Když je někdo ve vašem okolí uctíván a oslavován jako autorita, „prorok nové doby“ a „bytost nejmoudřejší“, je těžké (si) přiznat, že ho vnímáte jinak. Ani pro mne není jednoduché říct, že Maté-mánii nerozumím. Moudrých lidí znám spoustu a kromě toho, že jsou milí a zralí, tak se netváří, že každou chvíli umřou, nemluví truchlivě, nejde z nich pochmurnost. Naopak, jsou radostní a živí, přestože žijí často v náročných podmínkách.
Pan Maté žije v pohodlných VIP podmínkách v klidné zemi a kdykoli ho vidím v nějakém videu, říkám si, že by všechny rady, jak pracovat s traumatem, měl především aplikovat sám na sobě. Ve filmu „Moudrost traumatu“ pro mne hlavní hrdinkou byla jeho neuvěřitelná žena. Nicméně díky dramatické osobní zkušenosti a díky brilantnímu (ano, židovskému) intelektu je skvělý „autor s vlastním příběhem“: jeho pohled na terapii vychází z dlouhodobé úctyhodné práce a velké díky za vše, co v psychoterapii vykonal, a za všechny, kterým pomohl.
Nabízelo se tedy vnímat ho jako moudrého, zralého muže, který dokáže rozvážně harmonizovat náročné situace naší transformační doby bez černobílého, zjednodušujícího vidění. A ejhle – blind spot, slepá skvrna, se našla. Jeho pohled na Izrael a Palestinu. V jeho prospěch mluví skutečnost, že na tom není tak špatně jako jeho mladší syn Aron, který sdílí, že „nenávidí nacistický izraelský režim z celého srdce“, hlásá, že neexistují žádné důkazy znásilňování Izraelců a Izraelek bojovníky Hamásu, Izrael je „šílený genocidní režim“ a hlasování amerického zástupce v Radě bezpečnosti OSN se „ničím neliší od nacistického pozdravu.“ (Fašisté jsou podle něho mimochodem i na Ukrajině.) To už zavání psychózou – možná by mohl jít na terapii? Ale Arona sledují jen fanoušci extrémní levice. Gábora sledují duchovně hledající lidé, zranění lidé, přemýšliví, citliví lidé. O to je celá situace smutnější. Jak to shrnula moje jeruzalémská kamarádka, univerzitní profesorka: „Maté má soucit s celým světem. Kromě Izraelců.“
KVALITNÍ ZDROJE INFORMACÍ
Aby bylo jasno: Gábor Maté samozřejmě může mít na Izrael a Palestinu názor, jaký chce, je to jeho svaté právo. Co chci více zkoumat je, jak je možné, že taková brilantní mysl, takový akademik, takovým způsobem pracuje s faktickou realitou? Nerozezná kvalitní zdroje od zdrojů tendenčních? A je tak silně zaujatý?
Na první pohled je nápadné, že i když tvrdí, že má soucit se všemi, způsob, jakým o situaci v Izraeli a Palestině mluví, obviňuje Izrael. Větu obvykle začne tak, že obě strany trpí, ALE… následuje obvinění Izraele („Ano, je tu dvě stě dvacet izraelských rukojmí, ALE tisíce palestinských rukojmí jsou drženi ve vězení.“).
Někdy to řekne i napřímo: je to „ten mocný, který má odpovědnost“, nebo drsněji „ten, kdo páchá etnickou čistku, masové zabíjení, genocidu, i když nechci to slovo používat, krutost.“ Používá emočně nabitá slova („tisíce zabitých dětí“ – palestinských, samozřejmě, „lidé vyhnaní z jejich země“ – historicky byla situace mnohem plastičtější, různorodější), apod. Srovnává nesrovnatelné, řekne A, ale už neřekne B, obecně mluví velmi výběrově, co se týče fakt a souvislostí. Vybírá si to, co se hodí do jeho narativu. Popravdě ho nepodezírám, že to dělá schválně – podle mne to dělá proto, že cituje autory, kteří to dělají schválně, jako jsou např. Ilan Pappé a Norman Finkelstein, v kvalitním akademickém diskursu znevážení autoři, nebo extrémně levicoví izraelští novináři Amira Haas a Gideon Levy, známí v Izraeli silným subjektivním zkreslováním svých reportáží.
Jinými slovy, muž – akademik (pravda, lékař), jehož intelekt je mimořádný, není schopný rozlišit kvalitní akademické zdroje. Ve videích opakovaně doporučuje zdiskreditované či přímo konspirační autory, jejichž důležitým rysem je „nenávist vůči systému“, tedy přesněji vůči Spojeným státům, a tím pádem i vůči Izraeli, který je vnímán jako „satelit“ Spojených států.
„Mnozí badatelé vyznávající postsionismus a antisionismus vycházejí částečně a selektivně z přelomové práce izraelského „nového historika“ Bennyho Morrise z Ben-Gurionovy univerzity. Morris byl jedním z vědců, kteří ve svém výzkumu odhalili důkazy o vyhánění a o jednotlivých případech masakrů a čelil vlně kritiky z obou stran. Přesto to byl právě Morris, kdo zveřejnil zničující kritiku Pappého pod výmluvným názvem „Lhář coby hrdina.“ Morris ukazuje, že na každé stránce Pappého knihy jsou chyby, zkreslení a manipulace. Pappé zkresluje zdroje, aby odpovídaly jeho světonázoru, vymýšlí si neexistující odkazy, a dokonce „upravuje“ vlastní životopis… Morris píše: „Ilan Pappé je v lepším případě jedním z nejlajdáčtějších historiků na světě, v tom horším jedním z nejprolhanějších. Ve skutečnosti je pravděpodobně „někde mezi.““ …Pappé a jeho antisionistická a antisemitská ideologická družina se již rozhodně nenacházejí někde na periferii pomatené politiky a vědy. Pappé je bohužel leckde považován za odbornou autoritu na téma Izrael a Palestinci… V pavučině lží, kterou Pappé snová, jsou paradoxně přítomny i prvky rasismu (a to se netýká pouze Pappého.) Přistupuje k Arabům jako k malým dětem. Nečeká od nich odpovědnost za jejich vlastní činy…Každý, kdo tak hluboce soucítí s nelehkým údělem Palestinců, přece v jisté chvíli musí dojít k závěru, že Palestinci, stejně jako všichni ostatní Arabové a jako všichni lidé, jsou dospělé lidské bytosti schopné rozhodovat o svém osudu – v dobrém i ve zlém…“ (Ben-Dror Jemini: Mašinérie lží. Média, akademická půda a izraelsko-arabský konflikt, str. 72-73. Zdůraznila TD)
Čím to je? Jak je to možné? Osobně se domnívám, že je to stejný důvod, proč i jiní lidé čtou konspirační zdroje: je to nevědomá reakce na vlastní trauma. Emoce zastíní schopnost vnímat střízlivě a přijmout, že realita není černobílá. Když nejsme duševně a duchovně uzdraveni, neudržíme ve své „vnitřní nádobě“ složitost a komplexnost světa. Tak rádi bychom měli jasno, kde je dobro a kde je zlo, aby se nám aspoň na chvíli ulevilo! A tak si vybereme to podání, které nám řekne, „jak to je“: kdo je padouch a kdo je hrdina. Proto u pana Maté mluvím o slepé skvrně: svého traumatu si je vědom, ale kam všude dopadá, to nevidí. Koneckonců sám řekl: „When we are emotional, and only emotional, our perspective narrows, it becomes defensive…“ (Když jsme emoční a pouze emoční, naše perspektiva se zužuje a stává se obrannou.“) Moje řeč.
ÚTOK HAMÁSU NENÍ DŮSLEDKEM IZRAELSKÉ POLITIKY. JE ISLAMISTICKÝM PROGRAMEM.
Další nebezpečnou myšlenkovou zkratkou je schematické uvažování „příčina – důsledek“. Maté patří k těm, kdo uvažují takto: „Ano, útok Hamásu byl hrozný, ALE je to odpověď na dosavadní zacházení Izraelců s Palestinci. Ty události nezačaly 7. října.“ Tady je nejen neznalost historie a mentality islamistických fundamentalistů z Hamásu, ale nepochopení celé situace Izraele versus islámský svět. Ano, ty události začaly, když arabské země prohrály šestidenní válku, což urazilo jejich hrdost. Odmítly vzít si zpět Západní břeh výměnou za uznání a mírovou smlouvu s Izraelem. A staly se pilnými žáky sovětské dezinformační know-how: kampaně, které nyní dělají, jsou zjevně podle vzorů KGB.
Jak podrobně popisují mnozí kvalitní autoři, např. novinář Haviv Rettig Gur nebo politička a autorka Einat Wilf, Izrael je pro fundamentalisty z Íránu (tj. sponzory Hamásu, Hizballáhu a Húthíů) SYMBOL. Symbol selhání a porážky islámu, symbol proniknutí západního světa do „srdce“ islámu, symbol potupy. A pro „spásu a vykoupení“ islámu musí být zničen. Ať Izraelci udělají, co udělají, vládcům, kteří potřebují odvést pozornost od vlastních problémů, se nezavděčí. Takže když se pan Maté ptá, „co vyživuje tu nenávist?“, měl by si lépe nastudovat kulturu islámských zemí a islámský fundamentalismus s jeho „my way or no way“ (buď bude po mém, nebo nic) mentalitou. Nijak nezohledňuje, že Izrael od roku 2005 v Gaze nevládne, že Gazu nechtějí ani arabské země (Egypt), že aby pod Hamásem ekonomicky nezkolabovala, Izrael ji zásobuje humanitární pomocí a energií. To by se to obviňování v dualitě oběť – agresor zkomplikovalo. Vtipné v této souvislosti je, že pan Maté spolupracuje s projektem „Non-duality“.
ROZLIŠOVÁNÍ A MOC
Je též překvapivé, že ač akademik, nedokáže rozlišovat, nemluvit obecnou nálepkou. Když pan Maté mluví o mnohých nekalých praktikách chování židovských osadníků vůči Palestincům na Západním břehu, mluví o „Izraeli“. Budí to tak dojem, že se to děje v celém Izraeli. V Izraeli přitom žije 1,8 milionu Palestinců (či jak se jim někdy říká, „izraelských Arabů“), kteří na rozdíl od Palestinců v arabských zemích dostali občanství. Izraelská společnost i geografie je velmi rozmanitá a co řeknete o jedné části, o druhé a dalších nemusí vůbec platit. Paušalizování na izraelskou společnost naprosto nefunguje.
Tématem, u kterého se mnoho lidí, nejen akademiků a „akademiků“ nachytá, je téma moci. Nabízí se jasné rozdělení – a je tak lákavé. Pan Maté říká: „Jsou zde dvě strany příběhu, ale nejsou stejné. Ta strana, která má moc, má odpovědnost.“
Nyní bychom se mohli pustit do fascinující diskuse, co je to moc. Nikdo téma moci a bezmoci patrně neprozkoumal na vlastní kůži více než Židé. A možná díky tomuto školení dnes vědí, že tyto dvě polarity se prolínají. Vítejte v novém paradigmatu, kde vládne paradox. Skvělý palestinský mírový aktivista Azíz Abu Sarah kdysi ve videu vyprávěl, jak vyrůstal ve Východním Jeruzalémě s přesvědčením, že je jasná oběť. Vždyť Židé jsou vojáci se zbraněmi! Oni jsou ti silní, mocní! Pak šel v osmnácti letech studovat hebrejštinu se židovskými přistěhovalci – a s úžasem se dozvěděl o šoa (holokaustu). Do té doby o něm neslyšel, palestinští vůdci a intelektuálové o něm nemluví. A s úžasem zjistil, že jsou to Židé, kdo se cítí být slabí a zranitelní.
Jak říká moje izraelská přítelkyně-duchovní učitelka, pro pochopení tohoto paradoxu stačí podívat se na mapu. Když se podíváte jen na mapu Izraele, vidíte Izrael a Palestinu a Izrael vypadá větší a mocnější. Když zazoomujete, vidíte, že Izrael je jediná, a ještě malá židovská země v moři okolních islámských arabských a perských společností. Izraelci se necítí jako mocní, cítí se zranitelní: zároveň jsou ale vychováváni ke svobodě, otevřenosti, odpovědnosti a postoji, že všechny těžkosti zvládnou.
To pro mnohé západní diváky a intelektuály vytváří problém, který např. právnička Adéla Hořejší nazývá „absence ideální oběti“. Ideální oběť má být slabá, bezbranná, chudá, ubohá, … Postaví-li se oběť na nohy a vezme-li si zpět svoji sílu, už není oběť, a v logice duality musí být tedy viník či přímo agresor. „Voják v plné polní.“
Ještě do hlubší vrstvy vstupuje Inelia Benz, když mluví o našem uvíznutí v dualitě oběť – agresor, které nás připravuje o sílu, empowerment. Obě strany, Izraelci a Palestinci, si tyto role vyměňují (paradox): mne osobně však nejvíce zajímají ti, kteří z nich vystupují, jako zmíněný Aziz nebo jako mnoho mých izraelských židovských přátel. Jak by řekla Inelia, berou si svoji sílu zpět. V těchto lidech je budoucnost.
UDRŽET JEDNOTU VNÍMÁNÍ A ZVLÁDNOUT REALITU IZRAELE NENÍ ÚKOL PRO KAŽDÉHO
Opět zdůrazňuji, že pan Maté má plné právo si myslet, co chce a jak chce. Ostatně není první ani poslední Žid, který se obrací vůči své komunitě s kritickým (eufemismus) pohledem. Naopak, pokud Židé něco umí, tak je to kritika do vlastních řad. Jak víme z historie, někdy se to přežene, a takoví Židé potom mohou napáchat své komunitě opravdu hodně škody – Šaulem/Pavlem počínaje, přes různé křesťanské konvertity typu Pabla Christianiho, kteří vyzývali k pálení Talmudu a své souvěrce udávali, až po dnešní intelektuály typu Noama Chomského, Naomi Klein, výše zmíněné Finkelsteina, Pappého a dalších. Určitě mají v židovské komunitě i v židovské intelektuální diskusi své místo, zároveň se z ní sami oddělují svým vymezením. Izrael nemusí mít každý rád, není to povinnost, je ale zajímavé, že lidé většinou vůči němu zaujmou buď nadšený, nebo odmítavý postoj. Neutrální, střízlivý pohled je vzácností.
Podle mého názoru – a berte to opravdu jako můj osobní pohled – pan Maté patří k těm skvělým intelektuálům, kteří nejsou úplně uzemnění . Když jsem ho na přednášce v Praze viděla se pohybovat, jako by nebyl plně v těle. Protože úkolem židovství je střežit Jednotu („Bůh je Jedno“), i Izrael je takovou lekcí „udržení Jednoty“, inkluze. Když zažíváte Izrael na vlastní kůži, každý den zažijete příjemné i nepříjemné, extatické i náročné, posilující i unavující prožitky, vše v jednom balíčku a ve velké intenzitě. Když tam člověk nežije, tj. není spojen se živou zemí, ale spíše s konceptem a představou, je těžké tuto Jednotu udržet, protože jeho pozornost si vždy vybere nějaký rys (v souladu s vnitřním nastavením, na principu zrcadlení). Názory potom mohou být hodně teoretické, nejsou opřeny o žitou zkušenost Jednoty.
A nebo úplně jednoduše, jak říká židovské rčení: „Nesuď svého bližního, dokud nestojíš v jeho botách.“ Maté a jeho synové NESTOJÍ v botách Izraelců. Nežijí jejich zkušenost. Jejich pohled je zvenčí a je selektivní, z pohodlné, klidné západní země, která kulturně stojí na dualitním paradigmatu a není nápomocná vnitřním procesům integrace Jednoty.
A ještě si myslím, že se panu Maté stal jev, který se občas americkým, kanadským, … prostě západním Židům stává. Nazývám ho „zraněný idealismus“. Jako mladí Židé, nadšení sionisté, jedou do Izraele s mnoha sny a očekáváními – a tam zjistí, že je to stát podobný jako všude jinde, s mnoha chybami , šílenou byrokracií, nepochopitelnou mentalitou lidí a přílišnou přímostí. Žádné „prosím děkuji byl byste tak laskav“. Asertivní extroverti vítězí a o náboženské šílence všech skupin též není nouze. A tak se idealisté vyděsí, zaseknout a nedokážou tuto fázi překročit.
Z vlastní zkušenosti vím, že když tuto fázi rozbitých iluzí překročíte, najdete poklad. Je vlastně nenápadný, tichý. Je v hlíně, bílých a černých kamenech, vodě, stromech, jasném Slunci. A v nezdolnosti, obětavosti, nepatetičnosti lidí, kteří se s věcmi nemažou, ale mají odvahu začínat znovu a znovu, hledat nové cesty poté, co se staré nejen ucpou, ale rozpadnou.
Židé nejsou „zvláštní lid“, jak se někdy říká. Jsou to lid se zvláštním úkolem – držet Jednotu. Mnoho Židů na to zapomnělo, mnoho z tohoto úkolu dobrovolně vystoupilo. A mnoho z nich je příliš zraněných než aby to dokázalo propojit.
Židé a Palestinci jsou mytickým příběhem „sourozenci“. Jejich osudy jsou propojené, propletené. Nyní píší smutnou kapitolu svého příběhu. Je jich mnoho, kdo se snaží to změnit, i mnoho, kdo dokončují staré karmické cykly. Všichni nyní procházíme náročnými transformačními procesy: staré umírá, nové se rodí, lidstvo se rozděluje. Izrael a Palestina jako Srdce naší kultury to zrcadlí.
Přeji nám všem léčení, které nám dokáže vrátit sílu. Léčení se živou Zemí a živým Duchem. Soucítění se situacemi, ve kterých jsme se jako lidstvo ocitli. Abychom je dokázali zvládnout, potřebujeme se pravdivě podívat a pravdivě pojmenovat, kde jsme uvízli a co nevidíme. Hodně štěstí.
„Sdílení traumatu člověka podrobuje a podrobuje i ty, kteří mu naslouchají. Uvolnění traumatu s trénovaným vysokofrekvenčním léčitelem je odlišné v tom, že rozpouští, nikoli posiluje trauma. Vysokofrekvenční léčitel neumožňuje traumatu přilnout a držet se nás zvláště tím, že mu nedává hodnotu. Neumožňuje mu být hodnotné a tím přetrvávat.“ Inelia Benz: Blinded by Darkness
Foto: fotila jsem v Negevském muzeu v Beer Ševě v srpnu 2024, kde probíhala výstava o válce v roce 1973 a o současné válce.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: