Ve víru času je naše osobní i společenské dění vskutku dynamické. A samozřejmě ne vždy příjemné. Ani bych se nedivila, kdyby na někoho z nás padla nechuť typu „stejně to nic nezmění“ a k volbám nešel. Pak je tu druhá možnost: že k volbám půjdeme a zvolíme stranu zjevně škodlivou – zajímavé je, že jejich škála jako by se rozrůstala… Dovolím si tedy několik náhledů na současnou „blbou náladu“, jak by řekl náš poslední skutečně úctyhodný pan prezident.
PROČ JÍT VOLIT
Generace našich předků přemýšlely o spravedlivém politickém uspořádání a usilovaly o jejich realizaci navzdory těžkostem PO MNOHO STALETÍ. Nejnáročnějšími úkoly bylo vymyslet a prosadit systém, který jistě nebude zcela ideální, ale bude co nejvíce spravedlivý ve smyslu všeobecný – zahrnující občany bez ohledu na původ, pohlaví, náboženské vyznání, etnikum. Dále bylo výzvou překonat odpor držitelů moci (v každé době – stále aktuální, nic nového), kteří se samozřejmě nechtěli části své moci vzdát ve prospěch lidí často považovaných za méněcenné – žen, lidí z nízkých sociálních vrstev. A náročné bylo i přesvědčit občany samotné, že na volbu mají, vzdělávat je a učit je podílu na moci, který s sebou zároveň nese i odpovědnost (zajímat se o společenské dění, přemýšlet o něm, překročit své vlastní zájmy a volit s ohledem na zájmy celku).
Není od věci si připomenout, že skutečně demokratické volby s všeobecným, rovným (každý hlas má stejnou váhu) a tajným hlasováním mají v naší zemi krátkou historii: byly uzákoněny v Ústavě Československé republiky z roku 1920 a ve 20. století byly na dlouhá období přerušena totalitami – nacistickou a komunistickou. Z tohoto úhlu pohledu jsme stále „prvňáčky“, kteří se odpovědné politice učí. Připomínám, že jsme byli jednou z prvních zemí, která uzákonila právo žen volit a být volené – rozhodně máme být na co hrdí a za co poděkovat generaci zákonodárců, která i pod vlivem humanisty a „feministy“ T.G. Masaryka pracovala na zákonodárství nového státu. Mnozí z nás si pamatují šaškárnu voleb za totality: v době vlády jediné strany a oponentů zavřených ve vězení či vyhnaných do emigrace volby opravdu ztrácejí smysl a nejít k nim je projevem odvahy. I proto je zcela nevhodné jakékoliv přirovnávání dnešní situace k situaci komunistické totality („Zase není koho volit…“). Dnes přes veškerý chaos JE koho volit. A je to veliké privilegium, o které mnoho statečných lidí v méně šťastných koutech našeho světa stále usiluje, za cenu vlastní svobody a mnohdy i života. Právo volit a být volen je velikým výdobytkem lidského společenství usilujícího o spravedlnost a společenský smír.
STÍŽNOSTI NA DEMOKRACII
Mnoho z nás má pocit, že již nežijeme v demokracii, „zastupitelská demokracie selhala“, „vládnou nám korporace“ (cituji z předvolební debaty), a „je to zase jako za komunismu“ (případně „horší než za komunismu“). Zde bych poukázala na několik věcí:
– Názor spoluobčanů, kteří žijí uzavřeni v tomto životním pocitu a v této své životní realitě, nijak nezlehčuji a plně ho respektuji. Přesto k revizi této bubliny bych v první řadě doporučila VYCESTOVAT do zemí, které nejsou tak šťastné jako my, tj. nemají parlament se zástupci zvolenými ve svobodných volbách, nemají oddělenou zákonodárnou a soudní moc a nemají funkční infrastrukturu. Nemusí jezdit daleko – stačí např. do Běloruska nebo na Ukrajinu. Osobně jsem v mládí jezdila na Ukrajinu. Lidé jsou tam skvělí a šikovní, ale systém úplně nefunkční. Když vám vypnou elektřinu, čekáte na autobus (bez jízdního řádu), který možná pojede a možná také ne, a jestli přijede, tak vás možná ani nevezme, když uražená úřednice na okrese rozhodne, že do vaší vesnice se nebude vozit chleba, když si všechny potraviny budete muset v létě vypěstovat, abyste v zimě měli co jíst, a ještě budete živit rodinu žijící ve městě, a když místo výplaty dostanete pytel hrachu, tak si možná vzpomenete na ten luxus funkčího státu, kde se nemusíte bát policistů a škodící úředníky můžete nechat zkontrolovat, aniž by se vám nebo vaší vesnici něco zlého stalo. A budete si vážit skutečnosti, že můžete jít do obchodu a tam si koupit jídlo z bohatého výběru. Jak volal jeden ukrajinský chlapeček domů, když byl v Čechách na evangelickém táboře pro děti: „Mama, zděs vsjo jesť…“
– Druhým faktorem depresivního životního pocitu a naštvání na politiky je psychologická práce se sebou samým, sebereflexe. Zloba na politiku je velmi často motivována zlobou na svůj vlastní život, na autoritativní postavy, které „rozhodují“ o mém životě. Pramení z hluboké nespokojenosti s vlastním životem. S tím mi ale těžko nějaký politik pomůže. Tato životní frustrace, pocit, že nemohu být šťastný a nemohu se pohnout, a někdo „zvenčí“ mne může zachránit, je ideální pro „spasitele“ všeho druhu – naposledy vynesla k moci prolhaného byznysmena Donalda Trumpa ve Spojených státech. Věděl, co chtějí frustrovaní lidé slyšet, ani nemusel umět politiku. Tak je to jednoduché. Model „oběť – zachránce“ je však STARÝM MODELEM, modelem starého paradigmatu . Pozor na věty typu „Tahle společnost trpí vážnou nemocí a my nabízíme léčbu“ (diskuse s předsedou hnutí, viz. níže). Na zlepšení svého životního pocitu potřebujeme spolupracovat i my. VŽDY lze něco zlepšit, jakkoli malého: to říkám jako žena, která prošla mnoha životními krizemi a pracuji s lidmi v životních krizích. Ve vnitřním nastavení, v našem pohledu na svět, vše začíná. Nenechme naše zraněné vnitřní dítě či frustrovaného vzpurného puberťáka volit – protože „žádní dospělí nepřijdou. Ten binec je náš.“ (Timothy Snyder: Tyranie).
– Slovo „demokracie“ pochází od slova „demos“, „svobodný občan země“, a „kratos“, vládnout. V rozhovoru na tomto webu (s Radkem Chlupem o řeckém náboženství) se můžete dočíst o vzniku demokracie v antickém Řecku i fascinujících způsobech, jak se např. snažila (geniálně!) zamezit své korupci. Kdyby nás bylo méně, určitě bychom měli zavést stejný systém! Na co se však zapomíná je, že ve starověkém Řecku svobodní občané nebyli všichni občané. Svobodnými občany s právem volit a být volen NEBYLI cizinci, otroci a především ženy. Naše všeobecná demokracie je tedy unikátní, a zároveň právě tou všeobecností poněkud nebezpečná… Ze své podstaty NEMŮŽE být dokonalá, protože se na ní podílejí lidé RŮZNÉ ÚROVNĚ VÝVOJE. Jak říká Inelia Benz: „Všichni jsme si rovni. Máme stejnou hodnotu a stejný význam pro lidstvo. Jediným rozdílem je, že na duchovní úrovni jsme v různém stadiu evoluce a zájmů.“ Sladit tuto skutečnost je skutečně nad-lidským úkolem. Čí tedy? Kdo by to zvládl lépe? Je dobré přijmout jako východisko, že se zkrátka snažíme a neustále vylaďujeme, a neplýtvat energii rozčilováním, že „to nefunguje“.
PROČ NEVOLIT ANTISYSTÉMOVÉ STRANY
Obliba stran, které buď otevřeně mluví o „nefunkčnosti“ či přímo „rozbití starého systému“, nebo o tom nemluví, ale nabízí systém rozbíjející řešení, stoupá všude na světě. Není divu, žijeme ve vodnářském věku, a Vodnář touží po osvobození, rozbíjení „omezujících struktur“. Lidé si ale neuvědomují velké pasti stínové vodnářské energie. Předně: vládu antisystémových stran jsme si vydatně užili ve 20. století. Ano, byla to NSDAP (a její varianty v jiných zemích) a KSČ (a také její varianty jinde). Jedna nabízela „spálení starého světa a vybudování tisícileté říše na jeho troskách“, druhá „světlé zítřky, kvůli kterým je nyní potřeba přinést oběti“. Těch obětí bylo skutečně mnoho a je dobré na to myslet. O záludnostech revolucí píšu na jiném místě tohoto webu (http://www.oheladom.cz/2016/puvodni-clanky/o-vyvoji-a-pokroku/ ), proto jenom stručně připomenu.
SYSTÉM a STRUKTURA je energie Saturna/Kozoroha. V lidském těle je představují páteř, kostra, kosti. Jak by tělo mohlo fungovat, kdybychom páteř a kostru zničili? Nemohlo – nastal by chaos, beztvará hmota bez možnost pohybu. Když se ohlédneme na historii revolucí, vidíme, že došlo ke zničení systému a nastolení nového, který se ovšem nejen začal stále více podobat starému, ale často ho i svojí krutostí a držením moci úzkou skupinou lidí překonal. Revolucionáři se zabydleli na svých teplých místečkách a samozřejmě si své výdobytky chtěli silou udržet. A to měli štěstí, když neskončili na popravišti díky kolegům revolucionářům – zkrátka když se kácí les, létají třísky. Energeticky jde o střet Saturna/Kozoroha a Urana/Vodnáře, nebo též „otce“ a „syna“. Saturn strukturu drží (živel země), Uran elektrickou energií omezení proráží. Klíčová jsou zde slova PRUŽNOST, ÚCTA, SPOLUPRÁCE. Pružnost otců/systému nevytváří nadměrný tlak („vzpouru“, „frustraci“) synů/potřebu změny, úcta k práci předchozích generací tlumí radikálnost – i klíčové a převratné změny jdou udělat v energii úcty k tradicím!, a spolupráce je mostem mezi generacemi, vytvářejícím smiřující prostor, kde každý – starý i mladí, originální inovátor i pečlivý udržovač, mají své místo. Z historie víme, že nezměrně efektivnější – a k lidským osudům příznivější – je pohyb skrze REFORMY, tj. nikoli vychýlený extrém boření a zavržení starého, ale neustálé ohlazování, opravování, vylaďování. Pro mne nejlepším obrazem této práce je sebeobnova lesa: staré stromy stojí, umírají, ale vytvářejí stín pro nové výhonky. Ty pomalu vyrůstají za podpory „odcházejících“ vzrostlých stromů. Až nabudou sílu, staré stromy nahradí – a ty spadnou a rozloží se v úrodný humus. Skutečnost, že mocenské systémy – aktuálně demokracii omezující polská vláda – často podnikají tažení proti starým lesům (Bielowiežský prales), NENÍ čistě náhodná…
MÍT DOBROU VŮLI NESTAČÍ ANEBO O ČEM JE VLASTNĚ POLITIKA
Nejprve kamarád a nyní i bývalá klientka se na mne obrátili s nabídkou podpořit jednu z kandidujících stran. Neříká si „strana“ – to dnes není v módě, říká si „hnutí“. Přináší „vizi“, mluví o „zdravém selském rozumu“ a „moudrosti“: „Upřednostňujeme moudrost před vzděláním… Názor občanů musí mít přednost před názory elit. Jsou různé elity, vědecké elity, já nevím jaké… politické a ekonomické elity, tzv. odborníci. Elity rozhodují ve svůj prospěch, pochybuji, že ve prospěch lidí.“ (z rozhovoru s předsedou hnutí).
Nějak se nemohu zbavit dojmu, že jsme to vše již někde slyšeli. „Selský rozum“ – velmi pružný termín, se kterým se oháněl jiný předseda jistého „hnutí“, momentálně trestně stíhaný. Moudrost před vzděláním: upřesněme si, že moudrost je spojení vzdělání (tj. informací), životní zkušenosti a lidské zralosti srdce. Nezáleží na věku, pohlaví, náboženství. Je to nezměřitelná kvalita, kterou poznáme podle ovoce (moudrý verš Nového zákona): opravdu moudří lidé vědí, že jsou stále na cestě a že nikdy není ukončena. A že vzdělání její kultivaci může (i nemusí) prospět. Odpor vůči „elitám“ je zajímavé slovní cvičení – umí ho zneužívat např. stávající pan prezident. Kdo to vlastně elity jsou? Netuším. Vzdělaní lidé ve státních funkcích? Jistě jsou takoví i v dotyčném hnutí – minimálně se do této pozice skrze volby chtějí dostat. Kromě toho díky všeobecné školní docházce a nárůstu vysokoškolských absolventů je většina naší populace vzdělaná. Nemohu se zbavit dojmu, že jde o stejnou nálepku jako kdysi „kulaci“ (záporné znaménko) nebo „pracující lid“ (kladné znaménko). Základním problémem takových označení je, že lidé ztratí individualitu a osobní schopnosti i odpovědnost: všichni jsou hozeni do jednoho pytle a označeni cedulkou. Je jedno, jaká je za tebou práce a jaký jsi člověk: patříš k „elitě“. Velmi pružné, zneužitelné a nebezpečné. Ve svůj prospěch může rozhodovat i automechanik v opravně u nás v Jičíně – je i on elitou?
Když dovolíte, u dotyčného hnutí chvíli setrvám. Je ukázkou skutečnosti, že dobrá vůle duchovně aktivních lidí k úspěšné politice nestačí. Hnutí má vizi, ale „já nemám konkrétní představu, jak to udělat“ (citace z rozhovoru s předsedou). Politika je však nejen o vizích, ale právě o konkrétních krocích, které vylaďují systém, viz. výše. Dnes všichni víme, že systém je potřeba změnit – čas v neúprosné spirále vývoje tlačí na vnitřní proměnu vědomí každého z nás a systém to samozřejmě odráží, protože JE TVOŘENÝ LIDMI. Takže to, co bychom měli všichni hledat, je JAK. Priority jsou samozřejmě různé, někdo chce začít u ekonomiky, jiný u sociální oblasti. Vše je provázané, souvisí jedno s druhým, vyjednat konsenzus je nesmírně těžké a s ohledem na výše zmíněnou různou úroveň vědomí lidí ve společnosti i v politice jsou drtivou většinou výsledkem kompromisy či kosmetické úpravy, protože se prostě zatím nedokážeme shodnout. Ale o tom politická práce je – o neustálém hledání konsenzu, domluvy, dílčích úpravách, a ano, když se zadaří, o velkých změnách v samotném systému či jeho přenastavení – skvělé! Je však potřeba vědět jak a je potřeba být otevřený i pohledu kolegů, kteří mají třeba lepší nápad, i kdyby byli z jiné strany/hnutí.
Nebudu si brát útok na „vědecké elitáře“ osobně – zajímavé je, že někteří vědci tam nepatří. Jmenováni byli František Koukolík a Miroslav Bárta. Oba upozorňují velmi kriticky na stav dnešní společnosti, jeden z pozice neurovědce, druhý egyptologa zkoumajícího úpadek dávných civilizací. Pro mne je zajímavé, že zrovna oni byli vybráni jako příklad – jejich práce je totiž velmi materialistická, nebere příliš ohledy na duchovní charakter člověka a vývoj Ducha. Zajímavé od hnutí, které používá duchovní rétoriku. Popravdě, když jsem četla knihu pana Bárty o kolapsu civilizací, měla jsem nepříjemné pocity strachu a bezmoci (takže bylo co zpracovávat…), což jsou přesně emoce, které nás mají v troskách starého světa a v zajetí mocných „lékařů a zachránců“ udržet.
MUSÍ SYSTÉM ZKOLABOVAT?
V diskusi zazněla věta: „Systém musí zkolabovat, to je zákonitost“. Nemusí. Představa, že systém musí zkolabovat, je odrazem dualistického apokalyptického myšlení, jehož program je v naší kultuře otištěn díky křesťanství (ale měly či mají ho i jiné duchovní směry). To je důležité nahlédnout. K tématu jsme zevrubně diskutovali s milým přítelem, katolickým farářem Josefem Kordíkem (viz. kniha „Svoboda jít s Bohem: Rozhovory s Josefem Kordíkem“, kap. IV). Pan Kordík tehdy k tématu řekl: „Destrukce určitě není řešení. Zažili jsme ji při pádu Římské říše. Vandalové a Gótové toho v jižní Evropě zničili dost a staletí trvalo, než se kultura znovu pozvedla…. V Bibli text vždy řeší konkrétní situaci. Tam vůbec není důležité, že něco v budoucnosti nastane. …Láska a strach nejdou dohromady. Když někdo šíří strach, tak je nepřítel boží, protože Bůh je Láska.“
„Apokalypsa“ znamená jednoduše „zjevení“ ve smyslu „vyjevení, odhalení skrytých věcí“. „Konec dní“ byl v biblickém kontextu zcela jiný: starověcí lidé žili pevně zakořeněni v cyklickém čase, znali jeho relativitu a věděli, že když něco končí, průběžně již nové začíná – nejprve skrytě, postupně se více a více odhaluje. To je ve skutečnosti druhá strana politické práce: naše vnitřní duševní a duchovní práce v osobních životech, práce na vztazích, na svém zdraví, na péči o místo, kde žiji. Potom mohu „rezonovat“ i do širšího okruhu společnosti. Mé moudré (:-)) vnitřní nastavení se odrazí v lepší situaci kolem mne. A naopak, kde ještě mám vnitřní práci, tam mi to svět okolo ukáže. To je práce, kterou můžeme dělat všichni – a více než co jiného nás naučí, že svět není dualitní ve vyhrocených polaritách, že dobro a zlo, světlo a temnota, se potkávají uvnitř nás, a mají mnoho odstínů.
CO JE TO „PŘIROZENÝ ŘÁD VĚCÍ“?
V politické diskusi se objevoval termín „přirozená rodina“ (také „tradiční rodina“) a „přirozený řád věcí“. Slabinou termínu „přirozený řád“ je, že nikdo vlastně neví, co znamená, takže si ho každý může vykládat podle svého a přizpůsobit sám sobě. Obhájci otroctví černochů v USA tvrdili, že přirozeným řádem je moc bílých a podmaněnost barevných lidí. Protivníci vzdělávání žen a jejich rovnoprávnosti (včetně práva volit a být volena) se oháněli Aristotelovým „přirozeným rozdělením“ pohlaví, kdy ženy byly podřízeny mužům a jejich jediným úkolem je rodit děti a pečovat o domácnost. Přirozeným řádem kdysi bylo bít děti, aby z nich vyrostli „řádní“ lidé. Za přirozený řád dodnes mnoho lidí považuje drancování těla Země/Gaii, živé bytosti, jíž jsme všichni součástí. Ohánět se tímto termínem tedy považuji za poněkud nešťastné.
Paradoxně právě na aktuálním stavu rodiny je to nejlépe vidět. S emancipací žen a rozvolněním tlaku tradice v městkých společnostech se rodina nezadržitelně mění. Nemusí se nám to líbit – já osobně jsem v této otázce dosti konzervativní -, ale to je tak všechno, co s tím můžeme udělat. Skutečnost, že se dnes lidé nežení/nevdávají, mají děti jako svobodní a ženy mohou mít děti i bez partnera, je součástí učební lekce vývoje vědomí. Nahlížejme to jako zkušenost, kterou si má lidstvo projít. Osobně jsem přesvědčená, že dílem jsou na vině i traumata s manželstvím a rodinou spojená (manželství kvůli majetku, špatné vztahy rodičů, traumata matek za světových válek) a samozřejmě nezadržitelný vývoj emancipace lidí odlišné sexuální orientace. Všem by nám prospělo pracovat s ranami, které byly našim předkům uštědřeny osudem a nelítostnými společenskými převraty i si zpracovávat svůj vztah k the Other, „Jinému“, včetně „sexuálních Jiných“. Rozhodně by to bylo užitečnější než posuzování a odsuzování.
NACIONALISMUS
K vnitřní práci patří i práce s energetickým centrem první čakry: s tématy ukotvení ve svém těle, v rodině, společenství, na kontinentu, na Zemi. Je překvapivé, kolik lidí ve skutečnosti energeticky NENÍ ukotveno ve svém těle, ve hmotě,a tedy ve společenství. Protože jim tak na hluboké, většinou podvědomé či nevědomé úrovni chybí chybí pocit bezpečí a jistoty, hledají je venku a jsou tak ideálními oběťmi zvláště pro nacionalisty – lidi odvolávající se na příslušnost k národu jako zvláštní výsadě. Od této výsady je už jenom krůček k rozlišování, kdo k nám do skupiny patří a kdo nepatří, kdo je ten „správný“ a kdo je „méně správný“…a pokud nevíte, jak to končí, tak jste asi nedávali pozor při dějepise 20. století a máte za domácí úkol povinnou četbu: knihu historika Timothy Snydera „Tyranie: 20 lekcí z 20. století“ (pozor, jsem z učitelské rodiny).
Za nacionalismem stojí strach a jeho stínová vlastnost – zpupnost, samolibost, hubris (nebezpečně pošetilá a přehnaná pýcha). Kdokoli vyvolává ducha nacionalismu, ať už výzvou k vlastnění zbraní, bránění proti imigrantům nebo ochraně „národních zájmů“, neví, s čím si zahrává. Nebo ví? A myslí si, že to ukočíruje? Neukočíruje. Nacionalismus oslovuje primární pudy a instinkty, je iracionální, a jako takový je ve chvíli, kdy se vyvalí jako tsunami, velmi těžko ovladatelný. Doplatí na něj vinní i nevinní a v důsledku nerozlišuje, kdo je „náš“ a kdo „cizí“. Prohrají všichni.
Není nic špatného na ochraně regionálních spotřebitelů, decentralizaci moci a zákonné ochraně před nadnárodními korporacemi – naopak, je to vysoce žádoucí, ale není potřeba přitom šermovat nacionalistickými hesly. Dnes i ekonomika ví, že regionální prosperita a spokojenost občanů v místě, kde žijí a o které aktivně pečují, se vyplatí. Ale nemusíme se kvůli tomu nálepkovat jako „ti praví Češi“. U našeho společenství, vzniklého z mnoha vlivů a etnik (díky poloze ve střední Evropě) je odvolávání se na „češství“ zvlášť bizarní. Já osobně jsem ze čtvrtiny Rusínka, můj manžel je ze čtvrtiny Němec. Jsme snad méně Češi? Kdo to má určit?
KRIZE MUŽSTVÍ
Velkou roli v obecném znechucení politikou hraje krize mužství. A za ni nikdo nemůže, no one to blame, ta se prostě děje jako každá jiná krize a je součástí vývoje vědomí. Je výzvou pro muže, aby si srovnali své sebe-vědomí: vědomí sebe sama – kdo jsem, co je mojí vizí, jaké prostředky k jejímu dosažení používám, resp. na jakých hodnotách jsou tyto prostředky založené, a jakým způsobem žiji, ctím a používám svoji mužskou sílu – pro svět důležitou a žádoucí. Chtělo by se samozřejmě zvolat „Rytíři, kde jste?“, ale spíše zamířím do vlastních řad: Kde jsou moudré ženy a jejich vliv na muže? Jak jsem překládala v článku o Máří Madaleně: „…Indiáni Šuar Perkinsovi řekli, že jednou z rolí žen, resp. jejich nejdůležitější prací, na které závisí přežití celého kmene, je ŘÍCI MUŽŮM, KDY MAJÍ PŘESTAT. „Muži loví zvířata a kácí stromy, dokonce i když už máme dostatek masa a dřeva, pokud je ženy nedrží na uzdě.“ Perkins vyprávěl o šamanovi kmene Šuar, který navštívil Spojené státy a první, na co se zeptal, bylo: „KDE JSOU VAŠE ŽENY? PROČ NEŘEKNOU MUŽŮM, ABY PŘESTALI?“ Barstow píše, že dědictvím honu na čarodějnice je strach evropských žen mluvit a protestovat. „Od konce středověku, kdy měly ženy pověst spílajících, hašteřivých, sprostých a agresivních bytostí, se změnily v pasivní, podřízené typy v polovině 19. století.“ Po staletí vedená válka proti Venuši, která ženství mučila a učinila z otevřeného projevu nebezpečí, nám zanechala průmyslovou civilizaci, kterou nikdo nezastavuje v nadvládě a vykořisťování planety a jejích obyvatel….“
Chápu, že pro mnoho žen má své výhody být manželkou politika. Statut = jsem manželkou Pana Někoho. Peníze = nová kabelka, moderní kuchyň, a tak dále. Ale ženy, to nestačí. Opravdu ne. Dokud vám budou imponovat alfasamci a egomani, tak se tak muži budou chovat. Nic je nebude nutit, aby na sobě pracovali, pustili masky a začali spolupracovat. Kdo je dnes nejúspěšnějším politikem Evropy? Po čtvrté ve své zemi zvoleným? Angela Merkel. Proč? Protože umí naslouchat i jiným názorům a spolupracovat. Nepotřebuje sama sebe za každou cenu prosadit. Umí udělat kompromis, ustoupit, převzít témata i konkurenčního volebního programu, pokud jí přijdou nosná. Muži! Inspirace! (O kosmické proměně mužských energií píšu v jiných článcích na tomto webu.)
To zásadní je: v době Vodnáře, v novém paradigmatu, je naším úkolem síťová spolupráce, hierarchie postupně nahrazovaná společnou prací lidí, kteří jak žijí svoji individualitu, originalitu a osobní odpovědnost, tak dokáží pracovat v zájmu celku. Je to těžké, učíme se to ztuha, ale žádný jednotlivec, jakkoli skvělý, dnes sám už nic nezmůže. Není doba avatarů, je doba spolupráce vědomého kolektivu. A stínem Vodnáře je Lev – já, já, já a moje egomoc , takže totalitářské, diktátorské režimy stále budou čekat na druhé straně osy. Záleží jen na nás, zda v projevené, či neprojevené podobě.
POLITIKA V ČASE ZMĚNY PARADIGMATU
Podle mého názoru je ve skutečnosti největší výzvou dneška dokázat ROZLIŠIT, co může politika změnit a co nikoliv. Jinými slovy, co nese vír změn paradigmatu a bylo by plýtvání energií se proti tomu postavit, kde mu pomoci a kde si plně vyhrnout rukávy. Když vám někdo slibuje, že zaručí „jistoty a bezpečí“, tak to berte jako dobrý vtip. Takže první úkol: rozlišovat. Co např. můj pocit jistoty a bezpečí zvýší? Lidé jsou prý nejšťastnější v zemích, kde věří svým úřadům a svým možnostem veřejné dění ovlivnit. Takže průhlednost, vstřícnost a korektnost státní správy.Naslouchat „lidem z první linie u přepážek“, co je potřeba v systému zlepšit, zpružnit.
K rozlišení slibů odkazuji na knihu duchovní učitelky Inelie Benz „Jsi Čaroděj/ka?“, kterou chystáme k vydání společně s přítelkyněmi ke konci tohoto roku (a budeme rádi, když nám přispějete na hithit.cz) . Inelia uvádí v podstatě universální charakteristiku důvěryhodných organizací: „Abyste se ujistili, že organizace, ke které se přidáte, je rozumná a zákonná a vaše názory na ni nejsou zkreslené jednotlivými členy, můžete použít následující zásady.
– Učení je logické, lze jej analyzovat a do hloubky se na ně dotazovat, přičemž organizace toto zkoumání aktivně podporuje.
– Učení a praxe zmírňuje lidské utrpení a vede ke štěstí, a to prokazatelně, v poměrně krátkém časovém období.
– Založení organizace a její zaměření je zaznamenáno v solidní historické dokumentaci.
– Zakladatel nebo zakladatelé jsou legitimní: existovali nebo existují ve skutečném životě, i pokud bylo jejich učení získáno skrze channeling.
– Organizace uznává rovnost ras, pohlaví, tříd a společenského postavení.
– Organizace poskytne jednotlivci nástroje pro osobní vývoj. Jednotlivec tak není kvůli svému vývoji na organizaci závislý.
– Vývoj organizace je druhotný. Důležitější je vývoj jednolivce.“ (Inelia Benz: Jsi Čaroděj/ka?, nakladatelství Zlatý květ, podzim 2017).
Už z tohoto základního přehledu je vidět, že některé strany a hnutí a jejich volební nabídku lze rozlišit jako … staré. Je na vás, zda je chcete svojí energií podporovat.
ZÁVĚR: Jsme na hraně. A na každém z nás záleží. Chceme-li skutečně přispět ke zlepšení naší politické scény, ať jsme aktivní v osobním či veřejném životě, mějme na paměti zákonitosti probíhající změny:
– Klíčovým procesem je OSVOBOZOVÁNÍ SE. Svoboda však není „dělám si co chci“ – je vždy spojena s odpovědností vůči svému poslání a vůči celku, jehož jsem součástí.
– Pracovat se svými emocemi, zvláště strachem a frustrací, je to nejdůležitější, co můžeme dnes dělat. Pracujeme tak na své rovnováze. Ani politické strany a jejich lídři, z nichž mnoho projevuje známky psychologické diagnózy, nás potom nemohou „strhnout“ do nadšeného jásotu „s námi PROTI nim“, tj. do dynamiky boje, přítelxnepřítel, nášxcizí.
– Važme sílu slova.
– Učme se jednoduchosti a odpovědnosti, učme se být spokojení s tím, co máme, a přizpůsobit se proměnám planety (podle Marie Madeiry).
– Nejsilnější energií je Pravda a Spravedlnost (není náhoda, že mají stejný gramatický kořen): nikdo však na ně nemá „patent„, hledáme je skrze vlastní úsilí a poznávání.
Dobrý politický systém je takový, který chrání rozmanitost a umožňuje koexistenci lidí různých pohlaví, postavení, názorů, náboženství, etnik. A tvoříme ho my všichni.
PS: Pokud vás zajímá, koho budu volit, tak se rozhoduji mezi trojicí Starostové a nezávislí, Zelení a Top09. Starostové jsou skvělí praktici, vypracovali se zezdola, umí komunikovat s lidmi (často jsou z malých měst a vesnic), mají několik výborných lídrů. Zelení prosazují ekologickou politiku, která osobně pro mne je – spolu s právem – prioritou. Trochu se bojím jejich obratu k levicovým názorům po zvolení pana Stropnického (nic proti němu). V zahraničí jsou Zelení ještě levicovější, což mimo jiné obnáší i vystupování proti Izraeli a podporu rasistického protiizraelského hnutí „Bojkot, žádné investice, sankce“, což už bych nerozdýchala. Top09 jsou proevropští, pro euro, a mají mezi sebou mnoho šikovných mladých lidí. Ještě si to nechám projít tělem:-) :-).
Foto: Zuzana Zoňová, Essential Photography, www.zonova.cz
Pokud chcete zapojit spiritualitu do politiky, mějte rádi naši krajinu a její malé velké zázraky. S kamarádkami Monikou, Martinou a Zuzkou jsme se takto vydaly na Vyšehrad a vyfotily své ženské ruce na prastarém menhiru. Focení bylo součástí přípravy knihy „Jsi Čaroděj/ka?“.