Izraelskou terapeutku loutkami Smadar Cooper Keisari jsem poznala před čtyřmi lety, když jsem se věnovala práci Centra pro prevenci komunitního stresu v Izraeli. Byla jednou z terapeutek Centra. Zaujalo mne, že pracuje s loutkami, resp. maňásky. Její program „Co pomáhá, když se ocitneme v těžkostech“, jehož cílem je rozvíjet emoční odolnost a vnitřní sílu v raném dětství za pomoci loutkového divadla, je v Izraeli zaváděn od roku 2007, a to zvláště v komunitách v blízkosti Gazy a v blízkosti Libanonu. Na videu z kibucu Dorot, cca 16 kilometrů od hranic s pásmem Gazy, s pomocí maňásků učí děti, jak uvolnit emoce napětí a stresu z nevypočitatelných raketových útoků Hamásu. Šestiminutové video s anglickými titulky, ve kterém je vidět, jak Smadar s dětmi a loutkami pracuje, najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=Heg5qqGvrJM&t=14s.
Domluvila jsem si se Smadar tehdy rozhovor pro knihu „Jak napravovat svět“. Nakonec probíhal online, protože přišla covidová uzávěra. Spolu se Smadar byl na obrazovce zoomu i její manžel Jechiel – prý proto, že umí lépe anglicky. Pak se ale ukázalo, že Jechiel je manažerem Centra, takže se též na jeho provozu podílí.
V sobotu 7. října 2023 kibuc Dorot zažil zázrak: teroristé Hamásu se mu vyhnuli. Do jiných ale vtrhli a vraždili. Když znovu v létě roku 2024 kontaktuji Smadar, píše mi, že mnoho dětí z kibuců v pohraničí, se kterými pracovala, bylo zabito. A dodává, že první telefonát se žádostí o psychickou podporu, přišel 9. října, takže prakticky okamžitě po útoku. Od té doby s Jechielem intenzivně pracují s lidmi evakuovanými jak ze zničených kibuců a přepadených měst, tak s lidmi evakuovanými z Hizballáhem ostřelovaného severu Izraele.
V srpnu loňského roku se setkáváme poprvé naživo a je to moc milé setkání. Koná se v literární kavárně Tmol šilšom (Včera předevčírem) v centru Jeruzaléma. Je schovaná ve dvorcích, jak se sluší na kultovní místo knihomolů, tedy těch podivných introvertních lidí, co milují ticho, klid a knihy😊. Dáváme si večeři a povídáme si o výzvách, které pro terapeuty traumatizující události 7. října a dál představují.
Ještě musím říct, že se mi moc líbila dynamika páru. Mluví v podstatě dohromady, řeč jednoho plynule přechází do řeči druhého, aniž by si do ní skákali invazivně. Jemná hezká blondýnka Smadar, odhadem v mém věku, je potomkyní polských Židů, rodina tmavého Jechiela pochází z Jemenu. Jsou tedy i příkladem vnitřního smíšeného manželství aškenázských (evropských) a mizrachi (orientálních) Židů. Seznámili se v armádě, velké to seznamce a „tavícím kotlíku“ Izraelců, a mají spolu tři děti.
Pro pochopení Smadařiny práce a jejího náhledu na sílu léčení a uzdravování skrze práci s loutkami a maňásky doporučuji přečíst si náš rozhovor v mé knize „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci.“
V PRVNÍCH TÝDNECH JSME PRACOVALI JAKO DOBROVOLNÍCI
Tereza: Moc ráda vás vidím naživo. A zároveň bych chtěla mluvit o smutných věcech. Jak se změnila nebo nezměnila vaše práce po 7. říjnu?
Jechiel: První, o čem Smadar přemýšlela, bylo, jak dětem z napadených kibuců a městeček, evakuovaných a bydlících po hotelech, vrátit pocit síly. Každý máme vnitřní sílu, jen na to často zapomínáme. Když se stane něco traumatizujícího, díváme se na věci, které nás léta podporovaly (kept us strong), a chceme je použít. Přemýšleli jsme, jak vytvořit něco, co by na jednu stranu bylo velmi jednoduché, ale na druhou stranu i velmi efektivní. (Obrací se na Smadar🙂 Řekni, jak to začalo.
Smadar: Začalo to mexickými panenkami. Jsou to tradiční panenky, které mexičtí rodiče dávají dětem, když jdou spát, aby jim řekli své starosti. Zároveň jsem vnímala, že než jít spát se svými úzkostmi a traumaty, spíše potřebujeme naši sílu. Takže potřebujeme spíše panenky, které představují naši sílu. Můžeme s nimi mluvit, dívat se na ně, spojovat se s nimi. Takže jsme vytvořili (hebrejsky) bubot šel koach, panenky síly.
Jechiel: To byl základ a na tom jsme vytvořili mnoho vrstev a setkání.
Smadar: Začali jsme pracovat s (přeživšími, uprchlými a evakuovanými) členy kibucu Erez, kteří přišli do pouštního města Micpe Ramon. (viz např. https://www.jewishindependent.ca/kibbutz-movement-in-crisis/ ). Tou dobou se ještě bojovalo. Rozdělili jsme je do dvou skupin. Nejprve jsme s nimi tvořili panenky. Mohly mít podobu zvířete nebo nějaké představy. Loutka je projektivní nástroj, lidé k ní přistupují s pohledem „to nejsem já, to je loutka!“, takže potom bezděky a nevědomě řeknou to, co by jinak neřekli, a tím své pocity uvolní.
Jechiel: Přivezli jsme různé materiály, dali základní instrukce a lidé si svoje panenky udělali a ozdobili. Každý detail má nějaký význam, protože vychází z nitra.
Smadar: Já si vytvořila také svoji vlastní panenku. Je růžová, miluje zpěv a přírodu, je blonďatá, protože miluje Slunce. Udělali jsme crowdfundingovou kampaň, protože jsme chtěli pomoci co nejvíce lidem a dobrovolnicky už to dál nešlo. V prvních týdnech jsme oba pracovali jako dobrovolníci a finance na materiál pro panenky jsme dostali od Mašabim (Centra pro prevenci komunitního stresu).
Jechiel: Lidé z pohraničí u Gazy byli evakuováni všude možně: do Eilatu, ke Slanému („Mrtvému“) moři, do kibucu Ein Gedi… Byli rozptýleni na různá místa. Jen si to představte: jeden den jste ve svém domově a druhý den jste bez svých věcí v nějakém hotelu. Byl to také v prvních dnech velký chaos, nikdo přesně nevěděl, co se děje. A lidé se potřebovali s něčím spojit.
Smadar: A v tomhle jsme začali pracovat. Nejprve s malými dětmi a jejich rodiči. Malé děti ještě nedokáží mluvit o svých prožitcích jako dospělí.
Jechiel: Děti si vytvořily panenky síly. A my jsme jim řekli: „Nyní, když máte svoje panenky síly, co vám ta panenka říká? Jakou jednu větu vám říká, aby vám dodala sílu?“
Smadar: Co říká sama sobě nebo druhým?
Jechiel: A bylo to úžasné, co napsali! A pak šli s panenkou a tím proužkem papíru s napsanou větou ven nebo s ní šli spát. Jak víme od rodičů a učitelů, první věc, kterou děti udělaly, když se vrátily ze školky, bylo, že se podívaly pod polštář, jestli tam panenka a papírek jsou.
Smadar: O všem jsem psala protokoly, stejně tak i další kolegové, a výsledky jsme publikovali online v hebrejštině a arabštině.
Jechiel: Ano. Terapeuti pracující s evakuovanými Izraelci byli vyzýváni, aby o svých aktuálních pracovních zkušenostech psali protokoly a publikovali je a mohla tak vzniknout kniha – příručka pomáhající terapeutům navzájem.
Smadar vytahuje telefon a ukazuje mi fotografie dětí s jejich panenkami síly a s papírkem, kde je napsána jejich „věta síly“: Ani jachol, To zvládnu. Ani ohev otach. Miluji tě. Ten li jad. Podej mi ruku. Ani ohevet otach, techabki oti! Miluji tě, obejmi mne!
Smadar: Toto jsou fotky z domova důchodců. Měli tam prostor k dispozici a nabídli ho evakuovaným rodinám s dětmi. Tak došlo k propojení starých lidí a dětí. Dozvěděla jsem se o tom a jela s nimi pracovat.
V IZRAELSKÉM KOLEKTIVNÍM VĚDOMÍ JE OTIŠTĚNA VIZE „OD ZNIČENÍ KE ZNOVU POSTAVENÍ SE NA NOHY“.
Jechiel: K tomu je důležité vysvětlit, že evakuované rodiny žijí nejen v hotelích, ale i v jiných městech, městečkách a vesnicích. Komunity samy jim nabízely možnost ubytování, přijaly je a pomáhaly jim. A v dobrovolnické podpoře těchto rodin hrály často velkou roli staří lidé, kteří už jsou v důchodu a mají čas pomáhat.
Smadar: Takže docházelo k posilování nejen osobní, ale i komunitní odolnosti. A to jsou věci, které nyní děláme se vzdělávacími týmy.
Ukazuje mi fotky, včetně své růžové panenky síly.
Smadar: Jmenuje se Tikva (hebrejsky Naděje). Tady je panenka síly starší věřící ženy. Říká: „Vidět světlo ve všem“. A další: „Kdy jsi naposledy udělal něco pro druhého?“ „Kdo se za mne postaví, když ne já?“ „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ „Překonáme to společně.“ S panenkou lze navázat kontakt, ptát se jí, jak se jmenuje, jak je stará, jak se cítí.
Jechiel: Nyní máme tým osmnácti spolupracovníků. Na začátku lidé dobrovolničili, ale teď už je profesionálně zaměstnáváme. Pracují na jihu i na severu země. Pro sever bychom potřebovali ještě tak sedm, osm lidí, hledáme je. Dříve jsme měli ve vesnicích v pohraničí Gazy program pro školy a školky, kdy jsme nejprve vyprávěli dětem příběh o stromech a lese, který někdo kácí, a zvířátka si musí najít nový domov. Pak „přišly loutky“ a ptaly se dětí, jak si ony dokáží poradit s takovou situací?
Smadar: Teď jsme si ale uvědomili, že náš příběh je příliš blízko realitě. Proto jsme ho upravili. Je o „modrém lese“, který mohou děti znovu oživit, vytvořit. V izraelském kolektivním vědomí je otištěna vize, která by se dala shrnout větou „mi-šoa le-tkuma“, od zničení k novému postavení se na nohy.
Jechiel: Je rozdíl mezi tím, jak náš program vnímají lidé ze severu a lidé z jihu. Lidé z jihu seděli zamčení v bezpečných místnostech svých domů a nevěděli, zda přežijí. Slyšeli teroristy ve svém domě. Znají ty, kdo byli zavražděni. Lidé ze severu byli evakuováni, ale tak děsivou zkušenost nezažili. Pracovali jsme celkem zhruba s patnácti tisíci lidmi, přičemž evakuovaných jsou desítky tisíc.
Smadar: Jsou dva druhy intervence. Krátká, kdy se s klienty potkáme jednou nebo dvakrát, a dlouhá, kdy se vracíme několikrát a pracujeme se skupinou zhruba šestnácti dětí, s jejich rodiči a učiteli, více do hloubky. První setkání se věnuje „síle ve mně“. Tvoří se loutky a pracuje se s nimi. Další setkání se věnují „síle v nás“. Děti, dospělí a loutky, všichni se společně sejdou. Pracujeme tak jak na osobní, tak na komunitní odolnosti. Učíme je, jak s loutkami pracovat. Jsme to my, kdo jim dáváme sílu a život! Pro traumatizované lidi je to aktivita, která jim vrací pocit, že mohou mít něco pod kontrolou.
DÁT VOLBU TOMU, KDO NEMÁ VOLBU
Jechiel: A součástí je i vytváření příběhu.
Smadar: Příběhu, který je postaven na osobních větách, osobních prožitcích jejich tvůrců. Máme video čtyř, pěti lidí, jak společně s loutkami sdílí své příběhy. Dělala jsem to se svými studenty.
Při práci vyjdou najevo různé věci. Představte si uprchlíky ubytované v hotelu. Mimo jiné nemají svoje domácí spotřebiče, na které byli zvyklí. Teď si vytvořili loutky – a skrze loutky si na to mohou postěžovat, protože „to nejsem já, to je loutka“.
Tak se ukázalo, že jako největší problém vnímají absenci své pračky. Nebo jiný příklad: stát, město či soukromníci zařizovali evakuovaným jídlo, které jim přivážela auta dvakrát denně. A stávalo se, že jim jídlo nechutnalo, tak se vrátili do hotelové haly a sháněli se po lehkém jídle, které jsme jim v rámci kursu přinášeli. A my se naučili jim toho přinášet víc druhů, aby si vybrali. Je důležité dám volbu tomu, kdo nemá volbu.
Také jsme dělali cvičení, že loutce někdo volá. Kdo? Co říká? A byly to telefonáty třeba „vyhrál jste milion dolarů.“
Jechiel: Loutka tak tlumočí stížnosti i touhy a pomáhá tomu člověku vypořádat se s realitou v daném okamžiku. Možná je to i forma útěku z reality, který ale umožňuje se vyrovnat se situací, ve které jsem se ocitl. Po nějaké době jsme museli promyslet, jak náš program lidem nabídnout. Zjistili, že se domů jen tak nevrátí, a s únavou přišla frustrace. „Neříkejte mi nic o traumatu a odolnosti, mám toho dost“ – asi takový měli přístup. Soustředili jsme se na práci na severu, například v hotelích (v lázeňském městě) Tiberias. První, kdo hotely opouštěl a hledal si běžné bydlení ve středu země, byly rodiny s dětmi, a v hotelích zůstali staří lidé. My jdeme tam, kde jsou lidé, se kterými pracujeme, a tak se mění i pracovní prostředí. Je to i styl práce Centra pro prevenci komunitního stresu, že následuje evakuované.
Terezie: Pokud vím, samotné Centrum, které mělo sídlo (v severním ostřelovaném městečku) Kirjat Šmona, je evakuované. Jechiel: Ano. Jeho lidé pracují z domova.
Terezie: Jste podporováni státem?
Jechiel: Nepřímo ano. Skrze městské rozpočty, tedy skrze spolupráci s radnicemi. Ale asi jste také slyšela, jakou vládu nyní máme. Je to smutné, ale hlavní tok peněz není nyní nasměrován na záchranu rukojmích a na pomoc evakuovaným.
MODEL ZPŮSOBŮ, JAK SE VYPOŘÁDÁVÁME S KRIZOVÝMI SITUACEMI – Basic Ph
Terezie: Když pracujete s dětmi, překvapuje vás něco?
Jechiel: Znáte přístup Basic Ph? Je to model vytvořený psychologem Mooli Lahadem v roce 2004, který popisuje šest způsobů, jak se vypořádáváme se situacemi. Čím více přístupů zvládáme, tím jsme odolnější, schopnější znovu nabýt pocit kontroly v náročných situacích.
Smadar: Slovo „Basic“ je zároveň zkratkou. B jako důvěra a víra (belief) či přesvědčení vycházející z našich základních hodnot. Nemusí to být náboženské. A jako emoce a pocity (affect): skrze jejich vyjadřování jsme schopní zvládat strach, hněv, smutek a zároveň emoce vyjadřovat. To jde dobře umělcům. S jako schopnost sociálních vztahů (social), budování odpovědnosti ve skupině, se kterou jsem spojený. Pomáhá sdílení s přáteli, vazby k druhým lidem. I jako představivost (imagination), tedy tvořivost jako způsob práce s traumatem. Mohu třeba napsat příběh, který mi pomůže podívat se na dění s odstupem. To je nápomocné zvláště u dětí. C jako schopnost strategického, praktického a racionálního uvažování (cognitive): proč se to děje, co s tím mám dělat…. A konečně Ph jako fyzická aktivita (physical). Jídlo, kouření, prostě činnost.
Když rozeznáme, který způsob je náš, dokážeme sami sebe v případě potřeby posílit. A když rozeznáme způsob druhých, můžeme jim pomoci tak, jak potřebují, nikoli tak, jak si myslíme, že je pro ně dobré. Když pracujeme s rodiči a učiteli malých dětí, učíme je, jak rozeznat jedinečný způsob vypořádání se s těžkostmi u každého dítěte. V našem programu panenek síly má každá panenka nějakou z těchto schopností Basic Ph. A děti se učí užívat sílu panenky – a tím zároveň svoji sílu.
Jechiel: Kdykoli má Smadar lekci na zoomu, tak slyším, že jako příklad uvádí naši rodinu. Nejprve uvede základní situaci – zazní siréna a celá rodina má devadesát vteřin na to běžet do krytu. Pak studentům řekne: „Řeknu vám, jak každý člen rodiny reaguje, a vy mi řeknete, co je jeho způsob.“
Nejmladší syn začne plakat. Jeho způsob je emoční (A). Osmnáctiletý syn se zastaví a poslouchá, počítá, co přesně letí, odkud letí… Jeho přístup je analytický, kognitivní (C). Dvacetiletá dcera otevře whatsapp a začne komunikovat s přáteli. Její přístup je společenský (S). Já (Jechiel) začnu kontrolovat dveře, okna, … to je fyzický přístup (Ph). A Smadar začne vyprávět vtipy. Děti se rozčílí: „Proč máma zrovna teď vypráví vtipy?“ A já jim odpovím: „Protože jí to pomáhá!“ Je to její způsob – imaginace (I).
Terezie: Smadar, Vy vytvoříte fantazijní svět…
Smadar: Přesně tak. Když máme šestidílná setkání, na první schůzku „přijde“ maňásek papouška jménem Koko. Celou dobu mluví, neposedí, pořád skáče, je bezradný. V příběhu o zničeném lese tak reaguje na ztrátu domova. Má zjevně fyzickou (Ph) reakci – a já společně s dětmi hledám, jak mu pomoci. Když děti papouškovi radí, vypovídá to o nich. Chtějí mu dát napít, najíst, říkají mu, ať jde sportovat… Sami tak objevují, co by jim ve fyzickém (Ph) způsobu pomohlo. Každé setkání tak představím maňáska určitého zvířete, které představuje jeden ze způsobů nakládání s náročnou situací.
Jechiel: Děti se tak učí nejen co pomáhá jim, ale i co pomáhá druhým. Na druhém setkání je to citlivý a zranitelný pejsek Džipsy– tedy emocinalita. Děti se učí dovolit si emoční vyjádření. Společenský způsob a přináležení představuje ovečka Kibšuš – je součástí stáda. Víru, naslouchání vnitřnímu hlasu a „přivolávání světla úsvitu“ představuje kohout Berto. Střízlivé zkoumání, uzemnění, trpělivost a pomalost představuje želva Čuču – když se jí svět nelíbí, zaleze si. A nosí si svůj kryt na zádech. Uvědomme si, že po 7. říjnu se stále bavíme o „bezpečném místě“, „úkrytu“, „bezpečné místnosti“. Tyto děti obvykle své bezpečné místo ztratily.
Smadar: A šestý maňásek – není. Je to představivost (I) samotná. Můžete si to zvířátko představit. Pracujeme s řízenou imaginací, která má děti dovést právě na jejich bezpečné místo. Na konci má každý maňásek svoji židli – šestá je obsazena imaginativním zvířátkem – a děti si mají vybrat, jít k němu a každému něco říct. A to je opravdu jedinečné a zajímavé sledovat, koho si vyberou.
Jechiel: Když jsme tento program dělali před 7. říjnem, téměř žádné dítě nešlo k imaginativnímu zvířeti. A to je nyní velký rozdíl – mnoho dětí si vybere právě toto.
Terezie: Imaginace je přístup nového paradigmatu a nové spirituality.
Smadar: Nemůžeme vytvořit nic, co si předem nepředstavíme.
KDYŽ MNE NĚCO TRÁPÍ, ŘÍKÁM TO SKRZE LOUTKY
Terezie: Máte i vy svoje panenky síly?
Jechiel: Ano. Loutka pomáhá i mně. A ušil jsem si ji sám. Smadar je jediná, kdo v naší rodině neumí šít. Já se to naučil od svojí maminky a naše děti chodí do antroposofické školy, kde se to naučily.
Smadar: Ano. Když mne něco trápí, říkám to skrze loutky.
Smadar mi znovu vypráví příběh, který mi už jednou popsala do knihy: Byla pozvána na prestižní konferenci a styděla se za svoji angličtinu, tak s sebou vzala svoji loutku – alter ego Kukilu – a na pódiu sehrála etudu „Bojím se, aby se mi lidi nesmáli, že neumím anglicky.“ Nakonec měla velký úspěch – a hlavně předvedla praxi, než že by mluvila o teorii.
Terezie: Máte nějakou oblíbenou pohádku, příběh?
Smadar: Miluji divadelní muzikál Lví král. Viděli už jsme ho sedmkrát – v Londýně, Edinburgu… Jechiel: Smadar po skončení představení začne pitvu, kdy rozebírá všechny detaily – „všimnul sis tohohle, udělali to takhle, protože to má ten a ten dopad, tohle bylo skvělé, můžeš to použít takhle…“ Někdy už je toho na mne moc a chci si představení prostě jen užít.(smích) Ale stejně zase jdeme spolu. Potřebujeme být spojení, spolupracovat.
Terezie: Moc vám děkuji za sdílení a přeji klid a vzájemnou podporu.
Smadar a její panenku síly jménem Naděje můžete vidět zde: https://kookila.net/wp/?page_id=1848 Je to v hebrejštině, ale v minutě 5:37 vidíte, jak Smadar s loutkou pracuje. Ptá se jí, co má ráda, co jí dělá radost. Panenka odpovídá, že ráda zpívá, tančí, dívá se do Slunce. Když se jí Smadar zeptá na větu, která by jí dodala sílu, odpoví, že takových vět je hodně, otočí se na vystajlované moderátory, a zeptá se, jakou větu mají oni? Moderátor ji odpinkne a poděkuje😊 Je na tom vidět Smadařina bezprostřednost, hravost a dětská čistota, takže ve vysoce sebekontrolujícím se a naleštěnou formu preferujícím prostředí jako je televize vypadá dost jako úkaz😊.
ODKAZY:
Centrum prevence komunitního stresu https://icspc.org/en/
Web Smadar: https://kookila.net/wp/
Aktuální přednášku prof. Lahada „Jak si poradit s krizí, stresem a traumatem“ si v angličtině můžete poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=_cDc0UMlmCg&t=6s
Foto: Smadar a její želvička
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
S psychologem Mooli Lahadem o evakuovaných Izraelcích a odolnosti budované zdola
S reformní rabínkou Ayalou Samuels o službě a jednotě rozmanitosti