Hledání ženské cesty – rozhovor

HLEDÁNÍ ŽENSKÉ CESTY
Rozhovor Vičky Gančevy pro časopis Meduňka 12/2008

Dr. Terezie Dubinová se zabývá feministickou biblistikou. Objektem jejího zájmu jsou především srovnávací studie, zabývající se interpretací ženských hodnost z doby tradičního rabínského přístupu až po současnost.

Paní doktorko, je vůbec možné určit, kdy vznikl feminismus? Jaké důvody hrály největší roli v jeho vytváření?
Na úvod bych chtěla upřesnit, že já se konkrétně zabývám kritikou hebrejské Bible a pobiblického zákonodárství judaismu z pohledu židovského feministického bádání. Počátky feministické  kritiky však vzešly z křesťanských řad. Co se týče vzniku feminismu, jeho zrod se spojuje s bojem amerických žen o volební právo v 19. století. V této souvislosti vyšla roku 1895 v Americe publikace „The Woman´s Bible“ („Ženská Bible“) . Její autorka, Elizabeth Cady Stanton, známá jako bojovnice za politická práva žen, konkrétně za hlasovací právo, poukazovala na skutečnost, že nejen církevní hodnostáři, ale i většina mužů, kteří drží politickou moc a stanovují zákony, se odvolávají na Bibli. Zvláště uvádějí první tři kapitoly první knihy Mojžíšovy, kde je příběh Adama a Evy, aby ospravedlnili a upevnili podřízené postavení žen v rodině i ve společnosti. „Budeš toužit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout“, vyhlásil prý Bůh. Cady Stanton prozíravě kritizovala účelový výklad biblických výroků, který situaci žen neřešil, spíše naopak. Mnoho jejích zastánců v té době její stanovisko popudilo, začali se obávat, že neprosadí své požadavky a mnozí z nich se od ní dokonce i distancovali. Dnes právě toto dílo odhaluje kořen problému. To, že ženy neměly volební právo, byl jen pouhý důsledek. The Woman´s Bible  poukazovala na nespravedlivé a ponižující postavení ženy v Bibli a na jeho upevňování cíkevními a společenskými autoritami.

Rozvinuté hnutí za práva žen, které se dá klasifikovat jako politický a společenský boj, přerušily obě světové války, jichž se ženy také aktivně zúčastnily. Návrat k jeho myšlenkám se začal rýsovat na počátku 60. let, kdy se Valerie Saiving Goldstein znovu vrátila k Bibli a ve svém eseji poukázala  na skutečnost, že náboženská zkušenost a pojmy vydávané za univerzální ve skutečnosti odrážejí subjektivní pohled konkrétních teologů – mužů. Touto prací fakticky nastínila budoucí velké feministické téma: ocenění i subjektivní ženské zkušenosti. Boom feministické teologie a biblistiky nastal v 70. letech, a to nejprve v křesťanských kruzích a poté teprve v židovských. Některé autorky odkazují mimo jiné na knihy  spisovatelky Simone de Beauvoir. Její kniha Druhé pohlaví z konce 40. let je například zasvěcena čistě ženské problematice: ženě jako bytosti odlišné od mužů. Muž sám sebe bral za vzorovou bytost, stvořenou podle obrazu Božího, a o Bohu se mluvilo též jako o bytosti mužské. To, že je žena od mužů odlišná, však neznamená, že je mu podřízená.

Dnes se na Západě mluví o post feministické době. Znamená to, že už feminismus splnil svoje poslání?
Já bych byla k takovému označení skeptická. Čiší euroamerickým centrismem. V západní Evropě a v USA možná můžeme hovořit o nové fázi feminismu, kdy rovnoprávnost už byla vybojována a aktivistky i vědkyně nyní hledají nová témata. My v Čechách se s dosavadními výsledky seznamujeme se zpožděním a musíme stále usilovat o jejich aplikaci v postkomunistických podmínkách. Celkem vzato ovšem ve většině našeho světa mají ženy stále podřízené postavení, jsou spolu s dětmi nejsnazšími oběťmi násilí, předsudků, nespravedlnosti.
Otázkou je, co po společenskoprávním zrovnoprávnění mužů a žen je hlavním úkolem feminismu. Podle mého názoru došlo ke zmatení pojmů. Mnoho žen pochopilo emancipaci ve stylu „hurá, teď už konečně budeme jako muži“. Po dlouhá staletí, ba tisíciletí, byli právě muži normativními bytostmi stvořenými „podle obrazu božího“. Židokřesťanská civilizace uctívá Božství v podobě Boha, nikoliv Bohyně. Používá pro jeho znázornění mužské příměry a obrazy, křesťané uctívají muže Ježíše. V Bibli často, když Bůh chtěl potrestat nějakého muže, ranil neplodností jeho ženu, protože byla považována za jeho majetek, jehož největší hodnosta spočívala ve schopnosti rodit potomky, hlavně syny. Citlivější místo prostě nebylo. O pocitech ženy se obvykle v biblické literatuře nehovoří.
Ve východních kultech se uctívala například bohyně plodnosti, což v podstatě znamená, že se vzdávala patřičná úcta ženskému tělu, navíc děloha byla díky tomu, že v ní vzniká nový život, považována za posvátné místo a je kromě jiného i jasnozřivým centrem každé ženy. Uctívány byly bohyně vášně a lásky, ženy chápaly své ženství jako božské, snažily se ztotožnit se svým tělem a prožít ho. Tělo, na rozdíl od křesťanství a židovství, nebylo odsuzováno a mělo pozitivní roli. Mimochodem, slovo milosrdenství, rachamim v hebrejštině, je odvozeno od slova rechem, což znamená děloha.
Dnes ženy jako kdyby se chtěly vyrovnat mužům a stát se také „občany první kategorie“. Ale to je, myslím, hrubé nepochopení. Emancipace by měla být návratem žen i mužů k ženským hodnotám, které naše vědeckotechnická, racionální a logická civilizace odmítla jako méněcenné. Jsou to zejména soucit a soucítění (empatie), city a intuice, důraz na vztahy, léčení rozštěpu duše a těla a rehabilitace tělesnosti, úcta ke všemu živému – k veškeré Přírodě i k Zemi jako k živé bytosti. Velice důležité je zpomalení překotného pohybu vpřed, který je už pouhou karikaturou lineárního vývoje a víry v tzv.pokrok, a rehabilitace jiného vnímání času: respektování přirozených cyklů a pomalého vnitřního času, v němž vyrůstají skutečné hodnoty. Ovšem souhlasím s názorem, že nyní nás čeká především práce na změně vlastního  vědomí, léčení starých křivd a zranění, kterých je velmi mnoho, a vytváření nového partnerství ženského a mužského prvku. Na tom záleží naše budoucí přežití.

Jak vnímáte fenomén amazonek, které by se daly označit jako nejemancipovanější ženy doby antické?
Tento jev vznikl v době, kdy žena byla považována nejprve za majetek svého otce, potom za majetek manžela, a podle toho se s ní také zacházelo. Každopádně já je spojuji s postavou svobodné ženy, která má sílu držet svůj osud ve vlastních rukách. Dnes archetyp amazonek vstoupil do psychoanalýzy a pracuje se s ním jako s jedním ze čtyř typů ženské duše.

Vy srovnáváte interpretace biblických textů o ženách z pozice muže a z pozice ženy. V čem nejčastěji tkví rozdíl ženské interpretace od mužské?  
Pokud jde o tradiční rabínské komentáře, je ve většině případů interpretace ovlivněná pohledem na ženu jako na bytost, jejíž názory, pocity, city a emoce nemají plnou hodnotu. Těžko jim to lze ovšem vytýkat, takový byl prostě standardní patriarchální postoj k ženě. Ve svých interpretacích rabíni často chápou ženy jako nástroj Boha pro potrestání mužů. Tak například jejich život, tělo a sexualita jsou Bohem použity pro potrestání biblických hrdinů. Ilustrují to příběhy Davidovy dcery Támar, Jákobovy dcery Diny, Jeftovy dcery, příběhy o neplodnosti žen a podobně. Osobní ponížení a bolest ženy nejsou vnímány – nanejvýš se hovoří o  „poškození majetku“ otce či manžela.  Až později v talmudických diskusích, při kterých rabíni často konzultovali probírané téma se svými matkami či manželkami, brali při vytváření náboženského práva ohled i na ženinu případnou bolest či újmu.
V diskusích se dále stává, že subjektivní názor rabínů je generalizován: např. rabi Nachman má svárlivou manželku, z čehož odvodí, že všechny manželky jsou svárlivé. Podobnou logikou se stávalo, že zcela subjektivní výklad dané skutečnosti měl dalekosáhlé sociální důsledky. Dále je v diskusích zpředmětněno ženské tělo. Rabíni vytvářeli zákonodárství týkající se mj. ženských tělesných pochodů jako menstruace, těhotenství či porod. Zkuste o věcech tak záhadných, proměnlivých, intuitivních, vést racionální, logické a analytické diskuse, a ještě zachovat úctu k osobitému, životodárnému ženskému tělu! To je opravdu nemožné. Někdy se diskuse dostávají až na hranice sexuálních fantasmagorií (např. obvinění dcery krále Davida Támar, kterou znásilnil její bratr Amnon, že se zamotala svým pubických ochlupením s Amnonem a zmrzačila jeho úd, proto ji náhle začal nenávidět a vyhnal ji). Podle kněžského konceptu o věcech čistých a nečistých byla menstruace zařazena mezi věci nečisté. Rabíni o ní vytvořili zákon. Možná nejznámější bude ten, který dával manželům na vědomí, kdy se mohou milovat. Texty vznikající na toto téma zpředmětnily ženské tělo a zacházely s ním jako s věcí. Vytratila se někdejší posvátnost těla ženy i menstruační krve.
 Muži promítali  svoji vlastní sexuální touhu do ženy. Obávajíce se všech nevypočitatelných krásných žen,nevěstek, cizinek, předem je obvinili ze všech možných hříchů. Ženská sexualita zůstala přitom ale pro rabíny záhadou. Ženy nesměly nahlas vyslovit touhu po sexu, nicméně „pro klid domu“ bylo manželům doporučováno, aby se svým manželkám sexuálně věnovali (tzv. „micwat ona“, „příkaz rozkoše“).
Ženská interpretace se především vciťuje do pocitů ženy a vyslovuje je, pronikavě hodnotí její sociální a osobní situaci a její alternativy. Zabývá se manipulací a chybně nastavenou hodnotou, která vede ženu k vlastnímu podceňování, ztrátě sebeúcty a sebedůvěry. Problém ztráty ženské sebeúcty a skutečné, přirozené vlastní hodnoty, je patrně  nejpalčivějším dědictvím judaismu a křesťanství v naší kultuře. Já tomu říkám, že ženy nejsou zakořeněny v ženském Božství. Hrdinky v biblických textech mlčí, jejich hlasy nejsou mužskými autoritami zaznamenány nebo jsou cenzurovány. Ženské autorky je nyní nechávají promluvit.

V čem jsou, podle vás, biblické hodnoty ženy jiné nebo nové, odlišné od předchozích?
Biblické texty vznikaly postupně v časovém rozmezí téměř tisíce let, počítáme-li i ústní tradici. A samozřejmě nevznikaly ve vzduchoprázdnu, nýbrž v kulturním, společenském, náboženském kontextu starověkého Předního Východu. Rabínský judaismus prvního tisíciletí našeho letopočtu ještě neznal dichotomii těla a ducha, jak ji známe z řecké filosofie a následně z křesťanství,a přesto mají muži z ženské tělesnosti obavy. Zákonodárství bylo proto nastaveno na jedné straně k ochraně ženy, na druhé straně k její kontrole. Posvátnost ženského těla a ženské sexuality, jak ji známe z předněvýchodních starověkých mýtů např. o bohyni Inaně či ugaritské Anat, se vytrácí.V kanaanském Ugaritu byla předmanželská obřízka mladých mužů aktem, kterým byl muž učiněn způsobilým plodit potomstvo, zároveň ale svojí bolestí a krví vyvažoval bolest a panenskou i porodní krev své partnerky. V judaismu už je obřízka chápána jako výlučně mužská záležitost: chlapci jsou obřezáváni osmého dne po narození a stávají se tak příslušníky komunity Izraele. Obřízka nemá tělesný a konkrétní význam dobře plodit potomstvo, nýbrž je tělesným znamením duchovní smlouvy s Bohem. Židovské feministické autorky upozorňují, že ženy podobnou iniciaci nemají, nestávají se tedy plnoprávnými příslušnicemi lidu Izraele. Lid Izraele tak byl v podstatě složen pouze z mužů.
V Bibli nacházíme spoustu zpráv o uctívání bohyní, zvláště Ašery, ale i Aštoret a Anat, a to jak muži, tak  ženami. Změna přichází zhruba od 7.století před naším letopočtem, kdy kněží zavádějí novou náboženskuo ideologii, vní že ženské Božství chybělo.Tím ženy ztratily  vzorový archetyp Božství, k němuž by se mohly vztahovat, a jejich specifické náboženské vnímání, odlišné od mužského, nebylo respektováno.
Konvenční obraz ctnostné židovské ženy není stejný. Její největší hodnota spočívala vždy v tom, že rodí děti, nejlépe syny. Ženy si musely zakrývat vlasy, nosit dlouhé sukně a rukávy, nesměly na veřejnosti mluvit, když se muž modlil, bylo ženě zakázáno mluvit či zpívat. Žena se nesměla pohybovat sama ve veřejném prostoru, zdobit se směla jen doma pro svého manžela, atd. Časem se požadavky měnily. Největší změny i v židovské společnosti se odehrály za posledních dvě stě let, v 19. a 20. století. Dnes může být židovská žena rabínkou i právničkou, má mnoho možností, o nichž se jejich praprababičkám mohlo jen zdát.

Domníváte se, že vzhledem k návaznosti naší kultury na židovsko-křesťanskou tradici přetrvává v současnosti zakořeněný biblický prototyp ženy?  
Chápeme-li archetyp jako silný vzor v kolektivním nevědomí, který ovlivňuje chování lidí, pak bych řekla, že nepochybně dochází k výrazným změnám. Ženy se vymaňují z archetypu Evy, poddajné, podřízené, mateřské postavy. Nesmírně populární se mezi židovskými feministkami stala Lilit. Lilit byla podle židovské pobiblické tradice první ženou Adama, stvořenou stejným způsobem, tj. z hlíny, a proto jemu rovná. Odmítla se Adamovi podřídit při sexuálním aktu a odvolávala se na rovnoprávnost. Adam však, zdá se, k partnerství ještě nedozrál a zavolal si na pomoc Boha – mužskou autoritu. Lilit vyslovila tajné Boží Jméno a uprchla do pouště či do hlubin moře, symbolů nevědomí. Lilit je symbolem nezkrotného, sebevědomého, svobodného ženství. Je přírodní bytostí obdařenou instinkty, intuicí, hlubokým věděním. Stává se tak novým archetypem ženství, ovšem jak by potvrdili astrologové pracující s Lilit, „temnou Lunou“,  při výpočtu horoskopu, setkání s ní je setkáním značně bolestným. Jak říká Liz Greene, nemůžeme čekat, že když něco bylo několik tisíc let zavřené ve sklepě, totiž ženská síla , bude to při vyjití na světlo na pohled pěkné a příjemné.

Jak se moderní feminismus staví k roli ženy jako matky a manželky a zároveň osobnosti toužící po společenském a pracovním uplatnění?
Feministky jsou průkopnicemi plného zapojení žen do společnosti při zachování role manželky a matky, neboť to k přirozenosti ženy patří. Důležité je, že se žena dnes může svobodně rozhodnout, jaké pozice chce ve svém životě zastávat, zda chce mít děti a věnovat se jim, nebo děti vůbec nechce a svoji tvořivou energii věnuje společnosti. Všechny matky s malými dětmi dobře vědí, že úkol sladit veškeré role je značně náročný, ba nemožný… A jsme zase u toho, jak si postpatriarchální společnost váží ženských hodnot – mateřství, ekologicky čistého prostředí pro naše děti, přirozeného porodu, alternativních metod ve školství. Zde to poněkud drhne a rezervy pro nápravu jsou značné.
 
Co si pod pojmem „moderní žena“ Vy osobně představujete?
Já jsem značně konzervativní bytost, s nedůvěrou hledím ke všemu označenému slovem „moderní“. Není to tak dávno, kdy moderní ženou byla traktoristka v modrákách s ideologicky vymytým mozkem. Přesto si myslím, že žijeme ve výjimečně příznivé historické době – v míru, demokracii, dostatku. Máme spoustu času na sebe, protože naše základní životní potřeby jsou naplněny.  A to je zároveň dar i úkol: naučit se zacházet odpovědně s vlastní svobodou a poznat sama sebe. Hledání často začíná bolestí, návratem k rodinným kořenům, k dětství. Vracíme se ke svým zasutým touhám, snům, učíme se respektovat a žít své tělo.  Cítíme, že ženské vzory nejsou, nemáme se ve svém hledání cesty oč opřít. Můžeme otevřít témata, která v nás probudí mnoho hněvu, pocity křivdy, zranění. Je důležité léčit stará zranění, uvolnit po mnoho generací zadržovaný hněv, ale nenechat se jím zcela pohltit. Po čase boření je  čas stavění. Žijeme v transformační době, zlé síly jsou silné, ale dobré síly také, neustále k nám vysílají informace a pomocníky, proto buďme pozorné, buďme „na příjmu“. Hledání sebe sama, vlastní osobité ženské cesty, sebeúcty a zakořenění je pomalý proces, ale nejsme v něm samy – je nás mnoho. Feministiky obnovily pojem „sesterství“, nezištného přátelství navzájem se podporujících žen. A také rehabilitovaly postavu biblické Moudrosti, hebrejsky chochma. Věřím, že moudré ženy mohou být skutečnými partnerkami mužů na jejich podobně nelehké cestě hledání nového, postpatriarchálního mužství.

 

Foto: Klárka Dubinová – kvetoucí magnolie v zahradách arabského paláce Alhambra, Španělsko srpen 2010

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář