Izraelské zpěvačky Maajan Cafrir jsem si všimla asi před třemi lety, kdy mi youtube kanál nabídl video tří žen s květinovými věnci na hlavě, ve východoevropských krojích, zpívajících hebrejsky verše z Písně písní. V dalším nabídnutém videu pak zpívaly bulharsky. Bylo to velké překvapení. Maajan měla příjemný, jasný, dívčí hlas a v balkánské polyfonii zpívala vůdčí melodickou linku. Postupně jsem zjistila, že má nejen skupinu zpívající tradiční ženské polyfonní zpěvy z Balkánu, ale i skupinu zpívající a hrající řeckou taneční hudbu. Kromě toho zpívá hebrejsky staré modlitby či biblické úryvky. Když pak letos v červnu na kanále Twelve Tribes Music zveřejnila své zhudebnění nádherné modlitby rabi Šmaja Kossony ze 16. století „Ode la-El levav choker“ (Děkuji Bohu zkoumajícímu srdce), viz https://www.youtube.com/watch?v=f-01FxH-LlI , rozhodla jsem se ji oslovit a požádat o rozhovor. Při svém srpnovém putování jsem ji navštívila ve vesnici ve středním Izraeli, kde bydlí, a povídaly jsme si o její cestě k balkánské hudbě.
MOJÍ SRDCOVKOU JE BULHARSKÁ A ŘECKÁ HUDBA
Terezie: Maajan, není úplně běžné pro Izraelce hrát hudbu z Balkánu a východní Evropy. Jak se to přihodilo?
Maajan: Když mi bylo asi patnáct, šestnáct let, hrála jsem na kytaru svoje vlastní písně o zlomeném srdci a klasické folkové písně.
Na vojně jsem se setkávala s blízkovýchodní hudbou, např. s hudbou Marka Eliyahu. Armádní službu jsem plnila v poušti, byla jsem pěší průvodce pro vojáky. A to prostředí, příroda, mne přivedli k oudu (arabská loutna) a jiným blízkovýchodním nástrojům. Odpovídalo to geografii, kde jsem byla. Tyto nástroje jsou zvukem pouště.
Začala jsem potkávat lidi, kteří hráli na oud. A když jsem jela do Řecka navštívit část mé rodiny, našla jsem tam nástroj, který se jmenuje tzuras. (Ukazuje na nástroj opřený o zeď.) Je z rodiny nástroje buzuki. Měla jsem tehdy přátele v Micpe Ramon, jeden hrál na kamanče (íránský strunný nástroj), druhý na oud, já měla tzuras a chodila jsem s nimi hrát. Hráli jsme saharské blues, hudbu různých tradic, ale bez spojení s tradicí tohoto balkánského nástroje. Potom jsem začala pracovat na svém hlase s hlasovou lektorkou, ale úplně mi to nesedlo. Pracovala jsem tehdy na noční směny v hotelu a jako turistická průvodkyně. V noci jsem vždy vzala tzuras a hrála si sama pro sebe.
A jeden večer jsem slyšela píseň, která se mne hluboce dotkla: Ederlezi. Patrně ji znáte, je to taková romská balkánská hymna. Ptala jsem se své učitelky, zda nezná někoho, kdo by mne tento styl hudby mohl učit – dosud jsem ho neslyšela – a ona mi představila úžasnou ženu jménem Chamutal Zimra. Věnovala se romské hudbě, bulharské lidové hudbě, a spolupracovala se zpěvačkami a zpěváky z bulharského národního sboru. Začala jsem s ní spolupracovat. Ona mi otevřela svět bulharského lidového sborového zpěvu. Lidé v Izraeli ho mohou znát díky světovému projektu The Mystery of the Bulgarian Voices (viz http://themysteryofthebulgarianvoices.com/www/bio/ ). Takže moje cesta vedla od romské hudby k bulharskému zpěvu. Také jsem pomáhala s produkcí této hudby a Bulharsko jsem poprvé v roce 2016 navštívila, jak s Chamutal, tak sama. Podnikla jsem takovou nezávislou etnohudební cestu. Bylo mi tehdy dvacet osm, dvacet devět let. Našla jsem si i bulharskou učitelku, tou se stala Ralica Atanasova.
Po návratu jsem žila v Jeruzalémě a studovala jsem hudbu v Centru pro blízkovýchodní hudbu (viz https://www.musicenter.org.il/en ). Tehdy sídlilo ve čtvrti Musrara. Učila jsem se arabské a turecké makamové stupnice, měla jsem i hodiny indických rágových stupnic. Seznamovala jsem se s různými hudebními světy. Studovala jsem dva roky a na závěr jsem měla hodiny (řeckého hudebního stylu) rebetiko. (Jde o specifický hudební styl, který do Řecka přinesli uprchlíci z Malé Asie po nuceném vyhnání Turky ve 20. letech 20. století. Propojuje „východní“ a „západní“ hudební nástroje a styly, půltóny a čtvrtóny, turecké riffy. Řeckou vládou byl i pronásledován a zakazován, protože vyjadřoval vztek a frustraci přistěhovalců, kterým stát situaci nijak neulehčoval.) Je to hudba plná východní inspirace. Byla zpívána v malých zakouřených kavárnách. Mnozí přistěhovalci se dostali do vězení, takže texty hudby byly zaměřené i proti policii a proti vládě. Často hudební nástroje pronášeli pod kabátem. Žánr se stal obecně populární v 60. letech.
Původně jsem na hodiny rebetika nechtěla chodit. Říkala jsem si, že mne řecká hudba nezajímá. Moji předci pocházejí z Polska a Turecka a znala jsem nějakou tureckou hudbu, přesněji turecký pop. Pop je ale vzdálený od kořenů, takže je vlastně všude podobný. Ale kamarád mi řekl – „měla bys tam jít a zkusit to, protože to je hudba nástroje, na který hraješ“. Tak jsem šla – a byla to láska na první pohled. Zaprvé – jazyk. Mluvím i čtu řecky, takže jsem rozuměla, jazyk byl pro mne přirozený. A otevřelo mi to dveře k řecké hudbě, takže jsem kromě rebetika poznala i mnoho dalších žánrů.
Dnes je mojí největší srdcovkou bulharská a řecká hudba. Také hodně zpívám tureckou hudbu – hrála jsem v Súfijském orchestru Harela Shachala (vynikající klarinesta, jehož hlavním zdrojem inspirace je turecká hudba. Mimo jiné vyučuje v hudební akademii Maqamat v Safedu na severu Izraele, s jejímž zakladatelem a ředitelem Moše Tov Krepsem jsem dělala rozhovor pro knihu „Jak napravovat svět“. ) Je to takový můj trojúhelník – Bulharsko, Řecko, Turecko. Jejich hudba je také vzájemně blízká. Zajímá mne, jak se prolínají, jaké jsou modality. Melodie tě vezme někam do dávných hlubin a hledá harmonii způsobem, který v západní hudbě neznáme. Západní hudba takto nezní, je více organizovaná.
LIDÉ SE SKRZE HLASY NAVZÁJEM PROPOJUJÍ A NASLOUCHAJÍ SOBĚ I DRUHÝM
Terezie: Z mého pohledu laika je západní hudba velmi předvídatelná. Když posloucháme východní hudbu, jakou hrají třeba v hudební akademii Makamat v Safedu, je to neustálé hledání – nahoru, dolů, zpátky… Nevíme, jak se to bude dál odvíjet. Když jsme s kamarádkou houslistkou poslouchaly Vaši skladbu Ode la-El, tedy polyfonii ženských hlasů, říkala, že západní hudba je spíše vertikální, kdežto polyfonní hudba je více horizontální – jednotlivé vrstvy se překrývají, navazují.
„Polyfonie sestává z více hlasů, které všechny plynou horizontálně a vytváří vztahy mezi sebou v tom plynutí. Někde se setkají a někde zase rozejdou, trochu jako prameny vody, které dohromady vytvoří větší tok a když se spojí, nemůžeš rozlišit, který je který. Taky ale mají podle kulturních zvyklostí a období svá různá vnitřní více či méně vědomá vertikální pravidla – takové zákonitosti, v jakých proběhne jejich setkání v jednom místě. Kdyby to tak nebylo, zůstaly by jen nesouvislé hlasy vedle sebe.“ (houslistka Jana Kubánková)
Co je pro Vás zajímavé na polyfonním zpěvu? Je to velmi působivé poslouchat polyfonii ženských hlasů.
Maajan: Když jsem poprvé slyšela bulharský sbor, plakala jsem. Tolik se mne to dotklo! Od té doby jsem slyšela mnoho polyfonních tradic, ale ta bulharská byla první. Také miluji gruzínskou, korsickou či severořeckou polyfonii z oblasti Epirus. Tu jsem i podrobně studovala. Hloubka polyfonie je v tom, že se lidé skrze hlasy navzájem propojují a vyžaduje to od nich kvalitu naslouchání jak sobě, tak tomu druhému, s kým zpívají. Je to jako otevření zvláštního smyslu vůči druhému s cílem vytvořit vzájemný, společný zvuk. Tento zvuk pak společně sdílí. A my žijeme v době, kdy pro lidstvo je právě toto nejtěžší. Žijeme v době individualismu, soustředění na „já“, všechno je snazší dělat sám, v Japonsku se lidé žení a vdávají s pannami či psy… Je velkou výzvou v této době být skutečně společně. Skrze hlas je to snazší.
Samozřejmě hlas může odrážet i těžkosti, ale když si zvolíte, že to překonáte, vytváří to vibraci, kterou nedokážete rozumem vysvětlit – co to dělá vašemu tělu, vaší duši, … To je to, co se mne nejvíce dotýká. Být součástí tohoto prostoru zvuku je pro mne velká pocta a potěšení. I jiná hudba se mne dotýká, mohu plakat při kurdské nebo perské hudbě. Ale v polyfonii, kdy lidé vytváří hudbu společně, je zvuk, který je pro mne nejmocnější.
Mluvila jste o východní hudbě makam. Chtěla bych říct, co je z mého pohledu na ní moudré. Mluvíme o turecké, arabské, perské, ale i indické hudbě. V řečtině se tomu říká „dromus“, to znamená cesta. Každá makamová stupnice má svoji „cestu“. Říkala jste, že tuto hudbu vnímáte jako nepředvídatelnou. Myslím, že je to proto, že na ni nejste zvyklá, takže nikdy nevíte, kam Vás vezme a zavede.
Terezie: Ano, přesně tak.
Maajan: Ale když jste uvnitř té tradice, tak na tom nezáleží. Hráč ví, kdy má zastavit a kam se má vydat. Je to jako strom, který má různé větve, a ty vědí, kam mají růst. Hráč se může rozhodnout neprobouzet nebo probouzet určité emoce v posluchači, nebo ho léčit. V Turecku používali súfijskou hudbu hranou flétnisty na flétnu ney pro léčení nemocných. Není to jako improvizace v západní hudbě, kde můžete skočit z jednoho místa na druhé, protože to zrovna tak vychází. Ne. Ve východní hudbě můžete jít z jednoho místa na druhé v této části. Různými způsoby, ale celkově držíte určitou strukturu, protože tato struktura uvnitř sebe obsahuje mnoho síly.
BYLO V TOM NĚCO PŘÍMÉHO, DRSNÉHO. JASNÉ VYJÁDŘENÍ.
Terezie: Ve videu Vaší nádherné písně Ode la-El levav choker hrají dudy. Přiznám se, že jsem ještě v aranžmá blízkovýchodní hudby dudy neviděla. V Česku se na dudy hraje v jednom z našich regionů a potom je známe z keltských zemí.
Maajan: Keltskou hudbu také miluji!
Terezie: Já také.
Maajan: Vlastně jsem pro tuto píseň chtěla turecký nástroj zurna, ale ukázalo se, že nezní tak silně, jak bych si přála. Meira Segal (hráčka na dechové nástroje, která hraje ve videu na dudy) si tyto dudy přivezla z Galicie. Je to kombinace různých věcí. Když jsem poslouchala konečný výsledek, přišlo mi, že je tam zvuk turecký a řecký, balkánský harmonický feeling, a keltské dudy v pozadí… Všechny moje inspirace. Ráda používám původní nástroje. Záleží na tom, kam chcete jít. Když cítíte, že je to přirozené, můžete vytvořit něco nového. Já jsem se do těchto tradic nenarodila, přinejmenším v tomto současném těle, a skutečně je respektuji. Respektuji svoje učitele této tradice.
Terezie: A když jste v Bulharsku či Řecku, jak se tam cítíte? Jde o lidovou hudbu a tak její velkou částí je spojení se zemí, odkud pochází.
Maajan: Musíte jíst jídlo, které jedí, tančit s lidmi. Vím, že jsem v té kultuře nevyrostla, ale něco podstatného mohu pochopit. Pomáhá, když znáte jazyk, historii, mentalitu. V Řecku jsem propojená s komunitou lidí mého věku. Říkala jsem Vám, že jsem měla koncert se svojí skupinou Tavernikos v řecké restauraci (v Izraeli). A díky semináři v Řecku jsem věděla, že lidé by měli tančit, ne jen poslouchat! Je to taneční hudba!
Terezie: Jako velká fanynka Řecka bych chtěla říct, že je jedinečné, jak jejich rádia hrají převáženě řeckou hudbu. V Česku hrají hlavně západní pop.
Maajan: Ano, mají silné národní cítění.
Terezie: Cítíte v Bulharsku jinou mentalitu? Mají slovanský jazyk, prošli komunismem. Zpíváte ženské písně, které často vyjadřují těžký osud žen v minulosti – a patrně to byly právě písně, které jim pomáhaly ho nést. Vnímáte to?
Maajan: To je dobrá otázka. Je například bulharská píseň o dívce, která sedí u řeky, přijde chlapec a unese ji, aby se s ní oženil. Odráží to dobu, kdy ženy měly být doma, vařit, uklízet a starat se o děti. Moje bulharská učitelka mi vyprávěla, že když vznikal v 60. letech minulého století první bulharský ženský sbor, sbormistr objížděl bulharské vesnice a hledal ženy, které by se připojily. A mladé ženy odmítaly, protože kdo by si je pak vzal, kdyby teď odjely do města? Bylo to náročné, ale zároveň to něco otevřelo, protože se ženy ve sboru setkaly a daly dohromady své hlasy. A mnohým z nich Sofia, velké město (hlavní město Bulharska), nabídlo jinou životní cestu.
Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé viděla a slyšela na youtube černobílé video dvacetičlenného ženského sboru. Bylo v tom něco přímého, drsného. Jasné vyjádření. Byl to opak toho, na co jsme u žen zvyklí – na jemný, hladký projev, opatrný, aby nebyl příliš výrazný. A najednou jsem slyšela to… (začne zpívat východoevropským uzemněným silným hlasem) „Eee-eee…“ Přímo divákovi do tváře! Tady jsem! Je to velmi silné vyjádření přítomnosti skrze hlas.
Terezie: Vlastně je to i silné feministické vyjádření – nechám projevit svůj hlas. Může to být tradiční zpěv, a zároveň vyjádření síly, empowermentu. Spousta žen má dodnes hlas zavřený.
Maajan: Ano. A spousta žen nemůže v dnešních společnostech projevit svůj hlas nebo tento hlas nemůže být nahráván.
UVIDĚT KRÁSU V UZEMŇUJÍCÍCH TÓNECH
Terezie: Když jste se rozhodla věnovat se této hudbě, musela jste najít další ženy, které by se k Vašemu nápadu přidaly. Bylo to snadné?
Maajan: S polyfonním ženským zpěvem jsem začala asi před sedmi lety a musím říct, že Izraelcům se to od začátku velmi líbilo. Nějak se jich to dotýká. Mnoho žen za mnou přišlo a chtělo zpívat způsobem, jakým zpívám. Ale vybrat si ty pravé spolupracovnice je složité. Je to nekončící a neustálá práce, jako každé partnerství a každá skupina. Uvedu jeden příklad, proč je to složité. V naší skupině Jearot Ensemble zpěvačka, která se mnou zpívá, musí držet spodní tóny. Když máte západní školení v hudbě, tak to pro vás není zajímavé, když nezpíváte vůdčí hlas. Říkají, že chtějí svůj prostor. A možná to nezávisí jen na západním přístupu, ale i na povaze a temperamentu zpěvačky. Je potřeba, aby našla hodnotu toho místa, uviděla krásu v tom, že drží uzemňující tóny melodie. Proto to někdy dělám já – spodní tóny miluji a oceňuji.
Terezie: Když jste začala zpívat pro publikum, jak to bylo přijímáno?
Maajan: V současnosti nikdo jiný tento druh hudby v Izraeli nedělá. A lidé tu mají nostalgii pro Emira Kusturicu a Gorana Bregoviče. Také tu máme slavnou skupinu Balkan Beat Box, kteří mimo jiné použili bulharskou lidovou hudbu a dali jí moderní taneční vibe. Takže lidé to už měli v uších a srdcích, tak jsou tomu otevření.
Terezie: Bubeník skupiny Jearot Nur Bar Goren hraje i v jiných skupinách, například v Yamma Ensemble. A Váš harmonikář Januš Hurwic vypadá, jako by z východní Evropy právě přijel😊
Maajan: Ano (smích) A je to neuvěřitelně nadaný hudebník. Nikdy jsem neslyšela nikoho hrát na harmoniku jako hraje on na svých živých sólových koncertech. Byl prvním, koho jsem pro skupinu oslovila. Pro mne je zajímavé, že v naší skupině nejsme Bulhaři, Řekové, Turci. Jsme Izraelci a hudba jde skrze nás, naši zkušenost.
V HEBREJŠTINĚ JE KAŽDÉ PÍSMENO KÓDEM
Terezie: Jaké všechny projekty děláte?
Maajan: Je tu Jearot Ensemble. Zpíváme nejen v původních jazycích, ale i v hebrejštině. Zpíváme i pijutim (liturgické židovské zpěvy), texty ze Žalmů nebo z Písně písní. To, co přinášíme, funguje s balkánskou tradicí velmi dobře. Potom mám skupinu Tavernikos, se kterou zpíváme tradiční hudbu řeckých ostrovů. Na tu by se mělo tančit, jak jsem říkala, měla by lidi uvádět do extáze a propojovat je. Nezáleží na tom, jestli písně znáte nebo ne: měly by vás udělat šťastnými tak, že jim podlehnete. Rádi bychom udělali nějakou větší akci, třeba s hudbou po celou noc, s řeckým jídlem a vínem… Oslavu! A v současnosti také pracuji na své vlastní hudbě.
Terezie: Je to skladba Ha-nahar zorem (Proud teče, https://www.youtube.com/watch?v=ppxXtzrd3fM )?
Maajan: Koukám, že jste se připravila! (směje se) Ano. Napsala jsem slova, melodie je turecká. K Ode la-El jsem napsala hudbu a slova jsou tradiční modlitbou, pijutem. Nyní píšu vlastní písně. A uvidím, kam mne to povede. A ještě jsem učitelka, učím v hudební škole dospělé. Také vedu sbor. Začali jsme se scházet po 7. říjnu a v tomto náročném roce nás to opravdu drží nad vodou. Je to pro nás léčivé sejít se na jednom místě, a přitom putovat v různých hudebních světech, muži a ženy společně.
Terezie: Také cítím, jak je hudba v současné době nápomocná a hojivá.
Maajan: Hudba má dar spojit nás navzájem a spojit nás se sebou samými. Přináší nám uvolnění pozitivních hormonů, relaxaci. V hudbě oblasti Epirus na severozápadě Řecka jsem viděla, že obyvatelům hudba sloužila k přežití. V horách je velmi těžký život, bojujete o úrodu, počasí se stále mění…. Hudba pro ně není zábavou, ale spojením lidí v komunitě. Hudba je přístupný nástroj – je to naše tělo. Takže rozhodně má léčivou moc.
Terezie: Také je dnes nápomocné, že dobrá hudba nemá intelektuální rozměr, nemá potřebu něco vysvětlovat. Tradiční písně v hebrejštině předkládají symbolické obrazy. Mimochodem, kvůli mnohovýznamovosti hebrejštiny je dost těžké je překládat.
Maajan: Ano. V hebrejštině je každé písmeno kódem, jak říká židovská mystika kabala. A každé slovo může mít nespočet významů. Můžete přeložit doslovný význam, ale to je jen povrch, pod kterým je mnohem více. A spojené s hudbou je to jako budíček, abychom se probrali, uvědomili si, odkud pocházíme a jak jít zpátky. Být vděční, že tu jsme, a poznat, kde je naše místo. Moudrost v hudbě nám pomáhá zvládat životní lekce.
Terezie: Mnoho lidí v Evropě ztotožnilo křesťanství s církvemi a opustilo křesťanskou spiritualitu. Našli potom svoji duchovní cestu ve východních naukách. Skutečností ale je, že jak křesťanství, tak židovství má své hlubší vrstvy, které jsou stejně moudré jako východní spiritualita. V písni Ode la-El zpíváte slova modlitby stále dokola a postupně je zrychlujete. Vlastně ji zpíváte jako mantru.
Maajan: Ano. A je silou hudby a melodie, že přivádí text do života, oživuje ho. Tato modlitba má mnoho hudebních ztvárnění a jsou velmi rozdílná. Ano, je to záměrné, vyvolat pocit mantry.
Víte, jsem otevřená všem tradicím, všem zemím. Ráda bych jednou navštívila Sýrii, Libanon, Írán, až tam bude režim, který mne nebude chtít zabít. Potkala jsem lidi odtud a jsou skvělí, máme silné pouto. Jako by tihle lidé byli duší svého národa.
Když potkám slušné hodné lidi v Evropě nebo v Americe, vidím, že ničemu, co se děje tady u nás v Izraeli a na Blízkém Východě, nerozumí. Nechápou, že islámští radikálové, které přijímají jako uprchlíky, je snědí i s botama. Jestli to půjde takhle dál, tak Evropa nemá šanci. Radikálové mají úplně jinou mentalitu. A Evropané ještě kritizují nás v Izraeli. Přitom vůbec o situaci tady nic nevědí.
Terezie: Ano. Přesto doufám, že do Evropy přijedete! Moc ráda bych Vás a Vaše spoluhráče pozvala do Česka. Maajan: Děkuji. Třeba to vyjde. Terezie: Děkuji za rozhovor a ať Vás hudba dál těší!
Foto: Maajan Cafrir uprostřed v červených šatech
YouTube kanál Jearot Ensemble: https://www.youtube.com/@YearotEnsemble
YouTube kanál Tavernikos: https://www.youtube.com/@tavernikos1997
YouTube kanál Maajan Cafrir: https://www.youtube.com/channel/UC-SMO7WggzeNM3KnY0lL8FA
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Lenka Lichtenberg: Poprvé v životě se cítím opravdu svobodná
Všechny ženy světa žijí ve skrytém tajemství Ženské Boží Přítomnosti