aneb o základní síle našeho světa, racionální myslí nepoznatelné, pro mnoho očí neviditelné.
MOTTO: „A jaký je svět?“ „Rozmazaný, rozostřený, mihotavý, jednou takový, jindy jiný, záleží na úhlu pohledu.“ (str. 322)
Když si vezmete ke čtení knihu polské spisovatelky Olgy Tokarczuk, riskujete, že se vrháte do fascinujícího dobrodružství, které vás vtáhne, odhalí na kost, rozdrtí a nechá rozložené, ať si to pěkně posbíráte. Její Slunce ve Vodnáři a Luna ve Štíru to ani jinak neumí, než jít důkladně do hloubky, do citlivých míst, nervových uzlů, a pomocí jazyka vykreslit imaginativní svět, který je zároveň pronikavý i osvobozující. Tedy pokud mu (a sobě) to dovolíme.
Knihu Empusion, zatím poslední knihu Tokarczuk, jsem dostala od muže k vánocům, ale její čas přišel až s červencovou dovolenou. Prostě jsem si jí vzala, že budu mít klid na čtení beletrie. To jsem netušila, že její příběh se naprosto prolne s naším prožíváním na dovolené. Byli jsme s mužem poprvé v Estonsku, zemi lesů, bažin a jezer. Postupně jsme se propadali do vodního modu, rozvolňovali se fyzicky, mentálně i duševně. Po téměř dvou týdnech osamělého chození v rozlehlých lesích, koupání v rašelinných jezírcích a útěcích před bouřemi a deštěm jsme se energeticky podobali jakýmsi amébám, pokorně naladěným na nekonečně mocnou sílu Živé Přírody, sílu, která prostupuje, zahlcuje, objímá, rozkládá… a především JE. Intelekt se bezmocně choulil v rohu a do popředí vstoupili úžas a vděčnost, spojení a sounáležitost. Ale také – ano – hrůza a děs.
A o tom je kniha Empusion.
PERSPEKTIVA
„Jsme svědky, jak se na jeho štíhlém těle objevují vrstvy oblečení, až nakonec jeho postava, zcela jiná než včera, kašlající a sinalá v obličeji, stojí s rukou na klice, oči zavřené a představuje si, jak by vypadal v očích někoho, kdo by se na ni mohl dívat právě teď. Vypadá dobře – štíhlý mladý muž se světlými vlasy a jemnými rysy v obličeji, v šedých proužkovaných kalhotách a hnědém vlněném žaketu. Po chvíli odhodlaně otevře dveře. Ne, nepovažujeme to za posedlost, nanejvýše za nevinnou přecitlivělost. Lidé by si měli zvyknout, že je někdo sleduje.“ (str. 24)
Čtenáři chvíli trvá, než pochopí, že knihu vypráví vypravěč, jehož pohled „shora“ nebo „zdola“, zkrátka z jiné než lidské perspektivy, je odlišný, než na co jsme zvyklí. Vypadá neosobně, ale není neosobní: je velmi osobní, jen je nepolapitelný, neuchopitelný, nepopsatelný lidskými nástroji jazyka a mysli. Vlastně to téměř celou knihu mysl nepochopí. Kdo/co to tedy je? Znepokojivé tajemství. Přesně jak to vnímá hlavní hrdina – „jako by ho někdo sledoval.“ Observance, která přesahuje lidské měřítko.
To vytváří rámec jakéhosi divadelního představení: pocit, že si nějaké nad-oko vybralo jednu epizodu z milionů příběhů lidského snažení, tam zamířilo fokus, a v jeho podrobném popisování odhaluje zároveň příběh universální. Popsat lidský příběh jako vesmírný příběh, to je umění kvalitní beletrie. Stává se hologramem. A ukazuje nám, že i náš život může být hologram.
ČAS
Čas tak je zároveň velmi konkrétní, ohraničený datem, ale zároveň i přesahující lidské měření. Jsou zde dva časy, lidský a přírodní, historický a mytický. Lidský je strukturovaný – a bytostně cítíme, jak to potřebujeme, abychom se neutopili v nekonečnosti světa a vesmíru. Jak uklidňující je vědět, který je dnes den a že v šest hodin máme být na večeři! Chaosu je vtištěn řád a hmota, naše fyzické tělo, řád potřebuje. Ale zároveň je tu stále přítomný ten čas bez hranic, oceán času a jeho malé i velké cykly, spirály a zákruty. Posvátné a profánní se setkává a mísí, stejně jako vznešené a hrozivé.
„Shodou okolností…nastal okamžik podzimní rovnodennosti, ekliptika se uspořádala tak zvláštním způsobem, že vyrovnala zemskou rozechvělost. Nikdo si toho samozřejmě nevšiml, lidé se starají o důležitější věci. Ale my to víme. …Je to velmi krátký okamžik rovnováhy mezi světlem a tmou, téměř nepostřehnutelný, jeden moment, v němž se složí všechny díly skládačky, naplní se příslib velkého řádu, ale jen na mžik oka. V tomto zrnku času se vše vrátí do stavu dokonalosti, který existoval předtím, než bylo odděleno nebe od země. Ale vzápětí se tato dokonalá rovnováha rozplývá jako odraz na vodní hladině, zakaluje se a soumrak začíná usilovat o noc, a noc získává převahu – teď bude půl roku využívat svou nadvládu a každý večer dobývat nová území.“ (str. 88-89)
Aktéři příběhu vnímají především svůj osobní čas: čas vyměřený smrtelnou nemocí, tuberkulózou. Jak svůj čas prodloužit? Kolik mi zbývá?
A konečně v našem lidském chápání času má zvláštní důležitost skutečnost, že se příběh odehrává od jara do podzimu roku 1913. Čtenář tak ví více než aktéři příběhu: ví, že ti stojí na okraji velké války, černé díry, která pohltí mnohé. Jejich starosti se brzy stanou nicotnými: nemoc není jediná moc, která nad nimi drží meč.
PROSTOR
Podobně prostor příběhu je určen velmi pečlivě a je ohraničen, zároveň je ale universální: mikrokosmos jako součást makrokosmu. Celá kniha se odehrává v malé slezské lázeňské vesnici, v roce 1913 zvané Görbersdorf. Dnes se jmenuje Sokolowsko a od roku 1945 patří Polsku jako výsledek druhé velké evropské války. Skrze popis lázeňského života, zvláště procházek a procedur, se pohybujeme v sevřeném horském údolí, a jako bychom se nemohli svobodně nadechnout – stejně jako nemocní hrdinové. Přitom vnímáme, že příběh tento uzavřený prostor překračuje svojí nadčasovostí. Je tam tolik jazykem vykreslených obrazů, které se dotýkají i našich pocitů, v době o 110 let později!
„Díváme se na ně jako obvykle zespodu, vidíme je jako velké mohutné sloupy, na jejichž vrcholu se nachází jakýsi malý mluvící výčnělek – hlava. Jejich nohy mechanicky drtí lesní podrost, lámou drobné rostliny, trhají mech, rozmačkávají drobná těla hmyzu, který nestačil uniknout před vibracemi ohlašujícími zkázu. Ještě chvíli po jejich průchodu se pod lesním porostem chvěje mycelium, tato veliká, obrovská mateřská struktura si předává informace – kde se vetřelci nacházejí a kterým směrem míří jejich kroky.“ (str. 135)
Zvláštním prostorem se stává les. Je živý, pulsující, tajemný, děsivý. Je to autonomní, svébytný organismus. Obvykle tak neviděný, nevnímaný, přitom sám vidoucí, pozorující. Vnímání jeho hrozivé, proměnlivé povahy upravuje hojně požívaná kořalka, dělaná, jak se později ukáže, mimo jiné z lysohlávek.
Není to řečeno polopaticky a skrze prohlášení, to není autorky styl: vjem a poznání se tvoří jaksi zdola, z podhoubí, spojením tisíců vláken slov, sugestivních, laserově pronikavých popisů, které v nás vyvolávají pocity… a na konci čtení knihy vnímáme, že hlavním tématem je to, o čem se nepíše. To, co není viděno. To, co nevidíme a nectíme jako civilizace dodnes. A platíme za to vysokou cenu. Jazyk jako by zároveň maloval obraz mnoha vrstev, který dýchá, rezonuje, a překračuje tak vymezený čas a prostor.
POSTAVY
Přehled osob příběhu se neobvykle nachází hned v úvodu knihy. Opět je to jako v divadelní hře – „osoby a obsazení“. Jméno a kdo je kdo. Běžnou kurzívou jméno, velkými písmeny role – tak, jak nás to naše společnost učí. Hlavní je, kdo jsi ve společnosti – kam jsi zařazen.
Pak je čára „– A TAKÉ –“ a seznam epizodních postav. Následuje první kapitola. Během čtení knihy zjistíme, že ony epizodní, okrajové, vlastně jen letmo zmíněné postavy, jsou dost možná postavy hlavní. Nebo…? Nastává zmatek, kdo je vlastně hlavní postava a kdo ne. Některé z hlavních postav nakonec skončí v prachu, některé z vedlejších se (znovu) zrodí. Jestli v něčem Tokarczuk ve svých knihách nikdy nezklame, je to nejednoznačnost jejích příběhů – a přitom nevyslovená, tedy neuzavřená jasnost poselství, zachovávající si živou pulsaci. Často v jediné větě – slově – popisu dojde ke katarzi, „co je vlastně dobře“, co slouží životu.
PŘIZPŮSOBENÍ SE – HRA
S postavami, u nichž vlastně postupně není jasné, zda jsou hlavní, nebo vedlejší, nám brzy přijde na mysl téma společenského přizpůsobení se. Příběh je zasazen do doby, kdy se více než dnes dbalo na „správné chování“, kdy se od lidí různých společenských vrstev očekávaly určité způsoby, kdy byly jasně vyslovené i mlčky očekávané normy chování. My už dnes víme, že dvacáté století tyto normy rozbilo: dnes se nacházíme v procesu, kdy přesíváme, co je ještě životaschopné a podporující a co je již stagnující, brzdící. Zároveň ale mnozí lidé stále rádi hrají tyto statutové hry.
Velkým tématem této společenské hry je koncept tzv. „normálního světa“. Něco, co fakticky nikdy neexistovalo, ale je na to odvoláváno neosobními společenskými hlídači ctností. Skutečný „normální svět“ je neustále se proměňující společenská smlouva, jak se budeme chovat v určitých kulturách. Jsme v ní vychováváni, záleží na ní naše přežití. I proto my všichni v hlavě ten obraz držíme a více či méně vědomě plníme, ba někdy i nevědomě vyžadujeme. Vždyť přizpůsobování se, modelování do kulturních vzorců, je příběhem lidské kultury. Když s tím chceme něco udělat, potřebujeme zvládnout ten trik nerozdělovat tzv. viníka – „společnost“, a tzv. oběť – „občana“. V knize Tokarczuk je krásně vidět, jak se to prolíná: i když se některé postavy teoreticky bouří a považují se za důležité, ba výjimečné osobnosti, prakticky vězí v předsudcích, úsudcích a jednoznačných názorech. Tak onu normu utužují. Jev dodnes zjevný.
INTELEKTUÁLNÍ KONCEPTY
„Jeho otec se domníval, že za všechny národní katastrofy, stejně jako za neúspěchy ve vzdělávání může příliš měkká výchova, která s sebou nese zženštilost, přecitlivělost a netečnost dnes módně označovanou jako „individualismus“. To se mu nelíbilo. Počítala se zmužilost, energie, práce pro společnost, racionalismus, pragmatismus… Slovo „pragmatismus“ měl otec obzvláště rád.“ (str. 45)
Hlavní hrdina Mietek, který by tak rád byl normální, ale nějak se do obrazu (tehdejší?) normality kvůli své odlišnosti od dobového chápání „pravého muže“ nedokáže vejít, je paradoxně právě díky své handicapující křehkosti, vnímavosti a přecitlivělosti SKUTEČNÝ gamechanger. Tedy ten, komu se přes sebepochyby a silnou introverzi podaří zachovat sama sebe. Jednou z výrazných linek knihy jsou intelektuální diskuse mužů, hostů penzionu pana Opitze a lázeňských pacientů. Ano, jsou zajímavé, možná i vzrušující, jindy zase dobově omezené až odpuzující, ale jsou především – teoretické. Jak jde kniha pomalu, ale jistě do finále, jsou probírané koncepty víc a víc směšné, uzavřené v jakési salonní diskusní bublině reality slovního cvičení. Realita těla, fyzického světa a prostředí je zcela jiná. A jiná je i realita nevědomí – hlubokého moře pod tenkou vrstvou intelektu a civilizované kultivovanosti.
„Svět se okamžitě zaradoval a nechal vše upadnout v zapomnění – jaký má smysl připomínat si podstatu svých selhání, svůj znepokojivý stín?“ (str. 349)
„…korálový útes, jehož veškeré skutečné bytí se nachází pod zemí.“ (str. 351)
CITLIVOST
„V prsou se mu dmul žal, který se nedokázal proměnit v pláč, v žádnou úlevu, jen ho tlačil zevnitř, ochromoval dýchání. Mezi ním a mrtvou bezhlavou kachnou, z níž kapala krev, bylo totiž jakési tajemné pouto, něco, co cítil v těle, jakési mrákoty a slabost vyplývající z naprosté bezbrannosti. Hrůzu dotvářela krása krví slepeného peří, zázračně se třpytícího v kuchyňském světle, temně modrého a zlatavého, inkoustového a zelenkavého, azurového, safírového – ani pro to nebyl název, ale rozhodně připomínalo křídla Čtyřprstého anděla. Smrt kachny se tak stala rouháním, atentátem na celý svět.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít… „Je to tradiční polská polévka. A hlupák je ten, který ji nezkusí. Kolik energie nám dává!“ radoval se otec. …Je to prosté, pomyslel si Mietek Wojnicz a polkl slzy, které se v jeho křehkém dětském těle smísily se zvířecí krví, být mužem znamená naučit se ignorovat to, co je nepříjemné. To je celé tajemství.“ (str. 146-147)
Mietek je mladý muž s pohnutým osudem, který je postupně odkrýván. Jeho matka zemřela brzy po jeho narození, takže ho vychovává otec, zcela oddaný žádanému obrazu muže té doby. Spolehlivý, přísný, omezený. Stále více máme pocit, že se motýl- syn ocitl v tvrdých dlaních otce, v dlaních, které nejsou schopné reagovat na jeho křehkost, protože ta se zcela vymyká jejich představivosti. Mietkova jinakost je něco, co se má podle otce hrdinně překonat a zvládnout a být „normální“ – tvrdý, odvážný, racionální muž. Žádné záhady, nejednoznačnosti, emoce, pocity. Nejsilnější linkou knihy je tak sebereflexe Mietka tváří v tvář nemoci, spolupacientům, vesničanům, lékaři, lesu, smrti… a jeho znovuzrození. Zcela jiné, než by se konvenčně očekávalo a než by se otcovi líbilo.
Součástí životního příběhu Mietka je neustálé zraňování lidské citlivosti. A čtenáři, vnímaví natolik, že v roce 2024 čtou beletrii a ještě Olgu Tokarczuk, nelehkou to slovní čarodějku, co čtenáři nic nedá zadarmo, jistě vnímají, jak universální je to příběh. V zajetí představ o „normalitě“ a „správných rolích“ zraňujeme a ještě si myslíme, že to děláme pro dobro. Ani si to neuvědomujeme, zhusta protože jsme sami byli zraňováni.
Svět není plyšový gauč. Jak najít rovnováhu mezi zkoušením, překračováním hranic pohodlí, zdravým růstem, výzvami na jedné straně, a zbytečnou tvrdostí, lhostejností, krutostí na druhé straně? Tokarczuk dává odpovědi – opravdovost, spojení s duší, úctu k živému prostředí, odvahu neunikat a odvahu k tvořivé a vědomé imaginaci:
„Všechny tyto záležitosti zaměstnávaly jeho mysl, vtahovaly svět dovnitř, do onoho velkého, chaotického prostoru, jejž si každý člověk nese v sobě jako velké neviditelné zavazadlo, které s sebou vleče celý život, aniž ví proč. Vlastní já.“ (str. 71)
„Vyzývám vás, abyste si vytvořil vlastní smyšlenku, například, že jste dokonalý.“…
„Napadlo ho, že by mohl od tohoto místa začít ještě jednou. Vše od začátku. Od Gliceriiny kuchyně.“ (str. 331)
SOFISTIKOVANÝ VÝSMĚCH MISOGYNSTVÍ
„…Měl vědět, že muži obvykle mívají nějakou ženu, která, ne vždy dobře a zřetelně, podporuje zájmy rodiny z kuchyně nebo z prádelny. …V paměti ji měl jako sotva viditelnou postavu, přebývala tam rozostřená, s nevýraznými obrysy, vždy něčím zakrytá, rozmazaná, v pohybu, šmouha…“ (str. 43)
Tokarczuk nedidakticky, literárně přirozeně, skrze promluvy, diskuse až žvanění mužů odhaluje patriarchální předsudky vůči ženám. Z dnešního pohledu jsou směšné, nespravedlivé, ubohé a kruté: až do 20. století však byly (výše zmíněnou) normou a v některých kulturách dodnes normou jsou. Možná není od věci si čtením zopakovat všechny ty racionální a ještě více iracionální, strachem a zpupností hnané předsudky o ženské nedostatečnosti a podřadnosti, tisíckrát omílané fráze o naší intelektuální méněcennosti a spojení s ďáblem a žábami. Abychom pochopily, jak silné je nevědomí, jak silné jsou programy strachu, jak silná byla manipulace a rozeštvávání mužů a žen proti sobě. A jak potřebujeme nyní vzájemné léčení: naslouchání, poznávání a budování důvěry.
Empusion je vlastně sofistikovaným, elegantním výsměchem misogynství – výsměchem nenávisti vůči ženám: detaily v chování a příbězích mužů ukazují, jak moc jsou oběťmi patriarchálního nastavení mysli i vlastních osobních úzkostí. „…toužili po ženách, ale nevěděli si s nimi rady, a proto je nenáviděli….“ Cesta uzdravování bude ještě dlouhá.
EMPUSION
„Brzy se jeho účastníci rozptýlili do okolí, každý sám, konfrontován s mlhou, šelestem klacíků, vrzáním mechu, kresbou kůry na stromech a jejich rozcuchanými větvemi.“ (str. 348)
Zajímá vás, co znamená záhadný název knihy? Empúsy jsou v řecké mytologii ženské síly, podřízené Hekaté, temné Bohyni, nejmocnější síle našeho světa. Je to síla mocnější než lidské zákony, vojska, předsudky, vůle, intelekt. Síla, která vše prostupuje: síla života a smrti, síla nezkrotnosti živého přírodního světa. Je to ona, kdo mstí ponižované ženství, a zároveň má uznání.
Knihu jsem dočítala na závěr dvou týdnů strávených v evropské divočině. Poprvé v životě jsem bytostně až do morku kostí procítila ten děs nicotné lidské bytosti tváří v tvář skutečné Přírodě. Je to něco, co v Česku, v naší kultivované zahrádce, nepoznáme. Je to nepopsatelná Inteligence Života, která se vymyká konceptům. Vítr, voda, rostliny, stromy, sluneční světlo, kilometry a kilometry močálů a lesů…, a vše tvoří dokonale propletený, neustále se proměňující a přizpůsobující celek. Zažila jsem ten vjem, že se rozpadám, kusy mého fyzického těla se stávají mechem a přidají živiny rašelinovému jezírku, aniž se hne lístek na bříze, protože koho by to mělo zajímat? Je to snad důležité?
Jste vydáni na milost síle, která je zároveň s vámi životním mystériem spřízněna. Procítíte, proč nevědomí lidé divokou přírodu ničí: jejich mysl se této mocné nezkrotnosti bojí stejně, jako výše zmínění muži žen, a proto raději zaútočí – buldozery, pilami, developerskými projekty, přehradami, ….
Nechápou, že likvidují části sebe – ty nejvíce životaschopné: citlivost, schopnost spojení, schopnost udržet vnitřní nádobu nejednoznačného poznání a celistvosti vědomí.
Podtitul knihy zní „Přírodně-léčivý horor“. Otázkou je, co léčí. Protože stále ještě příliš mnoho lidí nepochopilo, že vydat se na cestu dovnitř, do svého nitra, a uvolnit své strachy a démony vědomým, nedestruktivním způsobem je jedinou ochranou před velkou projekcí, které říkáme „válka, konflikt, boj“. Zkuste to. Bez kořalky.
„Nic takového, co jsme zde popsaly, se již nikdy neopakovalo. Válka uspokojila naše choutky.“ (str. 355)
PS: Když čtete zahraniční beletrii, je zásadní, jak je přeložena – a tato kniha je přeložena skvěle polonistou a dvorním překladatelem Olgy Tokarczuk Petrem Vidlákem. Rozhovory s ním si můžete přečíst a poslechnout zde:
https://kavarna.hostbrno.cz/clanky/na-kafe-s-prekladatelem-petr-vidlak
Foto: Olga Tokarczuk
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: