Reformní rabínku jsem našla přes čtení webu o reformním judaismu v Izraeli. Židé reformního směru, nebo jak Ayala říká, „izraelského judaismus“, tam nemají na růžích ustláno, jak si v rozhovoru přiblížíme. Jde o směr judaismu, který je střízlivý, hodně moderní až liberální, otevřený, s velkým důrazem na celospolečenskou a politickou angažovanost. Ayala je rabínkou komunity Tefilat ha-Adam v přímořském městečku Cesarea, zároveň své služby nabízí na regionální úrovni až k oblasti Karmelu. Její cesarejská komunita úzce spolupracuje na kulturních a sociálních projektech s izraelskými Araby, většinou muslimy, z jediného přímořského arabského města v Izraeli Džisr aZarka. S paní Ayalou jsme se sešly v kavárně blízko vlakového nádraží při mém měsíčním putování po Izraeli v srpnu loňského roku. Jak popisuji ve svém Deníku izraelského putování (ještě k dispozici!), nakonec to byla ona, komu jsem věnovala svůj milovaný kapesní nůž, abych nebyla opakovaně zadržována nádražní ochrankou:-)
HLEDALA JSEM ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, JAK JSME MY IZRAELCI RŮZNÍ I PODOBNÍ
Terezie: První věc, které jsem si všimla, že jste se narodila v kibucu Šamir. Ten je blízko na severu Izraele blízko kibucu Sde Nechemia, kde jsem v letech 1993-4 a 1995 celkem čtyři měsíce pracovala jako dobrovolnice. Ayala: Ano. Tu oblast Izraele miluji. Miluji údolí Chule. Vždy mi chybí. Terezie: Jak se stalo, že se dívka z kibucu rozhodla stát se rabínkou?
Ayala: Zrovna jsem o tom napsala kapitolu do knihy o ženách reformních rabínkách. Když jsem vyrůstala v kibucu, byla jsem knihomolka, dítě, co přečte všechno. Takže když jsem přečetla všechny knihy v dětském oddělení knihovny, přesunula jsem se do oddělení pro dospělé. Bez knihy jsem prostě nemohla být. Nyní čtu anglicky, protože v angličtině čtu pomaleji:-) Den není v pořádku, když nepřečtu jednu knihu! A proto to pro mne začalo dvěma knihami, které mi ukázaly, že existuje svět, o kterém nic nevím a ke kterému nemám přístup: Cemach Atlas (litevského jidiš spisovatele) Chaima Grade a Ir Ksuma (Magické město izraelského, v ultraortodoxní náboženské rodině vychovaného spisovatele) Jehošuy Bar Jusef.
Měla jsem obojí prarodiče v Tel Avivu, kam se tehdy od nás ze severu cestovalo čtyři, pět hodin. Dědeček z tatínkovy strany, v době, kdy jsem se jako nejmladší dítě narodila, byl ortodoxní. Takže nosil jarmulku (pokrývku hlavy) a každé ráno a večer se postavil do rohu místnosti, uvázal si modlitební řemínky, vzal si modlitební plášť a modlil se ranní a večerní modlitbu. A já si pamatuji, jak jsem se ptala tatínka – „Co to děda dělá? A proč to dělá?“ A tatínek mi odpověděl: „Modlí se, protože jeho druhý syn, můj bratr, byl zabit ve Válce o nezávislost.“ Vzala jsem si z toho poznání, že náboženství je způsob, jak se vypořádat se zraněním a úzkostí. Dědečka jsem měla stále někde na mysli – zemřel, když mi bylo osmnáct let.
Milovala jsem život v kibucu, tam jsem byla nejšťastnější. Moji bratranci a sestřenice žili v Tel Avivu a Haifě, ale já bych neměnila. Vyrůstala jsem v domově pro děti (zařízení v některých kibucech, kde byly děti přes týden bez rodičů. Ti si je pak brali na víkend.) a milovala jsem to! Cítila jsem se tam bezpečně. Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, že jsme byli vychováváni se silným pocitem důležitého poslání sloužit společnosti.
Kibuc Šamir byl velmi sekulární. S náboženstvím jsem se tam nepotkala. Zároveň ale byl kulturně velmi židovský. Slavily se šabaty, svátky, kultivoval se pocit oddanosti a závazku (commitment). O svátku Pesach (kdy se podle ortodoxní tradice nesmí jíst jiné než nekvašené pečivo a potraviny) byly k dispozici jak macesy, tak chléb (z kvásku). V kibucové kuchyni se nejedlo podle přísných košer pravidel, protože podle našeho vnímání tak jedli „ti druzí“, náboženští Židé. Lámala jsem si s tím hlavu. Nejen že jsem nemohla najít odpovědi – ani jsem nemohla najít jazyk, kterým bych se o tom mohla bavit. Dnes bych řekla, že jsem hledala odpověď na otázku, jakým způsobem jsme my Izraelci různí i podobní.
Možná víte, že v našem kibucu jsme v roce 1974 zažili teroristický útok, při kterém zemřely tři ženy (z toho jedna dvaadvacetiletá dobrovolnice z Nového Zélandu). Moje matka měla v době útoku být na místě, kde se odehrály vraždy, a byla to jen čirá náhoda, že tam nebyla. Odnesla jsem si z toho hluboký strach. Nejen že můj pocit bezpečí byl otřesen, ale byla jsem i hodně rozzlobená. A pamatuji si jedno ráno v kibucu, mohlo mi být šestnáct nebo sedmnáct let, šla jsem po cestě a do kibucu přicházela skupina arabských stavebních dělníků. A já jsem je obešla velkým obloukem, abych se jim vyhnula. A to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že strach a nenávist mne proměňují. A tak jsem na sobě začala pracovat, abych to změnila.
NEZAPOMÍNEJ NA TO…
První na řadě bylo hledat odpovědi na otázky – proč jsem tady? Proč je tady židovský stát? Proč někteří Židé zůstávají v diaspoře (mimo stát Izrael)? Zjevně nejsou dobří Židé, když nejsou tady! A podobné otázky. Nebylo ale příliš příležitostí si o tom, co mne zajímalo, s někým povídat. Kibucy tehdy v 80. letech procházely ideologickou krizí: proměňoval se jazyk a hodnoty, ze kterých vyrostly. Čtyřicet let lidé z kibuců žili prosté, jednoduché životy, zároveň ale měli silný vliv na elitu státu a spolutvořili ji. To se měnilo a lidé byli ve stavu paralýzy, když o tom měli mluvit.
Tři roky jsem byla v armádě, nakonec jako důstojnice. Ve dvaadvaceti jsem se vrátila do kibucu pracovat. A pak jsem šla studovat obory Židovské myšlení a Psychologie. A tehdy jsem potkala svého budoucího muže Amiho. Studovali jsme společně první ročník. A on pochází z reformní židovské rodiny z USA, jeho tatínek byl významný reformní rabín. Hodně jsme spolu diskutovali , ale mne stále vůbec nenapadlo, že bych byla náboženská, a už vůbec ne, že bych byla rabínkou. Milovala jsem studium. Získala jsem dva tituly, včetně titulu učitelky židovských studií. S Amim jsme naše studia završili na univerzitě konzervativního judaismu (JTS – the Jewish Theological Seminary) v New Yorku: získala jsem doktorát ze židovského vzdělávání. A když jsme se loučili s mým milým mentorem, řekl mi:
„Víš, jednou z částí židovské civilizace je židovské náboženství. Nezapomínej na to.“
(Termín „židovství jako civilizace“ pochází od zakladatele rekonstrukcionalistického směru judaismu Mordechaje Kaplana. On je autorem knihy „Židovství jako civilizace: O rekonstrukci amerického židovského života“ z roku 1934. Kaplan zdůrazňuje, že judaismus není jen náboženství v klasické definici toho slova, ale SOUHRN náboženství, kultury, jazyka, literatury a společenské organizace.)
KAŽDÝ MÁME JINOU ŽIDOVSKOU PERSPEKTIVU
Druhý moment byl, když mne mentor poslal na malou konferenci ředitelů denních židovských škol. Seděla jsem v rohu a poslouchala. Mluvili o tom, jak jsou „izraelští učitelé na jejich školách špatní“. Tehdy na konci 80. let totiž většina učitelů židovských předmětů na amerických židovských školách byli Izraelci. Byla jsem nesmírně rozzlobená! Jak si dovolují myslet, že jsou lepší Židé než my, izraelští Židé? Můj bratr byl voják a zároveň byl zodpovědný za pěstování bavlny v údolí Chule. V mých očích strčil do kapsy všechny tyhle teoretiky. Když jsem svůj hněv sdílela se svým mentorem, byl moudrý a řekl mi: „Skvělé. Co tě tak rozlobilo? Napiš o tom.“
Bylo to pro mne důležité uvědomění, že každý máme jinou židovskou perspektivu. Stala jsem se doslova posedlá myšlenkou různých židovských identit. Například jsem se vrátila k tématu, co znamená dodržovat košer stravu? Je to mimo jiné způsob, jak člověk vyjadřuje svoji židovskou identitu. Jsou Židé, kteří jsou tak ortodoxní, že o Pesachu ani nejedí (nekvašený chléb) maces, protože když se dostane do úst, mohl by v kontaktu se slinami začít kvasit. A na opačném pólu je jeden z mých bratrů, který na protest vůči selhání lídrů jomkipurové válce (v roce 1973) jí o postním svátku Jom Kipur schválně vepřové. Když jsem v pátek před šabatem složitě v New Yorku sháněla chalu (šabatový chléb), i to bylo vyjádření mé židovské identity skrze košer stravu.
Po sedmi letech strávených v USA jsme se vrátili do Izraele. Učila jsem židovská studia v Oranim Teachers´ College v Galileji, ale víc a víc jsem cítila, že to nestačí. Tou dobou mi přišlo pozvání do Nazaret Ilit (židovské město vedle arabského Nazareta) a tam jsem se stala zakládající ředitelkou komunitního programu Olamot, který zkoumal izraelskou židovskou identitu. Cílem bylo propojit místní nové židovské přistěhovalce s těmi již zakořeněnými.
Terezie: Cestovala jsem přes Nazaret Ilit a bylo zjevné, že je to město, kde je velká komunita Židů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Názvy ulic jsou na cedulích i v ruštině, mnoho plakátů a vývěsek je v ruštině.
Ayala: Přesně tak. Byli tam přistěhovalci, kteří přišli ze Sovětského svazu před dvaceti lety, a noví přistěhovalci. A ti staří se vyhýbali novým. Je tam také mnoho (ruských a ukrajinských) Židů, kteří jsou nábožensky křesťané. V týmu jsem měla i rusky mluvící, abych mohla oslovit všechny. Tak jsem se například dozvěděla o oslavě Nového roku, Novij God (Ayala správně vysloví:-)), a pomáhala jim, aby neměli problémy, když ten den nepřijdou do školy. Pořádali jsme workshopy ve školách a vysvětlovali, že nejde o náboženský svátek, ale i tak jim na něm záleží a chtějí ho slavit, a ostatní Židé by je mohli podpořit, třeba i návštěvou jejich oslav.
Pracovala jsem s nimi pět let a milovala jsem to! Byl to proces, pro mne fascinující. Jediné mínus bylo, že to bylo daleko od mého domova. Když jsem skončila celá vyčerpaná z cestování, rozhodla jsem se, že chci být duchovní vůdkyní. Používala jsem svůj titul PhD. jako klíč k dalšímu vzdělávání. Ale dveřmi je mé rabínské vzdělání. Kdykoli jsem nějakého rabína nebo rabínku potkala, bylo to, jako by se otevřely dveře zkoumání – co to znamená být rabínkou? Učitelka, ať je jakkoli inovativní a tvořivá, je omezena kontextem učení a vzdělávání. Kdežto duchovní vůdkyně, rabínka, může sama přistupovat k lidem, kdekoli jsou, fyzicky i emočně, a nabízet své služby.
ŽIDOVSTVÍ PO STALETÍ ŘEŠÍ, CO JE VHODNÉ A DŮLEŽITÉ A CO NIKOLI
Terezie: Vnímáte, že měníte historii? Protože být rabínkou je v židovství historickou novinkou. První rabínka byla ordinována teprve před padesáti lety v roce 1972. (Ten rok byla veřejně ordinována Sally Priesand reformní rabínkou. Ve 30. letech byla reformní rabínkou také Regina Jonas, ta ale byla ordinována soukromě. Prošla Terezínem a zahynula v Osvětimi roku 1944.)
Ayala: Ano. A kdybychom tu nebyli, tak by se nikdo nepostavil těm ultraortodoxním Židům, kteří pokřivují judaismus, mluví jeho jménem a ospravedlňují rasismus a nacionalismus. Zrovna dnes jsem dostala vyjádření kolegy rabína ke kauze Stella Maris. Víte, o co jde?
Terezie: Konflikty vyvolané některými ultraortodoxními Židy, když se chodí modlit ke klášteru a kostelu Stella Maris na hoře Karmel v Haifě a napadají tamní mnichy.
Ayala: Ano. Chceme, aby co nejvíce duchovních lídrů toto vyjádření podepsalo a distancovalo se tak od těchto útoků na křesťany. Poslala jsem to třem ortodoxním kolegům rabínům. Jeden ihned podepsal, je i v té záležitosti v kontaktu s arcibiskupem. Kdežto druhý mi řekl, že nejde o náboženskou, nýbrž politickou záležitost, a že to nepodepíše, protože se nechce politicky angažovat. Takže si s ním chci o svátcích promluvit, protože podle mne mlčení ortodoxních rabínů o nejdůležitějších společenských tématech spojených s náboženstvím je tak ohlušující, že se mu nelze vyhnout. A já chci pochopit, proč to dělají. Je velmi málo ortodoxních rabínů a lídrů, kteří promlouvají proti tomu, co se jeví jako pokřivení a zavádějící zneužití judaismu. Já jako rabínka činím politická a společenská prohlášení.
Terezie: Pro knihu Jak napravovat svět jsem dělala rozhovor s Aronem Leibowitzem, ortodoxním rabínem, který jako první veřejně podpořil LGBTQ+ komunitu, zúčastnil se pochodu hrdosti Pride Parade v Jeruzalémě. V současné době se věnuje projektu Chuppot (dosl. svatební baldachýny), alternativní možnosti pro páry, které chtějí uzavřít sňatek mimo institucionální monopol rabínského ortodoxního establishmentu. Za to mu hrozí dva roky vězení.
Ayala: Ano. On porušuje zákon. Já ne.
Terezie: Myslím, že ortodoxní rabíni mají stejné dilema jako katoličtí kněží. Mohou se bát, že když „povolí“ jeden kousek celku náboženství, tak se jim stavba sesune. Patriarchální struktura je důmyslně propletená. Otázkou je, co v náboženství zůstává živé.
Ayala: Já to vnímám tak, že v židovství se po staletí řeší, co si počneme s napětím mezi tím, co je vhodné a důležité, a co nikoli. Co je vhodné? Realita se neustále proměňuje. Náboženské vedení na to potřebuje odpovídat. Nejsilnějším příkladem je, co se v židovské historii stalo na konci 1.století o.l. a ve 2.století. Chrám v Jeruzalémě byl zbořen (roku 70 o.l. Římany) a tisíc čtyři sta let stará kultura, jejímž středobodem bylo uctívání Boha kněžími, kohanim, skrze oběťi zvířat, se zhroutila. Znovu se tak hledaly odpovědi na otázky, jak být Židem? Jak slavit šabat, Pesach a další svátky? Na začátku nebyla řešení, musela být navržena. Jednou z možností řešení bylo v té době i křesťanství.
A učenci té doby (hebrejsky „chazal“, zkratka slov „chachameinu zichronam livracha“, moudří, jejich památka budiž požehnána) nabídli řešení a úžasným způsobem židovství přetvořili (re-form). Náboženské principy zvířecí oběti změnili na jiné principy: modlitby, přesněji strukturu a řád modliteb, dále obřad čtení svitku Tóry třikrát týdně v synagoze, kdy ani nemusíte být v Jeruzalémě a dokonce ani v Izraeli, a studium Tóry – náboženských textů. Studium se tak stalo uctěním Božství, aniž bychom Chrám potřebovali. Zároveň ale zachovali odkazy, aby jejich reforma byla autentická: např. v modlitbách se mluví o jeruzalémském Chrámu, součástí bohoslužby jsou písně zpívané v Chrámu (biblické „Žalmy“, hebrejsky tehilim, doslova „Jásoty“). Mnoho obřadů spojených se životními přechody (life-cycles ceremonies) a svátky je spojeno s truchlením nad zničeným Chrámem (např. při svatebním obřadu pod baldachýnem ženich rozšlápne skleněný pohár na paměť zničení Chrámu). A navzdory mocenské korupci kněží v době zničení Chrámu nejsou odsuzováni. Ikdyž ztratili postavení v hierarchii, vzdává se jim pocta tím, že (potomci z rodu kněží) jsou povoláváni jako první ke čtení Tóry o sobotní bohoslužbě v synagoze. Krásná symbolika. Proto jsou v židovství nejdůležitějšími postavami ve společnosti učenci. Tak se povedlo, že židovství zůstalo pro lidi té doby opravdové, věrohodné. Křesťanství nabízí řešení, které pro mnoho tehdejších obyvatel nebylo dostatečně věrohodné. Proto se (hlasatelé křesťanství) obrátili na nežidy – pro ně to bylo dostatečné. A dnes je to stejné. Musíme najít naši cestu, jak být důležití i věrohodní.
SORRY, NOT MY HERO. NOT GONNA WORSHIP HIM.
Terezie: Židovská historie je sama silným argumentem pro skutečnost, že se duchovní vůdci mají zabývat politikou. Osud židovských komunit byl politikou vždy ovlivněn. Nemůžete se od ní oddělit. Jak to vnímáte? Dnes mnoho duchovních lídrů říká, že je potřeba se soustředit pouze na duchovní či kulturní témata. Ale lze to vůbec rozlišit? Politika ovlivňuje společenskou atmosféru a řešení společenských problémů. Všimla jsem si, že jste v dubnu (2023) byla pozvána promluvit na demonstraci proti soudní reformě zamýšlené současnou pravicově konzervativní vládou. Ayala: Ano. Chodíme demonstrovat každou sobotu večer (po skončení šabatu).
Terezie: Je pro Vás důležité vyjádřit veřejně, co si o politice myslíte? Učinit politické prohlášení?
Ayala: Ano. Nedokážu si představit, že bych se jako duchovní vůdkyně nevyjadřovala k životu. A politika je o životě. Není o vládě. Existuje mnoho důvodů, proč si vážit Mahátmá Gándího. Ale on neřekl ani neudělal nic, co by jakkoli zmírnilo sexismus v Indii a hrozný osud žen v Indii. Takže pardon, není mým hrdinou, nebudu ho uctívat. Když Izraelci houfně jezdí do Indie a jsou z ní nadšení, říkám jim – jak můžete být nadšení ze země, kde jsou takové genderové rozdíly? Říkají – „je tam spiritualita a já jsem spirituální! Nevadí mi postavení žen!“ Takže tobě nevadí, že tam lidé umírají na ulici? Nebo jiný příklad: jak můžeš být Židem, dokonce třeba ortodoxním Židem, a chtít, aby byly deportovány děti (narozené v Izraeli) přistěhovalkyň, které tu pracují třicet let? Četl jsi Tóru? A víš, že je to první historický dokument, který říká „Když k tobě přijde uprchlý otrok, nikdy ho nepošleš zpět k jeho pánovi“?
5. kniha Mojžíšova 23:16.-17 „Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil. Bude bydlet s tebou uprostřed tebe na místě, které si zvolí, v některé z tvých bran, kde mu bude dobře. Neutiskuj ho.“
Proč máme dodržovat šabat? Protože svět byl tvořen šest dní a sedmého dne Bůh odpočíval. Ale také proto, abychom si připomněli, že jsme byli otroci. A měla by ho podle Desatera dodržovat nejen tvoje rodina, ale i „cizinci, kteří pro tebe pracují“. A i tvoje zvířata si zaslouží odpočinek. Máme kultivovat spravedlnost, modlit se za demokracii. To vše propojuje náboženská, společenská a politická témata.
KOMUNITU JSEM SI VYTVOŘILA, ABYCH NEMUSELA DOJÍŽDĚT
Terezie: A ještě je potřeba dodat, že jako reformní lídři jste v neustálém kontaktu s politiky kvůli monopolu ortodoxního judaismu v Izraeli. (V Izraeli došlo v souvislosti s krizovou situací Války o nezávislost roku 1948 k dohodě mezi budoucím premiérem Davidem ben Gurionem a ortodoxními rabíny, že státem oficiálně podporovaný bude ortodoxní směr judaismu. Odtud také civilní právo v Izraeli, které podléhá ortodoxnímu rabinátu, např. zmíněné sňatky, pohřby, rozvody, konverze či vydávání certifikátů o košer kuchyni. Jako každý monopol i tento je pro společnost nezdravý, zatím se ho však nepodařilo změnit. Ostatní směry judaismu – reformní, konzervativní, liberální, … – jsou ve znevýhodněné pozici.) Zrovna jsem četla, že jeden z ortodoxních ministrů chce zrušit reformní konverzi.
Ayala: Ano, přesně tak. On to dělá dlouhodobě. Jediný důvod, proč stát zatím podporuje reformní konverze, je kvůli politické podpoře našeho nejbližšího spojence, Spojených států. (Zatímco v Izraeli je většina náboženských Židů ortodoxní nebo „tradiční“, v USA je většina náboženských Židů příslušníky reformního směru.) A naši bratři a sestry v Americe na to stále mají vliv. Jako ženy reformního judaismu jsme některými ortodoxními Židy napadány opakovaně. Víte – v Bibli jsou pravidla a potom je duch tohoto pravidla. Ale omezení lidé berou pravidla doslova – a potom si myslí, že ženy jsou něco méně. Obtěžují je v autobusech a jiných veřejných místech, zasahují do soukromí. Musíme proti tomu vystupovat, ale je to velmi únavné. A budeme muset pracovat desítky let, abychom obnovili respekt poté, co se změní tato (nacionalistická, nábožensky konzervativní) vláda. Nejvyšší soud je naší kotvou. (Premiér Benjamin) Netanjahu ničí jednu ze tří politických složek moci, moc zákonodárnou. Ničí Kneset (parlament).
Terezie: A jak vznikla komunita Tefilat ha-Adam (Lidská modlitba) v Cesareji, jíž jste rabínkou?
Ayala: Když jsem skončila práci v Nocrat Ilit, věděla jsem, že další práci musím mít blízko domova, protože opravdu nesnáším řízení auta. Takže jsem si tu komunitu vytvořila, abych nemusela dojíždět.
Terezie: A jaký typ lidí komunita přitáhla?
Ayala: Ano, to je dobrá otázka. Většinou sekulární Židy. Pak jsou tam tradičněji založení lidé, i ortodoxní, kteří ale se úplně s ortodoxií neztotožnili. Většinou ženy. Všude jsou ženy aktivnější! Dáte jim svobodu výběru a stanou se z nich dynama! Jsem méně tradiční, jsem prostě izraelská Židovka, to je moje identita. Tak to i takové lidi přitahuje.
Terezie: A poslední otázka: kdo jsou vaši oblíbení autoři? Inspirativní postavy? A motivační citát?
Ayala: Když jsem dospívala, četla jsem knihu Pollyana. A dnes je pro mne největší inspirací Carol Gilligan. Znáte ji? Je to fascinující feministická psycholožka. Také mám velmi rádda dílo rabi Mordechaje Kaplana, o jehož koncepci „židovské civilizace jsem mluvila“. A citát – řeknu Vám svůj oblíbený z mišny (talmudického traktátu Pirkej Avot, Výroky otců II: 21):
„Tu práci nemusíš dokončit, avšak ani s ní nesmíš o své vlastní vůli přestat.“
Terezie: Děkuji za rozhovor! A kdybyste se neurazila, tady bych Vám ráda darovala svůj milovaný kapesní nožík, abych pořád nemusela vysvětlovat ochrance ve vlaku, proč ho mám….
Ayala (vyděšeně): Vy jezdíte vlakem s nožem???
:-):-):-)
EDIT PO VYPUKNUTÍ VÁLKY V IZRAELI A GAZE:
Když jsem se s Ayalou spojila, abych se ujistila, že ona a její rodina jsou v pořádku, zeptala jsem se jí, co v době války jako rabínka dělá. Dostala jsem tuto odpověď:
„Nedělám dost. Mám pocit, že je potřeba toho tolik udělat – a to, co dělám já, je jen kapka vody v řece toho, co by mělo být uděláno… Doprovázím dvě rodiny, jejichž děti byly zavražděny na festivalu Nova (Hamásem 7. října při přepadení Izraele) a dvě další rodiny, jejichž synové padli v boji.
Nabízím duchovní péči rodičům, jejichž děti nyní slouží a bojují v Gaze.
Pomáhala jsem organizovat jídlo a vybavení pro vojáky a pro lidi evakuované ze svých domovů na jihu a severu Izraele. Naše rodina se také připojila do skupiny praní prádla, takže jsme prali rodinám usazeným v místním hotelu, kde si nemohli vyprat svoje prádlo.
Tvořím setkání – a zvu na ně lidi – , při kterých se lidé společně modlí, pláčou, zpívají a nalézají alespoň trochu útěchy v tomto čase strachu, žalu a ztráty.
Podporuji mé dva vlastní syny a budoucí snachu v jejich dlouhé službě rezervistů (běžní občané povolaní do armády). Můj nejstarší syn přerušil doktorská studia na Harvardu a přišel na deset týdnů pomáhat válečnému úsilí.
A při tom všem dělám to nejlepší, co umím, abych sama zůstala zdravá, klidná, reflektivní a k dispozici komukoli, kdo to potřebuje.
Může to vypadat, že je to dlouhý seznam, ale věřte mi, je to příliš málo….“
FOTO: Raba Ayala Samuels s chlapcem ze své komunity, který právě slaví svůj „svátek dospělosti“ – bar micva – a poprvé veřejně předčítá ze svitků Tóry.
Na jiné fotografii, kterou mi Ayala poslala (ale která je bohužel malá), je společně se svými kolegy rabíny a rabínkami, jak nesou svitky Tóry k Západní zdi, nejposvátnějšímu místu judaismu, aby se modlili. Protože místo spravuje ortodoxní rabín, je jim kladeno mnoho překážek, protože pravidla reformního judaismu umožňují to, co ortodoxní zapovídá (např. společnou modlitbu mužů a žen, i ženy mohou nést svitky Tóry a předčítat z nich, mohou nosit modlitební plášť a řemínky jako muži, apod.)
Několik let se řeší zvláštní „rovnostářská platforma“ vedle stávající části pro ženy, kde by měli reformní svůj genderově společný prostor. Platforma je sice malá, ale aspoň nějaká. Občas bývá zavřená z „bezpečnostních důvodů“ (před pár lety na ni vypadl kámen ze Zdi), často tam chodí extrémní ortodoxní muži i ženy a křičí, plivou na reformní Židy, a věc řeší policie. Tato platforma umožňuje např. rodinám být pohromadě, když chlapec nebo dívka slaví svůj vstup do dospělosti ve 12 (dívky) a 13 (chlapci) letech (bar a bat micwa) nebo společnou modlitbu snoubenců či novomanželů. Viz fotky na https://en.ezratisrael.com/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
„Ta, Která Přebývá Uvnitř“ – vize Šechíny rabínky Lynn Gottlieb