Dnes, 4. března 2025, je to přesně rok, kdy jsme se s kamarády Pavlem a Josefem (jména všech přátel jsou změněna) sešli v lese u naší milované studánky s dámou a pánem z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a s panem stavbyvedoucím, abychom pro studánku obhájili menší zásah, než byl plánován. Bylo jasno, hezky, a my zdvořile, leč odhodlaně uváděli argumenty, proč by bylo dobré nevyzdívat prameniště studánky a proč místo žuly, která není typická pro náš kraj, použít zdejší pískovec. Vše jsme předem promysleli a prodiskutovali v naší skupině přátel během intenzivních únorových dní.
Asi bych se ale měla vrátit na začátek. Když jsme se před dvaceti šesti lety přistěhovali do Jičína, potkali jsme nové přátele, obvykle partnerské dvojice s malými dětmi, jako jsme byli i my. Josef a Bára tehdy bydleli v malé vesničce uprostřed lesů a díky nim jsme poznali nádhernou lesní studánku. Prameniště pod svahem, chráněné smrky a buky, přirozený meandr ústící do potoka, křišťálová voda jak ze Sládkovy básničky. V naší překultivované, až do sterility upravované krajině něco jedinečného. Účastnili jsme se jejího vysvěcení – nelze zapomenout, jak jsme šli za tehdejším jičínským farářem s pekáčem buchet pro řádnou oslavu😊 Obrázek Panny Marie od Jany Bety Terlecké u studánky stojí dodnes. Roky ke studánce pravidelně chodíme na procházku nebo pro vodu. U nás v Jičíně je voda tvrdá, vytváří povlak na černém čaji, oblíbeném to nápoji mého muže, takže si s poděkováním chodíme pro lesní vodu. U studánky jsme zpívali, bubnovali, povídali, smáli se. Mnoho předvánočních přiťuknutí a letních osvěžení… Ke studánce chodí pro vodu lidé z daleka široka, o rozmanitá setkání není nouze.
STUDÁNKA V OHROŽENÍ
V roce 2023 jsme se od pána, který ke studánce pravidelně chodí měřit vodu, doslechli, že se chystá oprava staré zídky u ústí meandru do potoka, protože prý prosakuje a měření pak není přesné. Trochu jsme se polekali. Podnikla jsem několik pokusů dovolat se do ČHMÚ, ale bavit se neustále s vrátným, že „ještě tu nejsou“ nebo „už jsou pryč“ mne brzy omrzelo. Zdánlivě se „nic nedělo“, tak jsme bohužel na varovná slova pozapomněli.
A pak v únoru 2024 šla kamarádka Dana pro vodu a poslala nám zprávu, že u studánky jsou vyložené žulové kostky. A pár dní na to, v neděli, šel ke studánce můj muž Petr a vrátil se rozrušený a vyděšený. Meandr byl rozkopaný a v místech bylo položené dřevěné bednění pro nalití betonu.
Pro budoucí generace 😊 zapisuji náš zpočátku spontánní, později zorganizovaný postup. V pondělí po osudné neděli jsem se nenechala odradit vrátným a dovolala se do ČHMÚ odpovědnému panu inženýrovi. Po cca pěti minutách, kdy jsem se ho ptala, co se u studánky děje, a on stále nechápal, na co se ptám, povídá: „Aha! Vy myslíte měrný objekt!“
Všem, kdo podceňujete jazyk, vězte: newspeak odráží lidské odpojení od fyzické reality a nevědomé – nezvědoměné mocenské sklony. A je vlastně jedno, jestli se bavíme o „konečném řešení“ nebo „měrném objektu“. Technicita nás odděluje. Následovalo dalších cca patnáct minut rozhovoru, kterému se v kulturologii říká „mimoúrovňová komunikace“. To už jsem pochopila, že máme problém.
V úterý šla osobně na pobočku ČHMÚ naše odvážná Bára, a to přímo k panu řediteli. Měla podobnou zkušenost. Snažila se popsat, jak vnímáme jedinečnost studánky, jak jsou vzácná taková přírodní místa, ale dozvěděla se, že úřad má od období sucha v roce 2018 příkaz monitorovat všechny zdroje vody v republice a provádět tam měření. Ruční měření na naší studánce nebylo přesné, proto se zavede automatické měření – postaví se dřevěný domek s přístrojem , který bude vysílat údaje přímo na úřad. „A k čemu vám tato přesná měření budou, když dojde voda?“ zeptala se Bára. Odpověď nedostala.
Následoval Josefův památný mail úředníkům ČHMÚ s hlavičkou „Svěcená studánka – barbarské poničení“. Mimo jiné v něm Josef psal: „….Velmi Vás prosím, abyste zajistil přerušení prací a dal nám místním možnost seznámit se s tím, jak má vypadat výsledek, případně se domluvit na korekci záměru, aby přírodní charakter Svěcené studánky zůstal maximálně zachován. To, co se na místě nyní děje, působí jako bezohledná stavební akce někoho, kdo k tomuto místu nemá žádný vztah a jen ho potřebuje „zajistit“ a splnit úkol. To samé se nejspíš týká toho, kdo tento projekt nakreslil. Zcela zde chybí respekt k místu, k jeho přírodnímu charakteru. To přeci není účelem fungování Českého hydrometeorologického ústavu.“
Odpověď přišla ve stylu „rekonstrukce pramene …u svěcené studánky byla řádně projednána a povolena příslušným úřadem.“
CO DÁL?
Po pracovních dnech nás čekala večerní zoomová setkání, kdy jsme se radili, jak dál postupovat. Shodli jsme se, že jediné, o co se můžeme pokusit, je zabránit ještě větší škodě, než už je napáchána. Josef a já jsme pokračovali v mailové korespondenci, skrze kterou jsme se snažili zjistit podrobnosti stavby, popisovali její význam z kulturně-přírodního hlediska a poptávali možnost osobního setkání u ní, abychom přednesli své návrhy. Josef mimo jiné napsal:
„…děkuji za vysvětlení věci z pohledu ČHMÚ. Z hlediska stavebního i z hlediska projednání u příslušných úřadů máte vše určitě v pořádku, a tak je to v principu správně. Ale zde o to jde až v druhém plánu. Primární přeci je, že v lesích zde je přírodní zdroj vody, místními nazvaný a opečovávaný jako Svěcená studánka. Jeho přírodní charakter, doplněný až mírně pod studánkou na jejím odtoku rozumně nerozsáhlou zpevněnou konstrukcí pro měření, je to, co je pro místo charakteristické a co jej činí výjimečným, přírodním, čistým, nesvázaným potřebou člověka vše obestavět, zakrýt, znivelovat, mít pod kontrolou.
Stavební svázání takového čistého místa, určitě po staletí přirozeně fungujícího, je to, co jsem nazval barbarským zásahem. Určitě není nezbytný. Určitě ne v takovém rozsahu a razanci. Prameniště má zůstat přírodní, otevřené, nedotčené. Pod prameništěm nechť je vylepšená regulace měřícího přepadu, přehrazení je příchozími lidmi s radostí užíváno pro nabírání vody. Hlavní radost však pramení z toho, že tato přírodní studánka, jedna z mála stavebními nápady lidí nedotčená, je taková, jaká je. Pro místní, po generace, pro příchozí, kteří jdou za přírodou.“
Dana při cestách ke studánce získala cenné informace od dělníků a zvláště jejich vstřícného šéfa, který nám doporučil objet studánky v Českém ráji a prohlédnout si jejich úpravy, abychom věděli, co případně můžeme požadovat. Zvláště důležité pro nás bylo, že byl ochotný pracovat podle změněného projektu, pokud se nám změny povede prosadit. Sobotu 2. března 2024 jsme strávili výletem po českorajských studánkách. Viděli jsme, že se opakuje vzorec spoutání přírodního toku: buď citlivěji, s použitím pískovce a stavbou malého ochranného domku, nebo necitlivě s použitím betonu, dláždění, železné trubky vývodu.
Ze společné diskuse vyplynulo rozhodnutí požadovat především zachování unikátního prameniště v přírodní podobě. Podle plánu mělo být zastavěno žulovými kostkami a zídkou. A dále požadovat použití pískovce pro stavbu domku a schůdků k vyvedené vodě.
Výlet jsme zakončili u studánky, kde jsme společně, muži i ženy, meditovali a poprosili bytosti lesa, aby nás podpořily.
Zde bych chtěla říct, že po celá léta, kdy ke studánce chodíme, jsem u ní vnímala nádherné radostné malé bytůstky. Obvykle se projevovali různou „barvou“ v energetickém poli. Vítaly nás a dělaly různé legrácky. Když se mi kdysi povedlo vyklopit do studánky oba mé mobily, mohly se potrhat smíchy. Nyní byly potichu a vážné. Avšak poprvé jsem vnímala i majestátní Paní Lesa. Měla mocnou, důstojnou energii, tělo „z kůry“ a pronikavé oči.
Jak říká Marko Pogačnik – v úsilí o zachování krásy Země nejsme sami. Jenom nejsme naučeni spolupracovat s tímto „neviditelným“ světem, protože nejsme propojení. Viditelný a neviditelný svět se podporuje, ale potřebuje ZVĚDOMĚNÍ. Bez naší aktivity a bez našeho přizvání do kruhu nemohou tyto nádherné mocné, byť jemnohmotné bytosti ve fyzické pláni mnoho změnit. My jsme jejich prostředníci.
V meditaci jsem Paní Lesa poprosila, ať využije sebemenší skuliny v poli vědomí lidí, se kterými budeme jednat, a otevře je více respektu vůči živému světu. Tak, jak to potřebuje většina lidí, spících ve své sebestřednosti a domnělé lidské důležitosti. Její slova byla: „My si poradíme. Ale vy lidé přijdete o další místo spojení.“
JEDNÁNÍ U STUDÁNKY
V pondělí 4. března jsme se u studánky sešli s panem inženýrem, paní úřednicí a panem stavbyvedoucím. Paní Lesa tam byla také, „stála“ za potokem. Diskuse nebyla snadná. Dozvěděli jsme se, že jsme „první, kdo se kdy ozval při přestavbě studánek“, že vše se děje ve státním zájmu a v souladu s předpisy. Pan xy z Odboru životního prostředí v Jičíně prý stavbu schválil již před dvěma lety. Co vlastně máme za problém? Studánka bude dále fungovat, tedy dávat vodu.
Za nás nejvíce mluvil Josef, který má v diskusích s úředníky na rozdíl od nás ostatních mnoho zkušeností. Jeho zdvořilé vystupování, neinvazivní tón a klidné předkládání návrhů považuji za kvality současných bojovníků za lepší společnost😊. On předkládal návrh na použití pískovce místo žuly, přičemž jsme i nabízeli, že již z kopce zkoulené, velmi těžké žulové kostky odnosíme k cestě, aby mohly být odvezeny.
Já zastupovala žádost o zachování prameniště. Ani nedokážu slovy popsat, jak mi na tom záleželo. Nádherný průsak, pískové dno, kde se různě přesouvá bublání… Kolik jsme tam darovali křišťálků, abychom za tento zázrak poděkovali. Kde to vidíte – ten moment, kde ze Země vychází Voda na Světlo zcela přirozeně, bez tlaku a svedení do železné trubky? Voda, která tolik potřebuje svobodu a spoustu možností – kde se s její Bytostí ve svobodě můžeme potkat? Místo, které nás může učit tak důležitému a potřebnému MYSTÉRIU PROPOJENÍ? V našem světě řek svedených do koryt, trub a trubek, asfaltu, který pokrývá půdu, takže nevsákne déšť…
Protože léta pracuji v komisi pro životní prostředí, chápu, že pro veřejnost je potřeba argumenty udělat praktické, racionální a stručné. Začala jsem tím, že děti se učí ve škole (výše zmíněnou) Sládkovu básničku o křišťálové studánce, kde nejhlubší je les. Mají ale dnes děti možnost poznat, jak taková studánka vypadá? Vždyť většina studánek v Čechách je od dob baroka takto svazována, obestavěna a svedena do trubky. Děti si pak myslí, že studánka je trubka, ze které vytéká voda – jako doma z vodovodu. Tady taková skutečná studánka je, a proto by bylo cenné ji zachovat. Tak jako se dnes děti učí, že maso není plastový tácek s kusem něčeho, nýbrž zvíře, o které pečujeme a které platí svým životem za náš život, tak by měl zůstat alespoň jeden takový příklad, co je to studánka.
Opět připomenu, že přítomný pan stavbyvedoucí naši snahu nebojkotoval, nýbrž řekl úředníkům, že když mu změní plán, on změní stavbu. Rozešli jsme se s odpovědí úředníků, že se rozmyslí a dají nám vědět.
Ve čtvrtek přišel mail, že s našimi požadavky souhlasí a v jejich duchu upraví projektovou dokumentaci.
PŘÍBĚH POKRAČUJE…
Na domeček studánky jsme po dokončení stavby pověsili ceduli, kde jsme proces stručně popsali, a poprosili návštěvníky, aby respektovali stav věcí. Mimo jiné tam stojí:
PŘI OSOBNÍM JEDNÁNÍ DNE 4. BŘEZNA 2024 ÚŘEDNÍCI ČHÚ NAŠE NÁVRHY LASKAVĚ PŘIJALI A POZMĚNILI PROJEKTOVOU DOKUMENTACI. STOJÍTE TEDY NA MÍSTĚ, KTERÉ, PRAVDA, NEMÁ JIŽ NEOPAKOVATELNÝ CHARAKTER PŘÍRODNÍHO MÍSTA S MEANDREM, ALE JEHOŽ PODOBA JE VÝSLEDKEM KOMPROMISU A VŮLE SI NASLOUCHAT. STUDÁNKA MOHLA BÝT ZMĚNĚNA MNOHEM VÍCE. JSME RÁDI, ŽE SE POVEDLO UCHOVAT PRAMENIŠTĚ.
PROTO VÁS PROSÍME, ABYSTE SE K MÍSTU CHOVALI S ÚCTOU, JAK NÁLEŽÍ, A S POCHOPENÍM PRO NĚKDY NÁROČNÉ HLEDÁNÍ DOMLUVY MEZI STRANAMI ZASTÁVAJÍCÍMI RŮZNÉ NÁZORY A PŘÍSTUPY.
AŤ JE TATO SVĚCENÁ STUDÁNKA I NADÁLE POSILUJÍCÍM MÍSTEM A AŤ PŘINÁŠÍ ODVAHU SE DOMLUVIT. DĚKUJEME.
Tento příběh má pokračování a samozřejmě jako každý příběh bude pokračovat dál. Kdosi popsal barvou střechu nového domečku nápisy – „Taková krásná lesní studánka to byla!“ „Měj v úctě přírodu, uvědom si její nádheru“, za což jsme si od paní úřednice vysloužili pokárání a hrozbu podání podnětu na Polici ČR pro ničení státního majetku s odůvodněním „Domnívali jsme se, že situaci jste osvětlili ostatním a vše bude v pořádku, bez poškozování objektu.“
Neznámý vandal odstranil ceduli se směrovkou ke studánce.
Zjistili jsme tak, že nejsme sami, komu úprava vadí, ale na rozdíl od emočních neplodných reakcí jsme zvládli být konstruktivní a s pomocí drahých přírodních bytostí zabránit nejhoršímu. I když popravdě, práce s vlastními emocemi to byla pro každého z nás.
AKCE DÁL-NIC
Rok se s rokem sešel a my s mužem pravidelně navštěvujeme další setkání usilující o záchranu přírodních krás. Ředitelství silnic a dálnic, známý to mordor a „stát ve státě“, kde se odpovědnosti a pochopení nedočkáte, potichu oprášil projekt dálnice přes Český ráj (r35 – tzv. Severní varianta z Turnova do Jičína, resp. na křižovatku Úlibice).
Viz např. článek zde: https://zpravyceskyraj.cz/neocekavejte-dobrou-zpravu-spis-smutne-vyhlidky-na-to-co-po-nas-v-ceskem-raji-zbude/
nebo reportáž ČT s vizualizacemi tunelu v sesuvné oblasti či kilometry mostů pro čtyřproudou dálnici. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/obce-v-ceskem-raji-se-boji-ze-nova-rychlostni-silnice-znici-krajinu-357886
Je to stále stejné: lidé odpojení od přírody a napojení na toky peněz a moci si virtuálně rýsují u prkna, pardon, v počítači, kolikrát aniž by na tom živém místě byli. K tomu se vytvoří nějaký marketing cílící na nevědomé obyvatelstvo („rychlá autodoprava“, „odlehčení průjezdním vesnicím“, „pokrok!“) a spoléhá se na občanskou pasivitu. A lidé, kterým to není jedno a chtějí zachovat ty zbytky přírody, které máme, se obětavě pustí do společné práce pro dobrou věc, samozřejmě ve svém volném čase vedle svého denního zaměstnání.
Zároveň vnímám, jak situace není černobílá. Důvodem je skutečnost, že každý z nás je více či méně ovlivněný kulturou a paradigmatem, ve kterém je oddělení od přírody, a tedy i od sebe sama – svého těla i duše -, naprosto běžné. Nevědomě žijeme tak, že sebe i přírodu poškozujeme. Když dokážeme otevřít srdce zvířeti, květině na zahradě, květině na louce, svobodné řece, kopci, stromu, lesu, krajině…, a co je nejtěžší – sobě, zjistíme, kolik vzorců chování a myšlení považovaných za „normálních“ je do nás vtištěno výchovou, vzděláním, společenským a politickým systémem.
Celý svět a všechny kultury nyní zápasí s těmito nízkovibračními formami lidského projevu: mnoho lidí se z pohodlnosti i strachu nevědomě rozhoduje jít v této turbulentní transformační době do regresu („dozadu“ – „jak se to vždy dělalo“, „co je normální“…). Avšak mnoho lidí se s odvahou a sebereflektivní prací rozhoduje jít v souladu s evolucí. A součástí této evoluce je i znovunavázání spojení s přírodou a její fyzickou i jemnohmotnou – energetickou, na první pohled očím neviditelnou – rovinou.
POZVÁNKA
Součástí pracovní skupiny Dál-nic jsou většinou muži, což je skvělé. Ochranáři, inženýři, projektanti, ekologové, starostové, fotografové…. Ženy jsou, ale je nás méně. Já osobně svůj úkol vidím ve spolupráci se živou Zemí – Gaiou, tak jak se to učím několik let s geomantem Markem Pogačnikem.
Srdečně vás zvu na čtyři předprázdninová setkání: v sobotu 29. března v 10 až 13 hodin, v pátek 25.dubna od 17 do 19 hodin, v sobotu 31. května od 14 do 18 hodin a v sobotu 28. června od 14 do 18 hodin.
Setkání se budou konat na místech, kudy má podle plánu Ředitelství silnic a dálnic trasa vést. Místo bude upřesněno zájemcům před setkáním. Přihlášení na mailu terezie.dubinova@oheladom.cz . Budeme se nalaďovat na místo, navazovat spojení se Zemí a přírodními bytostmi a učit se, jak spolupracovat pro zachování života.
Protože sami, ať budeme jakkoli aktivní, to nezvládneme. Potřebujeme spojenectví místa, Ducha a Země.
S poděkováním našim drahým kamarádům a těm, komu není lhostejné spojení se živým světem. Na tom závisí přežití nás lidí jako lidského, nikoli robotického druhu.
Pozvánku na setkání najdete zde: https://www.oheladom.cz/akce/dal-nic-setkavani-a-prace-s-prirodou-v-mistech-zamyslene-dalnice-v-ceskem-raji/
Foto: Panna Marie u studánky
„Země je živá bytost. Má své vědomí a přesně ví, co zde děláme. Má city, má myšlenky a má duši. Je tu miliardy let, neskutečně nás lidi miluje a má s námi nesmírnou trpělivost. Podobně jako každá živá bytost, i Země má energetické pole – ba celý energetický systém. A jako u každé živé bytosti, i u Země platí, že dojde ke krizi, jakmile se její energetický systém příliš poškodí – bez ohledu na to, zda to tato živá bytost chce, či nikoliv. Jednoduše proto, že dále nemůže.
Jsem přesvědčena o tom, že nad Zemí a nad lidstvem spočívá ochrana, jež nás aspoň částečně chrání před úplným zničením. Avšak v určitém okamžiku přestane fungovat i tato ochrana, jestliže nyní něco nezměníme. Obvykle nepoužívám časové údaje, neboť okolnosti se stejně neustále mění, ale nemyslím si, že na to máme desítky let. Je na našem rozhodnutí, kolik toho ještě zničíme, nežli dospějeme do bodu, kdy konečně něco změníme.“
Christina von Dreien v knize Christina III: Vědomí vytváří mír
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: