Izraelská realita má mnoho vrstev a odstínů. Více než kde jinde si tam člověk uvědomí, že naše POZORNOST je ZAMĚŘENÝM REFLEKTOREM. Chcete vidět odvahu, sebevědomí, úspěch? Zaměřte se na ně a uvidíte je. Chcete cítit tíhu, trauma, neklid, ostražitost? I ty je možné vnímat. Chcete izraelskou společnost vnímat jako neustálou krizi, konfrontaci, nesourodost a neslučitelnou rozmanitost? Ano, můžete, protože tak to je. A chcete vnímat její jedinečnou schopnost soužití odlišných jednotlivců a skupin, soudržnost, hledání vzájemného porozumění? I to tu je. V Izraeli je vše nesmírně intenzivní: universální lidská témata jako by byla zesílena na maximum, takže se jim nejde vyhnout a nelze před nimi utíkat. A to témata jak v „plusovém“, tak „mínusovém“ modu naší reality. Izraelci jsou lidé, kteří si, vědomě či nevědomě, zvolili touto zkušeností projít. Pro ně je to výzva, pro nás to může být inspirace.
Síla interpretace izraelské reality
Umělecká zpracování izraelské reality jsou často pro vnější pozorovatele neznalé situace těžko uchopitelná. Jak řekla kamarádka se zkušeností několikaměsíční práce v kibucu po shlédnutí komedie o izraelských vojačkách v poušti Negev „Zero Motivation“: „To prostě nemůže pochopit někdo, kdo v Izraeli nežil.“ Ten jedinečný pohyb NA HRANĚ mezi komedií a smutkem, bizarnostmi a střízlivým pojmenováním, smíchem a slzami, je patrně izraelský – a možná i v širším smyslu slova židovský – způsob interpretace nelehkého kolektivního osudu. Prostě – Bůh je Jedno a svět je Jeho místem, nelze schovat nepříjemné věci do s(S)tínu a nelze před nimi utéct.
Pro mne osobně jsou nejsilnější filmy, kde světlo a naději hledají hrdinové v nejkrizovějších situacích, jaké si zhýčkaný, životem a pohodlím jistý občan Evropské unie ani nedokáže představit. Kluci na vojně poslaní v tanku do války v Libanonu, konfrontovaní s vlastním strachem a nepřehledností chaosu „přítel-nepřítel“ a „bojovník-civilista“ v bahně občanské libanonské války. Nechápou, co tam dělají, jak se tam ocitli a proč jsou zavření v kovovém kolosu, ze kterého se oni ani diváci po celý film nedostanou (film Libanon). Křehkost a zranitelnost mentálně zpomalené dívky toužící po lásce a svatbě. Mohou ji kdykoli zneužít mladíci ze sousedství (film Svatební panenka). Tiché zoufalství bývalého rockera, nyní ortodoxního vdovce a otce dcery nemocné rakovinou: oživí bývalou skupinu složenou z nesourodých, přesto soudržných přátel, aby vydělal na její léčbu (film Geula). A mnohé další. Nesčetné situace, kdy nevíte, jestli se máte smát nebo plakat: přesné vystižení izraelské reality.
Seriál podle skutečných událostí
Zatím poslední skvělý počin se jmenuje Naši kluci (Our Boys). Jde o seriál natočený a vysílaný televizí HBO Go. Tvůrci jsou dva izraelští Židé, producent Hagai Levi a známý režisér Josef Cedar, a izraelský Arab, režisér a scénárista Tawfik Abu Wael. Spolupráce je určitě symbolická a důležitá a dává naději, že aspoň někdo se dokáže v klidu domluvit a společně tvořit. I když natočí seriál o tom, jak domluva a tvoření mezi Izraelci a Palestinci, Izraelci a Izraelci, a Palestinci a Palestinci, není možná. Děj zachycuje skutečné události: v červnu roku 2014 byli členy palestinského teroristického hnutí Hamás (odnož fundamentalistického Muslimského bratrstva) uneseni tři židovští mladíci. Vzápětí byli zavražděni. To se však zjistilo až po téměř měsíci pátrání, když byla nalezena mrtvá těla. Dva dny nato židovští náboženští extrémisté v odvetě unesli a upálili arabského mladíka. Následně vypukla válka v Gaze, která měla za cíl co nejvíce narušit infrastrukturu Hamásu.
V prvním díle seriál hojně využívá dokumentárních záběrů hledání židovských chlapců – a zvláště úsilí rodin, zbožných ortodoxních osadníků, s pomocí veřejného mínění a za podpory modliteb chlapce najít a vrátit k rodinám. Je to ta situace, kdy divák ví více než aktéři. A v tomto případě vědí víc i skuteční hlavní představitelé seriálu – vyšetřovatelé.
Kdo je tu hrdina?
Hlavním hrdinou seriálu je tak vyšetřovatel Šabaku (zpravodajské služby zaměřené na vnitřní bezpečnost) Simon. A pro mne je hrdinou více než výmluvným. Střízlivý a smutný, s pronikavým odhadem a nelítostnou předvídavostí. Mnohé prozrazuje jeho držení těla – lehce shrbená ramena a štíhlá, nevysoká postava posilují dojem křehkosti a tíhy, které musí nést jako šéf Židovské divize, tj. zpravodajec monitorující židovské extrémisty. Má výdrž, pomalý, ale vytrvalý postup. Jeho obavy, že vyhrocená, emotivní náboženská spiritualita modlitebních shromáždění po zprávě, že Bůh tři židovské chlapce před smrtí nezachránil, praskne jako bublina a prázdno se vyplní voláním po pomstě, se bohužel potvrdí. A v dalších dílech sledujeme, co následuje: únos Araba Mohammeda, jeho smrt a vyšetřování vraždy.
Unikátní schopnost sebereflexe Izraelců
Myslím, že je důležité zmínit kontext, pro všechny, kdo by chtěli seriál sledovat jednoduše a pouze jako napínavou podívanou, jeden z mnoha výsledků aktuálního kvalitního seriálového boomu, nijak zvlášť specifický. Specifický je, protože je emočně, kulturně a politicky prorostlý se svými tvůrci a se svým izraelským publikem, které to všechno zažilo. Zaprvé je ukázkou zcela unikátní a mimořádné schopnosti reflexe, kterou Židé, nebo židovští Izraelci, mají. Možná už od dob odvlečení do starověké Babylonie v 6. století př. o. l., kdy vinu nesvedli na vnějšího nepřítele, jak je obecně v národních kolektivech dodnes zvykem, ale v sebereflexi na svá vlastní pochybení. (Mimo jiné je nepřátelský panovník a pachatel etnického přesunu označen „eved Adonaj„, sluha Hospodinův, tedy někdo, kdo provedl vůli Hospodina, totiž potrestat nevěrné Judejce.).
Dovedu si představit, že Američané by natočili seriál hlavně o únosu tří chlapců, jejich hledání (bylo by to dobrodružné!), jejich nálezu (slzy), hledání pachatelů, přestřelka, smrt podezřelých pachatelů (pocit spravedlivého zadostiučinění), moudrá promluva, takže vlastně dobrý konec. Hrdinné ozbrojené síly Izraele zvítězily. A někde v titulcích by byla zmínka, že byl zabit i arabský mladík v odvetu a téměř měsíc byla v Gaze válka mezi armádou a teroristy Hamásu. Ale jsme v Izraeli. Tady se děj soustředí na zoufalství arabských rodičů hledajících svého syna a zoufalství vyšetřovatelů, kteří pod tíhou důkazů docházejí k závěru, jemuž odmítají věřit: totiž že krutý zločin spáchali sami Židé. A pak řeší, jak to předat veřejnosti, protože tuší celonárodní šok. „Moje matka mi píše sms: „Taková hrůza! Ještě že to neudělali Židé,““ říká Simonův kolega zpravodajec. „Moje matka mi píše totéž,“ ukazuje Simon mobil. „Nenaverbujeme je?“ To drásavé téma rozbití sebeobrazu a sebevnímání kolektivu – „i někteří z nás jsou schopní děsivého zločinu“ – a jeho pojmenování a zvědomění, je velkou lekcí pro všechny popírače pravdivých dějin a udržovače čistoty národa, Česko nevyjímaje. (Odsun Němců například. Aktuálně i např. Polsko, Maďarsko, Litva, Ukrajina . O Rusku ani není třeba mluvit.)
Potřeba rozlišovat společenský kontext terorismu
S potřebou znalosti kontextu souvisí další téma. Proti seriálu protestovali členové neziskové organizace sdružující pozůstalé židovských obětí teroristických útoků. Upozorňují, že disproporční důraz kladený na příběh arabského mladíka může vytvářet dojem, že terorismus židovský a terorismus arabský jsou si rovny – „oni zabili naše kluky, my jsme zabili jejich kluka“. Analogicky, že jsou stejné obě společnosti v přístupu k terorismu. Což není pravda.
A to je fakt. Divák, který komplexní izraelskou a palestinskou realitu nezná, si přesně toto může myslet – ba dokonce si může myslet, že právě Mohammadova smrt byla tím hlavním děsivým zločinem. Skutečnost je ale taková (a to mají pozůstalí obětí na mysli), že zatímco v židovské společnosti extrémističtí náboženští radikálové jsou sice problémem, ale jsou okrajovým, většinovou společností odsuzovaným jevem, jsou Židovskou divizí i policií monitorovaní a přísně sledovaní soudními institucemi (naposledy např. rozhodnutí Nejvyššího soudu zakázat kandidaturu v podzimních volbách extrémistickým představitelům strany Ocma Jehudit, viz. https://www.timesofisrael.com/supreme-court-bans-extreme-right-gopstein-and-marzel-from-election-race/ ), palestinský terorismus je většinou společnosti přijímán a oslavován jako norma, jako součást „národně-osvobozovacího boje“ (dosti zprofanovaný, vyprázdněný termín). Teroristé jsou považováni za mučedníky, jsou po nich pojmenovány školy a ulice, jejich rodiny jsou finančně podporovány. Paradoxem je, že i Mohammad je prohlášen ihned za „mučedníka“ – rodinná tragédie je tak okamžitě ideologicky zneužita. (Tatínek Mohammada, jemuž je v seriálu dáno mnoho prostoru, mimochodem mluví i hebrejsky a pracuje jak s Araby, tak se Židy.) Při pohřbech židovských obětí teroristických útoků se v mnoha palestinských komunitách konají slavnosti s ohňostroji a rozdáváním sladkostí. Čili teroristické „řešení-neřešení“ palestinského problému je nedílnou součástí společensko-kulturního étosu Palestinců, což je nebezpečné především pro palestinskou společnost samotnou, protože mučednictví a násilí není, řekněme eufemisticky, úplně tvořivý a plodný přístup k lepší budoucnosti. I prosté srovnání počtu obětí židovského a palestinského terorismu (tedy záměrného a cíleného násilí) je výmluvné: na jedné straně desítky, na druhé tisíce.
Nástrahy natáčení citlivého tématu v Izraeli
Mimořádnou skutečností také je, že seriál napsali, režírovali a produkovali Izraelci a Izraelští/Palestinští Arabové společně (v titulcích jsou i další arabská jména). A k vyjímečnosti situace patří i to, že všichni od extrémistů ve svých nábožensko-národnostních kolektivech obdrželi hrozby a odsudky. „Nevěděl jsem, zda budu mít sílu postavit se takovému nátlaku,“ říká o arabském vyhrožování Abu Wael. „Nakonec mne Hagai a Josef natolik podpořili, že jsem se rozhodl práci dokončit.“ Jaká je to odvaha chápe jen ten, kdo zná rozjitřenou situaci uvnitř obou společností.
To dokresluje například i skutečnost, že když byly natáčeny scény nepokojů – spontánní židovské demonstrace po oznámení médií, že byla nalezena těla chlapců, se skandováním hesel „Smrt Arabům“ a „Pomstu“, a arabské výtržnosti ve východním Jeruzalémě proti armádě a policii – ,velmi pečlivě byli vybíráni komparsisté. Neboť se mohlo stát, že by se film přelil do reality, zapálil jiskru, kterou je tak snadné v této oblasti zapálit, a natáčení by se stalo skutečností. Abu Wael říká:„Vybrali jsme lidi, kterým jsme skutečně věřili. V jedné scéně jsem chtěl, aby komparsisté byli opravdu rozzlobení, ale Josef mi řekl, že se trochu bojí. Vlastně je to část autenticity a pravdivosti seriálu. Užili jsme i dokumentární záběry nepokojů a možná si diváci ani nevšimnou, co je drama a co je dokument.“ Nebezpečný pohyb na hraně.
Radikálové po židovsku
Možná je také dobré říci, že většina věřících praktikujících Židů v Izraeli nejsou extrémisté. Seriál sleduje skupinu, která se v posledních desetiletích projevila jako nečekaně problematická: mladí lidé z ortodoxních skupin, které jsou propojené skrze své nábožensko-politické vůdce s pravicí. (To nešťastné spojení náboženství a politické moci…) Někteří z nich jsou součástí osadníků (ale ne všichni osadníci jsou tito nábožensky zanícení Židé). Známou problémovou skupinou je tzv. „hilltop youth“, mládež z pahorků, sociálně často vykořenění mladí lidé ilegálně zakládající osady na palestinské půdě na Západním břehu. Jejich ideologie je mnohdy rasistická, nesnášenlivá vůči jiným směrům judaismu (spadeno mají zvláště na reformní Židy) a mnohdy i antisystémová, tj. namířená proti státu Izrael a jeho institucím. Který je mimochodem živí prostřednictvím sociálních dávek. Některé skupiny jsou velmi násilnické, zapalují Palestincům na Západním břehu pole, kácejí olivové stromy. Scéna, kdy Simonův kolega Icik vyslýchá radikální mladíky, je dosti děsivá: vlastně nejde o výslech, protože mladíci v poblouzněném afektu zpívají a vykřikují náboženská hesla o vševládnoucím Bohu a kacířích (rozuměj: sekulárních Izraelcích), které Bůh zničí a bude vládnout věčná Tóra (náboženské učení). Brainwash v přímém projevu.
K síle seriálového příběhu patří, že ze zbožné rodiny pochází i Simon, příjmením Kohen, „Kněz“. Jeho bratr chodí do ješivy rabína, jenž je otcem hlavního viníka vraždy Muhammada. Právě znalost prostředí umožní Simonovi ho „infiltrovat“, zároveň ale prohlubuje jeho smutek. Pro mne se jedna z vrcholných scén odehrává u šabatového stolu rabína a jeho rodiny v osadě, odkud pocházejí podezřelí. Simon v roli vojáka vpluje bez problémů do náboženského prostředí. A rabín v diskusi otevře citlivé téma náboženského fanatismu – prostřednictvím nebezpečného biblického příběhu o knězi Pinchasovi. (Příběh rozebírám s ohledem na ženskou hrdinku Kozbi v knize Ženy v Bibli, ženy dnes, kapitola „Cizinky: Kozbi, Rachab, Rut“.) Rabín říká: „Spravedlivý Pinchas, syn Eleazarův, vezme do ruky kopí, chytí pravověrného Žida Zimrího s pohanskou Midjánkou a tím kopím bodne. Kam?“ Simon: „Do jejích pohlavních orgánů.“ Rabín: „Přesně tak. Vší silou. Kdyby se o tom nepsalo v Písmu, nemohlo by se to nikdy říct. Vezme to kopí a vrazí ho do místa přečinu. Je to racionální? Ne. Jde o emoci. Emoci, která pramení v nejhlubším místě židovské duše. Nepřemýšlí nad tím, jestli je to dobré, nebo špatné, nebo kdo vyjde jako vítěz z vyjednávání. Ví jen, že se ten skutek musí uskutečnit.“ Praští pěstí do stolu. „Tak se toho ujme. Bez řečí. Nevím, kdo toho Araba zabil. Ale jestli to udělal Žid, vím jistě, že učinil oběť celému izraelskému národu.“
Diváka mrazí. Ti vnímavější snad cítí, jaký je společný problém tří monoteistických náboženství postavených na slovem zachycených textech (Hebrejská Bible, Bible, Korán): záleží na interpretaci, tj. jak se příběhy, mnohdy temné, jak odpovídá lidské povaze, vyloží. A nejde nesoucítit se Simonem, když se vrátí ke kolegům zpravodajcům (přes odposlech vše slyšeli) a jejich ohnivou řeč o „teroristech“ smutně krotí slovy: „To samé by klidně mohl říct můj brácha. Je to prostě skupina chudáků, kteří pátrali po významu a ztotožnili se s ním. Takhle vyjadřují lásku k Izraeli.“ A když kolega dál horlí, Simon pokračuje: „Víš co? Neznáte nás.“ Zařazuje se tak nejen do kontextu zbožných Židů, ale i do kontextu Židů sefardských, resp. mizrachi, tj. původem z arabských zemí. Ve vzduchu visí – „náboženské emoce evropští Aškenázové jako vy prostě nemohou pochopit“. Simon tak stojí sám, mimo svoji rodinu i mimo své kolegy.
Naši kluci
Název seriálu tak odkazuje nejen na oběti, ale i na viníky, či na ty, kteří by rádi viníky byli („těmi pravými Židy,“ jak říká mladičký radikál Jochi). Co se s chlapci a muži na Blízkém Východě stalo, že je pro ně snazší mít „krátký knot“ emocí a oddat se iluzím o náboženské a národnostní výlučnosti a rychlém řešení skrze násilí? A jak jim jako společnost, jako kolektiv, jehož jsou součástí, můžeme pomoct?
Trojice tvůrců se shoduje, že jejich záměrem bylo poukázat na sílu podněcování, na nebezpečí dezinterpretace skutečnosti, kdy emoční nafouknutí či přefouknutí faktu může vést k tragédiím, na potřebu porozumět mechanismům manipulace skrze slovo, náboženství či nacionalismus, aby se jim lépe dalo zabránit. Zatím je v Izraeli situace stále na hraně – a „události roku 2014 byly novým krokem k beznaději.“ (Josef Cedar).
Oslava
Takže za mne je seriál oslavou. Oslavou střízlivého úsilí těch Izraelců a Palestinců, kteří odolávají svodům jednoduchých nálepek, černobílých řešení a ideologických klišé, navzdory nezpochybnitelným zraněním a traumatům. Kteří jsou sice hrdí příslušníci svého národa a náboženství, ale nepoužívají je jako palici na hlavy těch druhých, přesvědčeni o své výlučnosti. Oslavou poctivé práce policie, zpravodajských služeb, soudů, všech těch institucí, které tak rádi obviňujeme jako „součást systému“, ale které jsou tak nesmírně důležité a chaosu čelící, když jsou založeny na demokratických, fakta zkoumajících a respektujících základech. Na jejich bedrech, jak je to vidět u Simona, leží tíha, možná i pocity bezradnosti a bezmoci tváří v tvář ukřičeným emocím, ale vytrvávají, i když za to platí, jako Simon, vysokou cenu.
V kvalitní recenzi Nathana Hershe pro NY Times se píše: „Země, která své chování bere vážně a usiluje o čestnou sebereflexi navzdory bolesti, jež ji doprovází, je národem, která může přežít cokoliv.“ Jinými slovy, síla pravdy je mocnější než síla iluze. Kéž by. Jeden z komentářů pod jeho článkem říká: „Doufám, že se seriál ptá na otázku: „Jak mohou dva národy společně truchlit, ve snaze se pohnout dopředu?““ Tvůrci projevili nebývalou odvahu. Museli vědět, že ze strany pravicových populistů a náboženských extrémistů se pochvaly nedočkají: izraelská ministryně kultury (za pravicovou stranu Likud) komplikuje život liberálním umělcům už několik let.
Nelze než pro přesnost doplnit, že na podobně či stejně silnou sebereflexi vlastních selhání ze strany Palestinců, resp. palestinské kulturní tvorby, se stále ještě čeká. A ti, kdo se jí ujmou, budou mít situaci neskonale těžší, neboť faktická pravda nemá v palestinské společnosti velkou oporu a její protagonisté za svoji snahu často platí exilem či dokonce životem.
Vítejte na Blízkém Východě a zaměřte svoji pozornost jako reflektor…
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: Zleva – Josef Cedar, Hagai Levi a Tawfik Abu Wael, tvůrci seriálu. Režii si mezi sebe dělili Cedar a Abu Wael podle „židovských“ a „palestinských“ pasáží.
Zajímavé recenze seriálu najdete také zde:
https://www.nytimes.com/2019/09/05/opinion/netanyahu-boycott-hbos-our-boys.html
https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/nasi-kluci-hbo-izrael/r~ca396900ece211e9ac760cc47ab5f122/
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: