Úterý 20. srpna 2024. Vyjíždím vlakem z Jeruzaléma do Tel Avivu, s batůžkem na mé dvoutýdenní putování po Izraeli. Vymotám se na vlakové stanici Ha-Šalom, chvíli trvá, než se zorientuji, podle navigace půl hodiny svižnou chůzí jdu na určené místo. Profesor Mooli Lahad, světově uznávaný odborník na zhojení post-traumatu, v klidných časech žije na severu Izraele v městečku Kiryat Šmona. Tam také v 80. letech po ostřelování města raketami Kaťuša šíitským teroristickým hnutím Hizballáh založil první centrum pro prevenci stresu a budování komunitní odolnosti. Od podzimu loňského roku, se zvyšujícím se ostřelování Hizballáhem, bylo město a jiné komunity ze severu evakuovány do středu země. Profesor Lahad s manželkou našel útočiště v Tel Avivu. Tam ho navštěvuji.
Je to náš druhý rozhovor. První proběhl na jaře roku 2020 přes zoom, protože jsem kvůli koroně nemohla do Izraele jet osobně, i když už cesta byla pečlivě naplánována ( a zaplacena). Tento rozhovor vyšel v mé knize Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci a profesor v ní mluví o svém přístupu k léčbě traumatu skrze slova, umění, dramaterapii, znovuprožití a uvolnění traumatických prožitků. V tomto druhém rozhovoru mluvíme o tragické situaci v současném Izraeli, kde od 7. října 2023 a přepadení sunitskými teroristickým hnutím Hamás probíhá válka na jihu a na severu země. Slova kurzívou jsou moje vysvětlení.
POHROMU SITUACE JSEM SI UVĚDOMIL OKAMŽITĚ
Terezie: Dobrý den, pane profesore. Mluvili jsme spolu o Vaší práci už roce 2020 přes zoom kvůli koroně. Nyní bych se Vás ráda zeptala na současnou situaci v Izraeli z pohledu psychologa zabývajícího se léčením post-traumatu.
Vaši spolupracovníci Jechiel Keisari a Smadar Cooper Keisari mi předevčírem v rozhovoru řekli, že první telefonát vyhledávající pomoc a podporu v krizi, přijali v pondělí 9. října, tedy dva dny po útoku Hamásu na Izrael. Kdy jste si Vy uvědomil, že jde o vážnou situaci, která bude vyžadovat velkou práci?
Prof. Lahad: Pohromu této situace jsem si uvědomil okamžitě, když jsem se dozvěděl o způsobu útoku. Řekl jsem do telefonu své sestře, která žije ve Spojených státech, že bude tak třináct set mrtvých. Ona mi oponovala – „ne, bude to tak dvě stě, tři sta …“ Říkal jsem jí: „Poslouchej, mám tolik zkušeností z traumat a dramat a krizí, tohle je opravdu vážné!“ Samozřejmě jsem tehdy nevěděl, že z toho bude válka a tažení v Gaze.
A osmého října jsem řekl řediteli našeho Centra pro prevenci komunitního stresu (Community Stress Prevention Center, CSPC) v (severním městě) Kiryat Šmona a přidruženým centrům pro odolnost: „Je otázkou času, kdy ze severu začne válku i (šítské teroristické hnutí podporované Íránem) Hizballáh. Je potřeba naplánovat pomoc pro evakuované. Musíme připravit lidi, kteří s nimi budou v hotelích a mohou pomoci koordinovat sociální pomoc od státu.“
Mohu říci, že jsme si uvědomili, co se děje, mnohem dříve než izraelská vláda. Stát začal obyvatele severu evakuovat – a byla to velmi nenaplánovaná evakuace -, jen pro ilustraci, občanů Kiryat Šmony je dvacet dva tisíc a poslali je do více než dvě stě osmdesáti hotelů. Čili tu komunitu rozptýlili. Jen malé kibucy či mošavy daly do tří, čtyř hotelů. Bylo jasné, že budou potřeba koordinátoři pomáhající evakuovaným s naplněním emočních, kulturních, lékařských potřeb, s péčí o rodiny, potřeby dětí.
Okamžitě jsme vyhlásili, dá se říci, „operaci“. Zavolal jsem naší již penzionované ředitelce, starší dámě, a poprosil ji, zda by se vrátila do práce a pomohla nám. Plus se do čela postavila dlouhodobá pracovnice organizující koordinátory. Ti začali dělat skupinovou terapeutickou práci, uměleckou terapeutickou práci,… všechny metody, které za ta léta používáme, v hotelích. Tehdy útoky na severu byly, ale ne tak časté. Spíše na vojenské základny. To je samozřejmě dnes úplně jiné.
JAKÝ VZKAZ TO VYSÍLÁ LIDEM? ŽE NEJSOU SCHOPNÍ ROZVÍJET SVOJI ODOLNOST.
Druhou věcí, kterou jsem velmi rychle předpověděl, bylo, že nebudeme mít dostatek trénovaných terapeutů pro léčení psychického traumatu. Je to hodně zvláštní, že na izraelských univerzitách – a já doufám, že se to touto válkou změní – není trénink pro léčení traumatu. Obecné porozumění tomu, co trauma je, není problém, ale jak s ním zacházet, to se neučí ani v sociální práci, ani v psychologii. Takže jsme otevřeli kursy pro výcvik lidí. Rozhodnutím vlády bylo nabídnout pomoc každému. Což je ovšem velká chyba, protože jaký vzkaz to vysílá k lidem? Že jsou traumatizovaní a neschopní rozvíjet svoji odolnost.
Další – založené na mnoha letech našich zkušeností – bylo uvědomění, že je potřeba starat se i o ty, kteří byli evakuovaní, sami si našli místo, kde žijí, a neví, kdy se vrátí domů. Tehdy jsme nevěděli, jak dlouho bude evakuace trvat, ale na základě našich zkušeností jsme odhadovali, že po třech měsících bude mít mnoho lidé vážné psychické problémy, zvláště děti a dospívající. Zajímavé je, že populace starých lidí evakuaci v podstatě nesla dobře, protože v hotelích si připadali jako v domovech důchodců, s připraveným jídlem a různými kurzy.
Další ohroženou skupinou byli single rodiče s dětmi. Buď že tak žijí, nebo že jejich partner či partnerka byli jako rezervisté povoláni do záloh a slouží nyní v armádě. Snažili jsme se zmapovat skutečnou zranitelnost a vysílat spíše vzkaz odolnosti než vyhlašovat „všichni jsou nyní traumatizováni a musíte přijít na terapii“. Zažíváme dopad tohoto vzkazu naší vlády, státních úřadů i prezidenta. S ním jsem o tom dokonce mluvil a říkal mu – „Netraumatizujte slovy, nemedikujte lidi!“ Problém je, že lidé úplně nerozumí tomu, co je to trauma a skutečná post-traumatická porucha. Odhad univerzit Columbia a Hebrejské je, že nějakých 680 000 lidí bude potřebovat terapii, což je pro stát obrovská finanční částka! Někdy 15. října jsem napsal otevřený dopis, kam tato politika povede. Myslíte si, že nás poslouchali? Ne. Zjistili nyní, že je to kritické? Ano.
SATELITNÍ KLINIKY PRO DUŠEVNÍ ZDRAVÍ A KRIZOVÉ TELEFONNÍ LINKY
Takže další, co nyní děláme pro lidi ze severu, je rozšiřování kurzů a budování nových týmů pro komunitní odolnost vůči stresu. Uvědomili jsme si, že válka jen tak neskončí a že na obou stranách jsou lidé, kteří ji skončit nechtějí. Potřebujeme připravit programy pro vzdělávací instituce, mateřské školy, rodiče. Jsou to takové praktické balíčky. V současnosti máme padesát satelitních klinik pro duševní zdraví, ve kterých se osobně s lidmi setkáváme, od Eilatu na jihu až po sever, všude, kde žijí evakuovaní. Jen na severu máme čtyři, pět takových center. A po tragédii v (drúzském městečku) Majdal Šams (kam dopadla raketa Hizballáhu a zabila dvanáct dětí) tam nyní otevíráme další kliniku. Máme i krizové telefonní linky, kde naši terapeuti poskytují terapii. Pracují osmnáct hodin denně ve čtyřech jazycích: hebrejštině, arabštině, ruštině a angličtině. To se děje od prvního dne.
Vedle toho jsme poskytli osobní setkání třem tisícům lidí. Především se ale soustřeďujeme na odolnost, protože věříme, že to je hlavní odpověď na problém. Momentálně největší výzvou je pro nás práce pro nejsevernější komunity. Některé byly fyzicky zničené – městečko Metula, kibuc Menara a další. Bude výzvou tato místa obnovit. Dále jsou tu evakuované rodiny, které si uvědomily, že konflikt bude dlouhý. Mají děti, které potřebují vzdělání. Moje vnoučata například měla na severu školu tři hodiny denně – když to bylo možné. To je nic. A někdy kvůli raketám neproběhne ani tak málo.
Když se na to podívám z optimistického úhlu pohledu, odhaduji, že dvacet procent občanů se na sever už nevrátí. A jsou to bohužel lidé, kteří jsou nejdůležitější pro udržení komunit – mají peníze, schopnosti, profesi, kterou mohou dělat kdekoliv. Takže i z toho důvodu jsme v prodloužené krizi. Nazývám ji „prodlouženou traumatickou stresovou poruchou“ (prolonged traumatic stress disorder) nebo „traumatem, před kterým nelze utéct“ (inescapable trauma). Každý ho cítí, i když žije např. v Tel Avivu.
SMUTEK, BEZNADĚJ A SPOLEČENSKÁ KRIZE
Terezie: Do Izraele jsem přijela minulé pondělí a z letiště jsem jela do Beer Ševy (město v poušti). Nedokážu spočítat, kolikrát jsem v Izraeli byla. A co cítím tentokrát je velký smutek – což jsem čekala -, ale také něco, co z Izraele neznám: apatie, pocit bezmoci. „Zkusili jsme všechno, nic nefunguje, teď nevíme, jak dál.“
Prof. Lahad: Ano, beznaděj.
Terezie: Já vím, že jste zkusili všechno, protože znám izraelskou realitu a historii. Lidé v zahraničí to obvykle nevědí, protože znají Izrael pouze z médií. Je to pro mne tak smutné, když nyní říkáte, že se dvacet procent lidí nevrátí do míst, které jste v minulém rozhovoru nazval „periferií“. Protože to způsobí i společenskou krizi.
Prof. Lahad: Společenskou krizi, vzdělávací krizi, protože jsou to učitelé, zdravotní krizi, protože jsou to lékaři, krizi duševního zdraví, protože jsou to psychologové a psychoterapeuti. Ano. Je zde na severu nyní zajímavý fenomén, že zdola (grassroot) budují hnutí, které se staví proti chování vlády.
Důvodem, proč tady v Izraeli cítíte ve společnosti beznaděj, je, že nám chybí leadership. Krize leadershipu, krize vedení, způsobuje, že jsme nyní v mentalitě boxování – „dám ti ránu, počkám na ránu od tebe, pak ti dám další…“ Není tu žádná strategie, plán. Je to prostě skupina lidí, kteří se snaží udržet v úřadě, a nechápou, že když nemáte plán, tak se nikam nedostanete. Obyvatele to znejisťuje. A především to ovlivňuje ty ZDATNÉ, nikoli ty oslabené. Zdatní, schopní, mohou dělat rozhodnutí. Buď se rozhodnou žít v centru země, nebo někam na nějaký čas či dokonce navždy odejít. A vůči tomu jsou politici (decision – makers) slepí nebo to nechtějí pochopit. Kdybyste se mne zeptala, kde je největší překážka odolnosti, je to toto.
Terezie: Krize leadershipu je téma na celém světě. Tady v Izraeli je to vidět silně, protože vše se tu projevuje s mimořádnou intenzitou. Když jsem vystoupila z letadla, viděla jsem velký nápis „Be-jachad nenaceach“, Společně zvítězíme. …
Pan Lahad udělá gesto, že se mu dělá špatně.
Terezie: Ano, přesně tak. Je to propaganda. Mluvila jsem o tom s drahou přítelkyní Melilou Hellner Ešed (profesorkou mystiky v Jeruzalémě). Chodí na demonstrace podporující rodiny rukojmích. Říkala, že jejich heslem je „DOHODA PŘINÁŠÍ ŽIVOT“.
Prof. Lahad: Ano. Ale to je jiný svět než extrémismus, fanatismus, chybějící leadership. Když se rozhlédnete po světě, tak asi poslední skutečnou vůdkyní byla německá kancléřka. A kdo pak? Biden je senilní, Trump je blázen, Bibi je ztracený a zmatený. Býval to moudrý muž, ale nyní nic z toho už nepoužívá. Všude přebírají vládu fanatici – v Íránu, Turecku, ve Spojených státech, v Evropě. Kyvadlo liberalismu se převrací.
Na začátku korona krize jsem napsal text „Zpátky v roce 1933“ o tomto návratu k totalitarismu, ale nikdy jsem ho nepublikoval, protože lidé už tak byli dost deprimovaní. Nicméně mám čtyřiačtyřicet let praxe práce s traumatem a citlivost na procesy, které ještě nejsou vidět, a vnímal jsem větry fašismu a fundamentalismu. Nevím, jestli existuje způsob, jak to zastavit, ale musíme se o to minimálně pokusit a doufat. Jsou to velmi rychlé procesy – je tu i spousta negativní energie související s klimatickými změnami, Lidé neví, jak je ovlivňuje úplněk, novoluní, sluneční bouře… Jsme pořád jen shluk buněk, který reaguje. Objevuje se otázka, zda vůbec potřebujeme demokracii? Stejná otázka se řešila ve 30.letech minulého století. A i země, které v demokracii věří – Francie, Německo, Anglie – jsou nyní v krizi.
SEDMÝ ŘÍJEN PROBUDIL BUNĚČNOU PAMĚŤ HOLOKAUSTU
Terezie: Jak Izraelci vnímají nepochopení, kterého se jim dostává ze zahraničí pro jejich situaci? A nejen nepochopení, ale dokonce i obnovený antisemitismus?
Prof. Lahad: Je to také proces, ve kterém jsme ztratili stopu. Deligitimizace Izraele nezačala nyní. Je to proces, který se již nějakou dobu odehrával. A současná vláda tomu dodala ještě palivo. Nevím, jak to vnímají Izraelci, ale mohu říct, jak tomu rozumím já. Sedmý říjen probudil v Izraelcích buněčnou paměť holokaustu. Zvěrstva, krutost, obrazy spálených domů a lidí… Probudilo to velmi hluboké staré vzpomínky Izraelců.
Terezie: Ano. Připomínám také hluboké kolektivní trauma únosů Židů. V křesťanských společnostech to byl v minulosti způsob, jak přijít k penězům – unést Žida či Židovku a vyžadovat za ně výkupné.
Prof. Lahad: Ano. Je to hluboké trauma a to vede ke zlovolným reakcím na to, co se děje v Gaze. Bohužel. Měli bychom být touto dobou už vědomější. Zároveň se trauma promítá vně Izraele. To co se děje v zahraničí (protiizraelská rétorika a odsuzování) jen posiluje tyto hluboké strachy, že jiné národy se opět snaží zničit Židy. Vždyť to není tak dávno, osmdesát let, kdy tu byla snaha Židy pozabíjet. A když vidíme, že nálady jsou nejen proti Izraelcům, ale proti Židům obecně, například na amerických univerzitách – a Amerika, centrum demokracie, není schopná si s tím poradit – , cítíme ten vítr roku 1933. A jak Vám říkám, já o těch větrech roku 1933 mluvil už před lety.
Samozřejmě vědomější, osvícenější lidé v Izraeli vědí, že bychom s tím měli něco dělat. Mimo jiné posílit spolupráci s těmi, kteří s námi spolupracovat chtějí. Ale protože tu máme také extrémisty, je tu zjednodušující pohled „jsou proti nám – měli bychom bombardovat“. Jsou to lidé, kteří nechápou odpovědnost za to, co vypouští z úst. Nemají plán ani strategii, jen taktiku zápasu v boxu.
Takže to všechno dohromady, když mluvíte o tom, co jste viděla v Beer Ševě, je výsledek vln hlubokého antisemitismu. Kdyby se antisemitské útoky děly v Rusku, ve východní Evropě či v jižní Americe, mohli bychom to ignorovat. Ale když se to děje ve Spojených státech, je to ohrožující. Demokraté (v USA) jsou částečně propalestinští. Je to problém – nebo to může být cesta k řešení? Nemyslím si, že naše strana bude s něčím souhlasit, strach je příliš velký. A jejich strana teď má navrch, ale udělala kroky k sebezničení. Je to velmi pesimistický pohled. Myslím, že jste za mnou přišla, abych Vám dal nějakou naději, a já Vám dávám víc a víc pesimismu.
Terezie: Já naději mám. Jen pochází z mojí spirituality.
LIDÉ MALÍ SCHOPNOST OBNOVY. PODMÍNKOU JE MÍT NADĚJI V BUDOUCNOST V DLOUHODOBÉM HORIZONTU.
Prof. Lahad: Moje naděje také pochází ze spirituality. Jen vidím, že je potřeba udělat zásadní změny.
Terezie: Myslím, že si ani nedokážeme představit, jak velké to mají být změny.
Prof. Lahad: Ano. Užil bych metaforu spáleného lesa. Dnes víme, že když les shoří, dvacet centimetrů pod povrchem zůstanou semena, která vyrostou. A vyrostou nejen do obnoveného lesa – vyrostou stromy, které tam dlouho nerostly. Tuto možnost mohu vidět. Uprostřed krize je velmi složité tento obraz udržet, ale já opravdu věřím, že metafora obnovujícího se lesa a schopnost přírody sama sebe znovuzrodit, je důležitá. I s vědomím klimatické změny. Nyní jako bychom fungovali proti této přirozené schopnosti léčení. Je zde potenciál pro uzdravení. Když se podíváte na lidi, kteří prošli holokaust, byli v koncentračních táborech, bylo s nimi krutě zacházeno, měli minimum jídla, … a když válka skončila, nejen že přežili, ale povedlo se jim žít nový život, založit rodiny, pracovat. Lidé mají schopnost obnovy. Ale podmínkou pro tuto obnovu je schopnost mít naději v budoucnost v dlouhodobém horizontu: schopnost vidět ZA to momentálně viditelné. A to byl případ roku 1948: lidé měli naději a vizi, že vybudují svoji zemi, svoje bezpečné místo. A tato naděje potřebuje být nějak znovu nalezena.
Máme v Izraeli potenciální leadership. Ti ale nyní bojují. Jsou to lidé, kteří proti vládě demonstrovali (od ledna 2023 proti zamýšlené justiční reformě), a když je nyní země v ohrožení, šli ji bránit. Takže podle mne – a já nevím, jak dlouho tato situace bude trvat – změna přijde nikoli v nejbližších volbách, ale v dalších volbách. Tam by mohla vystoupit mladá generace. Možná nebude v mých očích úplně liberální, ale bude nadějnější než současní vůdci. To je moje optimistická předpověď. Do té doby ale budeme trpět další dva, tři, pět let – nevím. Věřím, že je to proces vystoupení z tohoto traumatu – nikoli post-traumatu, ale traumatu – , kdy si řekneme, že nechceme pokračovat v systému tak, jak je nastaven.
Terezie: A vzít za dění odpovědnost.
Prof. Lahad: Ano. Posledních patnáct let ti lidé, kteří mají skvělou představivost, tvořivost, moudrost, šli do soukromé sféry, do byznysu, aby si naplnili svoje individualistické hledání. Máme písničku, kde se zpívá „ze lo nachon, anachnu lo ba mizrach ha-tichon“, „ne, není to správně, ve skutečnosti nejsme na Blízkém východě“. Čili předstírají, že tu nejsou! A samozřejmě vláda tuto iluzi podporuje. Čili to, co se stalo, byl silný budíček. Ale ještě to chvíli potrvá, než se tito lidé stanou novou silou. Pak se i vrátí lidé, kteří z Izraele odešli, protože onu zmíněnou naději znovu získají. Viděli jsme to, když byly podepsány mírové dohody (mezi Izraelci a Palestinci) z Osla (roku 1993). Přišlo zpět opravdu veliké množství Izraelců a Židů. My nyní nemáme někoho, kdo by nám dal naději a dlouhodobou vizi.
Proto když nyní pracujeme s lidmi ze severu, podporujeme plánování, vizi, pocit společného úsilí (togetherness). Je to velká výzva, ale já věřím, že dnes je potřeba budovat tyto kvality zezdola nahoru. Shora dolů to nefunguje.
ARABŮM DOŠLO, ŽE KDYBY BYL STÁT IZRAEL ZNIČEN, ZTRATILI BY STEJNĚ JAKO ŽIDÉ
Terezie: Vnímáte rozdíl v práci se židovskou a arabskou populací? I Arabové byli Hamásem uneseni, i oni jsou ostřelováni raketami Hizballáhu. V krátkém dokumentu o práci vaší organizace jsem viděla, že máte arabské facilitátory pro arabskou populaci a rusky mluvící facilitátory pro ruské Židy a Rusy.
Prof. Lahad: Věříme v kulturní výměnu, nikoli v multikulturalismus. V multikulturalismus je přístup „vy máte svoji kulturu, my máme svoji kulturu, nezasahujme si do nich“. Sedmý říjen měl velký dopad na komunity izraelských Arabů, ať už jsou to palestinští muslimové, palestinští křesťané nebo Drúzové (etnicky Arabové, nábožensky specifická skupina). Hlavním faktem, který si uvědomili, je, že jsou také ohroženi. Došla jim skutečnost, že byli vražděni a bombardováni stejně jako Židé, a skutečnost, že kdyby byl Stát Izrael zničen, ztratili by stejně jako Židé, protože jejich životní standard je desetkrát vyšší než v jakékoli arabské zemi. Možná viděli i následky místních povstání (v roce 2021 v některých smíšených arabsko-židovských městech, kde došlo k nepokojům, vypalování obchodů, a několika úmrtím). A viděli, že jsou méně připraveni na válku než Židé, protože nad hrozbami mávali rukou.
Naše organizace evakuovala dvě arabské vesnice z frontové linie, ale oni se velmi rychle rozhodli, že se vrátí domů, že nechtějí žít v hotelích. Evakuace je proti jejich kulturním zvykům. Veškeré naše materiály jsou v arabštině, máme arabské facilitátory a terapeuty, i když jich není mnoho. V arabské kultuře není rozvinutá tradice dobrovolnictví, takže například když došlo k útoku v (drúzském městě) Majdal Šams , přišlo tam dobrovolně na pomoc mnoho izraelských Židů, ale jen málo Arabů.
V roce 2005 jsme s kolegy otevřeli terapeutickou kliniku ve vesnici palestinských křesťanů a Drúzů na severu. Připravili jsme tam devadesát dramaterapeutů a arteterapeutů pro děti. Po pěti letech jsme museli aktivity ukončit z finančních důvodů. Nyní máme na severu přes sto arabsky mluvících terapeutů. Je to ale proces. Do výcviků chodily hlavně ženy a s ohledem na jejich kulturu si to musely prosadit vůči mužům. Obvykle jejich otcové měli námitky. Je to pomalá změna.
Navíc vidím, že tyto skupiny obyvatel procházejí krizí identity. Na jedné straně jsou Arabové či Palestinci či Drúzové, na druhou stranu je pro ně velmi riskantní, pokud Stát Izrael nepřežije. Já osobně jsem je navštěvoval u nich doma a zval je i k sobě domů. Ale je to složité, protože poslouchají arabskou televizi Al – Džazíra (katarská televize) či Al – Manar (libanonská televize). Výzkumy nám ukazují, že mají vyšší úroveň symptomů post-traumatu, protože sledují, co jim tyto kanály předkládají – a ty jim předkládají pouze špatné, velmi dramatické zprávy. Zároveň ale arabská komunita post-trauma velmi málo léčí.
Terezie: Uznání traumatu a léčení psychických zranění a poruch není součástí jejich kulturního vzorce.
Prof. Lahad: Ano. A to platí i pro beduíny. Ještě bych chtěl říci, že i v mezinárodním měřítku potřebujeme žít procesy kolektivního uzdravení (collective recovery processes). Je jedno, zda jsme zasaženi povodněmi, suchem, válkou. Vlády to často finančně nepodporují, i proto je potřeba to dělat zezdola nahoru, abychom přežili. A podívat se na toto období z historické perspektivy. Je to jen krátký úsek celkových dějin. Země již prošla mnoha katastrofami a stále jsme tu.
Naše práce je kapkou v oceánu. Ale protože jsem také homeopat, vím, že kapka může mít velký dopad.
Terezie: Ano, to rozhodně. Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám i Vašim spolupracovníkům mnoho sil.
Skvělé video profesora Lahada ze 20. října 2023 „Jak si poradit s krizí“ najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=_cDc0UMlmCg
KNIHU „JAK NAPRAVOVAT SVĚT: ROZHOVORY S INSPIRATIVNÍMI IZRAELCI“ si můžete koupit na e-shopech Hledající, Dary Země, nebo u mne.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
S reformní rabínkou Ayalou Samuels o službě a jednotě rozmanitosti