Milí a milé, společně s Dianou Krausovou a Mirkou Mimrovou vám nabízíme třetí část seminářů jungiánské terapeutky, autorky a „kosmické básnířky“ Anne Baring o duši a její ztrátě. Oddělení od duše je normou v naší západní společnosti – a to potřebujeme napravit a hojit, jinak nezvládneme přechod do nového paradigmatu živé Země. Třetí seminář se zabývá křesťanským „mýtem pádu“, naukou o prvotním hříchu a jejich dopadem na psyché post-křesťanské společnosti. Přeji inspirativní čtení.
„Křesťanské oddělení hmoty a ducha, dynamismu života a království ducha, přirozené důstojnosti a důstojnosti nadpřirozené ve skutečnosti vykastrovalo přírodu… Skutečná spiritualita, která by měla vycházet právě ze spojení hmoty a ducha, hyne.“ str. 248„Náš příběh hříchu v rajské zahradě vidí přírodu jako něco zkaženého, a tento mýtus nám komplikuje pohled na svět. Protože přírodu pokládáme za něco zkaženého, je každý spontánní projev hříšný a nesmíme se mu podvolit. V závislosti na tom, jestli váš mýtus interpretuje přírodu jako hříšnou, nebo jestli je podle něj sama příroda projevem božství a duch je vyjevením božství, které ji neodmyslitelně prostupuje, nakonec dospíváte k naprosto odlišným civilizacím.“ str. 79
Dva výše uvedené citáty z knihy Josepha Campbella „Síla mýtu“ vyjadřují podstatu tohoto semináře, který pojednává o tom, jak nás mýtus o pádu člověka ovlivňuje. Budu se v něm zabývat jeho vlivem na křesťanský postoj k ženskému principu obecně, a přesněji k ženě, sexualitě a tělu. Jakožto aspekty ženského principu je ve skutečnosti nelze od sebe oddělit.
Fáze participace, v níž je člověk součástí přírody (před rokem 2000 př. n. l.):
Stvoření se vynořuje z lůna Velké matky. Země a kosmos jsou posvátné. Život je prožíván skrze participaci v organickém, živém a posvátném celku.
Mýty charakteristické pro tuto fázi:
Bohyně se vydává hledat svého syna nebo dceru do podsvětí (Démétér a Persefona, Ištar a Tammuz). Jeho či její návrat s sebou přináší jaro a regeneraci. Podrobněji se tímto mýtem budeme zabývat na semináři o mýtech, snech a pohádkách. V lunární mytologii je hlavním tématem smrt a regenerace.
Fáze odloučení od přírody (2000 př. n. l. až 2000 n. l.):
• Bůh je transcendentní vůči stvoření.
• Země je vnímána jako místo trestu za prvotní hřích.
• Člověk již není součástí božského řádu.
• Sluneční mytologii nahrazuje mytologie lunární: polarizace světla a tmy.
Polarizace protikladů ve fázi odloučení
• bůh bohyně
• duch příroda
• světlo tma
• život smrt
• nebe země
• dobro zlo
• řád chaos
• muž žena
• duchovnost chtíč
• mysl tělo
• myšlení cit/instinkt
• vědomí nevědomí
• věda náboženství
• ovládající ovládaný
• pozorovatel pozorovaný
• pravá ruka levá ruka
Mýty charakteristické pro tuto fázi:
Mýtus o Mardukovi a Tiamat (viz seminář 2).
Mýtus o pádu člověka (tento seminář).
Mýtus o pádu člověka patří do fáze odloučení od přírody, kdy obraz Velkého otce nahrazuje Velkou matku a kdy duch, mysl a muž začínají být vnímáni jako nadřazené přírodě, tělu a ženě. To první se postupně začíná spojovat s dobrem, zatímco to druhé se zlem. Mýtus líčí změnu stavu od (nevědomé) participující jednoty a harmonie k oddělení a odcizení. Patří k těm nejpůsobivějším mýtům popisujícím pocity plynoucí z odcizení a úzkosti způsobené zrodem sebeuvědomění (uvědomění si sebe sama) a oddělením od přírody/instinktu. Měl obrovský vliv na židovsko-křesťanský pohled na život.
Vzhledem k tomu, že tento mýtus se vyučoval jako doslovná pravda, do značné míry se podílel na utváření negativního postoje k ženě a vztahům mezi muži a ženami v křesťanské společnosti. Křesťanská církev si patrně jeho zhoubných dopadů nikdy nevšimla, natož aby je přiznala. Podle mého názoru představuje stinnou stránku křesťanského učení, která velmi výrazně poškodila lidskou psychiku a způsobila nevýslovné utrpení, zejména žen. Dalo by se říci, že je kořenem našeho současného mechanistického pohledu na přírodu a hmotu.
Ve fázi oddělení se vytrácí obraz Velké matky. S přechodem k patriarchální společnosti z vědomé kulturní tradice mizí všechny dřívější obrazy bohyň a bohů, včetně těch řeckých a římských, a také mytologie. Řecké bohyně Gaia, Démétér, Athéna, Artemis, Afrodita, Persefona a pozdější římské bohyně poskytly ženám jasně definované obrazy různých aspektů ženského archetypu. V křesťanské kultuře má žena pouze tři vzory: Evu, Pannu Marii a Máří Magdalénu. Obrazem duše je Panna Marie, instinktu Eva a sexuality Máří Magdaléna. Mezi duší představovanou neposkvrněnou Pannou Marií a tělem představovaným tělesnou Evou a „padlou“ Máří Magdalenou existuje zásadní rozdíl. Přečtěte si Genesis (1. knihu Mojžíšovu), kapitoly 2 a 3.
Mýtus o pádu člověka a z něj odvozené učení o prvotním hříchu
1. Nejdůležitější mýtus popisující naše odloučení od matrice přírody a od instinktu.
2. Líčí zrod vědomí neboli sebeuvědomění jako pád z jednoty a harmonie.
3. Vysvětluje existenci utrpení, smrti a zla jako trest za prvotní hřích.
4. Pevně vymezuje křesťanský pohled na ženu a vztah mezi mužem a ženou přibližně na 1 700 let.
5. Předkládá pohled na člověka jako na nedokonalou bytost nakaženou hříchem skrze akt početí (prvotní hřích).
6. Zrcadlí a posiluje rozštěp mezi duchem a přírodou, myslí a tělem, myšlením a cítěním.
7. Schvaluje znehodnocení různých aspektů ženského principu: duše, přírody, ženy, instinktu, cítění a těla.
V předchozím semináři (seminář 2) jsme se zabývali vlivem mýtu o Mardukovi a Tiamat (kde bůh slunce zabíjí dračici-matku) a hlubokou změnou v lidském vědomí, kterou odrážel. V tomto semináři budeme zkoumat dlouhodobé účinky systému víry zrozeného z mýtu o pádu člověka. Tento biblický mýtus byl chápán doslova, jako božské zjevení, což dále posílilo pojetí lidské přirozenosti jako z podstaty špatné, kontaminované hříchem a oddělené od Boha. Stojí na samém počátku našeho kulturního dědictví, tudíž je toto dlouholeté mytologické formování tak silné, že si domněnky, které z něj vyvozujeme, jen stěží uvědomujeme, natož abychom je zpochybnili a zbavili je jejich síly.
HLUBŠÍ VRSTVY DUŠE BYLY PŘIPRAVENY O OBRAZ CELISTVOSTI ŽIVOTA. JAK TO REINTERPRETOVAT?
Význam tohoto mýtu pro nás dnes spočívá v tom, že hlubší vrstvy duše, které se po tolik tisíc let účastnily stvoření skrze obraz bohyně a skrze instinktivní vnímání celistvosti a jednoty života, byly o tento obraz náhle připraveny. Dříve si lidé celý život představovali a prožívali jako zjevení Velké matky, postupně však byla tato představa zapomenuta. Pouze tajné mystické tradice ji udržovaly při životě a v raném křesťanství předaly obraz božského ženství židovské kabale, gnosticismu a dále alchymii v postavě Božské Moudrosti. Částečně jejich vlivem se v současnosti znovu objevuje starší obraz posvátného manželství a dřívější celostní vnímání života.
Co kdybychom tento mýtus nebrali doslova a nepovažovali ho za něco posvátného a pevně zakotveného v naší náboženské tradici, a místo toho ho chápali historicky jako vyjádření nějaké katastrofy prožité v určité době, která byla interpretována, nikoli nepřirozeně, jako boží trest, za nějž byla učiněna obětním beránkem bohyně? A mohli bychom ho chápat psychologicky jako vyjádření toho, co lidstvo cítilo, když se začalo prožívat v okamžiku, kdy bylo uvedeno do nové fáze vývoje? Pak ho lze interpretovat jako popis rozpadu nevědomé jednoty či spjatosti s přírodou, které vystřídalo uvědomění si duality, což bylo pro lidstvo matoucí. Sebeuvědomění s sebou nese ztrátu původní jednoty, ale z evolučního hlediska představuje pokrok ve vývoji vědomí. Pocity viny a dezorientace se objevují při prožitku ztráty a odloučení a tento mýtus je popisuje, jenže není koho vinit a není co vyčítat. Lidská přirozenost není z podstaty špatná ani hříšná. Lidské vědomí se prostě oddělilo od kořene a oddenku duše a nechápe, co se stalo a jak oba oddělené aspekty sebe sama integrovat.
Lidi hluboce zraňuje, když jim někdo od mládí vštěpuje, že jsou špatní nebo že žijí v hříchu, proto se budou nevědomě snažit tohoto nesnesitelného břemene zbavit tím, že budou své nevědomé pocity viny promítat na jiné skupiny nebo jiné lidi. Ty pak označí za něco odporného nebo zlého, čeho je třeba se zbavit, co je třeba odstranit. Odtud pramení stínový aspekt křesťanských dějin: pronásledování Židů, muslimů či všech skupin, které křesťanská církev vnímala a označila jako kacířské nebo o nichž se domnívala, že ohrožují její moc. I dnes jsme svědky toho, jak snadno se v naší společnosti aktivují negativní projekce, o nichž denně informují média (například očerňování homosexuality). Vůbec si neuvědomujeme stinný aspekt našeho útoku – tedy přesvědčení, že my jsme bez viny a že odsuzování si zaslouží pouze „ti druzí“.
KAŽDÝ Z NÁS ZAKOUŠÍ LIDSKÝ OSUD ODDĚLENÍ Z JEDNOTY: JDE O JEHO INTEGRACI
Mýtus o pádu člověka pochází ze Starého zákona a je možné, že vznikl po nějaké strašlivé katastrofě, která postihla židovský národ – pravděpodobně po etnické čistce v severní provincii Izraele kolem roku 750 př. n. l.. Víme, že dítě může nabýt přesvědčení, že se něčím provinilo, když v raném věku prožije nějaké trauma. Toto lze aplikovat i na konkrétní historickou událost, která vyvolala u lidí potřebu vysvětlit katastrofu, jež je postihla, jako trest, který na ně Bůh seslal kvůli nějakému provinění nebo hříchu.
Z jiného úhlu pohledu to však může být také mýtus o zrození vědomí se vším, co k tomu patří, neboť každý z nás tento lidský osud zakouší, když přechází z kojeneckého věku do raného dětství a postupně z matrice všeobjímající matky (ráj) do oddělenosti a sebeuvědomění, a tedy duality (pád). Ztratí-li v tomto období dítě matku (nebo otce, pokud s ním mělo úzké pouto), vyvolá v něm tato katastrofa pocit, že muselo udělat něco špatného, když bylo potrestáno ztrátou osoby, s níž mělo hluboké instinktivní pouto. „Proč jsem potrestáno smrtí či opuštěním maminky/tatínka? Musím být špatné.“
Zrození vědomí přináší dualitu – uvědomění si sebe sama a toho druhého, uvědomění si všech dvojic protikladů – především života a smrti – a uvědomění si nutnosti volby mezi alternativami, případně odpovědnosti za volbu. Myšlenka, že máme svobodnou vůli a možnost volby, vychází z tohoto mýtu, takže představuje nesmírně důležitou etapu ve vývoji lidského vědomí. Zároveň však říká, že jsme se rozhodli špatně, což mělo katastrofální následky.
Tento mýtus lze také chápat jako příběh o stavu původní celistvosti, na který se zapomnělo, jakmile člověk pozřel ovoce ze stromu poznání. Třeba vypráví o tom, jak jsme přešli z jedné dimenze vědomí do druhé, z „rajské zahrady“ neboli prvotního světa duše do světa fyzické manifestace, kde vstupujeme do těl, která nám umožňují zažít roztříštěnost, utrpení a smrt. (Tomuto tématu se budu podrobněji věnovat v sedmém semináři o znovusjednocení těla, duše a ducha) (Takto příběh interpretuje židovská mystika kabala, pozn. TD) Ovoce z rajské zahrady však bylo pozřeno a nadále v nás žije jako vzpomínka na dřívější stav jednoty, a ta nás k němu opět přitahuje.
DEMYTOLOGIZACE VELKÉ MATKY A BOHYNĚ V LIDSKOU ŽENU
V neposlední řadě lze tento mýtus vykládat jako příběh o demytologizaci Velké matky či bohyně v lidskou ženu – Evu –, která je viněna z toho, že přivedla na svět utrpení, smrt a zlo. Je možné, že během čistky v jeruzalémském chrámu za vlády krále Jóšijáše v roce 623 př. n. l. s ním přišli kněží, když hledali nástroj, jímž by se zbavili staršího náboženství, a tak zvolili hanobení bohyně (negativní projekce). Titul, který Adam v tomto mýtu dává Evě, je ve skutečnosti někdejší titul Velké matky: „Matka všeho živého“. Mýtus o stvoření světa vplétá původně pozitivní (life-affirming) obrazy zahrady, stromu života a hada, které byly v mytologii dřívějších dob od sebe neoddělitelné, do příběhu o strachu, vině, trestu a výčitkách. Velká matka, v jejímž nitru se kdysi nacházeli všichni živí i mrtví, nyní v podobě Evy představuje příčinu, kvůli které na svět přišla smrt. Dřívější mytologie je tak převrácena vzhůru nohama. Cranachův nádherný obraz Adam a Eva v ráji (Courtauldův institut umění) dává tušit, jaký vztah existoval mezi lidmi, zvířaty a přírodou, než si Eva vzala od hada jablko.
Mýtus o pádu člověka je v podstatě tragickým mýtem o tom, co zažívali lidé, když ztratili pradávný pocit sounáležitosti s posvátnou zemí a posvátným vesmírem. Tento mýtus se bohužel předává z generace na generaci a přijímá jako doslovná a Bohem zjevená pravda, přičemž šíří myšlenku, že příčinou utrpení a bolesti lidského pokolení je hřích našich prapředků, především ženy Evy, a že tímto hříchem jsme se nakazili všichni. Do povědomí západní společnosti se zapsal jako nadčasová charakteristika naší přirozenosti a zejména přirozenosti žen. Alespoň v této tradici má na svědomí misogynii, která ženám způsobila nesmírné utrpení. Podle tohoto příběhu právě Evina reakce na hada odstartovala přechod od jednoty a harmonie vládnoucí v božském světě k odštěpení a odcizení a vnesla do světa zlo, utrpení a smrt.
Můžeme ho však také chápat metaforicky jako příběh o lidské reakci na instinktivní pobídku (kdy had představuje instinkt) k přechodu do nové fáze našeho vývoje. Víme, že hadi ve snech mohou znamenat začátek nové fáze v našem životě. Tato nová fáze (v našem vývoji) je součástí životního procesu, který probíhá od tvůrčí exploze onoho prvního okamžiku zrodu vesmíru, a který nás nakonec vrátí ke zdroji, z něhož jsme vzešli. V tomto případě vděčíme Evě za to, že poslechla hada a vzala si jablko ze stromu poznání. Můžeme si dokonce představit, že to byl Boží záměr, aby se tak stalo, protože instinkt lze v tomto kontextu považovat za nositele božského záměru. (Zajímavý výklad tohoto příběhu v kabalistické tradici viz Rabbi David Cooper, God is a Verb).
Z tohoto pohledu neexistuje žádná morální vina. Nikdo neudělal nic špatného. Existuje však tragická vina v tom smyslu, že musíme nést břemeno tohoto mýtu, a doposud jsme nepochopili, že popisuje spíše psychickou zkušenost než prvotní hřích. Budeme-li na tento mýtus nahlížet z tohoto jiného úhlu pohledu, možná snáze sejmeme ono nesnesitelné žíněné roucho viny a nevědomou potřebu tuto vinu promítat na druhé. Potřebu, kterou do křesťanské duše vypálil výklad, jenž mýtu dali zakladatelé křesťanství – autoři dogmatu o prvotním hříchu. Jejich interpretace připravila hlubší vrstvy duše o sounáležitost se světem přírody a o instinktivní vnímání jednoty života, která byla po tisíce let prožívána skrze obraz bohyně. Zde se zrodil děsivý strach a pohrdání instinktivním rozměrem duše – strach a patologie, které vedly člověka k tomu, aby začal zacházet s přírodou, ženou a tělem jako s něčím podřadným, hříšným, co je mu vzdálené a co má právo ovládat.
VLIV HELENISTICKÉ DEUTEROKANONICKÉ LITERATURY A POHLEDU NA ŽENU NA KŘESŤANSKÉ TEOLOGY
Chceme-li najít kořeny negativních projekcí na postavu Evy v křesťanských spisech, musíme se seznámit s židovskými komentáři k tomuto mýtu, protože to ony byly základem, na němž křesťanští spisovatelé stavěli. Ve Starém zákoně najdeme tuto klíčovou větu: „Z ženy pochází počátek hříchu a skrze ni všichni umíráme.“ (Sírachovec 25,24) (Kniha Sírachovec NENÍ součástí Hebrejské Bible. Je tzv. deuterokanonickou knihou. Přijali ji pouze katolíci do celku tzv. Starého zákona. Je považována za silně ovlivněnou řeckým helenistickým prostředím, známým svým nepřátelským vztahem k ženám. Misogynie raných křesťanských otců se více opírá o řecký vliv než o hebrejské texty. Pozn. TD). A z jiného zdroje pochází také tato typická pasáž:
„Ženy jsou zlé, děti moje: protože nemají moc ani sílu postavit se muži, používají lsti a snaží se ho svými půvaby polapit… Vskutku, anděl Boží mi o nich vyprávěl a poučil mě, že ženy se podvolují duchu smilstva snadněji než muž a že ve svých srdcích spřádají úklady proti mužům: tím, jak se zdobí, nejprve svádějí jejich mysl, pohledem jim posílají jed a pak z nich při samotném činu učiní zajatce – žena totiž nemůže muže přemoci silou. Vyhýbejte se tedy smilstvu, děti moje, a přikažte svým ženám a dcerám, aby si nezdobily hlavy a tváře, neboť každou ženu, která užívá takových lstí, postihne věčný trest.“ (Citováno v mé knize Mýtu bohyně v kapitole o Evě – zdroj je uveden tamtéž). ( Annou Baring citované pasáže, resp. knihy, NEJSOU SOUČÁSTÍ Hebrejské Bible, tedy té části Bible, kterou Baring a křesťané nazývají „Starý Zákon“. A to přesně z toho důvodu, že byly považovány za příliš útočné a Bohem neinspirované. Pozn. TD )
Tato přesvědčení o svůdné síle ženy jsou v různých kulturách tak hluboce zakořeněna, že se s nimi můžeme setkat i dnes všude tam, kde náboženská víra nebo kmenový zvyk omezuje ženu na domácnost a odpírá jí přístup ke vzdělání a účast na společenském dění.
Názor, že za vyhnání z ráje má na svědomí Eva, mohl být důvodem podřízenosti židovských žen svým otcům a manželům, což se pak přeneslo i do křesťanské kultury, především vlivem svatého Pavla. Svatý Pavel ve svých listech adresovaných různým církvím ženám nařizoval, aby si zahalovaly hlavu, nekázaly a nepromlouvaly v kostele a ve všem se podřizovaly svým mužům, „Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“ (1 Timoteovi 2,8-14; Efezským 5,22-4; 1 Korintským 14,34-5; 1 Korintským 11,7-9).
Tyto myšlenky monotónně odříkávané z kazatelen po celém křesťanském světě přirozeně pronikly do hlavního proudu křesťanského učení a mají na svědomí nezměrné utrpení, protože ženy i muži tyto negativní projekce na ženu přejali. Přestože Ježíš v evangeliích nezmiňuje prvotní hřích ani neztotožňuje sexualitu s hříšností, ale naopak chrání cizoložnou ženu před smrtí ukamenováním, staly se základními kameny křesťanského učení. Z mýtu se stala doktrína, naprogramoval křesťanskou duši, aby pohlížela na sexualitu, instinkty a ženu v negativním světle.
OSOBNÍ TÉMATA A PROBLÉMY TZV. CÍRKEVNÍCH OTCŮ OVLIVNILY NA STALETÍ VZTAH K ŽENÁM
Nejvlivnější raně křesťanští otcové hojně psali o mýtu o pádu člověka (Jeroným, Tertulián, Origenes, Augustin), stejně jako Luther a Kalvín. Všichni byli přesvědčeni, že sexuální pud je překážkou duchovnosti a že žena představuje pro muže pokušení. Všichni měli hrůzu z toho, co Tertulián nazýval „nečistotou lůna“ a „orgány hanby“. Origenes, snad nejgeniálnější a nejplodnější spisovatel z nich, se nechal vykastrovat. Svatý Augustin, nejvášnivější a mimořádně nadaný muž, nakonec po osmnáctiletém vztahu zavrhl svou partnerku, kterou vroucně miloval a s níž měl syna, protože věřil, že cudnost bude Bohu milejší než pokračování ve vztahu s touto ženou. Jeho dojemná Vyznání jsou prosycena hlubokou nedůvěrou k tělu a přesvědčením, že sexualita byla příčinou jeho pokušení ke hříchu. Zoufale se snažil pochopit, odkud zlo pochází, a protože věřil, že Bůh musí být zcela dobrý a „neúplatný“, dospěl k závěru, že zlo musí pocházet od člověka, především od jeho „úplatného“ těla.
Z tohoto názoru a možná i z hlubokého přesvědčení o vlastním hříchu a vině vzniklo učení o prvotním hříchu, které se stalo jedním ze základních principů křesťanského učení. Je smutné, že staví lásku k Bohu a poslušnost Bohu do protikladu k potěšení z instinktivního života těla. Věřilo se, že cudnost a zdrženlivost obnovují ztracenou jednotu prvotního (předpádového) stavu. Muži, kteří takto smýšleli, se přirozeně žen báli, vnímali je jako ohrožení a uchylovali se k matce církvi. Kněžství tak získalo charakter exkluzivního „klubu“, do něhož mohli patřit pouze muži. Potlačování či popírání sexuality se stalo jedním z „pravidel pro vstup“ do klubu.
„Opravdu nás zdrženlivost spojuje a přivádí zpět k jednotě, z níž jsme byli rozptýleni do plurality.“ (sv. Augustin)
Komplikovaná a trýznivá úvaha svatého Augustina vedla k argumentaci tohoto typu:
Jakýmsi druhem božské spravedlnosti byl lidský rod vydán do moci ďábla, neboť hřích prvního člověka přešel při narození na všechny, kdo se zrodili ze soulože obou pohlaví, a dluh prvních rodičů dopadl na všechny jejich potomky. (str. 221, Bettinson, Pozdější křesťanský otec)
Svatý Augustin tvrdil, že lidská přirozenost je v jádru špatná, že sexuální touha a smrt jsou trestem za hřích Adama a Evy. Sexuální touha je důkazem a trestem za univerzální prvotní hřích, který se přenáší jako virus prostřednictvím sexuálního styku.
Pohlavní spojení mělo sloužit pouze k rozmnožování, nikoli k prožívání potěšení ze samotného aktu. Již od okamžiku početí byl plod infikován nákazou prvotního hříchu. Pokud novorozenec zemřel nepokřtěn, jeho duše nemohla být spasena. Adamův hřích zkazil samotnou podstatu člověka a učinil ho smrtelným. Představte si, jaký dopad měla tato víra na rodiče, kteří přišli o své dítě.
Ve spisech prvních křesťanských otců je žena kvůli svému původu z Evy představována a popisována:
1. Jako podřadná substance, protože Eva vzešla z Adama.
2. Jako druhotné stvoření, protože Eva byla stvořena jako druhá, z Adama.
3. Jako spojenec hada a ďábla, protože jako první podlehla pokušení.
4. Jako ďáblova brána (Tertulián 3. stol. n. l.), jejímž prostřednictvím může ďábel sledovat své cíle ve světě tím, že ženu přiměje, aby sváděla muže k pohlavnímu styku.
(Tato úvaha připravila půdu procesům s čarodějnicemi, které se odehrály o více než 1 000 let později.)
Výše uvedené definice jsou převzaty z knihy Eve, The History of an Idea od Johna A. Phillipse.
(Viz také kapitolu o Evě v mé knize The Myth of the Goddess.)
Konečným výsledkem těchto negativních projekcí či démonizací bylo, že Eva, a tedy i žena, byla ztotožněna s tělem, hmotou a živočišností (a levou rukou).
Adam, který z toho vyvázl relativně hladce jako sekundární, nikoli primární hříšník, a muži obecně byli ztotožněni s myslí, s racionálně uvažující duší a s duchovností (a pravou rukou).
Obraz Boží je v muži a je jeden. Ženy byly odvozeny od muže, který má Boží pravomoci, jako by byl Božím zástupcem, protože má obraz jediného Boha. Žena tedy není stvořena k obrazu Božímu.
NEVĚDOMÝ MYŠLENKOVÝ KOMPLEX V KŘESŤANSKÉ PSYCHÉ
Není překvapivé, že toto přesvědčení zaznívalo ještě ve třináctém století, když významný středověký teolog Tomáš Akvinský napsal: „Co se týče přirozenosti, žena je něco nedokonalého a nepovedeného … obraz Boží se nachází v muži, a ne v ženě.“ Jeho závěr, který se shodoval se závěry dřívějších teologů, představoval intelektuální základ, jímž se ospravedlňovalo vyloučení žen z kněžského svěcení. Proto ženy kněžky jen obtížně získávaly v křesťanské církvi přijetí. Víra v prvotní hřích a zásadní odmítání ženy, těla a sexuality jsou stále přítomny v nevědomé psychice moderního muže a ženy a uštědřily křesťanské duši zničující a dosud nerozpoznanou ránu. Jedná se o mocnou myšlenkovou formu či komplex, jímž se nikdo nezabývá, a proto nemůže být transformován a rozpuštěn. Sexualita se v moderní západní kultuře stala posedlostí, což může být kompenzací jejího dřívějšího odmítání. Víme však, že posedlost je příznakem zranění nebo doposud nezvědoměného traumatu, a dokud toto zranění nerozpoznáme a nevyřešíme, nelze ho vyléčit.
Svatý Augustin mnohonásobně zhoršil již tak tragickou situaci, jejímiž strůjci byli první církevní otcové. Jeho dogma o prvotním hříchu se stalo základním kamenem učení církve, nezbytným protějškem její víry ve vykoupení lidstva Kristem. Nemuselo tomu tak být. Současníci svatého Augustina (následovníci Pelagia) učili, že jsme se nenarodili do hříšného stavu a že máme svobodnou vůli. Kdyby vyhráli bitvu se svatým Augustinem o dogma oni, dějiny křesťanství by se mohly vyvíjet docela jinak. Mohli bychom být ušetřeni polarizace lidstva na spasené a zatracené i honů na čarodějnice, mučení a poprav, k nimž docházelo na základě víry, že vůlí Boží je, aby církev našla a vymýtila všechen hřích. (K tématu Pelagia viz můj text o filmu Král Artuš, pozn. TD: https://www.oheladom.cz/2015/puvodni-clanky/kral-artus-v-nas/ )
Není divu, že lidé, znechuceni fanatismem náboženství, se s úlevou obrátili k vědě. Moderní komentář ke svatému Augustinovi nabízí pohled na to, jak odlišně jsme mohli vnímat sami sebe:
„Jeden z paradoxů a zároveň tragédií západní křesťanské tradice spočívá v tom, že muž, který tak přesvědčivě hlásal přítomnost Boha v hlubinách svého vlastního já… jako dogmatický teolog snad více než kterýkoli jiný křesťanský spisovatel „posvětil“ v křesťanském světě myšlenku otroctví a bezmoci člověka skrze radikální zvrácení lidské přirozenosti prvotním hříchem. Byla to právě teologie svatého Augustina, která na Západě zahalila a dodnes zahaluje plný lesk křesťanského zjevení božského synovství – kompletní zjevení toho, kým člověk v podstatě je.“ (Philip Sherrard, The Rape of Man and Nature (Znásilnění člověka a přírody)).
DLOUHODOBÉ DOPADY MÝTU A NAUKY O PRVOTNÍM HŘÍCHU
Celé generace dětí poslouchaly v kostelích tento příběh. Celým generacím byla vštěpována představa, že žena podlehla pokušení hada a přivedla na svět hřích a utrpení a že její utrpení, a dokonce i její smrt při porodu je trestem za tento prvotní hřích. Byly též poučeny, že Eva navedla Adama, aby snědl jablko ze Stromu poznání, a tím zavinila jeho pád a to, že se od té doby musel živit dřinou. Jak asi tento mýtus ovlivnil jejich vnímání matky a otce? Jak se odrazil na postoji chlapců k dívkám a na pohledu dívek na sebe sama? Nezasel v jejich nitru obrovský konflikt, v jehož důsledku přestaly důvěřovat svým instinktům, protože v nich probouzely pocity viny? Nevedlo to vše k přesvědčení, že mstivý a trestající Bůh od nich vyžaduje, aby potlačily, či se dokonce zřekly své sexuality?
Nesčetné generace mužů a žen v kostelích naslouchaly tomuto příběhu, vstřebávaly ho jako slovo Boží a Bohem zjevenou pravdu. Jak na ně působil? Jak naprogramoval postoj mužů k ženě a pohled ženy na sebe samu a všechny ty negativní vzorce chování, s nimiž se dodnes setkáváme, od bití manželky a dětí až po pedofilii a sexuální zneužívání dětí rodiči, sourozenci a blízkými příbuznými? V Anglii jsou svým manželem či partnerem zavražděny dvě ženy týdně. Domácí násilí představuje 23 % všech násilných trestných činů. Je neuvěřitelné, že každý pátý mladý muž a každá desátá mladá žena si myslí, že násilí na ženách je přijatelné.
Ženy, naprogramované tímto mýtem, tolerovaly nesnesitelné násilí a ponižování. Jaký podvědomý program pomsty za dlouhé utrpení, které kvůli tomuto mýtu po staletí snášely, si asi nesou? Z četných generací dětí bylo násilím vymláceno zlo, jen aby se nedostaly do spárů ďábla. Dokonce i v případě otřesné vraždy dvouletého Jamese Bulgera (pachateli byli dva starší chlapci) se našli lidé, kteří psali do Timesů, že děti se rodí zkažené kvůli prvotnímu hříchu.
Jako terapeutka a žena jsem si uvědomila, jak hluboce je v celé společnosti misogynie zakořeněná, že ženy v sobě nesou silný pocit viny a méněcennosti a také strach z mužů a muži zase strach ze žen. Často jsem přemýšlela, zda to alespoň částečně neplyne z psychického břemene, které nese židovsko-křesťanská psyché už asi 2 500 let, zejména ta křesťanská po přijetí dogmatu svatého Augustina.
V křesťanských spisech se objevuje hluboký sado-masochismus – sadismus vůči ženě obecně (který se na extrémním konci spektra odráží v pornografii, jež ženu ponižuje a zneuctívá) a masochismus, protože tento mýtus vedl muže a ženy k pěstování zcela zbytečného pocitu hříchu a sebeobviňování. Odráží se v přesvědčení, že fyzická nemoc, jako je rakovina, nebo katastrofa, jako je ztráta dítěte, je trestem za hřích. Stejné přesvědčení, tedy že přírodní katastrofa, jako například ničivé tsunami, je trestem za hřích, nacházíme v islámských (Sumatra) i buddhistických (Cejlon) komunitách. V dopise svatého Augustina (kterému v šestnácti letech zemřel vlastní milovaný syn) je tato smutná pasáž:
„Bůh působí jisté dobro nápravou dospělých, když je trestá utrpením a smrtí jejich milovaných dětí. Proč by se to nemělo dít, vždyť když bolest pomine, ti, kterým se stala, ji již necítí? Zatímco ti, kvůli nimž se to stalo, se v důsledku katastrof, které je postihnou, buď napraví a rozhodnou se žít lepší život, anebo nebudou mít žádnou omluvu při posledním soudu, kdy budou potrestáni, pokud pod tlakem bolesti tohoto života odmítnou zaměřit svou touhu k věčnému životu.“ (Pozdější křesťanští otcové, s. 202).
Jaký asi měla dopad tato víra na generace žen, které přišly o své děti při porodu, nemoci nebo nehodě? Nebo na muže, kteří ztratili své ženy (zejména při porodu), nebo ženy své manžely? Nejenže se museli vyrovnat se samotnou ztrátou, ale navíc ještě s přesvědčením, že tento strašný trest je postihl v důsledku jejich domnělého hříchu a že je nástrojem, jímž je Bůh směřuje k duchu.
Cítíte ve výše uvedených slovech podvědomý sadismus a masochismus? Zopakujme si to: v souvislosti s psyché je nesmírně důležité si uvědomit, že člověk, který na nevědomé úrovni nese břemeno viny a sebeobviňování, toto břemeno přenese na někoho jiného tím, že ho začne obviňovat, kritizovat, napadat nebo démonizovat. Přemíra obviňování, jímž je naše společnost prošpikovaná na všech úrovních, od politické až po manželskou, ukazuje, jak obrovské množství viny a sebeobviňování se skrývá na nevědomé úrovni. Kdykoli se přistihnete, že někoho obviňujete, zeptejte se sami sebe: „Ve které oblasti mám pocit, že jsem špatný či ne dost dobrý?“. Nebo „V čem mě v poslední době někdo kritizoval či dokonce jsem se kritizoval já sám?“ Možná vám to ukáže, že se kritikou nebo obviňováním druhých snažíte zbavit vlastních nevědomých pocitů viny. To neznamená, že ti druzí si tuto kritiku a obviňování občas nezaslouží.
HLUBOKÝ STRACH, NEDŮVĚRA K INSTINKTŮM A POTLAČOVÁNÍ SEXUALITY
Systém víry, který se zrodil z výkladu mýtu o pádu člověka, ospravedlňoval všechny druhy pronásledování žen, od upírání práva na majetek, podřízenosti svému muži, až po čarodějnické procesy v patnáctém až sedmnáctém století.
Nikdy v dějinách lidstva nebyla žena tak systematicky ponižována. Za pád Evy zaplatila sedminásobně, zatímco zákon s notnou dávkou pýchy, sebeuspokojení a zvrácené jistoty stvrzoval, že vůle Páně byla naplněna. (s. 162 Zilboorg, A History of Medical Psychology (Dějiny lékařské psychologie)).
Z tohoto zhoubného systému přesvědčení pramení hluboký strach a nedůvěra k instinktům a potlačování sexuality, které tak hluboce zranily křesťanskou psychiku. Je také částečně zodpovědný za strach, který mají muži z žen, i za to, jak odsuzují jejich „hysterii a emocionálnost“. Potvrzoval mužské předsudky, na jejichž základě byl ženám po staletí znemožňován přístup ke vzdělání, a nemohly se uplatnit v profesích vykonávaných muži, včetně kněžství a lékařství. Není divu, že dal mužům dobrý důvod k tomu, aby nedůvěřovaly svým vlastním citům a citům obecně.
V oblasti náboženství jsme konfrontováni s násilnou historií křesťanství, která tak silně kontrastuje s učením jeho zakladatele, jenž mluvil o lásce a soucitu a o našem Božím synovství, dokonce o našem vrozeném božství („Vy jste bohové.“). Nemůžeme opomenout pronásledování heretiků, inkvizici, mučení, upalování ani brutální represe každé skupiny, která ohrožovala tu zavedenou – jak je zřejmé z tohoto úryvku:
„Katolíci, kteří přijmou kříž a věnují se vyhlazování kacířů, budou požívat stejných odpustků a výsad jako ti, kteří se vydají do Svaté země.“ (Dekret IV. lateránského koncilu z roku 1215).
Musíme si uvědomit dlouhodobé důsledky křížových výprav proti muslimským nevěřícím, které se přenesly až do současnosti v podobě katastrofy v Bosně a Kosovu či dnešní nebezpečné polarizaci křesťanů a muslimů. Musíme vzít v úvahu postoj k tělu a sexualitě a přesvědčení, že život zasvěcený Bohu vyžaduje zřeknutí se sexuality a že tato oběť je Bohu milá.
To vše lze označit za patologii, to vše tvoří součást trní, o němž jsem se zmínila v prvním semináři, protože tyto návyky chování jsou hluboce zakořeněny v systému víry, který existuje již asi 1 700 let – od dob prvních křesťanských otců, ale zejména od svatého Augustina. Nezdá se, že by existovala v prvních staletích křesťanství. Tvoří nevědomou kolektivní formu myšlení, s níž je nesmírně obtížné se vypořádat, protože je hluboce nevědomá a stále je přítomna všude tam, kde je křesťanství. Ačkoli křesťanství popírá, že by bylo ovlivněno manicheismem, odštěpení ducha a těla je velmi manicheistické.
Shrnuto a podtrženo: Největší nemocí křesťanství je strach ze sexuality, znevažování a popírání extáze, potlačování radosti ze života a znehodnocování a démonizace žen. Největším omylem křesťanského učení bylo přesvědčení, že pro kultivaci duše musíme zanedbávat a popírat tělo a že tělo není součástí ducha. Tělo strašlivě trpělo tím, že bylo nahlíženo se strachem a bylo objektem pohrdání, když ho ve jménu duchovního života nutili snášet nejrůznější utrpení od hladovění až po bičování a nošení žíněného roucha. Bylo vystaveno i dalším nástrojům působícím bolest a nepohodlí, jaké používali například členové Opus Dei.
KOMPENZAČNÍ POKUS PSYCHÉ OSVOBODIT SE
I když oslabení rigidnosti křesťanské morálky vedlo k mnohem přirozenějším a zdravějším vztahům mezi dnešními mladými muži a ženami, současnou posedlost sexualitou lze považovat za kompenzaci jejího dlouhého potlačování – především v důsledku přesvědčení, že prvotní hřích se přenáší pohlavním aktem. Osvobozením sexuality v důsledku slábnoucího vlivu církve se „uvolnilo vše potlačené“ a vedlo k sexuálnímu hýření v dionýském rozletu a odmítnutí všech forem morálních hranic. Bohužel se nepodařilo nahlédnout a pochopit, proč k tomu došlo a proč to může představovat kompenzační pokus psyché osvobodit se od hluboce negativního komplexu. Protože sexualita byla oddělena od posvátna, její vztah s duchem nebyl doposud obnoven. Proto musí nadále fungovat autonomně na nevědomé úrovni a je stále propojena se starým komplexem viny. Odtud pramení sexuální nutkání, pornografie a sadistické fantazie, stejně jako nedostatek sexuální odpovědnosti, které ovládly naši společnost a ohrožují zdraví a vývoj našich dětí.
Potlačování emocí a citů dále vedlo k tomu, že se nemohly správně vyvinout. Důraz na intelekt a mysl ponechal duši bez hlasu. Instinktivní, pocitová stránka lidské přirozenosti byla znehodnocena a ztotožněna s tím, co je primitivní, ženské a neracionální. V důsledku toho mají pocity lidí tendenci nekontrolovaně se přelévat do nejrůznějších životních situací. Řada žen mi řekla: „Neodvažuji se mluvit, abych se náhodou nenechala unést emocemi a nezapomněla, co chci říct.“ Kvůli strachu z ostudy a zesměšnění mají ženy zábrany vyslovit svůj názor či mluvit na veřejnosti a kvůli vině a studu se bojí vyjádřit své pocity. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. A pro mnoho mužů jsou pocity natolik ohrožující, že mají tendenci stáhnout se do bezpečí intelektu, kde se mohou ovládat. Není divu, že ženy i muži musí bojovat s vnitřním kritickým hlasem, který hanlivě komentuje to, co dělají nebo co chtějí dělat. Dokud se nenaučí tento hlas vnímat, mohou se stát jeho obětí stejně jako bezmocné zvíře kořistí dravce.
Náboženství posledních dvou a půl tisíce let, jak východní, tak západní, kladou ve svém učení důraz na odmítání lidské existence na zemi, odmítání těla a přirozených instinktů; odmítání ženy. Vrazily klín mezi duchovní a lidský život a rozdělily lidský organismus na dvě nesmiřitelné části, mysl a tělo, ovládající a ovládanou, na část, která usilovala o duchovnost, a část, jež byla považována za tu, která stojí v cestě duchovnosti a která byla obětována všemu, co bylo považováno za nezbytné k dosažení duchovních cílů či osvícení. Duch a tělo byly rozštěpeny a postaveny proti sobě. Ženy strašlivě trpěly, protože byly ztotožňovány s tělem a věřilo se, že jsou (a ony samy věřily, že jsou) hlavní překážkou stojící mezi člověkem a Bohem. Tělo trpělo, protože bylo podrobováno a trestáno ve snaze vykořenit touhu a rozkoš ze života. „Umrtvování těla“ bylo askety velmi oblíbené. Žena nemohla být duchovní, pokud se nezřekla tělesných požitků a nestala se jeptiškou. Láska k rodině, péče o domácnost, každodenní rutina přípravy jídla, nekonečné služby, které poskytovala komunitě a své širší rodině, nebyly považovány za duchovní, byly prostě součástí jejích povinností manželky a matky.
SPIRITUALITA JE PŘIJETÍM VŠEHO, CO ŽIVOT PŘINÁŠÍ
Nelze z toho nikoho vinit, protože, jak pravil Ježíš, „nevíme, co děláme“. Cítím však hluboký smutek, když pomyslím na generace mužů, žen a dětí, které zcela zbytečně trpěly v důsledku tohoto mýtu a z něj vycházejícího učení. Doufám, že tento seminář přispěje k zacelení této rány a k potvrzení hodnoty ženy a její hluboké duchovnosti v péči, soucitu a lásce, kterou po tisíce let projevovala. Odmítat nebo znevažovat lásku k životu, radost ze života, zkušenost blízkého vztahu a rodičovství, pestrost, výzvy a zázrak života mi připadá jako popření spirituality. Spiritualita je spíše přijetím všeho, co život přináší, oslavou zázračného daru vtělení na této planetě.
Na závěr tohoto semináře bych ráda nabídla meditaci o těle, abychom mu navrátili jeho hodnotu jako fyzickému projevu duše a spojovacímu článku mezi přírodou a duchem:
Představte si své tělo jako nádobu, jako přijímač a vysílač světla.
Poděkujte mu za vše, co pro vás v životě udělalo, v minulosti i v současnosti. Poděkujte mu za zázrak jeho bytí. Řekněte mu, že je vám líto, že muselo v minulosti trpět, a že o něj budete v budoucnu pečovat. Řekněte mu, že ho milujete, a prociťujte, jak tato láska proudí z vašeho srdce do každé jeho části. Uvědomte si, že vaše tělo je spojovacím článkem mezi neviditelným duchem a fyzickým prostředím kolem vás: zemí, stromy, rostlinami a květinami, jídlem, které jíte, všemi věcmi, které vytváříte a tvořivě přetváříte pomocí surovin života.
Vnímejte ho jako nejkrásnější průhlednou substanci, jako křišťál nebo nádherný šperk. Vnímejte, jak tento krystal nebo šperk objímá a ozařuje léčivé světlo vesmíru, které proudí celým projeveným světem a vyživuje ho.
Pro oheladom.cz přeložily Diana Krausová a Mirka Mimrová. Děkuji!
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: