Když spolu s přítelkyněmi sdílíme, co se děje v našich životech, často používáme termín „energetické pole“. „Vytváří se kolem mne pole.“ Znáte ten záhadný a zázračný jev synchronicity, kdy něco uvnitř intuitivně cítíte, že se chystá k posunu a změně (ani nemusíte mít zvědoměné, co vlastně), a najednou to začnete ve vnějším světě potkávat? Téma se otevírá, zvědomuje, léčí.
Přesně to se mi stalo v posledních dvou týdnech. Na rodinné dovolené v Rakousku jsem potkala prvního letošního motýla – nádherný dotek křehké krásy, symbol proměny tak vzácné, že je s podivem, jak zvládne žít v hmotném světě.
Každý ze tří večerů jsme se společně s manželem a dcerami chtěli dívat na nějaký film – mělo to háček, zapomněli jsme doma externí disk, takže jsme byli odkázáni na výběr z pěti filmů zapomenutých v počítači. Manžel nás přemluvil ke sledování akčňáku s Brucem Willisem – není můj typ, ale budiž… Po prvních dvaceti minutách, ve kterých se zhusta ozývala sprostá slova, jimiž se někteří muži baví o sexualitě, jsme mu film vypnuli – kromě mne nahlas protestovala i starší, 18 a půlletá dcera. Vylučovací metodou (nebylo moc co vylučovat) jsme zvolili izraelský film zbožné ortodoxní režisérky (anomálie!) Ramy Burshtein „Fill the Void“, hebrejsky „Le-malle et he-chalal“, doslova „Naplnit vesmír /vesmírný prázdný prostor“. Film velmi pomalým tempem vypráví příběh ultraortodoxní (velmi zbožné a tradiční) židovské rodiny v Jeruzalémě. Ester a Šira jsou milující se sestry. Ester je vdaná za Jochaje a čeká dítě. Při porodu zemře, dítě – chlapeček – přežije. Žalem zdrcená rodina se se smutkem vyrovnává potichu, introvertně. Záhy začne matka tlačit na osmnáctiletou Širu, aby si svého švagra vzala a starala se o miminko (biblický koncept levirátu naruby). Šira zápasí se smyslem pro povinnost, ochotou pomoci (jako dobře vychované zbožné děvče), svým strachem i smutkem, že si nemůže vzít jiného vybraného, věkově vhodnějšího ortodoxního chlapce. Když si odmítne švagra vzít, rodiče ji netlačí, respektují ji. Nakonec však sama dojde k rozhodnutí se za něho provdat. Film končí svatbou, respektive setkáním novomanželů v ložnici. Nevěsta má na sobě lesklé bílé šlehačkově načančané šaty , ve tváři vyděšený, úzkostný výraz.
Celkově film vyznívá jako zpráva z jiného světa. Už tomu tempu, kdy se zdánlivě nic moc neděje, jsme odvykli. Také jsem si vzpomněla na práci konzultantky při přípravě představení divadelní hry „Mikve“ izraelské (moderně ortodoxní) autorky Hadar Galron v Národním divadle. České herečky v hlavních rolích, zvyklé na dramatické manýry, uvolňovaly své emoce (to je důvod, proč nemám ráda divadlo – prostě mi vadí ta afektovanost). Předpremiéry se zúčastnila sama autorka Galron a po představení řekla: „Asi to u vás v Česku takto má být, takto je to pro vás srozumitelné. Ale víte, ve skutečnosti jsou ortodoxní ženy velmi tiché.“ Také film „Naplnit prázdnotu“ je tichý: veškeré drama se odehrává uvnitř, v niterných prožitcích žen a mužů. Vztahy jsou kultivované,genderové role předepsané a vždy je přítomný „ten třetí“ (nebo „ten první“?), totiž Bůh. Kdybych se na ten film dívala očima feministky, rozepsala bych se nyní o postavení žen v ortodoxních komunitách – o úkolu „vdát se a mít děti“, o těžkém postavení žen, které tento úkol neplní (i ve filmu je taková postava), o omezení témat k rozhovorům (rodina, zdraví, kdo s kým a kdy bude svatba), o oddělení mužů a žen… Ale ten večer jsem se na film dívala jinýma očima – jako matka dospívajících dcer. Vnímala jsem, jak se na film dívají a jak se se Širou ztotožňují, jak přemýšlí, co by ony… Ten film byl pro mne najednou o archetypu Panny, prvním pilíři ženství. A patřila k němu i vzpoura vůči přisprostlému mužskému jazyku v prvním promítaném kusu s Brucem Willisem (muži tomu říkají „prima hlášky“).
Tak se nám vytvořilo pole Panny. Mé dcery dospívají a jsou nádherné, křehké, silné, toužící i zdrženlivé. Obě jsou narozené ve znamení Panny: ve znamení, které přináší léčení Zemi a stvořenému hmotnému světu,a jeho kvalitou je vážnost, odpovědnost, zvláštní směs smyslnosti a cudnosti.
Ani mne tedy nepřekvapilo, když jsem šla na pravidelnou terapii k milé přítelkyni Marii, a téma, které se vynořilo, bylo „Vnitřní Panna“. Marie o tématu i hodně píše ve svých knihách „Ježíšku, přines mámě punčocháče“ a „Velryba a muži nové doby“ (viz. dále). Jako stará duše úzce spojená se židovstvím i křesťanstvím mám opravdu hooodně co zpracovávat ze starých spirituálních programů. (Naštěstí už je hodně uvolněno, díky všem mým průvodcům!).
V judaismu je Panna „mezistavem“: jejím úkolem je vdát se a mít děti. Pokud zemře dříve, než toto poslání splní, je to považováno za velikou tragédii. Věří se, že její plodivý potenciál se pohřbením těla stane součástí plodivé síly země, půdy, ze které vyrůstá vše živé. Zůstat, resp. uvíznout ve stadiu Panny, je v judaismu považováno za anomálii.
Křesťanství naopak archetyp Panny rozvinulo ve statut a roli. Po vzoru římských kněžek vestálek, jež zůstaly svobodné a plnily úlohu strážkyň posvátného ohně rodu, a pod vlivem nezralé martovské, tedy násilné sexuality v římské říši, se mezi křesťanské ctnosti záhy dostala i sexuální zdrženlivost. Manželství nebylo zavrženo, protože má praktickou funkci, ale ti opravdu „dobří a disciplinovaní“ křesťané se měli oddat celibátu. Z tohoto asketického ideálu vyrostlo klášterní hnutí. Stát se jeptiškami bylo pro ženy v pozdním starověku a ve středověku jedinou možností, jak získat určitý společenský statut a vyhnout se manželství (rozuměj: vlastnění mužem). Zvláště vítaný byl vstup do řádu pro neplodné ženy či lesbičky – nebyly zde ostrakizovány, mohly se „schovat“. Ideál jeptišky byl podpořen postavou božské Matky – Panny Marie, která byla církví vykládána jako asexuální, pozemskými ženami nedosažitelná a nenapodobitelná bytost.
Šťavnatost, vášnivost, spojení se Zemí a s Přírodou, fyzické spojení s mužem, radostná extáze, tanec a zpěv, divokost, svoboda – dary panenských bohyní starověku – se z křesťanského archetypu Panny vytratily. Místo nich přišla zdrženlivost, odevzdání se prostřednictvím slibů, čistota, pokora, chudoba, sebepopírání, ztotožnění s utrpením Krista – božského ženicha. Jeptišky – Panny jsou Nevěsty Kristovy, zaslíbené božímu Synu, nikoli pozemskému muži. Stínem je mimo jiné veliký strach, že nesplním očekávání, že nebudu dokonalá, dostatečně čistá. Stín je tedy světlý – čistota se paradoxně stává temnotou. Je to ten bod v geniálním jin-jang (tao) symbolu, kdy jeden pól je už tak vychýlen, že přechází do druhého (který byl dosud potlačen). Touha po světle bez respektu a úcty k temnotě vede k tomu, že mne temnota – potlačené obsahy psyché – pohltí. Základním zákonem života je harmonizace, vyrovnávání polarit do středu: vířící spirála mandaly a bod uprostřed v nekonečnu, kde probíhá transformace.
Takže, milí přátelé, jsem si pěkně popracovala na své energii Vnitřní milenky, zaseknuté v roli Nevěsty Kristovy, jež cítila jako svoji povinnost splynout s Kristem na kříži, odevzdat se dokonalému Muži, jemuž se žádný pozemský muž nevyrovná. Zaseknout se ve vývoji, abych nemusela žít ženství – jeho výzvy, jeho radosti a především jeho bolesti (strach Panny) – SPOJENÉ S TĚLEM. Odevzdat iluzorní svobodu – ve skutečnosti ustrnutí, „štronzo“ určité vnitřní energie – ale už nevstupovat do pokřivených církevních a teologických modelů adorace utrpení a sebepoškozování, nýbrž se otevřít radostné sexualitě, spontánnosti, KRÁLOVNĚ ve mně. Pro sebe – a pro mé dcery.
Dva dny po návratu domů mi přišel do cesty další izraelský film. Sand Storm, hebrejsky Sufat Chol, „Písečná bouře“, je navzdory názvu také film, kde není příliš akce: drama je však výraznější než v „Naplnit práznotu“, protože společnost a kultura, ve kterých se příběh odehrává, jsou více uvízlé v primitivních patriarchálních tradicích. Režisérkou (i scénáristkou) je také žena, Izraelka Elite Zexer. Mnoho let jezdila mezi izraelské beduíny pozorovat jejich kulturu a společnost a film (včetně reálií) skutečně působí věrohodně a znale. Vypráví příběh dospívající dívky Layly z chudé rodiny, jejíž otec Suliman si zrovna bere druhou ženu. První žena Džalila, Laylina matka, je matkou Sulimanových čtyř dcer. Novým sňatkem svého muže je zdrcená a ponížená, zvlášť když vidí, jak si dal záležet na přivítání nové (samozřejmě mladší) ženy: zatímco Džalila s dcerkami žijí ve špinavém betonovém …jak to nazvat,“dům“ je silné slovo…řekněme přístavbě, téměř bez nábytku,tak dům pro novou ženu je vyzdobený a zařízený s velikou péčí a typickým kýčovitým vkusem. Je v něm elektřina, lednice plná jídla a barevně vymalované stěny. Džalila toho mnoho neřekne, ale skrze její kousavé poznámky cítíme frustraci, bezmoc, vztek… no, myslím, že divačka se do ní dokáže vcítit. Layla svého otce miluje a matčin vztek nesdílí. Otec jí zcela mimořádně umožnil chodit na střední školu a naučil ji řídit auto – něco nemyslitelného pro dívky v beduínské komunitě. Ve škole potká beduínského chlapce z jiného kmene a zamilují se do sebe. Matka to odhalí a Layle zakáže se s chlapcem stýkat. Ona však věří, že milovaný otec její lásku pochopí a dovolí jí sňatek. Chlapec skutečně za otcem přijde a vážně, odhodlaně s ním vede rozhovor o možném sňatku. Divákovo tušení se potvrdí: pod zdvořilou maskou otce se skrývá zuřivost, že si dcera dovolila jednat samostatně. Sám jí přitom k tomu otevřel dveře – ano, negramotnost dívek v muslimském světě je způsobena i strachem otců, že by dívky začaly přemýšlet a žít podle své volby. Gramotnost žen v tradičních společnostech je polem, kde se střetá patriarchální staré paradigma a nové paradigma svobody a rovnosti. Suliman se s dcerou o jejím přání vůbec nebaví – on sám už s jinou rodinou pro ni vybral ženicha, dle svých zájmů a potřeb.
Když se to dozví její matka, je to TA CHVÍLE, kdy se zhrzená a těžkým životem unavená žena vzbouří. „Znáš vůbec svoji dceru?“ ptá se manžela. „Layla je jiná. Je hezká a chytrá. Vyber jí manžela, který jí bude hoden, ne Munira (jméno vybraného chlapce).“ Když se manžel začne kroutit se svojí obvyklou výmluvou, že „musí“ , žena na něho začne křičet. „Pořád něco „musíš“! Udělej jednou něco proto, že chceš, a ne proto, že musíš! Aspoň jednou buď muž a něco změň!“
Tato slova možná ženy v západním světě říkají častěji než je vhodné, v afektu, v emocích, ve frustraci. Nemáme s nimi problém. Když začnete chodit na terapii, jedním z prvních témat, která se řeší, je téma MUSÍM X MŮŽU, tj. zvýšit vibraci Saturna, z omezení povinností a požadavků autorit udělat radost, lehkost, spolupráci s plynutím vesmíru.
Ale tohle je jiný svět. Těmito slovy beduínská žena udělala revoluci svého života. Postavila se za svoji dceru, zpochybnila autoritu muže a tradic vytvářených muži, kde sňatek je obchod přinášející výhody, splácející dluhy a vytvářející závazky – mezi muži, samozřejmě.
Sulimanova reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Pošle pro Džalilina otce, ať si vzpurnou dceru vezme zpátky. Bez dcer. Džalila se stává zapuzenou manželkou a vrací se do své původní rodiny. Její matka,Laylina babička, s těžko skrývaným naštváním, ji přijímá. Společenské znemožnění a tak dále. „Nikdy mne nepodpoříš,“ říká své matce Džalila. „Ale ano, podpořím,“ říká ledově matka – nějak jí to nevěříte. O matkách a dcerách II. (část I.na jiném místě tohoto webu).
Layla převezme starost o tři malé sestry. Když zjistí, že je ani nemá čím nakrmit, jde si k nové otcově manželce pro jídlo do její přeplněné ledničky. Když poslouchá její stížnosti, jak to má těžké, emoce vůči otci vybublají. Naloží do otcova auta sestřičky a převeze je k matce. A matka jí řekne: „Běž pryč. Odjeď. Tady tě nic dobrého nečeká.“
Do té doby jakoby jejich vztah byl poznamenaný matčiným těžko potlačovaným vztekem a Layliným nadržováním otci: je kulantě řečeno napjatý.(Situace známá mnoha matkám dospívajících dcer, kdy zcela přirozeně ve spirále vývoje se dcery odklánějí od matky a přiklánějí k otci, který se stává adorovaným hrdinou.) Ale nyní se obejmou – a v tom objetí je všechna láska, kterou ve světě pro ženy tak těžkém může matka k dceři a dcera k matce cítit. Layla odjíždí, volá svému chlapci a jede za ním.
Tady by film mohl skončit a feministka ve mně by byla šťastná a triumfální. Jo! Dala to!
Nedá to. V tunelu wádí se zastaví a rozpláče. (V pouštních wádí se na některých místech staví tunely pro na jaře valící se vodu z dešťů a vytvářené přehrady. Po většinu roku jsou wádí vyschlá a slouží jako cesty.) Je to zvláštní symbolika – vyschlý tunel v poušti, na konci světlo, uprostřed auto s dívkou, která nedokáže překročit tradice a neuposlechnout svého otce. Zaseknutí v porodním kanále, jinak se to nedá nazvat. Následuje regrese.
Už jen vidíme,že se vrátila, otci říká, že si Munira vezme, svatební rej (oddělení mužů a žen a absurdní tanec žen, kdy některé mají nalepené kníry a na hlavě mužské šátky) a stejná scéna na závěr jako v „Naplnit prázdnotu“: setkání ženicha a nevěsty ve svatební ložnici. „Ta fialová se mi nelíbí,“ jsou první slova, která novomanželka pronese ke svému (ne)vyvolenému – hodnotí barvu výmalby. „Dobře, namaluji to jinak, jakou chceš, modrá je hezká?“ „Ne,“ odpovídá Layla – a jen Bohyně ví, co všechno v tom „ne“ je obsaženo. Potom si Layla všimne, že mladší sestra šmíruje oknem, a v lesklých bílých šlehačkově načančaných šatech přistupuje, aby ji odehnala. Vidíme její přehnaný makeup – včetně nabíleného obličeje. Bílý makeup vytváří masku jako na divadle. Dojem absurdního dramatu je umocněn. Kdo se vlastně vdává? Nakolik je Layla přítomná ve svém životě? A nakolik v něm bude přítomná v budoucnosti? Konec filmu.
Feministka ve mně by nyní mohla udělat exkurs do postavení žen v beduínské společnosti. Izraelská velvyslankyně v ČR o nich kdysi řekla, že jsou „nejubožejší z ubohých“, izraelský profesor zabývající se postavením Arabů a Palestinců v Izraeli vloni na přednášce o beduínech prohlásil, že jsou „very problematic population“. Přežívající polygamie a patriarchát hovoří za vše. Nicméně dnes mne zajímá archetyp Panny. Laylina matka udělala životní vzpouru a projevila touhu, aby její dcera měla lepší život než ona. To bohužel v tradicích svázaných společnostech nebývá pravidlem, naopak: matky jsou těmi, které svým dcerám aktivně připraví stejně těžký osud (viz. např. role starších žen v obřízce mladých dívek v afrických komunitách). To je jedno z těžkých dědictví patriarchátu – rozbití pouta důvěry mezi matkou a dcerou, ztvrdlé srdce. A ztvrdlé srdce matky má svůj původ ve zraněné Panně.
Marie Madeira v knize „Velryba a muži nové doby“ píše: „Spojení se s pilířem Panny je zdrojem velké radosti a zároveň inspirace pro řešení bolestných stiuací, které se nám v životě opakují stále dokola. Přerušený kontakt s aspektem Panny v nás, její nevyléčená zranění, její nepochopení nejen společností, ale i ženami samotnými jsou hlavními příčinami neschopnosti prožívat upřímnou partnerskou lásku. Zároveň je tato odpojenost jednou z příčin zamrznutí mateřského srdce…Je to právě energie vyléčené Panny, která dodává lehkost bytí do každodennosti, radost z obyčejných věcí a schopnost vidět opravdovou krásu. Panna…je zamilovaná do života, v očekávání nových možností, dávající nám naději. To vše čerpající ze Zdroje, nikoli z naivity. Vědomá si významu mužské energie se může stát spojovacím mostem mezi božským a lidským pro nás pro všechny.“
„Síla rozzlobené Panny je obrovská. Mějme ale na paměti, že pramení nejen z její bolesti, ale převážně i z hluboko uložených pocitů bezmoci z prvních sexuálních zkušeností nebo naopak z nezájmu mužského světa o ni a z následné absence sexuálních zkušeností. …Mnoho žen raději setrvává v nevyléčené bolesti, protože je to pro ně přijatelnější než pohled a setkání se vztekem své Panny. Jestliže je v ženě zraněná Panna, je pod ní mnohem hlouběji uložena i její rozzlobená a bezmocná část. Ne vždy tyto části ale patří výhradně jenom nám. Neseme si s sebou otisky a vzorce ze sedmi generací…Když k tomu ale přistoupíme hravou formou, s vděčností za to, že se rozvíjíme v bezpečné části světa, ne skrze každodenní boj o přežití, ale právě skrze vztahy, tak každá práce na sobě samých bude ihned odměněna.“
Zdrojem léčení – a nesmírně silným symbolem – je PRAMEN PANNY: „Pramen Panny, nevyčerpatelný zdroj hluboké radosti stále se obnovující každým spojením muže a ženy v upřímné lásce, s každou ženou žijící v sebeúctě. Pramen Panny vysychající prožívanou sexualitou bez srdce, tvrdostí matek, kritičností, posouzováním a souzením, manipulací společnosti s krásou… Mé oči jsou stále zavřené, dýchám dech pánve. Pročištuje mne. Vnímám Matku Zemi a mé skrývání se v její náruči se mění v ukládání se do ní. Strach z odhalení je rozpuštěn. Vnímám obraz Panny, Pramen Panny. Vše je ve mně, stejně jako v každé ženě.“
Symbolem islámu je srpek Luny. Podle mého pocitu je islám někde v hloubce energeticky,polaritně ženský. Zrodil se v poušti, kde předislámské kmeny uctívaly Bohyni. Zároveň dědicem vojenské expanze prvních kmenů. Jako kdyby se zrodil z mužského strachu ze ženské síly, z nutkání ženskou sílu ovládat, utiskovat, aby muže nepřevalila. Luna má v sobě proměnlivost, nevyzpytatelnost, nestálost a náladovost – kdo ji neunese, jde na ni hrubou silou a odvolává se na „tradice“. Tradice v tomto případě znamená „mužská kontrola“. V muslimském světě jsou dívky brzy provdány, často za starší muže, často jako druhé a další manželky, často dříve, než jsou psychicky i fyzicky zralé k sexuálnímu životu. Zranění jejich sexuality je zraněním Panny a to vede k zatrpknutí, ztvrdnutí, uzavření srdce, když se stanou matkami. Viděli jste někdy video, ve kterém matka opěvuje a vychvaluje svého syna za to, že se opásal výbušninou a spolu s dalšími nevinnými lidmi se vyhodil do povětří? A říká, jak je jako matka na něho pyšná, že se stal mučedníkem? Já ano. Je to psycho. Jaké je srdce takové matky?
I v našem světě jsou dívky Panny zraňovány. Často sofistikovaně, tváří se to jako pomoc a tolerance. Nechány napospas sobě, vrstevníkům, médiím a umělým obrazům, „co je normální a cool“ – říká se tomu „svoboda“, ale ve skutečnosti je to lhostejnost k jejich cítění a lenost se jim věnovat jako moudrým, svébytným, a přitom křehkým bytostem (to je ten motýl…). Matky svým dcerám doporučí hormonální antikoncepci a místo hlubokých rozhovorů na ně navalí výčitky. Dospívající dcery jsou zrcadlem pro vnitřní Pannu matky – to říkám z vlastní zkušenosti. Postavit se tváří v tvář jejím – tedy vlastním – zraněním a vyléčit je je to nejlepší, co pro sebe a pro svůj vztah s dcerami můžeme udělat.
Milé ženy, když se kolem vás začne vytvářet pole k určitému tématu, jako jsem to právě popsala já s tématem Panny ve svém životě, neutíkejte, nezavírejte oči a nedělejte jako že nic. Protože dostáváte dar, v tu chvíli, která je pro vás nejlepší. Vězte, že nejste samy – ochranné bytosti milujícího vesmíru jsou vždy s vámi. A vy samy jste vždy u sebe – stačí jen podpořit sebe sama, mít se ráda, důvěřovat si. Jak píše Marie Madeira: „Anděl strážný zná plán vaší cesty a jeho pomoc je cílená a účinná.“
Ať naše dcery žijí radostný a vědomý život, ať potkají milované a milující partnery, ať je pro ně sexualita krásným prožitkem lásky a ať v nás mají moudré, milující a podporující matky. Tak se staň.
Psáno 13. března 2017, pod úplňkem v Panně, Slunce v Rybách. Slunce je aktuálně v konjunkci s Chironem, „vnitřním léčitelem“ a podle /nejen/mého názoru novým vládcem znamení Panny.
Foto: Matka Džalila (vpravo) a dcera Layla ve filmu „Sand Storm/Sufat chol“.
K tématu také viz: