Rozhovor lektora, právníka Amichaje Magena, v rámci programů pro studenty Center of Democracy, Development and the Rule of Law (CDDRL) při univerzitě ve Stanfordu, USA, s izraelskou bývalou političkou, současnou novinářkou a autorkou knih Einat Wilf. Einat sleduji dlouhodobě. Jako málokdo umí jasně, výstižně a laserově přesně pojmenovat nepříjemná fakta a rozhodně se nebojí horké kaše, kolem které spousta diplomatů chodí. Když ji posloucháte, nemusíte se bát, že bude žvanit a neřekne nic:-) Neříkám, že je to příjemné – není. Většina lidí ráda žije v iluzi – a to nemluvím o současných aktivistech, kteří rádi žijí v ideologii. Ale jasně pojmenovaná diagnóza je podle mne prvním krokem nápravy jakékoli disharmonie. Diskusi jsem pro vás přeložila. V první části Einat předkládá svůj pohled na sionismus, potom odpovídá na dotazy.
CO MNOZÍ ARABŠTÍ VŮDCI NECHÁPOU
Einat: Chci začít scénou (z prosince 2024), kdy režim Bašara Asada velmi rychle padl. Objevila se videa vojáků, považovaných za loajální Asadově rodině, jak si mění oblečení a mizí mezi populací. Čili vůbec neměli zájem za Asada bojovat. Takové režimy vypadají silně, ale pak se rychle sesypou.
Tak mne napadlo, že když (vůdce Hamásu Jahjá ) Sinwar plánoval 7. říjen, tak to takto chápal. Viděl Izraelce rozzlobené na svoji vládu, možná si myslel, že ta vláda je jak Asadova vláda a že v kritický moment za ni Izraelci nebudou bojovat. Sinwar v izraelském vězení absolvoval patnáct kursů o židovské historii a sionismu na Open University. A měl skvělé známky. Ale je možné, že nás vůbec nepochopil?!? Pochopil nás dost, aby provedl velmi úspěšný útok. Ale asi nepochopil ten základní bod – proč bojujeme. Izraelci mají velmi jasný vnitřní pocit, za co bojujeme – a to je židovská svrchovanost. Jinými slovy – sionismus.
Ani mnozí arabští vůdci to stále nechápou. Vyprávějí příběh „bílých evropských osadníků – kolonistů – křižáků“, což jsou synonyma pro „cizince“. Takže jejich plánem je „vyhnat cizince“ – jako to udělali s křižáky, či Alžířané s Francouzi. Abu Mazen (současný palestinský prezident Mahmúd Abbás, který zrušil volby, aby mohl být stále prezidentem) říká, že „Izraelci jsou jako Američané v Afghánistánu“. Takže to prý chce „víc boje, víc útoků a násilí a cizinci odejdou“. A i když (Palestinci) úspěšně způsobují mnoho škody, stále nechápou, že v našich myslích bojujeme a obětujeme se proto, že jsme doma.
Já sama jsem vyrostla v sekulárním socialistickém prostředí, velmi spojeném – zvláště v 80.a 90.letech – s přesvědčením, že konečně můžeme najít mír. Stačí odevzdat území, ke kterému jsme přišli v důsledku šestidenní války. Mysleli jsme si tehdy, že jediné, co Palestinci chtějí, je mít tato území, aby dosáhli svého sebeurčení, svobody a nezávislosti. Pro naši generaci byla zásadní dnes trochu pozapomenutá první intifáda, protože se v ní objevilo převrácení obrazů (reversal of Imagery). Objevovali se v ní mladí Palestinci s praky. Převrácený obraz se ptal: Jsou oni Davidem? Měli též Molotovovy koktejly – a když vyrostete v Izraeli, znáte slavný obraz izraelského vojáka – hrdiny, který zastavuje syrský vojenský útok pouhým Molotovovým koktejlem. Takže moment – jsme my nyní „ta velká syrská armáda“ a Palestinci jsou „lidé bojující za svoji nezávislost“?
Po tomto převrácení obrazů jsme na Palestince promítli, projektovali raný sionismus: „Jsou to lidé bojující za sebeurčení, chtějí nezávislost.“ A když to propojíte s obecnou náladou „konce historie“ v 90. letech – pád Sovětského svazu, konec apartheidu (v JAR), mír v Severním Irsku … – to všechno vytvořilo pocit, že můžeme mít mír a že vše, co Palestinci chtějí, je nezávislý samostatný stát, stejně jako jsme to chtěli my. „Prostě jim ta území dejte, stáhněte se, ukončete okupaci, a budeme mít mír.“ A já sama volila každého premiéra, který to chtěl vyzkoušet: (Jicchaka) Rabina, (Šimona) Perese, (Ehuda) Baraka, (Ehuda) Olmerta. Byl to pocit euforie. Všichni tito premiéři dostali silný mandát a své voliče neobelhali: Skutečně mír vyjednávali, plnili, co voliči chtěli.
Jako jedna z těch voličů jsem s očekáváním a nadějí sledovala, jak Ehud Barak jede (v roce 2000) do Camp Davidu s návrhy pro Palestince – PLO (Organizaci za osvobození Palestiny a jejího lídra Jásira) Arafata. Návrhy byly: Palestinský stát na Západním břehu a v Gaze, žádné osady, žádná okupace, hlavní město ve Východním Jeruzalémě… A viděla jsem, jak Arafat z jednání odešel. Abu Mazen z těchto jednání (tentokrát s premiérem Ehudem Olmertem) odešel v roce 2008. Podporovala jsem (jednostranné) stažení z Gazy v roce 2005. Byli jsme připravení je nutit, aby Palestinský stát měli: dokonce i bez dohody. Viděla jsem, jak se to postupně vyvíjí – nejprve jsem žila v euforii, potom v masakrech tzv. druhé intifády. První intifáda měla rysy lidového povstání, druhá už je chybně takto nazvána, to zjevně nebylo lidové povstání. A začala jsem se ptát velmi jednoduchou otázku: Co skutečně Palestinci chtějí?
CO SKUTEČNĚ PALESTINCI CHTĚJÍ?
V té době jsem se s Palestinci potkávala, protože jsem dělala výzkum, který se později stal knihou The War of Return (celým názvem „Válka návratu: Jak západní shovívavost vůči Palestinskému snu je překážkou na cestě k míru“. Hlavním tématem knihy je absurdní situace, kdy Palestinci mají ze všech uprchlíků na celém světě jediní zvláštní organizaci při OSN, tzv. UNRWA – Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém Východě. Ta Palestince po generace udržuje v postavení uprchlíků, bezprecedentně předává tento statut i dětem skutečných uprchlíků, a vyžaduje „návrat“ těchto lidí do Izraele.) Uvědomila jsem si, že Palestinci nám vždy říkali, co chtějí. A my jsme je buď neposlouchali, nebo když jsme poslouchali, tak to znělo tak nesmyslně – zvláště v kontextu té doby „konce historie“ – , že jsme si řekli: „Je to vyjednávací taktika, nějaký rys obchodního smlouvání, oni to nemyslí vážně.“ A hele, oni to mysleli vážně.
Když jsem dělala výzkum, který se stal knihou The War of Return, našla jsem citát, který od té doby používám. Autorem je britský ministr zahraničí po 2. světové válce Ernest Bevin. Nebyl přítelem Židů, zvláště ne těch, kteří chtěli samostatnost, ale mluvil s oběma stranami a naslouchal jim. A potřeboval vysvětlit, proč se Británii nepovedlo provést mandát, kterým byla Británie Organizací spojených národů pověřena, aby pomohla Židům ustavit samostatnost. Arabové získali své státy – Sýrii, Libanon, Irák a Jordánsko, ale Židé svůj stát neměli. Potřeboval vysvětlit, proč selhal v naplnění slibu mezinárodní komunitě.
A on řekl: „Vláda jejího Veličenstva čelí nesmiřitelnému konfliktu.“ Připomínám, že to bylo řečeno v únoru 1947. Proč mám ráda tento citát? Protože tou dobou nebylo na co se vymlouvat. Nebyly žádné osady, žádná okupace, Pásmo Gazy, blokáda, Bibi, arabští uprchlíci… Dnes se říká, že toto jsou příčiny palestinského násilí – ale tehdy ani neexistovaly. Čili bez všech těchto výmluv Bevin už říká, že konflikt je nesmiřitelný. A vysvětluje proč: „Podívejte se, v této zemi jsou Židé a Arabové“ – samozřejmě je nikdo tehdy nenazýval „Palestinci“ -, „a každá z těchto skupin má vrcholnou prioritu. Židé chtějí založit suverénní samostatný židovský stát. Chtějí zakusit univerzální princip sebeurčení pro svůj lid v jejich domovině.“ To je sionismus – být ve vlastním státě, kde nebudeme ničí hosté, co žijí z milosti druhých a jsou (nebo nejsou) tolerováni. „A pro Araby je vrcholnou prioritou...“ – a pamatujte, že jsou to Arabové žijící v této zemi, kteří později zneužijí jméno „Palestina“ a označí se jako „Palestinci“ – „...zabránit ustanovení židovské samostatnosti a svrchovanosti v jakékoli části země.“
Je to fascinující formulace konfliktu. Bevin neříká – „Židé chtějí stát a Arabové chtějí stát, potřebujeme pomoct s narýsováním hranic.“ Říká: Židé chtějí stát a Arabové ho nechtějí.
HYPOTÉZA BYLA OPAKOVANĚ TESTOVÁNA. A SPEKTAKULÁRNĚ SELHALA.
Někdy mi lidé říkají: Názorově jste se posunula zleva doprava! Pardon, to není názor, to je empirický fakt. Měli jsme hypotézu : „Co stojí mezi námi a mírem je Palestinský stát“. Tato hypotéza byla opakovaně testována – Barakem, Olmertem, pozdějším (premiérem Arielem) Šaronem – a spektakulárně selhala. Pokud hypotéza neladí s daty, řeknete si – dobře, co jiného může data vysvětlit? Bevinovo vysvětlení je bohužel přesné a má sílu předvídavosti. Předpověděla, jak se obě strany chovaly v klíčových momentech. Kdykoli Židé měli možnost mít stát – malý, bez Sionu…, řekli: ANO. Židé by odsouhlasili dvoustátní řešení, pokud by jeden stát byl jejich. Arabové odmítli každé dvoustátní řešení, pokud ten jeden stát byl židovský.
Ve chvíli, kdy pochopíte, že toto je ten konflikt, tak reakce jsou následující. Izraelci řeknou – „Ale Einat, je to o Bibim (premiérovi Benjaminu Netanjahuovi) a (současném pravicovém ministru národní bezpečnosti Itamaru) Ben Gvirovi, o osadách…“ Ale ani jeden Arab nemá na moje vyjádření tento pohled. Říkají: „Samozřejmě. Sionismus je kolonialismus a rasismus, běžte, odkud jste přišli.“ Moji tezi potvrdili. „Ano, jsme proti existenci židovského státu.“ Nikdo z nich neřekl: „Kdybyste měli jinou vládu, stáhli se ze Západního břehu, pak bychom byli v pohodě.“ Nikdo. Zatímco naši extrémisté nám nikdy nezabránili vyjednávat mír a dvoustátní řešení.
Lidem, kteří mi říkali, že přeháním, jsem řekla: „Běžte a přiveďte mi Palestince, kteří veřejně, svým vlastním hlasem jasně řeknou:“ Chceme žít vedle židovského státu, chceme arabský stát vedle židovského a ne „od řeky k moři.“ Chápeme, že nemůže být návrat uprchlíků do Izraele, protože nejsme „věční uprchlíci“.“ Ale nikoho nepřivedli – snad jen ty tři, které znám také.
PROČ BYCHOM VŠICHNI MĚLI BÝT SIONISTÉ?
Proč říkám, že bychom všichni měli být sionisté? Jakmile pochopíte, o čem je ten konflikt, také jasně pochopíte, že jedinou humánní cestou k míru je, že arabský svět konečně – a zvláště Palestinci – opustí to, co Bevin nazval odporem k založení židovského státu. Pár měsíců před 7. říjnem jsem se účastnila diskusního panelu o cestě k míru. A znovu jsem řekla, že podmínkou je palestinské uznání židovského práva na sebeurčení v jejich domovině a vyvinout konstruktivní vizi soužití jeden vedle druhého – a ne místo něho.
A někdo seděl fyzicky i ideologicky nalevo ode mne a řekl: „Vy chcete, aby Palestinci byli sionisté?!?“ A já řekla: „Ano.“ Publikum se smálo a já řekla: „Vysvětlím to. Abych mohla sedět na této diskusi, očekává se, že uznám právo palestinských Arabů na sebeurčení. To je považováno za minimum přijatelné pozice. Proč je to náhle taková výzva, že by židovské právo na sebeurčení mělo být rovnoměrně přijato? Což je sionismus? Proč to probouzí takový úžas? Cesta k míru závisí na Palestincích a na arabském světě, aby se stali sionisty. Znamená to, že konečně změní perspektivu, způsob, jakým se dívají na židovský stát: od „bílého evropského osadnického koloniálního křižáckého státu“ k tomu, co se říká v abrahámovské tradici: „Víme, že vy, židovský lid, máte historické spojení s touto zemí. Toto spojení je základem pro vaše právo na sebeurčení, a jako Arabové a muslimové to můžeme uznat.“
STRATEGIE NÁPISŮ NA TRANSPARENTECH A SNĚNÍ O UTOPII
Nyní bych se zmínila i o antisionismu jako o globálně respektované ideologii. Sleduji, jak spolupracuje s tím, co nazývám ideologií „palestinismu“. Vytváří to velmi toxickou a nebezpečnou směs. Sledovala jsem její vývoj v průběhu mnoha let skrze strategii nápisů na transparentech (placard strategy). Je to důmyslné.
Nápisy na protiizraelských demonstracích jsou jednoduchá přirovnání: „Izrael/Sionismus/obrázek Davidovy hvězdy rovná se…“ a určitě tam nenajdete „sionismus rovná se politické hnutí pro osvobození a sebeurčení židovského lidu v zemi jejich předků.“ Byl by to sice dlouhý, ale jediný přesný nápis. Tyto nápisy jsou velmi efektivní – každý ví, co je na druhé straně rovnice. A je tam: „imperialismus, kolonialismus, rasismus, apartheid.“ Pokud jste Američan, dáte tam „white supremacy“ (bílá nadvláda). Pak se to stupňuje: „nacismus, genocida, holokaust…“ Všechna tato slova jsou zvolena ne proto, že odrážejí realitu. Ve skutečnosti jsou všechna převrácením reality. Židé byli oběťmi každého ze zmiňovaných.
Druhým důvodem, proč jsou takto vybrána, je, že jsou synonymem pro zlo. Strategie nápisu hesel funguje tak, že vytváří jednoduché opakující se říkadlo. To se opakuje na transparentech, v médiích, sociálních médiích, v mezinárodním prostředí, v akademickém světě vzorec, že „Izrael, sionismus, Davidova hvězda rovná se zlo.“
Způsob, jakým to pracuje, pohání a živí ideologii palestinismu – ideologii oddanou neexistenci židovského státu. Když přijmete, že Izrael je zlo, nevytváříte tím prostor k vyjednávání. Zlo je tu od toho, aby bylo zničeno. Nevyjednává se s ním.
Sedmého října se objevil nový nápis. Sleduji to dvacet let, tak mám přehled. Ten nápis zní: „Udržujte svět čistý.“ A je tam Davidova hvězda v odpadkovém koši. Pamatuji si, když jsem to viděla, řekla jsem si – Bingo! To je logický výsledek strategie nápisů. Protože to předstírá, že je tu nějaká UTOPIE, čistý svět, spása, a jediné, co stojí mezi „námi“ a Utopií je kolektivní Žid, židovská hvězda, která musí být vyhozena do koše jakýmikoli nezbytnými prostředky.
Někdy lidé nazývají antisionismus „novým antisemitismem“, jako kdyby na tom bylo něco nového. Ale antisemitismus vždy byl toho názoru, že existuje Utopie a mezi tímto špinavým, zabordeleným světem a Utopií, spásou, stojí kolektivní Žid. A není náhoda, že všechna zlá slova jsou na straně Izraele a všechna dobrá slova – „spravedlnost, rovnost, svoboda, práva“ – jsou na straně palestinismu. To je důvod, proč najednou vidíte tvrzení, že Palestina je o lidských právech, klimatické změně, queer právech, trans právech, boji proti kapitalismu… Když o tom objektivně přemýšlíte, zní to hloupě, dokud nepochopíte, že to podpírá názor, že palestinismus očistí svět od sionismu a kolektivního Žida a přinese nám tuto utopii a všechny ty krásné věci. To je důvod, proč říkám, že bychom všichni měli být sionisté: je to cesta k míru a cesta proti nebezpečným utopiím.
SIONISMUS JE LEGITIMITA. A IZRAEL JE FENOMENÁLNÍ ÚSPĚCH.
Amichaj: Einat, oba jsme žili v polovině 90. let v Jeruzalémě. Já jsem jako mladý právník pracoval na právní stránce spolupráce (s Palestinci). Společně jsme řešili, jak bude vypadat „den poté“, až bude dohoda s Palestinci podepsána. Každý cítil její výhody, byla to win win situace. V roce 1999 a s (premiérem) Barakem jsme měli pocit, že ta chvíle je na spadnutí. A přišla druhá intifáda. (V průběhu druhé intifády palestinští teroristé volně přecházeli ze Západního břehu na území Izraele a vyhazovali se do povětří zvláště v restauracích a autobusech plných lidí. Krveprolití zastavily až akce izraelské armády a postavení zdi s hlídanými průchody, „checkpointy“, mezi Izraelem a Západním břehem). Pro naši generaci byla druhá intifáda skutečný bod obratu. A dalším bodem obratu je 7. říjen – pro další generaci.
Charakterizuješ sionismus jako úsilí o židovskou svrchovanost. Chtěl bych posdílet a doplnit, jak sionismus chápu já. Sionismus je skutečně moderní liberální doktrína národního sebeurčení, osvobození se z imperialismu a kolonialismu. Vychází z pocitu a potřeby empowermentu, posílení, práva mít domov, být plnou lidskou bytostí – ukončit bezdomovectví a bezmoc.
Ale jsou tu ještě dva další důležité aspekty sionismu: Myšlenka normality, přijetí. Být „národem mezi národy“, se kterým je zacházeno rovnoprávně. To souvisí s konceptem LEGITIMITY. A to co nyní sledujeme je delegitimizace práva židovského lidu na rovné zacházení v mezinárodním systému. Slýcháme na kampusech zpěv „Nechceme dva státy, chceme všechno z roku 1948“. Bez ohledu na hranice, ústupky,… prostě židovský stát má být zcela vyhlazen.
A ještě je tu podle mne třetí aspekt. Hodně antisionismu je poháněno ŽÁRLIVOSTÍ. Izrael je fenomenální úspěch. Je to denní připomínka autoritativním režimům Blízkého Východu a světa, co je možné dokázat, i když máte holé ruce, zato ale mocné myšlenky. Duch sionismu je zachycen i v (izraelské hymně) Ha-tikvě. „S vůlí, láskou a tvrdou prací a odhodláním můžeme časem ovlivnit realitu směrem k vizi seberealizace. Těžké zvládneme, nemožné nám bude chvíli trvat, ale dostaneme se tam.“ Pro někoho to může být inspirativní a jinému to může lézt na nervy a dalšího to dokonce může děsit.
HLEDÁNÍ OBĚTNÍHO BERÁNKA
Jedním z rysů antisionismu je pronikavé téma oběti a nihilismu. Není to náhoda, že vidíme lidi jako je Greta Thunberg oblečenou v (palestinském šátku) kefíje a spojující klimatickou změnu a sionismus.
Einat: Ano. A také není náhoda, že arabské země, které jsou úspěšné, své vztahy s Izraelem normalizují. Antisemitismus a antisionismus mají velmi silné prvky hledání obětního beránka. Je to znak společností v krizi, které dávají přednost tomu obviňovat druhé, než že by samy něco změnily. Svoje vlastní problémy přehlížejí. Mnoho těchto společností pak kolabuje – a bohužel předtím napáchají hodně škody, často své židovské komunitě. Je to znak krachujících společností.
A pak je tam Izrael, který byl vybudován – ty říkáš z ničeho, ale já bych řekla ještě méně než z ničeho. Mým oblíbeným příkladem je mapa, kde v době rozdělení státu byly malarické bažiny – v židovské části. A Židé je vysušili a získali tak půdu. Měli méně než nic, a přece z toho vytvořili stát. Což je pro někoho velmi nebezpečná myšlenka. A zároveň samozřejmě pro někoho inspirativní.
První, co se musí stát, je, že zanikne ideologie palestinismu. Lidé, kteří ji hlásají, se konečně transformují v někoho s konstruktivní ideologií. Pak bude možné najít politický mechanismus, jak žít bok po boku.
PALESTINISMUS JE JAKO PRSTEN: VELKÉ POKUŠENÍ, KTERÉ SVÉHO NOSITELE ZNIČÍ
Amichaj: Můj pocit je, že kapacita proměnit základní normy a hluboce zakořeněná přesvědčení politické kultury není nemožná – názor, že ideje nemohou zaniknout, je chybný – ideje zanikají neustále. Ale jsem skeptický ohledně přivedení lidí ze Spojených arabských emirátů, Bahrajců, Saudů – že ti to nějak promění. Jak se z té pasti dostat?
Einat: Myslím si, že vnější síly mimořádně důležité. Na konci dne je Palestinských Arabů několik milionů – a to není mnoho. Víme, že stále ideologii opakují, přestože jim nepřináší nic než mizérii a zkázu. To pochází také z faktu, že jsou zvenčí podporováni. Věřím, že jediný způsob, kterým se může něco změnit, je, když se odstraní, co ideologii vyživuje. A tady máme precedenty. Když jasně společnostem dáte najevo, že stačilo, tak se pomalu začnou měnit. Objeví se osobnosti, které řeknou – „možná bychom toho mohli nechat (jak jsme to dělali dosud)…“ Když to pořád udržujete, nevytváříte prostor pro změnu.
Nyní pracuji na knize, která bude mít roztomilý název „Peace not Now“ (Mír nikoli nyní. Jde o slovní hříčku. V Izraeli vznikla v roce 1977 levicová neziskovka „Mír nyní“, Peace Now, která tlačila – jak to v začátku své řeči Einat popisuje – na výměnu území za mír. Organizace existuje dodnes.) Tak zoufale jsme chtěli mír, že jsme na to šli zkratkami: „Další vyjednávání! Dejte jim území! Jednostranné stažení!“ A tyto zkratky obcházely jádro ideologie palestinismu. Takže nejprve musíme vidět situaci, jaká je. A cílem je transformovat Palestince z lidí, kteří usilují o zničení židovského státu, v lidi, kteří chtějí vybudovat něco, na co mohou být pyšní. Prvním krokem je odstranit, co tomuto cíli brání. To je důvod, proč jsem takovou část života věnovala tématu UNRWA. Je to prvotní hřích globálního pohonu palestinismu.
Saudové a lidé z Emirátů chápou, o co jde. Oni mají zájem na porážce palestinismu. Nyní vidíme Turecko a Katar jako nové sponzory palestinismu, když se Írán stáhl z jeviště. Je to celá řada podporovatelů skrze staletí – nacisté, pan-arabisté, Sověti, ajatolláhové… A všichni skončili v prachu historie. Protože když podporujete ničivou ideologii, zničíte si společnost. Proč do toho Turecko a Katar jdou? Někdo nedávno řekl, že palestinismus, antisemitismus a antisionismus jsou jako PRSTEN z Pána prstenů: je to velké pokušení, velká přitažlivost, ale zničí to svého nositele.
ZKÁZA JE PŘÍLEŽITOST. PLATÍ TO JAK V OSOBNÍM, TAK KOLEKTIVNÍM ŽIVOTĚ.
Jednou z velkých příležitostí, kdy je možné změnit ideologii, je ZKÁZA. To platí jak v osobním, tak v kolektivním životě. Když jsme zničeni, otevře se okno. Můžeme si říct – „Možná tak úplně nefunguje, jak jsme to doteď dělali.“ A já se bojím, aby opět nebyla tato příležitost (kvůli podpoře Turecka a Kataru) Palestinci promeškána.
Někdo by měl Palestincům říct: „Podívejte se, zničení Gazy není tsunami. Je to přímý výsledek a následek vaší volby dát přednost zničení židovského státu a změnit Gazu v ozbrojenou (weaponized) krajinu, spíše než udělat z ní obchodní exportní kulturu a hub, kterým by mohla být. To byla vaše volba a toto jsou následky. Uvědomte si, co jste si zvolili. A rekonstrukce a proud milionů nenastane, dokud nám neukážete, že máte jiné myšlenkové nastavení (mindset).“ Palestinci kvůli této „ochraně“ nikdy nezažili důsledky svých činů.
Můj kolega Shany Mor (výzkumník respektovaného think tanku Israel Democracy Institute a vyučující na Reichmanově univerzitě v Herzliji) napsal po 7. říjnu skvělý text nazvaný „Extáze a amnézie“, kde popisuje chování palestinské společnosti: do války jdou v extázi, ale když ji prohrají, propadnou kolektivnímu zapomnění – chovají se, jako kdyby nedělali žádné volby, žádné činy, které by měli mít nějaké důsledky. Obecně se ve vysvětlování tohoto konfliktu často zaměňuje příčina a důsledek.
PRÁVĚ PROTO, ŽE JE ŽIDOVSKÝ, JE IZRAEL DEMOKRATICKÝ
Na otázku, zda je možné, aby byl Izrael židovským státem – pak ale nebude podle tazatele státem demokratickým, nebo naopak, zda bude demokratickým, pak ale nebude státem židovským, odpovídám, že pro mne je Izrael demokratickým státem právě proto, že je státem židovským. Je to jeden z důvodů, proč jsem se příliš nezapojovala do protestů ohledně soudní reformy. Židovská demokracie podle mne není výsledkem uspořádání institucí, ale výsledkem židovské kultury diskuse (jewish culture of argument). Izrael je jedna z mála demokracií založených od druhé světové války, které nebyly přerušeny občanskými válkami či vojenskými převraty, zfalšovanými volbami. Je to pozoruhodný úspěch, když si uvědomíte, kolik přišlo přistěhovaleckých vln, kolik bylo válek, terorismus, … a přesto zůstala zachována. A já si myslím, že zvětšiny za to vděčíme umění diskuse.
A nyní máme otázku: proč je tu okupace a proč se prodlužuje? Izrael získal tato území po válkách s arabskými zeměmi a jako výsledek příměří. Mohla bych mluvit další hodinu, jakou tragédií pro situaci v Izraeli jsou příměří, protože Arabové tím říkají „nepřijímáme, jak to je, nepřijímáme porážku, zkusíme to znovu“. Izrael opakovaně s arabskými zeměmi vyjednával, aby okupaci ukončil. (Izrael nabízel území Západního břehu a Gazy arabským státům výměnou za mírové smlouvy.) Vždy jsme byli odmítnuti.
Sedmý říjen udělal toto uvíznutí ještě složitějším. Jak se dostaneme z téhle zapeklité situace? To ještě nevíme. Ale nepodrývá to izraelskou demokracii. Izrael nemůže spáchat sebevraždu (např. povolením návratu tzv. „uprchlíků“, resp. jejich potomků, což je požadavek Palestinců při mírových jednáních). Okupace je legální prostředek, který je používán, než skončí válka. Proto je potřeba, aby palestinská válka proti židovské svrchovanosti skončila.
A co se týče současného příměří – myslím si, že jsme neměli příliš na výběr. Dostali jsme to nejhorší z obou světů. Bidenovu administrativu, která umožnila vydírání skrze unesené rukojmí. Říkala nám, jak máme vyjednávat. Opravdu? Někdo vtrhne do vaší země, vraždí, mučí, mrzačí, unese lidi – a to je situace k vyjednávání? Jednalo se pod vedením Kataru, který chrání Hamás. A výsledek je, že Hamás je stále u moci, Palestinci nenesou důsledky svých činů, miliony stále proudí do Gazy. A do toho vstoupilo Trumpovo naléhání – to je to nejhorší z obou světů. Je to jako bychom normalizovali unášení a zabíjení jako základnu pro vyjednávání. Samozřejmě jsme všichni šťastní, že se rukojmí vrátí, ale víme, že je to příšerná dohoda. (Za 33 rukojmí bude propuštěno 1900 Palestinců, mnozí z nich odsouzení na doživotí za mnohačetné vraždy.)
Amichaj: Einat děkujeme ti a doufám, že někdy přijedeš na celý týden, abychom mohli probrat všechna témata, které naše studenty zajímají.
Rozhovor v angličtině si můžete poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=FhM2IXOQbNQ
Přeložila Terezie Dubinová pro www.oheladom.cz Lehce zkráceno.
Foto: Einat Wilf, google images
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: