matku?
Bez ohledu na odpovědi na tyto otázky, výsledkem bylo velké urychlení vývoje autonomního já, které se odrazilo v obrazu hrdiny. Pozornost se od té doby upírá na zkoumání světa a vesmíru a na rozvoj obrovského množství duševních a fyzických schopností. Mysl se stává svrchovaně důležitou; je to mysl, která je nadřazená přírodě, ztotožňovaná s Bohem Otcem, mysl, která je čím dál více schopna ovlivňovat a ovládat okolí prostřednictvím myšlenek a technologických objevů. Z psychologického hlediska se v této nové fázi jedná o budování silného, soustředěného ega.
ZMĚNA POHLEDU NA ŽIVOT. LEVÁ HEMISFÉRA, MYSL A EGO.
Hlavními nositeli tohoto nového vědomí jsou muži. Ženy zůstávají blíže starší vizi. Jak se patriarchální přesvědčení postupně prosazuje, tak vše, co souvisí s ženskou hodnotou, je potlačováno a znehodnocováno. Role ženy jako nositelky života ztrácí hodnotu, zatímco role muže, který život dobývá, poroučí mu a kontroluje ho, je vyzdvihována. Ženy se stávají součástí toho, co ovládají muži. Od této doby, až na několik výjimek, zůstal přínos žen kultuře nezaznamenán a byl vymazán z dějin civilizace. Vidíme to v Číně, Indii, Africe, na Blízkém východě, v bývalém Sovětském svazu i v Evropě. Tato situace se začala měnit až v druhé polovině dvacátého století.
Ústřední příběh této fáze začíná mýty o oddělení Země a Nebe. V Sumeru bůh Enlil odděluje své rodiče An a Ki a vytváří tak Nebe a Zemi. V Egyptě bůh Šu odděluje své rodiče Nut a Geb. Ve druhé a třetí kapitole knihy Genesis se v příběhu o pádu člověka objevuje stejný motiv oddělení. Všechny tyto mýty odrážejí obrovskou změnu v lidském vědomí, počátek zcela nového vnímání života, kdy se příroda stává něčím, co má být ovládáno a manipulováno lidskou vynalézavostí, a duch se promítá do vzdáleného božstva na nebi. Od této chvíle je středem vědomí spíše hlava než srdce, což může souviset s rozvojem levé mozkové hemisféry a schopností psát. Zároveň se ústředním motivem mytologie stává heroický jedinec. Nebezpečí této fáze spočívá v tom, že se zde lidské ego odpoutává od svého zdroje v přírodě a kosmu, odděluje se od nich a neuznává žádnou vyšší moc, než je ono samo. Podle tohoto vnímání jsou jediné bytosti, které mají zvláštní vztah s božstvem, pouze lidé, těm je navíc přikázáno vládnout všem ostatním druhům. Toto by bylo v předchozí fázi participace nemyslitelné.
V této nové fázi jsme ztratili starší povědomí o participaci, které nás udržovalo ve stavu instinktivního spojení s naším okolím a s neviditelnou dimenzí, již jsme vnímali jako vše kolem nás. Objev psaní byl přelomem v dosavadním způsobu života. Tato nová dovednost nás naučila myslet lineárně, sekvenčně, ale zároveň jsme ztratili schopnost představovat si, že jsme součástí přírody, a že máme představivost stejně plodnou a neomezenou jako ona. Začali jsme se vidět v roli hrdinů, kteří se musí postavit přírodě, překonat ji, dobýt a ovládnout ji. Pomalu jsme se ztotožňovali s bohem-hrdinou, který zabíjí draka. K rozvratu zemědělských společenství v údolích velkých řek Úrodného půlměsíce došlo zhruba ve stejné době jako k rozvoji čtení a psaní (asi 3 000 let př. n. l.). Chirurg Leonard Shlain, který se dlouhodobě zabýval pozorováním mozkových hemisfér, ve své knize The Alphabet versus the Goddess (Viking, London and New York, 1999) vyslovuje hypotézu, že vynález písma vedl k nadměrnému rozvoji lineárního, analytického myšlení levé hemisféry na úkor imaginativnějšímu, participativnímu vědomí pravé hemisféry. Tento vývoj vedl k převaze všech, kteří měli přístup ke vzdělání, projevil se v nadřazenosti mužů nad ženami, mužských bohů nad ženskými, a nakonec v nadřazenosti Velkého otce nad Velkou matkou. Všude tam, kde se ujalo písmo, docházelo k dobývání, nadvládě, otroctví a hierarchické organizaci. Schopnost psát se rozvíjela mezi písaři a kněžími a po mnoho staletí byla omezena na přibližně 2 % populace. Ženy se číst a psát neučily. Po 5 000 let, jak Shlain říká, „ruka, která držela pero, držela také meč“.
Zaměření na levohemisférové, lineární vědomí znamenalo, že se ztratil dřívější, vyváženější vztah mezi oběma mozkovými hemisférami a pravohemisférový způsob vnímání reality prostřednictvím vztahů a účasti byl degradován a ztracen. Judaistická kultura jako první na světě zavrhla zobrazování boha jako způsob komunikace s posvátnem. Až do vynálezu písma se moudrost a pravda předávaly ústně, od té doby se však za zdroj moudrosti a pravdy považovalo psané slovo, slovo Boží. Naši současnou ekologickou krizi můžeme chápat jako důsledek dávno zapomenuté změny vědomí, která nastala zhruba před 4 000 lety na přechodu mezi dobou bronzovou a železnou.
POTLAČENÍ ŽENSTVÍ V NÁBOŽENSTVÍCH
Následujících 4 000 let je doba zaměřená na zkoumání, expanzi, objevování, dobývání, a především na myšlenku lidského pokroku, na dosažení transcendentního cíle. Předmětem fascinace se stávají schopnost myslet, schopnost konat a schopnost využívat sílu přírody. Mužská podoba nejvyššího božstva nesmírně posilovala postavení mužů, kteří také byli hlavními nositeli tohoto nového vědomí. Ženy zůstávaly blíže starší vizi, blíže participativnímu vědomí a vztahu k přírodě. Nyní však byly považovány za podřízené a v důsledku toho byly společensky degradovány a prakticky zotročeny, staly se poddanými svých manželů. Judaismus a křesťanství kněžky spolu s bohyní zapudily. Ještě nedávno jsme byli svědky těžkého boje o navrácení posvátné role ženám. Řecko kněžky zachovalo, ale vykázalo ženy z účasti na veřejném životě a ze společenských vztahů s muži. Jak si nová víra upevňovala svou pozici, bylo vše, co souviselo s ženstvím, postupně potlačováno, znehodnocováno. Role ženy jako nositelky života a pečovatelky o něj byla devalvována, zatímco role muže, který život dobývá, řídí ho a ovládá, byla vyzdvihována. Ženy se staly součástí toho, co ovládali muži.
Je nezbytné si uvědomit, že za tento proces nelze nikoho vinit. Potřeba či touha přisuzovat vinu je jedním z rysů oné fáze separace neboli fáze duality, která je nyní nahrazována novou fází opětovného spojení. Jak muži, tak ženy si z fáze separace nesou zranění a nevědomé naprogramování.
Jeden konkrétní hrdinský mýtus, datovaný kolem roku 1 700 př. n. l., vypráví o tom, jak se tento vývoj projevil v mytologii. V tomto babylonském mýtu o stvoření světa zvaném Enúma eliš, Marduk, mladý sluneční bůh, zabije Tiamat, velkou dračí matku, tím, že jí do otevřených úst vstřelí šíp, který jí roztrhne břicho a rozpoltí srdce. Marduk hodí její mrtvolu na zem, stoupne si na ni a rozpůlí ji jako rybu, přičemž z jedné poloviny vytvoří nebe a z druhé zemi. Následně stvoří planety a souhvězdí. Poté, téměř dodatečně, stvoří lidstvo z krve Tiamatina zavražděného syna.
Jedná se o nový mýtus o stvoření plný násilí, který je v příkrém rozporu se staršími sumerskými a egyptskými mýty o oddělení země a nebe a znamená počátek ztráty vztahu k přírodě. Zabití Bohyně-matky nabízí obraz násilí a vraždy jako vzor božského chování. Marduk se stává ideálem macha, vzorem pro všechny budoucí dobyvatele až do dnešních dnů. Tímto mýtem končí cyklický čas kultury bohyň, začíná lineární čas, smrt se stává konečnou a děsivou. V tomto mýtu má stvoření svůj počátek a bude mít svůj konec. Formuje se jím paradigma konfliktu mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, jenž prostupuje Starým zákonem a mytologiemi v Indii (Mahábhárata) i na Blízkém východě. Vytváří se tak paradigma duality a protikladu mezi duchem a přírodou, světlem a tmou na dalších 4 000 let. Toto paradigma zdůrazňující dobývání přírody, území a nepřátel stále ovládá naši stávající kulturu.
(Zde také nemá Barring pravdu. Židovské paradigma zachovává starověkou celistvost, což ale zvenčí člověk bez přístupu k textům a způsobu myšlení těžko posoudí a odhalí. Pozn. TD)
Příběh Enúma eliš položil základ polarizace ducha a přírody, mysli a těla na dvě části, jednu božskou a dobrou a druhou „padlou“ a „zlou“. Postupně se „mužský“ aspekt života ztotožnil s duchem, světlem, řádem a myslí, což bylo pojmenováno jako dobro, zatímco „ženský“ aspekt života se ztotožnil s přírodou, temnotou, chaosem a tělem, což bylo pojmenováno jako zlo. Tento bohy posvěcený protiklad vedl také k myšlence „svaté války“, války sil dobra proti silám zla. Doslovný výklad tohoto babylónského mýtu je velmi nebezpečný, protože nabízí obraz násilí a vraždy jako vzor božského chování, čímž potvrzuje, že tento model chování mají lidé napodobovat. Vítězství slunečního boha bylo počátkem nového způsobu života, nového způsobu vztahování se k božství spočívajícího ve ztotožnění se s ideologií vítězství, vítězství nad temnotou, které slunce získává za každého úsvitu. Téma vítězství a překonání zla se stává dominantním tématem všech hrdinských mýtů doby železné, a je tomu tak dodnes.
ODDĚLENÍ PŘÍRODY OD DUCHA
Během následujících 2 000 let se Marduk prostřednictvím asyrské a perské kultury proměnil v transcendentního Boha Otce judaismu, křesťanství a islámu. Stvoření nyní vycházelo ze slova Otce, nikoliv z lůna Matky. Stvořitel byl tak nad stvořením. To je velmi důležité. Jednota života byla narušena. Příroda byla oddělena od ducha. Vnímání posvátnosti země se ztratilo a s ním i vědomí participace, které bylo charakteristické pro dřívější dobu. Vznikla zásadní polarizace mezi duchem a přírodou a mezi racionálními a instinktivními aspekty lidské psychiky. Hluboká rozpolcenost v duši se promítá do kmenových konfliktů. Dobývání a krvavá oběť jsou v kmenovém kontextu definovány jako dobro. Nepřítel je pojmenován jako zlo. Žena je ve válce znásilňována a znesvěcována a stejně je tomu i dnes. A v oblasti náboženství je odchylka od víry určitého kmenového náboženství označována za kacířství a vymítána jako zlo.
Vzhledem k tomu, že tato mytologická historie a její vliv na naši společnost nejsou obecně známy, neuvědomujeme si, jak hluboce ovlivnila náboženství a vědu, ani jak nestabilní je základ, na němž spočívá celá struktura západní civilizace. Je to struktura, která odmítla ženský princip, a v důsledku toho je radikálně nevyvážená, nakloněná na jednu stranu jako šikmá věž v Pise.
Mýtus Enúma eliš zásadním způsobem ovlivnil pozdější řeckou, hebrejskou, perskou a křesťanskou kulturu. Lidské ego, které nechápalo, co se děje, se začalo ztotožňovat s transcendentním božstvem a stále více ztrácelo kontakt s instinktivní matricí, z níž se vyvinulo. Ve strachu a hněvu se obrátilo proti bohyni matce a proti přírodě. Křesťanská církev usilovala o vymýcení animismu a obávala se návratu bohyně. Nezlomná příroda a ženské pohlaví obecně začalo být ztotožňováno s temnotou, neznámem, chaosem, peklem, které je třeba dobýt, podrobit si a ovládnout.
Poslední etapa této historie ovládání vedla k současnému přesvědčení, že neexistuje žádná inteligence, žádné vědomí nebo dimenze mimo naši vlastní mysl, náš druh vědomí. V osobní rovině měl tento vývoj vliv i na oblast našich pocitů a instinktů, již začaly být dávány do souvislostí s tím, co je ženské, temné, chaotické a nebezpečné (hysterie a emocionalita žen). Muži i ženy byli touto mytologií hluboce ovlivněni. Jak muži, tak ženy ztotožňují to, co je ženské s tím, co je podřadné, a povyšují „racionální“ rozum nad „neracionální pocity“. To dalo mužskému archetypu či principu příliš velkou moc v lidské psychice i v kultuře celého světa. Tato mytologie dala základ hysterickému strachu z žen, jenž se projevuje v psychice náboženských fanatiků a má tak tragické důsledky pro ženy, které žijí v místech, kde má tento typ mužů dominantní postavení.
KDYŽ MYSL NECÍTÍ EMPATII S TÍM, CO POZORUJE, A CHCE DOBÝVAT A KONTROLOVAT
Se vznikem tohoto mýtu se válka a násilí stávají endemickými. Současně na různých místech světa vzrůstá touha po dobývání a moci, která je typickou charakteristikou bojechtivého vůdce. Dochází k rozsáhlým společenským a politickým změnám: stěhování do měst a nárůst počtu obyvatel, vznik městského státu a centralizované kontroly, vznik byrokracie, přeměna zemědělců v nevolníky, zotročování válečných zajatců a etnické čistky a masové přesuny podrobeného obyvatelstva. Role válečníka se stává pro muže největším vzorem. Muži, kteří tuto roli nemohli nebo nechtěli žít, museli trpět odmítnutím, hanbou a ponížením. Snad jen zručný řemeslník mohl doufat, že se vyhne odmítnutí. Jediným dalším útočištěm bylo kněžství. Tento proces začal ve třetím tisíciletí před naším letopočtem dobyvatelskými úspěchy Sargona Akkadského a končí Hirošimou, Vietnamem a strašlivými jadernými a biologickými zbraněmi moderního válčení. Dobývání je častým tématem v mediích (dobývání vesmíru; vítězství nad nemocí atd.). Politici stále nevědomky používají archaický jazyk a obrazy konfrontace, dobývání a kontroly. Dobývání se stalo neodmyslitelnou součástí mužské psychologie. Dokonce i evangelické křesťanství a islám přijaly terminologii dobývání.
Mytologie dobývání je také základem moderní vědy, jež nahlíží na hmotu mechanistickým pohledem a je přesvědčena, že hmotu můžeme používat a manipulovat s ní, jak se nám zamane, ať už k dobrému, nebo ke zlému, aniž bychom si uvědomili jakýkoliv vztah mezi pozorovatelem a pozorovaným. Moderní biotechnologie je poháněna touhou „dobýt“ genetické území s cílem obrovského komerčního zisku. Myšlenka vztahu k přírodě je zesměšňována. Myšlenka, že příroda má vědomí nebo že by zdroje planety mohly potřebovat ochranu před naším bezohledným využíváním, je odmítána jako sentimentální nebo hysterická. Tento „objektivní“ postoj k životu, který by se dal charakterizovat jako „machistický“, nelze ve skutečnosti označit jako mužský, protože muži, pokud jsou v kontaktu se svými city, hledají vztah k životu, snaží se ho chránit a nejsou poháněni potřebou podmanit si ho. Velké lékařské a vědecké objevy, stejně jako formulace hodnot respektujících život a jejich podpora, byly učiněny muži, které hluboce znepokojovalo utrpení lidstva. Nebezpečí nastává, když mysl přestane cítit empatii s tím, co pozoruje, a je pak poháněna patologickou touhou po moci a kontrole.
MÁME MOŽNOST SE ROZHODNOUT PRO NOVÝ VZTAH K ŽIVOTU A PLANETĚ
V tomto semináři jsem se pokusila přiblížit dlouhý proces, během něhož se naše lidské já pomalu vynořilo z přírody či života na planetě. Cenou za jeho zrození však byla postupná ztráta smyslu světa i vesmíru a božské přítomnosti v nich. Stvořitel se od svého stvoření stále více vzdaloval, až byl nakonec prohlášen za bezvýznamného a „mrtvého“. Jediným zdrojem smyslu se stala lidská mysl a vesmír je nyní vnímán jako neživý, nemající inteligenci a podléhající mechanickým zákonům.
Ve svém pozdním díle Mysterium Coniunctionis, Jung napsal, že
„konečným osudem každého dogmatu je, že se postupně stane bezduchým. Život chce vytvářet nové formy, a proto, když dogma ztrácí svou vitalitu, musí se nutně aktivovat archetyp, který vždy pomáhal člověku vyjádřit tajemství duše.“ (odst. 488)
V posledních padesáti letech dvacátého století probíhaly přípravy na obrovskou změnu. Tisíce jednotlivců se vydalo hledat to, co bylo ztraceno, zanedbáno nebo vyloučeno z naší kulturní tradice, a znovu tak pro nás objevili mystické a šamanské tradice, které během dlouhých staletí pronásledování bylo nutno skrývat.
Stejně jako magma v roztaveném zemském jádru se odmítaný ženský princip dere nahoru zpod úrovně našich vědomých životů, až se konečně vynořuje do našeho vědomí. V důsledku toho se začínají měnit naše hodnoty a naše chápání sebe sama i našeho vztahu k planetě a vesmíru. Začínáme znovu získávat ztracený pocit účasti na posvátném vesmíru. V této době transformace se objevují obrovské příležitosti, ale také nesmírná nebezpečí. Máme možnost se rozhodnout pro nový vztah k velkému organismu planety, formulovat nové pojetí ducha a jiné chápání přírody a hmoty. Ocitáme se na hraně mezi integrací této nové vize na jedné straně a společenským rozpadem a regresí do barbarství a možná i sebezničením na straně druhé. Na počátku nového tisíciletí se účastníme zrodu nové éry, která má jiné cíle a hodnoty než ta stará, přežitá. Žít v této době je nesmírně vzrušující.
—–
1. In the Dark Places of Wisdom od Petera Kingsleyho, který popisuje Parmenidovu cestu za setkáním s bohyní Persefonou. Viz seznam knih.
2. Owen Barfield, Saving the Appearances: A Study in Idolatry, Wesleyan University Press 1988, Connecticut, USA.
Z anglického originálu přeložily Diana Krausová a Mirka Mimrová.
VÍCE O ANNE BARING NAJDETE ZDE: https://www.annebaring.com/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: