Izrael a Palestina jsou mikrokosmem našeho euroamerického židokřesťanského světa. Jsou srdcem naší kultury. Způsob, jakým k nim přistupujeme, odráží ze všeho nejvíce naše vnitřní nastavení – a naši ochotu rozeznat vlastní stíny, předsudky a přesvědčení, naši schopnost udržet v nádobě vědomí rozmanitost a plnou škálu lidských projevů od nenávisti k lásce, od zranění k léčení, od oddělení k propojení.
Lidé jako Roi Kleitman jsou odvážnými strážci Jednoty. V nelehké situaci rozporů, zranění a křivd znovu a znovu obnovují spojení, vzájemné pochopení a střízlivý náhled. Roi je zároveň věřící praktikující Žid a zároveň aktivista, který v klidu a s pochopením rozkrývá ideologická pokřivení narativů a zneužívání nacionálně-náboženských příběhů pro přivlastnění míst a tradic. Potkala jsem ho díky naší společné izraelské kamarádce na podzim, když přijel do Prahy vést novoroční bohoslužby v konzervativní židovské komunitě. Společně s kamarádem, kameramanem a fotografem Davidem přijali naše pozvání přijet na víkend do Jičína. Tam jsme měli dostatek času si povídat.
Roi je přiměřeně svému věku a levicovému světonázoru kritický vůči Izraeli a zneužívání národnostního judaismu. Zároveň je velmi bystrý a činorodý – nezůstává u kritiky, nýbrž se s osobním nasazením ve spolupráci s přáteli snaží situaci změnit. To je jedinečný izraelský rys, který sami Izraelci často nevnímají jako izraelskou ctnost, protože ji žijí a v prostředí aktivní společnosti jim připadá samozřejmá. Jak ale víme my v postkomunistické střední a východní Evropě, aktivní občanská společnost bohužel samozřejmostí není. Často tak dochází k situacím, kdy já jako pozorovatel zvenčí dávám frustrovaným Izraelcům pozitivní zpětnou vazbu a uznání, ke kterým by sami nedospěli. Skutečnost, že i v době války, všudepřítomného smutku, vzteku, bolesti, beznaděje a pocitu ohrožení, jsou lidé, kteří neúnavně usilují o vstřícnost, toleranci, sebereflexi a změnu nepodpůrného mentálního nastavení, je jedinečná a obdivu-hodná.
Ještě mi nedá poznamenat jeden velmi „židovský“ detail: David byl při našem rozhovoru přítomný a občas s Roim nesouhlasil. Začali argumentovat a mohli mít protichůdné názory. A byla to radost je sledovat, s jakým respektem diskutují. Kdybychom se jako Češi měli od Izraelců, respektive Židů, naučit jednu jedinou věc, ať je to prosím tato „machloket le-Šem Šamajim“, disputace pro slávu Božího Jména, dva tisíce let stará tradice diskuse, tříbení náhledů a názorů, vedená v úctě a radosti z odlišných názorů, které nemají sloužit k hádce a drcení protivníka, ale ke zkoumání různých možností, různých tváří a projevů reality vyjevené Jednoty.
Protože jak ví židovství tisíce let, Božství je Jedním.
JUDAISMUS NEMÁ JEN JEDNU BARVU
Terezie: Roi, můžeš mi říci svůj životní příběh, jak jsi se stal aktivistou? Tedy pokud se považuješ za aktivistu😊
Roi: Ano. Pracuji různými směry. Obecně se považuji za aktivistu v propojování a přemosťování Izraelců a Palestinců. Před 7. říjnem jsem se soustředil na překračování hranic – fyzicky i mentálně. Snažil jsem se, aby se Izraelci a Palestinci potkávali tváří v tvář. Po 7.říjnu jsem začal pracovat více ve vzdělávání izraelských Židů. Jednak aby znali palestinský narativ, tedy jak Palestinci vyprávějí svůj příběh, a jednak aby se zamysleli nad možnými novými přístupy k tématu „co to znamená být Židem, Židovkou“ a jak budovat kolektivní „my“ inkluzivně, s menším důrazem na nacionalismus.
Náboženství se v minulých letech stalo více a více spojené s národnostní identitou. V mladé generaci je židovství často spojené s mocí a vládou. Věřím, že potřebujeme obnovit zdravý judaismus. Mocenský přístup je hluboko zakořeněn – může být spojený s oslavami a svátky, s pojmem „svatých míst“, s interpretacemi Tóry, s dodržováním micwot (náboženských pravidel a požadavků). Když je tato skutečnost rozkryta, ohrozí to jednobarevnost judaismu. Ale judaismus nemá jen jednu barvu. A Izraelci a Palestinci jsou velmi propojení. A problematickou částí je představa židovské nadvlády v zemi Izraele. A já si nemyslím, že je to součástí tradice judaismu.
Terezie: Ano. Historicky v zemi Izraele nežili jen Židé (Judejci). Roi: Ano. Terezie: A je tu zákon z roku 2018 o Izraeli jako „židovském národním státě“. V létě, kdy byl zákon přijat, jsem zrovna byla v Izraeli na univerzitě v Haifě na kursu o moderní arabské kultuře. Přednášela nám izraelská křesťanská Arabka a zákon kritizovala. Vzpomínám si i na demonstrace Drúzů proti zákonu. (K zákonu, jeho kontextu, plusům a minusům viz text https://www.oheladom.cz/2018/puvodni-clanky/izrael-o-identite-poprve/ )
Roi: Ano, Drúzové byli zákonem velmi znepokojeni. Ale popravdě si myslím, že tento zákon nezformuloval nic nového. Situace už dlouho taková byla a zákon ji jen potvrdil. Jeho příprava trvala dlouho a když to bylo konečně černé na bílém, tak to najednou mnoho lidí znepokojilo. Ale bylo to tak už mnoho let – vývoj se tím směrem ubíral.
MYSLÍM, ŽE MNE TO PODVĚDOMĚ OVLIVNILO…
Terezie: A jak jsi došel k rozhodnutí, že budeš pracovat jako zprostředkoval, ten, kdo tvoří mosty?
Roi: Vždy jsem byl zvědavý😊 Od dětství mne zajímali druzí lidé. Od osmi do dvanácti let jsme s rodiči žili v Jihoafrické republice. Moji rodiče byli vyslanci pracující pro Židovskou agenturu (tzv. šlichim, představitelé Izraele cestující do zemí, kde žijí Židé v diaspoře a nabízející možnost přestěhovat se do Izraele a získat občanství). Přestěhovali jsme se tam v roce 2001, tedy jen pár let po pádu apartheidu. Mým nejlepším přítelem byl syn mé chůvy. Židovská komunita tam žila odděleně v jakési „zlaté kleci“. Byla to bohatá čtvrť, zároveň pracovníci jako zahradníci, strážci, opraváři, byli černí Afričané. Do židovské školy, kam jsem chodil, jsem úplně nezapadl, takže mí kamarádi byli kamarádi mého kamaráda, Afričané. Myslím, že mne to podvědomě ovlivnilo. Všechno jsme s mým kamarádem dělali společně. A když jsme se vrátili do Izraele, už jsem byl zvyklý, že mohou být různé narativy.
Do Izraele jsme se vrátili v roce 2005, kdy probíhalo jednostranné stažení židovských osad z Gazy. Naše komunita byla národně náboženská komunita (tzv. leumi dati). Lidé z naší školy či synagogy byli politicky aktivní a chodili na demonstrace proti stažení osad. Celé téma bylo hodně zpolitizované a já byl do toho velkého chaosu zatažen. Moji rodiče na rozdíl od většiny se stažením osad souhlasili a na demonstrace nechodili. Ve škole jsem se tak brzy naučil, jaké to je být v opozici.
Potom v šestnácti letech jsem měl období, kdy jsem rebeloval vůči rodičům a stal jsem se velmi pravicovým. Trávil jsem víkendy s osadnickou mládeží. Na střední škole byli mladí lidé z města i z osad a já se přátelil s osadníky, protože v mých očích byli „méně buržoazní“. Cítil jsem v nich svobodu. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem zažít dobrodružství, stopovat, cestovat k pramenům a k přírodním místům na Západním břehu (tj. v Palestinské autonomii). Bylo to takové hippie. Tehdy byl Západní břeh něco jako „neznámá země“ volající po objevování. Bylo magické a dobrodružné tam slavit šabat na pahorcích v přírodě. Zároveň v tom byla velká zvědavost podívat se „na druhou stranu“. Zároveň jsem ale začal pracovat i pro organizaci Bojovníci za mír.
Terezie: Tak to ráda slyším. Dělala jsem rozhovory s Tuli Flintem pro knihu Jak napravovat svět a se Suli Chatibem pro svůj web a bylo to moc zajímavé. Také jsem četla knihu, kterou Suli napsal společně se Židovkou Pninou Eilberg Schwartz „Společně na tomto místě“. Skvělá kniha.
Roi: Ano. Mám je moc rád. Se Sulim děláme ve dvojici společně přednášky, kde mluvím právě o své osadnické minulosti. Po dokončení střední školy jsem se opět stal více levicovým, jako moje rodina. Přiklonil jsem se k socialismu. V roce 2011 jsem se zúčastnil protestů za společenskou změnu.
( Hnutí a demonstrace, tzv. mechat cedek chevrati, hnutí společenské spravedlnosti, které usilovalo o zlepšení sociální situace v Izraeli. Protesty se týkaly především zvyšujících se životních nákladů, nedostupnosti bydlení, situace ve zdravotnictví a školství. Součástí byly okupační stávky se stanovými městečky po vzoru hnutí Occupy. Viz https://en.wikipedia.org/wiki/2011_Israeli_social_justice_protests )
Žil jsem ve stanovém městečku v Tel Avivu. Tehdy už jsem se zajímal o islám, zvláště o islámskou mystiku súfí. Potkal jsem rabi Menachema Fromana a rok byl mým rabínem, než zemřel.
(Ortodoxní rabi Froman byl barvitou, charismatickou osobností. Žil v osadě na Západním Břehu, zároveň se silně angažoval v mírovém hnutí a mezináboženském dialogu. Spolupracoval s palestinskými náboženskými i společenskými lídry. Zemřel roku 2013. Viz https://en.wikipedia.org/wiki/Menachem_Froman .)
UVĚDOMIL JSEM SI, ŽE SI POTŘEBUJI ZPRACOVAT EMOCE HNĚVU, ABY MNE NEZASLEPOVALY, KDYŽ SI KLADU OTÁZKY
Terezie: Jak jsi se s Menacheme Fromanem seznámil?
Roi: Jednoho dne přišel do stanového městečka a přednesl nám přednášku o Tiša be-av (smutný svátek náboženského židovského kalendáře připomínající zboření Chrámu v Jeruzalémě). Bylo to nezapomenutelné – křičel, plakal… Přednášel také o mystické knize Zohar či o súfismu. Opravdu mne to fascinovalo, takže jsem od té doby každý týden chodil na jeho přednášky o Zohar. Vždy byl přítomný i nějaký muzikant. Přednášky se konaly nejprve v Jeruzalémě a později, když už byl nemocný, v jeho domě v Tekoa. (Židovská osada u Herodionu v oblasti C, tedy v oblasti Palestinské autonomie, kam mají Izraelci přístup, ale musí projít checkpointy.) Po jeho smrti jsem dále chodil do ješivy (náboženské školy), kde vyučoval, v osadě Otniel, také v oblasti C, jižně od Hebronské pahorkatiny. Potom jsme společně s přáteli založili mezináboženskou skupinu a potkávali jsme se k diskusím o náboženství s mladými muslimy z Hebronu.
V roce 2014 jsem začal svoji vojenskou službu. A souběžně se staly dvě věci. Hamás unesl a zavraždil tři židovské chlapce – a já jednoho z nich znal ze střední školy. (viz text na mém webu Our Boys Naši kluci). Studoval v nižním ročníku. Byl jsem ve velkém šoku. A asi týden poté jsem stopoval z Guš Ecion (židovské osady jižně od Jeruzaléma v Palestinské autonomii) domů. Stopoval jsem s kamarádem. Já jsem jel první a on stopoval dál. Později byl nalezen jeho zakrvavený batoh a já se dozvěděl, že krátce po mém odjezdu byl na místě teroristický útok, najelo do něho auto. Nevěděli jsme, co se s ním stalo. Prohledávali jsme nemocnice, pátrali po něm. Nakonec jsme ho našli zraněného, jak se léčí už doma. A pamatuji si, jak řekl: „Co jsme udělali, že nás Palestinci tak nenávidí?“ A tak jsem pochopil dvě věci: že konflikt mezi Izraelci a Palestinci je reálný, vždyť mí blízcí lidé byli zraněni. A zadruhé, že o něm nevím dost. A že si potřebuji nejprve zpracovat emoce hněvu, aby mne nezaslepovaly, když si kladu otázky. A to mne poslalo na dlouhou cestu.
JÁ BYL VOJÁKEM V ARMÁDĚ, MÍ PŘÁTELÉ BOJOVALI V GAZE, A NAJEDNOU JSEM SE ONLINE SETKAL S LIDMI Z GAZY
První akce, kterou jsem zorganizoval, bylo setkání se súfijským arabským učitelem z Jaffo (arabsko-židovské městečko u Tel Avivu). Spolupracoval s Menachemem Fromanem. Tou dobou už jsme věděli, že v odvetě za zavraždění chlapců byl židovskými radikály upálen muslimský chlapec (viz zmíněný článek Our Boys Naši kluci). Řekl jsem učiteli, že chci uspořádat mezináboženskou modlitbu za všechny zavražděné chlapce. A účastníky by byli chlapci – studenti z ješivy. Souhlasil a pozval nás k sobě domů. Přišlo opravdu mnoho lidí. On vedl modlitbu a v jednu chvíli zapnul zoom a propojil nás s lidmi z Gazy. Bylo to bláznivé – já byl vojákem v armádě, mí přátelé bojovali v Gaze, a najednou jsem se setkal online s lidmi z Gazy. Pak jim vypadla elektřina, tak se přerušilo spojení. Ale pro mne to byl začátek aktivit.
Za kovidu jsme nikam nemohli chodit. A popravdě mi to vyhovovalo, protože jsem se mohl snadněji dostat na Západní břeh. Seznámil jsem se s dvojicí, ona je Bulharka, on Palestinec. Přes facebook zval pomocníky na sběr plodů. Vznikla skupina Palestinců a Izraelců. Snažili jsme se navzájem propojovat a propojení šířit. Třeba jsme si pronajali byt v Jerichu a udělali tam společnou párty. Nebo jsme pašovali Palestince na pláž v Tel Avivu. Společně jsme spolu chodili na túry do přírody, trávili svátky. Byla to zábava a to byl náš cíl.
Terezie: Umíš arabsky?
Roi: Ne (směje se). Mluvíme anglicky. Jednak je to pro nás neutrální jazyk. A pak Palestinci umí lépe anglicky než hebrejsky. Navíc byli mezi námi i lidé z jiných zemí. Také mezi námi byli Palestinci a Palestinky, pro které je v konzervativní palestinské společnosti těžké najít místo – gayové, rozvedení lidé. Muži byli hlavně rádi, že jsou tam dívky z jiných zemí (směje se😊). Vlastně nešlo o politiku, byli mezi námi i pravicoví lidé. Šlo prostě o osobní setkávání se a spojení. Ale stejně jsme se pomalu seznamovali s pohledy a narativy „toho druhého“. Navštívil jsem mnoho palestinských domácností a cestoval jsem po palestinských městech. Doma v Izraeli mi lidé říkali „Když pojedeš do Nábulusu, tak tě zlynčují“, a já tam byl v lázních chamam a nic se mi nestalo. Lidé nám říkali, že jsme šílenci. Svým rodičům jsem o ničem moc neříkal, i když to asi tušili. Každopádně to pomalu rozbíjelo zdi strachu a já poznával a chápal i palestinskou perspektivu.
Tak jsem začal více přemýšlet o rovnováze a nerovnováze moci, o mocenské dynamice a nerovnosti. A to mne dovedlo k politickému aktivismu na plný úvazek. Založili jsme politickou skupinu Bnei Avraham (Abrahamovi synové). Mladí ortodoxní židovští aktivisté například chodili na shromáždění solidarity s palestinskou komunitou u Hebronu, která byla ohrožena novou židovskou osadou.
CHCEME VĚCI DŮSTOJNĚ NAPRAVIT
Terezie: Jak jsi tyto mladé ortodoxní Židy do sdružení pozval?
Roi: To je dobrá otázka. Obecně řečeno – chodím po ulici a mluvím se všemi lidmi. Jednu dobu jsem organizoval šabatová setkání u večeře pro lidi, kteří odešli z ultraortodoxních komunit. Taky jsme tady s Davidem (kýve na Davida vedle sebe) chodili každý čtvrtek do Šoulet baru v Jeruzalémě, protože jsme zjistili, že tam v ten čas chodí ortodoxní mladí muži si zakouřit😊 Navštěvovali jsme ješivy. Pomalu se vytvářela síť. Stavěli jsme na tom, že ortodoxní Židé a muslimští Arabové mají mnoho společného: mají velké komunity, rodí hodně dětí, jejich vůdci jsou velmi staří. Jedinou náplní času mladých chlapců je studium v ješivách, takže mají spoustu času přemýšlet. Když ješivu ukončí, tak někteří z nich tajně čtou i jiné knihy – Kanta, Nietzscheho… Je to jako underground. Jsou knihkupectví, kam tajně chodí pro knihy nebo si tam čtou. Taky tajně kouří trávu.
(Izraelci téměř nepijí alkohol. Náboženští Židé pijí pouze víno při náboženských příležitostech. Židé ze zemí Sovětského svazu to mají patrně jinak. Každopádně tak jako u nás je běžné pít alkohol „společensky a pro dobrou náladu“, v Izraeli je mnohem častější než u nás za stejným účelem kouřit trávu.)
Rozhodli jsme se pro ně udělat něco jako salon, kam mohou přijít a diskutovat. A pověst o tom se šířila, jeden to řekl druhému. Někdy je to opravdu nečekané. Například jsme se s Davidem dozvěděli, že v Tel Avivu mají ortodoxní Židé klub surfu. Šli jsme tam s kamerou a natočili s nimi rozhovory. I mezi ultraortodoxními a ortodoxními Židy je něco jako „alternativní kultura“ (counter-culture).
Jak jsem říkal, od 7. října se moje práce soustředila více dovnitř naší společnosti, do židovské komunity. Od vypuknutí války si mnoho ortodoxních a ultraortodoxních Židů klade otázky. Mohou mít i krizi víry a identity. Já sám jsem týden po 7. říjnu odešel ze země. Zažil jsem totiž útok (židovských extrémně pravicových) ozbrojených osadníků, když jsme vezli na Západní břeh potraviny. Byl jsem z toho traumatizovaný a potřeboval jsem z toho všeho odejít. Dal jsem výpověď v práci, tedy v armádě, kde jsem učil židovské konvertity judaismus. Dva měsíce jsem pobýval na Balkáně.
Potom se mi v polovině prosince ozvala kamarádka, ultraortodoxní feministická aktivistka, že dostala grant na seminář pro ultraortodoxní Židy o východním Jeruzalémě, a jestli ho neuskuteční do konce roku, peníze propadnou. No, moc se mi nechtělo a trochu jsme se dohadovali, ale šla na to chytře😊 Slíbila, že mi zaplatí letenku… Takže jsem přiletěl a udělal čtyřdenní seminář pro ultraortodoxní Židy, včetně výletů minibusem do Východního Jeruzaléma.
V Izraeli jsem už zůstal. Obešel jsem přátele v neziskovkách Bojovníci za mír a Be-celem, sehnal peníze a o svátku Pesach (zhruba v čase křesťanských velikonoc) jsem uspořádal hostinu „Seder Svobody“. (Svátek připomíná odchod Izraelitů z Egypta, putování pouští a proměnu otroků ve svobodné lidi. Celý příběh se čte z knihy zvané „Pesachová hagada“. Ta byla v minulosti různě adaptována, ale jádro příběhu zůstává stejné.) Pro tu příležitost jsem napsal novou hagadu. Podobně jsme uspořádali oslavu svátku Šavuot (zhruba v čase křesťanských letnic). S pomocí Bojovníků za mír a fundraisingu jsme připravili Hamidraša haemunit, náboženskou školu. Dopoledne jsem chtěl učit různé přístupy v judaismu a odpoledne narativy, řešení konfliktu. Škola se uskutečnila v první polovině roku a byl to úspěch. Účastnilo se jí kolem sedmdesáti ultraortodoxních mužů. Přespávali jsme tam i jezdili na různá místa. O novém roce (podle židovského kalendáře cca v září až říjnu) jsme dělali setkání na téma odpuštění, jak ho chápe v židovství. Organizujeme i setkání se súfijskou duchovní tradicí a hudbou.
Projekt, který bych rád uskutečnil, jsou cesty studijní skupiny na místa, kde dříve Židé žili, a studovat tam. Takto jsme již byli třeba v Krakově, Kovnu či Malaze. Připadá mi, že bychom tak mohli pracovat s duchy, kteří na tom místě uvízli. I to je způsob, jak pracovat s útiskem, protože jinak se stále vrací. Chceme věci důstojně napravit. Možná si to jen představuji a nevím, jestli se vytvoří spojení, ale tak o tom přemýšlím.
Až se nyní vrátím domů, otevřu čtvrtý běh školy o judaismu a sociální spravedlnosti. Chtěl bych, aby studenti byli třetina ultraortodoxní, třetina národně náboženští a třetina sekulární. Opravdu potřebujeme dělat tikun, nápravu světa. Izraelská identita je velmi mladá. A proto mnoho lidí žije v modu přežití.
NAJÍT CESTU ZPĚT K ŽIDOVSKÉ IDENTITĚ. A PRACOVAT S NÍ ZDRAVÝM ZPŮSOBEM.
Terezie: Trauma je stále živé. Není snadné ho zpracovat a překročit.
Roi: Ano. Já věřím, že když budeme posilovat smysl pro komunitu, pomůže nám to vyřešit mnoho problémů. Třeba i hledat řešení pro palestinské „právo na návrat.“
Terezie: Podle mého názoru odchod či vyhnání Palestinců bylo součástí historického kontextu, kdy se odehrálo. Tehdy se to dělo nejen v Izraeli a dokonce to bylo vnímáno pozitivně jako řešení problémů. Z poválečného Československa byly vyhnány tři miliony českých Němců. Kdyby se dnes chtěli vrátit, kam by šli? Nemůžeme vracet historii. Němci prohráli válku, a stejně tak Arabové. Můžeme ale říct, že z dnešního pohledu to nebylo humánní.
Roi: Rozumím. Myslím, že první krok k léčení traumatu je uznání (recognizing).
Terezie: Ano.
Roi: Ale vezmi si – často jedna z prvních cest Izraelců do ciziny je na místa holokaustu. Holokaust se podrobně rozebírá. To neustále udržuje trauma. Když organizuji cesty na místa, kde Židé před válkou žili, nechci oživit zaniklou komunitu, ale posílit živou identitu a místo. A myslím, že podobné je to s Nakbou. Nestačí, aby Palestinci věděli, kde je jaká židovská jednotka vyhnala, ale aby se dozvěděli více o své historii a rozmanitosti.
Sedmý říjen přerušil moji práci s Palestinci a poslal mne zpět do mojí komunity. Mám pocit, jako by byla nějaká mezigenerační kletba, kterou přenášíme z generace na generaci. A my to potřebujeme prolomit a léčit. Je to spojené s mojí židovskou komunitou a židovskou identitou: potřebuji k nim najít cestu nazpátek a pracovat s nimi zdravým způsobem. A pracovat s lidmi. Součástí té práce je uvědomit si, jak jsme traumatizovaní a jak jsme byli oběti – a z tohoto nastavení vyrostla naše potřeba být silní. A jako bychom na Palestince přenesli roli oběti – ukazujeme jim, že teď jsme ti silní my. Ale i oni nám ukazují, že jsou ti silní. Je to propletené.
Terezie: Jak říká kamarádka, mírová aktivistka Miriam Turmalin: Židé a Palestinci jsou twin souls, spřízněné, sobě souzené duše. Tak teď se ještě vymotat z dynamiky „oběť agresor spasitel mučedník“. V té se motají i jiné kolektivy a jednotlivci na světě. A vy máte všechny předpoklady jít nám příkladem.
Děkuji ti za rozhovor. Moc si tvých aktivit a tvé odvahy vážím.
(Rozhovor vznikl 4. října 2024).
FOTO: Roi (s brýlemi), David a já v naší krásné jičínské synagoze. Děkuji správkyni Ivaně Jindrákové za ochotu a vstřícnost.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
S reformní rabínkou Ayalou Samuels o službě a jednotě rozmanitosti
S ELIŠEVOU BAUMGARTEN o dobrovolnictví, politice a občanské společnosti